Pět
„…přestože policejní oddělení odmítá vydat jakékoli prohlášení, soudní patologie potvrdila, že z těla Marka Thompsona, páté oběti, byla rovněž vysáta veškerá krev. Místní občan, který si nepřál být jmenován, trvale bydlící v oblasti ulic Dona Millse a St. Dennis, přísahá, že viděl letět kolem svého balkónu obřího netopýra jen pár okamžiků předtím, než bylo nalezeno tělo oběti. Ježíši Kriste.“ Vicki zmačkala noviny do veliké koule a mrštila jimi o zeď. „Obří netopýr! To se nedivím, že si nepřeje být jmenován. Do prdele!“
Náhlé pronikavé zazvonění telefonu ji vylekalo tak, že vyskočila deset centimetrů ze židle. Zamračeně se k němu vrhla, ale v posledním okamžiku si uvědomila, že může jít o pracovní hovor, a náležitě tomu přizpůsobila odpověď. Výhružné „Co je!“ udělalo na potencionální klienty dojem jen málokdy.
„Soukromá detektivní kancelář, u telefonu Nelsonová.“
„Už jste viděla dnešní ranní noviny?!“
Hlas patřil mladé ženě a nedokázala si ho hned zařadit. „Kdo volá, prosím?“
„To jsem já. Coreen Fergusová. Už jste viděla dnešní ranní noviny?“
„Ano, Coreen, viděla, ale…“
„No tak máme důkaz, nebo ne?“
„Jaký důkaz?“ S telefonem přidržovaným pod bradou se Vicki natáhla po šálku s kávou. Měla pocit, že ji bude potřebovat.
„Že jde o upíra. Existuje svědek. Někdo ho viděl!“ Coreenin hlas získal triumfální tón.
Vicki se zhluboka nadechla. „Obří netopýr může být cokoli, Coreen. Nafouknutý pytlík na odpadky, stín letadla, kus prádla vypadlý z jiného balkónu.“
„A také to může být obří netopýr. Půjdete si s tím člověkem promluvit, viďte?“
Ve skutečnosti to nebyla otázka, a i když se Vicki vědomě snažila nemyslet na to, jak bude v králíkárnách sídlištních domů kolem St. Dennis hledat nejmenovaný zdroj, výslech „toho člověka“ představoval další logický krok. Ujistila o tom Coreen, slíbila, že jí zavolá, jakmile bude mít výsledky, a zavěsila.
„To je jako hledat jehlu v kupce sena.“ Jenže udělat se to muselo, svědek mohl případ posunout o notný kus kupředu.
Dopila kávu a koukla na hodinky. Ještě jednu věc si potřebovala ověřit, než vyrazí do terénu. 8:43. Bylo to těsné, ale Brandon by ještě měl být u svého stolu.
Byl.
Poté co si vyměnili pozdravy – přinejmenším z jedné strany čistě formální – přešla Vicki okamžitě k jádru věci. „…oba víme, žes našel věci, o kterých jsi novinářům neřekl.“
„To je naprostá pravda, Viktorie.“ Patolog ani nepředstíral, že neví, o čem mluví. „Ale o těch věcech, jak moc dobře víš, nebudu moci mluvit ani s tebou. Je mi líto, ale už nejsi zaměstnanec komisařství.“
„Ale byla jsem najata, abych na případu pracovala.“ Rychle mu v hrubých rysech nastínila průběh Coreeniny návštěvy, přičemž vynechala veškeré zmínky o osobním přesvědčení mladé dámy o vrahově nadpřirozeném původu, stejně jako opomenula zmínit její poslední telefonát. „Najala si tě jako soukromou osobu, Viktorie, a jako taková nemáš na informace o nic větší právo než kterýkoli jiný občan.“
Vicki potlačila povzdechnutí a uvažovala, jak na něj nejlépe jít. Když Brandon Singh myslel ne, tak to řekl, přímo a bez okolků. A pak zavěsil. Dokud byl ochoten pokračovat v hovoru, byl rovněž ochoten nechat se přesvědčit. „Podívej, Brandone, znáš mou složku. Víš, že mám z celého města nejlepší šanci případ vyřešit. A víš, že chceš, aby se vyřešil. Budu mít mnohem lepší naději, když budu znát všechny dostupné informace.“
„Souhlasím, ale zavání mi to ochranářstvím.“
„Ochranářstvím? Věř mi, Brandone, nehodlám se navléknout do žádného pitomého kostýmu a skákat kolem, abych chránila dobré lidi před nebezpečími města.“ Načrtla si do notýsku symbol netopýra, pak ale stránku rychle vyškubla, zmuchlala a zahodila. Vzhledem k okolnostem nebyli netopýři příliš vhodný námět. „Jediné, co hodlám podniknout, je provádět vyšetřování. Přísahám, že všechno, co zjistím, sdělím oddělení násilných zločinů.“
„Věřím ti, Viktorie.“ Odmlčel se a Vicki, celá netrpělivá, skočila do nastalého ticha.
„Když běhá na svobodě zabiják takového kalibru, může si město dovolit, abych na tom případu nepracovala já, byť jen jako pomocník?“
„Máš o sobě docela vysoké mínění, viď?“
Uslyšela v jeho hlase úsměv a věděla, že ho dostala. Dr. Brandon Singh byl zastánce využití veškerých dostupných zdrojů, a přestože on osobně možná upřednostňoval poněkud méně intuitivní postupy, než byly její, musel uznat, že „Viktorie“ Nelsonová představuje zdroj vskutku hodnotný. Pokud o sobě měla vysoké mínění, nebylo neopodstatněné.
„Nuže dobrá,“ řekl konečně ještě zlověstnějším hlasem, jako by chtěl napravit nedávné vypadnutí z role. „Ale je toho velmi málo, co novináři nemají, a nevím, co z toho dokážeš vyvodit.“ Zhluboka se nadechl a zdálo se, jako by se dokonce i šum na pozadí telefonní linky ztišil, aby lépe slyšel. „Ve všech ranách, s výjimkou té první, jsme objevili látku velmi podobnou slinám…“
„Velmi podobnou slinám?“ skočila mu do řeči Vicki. „Jak může být něco velmi podobné slinám?“
„Něco nemůže. Ale tohle bylo. A co víc, zatím každému tělu, včetně mladého Reddicka, chyběla přední polovina hrdla.“
„To už jsem zjistila.“
„Jistě.“ Vicki se na okamžik bála, že se kvůli jejímu přerušení urazí, ale on pokračoval. „Jediná další věc, kterou jsme tisku zatajili, se týká třetího těla – toho mohutného chlapa, DeVerne Jonese. Ten svíral v ruce cár tenké membrány.“
„Membrány?“
„Ano.“
„Jako netopýří křídlo?“
„Něco pozoruhodně podobného, ano.“
Teď bylo na Vicki, aby se zhluboka nadechla. Něco velmi podobného slinám a netopýří křídlo. „Už chápu, proč jste to novinářům neřekli.“
~~~
Celluci zavěsil a sáhl po papíru. Nemohl se rozhodnout, jestli měl omluvu usnadněnou tím, že Vicki nebyla doma, nebo naopak ztíženou, protože musel mluvit s tím jejím zatraceným záznamníkem. Na tom nesejde. Udělal to a teď byla na tahu ona.
O vteřinu později se Davu Grahamovi jen tak tak podařilo zachránit šálek s kávou, když jeho parťák praštil o stůl novinami.
„Už jsi to viděl?“ otázal se Celluci.
„To o tom, ehm, obřím netopýrovi?“
„Do hajzlu s netopýrem! Ti parchanti našli svědka a nepovažovali za nutné dát nám vědět!“
„Ale my jsme dnes ráno stejně měli do oblasti kolem St. Dennis namířeno…“
„Jo.“ Celluci na sebe hodil kabát a vražedným pohledem zvedl Davea ze židle, „ale nejdřív si zajedeme do redakce. Svědek může přinést zásadní obrat ve vyšetřování a já nehodlám plýtvat časem, když oni mají jeho jméno.“
„Jméno někoho, kdo vidí obří netopýry,“ zamumlal Dave, ale také se navlékl do kabátu a vyrazil za parťákem do té sloty venku. „Myslíš, že by to vážně mohl být upír?“ zeptal se ho, když ho dohonil.
Celluci ani nezpomalil. „Nezačínej s tím ještě ty,“ zavrčel.
~~~
„Kdo je to?“
„Policie, pane Bowane. Potřebujeme s vámi mluvit.“ Celluci podržel odznak ve výšce dveřního kukátka a čekal. Po dlouhé chvíli uslyšel zarachocení sundávaného řetězu a odemykání dvou – ne, tří zámků. Udělal krok vzad k partnerovi a dveře se pomalu otevřely. Podlitýma očima na ně hleděl starý pán. „Jste detektiv seržant Michael Celluci?“
„Ano, ale…“ Stařec určitě neměl tak dobrý zrak, aby to dokázal přečíst z jeho průkazu. „Říkala, že se tu dnes ráno nejspíš ukážete.“ Otevřel dveře ještě víc a ustoupil stranou. „Pojďte dál, pojďte dál.“
Oba detektivové si vyměnili udivené pohledy a vešli do maličkého bytu. Zatímco starý pán znovu zamykal dveře, Celluci se rozhlédl. Celá jedna stěna, všechna okna a dveře na balkón byly zakryté těžkými dekami a všude se svítilo. Na konferenčním stolku ležela Bible a vedle ní sklenice, z níž byla cítit skotská. Ať už starý pán viděl cokoli, přimělo ho to, aby se zabarikádoval a vyhledal útěchu.
Dave se opatrně usadil na prosezenou pohovku. „Kdo vám řekl, že dnes ráno přijdeme, pane Bowane?“
„Ta mladá dáma, která právě odešla. Vlastně mě docela překvapuje, že jste se s ní nepotkali na parkovišti. Hezká holka, moc příjemná.“
„Jmenovala se ta moc hezká a příjemná holka nějak?“ zeptal se Celluci skrze zaťaté zuby.
Stařík se sípavě rozesmál. „Říkala, že budete takhle reagovat.“ Potřásl hlavou, sebral z kuchyňského stolu vizitku a podal ji Cellucimu.
Dave, který se naklonil parťákovi přes rameno, si ji sotva stačil přečíst, než Celluci sevřel ruku v pěst.
„Co ještě říkala slečna Nelsonová?“
„Oh, zdálo se, že jí moc záleží na tom, abych s vámi, pánové, spolupracoval. Abych vám řekl všechno, co jsem řekl jí. Samo sebou jsem neměl v úmyslu nic jiného, i když nemám ponětí, co s tím svede policie. Je to práce spíš pro vymítače, možná kně…“ Plynulý příval slov uťalo zívnutí tak silné, že byl div, že si neroztrhl tvář. „Omlouvám se, ale včera v noci jsem toho moc nenaspal. Nechce někdo z vás šálek čaje? Konvice je ještě horká.“ Když oba muži odmítli, posadil se do odřeného křesla a s očekáváním přejížděl pohledem z jednoho na druhého. „Budete se mě ptát, nebo mám začít já a popsat vám to svými slovy?“
Začněte vy a popište to svými slovy. Celluci slyšel tento pokyn od Vicki snad tisíckrát a vůbec nepochyboval o tom, že právě zaznamenal jeho ozvěnu. Jeho hněv pomalu ustoupil zdráhavému uznání Vickiiny dovednosti při práci se svědkem. Ať už ho nalezla v jakémkoli rozpoložení mysli, zanechala jim pana Bowana dobře připraveného na jejich návštěvu. „Vlastními slovy. Když bude třeba, budeme vám pokládat otázky.“
„Dobrá.“ Pan Bowan si zamnul ruce. Navzdory hrůze, kterou prožil minulou noc, si nyní již druhé dychtivé posluchače během jednoho dopoledne očividně vychutnával. „Bylo těsně po půlnoci – to vím díky tomu, že jsem jako vždycky o půlnoci vypnul televizi. No, byl jsem zrovna na cestě do postele, takže jsem zhasl a pak jsem si řekl, že bych si ještě možná mohl vyjít na balkón, abych se podíval kolem domu, jen tak pro všechny případy. Občas,“ naklonil se dopředu, aby se jim důvěrně svěřil, „nám tady dole ve křoví dovádějí děcka.“
Zatímco Dave pokýval chápavě hlavou, Celluci potlačil úsměv. Pan Bowan nepochybně trávil na balkónu spoustu času rozhlížením se po okolí… a po sousedech. Malý dalekohled ležící na podlaze vedle křesla byl toho němým svědkem.
Včera v noci, sotva vyšel ven, poznal, že něco není v pořádku. „To ten zápach. Jako zkažená vejce, jen mnohem horší. A pak se to objevilo. Bylo to velké jako býk a dvakrát šerednější, a tak blízko, že bych si na to mohl sáhnout, kdybych natáhl ruku – tedy kdybych byl opravdu tak senilní, jak si o mně moje snacha myslí. Rozpětí křídel asi dva, dva a půl metru.“ Odmlčel se, aby zvýšil dramatický efekt. „Obří netopýr. Nosferatu. Upír. Najděte jeho kryptu, pánové, a najdete vraha, kterého hledáte.“
„Můžete toho tvora popsat?“
„Pokud tím myslíte, jestli bych ho mohl identifikovat, tak ne. Abych vám řekl pravdu, proletěl kolem tak strašně rychle, že jsem zahlédl převážně jen obrysy. Ale jedno vám povím,“ zvážněl a v jeho hlase zazněl náznak děsu, „mělo to oči, jaké jsem u žádného živého tvora nikdy předtím neviděl a pevně doufám, jako že je Bůh nade mnou, že už nikdy neuvidím. Byly žluté a studené a já věděl, že kdyby se na mě podívaly, víc než jeden pohled bych nevydržel. Bylo v nich zlo, pánové, skutečné zlo, ne to zředěné, kterého se dopouštějí lidé, ale zlo mrazivé a necitelné, jež pochází od samotného Satanáše. Víte, jsem už starý a za posledních pár let jsme se docela skamarádili, smrtka a já. Nemám strach už v podstatě z ničeho, ale z tohohle jsem si málem nadělal do kalhot.“ Suše polkl a zkoumavě se jim zahleděl do tváří. „Můžete mi věřit, a nemusíte – ten kluk od novin mi nevěřil, když jsem se šel podívat, kvůli čemu ty sirény – ale já vím, co jsem viděl, a vím, co jsem cítil.“
I když se sebevíc chtěl přidat na stranu reportéra, který pana Bowana popsal jako zábavného starého blázna, Celluci zjistil, že nedokáže nad tím, co stařec cítil, jen tak mávnout rukou. V jeho hlase nebo ve výrazu tváře bylo cosi, z čeho se mu ježily chloupky na krku. Třebaže rozum s tím ostře nesouhlasil, instinkt byl nakloněn věřit mu.
Kéž by to mohl probrat s Vicki, ale tu radost jí neudělá.
~~~
„Bože, jak já ty záznamníky nesnáším.“ Hluboký, procítěný povzdech, který následoval, byl rovněž zaznamenán v celé své znechucenosti. „Dobře. Já bych určitě reagoval stejně. Asi bych byl taky pěkně otravný. Takže, já mám pravdu, ty máš pravdu, oba máme pravdu, pojďme začít znovu.“ Následovalo několik vteřin tichého šumění, do něhož se stále hlasitěji promítaly okolní zvuky – dva hluboké, hádající se hlasy, staccato starého psacího stroje a neustálé zvonění telefonů. Pak se znovu ozval Celluciho hlas. Zněl právě tak nabroušeně, aby bylo naprosto jasné, že to, co říká, myslí vážně. „A přestaň tahat z mého parťáka utajované informace. Je to fajn chlap – ne že bys ty dokázala poznat fajn chlapa – a dostává z tebe bušení srdce.“ Bez rozloučení zavěsil.
Vicki se na záznamník zazubila. Mike Celluci se neuměl omlouvat o nic líp než ona. Na něj to byl rozhodně úžasný výkon. A evidentně vzkaz nahrál předtím, než mluvil s panem Bowanem a zjistil, že ona u něj byla dřív. Jakýkoli vzkaz zanechaný poté by rozhodně měl zcela jiný tón.
Najít nejmenovaný zdroj informací, na který se bulvár odvolával, bylo překvapivě snadné. Hned první člověk, se kterým mluvila, se ušklíbl a řekl: „To bude starý Bowan. Jestli někdo něco viděl, tak určitě on. Vždycky strká nos do cizích věcí.“ Pak ukázal hlavou k St. Dennis 25 s takovou prudkostí, až mu padl do očí vysoko vyčesaný hřeben vlasů na vyholené hlavě.
A ohledně toho, co starý Bowan viděl… i když se to Vicki zdráhala připustit, začínala si myslet, že Coreen možná není tak úplně mimo, jak by se podle prvního dojmu mohlo zdát.
Uvažovala, jestli nemá zavolat Cellucimu. Mohli by se podělit o dojmy z pana Bowana a jeho čerstvého zážitku. „Ne,“ zavrtěla hlavou. Nejdřív mu raději dá trochu času, aby vychladl. Rozložila si na kuchyňském stole podrobnou mapu Toronta, kterou si právě koupila, a rozhodla se, že mu zavolá později. Teď ji čekala práce.
Bylo snadné zapomenout, jak veliké Toronto vlastně je. Jak rostlo, postupně pohlcovalo další a další menší sídla a nic nenasvědčovalo tomu, že by se rozrůstání mělo v dohledné době zastavit. Historické centrum – to, co si každý odvážel jako obraz města – tvořilo ve skutečnosti jen malou část celku.
Vicki nakreslila červený kruh kolem stanice metra Eglinton Západ, další přibližně kolem budovy Sigman’s Incorporated na Západní třídě svaté Kláry a třetí kolem staveniště na Symingtonské třídě, kde zemřel DeVerne Jones. Pak se zamračila a spojila všechny tři kruhy rovnou čárou. Navzdory drobným nepřesnostem při umisťování druhého a třetího kruhu spojovala linie všechny tři značky a přetínala město od jihozápadu k severovýchodu.
Dvě nové vraždy podle všeho nijak nesouvisely s prvními třemi, ale zdálo se, že začínají vlastní linii.
A tím to nekončilo.
„Nikdo nemůže být tak hloupý,“ zamumlala si Vicki a sáhla do stolu pro pravítko. První dvě úmrtí byla od sebe v podstatě stejně daleko jako čtvrté a páté. Z matematického hlediska se sice o nějaké přesnosti nedalo vůbec mluvit, ale došlo k nim zase příliš blízko na to, aby se jednalo o pouhou náhodu.
„Nikdo nemůže být tak hloupý,“ řekla znovu a klepla pravítkem do dlaně. Druhá linie vedla od severozápadu k jihovýchodu a zapadala do kruhu se středem ve Woodbinské a Mortimerově třídě. Vicki byla ochotná vsadit všechno na to, že se mezi půlnocí a úsvitem objeví další tělo, které linii dokončí.
Obě linie se protínaly za západním okrajem York University.
Vicki si to místo označila červeným X. Posunula si brýle na nose, zamračila se a posunula je znovu. Bylo to až příliš jednoduché. Musel v tom být háček.
„Tak dobře…“ Hodila pravítko na mapu a začala odpočítávat na prstech. „První možnost: vrah chce, aby ho našli. Druhá možnost: vrah umí kreslit čáry do mapy stejně jako já a začal vytvářet vzorec, který vůbec nic neznamená. A teď si sedí ve Scarborough a směje se, až se za břicho popadá, jak mu na to ti pitomci od police skočili.“ Pro účely tohoto cvičení byla ona a policie v zásadě totéž. „Možnost číslo tři,“ zahleděla se na třetí prst, jako by jí mohl odpovědět, „lovíme upíra a stejně tak upír loví nás, a kdo u všech čertů ví, jak takový upír uvažuje.“
Celluci uměl kreslit linie do mapy stejně dobře jako ona, ale přesto sáhla po sluchátku. Zcela zřejmé věci mu občas unikaly. K jejímu překvapení ho zastihla v kanceláři. Jeho reakce ji nepřekvapila vůbec.
„Vysávat vajíčka si uč svou babičku, Vicki.“
„Takže můžu předpokládat, že dnes v noci se na křižovatce Mortimerovy třídy a Woodbinské sejde celý výkvět Toronta?“
„Předpokládat si můžeš, co je ti libo, v tom ti nikdo bránit nemůže, ale jestli uvažuješ o tom, že se budeš někde poblíž potloukat i ty se svou Soupravou malého detektiva Nancy Drewové, tak na to zapomeň.“
„Co proti tomu hodláš udělat?“ Jak se jí opovažuje rozkazovat? „Zatkneš mě?“
„Jestli budu muset, tak ano.“ Tón jeho hlasu naznačoval, že to opravdu udělá. „U sboru už nepracuješ, v noci jsi v podstatě slepá a je daleko pravděpodobnější, že neskončíš jako hrdina, ale jako mrtvola.“
„Nejsem malé dítě, Celluci!“
„Tak se chovej jako dospělá a zůstaň doma!“
Oba práskli telefonem prakticky současně. On věděl, že tam bude, a ona věděla, že on to ví. Navíc nepochybovala o tom, že pokud na ni narazí, nechá ji pro její vlastní bezpečí pro nějaké smyšlené obvinění zavřít. Jelikož byl varován, s největší pravděpodobností by ji s radostí zavřel okamžitě, kdyby měl pocit, že by mu to prošlo.
Měl pravdu. V noci byla v podstatě slepá.
Ale policie šla po člověku a Vicki už ve skutečnosti nevěřila, že za vraždami stojí člověk. Slepá, nebo ne, když tam bude, možná se síly vyrovnají.
A teď, co dělat do setmění? Možná je na čase provést menší průzkum a zjistit, co se říká v ulicích.
„Aspoň že neječel kvůli tomu Bowanovi,“ zamumlala, když se znovu soukala do kabátu.
~~~
„Čau, Viktorko, dlouho jsme se neviděli.“
„Jo, už je to pár měsíců. Jak ses měl, Tony?“
Tony, oblečený do riflové bundy, pokrčil hubenými rameny. „Šlo to.“
„Jsi čistý?“
Věnoval jí jeden rychlý pohled světle modrých očí. „Slyšel jsem, že už nejsi polda. Nemusím ti nic říkat.“
Vicki jen pokrčila rameny, „Ne. Nemusíš.“
Chvíli šli mlčky, proplétajíce se davem, který proudil oběma směry po Yongově ulici. Když se zastavili na semaforech u Wellesley, Tony si povzdechl. „Tak dobře. Jsem čistý. Už jsi spokojená? Půjdeš si zase po svých a dáš mi svátek?“
Vesele se zazubila. „Copak je to někdy tak snadné?“
„Ne, s tebou nikdy. Poslyš,“ mávl rukou k restauraci na rohu, méně okázalé než většina jejích konkurentů, „jestli mě chceš připravovat o čas, tak mi můžeš koupit oběd.“
Koupila mu oběd, ale ne pivo, které chtěl, a zeptala se ho, co se říká v ulicích.
„Co se říká o čem?“ otázal se a strčil si do úst plnou vidličku bramborové kaše. „O sexu? Drogách? Rock’n’rollu?“
„O těch nočních malérech.“
Udělal dramatické gesto rukou ve stylu klasických hororů od Hammer films productions. „Ach, ten vampýr.“
Vicki usrkla doušek vlažné kávy, podivila se nad tím, jak mohla přežít roky u sboru, kdy nepila nic jiného, a čekala. Tony představoval nejlepší pár očí a uší v ulicích. Nebyl přísně vzato informátor, spíš jen barometr napojený na nálady a pocity, ale i když se nikdy nezmiňoval o něčem konkrétním, už nejednou ji dokázal navést správným směrem. Teď mu bylo devatenáct. Bylo mu patnáct, když se s ním setkala poprvé.
„Co se říká v ulicích…“ Pečlivě namazal poslední rohlík tlustou vrstvou másla. „V ulicích se říká, že tentokrát se noviny trefily.“
„Upír?“
Zahleděl se na ni zpod hustých řas. „Ten vrahoun není člověk, to se říká v ulicích. Vysává krev, nebo ne? Upír je dost dobré označení. Poldové ho nechytí, protože hledají chlápka.“ Zazubil se. „Poldové v tomhle městě stejně stojí za houby. Už to není, co bývalo.“
„No, díky moc.“ Chvíli sledovala, jak vyškrabuje talíř, a pak se zeptala: „Tony, věříš na upíry?“
Vytáhl zpod košile maličký křížek. „Věřím v přežití.“
Když vyšli z restaurace a vyhrnuli si proti větru límce, zeptala se ho, jestli nepotřebuje peníze. Z ulice ho dostat nemohla, nechtěl přijmout její pomoc, a tak mu aspoň dávala, co si byl ochoten vzít. Celluci tomu říkal výkupné za špatné svědomí bílé střední třídy. I když Vicki uznávala, že má nejspíš pravdu, nebrala na to ohled.
„Ne,“ Tony si odsunul z obličeje pramen světle hnědých vlasů. „S prachama jsem na tom slušně.“
„Šlapeš?“
„Proč? Zatknout mě už nemůžeš. Chceš si mě najmout?“
„Chci ti dát pár facek. Neslyšel jsi, že se tu šíří epidemie?“
Hbitě uhnul z jejího dosahu. „Hej, dávám si bacha. Jak jsem řekl,“ na okamžik vypadal mnohem, mnohem starší, než byl, „věřím v přežití.“
~~~
„Vicki, je mi fuk, co říká ten tvůj pouliční guru, a je mi fuk, co se říká v ulicích, nic takového jako upíři neexistuje a ty začínáš přicházet o rozum.“
Vicki odtáhla hlavu od sluchátka dřív, než Celluci stačil prásknout telefonem. Potřásla hlavou a zavěsila o poznání jemněji. Dobře, tak mu to řekla. Udělala to navzdory svému úsudku a plně si uvědomovala, jak bude reagovat. Ať se dnes v noci stane cokoli, její svědomí je čisté.
„A ne, že bych já na upíry věřila,“ oznámila prázdnému bytu a sklopila si opěradlo křesla. „Já jen věřím, že je dobré uchovat si otevřenou mysl.“ A tiše si pro sebe pochmurně dodala, zatímco myslela na Tonyho a jeho křížek: Já taky věřím v přežití. Vedle židle ležela její taška plná věcí, které sháněla celé odpoledne.
~~~
V 11:48 vystoupila Vicki z woodbinského autobusu na Mortimerově třídě. Na chvíli se opřela o výlohu malého zahradního obchůdku a dopřála očím čas, aby si zvykly na tmu. Tady, pod pouliční lampou, její zrak fungoval. Věděla, že o pár metrů dál, kde prolínání dvou světelných polí vytvářelo příšeří s dvojitými stíny, mu už věřit nemůže. Mimo hlavní ulici to bude ještě horší. Vylovila z kabelky baterku a pro všechny případy si ji připravila do ruky.
Na druhé straně propasti plné stínů viděla měnící se barvy semaforu a rozhodla se přejít ulici. Neměla pro to konkrétní důvod, netvor se mohl objevit stejně dobře na východní straně Woodbinské třídy jako na západní, ale měla pocit, že by to měla udělat. Pohyb byl nesrovnatelně výhodnější než čekání na jednom místě.
Terryho večerka na severní straně Mortimerovy třídy měla podle všeho otevřeno – byla to jediná budova v nejbližším okolí, kde se pořád svítilo – takže zamířila tam.
Můžu se zeptat na pár věcí. Koupit si balíček chipsů. Zjistit, jestli… ZATRACENĚ! V obchodě stáli dva muži z oddělení vražd a mluvili s nevrle vyhlížejícím mladíkem. Mohla jen hádat, že jde o majitele. S očima zalitýma slzami z náhlé záplavy zářivkového světla sešla těch šest schodů mnohem rychleji, než jak je před chvílí vyšla. Všimla si neoznačeného auta na druhé straně Mortimerovy třídy stojícího na parkovišti u pivovaru – spolehněte se, že vláda nenechá o půlnoci jediný kus asfaltu bez osvětlení – a zamířila opačným směrem. Byla ochotná se vsadit, že Celluci zahrnul do pokynů pro své muže i ji.
Pokud si dobře pamatovala, budovy lemující ulici byly malé, prakticky identické, dvoupatrové rodinné domky. Rozhodně nejde o čtvrť toho druhu, o níž byste předpokládali, že by mohla přitahovat upíry. Ne že by očekávala, že se ten tvor ukáže na Woodbinské; tahle ulice byla příliš dobře osvětlená, příliš frekventovaná a skýtala příliš velké riziko, že se objeví svědci. Ne, sázela na to, že se to stane v jedné z tichých zastrčených uliček kolem.
Na Holbornově ulici se z nějakého jí neznámého důvodu rozhodla zahnout na západ. Pouliční lampy zde stály dál od sebe. Chvátala od jednoho ostrůvku světla ke druhému ve slepé důvěře v byrokracii a plán městského rozvoje a v to, že jí chodník nezmizí zpod nohou. Jednou jí ujela noha na nějakém svinstvu, kabelka jí sklouzla z ramene a tvrdě jí otloukla kolena tvrdými hranami. Kužel světla z baterky přejel po maličkém staveništi, kde vyrůstal uzoučký domek, který měl vyplnit místo, jež kdysi nepochybně bývalo nijak nadprůměrně velikým dvorkem. Za podobných okolností tvor už jednou zabíjel, ale ona nějakým způsobem věděla, že podruhé nebude. Pokračovala dál.
Náhlé zaječení sirény jí katapultovalo srdce až do krku. Prudce se otočila, baterku pozvednutou jako zbraň. Zpoza rohu se s řevem vyřítilo hasičské auto a s kvílícími pneumatikami zamířilo po Woodbinské k severu.
„Máš nervy na pochodu, viď, Vicki?“ zamumlala si pro sebe a začala zhluboka dýchat, aby se uklidnila. Krev jí tepala v uších tak hlasitě, že skoro vydávala ozvěnu, a pot jí přilepil rukavice k dlaním. Stále roztřesená došla k další pouliční lampě a opřela se o sloup.
Osvětlená oblast sahala skoro až k domu, i když ne tak daleko, aby ho Vicki opravdu viděla. Kousek trávníku, který zahlédla, vypadal navzdory jarnímu blátu dobře udržovaný a podél jednoho jeho okraje čekaly na příchod jara růže, krátce zastřižené, aby přežily zimu. Věděla, že je to čtvrť dělnické třídy, a vzhledem ke stavu trávníku byla ochotná se vsadit, že většina rodin pochází z Itálie nebo Portugalska, protože obě kultury se vyznačují vztahem k půdě a péčí o ni. Pokud tomu bylo opravdu tak, bude mnoho z těchto domů vyzdobeno malovanými ikonami světců, Madony nebo samotného Krista.
Přemítala, jestli je ikony nějak ochrání, až přijde vrah.
Dále na ulici označovala dvojice pohybujících se zlatých kruhů pomalu jedoucí auto. Vicki připomínaly oči veliké šelmy, neboť tma halila všechny obrysy a světla bylo to jediné, co viděla. Ale nic víc vlastně ani nebylo potřeba, aby mohla identifikovat policejní vůz. Pouze auta policejních hlídek udržovala přesnou a neměnnou rychlost. Ona sama v nich seděla až příliš často, než aby si je teď mohla s něčím splést. Potlačila nutkání utéct z dohledu, otočila se a sebevědomě zamířila po chodníku k domu, šátrajíc v kabelce po neexistujícím svazku klíčů.
Auto jí projelo za zády a pokračovalo dál.
Vrátila se zpátky na chodník plná pochyb, že jí tohle štěstí vydrží. Celluci určitě zaplnil celou oblast svými muži. Dříve nebo později musí narazit na někoho, koho zná – pravděpodobně na Celluciho osobně – a vůbec se netěšila, až mu bude vysvětlovat, co přesně dělá uprostřed policejních manévrů.
Postupovala západním směrem po Holbornově ulici a dávala si dohromady argumenty. Myslela jsem, že by se vám hodil pár očí navíc. Ale to jí taky. Měla jsem pochybnosti, jestli budete připraveni vypořádat se s upírem. To sice byla pravda, ale zase to znělo, jako by se někdo zbláznil. Nemáte právo bránit mi v pohybu. Jenže oni měli. Nezadatelné právo. Proto existovaly zákony proti sebevraždám.
Tak co tu vlastně dělám? A je to větší, nebo menší hloupost než se řítit do stanice metra, abych se sama samotinká utkala s kdovíčím? Temnota se sevřela těsně kolem ní, jako by čekala na odpověď. Co si to snažím dokázat?
Že navzdory všemu můžu pořád být plně fungujícím členem společnosti. Vyprskla. Na druhou stranu existuje spousta plně fungujících členů společnosti, na které tady dnes v noci s největší pravděpodobností nenarazím.
Což nasměrovalo její tiché sebezpytování zpět k otázce „co si to vlastně snaží dokázat“ a Vicki usoudila, že toho radši nechá. Situace byla i tak dost těžká, než aby si ji ještě více komplikovala takovými myšlenkami.
Na rohu Woodmountské ulice se zastavila. Trojitá linie pouličních lamp mizela do dálky po obou stranách i přímo uprostřed. Zavěšené zlaté koule bylo to jediné, co viděla. Pátravě se rozhlédla jako lovecký pes a plnými doušky nabírala do plic studený noční vzduch. Cítila jen půdu, vlhkou a zatuchlou, čerstvě odkrytou po konci zimy. Obvykle měla ten pach ráda. Dnes jí však připomínal hrob. Přitáhla si kabát těsněji k tělu, aby zahnala náhlé zamrazení. V dálce byly slyšet zvuky městského provozu a ještě dál štěkal pes.
Zdálo se, že se nemá moc podle čeho rozhodnout, kterým směrem se dát, takže zahnula doleva a opatrně zamířila zpět k jihu.
Bouchly dveře od auta.
Vicki ucítila, jak se jí rozbušilo srdce. To bylo ono. Byla si tím jistá tak jako snad ničím v životě.
Rozběhla se. Zpočátku pomalu, dobře si vědoma, že špatné došlápnutí by jí přivodilo pád, ne-li něco horšího. Baterku nechávala zhasnutou, musela se nechat vést pevnými pouličními lampami a kužel světla z baterky by ji mátl. Na Bakerově ulici se prudce zastavila.
Kam teď? Zbývajícími smysly se snažila kompenzovat svou takřka úplnou slepotu.
Kov zaskřípal o dřevo, hřebíky páčené z desek.
Na východ. Otočila se a hnala se tím směrem, klopýtla, upadla, zvedla se a běžela dál s důvěrou, že její nohy samy najdou cestu, kterou neviděla. Padesát kroků od rohu ulice jí cestu zkřížil temný stín. Mihl se přes úzkou příjezdovou silnici mezi dvěma budovami, a když ho Vicki následovala, poslušna instinktů lovce, uviděla asi devadesát metrů před sebou rudě žhnoucí koncová světla vozu.
Cítila pach, jako by na konci uličky něco zemřelo. Jako ta stará paní, kterou našli třetí týden minulého srpna, ale která byla ve svém malém, nevětraném pokoji zavražděna prvního července.
Slyšela běžící motor, kroky po štěrku a pak zvuk, který nechtěla identifikovat.
Zlo, které přetrvávalo v tunelu metra, bylo jen slabým, vybledlým pozůstatkem zla, jež na ni čekalo zde.
Mezi Vicki a koncovými světly prošel stín s nejasnými obrysy. Levou rukou klouzala po stěně z falešných cihel, v pravé před sebou držela baterku, jako by to bylo ratiště kopí, a hnala se o překot uličkou, nedbajíc na tichý hlásek rozumu, který se naléhavě dožadoval odpovědi na otázku, co si k čertu myslí, že dělá. Něco zavřeštělo a jen ten zvuk ji přiměl ustoupit o půl tuctu kroků zpět.
Všichni psi v okolí začali výt.
Ignorujíc stružky potu, které jí stékaly po těle, a uzel strachu, jenž ji nutil bojovat o každý nádech, se Vicki znovu donutila postupovat vpřed. Nejprve těch šest ztracených kroků, pak dalších šest…
Napůl zhroucená za kapotou auta rozsvítila baterku.
Za nejzazší hranicí kužele světla u garážových dveří napůl vyvrácených z pantů se mihla čirá hrůza. Zdálo se, že se ve tmě pohybuje temnota, a Vicki odvrátila pohled tak rychle a s tak panickou hrůzou, až se skoro dokázala přesvědčit, že tam vlastně nic neviděla.
V záři světla se krčil mladík a jednou rukou si clonil oči. U jeho nohou ležela mrtvola vousatého muže kolem čtyřicítky, z jehož rozsápaného hrdla se stále řinula krev a postupně houstla a srážela se na štěrkové cestě. Zemřel dřív, než dopadl na zem, protože pouze mrtví padají k zemi s naprostým nezájmem o to, jak dopadnou, což jim propůjčuje vzhled loutek s přestřiženými provázky.
Na to vše stačil Vicki jediný pohled. Pak se přikrčený muž postavil a rozepnutý kabát kolem něj zavířil jako veliká černá kožnatá křídla. Udělal jeden krok k ní, obličej zkřivený a oči takřka zavřené. Na jeho rukou a prstech se nachově leskly skvrny od krve.
Vicki zašátrala v kabelce po těžkém stříbrném krucifixu, který sehnala toho dne odpoledne – a o němž doufala, že jej, Bože dej, nebude potřebovat – a nabrala vzduch do plic, aby zavolala posily. Nebo možná jen zaječela. Nikdy se nedozvěděla, co z toho udělala, protože on se k ní opět o krok přiblížil, a to bylo vše, co na nějakou dobu viděla.
~~~
Henry mladou ženu zachytil, aby neupadla, a jemně ji položil na štěrk. Nechtěl to udělat, ale nesměl jí dovolit vykřiknout. Bylo tu tolik věcí, které nemohl policii vysvětlit.
Viděla mě, jak se nakláním nad tělem, pomyslel si, když zhasl baterku a zastrčil ji zpátky do kabelky. Jeho příliš citlivé oči uvítaly návrat noci. Měl pocit, jako by mu do nich vrazila rozpálená železa. Taky si mě dobře prohlédla. Zatraceně. Selský rozum mu říkal, že by ji měl zabít dřív, než ho bude mít šanci odhalit. Měl dost síly na to, aby to vypadalo jako ostatní vraždy. Pak bude znovu v bezpečí.
Henry se otočil a podíval se přes mrtvé tělo – nyní jen kus masa, nic víc – na rozrytou hlínu na podlaze garáže, kudy vrah uprchl. Dnešní noc dokázala, že za úmrtí není v žádném případě zodpovědný.
„Zatraceně!“ zaklel tentokrát nahlas, když mu blížící se sirény a prásknutí dveří auta na konci uličky připomněly, že by měl rychle něco udělat. Poklekl na jedno koleno, přehodil si bezvládnou mladou ženu přes rameno a volnou rukou popadl její kabelku. Váha nepředstavovala žádný problém, neboť jako všichni jeho druhu vládl nadprůměrnou silou, ale její výška mu nebezpečně narušovala rovnováhu.
„V tomhle století jsou zatraceně vysoké,“ zamumlal, přehoupl se přes drátěný plot dvorku a zmizel s břemenem do noci.
2024 ©