Cena krve: kapitola 7

Sedm

Protože ulice v centru města zdaleka nebyly tak temné a protože si tam na Woodbinské tak dobře poradila i při mnohem horším osvětlení, rozhodla se Vicki, že půjde domů pěšky. Vyhrnula si límec proti větru, ruce v rukavicích vrazila hluboko do kapes, spíše ze zvyku než kvůli většímu teplu, a vyrazila Bloorovou ulicí na západ. Nebylo to zase tak daleko a potřebovala přemýšlet. Studený vzduch jí dělal dobře na čelist a měla pocit, že zmírňuje i bušení v její hlavě. Přestože si musela dávat pozor, aby příliš nedupala podpatky na dlažbě, byla chůze nepoměrně šetrnější než otřesy, kterým by byla vystavena na zadním sedadle taxíku.

A potřebovala přemýšlet.

Upíři a démoni, nebo přinejmenším jeden upír a jeden démon. Za osm let u sboru už viděla hodně podivností a byla nucena uvěřit v existenci věcí, které většina duševně zdravých lidí – s výjimkou policejních důstojníků a sociálních pracovníků – raději ignorovala. V porovnání s jistými druhy krutosti, kterých se silní dopouštěli na slabých, nebyli upíři a démoni zase tak nestravitelní. A ten upír se navíc tvářil jako jeden z hodných.

Znovu viděla jeho úsměv a přísně si zakázala na vzpomínku reagovat.

Na Yongově ulici zahnula na jih a počkala na zelenou – spíše ze zvyku než z nutnosti. Třebaže křižovatka nebyla právě zaplavená světlem, měla daleko do ztemnělé a provoz byl stále slabý. Nebyla sice jediný člověk široko daleko – Yongova ulice se nikdy úplně nevyprázdnila – ale ostatní chodci, jejichž pracovní či životní styl vyžadoval, aby se nacházeli venku v době mezi půlnocí a úsvitem, se od ní důsledně a nevtíravě drželi dál.

„To je tím, že chodíš jako polda,“ vysvětlil jí jednou Tony. „Po určité době si všichni vypěstujete ten samý styl. V uniformě nebo bez ní, to je jedno.“

Vicki neměla důvod mu nevěřit, viděla účinek na vlastní oči. Stejně jako neměla důvod, proč nevěřit Henrymu Fitzroyovi; démona také viděla na vlastní oči.

Ve tmě zavířila temnota a byla pryč. Neviděla víc než jen matný obrys mizící v půdě a byla za to vděčná. I tak byla vzpomínka na něj dost hrůzná na to, aby od ní její mysl utíkala. Pach rozkladu si ale pamatovala dokonale.

Ani to, co viděla, ani to, co cítila, nebylo to hlavní, co ji přesvědčilo, že Henry mluvil pravdu. Obojí se dalo vytvořit uměle, i když netušila jak a proč. To, co ji přesvědčilo, byla její vlastní reakce. Neochota mysli jasně si vybavit to, co viděla. Pocit zla, chladného a neodbytného, který vyzařoval z temnoty.

Vicki si přitáhla kabát těsněji k tělu, i když chlad, který se do ní zakousl, neměl nic společného s noční teplotou.

Démon. Teď už aspoň vědí, co hledají. Vědí? Ne, ona to ví. Lehce se pousmála při představě, jak by to všechno vysvětlovala Miku Cellucimu. Nebyl tam, myslel by si, že se zbláznila. Sakra, kdybych tam nebyla já sama, taky bych si myslela, že jsem se zbláznila. Kromě toho to nemohla Cellucimu říct, aniž by prozradila Henryho…

Henry. Upír. Kdyby nebyl to, za co se vydával, proč by se obtěžoval s vytvářením tak komplikovaného příběhu?

Na tom nesejde, pokárala se. Hloupá otázka. Už potkala hodně patologických lhářů, pár jich zatkla a s jedním pracovala. „Proč“ nebyla otázka, kterou by se nějak zvlášť zabývali.

Henryho příběh byl tak složitý, že musel být pravdivý. Nebo snad ne?

Na rohu Kolejní ulice se zastavila. Jen o blok dále na západ viděla světla hlavní policejní stanice. Mohla tam zaskočit, dát si kávu, promluvit si s někým chápavým. O upírech a démonech, jasně.

Náhle jí budova policejní stanice připadala velmi vzdálená.

Mohla projít kolem ní, pokračovat dál Hurónskou ulicí až domů, ale navzdory všemu se necítila unaveně a nechtěla se zavírat mezi čtyřmi stěnami, dokud nezažene všechny temné stíny. Sledovala rachotící tramvaj, skořápku světla a tepla, až na řidiče úplně prázdnou, a pokračovala dál na jih.

Jak se blížila ke skleněné a betonové budově Eaton’s Center, uslyšela odbíjet zvony katedrály svatého Michala. Během dne jejich volání přehlušoval okolní hluk města, ale v tichém, nehybném čase před úsvitem doslova rozvibrovaly celé historické jádro města. Přidávaly se i menší zvony, ale zvony katedrály svatého Michala dominovaly.

Aniž úplně věděla proč, šla Vicki za jejich hlasem. Kdysi, před lety, když ještě nosila uniformu, pronásledovala po schodech katedrály kapsáře. Chytil se dveří, aby se domáhal práva azylu. Byly zamčené. Zjevně ani Bůh sám nedůvěřoval noci v srdci velkoměsta. Kapsář se jim vzpouzel celou cestu až k autu a vůbec mu nepřišlo zábavné, že o něm Vicki a její parťák mluví jako o Quasimodovi.

Očekávala, že těžké dřevěné dveře budou opět zavřené, ale k jejímu překvapení se tiše otevřely. Stejně tiše vklouzla dovnitř a zavřela za sebou.

Prosíme o klid, varoval nápis na papírové ceduli zastrčený v naleštěném mosazném stojanu, probíhají velikonoční vigilie.

Za tichého skřípotu gumových podrážek vstoupila Vicki do svatostánku. Svítila jen asi polovina světel, takže se chrám utápěl ve fantaskním, takřka mytickém příšeří. Vicki sice viděla, ale jen tak tak, a navíc pouze proto, že se nepokoušela zaostřit na nic, co vidět nepotřebovala. U oltáře klečel kněz a v několika předních řadách sedělo pár podsaditých žen v černém, které vypadaly jako odlité podle jedné formy. Polohlasné mumlání – Vicki předpokládala, že jde o modlitby – nesoucí se katedrálou a slabé cvakání korálků ani v nejmenším nerušily těžké ticho rozprostřené po budově. Čekání, celé to budilo dojem čekání. Na co, to Vicki netušila.

Vicki vklouzla do jedné řady lavic, když její pohled upoutalo třepotání plamínku svíčky, a posunula se tak, aby viděla do výklenku v jižní stěně. Tři nebo čtyři řady svíček v červených sklenicích stoupaly až k obrazu lesknoucímu se ve světle jediného bodového reflektoru. Madona, oděná v modré a bílé, stála s rozevřenou náručí, jako by chtěla obejmout celý utrápený svět. Její úsměv nabízel útěchu, ale umělec zaznamenal i jistý smutek kolem jejích očí.

Jako mnoho lidí její generace byla i Vicki vychovaná ve vlažně křesťanském duchu. Dokázala rozpoznat církevní symboly, znala jejich historické pozadí, ale to bylo všechno. Nyní se, nikoli poprvé, pozastavila nad tím, jestli jí snad neuniklo něco podstatného. Stáhla si rukavice a posadila se.

Vždyť já ani nevím, jestli v Boha věřím, přiznala omluvně obrazu. Ale na druhou stranu, ani na upíry jsem až do dnešní noci nevěřila.

V katedrále bylo teplo a zdřímnutí, které si dopřála odpoledne, se najednou zdálo velmi vzdálené. Sklouzla po naleštěném dřevě a Madonina tvář se začala pomalu rozplývat…

~~~

V dálce se něco roztříštilo s charakteristickým tvrdým křápnutím, které zkušenému uchu napoví, že s tím někdo pořádně práskl o zem. Vicki sebou trhla, otevřela oči, ale zdálo se, že nemůže sebrat dost energie k tomu, aby se pohnula. Seděla zhroucená v lavici, chycená v podivné letargii, zatímco se zvuky ničení neustále přibližovaly. Slyšela křik mužských hlasů, spíše samolibých než rozzlobených, ale slova jí unikala.

Bodový reflektor ve výklenku podle všeho vyhořel. Zahalená do stínů a osvětlená pouze řadami svíček se nepřestávala smutně usmívat Madona s roztaženými pažemi, kterými chtěla obejmout svět. Vicki se zamračila. Svíčky byly silné a bílé, po jejich nerovných stěnách odkapával vosk a tvořil malá tuhnoucí jezírka v kovových svícnech a na kamenné podlaze.

Ale ty svíčky byly zakryté… a na podlaze ležel koberec…

Náhlé křápnutí, hlasitější a bližší než ostatní, způsobilo, že sebou trhla, ale kouzlo nehybnosti, které ji drželo v lavici, se nezlomilo.

Nejprve spatřila břit sekery, pak její násadu a nakonec i muže, který ji držel. Běžel postranní uličkou od čelní strany kostela, od oltáře. Na tmavých šatech měl prach od omítky a z objemné, napůl rozhalené kožené vesty Vicki zahlédla třpyt zlata. Světlo svíček se odráželo od barevných kousků rozbitého skla uvázlých na horní části jeho vysokých bot. V černých, krátce střižených vlasech těsně kopírujících linii jeho hlavy se mu matně leskl pot a rty měl roztažené, odhalující zažloutlé pahýly zubů.

Před vstupem do výklenku se prudce zastavil, popadl dech a pozvedl sekeru.

Zastavila se těsně před Madoniným úsměvem a její násada pleskla o pozdviženou ruku mladého muže, který mu náhle zkřížil cestu. Sekerník zaklel a pokusil se zbraň vytrhnout. Sekera zůstala přesně tam, kde byla.

Z Vickiina úhlu pohledu to vypadalo, že mladík jen lehce pootočil zápěstím a pak sklonil paži, ale muselo v tom být víc, protože sekerník znovu zaklel, upustil zbraň a téměř ztratil rovnováhu. Klopýtl o krok zpátky a Vicki se mohla poprvé pořádně podívat do tváře mladíka, který nyní držel sekeru rovnoběžně se zemí.

Henry. Řady svící, jež mu planuly za zády, zdůraznily rudozlatý odstín jeho vlasů a takřka vytvořily kolem hlavy dojem svatozáře. Byl oblečen v Madoniných barvách, široké pruhy sněhově bílých krajek u límců a kolem rukávů, bílá košile deroucí se ven prostřiženými rukávy světle modrého kabátu. Jeho ve stínu utopené oči se zúžily a on trhl rukama vzhůru.

Násada sekery praskla. Tříštivý zvuk se rozlehl výklenkem, následovaný zarachocením obou oddělených částí o podlahu. Vicki neviděla, že by se Henry pohnul, ale hned v příštím okamžiku visel sekerník za vestu na jeho pěsti a kopal nohama ve vzduchu půl metru nad mramorovou podlahou.

„Požehnaná Panna je pod mou ochranou,“ prohlásil a jeho klidná slova v sobě nesla větší hrozbu než jakákoliv zbraň.

Sekerník otevřel ústa a zase je zavřel, ale nevydal ani hlásku. Visel bezvládně a vystrašeně. Když ho upír pustil, padl na kolena a zjevně nedokázal odtrhnout pohled od Henryho obličeje.

Vicki nyní upír připomínal anděla pomsty, připraveného každým okamžikem tasit plamenný meč a srazit Boží nepřátele. Sekerník měl očividně stejný dojem, neboť tiše zaskučel a zvedl roztřesené ruce v prosbě o milost.

Henry ustoupil a dovolil zajatci odvrátit zrak. „Jdi,“ poručil.

Sekerník šel, stále na kolenou, couvaje, dokud nezmizel z Vickiina zorného pole. Henry ho sledoval ještě o chvíli déle, pak se otočil, pokřižoval se a poklekl. Nad jeho skloněnou hlavou pohlédla Vicki do očí Madony na obrazu. Její vlastní víčka náhle ztěžkla a sama od sebe se pomalu zavřela.

Když je o chvíli později znovu otevřela, bodový reflektor byl opět na místě, svíčky zase hořely ve sklenicích, jen rudozlatá hlava zůstávala nadále skloněná před obrazem.

Její nehybnost podle všeho pominula, takže se pomalu postavila, vyklouzla z lavice a zamířila k výklenku. „Henry…“

Když uslyšel své jméno, pokřižoval se, vstal a obrátil se k ní, zapínaje si černý kožený kabát.

„Co…“

Zavrtěl hlavou, přiložil si prst k ústům, uchopil ji jemně za paži a vyvedl ji ze svatostánku.

„Zdřímla sis příjemně?“ zeptal se, když za nimi zapadly těžké dřevěné dveře.

„Zdřímla?“ zopakovala Vicki a prohrábla si rukou vlasy. „Já… myslím, že ano.“

Henry se jí zahleděl do tváře a ustaraně se zamračil. „Jsi v pořádku? Dostala jsi dnes pořádnou ránu do hlavy.“

„Ne, je mi fajn.“ Očividně to byl jen sen. „Nemáš cizí přízvuk.“ V tom snu ho měl.

„Ztratil jsem ho už před lety. Přijel jsem do Kanady hned po první světové válce. Určitě jsi v pořádku?“

„Už jsem ti řekla, že jsem.“ Vydala se po schodech katedrály dolů.

Henry si povzdechl a následoval ji. Měl pocit, že někde četl, že spánek po otřesu mozku není zrovna to nejlepší, ale vešel do kostela hned za ní, takže nemohla spát příliš dlouho.

Byl to jen sen, řekla si Vicki pevně, zatímco oba zamířili k severu. Upíry a démony ještě zvládnu, ale svatá vidění už ne. Ačkoliv proč by se jí mělo zdát o tom, jak Henry Fitzroy brání obraz Panny Marie před někým, kdo vypadal jako jeden z vojáků Olivera Cromwella, o tom neměla ani zdání. Možná to bylo znamení. A možná to bylo ránou do hlavy. Ať tak či tak, posledních pár pochybností, které jí o Jeho nemanželské bývalé královské Výsosti zbývaly, se podle všeho rozplynuly, a i když to raději připisovala na účet podvědomí než božímu zásahu, rozhodla se uchovat si otevřenou mysl. Pro všechny případy. Počkat…

„Tys mě sledoval!“

Henry se opatrně usmál. „Právě jsem ti svěřil tajemství, které by mě mohlo stát život. Musel jsem vidět, jak se s tím vypořádáš.“

Navzdory dopálení musela Vicki uznat, že to dává smysl. „A?“

Pokrčil rameny. „To mi řekni ty.“

Vicki si upravila popruh kabelky na rameni. „Myslím,“ začala pomalu, „že máš pravdu. Mohli bychom dokázat víc, když budeme spolupracovat. Takže jsi získal parťáka – prozatím.“ Zakopla o tmavou prasklinu v chodníku, narovnala se dřív, než jí Henry stačil pomoci, a suše dodala: „Ale myslím, že bys měl vědět, že ze zásady pracuji jen ve dne.“ Zatím ještě nedozrál čas k tomu, aby mu řekla proč. Ještě ne.

Henry přikývl. „To mi vyhovuje. Já sám, poněkud citlivý na sluneční světlo, dávám přednost práci v noci. Takže společně pokryjeme celých čtyřiadvacet hodin. A když už mluvíme o dnech,“ vrhl rychlý pohled k východu, kde už cítil příchod úsvitu, „musím jít. Můžeme to probrat zítra večer?“

„Kdy?“

„Dvě hodiny po západu slunce? Tak budu mít čas sehnat si něco k zakousnutí.“

Byl pryč, než stačila zareagovat. Nebo souhlasit.

„Zítra večer se uvidí, kdo bude komu hrát druhé housle,“ zavrčela a zahnula na západ k domovu.

Slunce se vyhouplo nad obzor, právě když dorazila do svého bytu a se zíváním tak širokým, až jí hrozilo, že si vykloubí čelist, padla rovnou do postele.

Jen proto, aby byla hrubě probuzena o necelých čtyřicet pět minut později…

„KDE! JSI! BYLA!“ Celluci zdůraznil každé slovo důkladným zatřesením.

Vicki, jejíž reakce po probuzení nikdy nepatřily k nejrychlejším, ho dokonce nechala dokončit větu, než zvedla ruce mezi jeho paže a setřásla je z ramen.

„O čem to k čertu mluvíš, Celluci?“ dožadovala se odpovědi, zatímco si jednou rukou stínila oči před stropní lampou a druhou šátrala na nočním stolku po brýlích.

„Jeden z uniformovaných viděl, jak někdo vleče ženu, která vypadala jako ty, do nejnovějšího modelu BMW. Bylo to těsně po půlnoci a necelých pět bloků od poslední mrtvoly. Chceš mi snad tvrdit, že jsi dnes v noci v oblasti kolem Woodbinské nebyla?“

Vicki se opřela o pelest, povzdechla si a posunula si brýle na nose. „Co tě opravňuje strkat nos do mých věcí?“ Nemělo smysl hádat se s Cellucim dřív, než vychladl.

„Já ti povím, co mě opravňuje strkat nos do tvých věcí.“ Seskočil z postele a začal rázovat po ložnici sem a tam, tři kroky, otočka, tři kroky, otočka. „Vlezla jsi doprostřed policejní akce, to mě k tomu opravňuje. Byla jsi…“ Najednou se zarazil. Zúžily se mu panenky a vyčítavě ukázal prstem směrem k Vicki. „Co tě praštilo?“

„Nic.“

„Nic ti určitě neudělalo na čelisti modřinu velikosti grapefruitu,“ zavrčel Celluci. „To byl on, že jo? Ten chlápek, co tě naložil do auta.“ Znovu se posadil na postel a natáhl ruku, aby si natočil Vickiinu tvář ke světlu.

„Ty jsi zešílel!“ Srazila mu ruku stranou. „Jelikož mě očividně nenecháš vyspat dřív, než uspokojím tvou zcela iracionální zvědavost, dobrá, odpovím, byla jsem v té oblasti. A jak mi neustále předhazuješ, ve tmě moc dobře nevidím.“ Věnovala mu sladký úsměv škorpióna. „Přece jen jsi měl v něčem pravdu. Už je ti líp?“

Odpověděl jí stejným úsměvem a pak zavrčel: „Pokračuj.“

„Šla jsem s přítelem. Když jsem nakráčela obličejem do sloupu, vzal mě k sobě, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Jasné?“ Mávla rukou ke dveřím a vrhla se zpátky do polštářů. „A teď vypadni!“

„Houby jasné.“ Udeřil dlaní o postel. „S výjimkou mého parťáka jsi ten nejhorší lhář na světě a právě mě tady krmíš prvotřídními pitomostmi. Kdo je ten tvůj přítel?“

„Do toho ti nic není.“

„Kam tě odvezl?“

„Do toho ti taky nic není.“ Posadila se a pohlédla mu zblízka do tváře. „Snad nežárlíš, Celluci.“

„Žárlit? K čertu, Vicki!“ Zvedl ruce, jako by s ní chtěl znovu zatřepat, ale nechal je zase klesnout, když viděl, jak se jí zúžily panenky a ruce se zvedly k obraně. „Mám na krku šest mrtvol. Nechci, abys byla sedmá!“

Promluvila nebezpečně tichým hlasem. „Právě ty bys měl být schopen vrhnout se i do ohně, abys to vyřešil, ne?“

„Co to s tím má společného? Já tam měl s sebou půlku zasraného sboru. Ty jsi byla sama!“

„Ach tak.“ Náhle ho popadla za kabát a přitáhla si ho, dokud se nedotýkali nosy. „Takže sis dělal starosti?“ procedila skrz zaťaté zuby. Bolela ji z toho čelist, ale aspoň jí to zabránilo vyrvat mu hrdlo z těla.

„Samozřejmě že jsem si dělal starosti.“

„TAK PROČ JSI TO NEŘEKL, A MÍSTO TOHO MĚ TU STŘÍDAVĚ NAPADÁŠ A OBVIŇUJEŠ?“ Odstrčila ho tak prudce, až jej shodila z postele, a on se musel hrabat zpátky na nohy.

„No?“ vybídla ho, když znovu získal rovnováhu.

Shrnul si z čela loknu vlasů a pokrčil rameny. Dokonce při tom vypadal trochu zkrotle. „To… já… já nevím.“

Vicki si založila ruce na prsou a opatrně se opřela o polštáře. Vzhledem k tomu, že by za podobných okolností udělala totéž, řekla si, že to bude muset nechat být. Kromě toho ji bolela čelist, bolela ji celá hlava, a navíc teď měla v žilách tolik adrenalinu, že neusne snad týden.

„Už jsi byl doma?“ zeptala se.

Celluci si unavenou rukou protřel oči. „Ne. Ještě ne.“

Odložila brýle zpět na noční stolek a poklepala rukou na postel vedle sebe.

O chvíli později ji něco napadlo.

„Počkej chvíli – pozor na moji čelist – klíče od bytu jsi mi přece vrátil před několika měsíci.“

Jeho odpověď byla zcela věcná. „Nechal jsem si udělat kopii.“

„Řekl jsi mi, že žádné kopie nejsou!“

„Vicki, ty jsi mizerný lhář. Oproti tomu já jsem velmi dobrý. Au, to bolelo!“

„To taky mělo.“

~~~

„Ne, mami, nejsem nemocná. Jen jsem včera dělala na jednom případu dlouho do noci.“ Vicki si přitiskla telefon mezi rameno a ucho a nalila si velký hrnek kávy.

Slyšela, jak si matka na druhé straně linky hluboce povzdechla. „Víš, Vicki, když jsi odešla ze sboru, doufala jsem, že si o tebe budu moci přestat dělat starosti. A dopadlo to tak, že jsou tři odpoledne a ty jsi ještě nevstala z postele.“

Co měla jedna věc společného s druhou, Vicki naprosto unikalo. „Mami, už neležím. Piju kávu.“ Hlasitě si usrkla. „Mluvím s tebou. Co chceš víc?“

„Chci, aby sis našla normální práci.“

Jelikož si Vicki dobře uvědomovala, jak byla matka na její dvě policejní pochvaly pyšná, přešla to mlčením. Věděla, že až přijde čas – pokud k tomu již nedošlo – začne se fráze „moje dcera, soukromá vyšetřovatelka“ vkrádat do matčiných rozhovorů stejně často jako kdysi „moje dcera, vyšetřovatelka z oddělení vražd“.

„A navíc, Vicki, zníš divně.“

„Vrazila jsem obličejem do sloupu. Udělala jsem si na bradě malou bouli. Trochu to bolí, když mluvím.“

„Včera v noci?“

„Ano, mami.“

„Víš, že potmě nevidíš…“

Teď si povzdechla zase Vicki. „Mami, začínáš mluvit jako Celluci.“ Řečený Celluci právě vyšel z ložnice a zastrkával si košili do kalhot. Vicki mávla ke konvici s kávou, ale on jen zavrtěl hlavou a nasoukal se do kabátu. „Počkej chvíli, mami.“ Přikryla jednou rukou sluchátko a sjela ho kritickým pohledem. „Jestli takhle budeme pokračovat dál, měl by sis zase přinést holení. Vypadáš jako terorista.“

Poškrábal se na bradě a pokrčil rameny. „V kanceláři mám břitvu.“

„A věci na převlečení?“

„Těch pár hodin to ve včerejší košili přežiju.“ Sklonil se, jemně ji políbil, dávaje si pozor, aby příliš nepřitlačil na zvětšující se zelenofialovou modřinu. „Předpokládám, že mě asi neposlechneš, když tě požádám, abys byla opatrná?“

Opětovala jeho polibek tak nadšeně, jak jen byla schopná, a řekla: „Předpokládám, že mě asi neposlechneš, když tě požádám, abys přestal s tím tvým zatraceným ochranářstvím?“

Zamračil se. „Protože jsem tě požádal, abys byla opatrná?“

„Protože předpokládáš, že nebudu. Protože předpokládáš, že udělám něco hloupého.“

„Tak dobře.“ Zvedl ruce na znamení, že se vzdává. „A co takhle: nedělej nic, co bych neudělal já?“

Uvažovala, že mu řekne: „Dnes večer jdu na návštěvu k upírovi, co ty na to?“ ale rozhodla se to neudělat a místo toho řekla: „Myslela jsem, že sis přál, abych nedělala nic hloupého.“

Usmál se. „Zavolám ti,“ řekl a odešel.

„Jsi tam ještě, mami?“

„Nenechají mě jít domů až do pěti, zlatíčko. Kde jinde bych měla být? Co to bylo?“

„Mike Celluci byl právě na odchodu.“ Strčila si telefon do podpaží a šla si udělat toust, odvíjejíc za sebou extra dlouhou šňůru.

„Takže s ním zase chodíš?“

Poslední kus chleba už měl trochu plesnivé okraje. Hodila ho do smetí a spokojila se s balíčkem neznačkových čokoládových křupek. „Už to tak vypadá.“

„No, víš, co se říká o jaru a lásce mladého muže.“

Znělo to pochybovačně, takže Vicki raději změnila téma. Při několika málo příležitostech, kdy se setkali, se Celluci matce poměrně líbil, jen měla pocit, že z hlediska temperamentu by na tom oba byli líp, kdyby si k sobě našli někoho klidnějšího. „Ono je jaro?“ Poryvy větru metaly do oken cosi, co mohlo být deštěm, ale připomínalo spíše plískanici.

„Je duben, zlatíčko. Což znamená, že je jaro.“

„Jo, jaké je u tebe počasí?“

Matka se zasmála. „Sněží.“

Vicki si smetla drobky křupek z mikiny a dolila si kávu. „Podívej, mami, tohle bude stát katedru spoustu peněz.“ Matka už osmnáct let pracovala jako osobní sekretářka vedoucího katedry biologie na Queen’s University v Kingstonu a nahromaděná privilegia zneužívala při každé možné příležitosti. „I když víš, že si s tebou povídám moc ráda, měla jsi nějaký konkrétní důvod, proč jsi mi volala?“

„No, říkala jsem si, že bys mohla přijet na Velikonoce.“

„Na Velikonoce?“

„Jsou tento týden. Já nedělám zítra ani v pondělí, takže bychom mohli mít čtyři dny jen pro sebe.“

Temnota, démoni, upíři a šest mrtvých těl, ze kterých někdo surově vyrval život.

„Myslím, že ne, mami. Případ, na kterém teď dělám, se může pohnout každou chvíli…“

Poté co si vyslechla pár dalších otřepaných frází a slíbila, že se ozve, Vicki zavěsila a odešla k posilovací lavici, aby si odpracovala stejným dílem snězené sladkosti a pocit viny.

~~~

„Henry, tady je Caroline. Mám dva lístky na Fantoma na čtvrtého května. Říkal jsi, že bys to chtěl vidět, takže máš šanci. Zavolej mi, jestli budeš mít čas.“

To byl jediný vzkaz na záznamníku. Henry potřásl hlavou nad neurčitým pocitem zklamání. Neexistoval důvod, proč by mu Vicki Nelsonová měla volat. Ani žádný důvod, proč by to po ní měl chtít.

„Tak dobře,“ probodával pohledem odraz ve starožitném zrcadle nad telefonním stolkem, „takže mi řekni, proč jsem jí důvěřoval. Okolnosti?“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Okolnosti říkaly, že jsem se jí měl zbavit. Mnohem elegantnější řešení, a taky mnohem méně riskantní. Zkus to znovu. Někoho ti připomněla? Jestli budeš žít dost dlouho – a to ty budeš – bude ti každý někoho připomínat.“

Odvrátil se od zrcadla, povzdechl si a prohrábl si vlasy. Mohl to popírat dle libosti, ale ona mu opravdu někoho připomínala. Vzhledem možná ne, ale způsoby.

Ginevra Treschiová byla první smrtelnice, ke které po přeměně pocítil důvěru. Byly i jiné, s nimiž si na důvěru hrál, ale v jejím náručí byl sám sebou a nepotřeboval být ničím víc. Nebo míň.

Když zjistil, že v alžbětinské Anglii žít nemůže – byla příliš podobná Anglii, kterou znal, a zároveň příliš odlišná – přestěhoval se na jih, do Itálie a nakonec do Benátek. Benátky měly každému jeho druhu hodně co nabídnout, neboť starobylé město ožívalo s příchodem noci a v jeho stínech se mohl krmit, co hrdlo ráčilo.

Byl karneval, vzpomínal, a Ginevra stála u San Marka, na okraji náměstí, a dívala se, jak se před ní davy lidí valí tam a zpátky jako živý kaleidoskop. Zdála se být mezi vší přetvářkou tak skutečná, že přistoupil blíž. Když odešla, sledoval ji až do domu jejího otce a pak strávil zbytek noci tím, že pátral po jejím jménu a rodinných poměrech.

„Ginevra Treschiová.“ I po třech staletích a mnoha dalších smrtelnících znělo to jméno v jeho ústech jako požehnání.

Příští noc, když služebnictvo spalo a dům byl tichý a temný, se vkradl do jejího pokoje. Tlukot jejího srdce jej zavedl až k posteli a tam jí jemně odhrnul přikrývku. Skoro třiatřicet let, vdova. Nebyla krásná, ale tak kypěla životem – dokonce i ve spánku – že jen stál a hleděl na ni. Jen aby po pár okamžicích zjistil, že jeho pohled opětuje.

„Nechci uspěchat vaše rozhodnutí,“ řekla suše. „Ale začíná mi být zima a ráda bych věděla, jestli mám začít křičet.“

Měl v úmyslu ji přesvědčit, že se jí jen zdál, ale zjistil, že nemůže.

Byl jim dopřán skoro rok společných nocí.

~~~

„Klášter?“ Henry se zvedl na lokti a vymotal si krk zapletený do dlouhého pramene ebenových vlasů. „Promiň, že ti to tak říkám, bella, ale pochybuji, že by se ti klášterní život zamlouval.“

„Já nežertuji, Enrico. Zítra po ranní mši vstoupím k benediktýnským sestrám.“

Henry nebyl na okamžik schopen slova. Pomyšlení na to, jak jeho Ginevra žije pod zámkem odtržená od světa, ho zasáhlo jako fyzický úder. „Proč?“ vypravil ze sebe nakonec.

Posadila se a objala si kolena pažemi. „Dostala jsem na vybranou. Buď sestry, nebo Giuseppe Lemmo.“ Zkřivila rty, jako by kousla do něčeho hořkého. „Řád mi připadal jako lepší volba.“

„Ale proč vůbec volit?“

Usmála se a zavrtěla hlavou. „Za ta léta, co žiješ mimo svět, jsi na pár věcí zapomněl, má lásko. Otec si přeje, abych se provdala za signora Lemma, ale milostivě mi dovolí oddat se Bohu, už jen proto, aby dostal svou až příliš vzdělanou dceru pryč z domu.“ Její hlas zvážněl a přejela prstem po celé délce Henryho nahé hrudi. „Bojí se inkvizice, Enrico. Bojí se, že přivolám na rodinu papežské psy.“ Zkřivila rty. „Nebo že bude nucen se mě zřeknout.“

Henry na ni udiveně hleděl. „Inkvizice? Ale vždyť jsi nic neudělala…“

Povytáhla obočí. „Lehávám s tebou a některým, třebaže nevědí, kdo jsi, by to zcela stačilo. Kdyby věděli, že jsem se ze své vůle odevzdala andělu temnot…“ Natočila zápěstí, aby bylo vidět malou ranku. „…i upálení by pro mě bylo až příliš dobré.“ Pokusil se promluvit, ale umlčela ho prstem položeným na ústa. „Ano, ano, nikdo to neví, ale já jsem také žena, která se opovažuje používat vlastní rozum, což v dnešní době stačí. Kdyby můj manžel zemřel a zanechal mě bohatou, nebo kdybych mu povila syna, jenž by nesl dál jeho jméno…“ Její ramena se nadzdvihla a opět klesla. „Bohužel…“

Chytil ji za ruku. „Máš ještě další možnost.“

„Ne.“ Povzdechla si. Dech se jí chvěl, když ho vypouštěla z úst. „Přemýšlela jsem o tom dlouze a usilovně, Enrico, a nemohu se dát tvou cestou. Je to má potřeba žít v souladu s tím, co jsem, co mě nyní uvádí do nebezpečí. Jednoduše bych nemohla existovat za maskami, které musíš nosit, abys přežil.“

Byla to pravda a on to věděl, ale to ji nedělalo o nic snesitelnější. „Když jsem se proměnil…“

„Když jsi byl proměněn,“ přerušila ho, „podle toho, co jsi mi říkal, byla tvá vášeň tak veliká, že kvůli ní nezbýval prostor pro rozumnou myšlenku, prostor uvážit, co se stane pak. Ačkoli mám vášeň moc ráda,“ sjela mu rukou mezi nohy, „nemohu v ní ztratit sebe samu.“

Zatlačil ji zpátky do polštářů a uvěznil ji pod sebou. „Tohle nemusí skončit.“

Zasmála se. „Znám tě, Enrico.“ Přivřela oči a pevně přitiskla rty na jeho tělo. „Mohl bys to dělat s jeptiškou?“

Po chvilkovém šoku se také rozesmál a přitiskl svá ústa k jejím. „Jestli si jsi jistá,“ zamumlal jí do rtů.

„Jsem. Pokud se musím vzdát svobody, tak raději pro Boha než pro muže.“

Jediné, co mohl dělat, bylo respektovat její rozhodnutí.

Její ztráta ho bolela, ale během měsíců, jež následovaly, bolest polevila a stačilo mu vědomí, že je u sester v bezpečí. Třebaže uvažoval o odchodu, setrvával Henry nadále v Benátkách. Nechtěl přetnout i poslední pouto.

Naprostou náhodou se dozvěděl, že ji sestry nedokázaly udržet v bezpečí natrvalo. Přidušené šeptání zaslechnuté v jedné tmavé kavárně mu přineslo zprávu, že si pro Ginevru Treschiovou přišli psi, odvedli ji přímo z kláštera, prohlásili, že obcovala s ďáblem, a řekli, že ji stihne exemplární trest. Byla u nich už tři týdny.

Tři týdny s ohněm, železem a bolestí.

Chtěl vzít jejich citadelu útokem jako Kristus brány pekelné, ale donutil se ovládnout zuřivost. Nemohl by ji zachránit, kdyby se sám vrhl do náruče inkvizice.

Pokud z ní vůbec zůstalo něco, co se ještě dalo zachránit.

Obsadili jedno křídlo dóžecího paláce – dóže byl více než ochoten spolupracovat s Římem. Pach smrti se valil sály jako hustá mlha a zápach krve zanechával stopu tak silnou, že by ji dokázal sledovat i smrtelník.

Našel ji viset tak, jak ji nechali. Zápěstí měla pevně spoutaná za zády, hrubý provaz rozedraný od bičování a vytahování do výšky. Z popálených kotníků jí visela těžká železná závaží. Očividně začali bičováním a postupně přidávali stále silnější a bolestivější přesvědčovací prostředky. Byla mrtvá sotva pár hodin.

~~~

„…doznala se, že měla styky s ďáblem, dosáhla odpuštění, odevzdala duši Bohu.“ Poškrábal se prsty ve vousech. „Velmi uspokojivé, vzato kolem a kolem. Máme vrátit tělo sestrám, nebo její rodině?“

Starší dominikán pokrčil rameny. „Nevidím, jaký je v tom rozdíl, ona… kdo jsi?“

Henry se usmál. „Jsem pomsta,“ řekl, zavřel za sebou dveře a zajistil je závorou.

~~~

„Pomsta,“ povzdechl si Henry a otřel si zpocené dlaně do riflí. Papežští psi zemřeli v hrůze, žebrali o život, ale Ginevru to zpět nepřivedlo. Nepřivedlo ji zpátky nic, dokud na dveře jeho vzpomínek nezaklepala Vicki. Byla ve svém světě tak skutečná jako před ní Ginevra, a pokud si nedá hodně velký pozor, stane se velmi skutečnou i v jeho vlastním.

Sám to chtěl – nebo ne? Chtěl někoho, komu mohl důvěřovat. Někoho, kdo by viděl pod masku.

Znovu se otočil čelem ke svému odrazu v zrcadle. Ostatní muži i ženy, do jejichž životů za všechna dlouhá léta po Ginevře vstoupil, se jej nikdy tak nedotkli.

„Drž si ji od těla,“ varoval sám sebe. „Přinejmenším dokud nebude poražen démon.“ Jeho odraz se tvářil pochybovačně a on si povzdechl. „Já jen doufám, že na to stačím.“

~~~

Dívka vyrazila zpoza těžkého stolu a v safírových očích se jí blýskalo. „Myslela jsem, že jste gentleman, pane!“

„A měl jsi naprostou pravdu, Smithi.“ Kapitán se s kočičí elegancí uklonil a ani na okamžik nespustil výsměšný pohled ze své kořisti. „Nebo ti mám říkat raději slečno Smithová? Na tom nesejde. Jak jsi poznamenala, byl jsem gentleman. Brzy zjistíš, že jsem na ten titul před nějakým časem rezignoval.“ Vrhl se na ni, ale ona se mu mrštně vyhnula.

„Jestli ke mně uděláte ještě jeden pohyb, začnu křičet.“

„Jen si křič.“ Roxborough se opřel štíhlým bokem o stůl. „Nebudu ti v tom bránit. Ačkoli mě bolí pomyšlení, že budu muset sdílet tak rozkošnou kořist se svou posádkou.“

„Fitzroyi, co je to za škvár?“

„Henry, prosím, ne Fitzroyi.“ Uložil soubor a vypnul počítač. „A tenhle škvár,“ řekl a narovnal se, „je moje nová kniha.“

„Tvoje co?“ podivila se Vicki a posunula si brýle na nose. Šla za ním od dveří jeho bytu až do maličké pracovny, a to i přesto, že ji žádal, aby chvíli počkala v obývacím pokoji. Jestli si šel zavřít rakev, musela ji vidět. „Ty tyhle věci vážně čteš?“

Henry si povzdechl, vytáhl z police nad stolem knížku v měkké vazbě a podal jí Vicki. „Ne, já tyhle věci píšu.“

„Aha.“ Na obálce knížky se skvěla částečně odhalená mladá žena ve vášnivém, ač diskrétním objetí zcela odhaleného mladého muže. Na zadní straně obálky stálo, že se děj románu odehrává koncem devatenáctého století, ale obě postavy měly zcela nedobové účesy a nalíčení. Ozdobnou kurzívou vyvedený nápis hlásal jak název knihy, tak jméno autora: Pán osudu, Alžběta Fitzroyová.

„Alžběta Fitzroyová?“ zeptala se Vicki a knížku mu vrátila.

Henry ji zasunul zpátky do poličky, odsunul kolečkovou židli od stolu a se sardonickým úsměvem se postavil. „Proč ne Alžběta Fitzroyová? Rozhodně na to jméno měla stejné právo jako já.“

Předpona „fitz“ označovala levobočka a dávala se uznaným dětem z náhodných svazků. Slovo „roy“ identifikovalo jako otce krále. „Ty jsi s rozvodem nesouhlasil?“

Jeho úsměv se zkřivil ještě víc. „Vždy jsem byl věrný poddaný svého otce krále.“ Odmlčel se, jako by si snažil vzpomenout. Když znovu promluvil, znělo to už méně výsměšně. „Měl jsem rád Její milostivé Veličenstvo královnu Kateřinu. Byla vlídná k velmi zmatenému malému chlapci, jenž se narodil do situace, které nerozuměl a která ho popravdě ani příliš nezajímala. Marie, královská princezna, která mě mohla ignorovat nebo mi udělat i horší věci, mě přijala jako bratra.“ Jeho hlas se přiostřil. „Neměl jsem rád Alžbětinu matku a tyto pocity byly bezesporu vzájemné. Vzhledem k tomu, že všechny zúčastněné strany se již dávno odebraly na pravdu Boží, ne, já jsem s rozvodem nesouhlasil.“

Vicki se ještě jednou podívala na poličku s brožovanými knížkami, zatímco ji Henry zdvořile, leč nesmlouvavě odváděl ze své pracovny. „Předpokládám, že máš spoustu materiálu, který můžeš využít pro děj,“ zamumlala pochybovačně.

„To mám,“ přikývl Henry a přemítal, proč mají někteří lidé menší problémy vypořádat se s jeho upírstvím než se skutečností, že píše romantickou literaturu.

„Myslím, že si tímto způsobem můžeš vyrovnat účty se spoustou lidí ze své minulosti.“ Ze všech podivných scénářů, které si Vicki pro večerní schůzku s tímto přes čtyři století starým upírem, nemanželským synem Jindřicha VIII., dovedla představit, ani jeden nezahrnoval zjištění, že se živí jako autor – jak se tomu říká? – červené knihovny.

Zasmál se, ale pak zavrtěl hlavou. „Jestli máš na mysli mé příbuzné, tak s většinou z nich jsem se vyrovnal. Jsem stále naživu. Ale to není důvod, proč píšu. Jsem v tom dobrý, velmi slušně si tím vydělávám a většinu času mě to i baví.“ Pokynul jí na pohovku a sám se posadil na druhý konec. „Mohl bych přežívat od krmení do krmení – a už jsem to tak občas i dělal – ale rozhodně výrazně preferuji život v pohodlí před krysami prolezlou hrobkou.“

„Ale už chodíš po světě tak dlouho,“ podivila se Vicki a usedla do stejného rohu, ze kterého se zvedla brzy ráno téhož dne, „jak to, že nejsi bohatý?“

„Bohatý?“

Vicki připadal jeho hrdelní smích velmi atraktivní a přistihla se, že uvažuje o… v duchu si vlepila políček a vrátila zatoulanou mysl k aktuálnímu tématu.

„Ach, jistě,“ pokračoval. „Mohl jsem si za pár babek koupit firmu IBM v roce devatenáct set… něco, ale kdo to mohl tušit?

Jsem upír, ne jasnovidec. A teď,“ sebral si z kalhot smítko, „můžu ti položit otázku?“

„Posluž si.“

„Proč jsi uvěřila tomu, co jsem ti říkal?“

„Protože jsem viděla démona a ty jsi neměl žádný logický důvod, proč mi lhát.“ Nebylo zapotřebí vykládat mu o snu – nebo vizi – který měla v kostele. S jejím rozhodnutím stejně neměl mnoho společného.

„To je všechno?“

„Jsem jednoduchý člověk. A teď,“ napodobila jeho tón, „dost řečí o nás. Jak chytíme démona?“

Nuže dobrá, přikývl Henry tiše. Jestli to tak chceš, dost řečí o nás.

„Ne my. Já.“ Kývl hlavou k jejímu konci pohovky. „Ty chytíš toho muže nebo ženu, který ho vyvolává.“

„Fajn.“ Vypořádat se s problémem přímo u zdroje dávalo Vicki dokonalý smysl a čím dále bude moci zůstat od toho odporného kusu temnoty, tím lépe pro ni. Přehodila si pravou nohu přes levé koleno a chytila se oběma rukama za kotník. „Jak si můžeš být tak jistý, že máme co do činění s jednotlivcem, a ne tajným bratrstvem nebo kultem?“

„Velkou část toho, co démona přivolá, tvoří soustředěná touha a většina skupin jednoduše není schopna dosáhnout potřebné jednomyslnosti.“ Pokrčil rameny. „Vzhledem k procentu úspěšnosti je dost pravděpodobné, že jde jen o jednoho člověka.“

Napodobila jeho pokrčení rameny. „Tak na to vsadíme. Nějaké charakteristické znaky, po kterých bych měla pátrat?“

Henry natáhl ruku a zabubnoval prsty o čalounění. „Pokud se ptáš na to, jestli démony vyvolává určitý typ lidí, tak ne. I když,“ zamyšleně se zamračil, „v jistém smyslu ano. Jde bez výjimky o lidi, kteří hledají jednoduchou odpověď, způsob, jak dostat bez práce to, co chtějí.“

„Právě jsi mi popsal životní styl milionů lidí,“ řekla Vicki suše. „Mohl bys být trochu konkrétnější?“

„Démon je žádán o hmotné statky. Kdyby zůstal uvězněn v pentagramu a jen odpovídal na otázky, nepotřeboval by zabíjet. Hledej někoho, kdo náhle získal velké bohatství, peníze, auta. A démoni neumějí tvořit, takže to všechno musí odněkud vzít.“

„Mohli bychom ho chytit za vlastnictví odcizeného zboží?“ Nelze označit všechny existující bankovky, ale luxusní auta, šperky a cenné papíry vysledovatelné jsou. Vicki se opět začal zrychlovat pulz, jak si probírala možnosti, které se ve vyšetřování rázem otevřely. Ano! Sbalila ruce do pěstí a vítězně udeřila do vzduchu. Byla to jen otázka času. Dostanou ho. Nebo ji.

„Ještě jedna věc,“ varoval ji Henry a snažil se na ni neusmívat. Jak se tomu říká? Stínový box? „Čím častěji se ten člověk bude dostávat do styku s démony, tím nervově labilnější bude.“

„Jo? No, další radost, na kterou se můžeme těšit, ale v dnešní době to bude muset být fakt pořádný magor, aby si toho někdo všiml. Co démon?“

„Není příliš mocný.“

Vicki vyprskla. „Ty bys možná dokázal vyrvat někomu hrdlo jediným úderem…“ Odmlčela se a Henry přikývl v odpověď na tuto ne zcela vyslovenou otázku. „…ale nikdo další, koho znám, by to nesvedl. Tenhle démon je mocný až až.“

Henry zavrtěl hlavou. „Na démona ne. Pokaždé, když je přivolán, se musí nakrmit, aby mohl působit na věci v tomto světě.“

„Takže ty vraždy jsou jeho krmení? Zcela náhodné?“

„Nepožadoval je ten člověk, který démona ovládá, jestli ses ptala na tohle. Kdyby démon zabíjel obchodní či osobní konkurenty jednoho člověka, policie by ho nebo ji už dávno dopadla. Ne, démon si vybírá, kde a na kom se nasytit.“

Vicki se zamračila. „Ale jasný vzorec tu je.“

„Můj tip je, že vyvolávaný démon se nachází pod vlivem jiného, silnějšího démona a snaží se napsat na město jeho jméno.“

„Aha.“

Henry trpělivě čekal, zatímco Vicki vstřebávala novou informaci.

„Proč?“ Vlastně si nebyla jistá, jestli to vůbec chce vědět. Nebo že se potřebuje ptát.

„Přístup, nekontrolovatelný přístup pro tohoto mocného démona a libovolný počet dalších jeho druhu, které by si chtěl přivést s sebou.“

„A kolik vražd ještě zbývá, než bude jméno dokončeno?“

„To se nedá říct.“

„Jedna? Dvě? Musíš mít nějakou představu,“ naléhala. Jednou rukou jí dával naději a druhou ji zase bral. Parchant jeden. „Kolik dalších vražd ve jménu démona?“

„To záleží na démonovi.“ Zatímco se Vicki mračila, vstal, šel ke knihovně a otevřel skleněné dveře. Kniha, kterou vytáhl, měla zhruba velikost slovníku a koženou vazbu, jež snad kdysi mohla být červená, než roky používání zmatněla do odřené a umaštěné černi. Posadil se, tentokrát blíže, rozepnul sponu s černou patinou a otevřel knihu na prostřední dvojstránce.

„Je psaná rukou,“ užasla Vicki a dotkla se rohu stránky. Rychle ucukla. Pergamen byl na dotek teplý, jako by právě sáhla na cosi perverzně živého.

„Je velmi stará.“ Henry její ucuknutí ignoroval. Sám reagoval stejně, když se knihy dotkl poprvé. „Tohle jsou démonická jména. Je jich tu dvacet sedm a nelze zjistit, jestli je autor objevil všechna.“

Jména, zapsaná nepříjemně hranatým rukopisem hustým černým inkoustem, byla většinou tvořena sedmi až osmi písmeny. „Ten démon ještě ani zdaleka neskočil,“ řekla s úlevou. Ještě bude mít dost času najít parchanta, který za tím stojí.

Henry zavrtěl hlavou. Nebyl rád, že musí zchladit její optimismus. „Nebude psát celé jméno, jen jeho symbol.“ Obrátil pár listů. Seznam jmen se opakoval a vedle každého z nich se nacházel příslušný geometrický znak. Některé byly velmi jednoduché.

„Gramotnost je poměrně nedávný jev,“ zamumlal Henry. „Jediné, co je doopravdy zapotřebí, jsou symboly.“

Vicki polkla. Náhle jí vyschlo v ústech. Některé ze symbolů byly opravdu velmi jednoduché.

Henry tiše knihu zavřel a vrátil ji do police. Když se k ní znovu obrátil čelem, rozhodil ruce v bezmocném gestu. „Bohužel,“ řekl, „nemůžu démona zastavit dřív, než znovu zabije.“

„Proč ne?“

„Protože se na něj musím připravit. A včera v noci dokončil druhou část vzoru.“

„Takže to už mohl dokončit…“

„Ne. To bychom poznali.“

„Ale příští smrt… smrt, která zahájí nový vzorec, by mohla dokončit…“

„Ne, ještě ne. Ani to nejméně složité jméno by nemohl dokončit tak rychle.“

„Včera v noci jsi na něj byl připraven.“ Byl tam stejně jako ona. „Tak proč jsi ho nezastavil?“ Tak proč ho nezastavila ona?

„Zastavit ho?“ zasmál se, ale bylo v tom velmi málo humoru. „Pohyboval se tak rychle, že jsem ho stěží zahlédl. Ale přespříště, teď, když vím, co mám proti sobě, na něj budu čekat. Chytím ho do pasti a zničím.“

To znělo povzbudivě, pokud ovšem bude nějaké přespříště. „Už jsi to někdy dělal?“

Potřebovala ujištění, ale Henry, který jí mohl namluvit, cokoli si usmyslel, zjistil, že jí nedokáže lhát. „Popravdě, ne.“ Ani Ginevře nikdy lhát nedokázal. Další podobnost mezi oběma ženami, o které doposud nevěděl.

Vicki se zhluboka nadechla a začala si tahat nitky z okraje svetru. „Henry, jak zlé to bude, pokud se ten jmenovaný démon dostane na svobodu?“

„Jak zlé?“ Povzdechl si a opřel se zády o knihovnu. „I když to asi vyzní jako otřepané klišé, rozpoutá se skutečné peklo.“