Cena krve: kapitola 6

Šest

Když vysypal na konferenční stolek celý obsah její obrovské černé kabelky, Henry poklekl a začal se v té změti přehrabovat a hledat něco, podle čeho by ji mohl identifikovat. Průkaz, peněženku, obal od karty, cokoliv. Nic.

Nic? Vyloučeno. V dnešní době nikdo bez identifikace necestuje, dokonce ani ti, kteří cestují jen v noci. Nakonec našel obojí, jak peněženku, tak kartu, ne v kabelce samotné, ale zastrčené v postranní kapse, kam se dalo dostat, aniž bylo nutné přehrabovat se v hlavní části.

„Viktorie Nelsonová, soukromá vyšetřovatelka.“ Hluboce si oddechl – vůbec si neuvědomil, že zadržuje dech – a dál se prohrabával jejími ostatními dokumenty. Soukromá vyšetřovatelka. Díkybohu. Obával se, že utekl s neuniformovanou policistkou, která se tam toho času účastnila celoměstské policejní akce. V průběhu staletí měl možnost všimnout si, že policie, ať už jinak měla jakékoli nedostatky, se o své lidi vždy starala. Naproti tomu soukromá vyšetřovatelka byla soukromý občan a jako takovou ji pravděpodobně zatím nikdo nepostrádal.

Henry se postavil a pohlédl na bezvládnou ženu na pohovce. Třebaže to shledával nechutným, byl schopen zabít, aby se ochránil. Doufal, že dnes v noci to nebude nutné. Svlékl si kabát a začal si dávat dohromady, co jí řekne, až se probere…

…jestli se probere.

Tep jejího srdce naplnil celý byt, bušilo téměř dvakrát rychleji než jeho. Volalo ho, aby se nakrmil, ale on držel hlad na uzdě.

Mrkl na hodinky. 2:13. Do východu slunce zbývaly čtyři hodiny. Jestli utrpěla otřes mozku…

Nechtěl ji udeřit. Srazit někoho jedinou ranou není snadné, navzdory tomu, co můžete vidět v kině nebo televizi. Občasná praxe ho během let naučila, kam a jak udeřit, ale žádná zkušenost nemohla zastřít fakt, že úder do hlavy otřese v lebce mozkem sem a tam, přičemž jeho měkká tkáň narazí do kosti.

A že je to pěkně atraktivní lebka, všiml si, když si ji prohlédl zblízka. Ačkoliv vrásky kolem úst svědčí o notné dávce tvrdohlavosti. Znovu se podíval do jejího průkazu. Věk: jedenatřicet. V jejích tmavě blond až světle hnědých vlasech – zamračil se, jak se snažil rozhodnout – nebyl ani náznak šedin, ale kolem očí se jí začaly dělat malé vrásky od smíchu. Když byl „naživu“, bylo jedenatřicet let střední věk. Teď se mu zdálo, že sotva dospěla.

Nebyla nalíčená, což schvaloval, a jemné, světle zlaté chmýří na jejích tvářích propůjčovalo její pleti sametový vzhled.

I podle hmatu… Odvrátil hlavu a ovládl hlad. Byla to touha, nikoli potřeba, a on se jí nehodlal nechat ovládnout.

Drobné svaly na jejím obličeji se napjaly a otevřela oči. Podobně jako její vlasy ani ony neměly jasně definovanou barvu, ani modré, ani šedé, ani zelené. Přejela si špičkou jazyka přes suché rty a beze strachu mu pohlédla do očí.

„Ty parchante,“ řekla zřetelně a sykla bolestí.

~~~

Vicki se vynořila z temnot a zoufale pátrala po informacích, ale tepání krve v uších odhánělo všechny souvislejší myšlenky. Postavila se mu. Bolest – a že to tedy bolelo – znamenala nebezpečí. Musela vědět, kde je, jak se sem dostala…

Do zorného pole jí zvolna vplula tvář, jen kousek od její vlastní. Tvář muže. Poznala ji.

„Ty parchante,“ řekla a sykla bolestí. Slova a pohyb čelisti jí vystřelily do hlavy čerstvé střepy bolesti. Dělala, co mohla, aby je ignorovala. Když obličej viděla naposledy – a také tělo, které k němu nepochybně patřilo – právě se zvedal od zkrvavené mrtvoly a napadl ji. I když si to nepamatovala, zjevně ji omráčil a odnesl sem, ať už to bylo kdekoliv.

Snažila se podívat za něj, aby si udělala představu o okolí, ale v pokoji, pokud to byl pokoj, byla příliš velká tma. Věděla něco, co by mohla využít? Cokoli?

Jsem oblečená, ležím na pohovce ve společnosti vraždícího šílence, a i když se zdá, že mi zbytek těla funguje, jak má, moje hlava se cítí, jako by dnes dala až příliš mnoho gólů. Zdálo se, že je pouze jediná věc, kterou by mohla podniknout. Vrhla se z gauče.

Bohužel se ukázalo, že gravitace je silnější než myšlenka.

Když dopadla na podlahu, vybuchl jí na pozadí víček oslnivý ohňostroj zelené, zlaté a rudé a pak se vše znovu zahalilo do tmy.

Když přišla Vicki k sobě podruhé, stalo se to rychleji než poprvé a dělící čára mezi oběma stavy byla zřetelnější. Tentokrát nechala oči zavřené.

„To byla pěkná hloupost,“ poznamenal mužský hlas odněkud zpoza jejího pravého ramene. Nehádala se s ním. „Je docela možné, že tomu nebudeš věřit,“ pokračoval dál, „ale nechci ti ublížit.“

Ke svému překvapení mu věřila. Možná to bylo tím hlasem, jeho zabarvením, nebo sáčkem s ledem, který jí držel na čelisti. Možná měla poškozený mozek, což se zdálo nejpravděpodobnější.

„Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Tohle mě mrzí,“ cítila, jak se sáček s ledem trochu posunul, „ale zdálo se mi, že nemám čas na vysvětlování.“

Vicki nejdříve pootevřela jedno oko a pak i druhé. „Vysvětlování čeho?“ Vypadalo to, že se bledý ovál jeho obličeje vznáší v jakémsi šerosvitu. Přála si, aby ho viděla lépe.

„Já toho chlapa nezabil. Dorazil jsem k tělu těsně před tebou.“

„Jo?“ Náhle jí došlo, v čem je chyba. „Kde mám brýle?“

„Tvoje… aha.“ Ovál někam odplul a za chvíli se vrátil.

Se zavřenýma očima čekala, zatímco on jí zasunul nožky brýlí za uši, zhruba tam, kam patřily, a jemně jí usadil obroučky na nose. Když oči otevřela znovu, nic moc se nezměnilo. „Mohl bys rozsvítit?“

Když vstal, vycítila Vicki jeho údiv. Takže nereagovala, jak očekával. Jestli chtěl hrůzu, může se o ni pokusit později, ale momentálně ji příliš bolela hlava, než aby se o něco snažila. A kromě toho, i kdyby se ukázalo, že je vrah, nebylo vůbec nic, co by s tím teď mohla dělat.

Světlo, přestože ne dost silné, aby vyhnalo stíny ze všech koutů, přece jen pomohlo. Z místa, kde ležela, viděla drahý hi-fi systém a okraj knihovny se skleněnými dveřmi. Pomalu se posadila, balancujíc s hlavou jako s vajíčkem na lžičce.

„Jsi si jistá, že je to rozumné?“

Nebyla. Ale nehodlala to přiznat. „Jsem v pořádku,“ odsekla, potlačila nutkání zvracet a úspěšně se jí podařilo vrátit obsah žaludku na své místo. Začala si stahovat rukavice a pozorně si věznitele skrz přivřená víčka prohlížela.

Nevypadal jako šílený zabiják. Dobrá, Vicki, když jsi tak chytrá, popiš mi nanejvýš pětadvaceti slovy, jak takový šílený zabiják vypadá. Nedokázala říct, jakou má barvu očí, třebaže se přikláněla ke světle oříškové, ale jeho obočí a řasy byly červenější než jahoda – blond vlasy – na slunci se mu určitě dělají pihy. Tvář měl širokou, aniž by byla tlustá – ten typ, který se obvykle označuje slovy poctivá – a rty lehounce vykrojené. Rozhodně přitažlivý. Poměřila si jeho velikost proti CD přehrávači a pro sebe si dodala: Ale je malý.

„Takže,“ řekla konverzačním tónem a opatrně se opřela o čalounění pohovky. Mluvte s nimi, stálo v příručkách. Získejte si jejich důvěru. „Proč bych ti měla věřit, že s rozsápáním toho muže nemáš nic společného?“

Henry přikročil a podal jí sáček s ledem. „Stála jsi hned za mnou,“ řekl tiše. „Musela jsi vidět…“

Vidět co? Viděla mrtvé tělo, viděla, jak se nad ním sklání on, viděla světla auta, vyvrácené dveře od garáže a temnotu za nimi. Ve tmě zavířila temnota a byla pryč. Nemohla popadnout dech a vzpouzela se jeho silným pažím, které ji držely. „Ne…“

„Ano.“

Postupně se pod silou jeho pohledu a doteku uklidnila. „Co…“ Navlhčila si suché rty a zkusila to znovu. „Co to bylo?“

„Démon.“

„Démoni ne…“ Ve tmě zavířila temnota a byla pryč. „Aha.“

Henry se narovnal a skoro se usmál. Prakticky viděl, jak si přebírá jednotlivá fakta, přijímá důkazy a přizpůsobuje svůj pohled na svět tak, aby jim odpovídal. Nezdálo se, že ji to těší, ale stejně to udělala. Zapůsobilo to na něj.

Vicki se zhluboka nadechla. Dobře, takže démon. Každopádně to odpovídalo na všechny otázky a jistým děsivým způsobem to i dávalo smysl. „Proč jsi tam byl ty?“ S potěšením zaznamenala, že její hlas zněl skoro normálně.

Proč by jí to měl říkat? I když se nechovala zrovna přívětivě – ne že by jí to měl za zlé – nebyla ani otevřeně nepřátelská. Takže pravdu, nebo aspoň do té míry, jak se zdálo bezpečné.

„Já toho démona lovil. Jen jsem přišel trochu pozdě. Zabránil jsem mu v nakrmení, ale vraždě jsem předejít nedokázal.“ Lehce se zamračil. „Proč jste tam byla vy, slečno Nelsonová?“

Takže našel můj průkaz. Vicki si poprvé uvědomila, že obsah její kabelky leží vysypaný na matné skleněné desce konferenčního stolku. Česnek, sáček s hořčičným semínkem, Bible, krucifix – to vše tam bylo trapně vystavené na očích. Lehce se ušklíbla. „Já jsem lovila upíra.“

K jejímu překvapení, po jednom nevěřícím pohledu na obsah kabelky, jako by ho také viděl poprvé, zaklonil její věznitel, lovec démonů, hlavu a zařval smíchem.

~~~

Henry, vévoda z Richmondu, na sobě cítil její zkoumavý pohled během celé večeře. Kdykoli se podíval jejím směrem, hleděla na něj, ale pokaždé, když se jí pokusil podívat do očí, sklopila víčka a stydlivě koukala do talíře, dlouhý závoj řas – řas tak černých, že nepochyboval o tom, že si je barví – položený přes jemnou křivku alabastrové tváře. Jednou měl pocit, že se usmála, ale to mohla být jen hra světel.

Zatímco sir Thomas, sedící po jeho levici, bez ustání žvanil o ovcích, pohrával si mezi prsty s kuličkou hroznového vína a přemítal, kdo dáma asi je. Muselo jít o místní šlechtičnu, kterou dnes pozvali do Sheriffhutonu, protože kdyby patřila k výpravě a doprovázela je na jejich cestě na sever už z Londýna, určitě by si ji pamatoval. To málo, co z její róby viděl, bylo černé. Šlo tedy o vdovu, anebo černou nosila proto, že věděla, jak moc jí sluší? A nepotloukal se kolem náhodou její manžel?

Poprvé za celé týdny byl rád, že se Surrey rozhodl nejet do Sheriffhutonu s ním. Ženy se nikdy nedívají na mě, když je poblíž on.

Ha, teď se usmála. Jsem si tím jistý. Setřel si rozmáčklý hrozen z punčochy, sáhl po vínu a vyprázdnil nádhernou sklenici z benátského skla jedním zuřivým hltem. Už to nemohl dál snášet.

„Sire Thomasi.“

„…samozřejmě že nejlepším beranem pro daný účel je… ano, mylorde?“

Henry se naklonil ke starému rytíři blíž. Nechtěl, aby ho zbytek stolu slyšel. Už tak měl utahování právě dost. Konečně se mu podařilo překousnout ten hloupý popěvek, který na něj složil otcův šašek, Will Sommers: Byť tvář nosí svého pána / vznešenost mu není dána.

„Sire Thomasi, kdo je ta žena, která sedí vedle sira Gilese a jeho paní?“

„Žena, mylorde?“

„Ano, žena.“ Stálo ho to značné úsilí, ale mladý vévoda dokázal udržet hlas klidný a tichý. Sir Thomas byl cenný vazal, věrně mu sloužil jako komoří na Sheriffhutonu celé ty dlouhé roky, kdy on byl ve Francii, a úctu si zasloužil už jen kvůli svému věku. „Ta v černém. Vedle sira Gilese a jeho paní.“

„Ach, vedle sira Gilese…“ Sir Thomas se naklonil dopředu a zašilhal. Řečená dáma si dál rezervovaně hleděla svého talíře. „Ale to je přece pozůstalá po starém Beswickovi.“

„Beswickovi?“ Tohle nádherné stvoření že bylo provdáno za Beswicka? Vždyť baron byl nejmíň stejně starý jako sir Thomas. Henry tomu nemohl uvěřit. „Ale vždyť je starý!“

„Je mrtvý, mylorde,“ zahihňal se sir Thomas. „Ale odebral se ke Stvořiteli jako šťastný muž, řekl bych. Vždyť je rozkošná, a navíc se zdálo, že smrt toho starého kozla těžce nesla. Když žil, moc často jsem ji tu neviděl, a teď ještě míň.“

„Jak dlouho byli manželé?“

„Měsíc… ne, dva.“

„A stále ještě žije na Beswickově hradě?“

Sir Thomas se ušklíbl. „Jestli se té polorozpadlé trosce dá říkat hrad, tak ano, mylorde.“

„Jestli můžeš říkat hrad téhle barabizně,“ mávl Henry rukou na velký sál, který od dvanáctého století nedoznal podstatnějších změn, „můžeš říkat hrad skoro čemukoli.“

„Toto je královské sídlo,“ zaprotestoval sir Thomas podrážděně.

Opravdu se usmála. Jasně jsem ji viděl. Usmála se. Na mě. „Ať žije kdekoliv, je to pozemský ráj,“ zamumlal Henry zasněně, zapomínaje na chvíli, kde je, a ztráceje se v jejím úsměvu.

Sir Thomas se hlučně rozchechtal, začal se dusit pivem a museli ho pořádně praštit do zad, čímž přitáhli pozornost, které se Henry chtěl vyhnout.

„Měl byste se oddávat vzrušení poněkud mírněji, dobrý pane rytíři,“ napomenul ho arcibiskup yorkský, když se ti, kdo mu přispěchali na pomoc, opět usadili na místa.

„Já ne, Vaše Milosti,“ odpověděl prelátovi zbožným hlasem sir Thomas, „je to náš dobrý vévoda, komu náhle připadá poklopec poněkud těsný.“

Henry cítil, jak rudne, a proklel svou tudorovskou pleť, na které každé uzardění vynikalo takovým způsobem, že vypadal jako upejpavá panna, a ne muž v plné síle šestnácti let.

Později, když na staré trubadúrské galerii začali hrát muzikanti, procházel Henry mezi hosty ve snaze – podle něj úspěšné – skrýt svůj konečný cíl. Teď ho budou sledovat a jeden či dva z nich, jak věděl, podávali zprávy jeho otci.

Když konečně zamířil halou k ní, podkasala si jednou rukou černostříbrnou sukni a vyšla otevřenými dveřmi na hradní nádvoří. Henry ji následoval. Čekala na něj, jak správně předpokládal, na druhém širokém schodu, dost daleko od dveří, aby ji skryla tma, ale dost blízko, aby ji našel.

„V sále je, ehm, poněkud horko, že?“

Otočila se k němu, tvář a hruď se jí leskly bledým, bílým světlem. „Je srpen.“

„Ano, ehm, to je.“ Vlastně nebyli jediným párem, který vyhledal osvěžení od dusného, zakouřeného prostředí sálu, ale ostatní se diskrétně vzdálily, když viděly, že se objevil vévoda. „Vy se, ehm, nebojíte nočního chladu?“

„Ne. Já noc miluji.“

Její hlas mu připomněl moře a měl podezření, že by v něm dokázal stejně snadno utonout. Uvnitř, ve světě loučí, mu nepřipadala o mnoho starší než on, ale venku, pod hvězdami, se mu zdála bezvěká. Navlhčil si náhle vyschlé rty a hledal něco, co by mohl říct.

„Dnes jste nebyla na honu.“

„Ne.“

„Vy tedy nelovíte?“

Navzdory tmě její oči našly jeho a už je nepustily. „Och, ale lovím.“

Henry těžce polkl a nervózně se zavrtěl – jeho poklopec byl teď opravdu příliš těsný. I kdyby ho tři roky strávené na francouzském dvoře nenaučily nic jiného, alespoň uměl rozpoznávat pozvání od krásné ženy. Doufaje, že nemá zpocené dlaně, natáhl ruku.

„Máte jméno?“ otázal se, když položila chladné prsty přes jeho.

„Christina.“

~~~

„Upír?“ hleděl Henry na Christinu naplněn úžasem. „Dělal jsem si legraci.“

„Opravdu?“ Otočila se od okna, ruce složené pod prsy. „Právě tak mi říká Norfolk.“

„Norfolk je žárlivý blázen.“ Henry měl podezření, že vévodu z Norfolku poslal jeho otec, aby na něj dohlížel a aby zjistil, proč zůstává i v září na Sheriffhutonu, sídle, ke kterému nikdy žádnou náklonnost ani nepředstíral. Měl rovněž podezření, že ho otec nepovolal zpátky ke dvoru pouze proto, že jeho laškování se starší a velmi krásnou vdovou tajně schvaloval. Nebyl tak hloupý, aby si myslel, že o tom otec snad neví.

„Vážně? Snad.“ Stáhla ebenové obočí do zamračeného výrazu. „Henry, nepozastavil ses nikdy nad tím, proč mě vídáš pouze v noci?“

„Dokud mám možnost se s tebou vídat…“

„Nikdy tě neudivilo, že jsi mě neviděl jíst ani pít?“

„Na bankety chodíš,“ protestoval Henry zmateně. Vždyť si jen dělal legraci.

„Ale jíst ani pít jsi mě nikdy neviděl,“ trvala na svém Christina. „A právě dnešní noc jsi pronášel poznámky o mé síle.“

„Proč mi to říkáš?“ Jeho život se začal točit kolem hodin, které trávili v jeho veliké posteli s nebesy. Byla dokonalá. Jinak na ni pohlížet nedokázal.

„Norfolk mě nazval upírem.“ Zachytila jeho oči do svých a držela je, ačkoliv se je snažil odtrhnout. „Jeho další krok bude ten, že se to pokusí prokázat. Řekne ti, že pokud nejsem to, za co mě označil, zajisté za tebou přijdu během dne.“ Odmlčela se a do hlasu se jí vkradl chlad. „Tebe to udiví a poručíš mi to. A já buď uprchnu a už tě nikdy neuvidím, nebo zemřu.“

„Já… nikdy bych ti neporučil…“

„Poručil, kdybys nevěřil, že jsem upír. Proto ti to říkám.“

Henry otevřel ústa a zase je v němém úžasu zavřel. Když opět promluvil, zněl jeho hlas jako pisklavá karikatura jeho obvyklého zbarvení. „Ale já tě viděl přijímat svátost.“

„Jsem právě tak dobrá katolička jako ty, Henry. Možná lepší, protože jak králova příchylnost k církvi svaté ochabuje, můžeš ty mnohem víc ztratit.“ Poněkud smutně se usmála. „Nejsem ďábelská stvůra. Narodila jsem se dvěma smrtelným rodičům.“

Nikdy ji neviděl za denního světla. Nikdy ji neviděl jíst ani pít. Vládla silou zcela nepřiměřenou svému pohlaví i vzrůstu. Ale přijímala svátosti a naplňovala jeho noci blažeností. „Narodila,“ jeho hlas se téměř vrátil k normálu, „kdy?“

„Třináct set dvacet sedm, v roce, kdy nastoupil na trůn Edward III. Dědeček tvého dědečka ještě nebyl ani počat.“

Nebylo těžké uvažovat o ní jako o bezvěké krásce, navždy neměnné napříč stoletími. Od onoho okamžiku nebylo tak těžké uvěřit ani ostatnímu.

Upír.

Spatřila v jeho tváři výraz přijetí a doširoka rozevřela náruč. Volná róba, kterou měla na sobě, sklouzla na podlahu a dovolila mu uhnout pohledem, teď, když si byla jistá, že to neudělá. „Zapudíš mě?“ otázala se hebkým hlasem, zatímco jej opřádala sítěmi své krásy. „Vydáš mě ohni? Nebo najdeš sílu mě milovat a být mnou milován?“

Světlo plamenů vrhlo její stín na tapiserie na stěně. Anděl či démon, Henrymu na tom ve skutečnosti přestalo záležet. Patřil jí, a pokud tím jeho duše propadla zatracení, budiž.

Rozevřel náruč jako odpověď.

Když se schoulila v jeho objetí, přitiskl rty k jejím voňavým ebenovým vlasům a zašeptal: „Proč ses ze mě nikdy nenapila?“

„Ale já se napila. Pokaždé.“

Zamračil se. „Nikdy jsem neměl na hrdle tvé znamení…“

„Hrdlo je příliš na očích.“ Cítil na prsou, jak se usmívá. „A hrdlo není jediná část tvého těla, které jsem se dotýkala ústy.“

Když se začervenal, sklouzla dolů, aby mu podala důkaz. Právě vědomí, že se z něj při poskytování rozkoše krmí, jej vyneslo do takových výšin, až měl pocit, že extázi nevydrží. Ani peklo nebylo příliš vysokou cenou.

~~~

„To byl tvůj nápad, že?“

Vévoda z Norfolku naklonil hlavu na stranu. Jeho oči se utápěly ve stínu a ústa mu lemovaly hluboké vrásky, které tam ještě před měsícem nebyly. „Ano,“ přiznal neochotně, „ale je to pro tvé vlastní dobro, Henry.“

„Pro mé vlastní dobro?“ Henry se hořce zasmál. „To spíš pro tvoje. Rozhodně tě to velmi přiblíží trůnu.“ Viděl, jak sebou starší muž trhl, a potěšilo ho to. Ve skutečnosti nevěřil, že jej Norfolk využil, aby se dostal blíže trůnu, vévoda mu přátelství dokázal už nesčetněkrát, ale Henry právě podstoupil velmi bolestivý rozhovor s otcem a toužil rozdávat rány.

„Oženíš se s Mary, Norfolkovou dcerou, ještě před koncem tohoto měsíce. Vánoce strávíš u dvora, pak se odebereš na své panství v Richmondu a do Sheriffhutonu již nikdy nevstoupíš.“

Norfolk si povzdechl a unaveně položil Henrymu ruku na rameno. Jeho vlastní rozhovor s otcem tohoto mladého vévody byl všechno, jen ne příjemný. „Co neví, to si domýšlí. Nabídl jsem toto řešení a je to tvé jediné východisko.“

Henry jeho ruku setřásl. Už nikdy nevkročit do Sheriffhutonu. Už ji nikdy nespatřit. Už nikdy neslyšet její smích a nepocítit její dotek. Nikdy se jí nedotýkat. Sevřel čelisti, aby zadusil zoufalé zavytí, které se mu dralo z hrdla. „Nechápeš,“ zavrčel místo toho a odešel pryč chodbou dřív, než jej mohly zahanbit slzy, které již cítil pod víčky.

~~~

„Christino!“ Rozběhl se k ní, padl na kolena a zabořil jí hlavu do klína. Na okamžik se celým jeho světem staly doteky jejích dlaní a zvuk jejího hlasu. Když konečně sebral sílu se odtáhnout, bylo to jen tak daleko, aby jí viděl do tváře. „Co tady děláš? Přinejmenším otec a Norfolk mají podezření, a jestli tě najdou…“

Přejela mu chladnými prsty po obočí. „Nenajdou mě. Pro přečkání hodin denního světla mám bezpečný úkryt a společných nocí nebudeme mít tolik, aby nás objevili.“ Odmlčela se a vzala jeho obličej do dlaní. „Odcházím tak jako tak, ale nemohla jsem zmizet bez rozloučení.“

„Odcházíš?“ zopakoval Henry hloupě.

Přikývla a rozpuštěné vlasy jí spadly do tváře. „V Anglii je pro mě už příliš nebezpečno.“

„Ale kam?“

„Do Francie, myslím. Prozatím.“

Vzal obě její ruce do svých. „Vezmi mě s sebou. Nemohu bez tebe žít.“

Na rtech se jí objevil hořký úsměv. „Žít se mnou, doslova vzato, nemůžeš,“ připomněla mu.

„Žít, zemřít, ztratit život, ztratit smrt.“ Vyskočil na nohy a rozhodil paže v divokém gestu. „Na tom mi nesejde, pokud budu s tebou.“

„Jsi velmi mladý.“

Jejím slovům scházela přesvědčivost a ve tváří jí bylo vidět, že váhá. Chtěla ho! Och, pochválen buď Ježíš i všichni svatí, chtěla ho. „Kolik bylo tobě, když jsi zemřela?“ zeptal se naléhavým hlasem.

Kousla se do rtu. „Sedmnáct.“

„Mně bude sedmnáct za dva měsíce.“ Znovu padl na kolena. „Můžeš počkat aspoň tak dlouho?“

„Dva měsíce…“

„Jen dva.“ Nedokázal zakrýt vítězné nadšení. „Pak mě budeš mít na celou věčnost.“

Zasmála se a přitáhla si ho k ňadrům. „Máte o sobě vysoké mínění, mylorde.“

„To mám,“ souhlasil poněkud přidušeným hlasem.

„Jestli přijde tvá paní choť…“

„Mary? Ta má vlastní komnaty a s radostí v nich zůstává.“ Ještě stále na kolenou ji stáhl do postele.

O dva měsíce později se z něj začala krmit každou noc a pokaždé si brala tolik, kolik vydržel.

Norfolk postavil k jeho komnatám stráže. Henry se poprvé v životě zachoval jako syn svého otce a poslal je pryč.

Dva měsíce nato, zatímco si vyhlášení lékaři bezradně drbali hlavy nad úbytkem jeho sil a Norfolk obrátil v bezvýsledném pátrání celý kraj vzhůru nohama, přitáhla si jej Christina znovu k ňadrům a on pil krev věčného života.

~~~

„Jen abych to správně pochopila, ty jsi nemanželský syn Jindřicha VIII.?“

„Přesně tak.“ Henry Fitzroy, svého času vévoda z Richmondu a Somersetu, hrabě z Nottinghamu a rytíř Podvazkového řádu, se opřel čelem o studenou okenní tabulku a díval se do noci na světla Toronta. Už hodně dlouho tenhle příběh nikomu nevyprávěl a zapomněl, jak moc byl vyprahlý.

Vicki pohlédla na knihu o tudorovské éře, která ležela rozevřená v jejím klíně, a poklepala na jeden odstavec. „Tady se píše, že jsi zemřel, když ti bylo sedmnáct.“

Henry se probral z letargie a obrátil se k ní. „Ano. Ale už je mi lépe.“

„Nevypadáš na sedmnáct.“ Zamračila se. „Necelých třicet, řekla bych, ale určitě ne mladší.“

Pokrčil rameny. „Stárneme, ale stárneme pomalu.“

„Tady se o tom nepíše, ale nebylo na tvém pohřbu něco tajemného?“ Zacukalo jí v koutku úst, když viděla překvapený výraz v jeho tváři. Víc se vzhledem ke stavu své čelisti usmát nesvedla. „Mám bakalářský titul z historie.“

„Není to pro někoho s tvým povoláním poněkud neobvyklé vzdělání?“

Uvědomila si, že myslí soukromého detektiva, ale uvědomila si, že úplně stejně to platí pro povolání policistky. Kdyby dostala niklák pokaždé, když na ni někdo – obvykle nadřízený důstojník – vytáhl otřepanou frázi Kdo se nepoučí z historie, je nucen ji opakovat, byla by boháč. „Nijak mě to nezpomalilo,“ odpověděla poněkud uštěpačně. „Takže ten pohřeb?“

„Ano, víš, nebylo to zrovna takové, jak jsem čekal, to rozhodně ne.“ Přitiskl ruce dlaněmi k sobě, aby se přestaly třást, a i když se bránil, znovu jej stáhl vír vzpomínek…

~~~

Probudil se – zmatený a dezorientovaný. Pomalu si uvědomil tlukot svého srdce a nechal se jím přivést k plnému vědomí. Nikdy předtím se neocitl v tak naprosté temnotě, a navzdory Christinině opakovanému ujištění začal propadat panice. Panika vzrostla, když se pokusil odsunout víko krypty a zjistil, že se nemůže hýbat. Nad ním nebyl kámen, ale hrubé dřevo uzavírající jej tak těsně, že se jeho hruď při každém nádechu dotkla prken. Všude kolem něj se vznášel pach půdy.

Žádná šlechtická hrobka, ale obyčejný hrob.

Řval až do ochraptění, kroutil se a zmítal, co mu omezený prostor dovoloval, ale třebaže dřevo jednou či dvakrát zapraskalo, tíha zeminy byla neúprosná.

Pak se zarazil, neboť si uvědomil, že rozbít rakev a ležet pouze v hlíně by jeho situaci nesmírně zhoršilo. A tehdy se dostavil hlad. Neměl ponětí, jak dlouho tak ležel, ochromený hrůzou a s útrobami drásanými zběsilým hladem, ale když nad sebou uslyšel zvuk lopaty zakusující se do země, visel již jeho zdravý rozum na vlásku.

~~~

„Víš,“ řekl stále ještě s hrůzou v hlase a poškrábal se na tváři, „existuje dobrý důvod, proč většina upírů pochází ze šlechtických rodin. Z krypty se uniká neskonale snáz. Já byl pohřbený důkladně a hluboko a Christině trvalo tři dny, než mě vykopala.“ Občas, dokonce i po staletích, když se večer probudil, byl znovu zpátky. Sám. Ve tmě. Tváří v tvář věčnosti.

„Takže tvůj otec,“ Vicki se odmlčela, zbytek jí ještě pořád dělal problémy, „Jindřich VIII. měl opravdu nějaké podezření?“

Henry se zasmál, ale moc humoru v tom nebylo. „Ó, ten měl víc než jen podezření. Později jsem se dozvěděl, že rozkázal, aby mi probodli srdce kůlem, ústa zacpali česnekem a sešili rty. Pak mi měli oddělit hlavu a pohřbít ji zvlášť. Díkybohu, Norfolk mi zůstal pravým přítelem až do konce.“

„Viděl jsi ho ještě někdy?“

„Párkrát. Rozuměl lépe, než jsem si myslel.“

„Co se stalo s Christinou?“

„Provedla mě zběsilostí, která po přeměně následuje. Střežila mě během roku, kdy jsem spal, zatímco se mé tělo přizpůsobovalo novému stavu. Naučila mě, jak se krmit bez zabíjení. A pak odešla.“

„Odešla?“ Vicki povytáhla obočí skoro až k linii vlasů. „Po tom všem jen tak odešla?“

Henry se znovu otočil a zadíval se oknem na osvětlené město. Klidně mohla někde tam venku být, nijak by to nezjistil. A musel se smutkem přiznat, že by o to ani nestál. „Když pouto mezi rodičem a dítětem pomine, lovíme raději o samotě. Naše nejpevnější pouta vznikají, když se krmíme, a ze sebe navzájem se krmit nemůžeme.“ Položil ruku na sklo. „Citové pouto, láska, jestli tomu tak chceš říkat, které nás vede k tomu nabídnout krev smrtelníkovi, nikdy nepřežije proměnu.“

„Ale pořád můžete…“

„Ano, ale už to není totéž.“ Potlačil melancholii a znovu se otočil čelem k ní. „I to je příliš úzce spjaté s krmením.“

„Aha. Takže zkazky o upíří… ehm…“

„Sexuální zdatnosti?“ nadhodil Henry s úšklebkem. „Jsou pravdivé. Ale na druhou stranu taky máme hodně času na sbírání zkušeností.“

Vicki cítila, jak jí do tváří stoupá horko, a musela sklopit oči. Čtyři sta padesát let zkušeností… Mimoděk sevřela zuby a náhlá prudká bolest z čelisti jí přišla jako vítané odvedení pozornosti. Dnes ne, bolí mě hlava. Zavřela knihu, kterou držela v klíně, a opatrně ji odložila stranou, pak se podívala na hodinky. 4:43.

Už jsem svého času vyslechla pár zajímavých přiznání, ale tohle…

Samozřejmě tady byla možnost nevěřit vůbec ničemu z toho, co slyšela. Utéct z bytu a tomuhle totálnímu magorovi a pak zavolat lidi v bílých pláštích, aby pana Fitzroye, levobočka Jindřicha VIII. a tak dále, a tak dále, zavřeli tam, kam patří. Jenže ona mu věřila a snažit se přesvědčit samu sebe, že ne, by byla čiročirá lež.

„Proč jsi mi tohle všechno řekl?“ zeptala se nakonec.

Henry pokrčil rameny. „Z mého pohledu jsem měl dvě možnosti. Mohl jsem ti důvěřovat, nebo tě zabít. Když ti budu nejdřív důvěřovat,“ rozhodil ruce, „a pak zjistím, že to byl špatný nápad, můžu tě ještě pořád zabít dřív, než mi nějak uškodíš.“

„Tak moment,“ vzkypěla Vicki. „Zabít mě není zase tak lehké!“ Stál u okna, tři, možná čtyři metry daleko. Dříve než stačila mrknout, seděl vedle ní na pohovce s oběma rukama zlehka položenýma na jejím krku. Nedokázala by ho zastavit. Ani neviděla, že se pohnul. „Aha,“ řekla.

Pustil ji a pokračoval, jako by ho vůbec nepřerušila. „Ale kdybych tě nejdřív zabil, bylo by po všem. A já myslím, že si můžeme pomoci navzájem.“

„Jak?“ Takhle zblízka byla jeho přítomnost poněkud ohromující a musela se ze všech sil snažit, aby potlačila nutkání odsunout se. Nebo přisunout. Musela uznat, že za čtyři sta padesát let může vzniknout pěkně impozantní osobnost. Uhnula pohledem a upřela zrak na čalounění z bílého sametu.

„Démon loví v noci. Já taky. Ale ten, kdo démona vyvolává, je smrtelník a musí žít svůj život během dne.“

„Navrhuješ, abychom spojili síly?“

„Dokud nebude démon chycen, ano.“

Chvíli přejížděla rukou po sametu sem a tam, sem a tam, než se na něj znovu podívala. Světle oříškové oči. Měla jsem pravdu. „Proč ti na tom tak záleží?“

„Na chycení démona?“ Henry vstal a znovu přešel k oknu. „Nezáleží, ne konkrétně, ale noviny dávají ty vraždy za vinu upírům a tím nás všechny vystavují nebezpečí.“ Kdesi dole se objevily reflektory a Jarvisovou ulicí se prohnal osamělý vůz. „Až donedávna jsem si i já sám myslel, že jde o jednoho z mé rasy, o dítě, opuštěné a necvičené.“

„Cože, úmyslně ponechané samo sobě?“

„Možná. Možná jeho rodič vůbec netušil, že takové dítě má.“

„Myslela jsem, že jsi říkal, že musí dojít k navázání citového pouta.“

„Ne, říkal jsem, že citové pouto nepřežije proměnu, netvrdil jsem, že musí existovat. Můj druh může tvořit děti ze stejně špatných či náhodných důvodů jako tvůj. Z technického hlediska úplně stačí, když se upír napije příliš zhluboka, a smrtelník zároveň okusí jeho krev.“

„Smrtelník má okusit jeho krev? Jak by k čertu mohlo dojít k něčemu takovému?“

Otočil se k ní. „Chápu to tak,“ řekl suše, „že ty nekoušeš.“

Vicki cítila, jak jí rudnou tváře, a rychle změnila téma. „Takže ty jsi hledal dítě?“

„Dnes v noci?“ Henry zavrtěl hlavou. „Ne, dnes v noci jsem už věděl, že hledám démona.“ Přistoupil k pohovce a naklonil se přes ni, opřený rukama o opěrku ze světlého dřeva. „Až přestane to zabíjení, přestanou se šířit i historky a upíři se vrátí do mýtů a rasové paměti. Tak to máme raději. Ve skutečnosti děláme, co můžeme, aby to tak zůstalo. Jestli noviny přesvědčí čtenáře, že jsme skuteční, budou nás moci vypátrat – naše zvyklosti jsou příliš dobře známé.“ Zachytil její pohled, nepustil jej a hrozivě obnažil zuby. „Já rozhodně nemám v úmyslu skončit probodnutý kůlem kvůli něčemu, co jsem neudělal.“

Když ji propustil – odmítla si nalhávat, že by dokázala uhnout očima, kdyby jí to nedovolil – nacpala si Vicki věci ležící na stolku zpátky do kabelky a postavila se. I když stála čelem k němu, soustředila pohled někam nad jeho pravé rameno.

„Musím si to promyslel,“ řekla hlasem tak neutrálním, jak jen dokázala. „To, co jsi mi vyprávěl… no, musím o tom přemýšlet.“

Ubohé, ale líp to nesvedla.

Henry přikývl. „Chápu.“

„Takže můžu jít?“

„Můžeš jít.“

Také přikývla, sáhla do kabelky pro rukavice a zamířila ke dveřím.

„Viktorie.“

Vicki nikdy nevěřila, že jména mají moc, ani že lze vyslovením něčího jména dotyčného ovládnout, ale nedokázala si pomoci a pomalu se otočila.

„Děkuji, že jsi nenavrhla, abych to všechno řekl policii.“

Vyprskla. „Policii? Vypadám jako blázen?“

Usmál se. „Ne, nevypadáš.“

Měl dlouhou dobu na to, aby si ten úsměv nacvičil, připomněla si, zatímco se snažila uklidnit náhle zběsile bušící srdce. Zašátrala za sebe po klice, našla ji, otevřela dveře a unikla. Navzdory nepatrné vzdálenosti se hned na druhé straně zastavila, aby popadla dech. Upíři. Démoni. Tyhle věci se na policejní akademii neučí…