Cena krve: kapitola 8

Osm

Norman se rozhlédl po hospodě U býka a kohouta a zamračil se. Vždy ve čtvrtek, v pátek a v sobotu večer, v dny, které si vyhradil pro snahy o sbalení nějakých koček, chodil brzy, aby měl jistotu, že sežene stůl. Dříve či později, což obvykle znamenalo někdy mezi 9:30 a 10:00, si někdo musel přisednout. Ale dnes, ve čtvrtek před dlouhým velikonočním víkendem, byla studentská hospoda tak prázdná, že to vypadalo, že nebude mít žádnou společnost po celou noc.

Jezdit na Velikonoce domů není žádná frajeřina, pomyslel si samolibě a přejížděl prstem nahoru a dolů po orosené sklenici dietního zázvorového piva. Rodiče byli zklamaní, ale on neustoupil. Každý správný frajer vysedává celý víkend na univerzitě a Norman Birdwell nyní k pořádným frajerům rozhodně patřil.

Povzdechl si. Na žádný pád se ovšem nezdálo, že by frajeři vysedávali v hospodě U býka a kohouta. Už by to dávno vzdal a šel domů, nebýt zrzky sedící u stolu v rohu. Byla absolutně nádherná, měla všechno, co se Normanovi na holkách líbilo, a navíc ji už dlouho obdivoval z druhé strany učebny semináře komparativní religionistiky. Nebyla moc vysoká, ale její planoucí vlasy jí dodávaly osobnost, a co jí chybělo na výšce, to doháněla v ostatních mírách. Norman si představoval, jak z ní strhává tričko a jen hledí na tu lehce zvlněnou krajinu pod ním. Ona se na něj obdivně usmívala jako u vytržení a on pomalu natáhl ruku, aby se jí dotkl. Dál jeho fantazie zatím nesahala, takže si tu scénu přehrával pořád dokola, zatímco na ni hleděl z druhé strany místnosti.

O pivo nebo dvě později se začaly hlasy u rohového stolu zvyšovat.

„Ale já ti říkám, že existují důkazy,“ vykřikla zrzka, „že vrahem je opravdu stvoření temnot.“

„Vrať se do reality, Coreen!“

Jmenuje se Coreen! Normanovo srdce vypadlo z rytmu a on se naklonil dopředu, aby lépe slyšel.

„Co chybějící krev?“ tázala se Coreen naléhavým hlasem. „Každá oběť byla vysátá do sucha.“

„Nějaký cvok,“ odfrkl si jeden z jejích kamarádů.

„Obrovská pijavice,“ navrhl další. „Obrovská pijavice, která se plazí ulicemi města, dokud nenajde oběť, a pak… CUC!“ Usrkl ze sklenice piva, aby to názorně demonstroval. Skupina kolem stolu zaskučela a zasypala ho zmuchlanými ubrousky, načež se nad všeobecný hluk pozvedl Coreenin hlas.

„Říkám vám, že na těch vraždách není nic přirozeného!“

„To ani na obrovských pijavicích,“ zamumlala vysoká blondýnka ve světle růžové flanelové košili.

Coreen se k ní otočila. „Ty víš, jak to myslím, Janet. A nejsem jediná, kdo si to myslí!“

„Mluvíš o těch historkách z novin? Městem bloudí upír a tak?“ Janet si dramaticky povzdechla a zavrtěla hlavou. „Coreen, oni těm kravinám nevěří, jen se snaží prodat noviny.“

„To nejsou kraviny!“ trvala na svém Coreen a praštila prázdnou sklenicí do stolu. „Iana zabil upír!“ Její ústa se stáhla do tenké, umíněné linky a ostatní u stolu si vyměnili výmluvné pohledy. Jeden po druhém se na něco vymluvili a vytratili se.

Coreen ani nezvedla oči, když si na místo, které před chvílí uvolnila Janet, sedl Norman. Přemítala nad tím, jak hloupě se budou ti takzvaní přátelé tvářit, až její soukromá vyšetřovatelka upíra objeví a zničí. To je pak rychle přejde smích.

Norman chvíli uvažoval, jak by měl nejlépe začít, a pak to zkusil nesmělým: „Ahoj.“ Ledový pohled, který mu věnovala místo odpovědi, ho trochu odradil, ale pak to překousl a pokračoval. Podobná šance se mu už nemusela nikdy naskytnout. „Já jen, ehm, jen jsem chtěl, abys věděla, ehm, že já ti věřím.“

„Věříš co?“ Tahle otázka byla jen nepatrně méně chladná než její pohled.

„Věřím, no, věřím ti. To o těch upírech.“ Norman ztišil hlas. „A takových věcech.“

Způsob, jakým vyslovil „a takových věcech“, zamrazil Coreen v zádech. Pozorněji si ho prohlédla a napadlo ji, že si ho možná matně pamatuje z jednoho semináře, i když ji momentálně nenapadalo z kterého. Ne že by si byla nějak zvlášť jistá tím, jestli má její výpadek paměti víc společného s ním, nebo se sklenicí piva, kterou právě dopila.

„Já vím,“ pokračoval a rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že je nikdo nemůže zaslechnout, „že na světě je víc věcí, než si většina lidí myslí. A taky vím, jaké to je být terčem posměchu.“ Poslední slova procedil mezi zuby tak procítěně, že mu je musela věřit, a když už uvěřila tomuhle, proč ne i ostatnímu.

„Nezáleží na tom, co víme.“ Šťouchla ho do hrudi nehtem jen o odstín méně rudým než její vlasy. „Nemůžeme nic dokázat.“

„Já můžu. Mám ve svém bytě naprosto nezvratný důkaz.“ Zazubil se, když viděl její překvapený výraz, a přikývl, aby tvrzení zdůraznil. A nejlepší na tom je, pomyslel si a skoro si zamnul ruce nedočkavostí, že to není žádný fígl na balení. Já ten důkaz opravdu mám, a až jí ho ukážu, padne mi do náručí a… Jeho představivost mu znovu vypověděla poslušnost, ale co mu záleželo na selhávající představivosti, když bude brzy mít realitu.

„Můžeš mi pomoci dokázat, že Iana zavraždil upír?“ Její zářivě zelené oči zaplály a ohromený Norman zjistil, že se najednou nemůže vykoktat.

„Upír…“ Tak se upnul na důkaz, který jí mohl poskytnout, až úplně zapomněl, že očekává upíry.

Coreen to vzala jako potvrzení. „Dobře.“ Prakticky ho vytáhla na nohy a pak i ven z hospody. Nebyla moc vysoká, uvědomil si Norman, ale měla pořádnou sílu. „Pojedeme mým autem. Je támhle na parkovišti.“

Její rázný krok se trochu zpomalil, než došli ke dveřím, až se úplně zastavil u řady telefonních automatů. Zamračila se a dospěla k náhlému rozhodnutí.

„Máš čtvrťák?“

Norman jeden vylovil z kapsy a podal jí ho. Chtěl jí dát celý svět, tak co bylo nějakých pětadvacet centů? Zatímco Coreen vytáčela číslo, začal se nenápadně posouvat blíž k ní, a než začala mluvit, stál už tak blízko, že slyšel každé slovo.

„Ahoj, tady Coreen Fergusová. Ó, promiňte, vy už jste spala?“ Krátce mrkla na hodinky. „Hm, asi jo. Ale tohle musíte slyšet. Samozřejmě že jde o upíra. Proč bych vám jinak volala? Podívejte, potkala jsem maníka, který tvrdí, že má nezvratný důkaz… ve svém bytě… Tohle si nechte od cesty. Jste můj detektiv, ne moje matka.“ Jestli se nedalo říct, že sluchátkem přímo práskla o vidlici, tak jen s nejvyšší možnou mírou tolerance.

„Někteří lidé,“ zamumlala, „jsou tak nevrlí, když je někdo vzbudí… Jdeme.“ Lehce ho postrčila k parkovišti. „Ianova smrt bude pomstěna, i kdybych to musela udělat sama.“

Norman si náhle uvědomil, že za Ianovu smrt je v jisté nepatrné míře zodpovědný on, a nikoliv upír, na kterého se Coreen podle všeho tak upnula, a přemýšlel, co by měl dělat dál. Nic, usoudil, urychleně si zapnul pás, a to už Coreen s hvízdáním pneumatik vyjížděla z parkoviště. Jede do mého bytu, to je hlavní. Jakmile tam bude, zbytek už zvládnu. Hruď se mu dmula pýchou nad tím, čeho dosáhl. Až jí to ukážu, udělá to na ni takový dojem, že rázem zapomene jak na upíra, tak na Iana.

~~~

Normanův byt se nacházel ve shluku identických věžáků usazených na rovině na západ od York University, naprosto nezapadajících do okolí. Ukázal na parkoviště pro hosty a Coreen bleskurychle zajela na první volné místo a vypnula motor, nepřestávajíc jedním okem pozorovat auto Regionální yorkské policie, které ji sledovalo posledního půl kilometru. Policejní auto pokračovalo dál a Coreen, dobře si vědoma toho, že neměla vůbec řídit, když vypila s kamarády tři piva, si zhluboka oddechla úlevou.

Zatímco Norman chrastil klíči, hleděla skrz skleněné dveře do béžově hnědé chodby a říkala si, jak vůbec dokáže poznat, že je u správného domu.

Ve výtahu bubnovala prsty na nerezovou stěnu kabiny. Kdyby se v té hospodě nelitovala tolik, že až přestala myslet, nikdy by nikam s Normanem Birdwellem nešla. O koho jde, si uvědomila v okamžiku, kdy ho uviděla na jasně osvětleném parkovišti. Jestli kdy chodil na York University nějaký šprt, rozhodně to byl on.

Až na to… zamračila se a vzpomínala. Až na to, že vypadal, jako by opravdu něco věděl, a ona už kvůli Ianovi musela prověřit každou stopu. Možná na něm bylo víc, než se na první pohled zdálo. Podívala se Normana, který se na ni usmíval způsobem, jenž se jí ani trochu nelíbil, a najednou jí došlo, kam zapadá. Byl to upírův Renfield! Lidský služebník, který nejen pomáhal pánovi orientovat se v moderním světě, ale který mu také občas sháněl…

Ruka jí vyjela k hrdlu a k maličkému zlatému křížku, který dostala od dědy k prvním přijímání. Jestli si Norman „Šprt“ Birdwell myslel, že ji dohodí nemrtvému pánovi jako pozdní noční zákusek, čeká ho malé překvapení. Poklepala si na kabelku a uklidňující vybouleninu, pod níž se skrývala stříkací pistole naplněná svěcenou vodou. Vůbec by se nerozpakovala ji použít a viděla už dost upírských filmů na to, aby věděla, jaký bude mít účinek. Na Normana samozřejmě nijak účinkovat nebude, ale Norman nepředstavoval velkou hrozbu.

„Jak jsem s tím začal, chtěl jsem se přestěhovat do čtrnáctého patra,“ řekl jí Norman, když se mu navzdory roztřeseným rukám podařilo vytáhnout klíče. Já si doopravdy vedu do bytu holku! „Protože čtrnácté patro je ve skutečnosti třinácté, ale žádný volný byt neměli, takže jsem pořád v devátém.“

„Číslo devět má velký magický význam,“ zamumlala Coreen a protlačila se kolem něho do bytu. Předsíň s komorou na kabáty a linoleem vedla do jediného velkého pokoje, který podle všeho žádnou rakev neukrýval. Stará pohovka pokrytá ručně dělaným huňatým přehozem byla odsunuta k jedné stěně a jako konferenční stolek sloužila modrá kovová bedna. Zastrčený v rohu u dveří vedoucích na balkón stál čtvercový umělohmotný větrák a maličký stůl pohřbený pod počítačovou sestavou. Na druhém konci místnosti se vedle stolu z chromu a vinylu a dvou stejných židlí nacházela rohová kuchyňská linka, sporák, lednička a dřez.

Coreen nakrčila nos. V celém bytě nebylo ani smítko, ale vznášel se tu jakýsi divný pach. Pak si všimla, že na každé dostupné volné ploše leží alespoň jeden tuhý osvěžovač vzduchu ve formě malé plastové muchomůrky, mušličky či misky na bonbóny z falešného křišťálu. Jejich celkový účinek byl poněkud drtivý.

„Můžu ti vzít kabát?“ Musel zvednout hlas, aby ho bylo slyšet přes hluk přehrávače z bytu nad ním.

„Ne.“ Kýchla a vylovila z kapsy papírový kapesníček. „Máš tu koupelnu?“ Zdálo se, že jí všechno pivo konečně prošlo trávicím traktem.

„Ach ano.“ Otevřel dveře vedoucí jak na průchozí toaletu, tak do koupelny. „Tady.“

Šla se upravit! pomyslel si. Mám v koupelně holku a už se upravuje! Každý čtvrtek si v bytě uklidil pro případ, že by došlo právě k tomuhle. A teď se to vyplatilo. Otřel si vlhké dlaně o stehna a uvažoval, jestli by neměl vytáhnout chipsy a něco k pití. Ne, rozhodl se nakonec a snažil se zaujmout nonšalantní pozici na pohovce, to až později. Až po tom.

Když vycházela z koupelny, rozhlédla se Coreen po veliké komoře. Pořád žádná rakev, zdálo se, že je v bezpečí. Normanovo oblečení bylo rozvěšeno pěkně podle druhu, košile pohromadě, kalhoty společně a šedivý polyesterový oblek sám v celé své nádheře. Řádně srovnané špičkou ke zdi ležely jedny boty do města, jedny hnědé mokasíny a jedny čisťounké tenisky. I když neměla takovou drzost, aby mu prohrabala i zásuvky, nemohla se Coreen zbavit dojmu, že Norman je typ člověka, který si skládá i spodní prádlo. V jednom rohu ležela položená na plastové krabici od mléka malá keramická kamínka na dřevěné uhlí, kterým se říká hibači. Působila tam jako pěst na oko. Byla by prověřila i obsah plastové krabice, jenže se zdálo, že smrad ukrytý za pachem umělých růží pochází právě odsud, a v kombinaci s pivem se jí z něj dělalo poněkud nevolno.

Pravděpodobně laboratorní projekt, na kterém doma pracuje. Její mysl jí předhodila vizi Normana v bílém plášti, jak připojuje dráty k elektrodám v krku nejnovějšího výtvoru, a než se vrátila do hlavního pokoje, musela přemáhat smích.

Výraz, který se rozprostřel na Normanově tváři, když se usadila na opačném konci pohovky, se jí ani trochu nezamlouval. Začala si myslet, že udělala velkou chybu, když s ním šla nahoru. „No?“ pobídla ho. „Říkal jsi, že mi chceš něco ukázat, něco, co celému světu dokáže existenci upíra.“ Jestli nebyl Renfield, tak už neměla nejmenší tušení, o co mu vlastně jde.

Norman se zamračil. Tohle že říkal? Neměl dojem, že by tvrdil něco takového. „Já, já, ehm, opravdu mám něco, co ti chci ukázat, ale není to tak úplně upír.“

Coreen si odfrkla, vstala a zamířila ke dveřím. „Jo, to se vsadím, že máš.“ Něco jí chce ukázat, no to určitě. Jestli jí to ukáže, ona mu to uřízne.

„Ne, vážně.“ Norman se také postavil a trochu se zapotácel na podpatcích kovbojských bot. „To, co ti můžu ukázat, dokazuje, že v tomto městě operují nadpřirozené síly. Od toho už nemůže být k upírům příliš daleko. Nebo snad ano?“

„Ne.“ Navzdory ukňouranému tónu v hlase to vážně znělo, že ví, o čem mluví. „To nejspíš ne.“

„Takže neposadíš se zase?“

Udělal krok směrem k ní a ona tři kroky zpět. „Ne. Díky. Postojím.“ Cítila, jak se přestává ovládat. „Co mi chceš ukázat?“

Norman se hrdě vzepjal a po chvíli nemotorného tápání se mu podařilo zastrčit palce za poutka na opasku. To na ni udělá dojem. „Umím vyvolávat démony.“

„Démony?“

Přikývl. Teď bude jeho a navždy zapomene na mrtvého přítele i hloupou teorii o upírech.

Coreen si ke své předchozí vizi Normana a jeho monstra přidala ještě špičatý klobouk s hvězdami a kouzelnou hůlku a tentokrát už se smíchu neubránila. Tuto reakci vyvolalo více než cokoli jiného náhlé nervové uvolnění, protože mu navzdory jeho pověsti skoro uvěřila, že mluví pravdu, a byla připravena nechat se přesvědčit.

Norman to samozřejmě nemohl tušit.

Ona se mi směje. Jak se opovažuje se mi smát, poté co já byl jediný, kdo se nesmál jí? Jak se opovažuje! Bez sebe vztekem se Norman vrhl vpřed, popadl Coreen za ramena a vrazil svá ústa do jejích s takovou silou, že si o její zuby rozrazil horní ret. Ani tu malou bolest necítil, protože se začal třít tělem, od úst až po boky, o celou délku její hebké postavy. On už ji naučí, že jemu se smát nebude!

Bolest, která následovala, mu vyrazila dech a způsobila, že klopýtal pozpátku, vydávaje přitom tiché kňouravé zvuky. Přepadl o hranu bedny, posadil se, popadl se za rozkrok a sledoval, jak svět kolem něj postupně rudne, oranžoví a černá.

~~~

Coreen zuřivě mačkala tlačítko výtahu do přízemí a nadávala si, že byla tak hloupá. „Vyvolává démony, jo, jasně,“ vrčela a přitom kopala do ocelových stěn kabiny. „A já mu skoro uvěřila. A přitom to byl jen další trik, na který mě chtěl sbalit.“ Až na to, že na krátký okamžik, když ji popadl, se jeho tvář zkroutila a v tu chvíli měla doopravdy strach. Skoro ani nevypadal jako člověk. Pak jeho útok přešel v cosi, s čím se naučila vypořádat už dávno, a ta chvíle byla pryč.

„Chlapi jsou takoví neřádi,“ informovala postaršího a poněkud překvapeného pána z východní Indie, který čekal v přízemí na výtah.

U dveří zjistila, že jí během strkanice vypadla z kapsy kabátu jedna z jejích nových rukavic z červené kůže a zůstala v Normanově bytě. „Skvělé. Prostě skvělé.“ Uvažovala, že se pro ni vrátí – věděla, že Normana přepere – ale pak to zamítla. Kdyby dostala příležitost popadnout ho ještě jednou rukama za ten jeho vychrtlý krk, pravděpodobně by ho zaškrtila.

S rameny shrbenými kvůli větru odkráčela k autu a zchladila si žáhu aspoň tím, že nechala černé skvrny od pneumatik po celém parkovišti.

~~~

Jak bolest ustupovala, jeho vztek narůstal.

Smála se mi. Podělil jsem se o tajemství století s nějakou hloupou husou, která věří na upíry, a ona se mi vysmála. Norman se postavil – opatrně, protože si nebyl jistý, jestli ho nohy už unesou. Všichni se mi vždycky jen smáli. Byl jsem poslední, koho vybrali, když se hrál basketbal. Nikdy jsem neměl přesně to samé oblečení jako ostatní děti. Smáli se mi dokonce i tehdy, když jsem dostal výbornou známku z písemky. Nakonec jim úplně přestal říkat o svých esejích, za něž dostával A+, o projektech, které pak učitelé využívali jako studijní pomůcku, o tom, jak třikrát za sebou vyhrál vědeckou olympiádu, jak přečetl během víkendu Vojnu a mír. Jeho triumfy je nezajímaly. Vždy se mu jen smáli.

Stejně jako se smála ona.

Hněv spálil poslední zbytky bolesti.

S koleny opatrně od sebe odstrčil Norman bednu ke zdi, stáhl z pohovky přehoz a pověsil ho na půltucet háčků, které rozmístil na dveře od bytu. Huňatá vlna zachytí většinu pachu dřív, než se dostane na chodbu. Kvůli zbytku otevřel asi na deset centimetrů balkónové dveře a zajistil je proti zavření jedním z osvěžovačů vzduchu ve tvaru muchomůrky. Nedbaje náhlého přílivu chladného vzduchu a zvýšené intenzity hluku seshora, přisunul k mezeře větrák a zapnul ho.

Pak zašel do komory pro hibači a plastovou bednu od mléka. Přisunul maličká kamínka co nejblíže k větráku. Postavil pyramidu ze tří kostek dřevěného uhlí, polil ji zápalnou kapalinou a škrtl sirkou. Větrák a silný vítr kolem budovy se postaraly o skoro všechen kouř, a jelikož předtím odpojil kouřový detektor ve svém bytě, stejně jako čtyři další na chodbě v devátém patře, nemusel si s tou trochou kouře, která zůstala, dělat starosti. Nechal oheň vyhořet, vytáhl barevné křídy a pustil se do kreslení pentagramu.

Na nevoskované podlahové krytině křídy moc dobře nedržely, proto Norman ve skutečnosti používal křídové pastely. Nezdálo se, že by to nějak vadilo. U každého z pěti rohů pentagramu postavil dvě svíčky, jednu černou, dvacet centimetrů dlouhou, a jednu červenou, patnácticentimetrovou. Obě musel zkrátit, černá měla původně třicet a červená dvacet centimetrů, a při tom zjistil, že pár černých bylo ve skutečnosti tmavě fialových. Ani tohle očividně nehrálo roli.

Poté co zapálil svíčky, poklekl před nyní žhnoucími uhlíky a zahájil proces vyvolávání démona.

V jednom obchodě v čínské čtvrti koupil patnácticentimetrový řetízek z osmnáctikarátového zlata. Nůžkami na nehty uštípl tři nebo čtyři články a nechal je dopadnout do rudě žhnoucího srdce briket. Norman věděl, že hibači nedokáže ani zdaleka vyvinout dostatečný žár, aby roztavilo byť jen takovou trochu zlata, ale když následně zbylý popel přesil, žádný třpytivý kov nikdy neobjevil.

Kadidlo pocházelo z obchodu se zdravou výživou na západním konci Bloorovy ulice. Neměl nejmenší představu, k čemu používají světle oranžové vločky ostatní – nedokázal si představit, že by je někdo jedl, i když se domníval, že by to mohlo být koření. Půl hrsti vhozené do žároviště pomalu vzplálo a vytvořilo hustý, štiplavý kouř, se kterým si větrák ještě jakž takž poradil.

Kašlaje a protíraje si jednou rukou uslzené oči, sáhl pro poslední přísadu. Myrha pocházela z obchodu specializovaného na esenciální oleje a potřeby pro domácí výrobu parfémů. Na váhu vyšla dráž než zlato. Použil plastovou sadu měr a vah, kterou mu dala matka, když se odstěhoval, a nakapal na uhlíky jednu osminu čajové lžičky.

Těžký pach kadidla ztěžkl ještě více a vzduch v bytě získal nahořklou pachuť, která se Normanovi začala usazovat v ústech a v nose. Hned první noc, kdy to zkoušel, myrhu skoro zavrhl, protože se nedokázal přenést přes tíhu historie, kterou s sebou nesla. Myrha se po staletí používala k potírání mrtvých a všechny stovky let smrti se uvolnily pokaždé, když myrhový olej nalil na rozpálené uhlíky. Ale teď, při sedmém vyvolávání, už ho nerušila od úkolu, který na něj čekal.

Sterilní špendlíky, stejné, jaké používá Červený kříž, když bere od dárců první kapky krve, sehnal v obchodě se zdravotnickými potřebami. Obvykle tuhle část nesnášel, ale dnes ho přes ni hněv bez zaváhání přenesl. Malá bolest se šířila ze špičky prstu do celého těla, a když se přidala k pulzování mezi jeho nohama, dostavilo se náhle takové sexuální napětí, že se málem přestal soustředit na rituál.

S přerývaným dechem se mu nějak podařilo uchovat si sebekontrolu.

Tři kapky krve na uhlíky a s každým ukápnutím jedno slovo invokace.

Ta slova objevil v jednom z textů, které používali na semináři komparativní religionistiky. Celý rituál si vytvořil sám, vycházeje rovným dílem ze studia literatury a selského rozumu. Dokázal by to každý, pomyslel si pyšně. Ale jen já jsem to opravdu udělal.

Vzduch nad středem pentagramu se zachvěl a změnil, jako by jej něco zevnitř vytlačovalo ven. Norman se postavil a čekal, zatímco pach páleného koření ustoupil smrdutému zápachu hniloby a rytmus sousedova přehrávače vystřídal zvuk neslyšně tepající v jeho mozku a kostech.

Démon, který se zjevil, měl zhruba velikost a tvar člověka a právě ta vzdálená podoba jej činila ještě ohyzdnějším.

Norman, mělce dýchající ústy, přistoupil k okraji pentagramu. „Já jsem tě přivolal,“ prohlásil. „Já jsem tvůj pán.“

Démon naklonil hlavu a jeho rysy se tím pohybem pozměnily, jako by pod slizkou vrstvou kůže neměl lebku. „Jsi můj pán,“ souhlasil, ačkoli se masitý otvor jeho úst nepřizpůsoboval neustálému pohybu při tvoření slov.

„Musíš vykonat, co ti přikážu.“

Velkýma žlutýma očima bez víček prozkoumal obvod vězení. „Ano,“ připustil nakonec.

„Dnes večer se mi někdo vysmíval. Nechci, aby se mi ještě někdy smála.“

Démon mlčky vyčkával v očekávání dalších pokynů a měnil barvu z bahnitě černé do nazelenale hnědé a zase zpátky.

„Zabij ji!“ Tak, a řekl to. Sevřel ruce v pěst, aby se mu přestaly třást. Cítil se tři metry vysoký, nepřemožitelný. Konečně převzal iniciativu a přijal moc, která mu po právu náležela! Pulzování zesílilo natolik, až mu rozvibrovalo tělo.

„Zabij koho?“ otázal se démon.

Ten lehce pobavený tón ho stáhl zpět na zem a roztřásl zlostí. „NESMĚJ SE MI!“ Udělal krok vpřed, včas se však vzpamatoval a natočil nohu do prapodivného úhlu, aby se vyhnul překročení pentagramu.

Démon odpověděl výpadem, takže se ocitli téměř tváří v tvář.

„Cha!“ prakticky vyplivl Norman, když ustoupil zpět. „Jsi stejný jako oni! Myslíš si, že jsi skvělý, a myslíš si, že já jsem hovno! No tak si uvědom, že ty jsi tam uvnitř, a já venku. Já tě přivolal! Já tě ovládám! JÁ JSEM TVŮJ PÁN!“

Na démona příval jedu neudělal nejmenší dojem, jen se znovu usadil uprostřed pentagramu. „Jsi můj pán,“ řekl nevzrušeně. „Koho mám zabít?“

Pobavení v hlase tvora zůstalo patrné a dohánělo Normana téměř k šílenství. Skrz rudou mlhu si uvědomil, že kdyby na démona řval zabij Coreen!, ničeho by tím nedosáhl. Musel přemýšlet. Jak najít jediného člověka ve městě s takřka třemi miliony obyvatel? Přešel k protější stěně a zase zpátky a při tom o něco zachytil podpatkem pravé boty a skoro upadl. Když znovu získal rovnováhu – po značném kymácení – sehnul se a zvedl z podlahy malý předmět z červené kůže, který málem způsobil jeho pád.

„Chytej!“

Démon se vymrštil a zachytil letící rukavici patnácticentimetrovým spárem. Volné záhyby kůže visící mezi nataženou paží a tělem se při pohybu napjaly jako pružina.

Norman se usmál. „Najdi rukavici, která chybí do páru k téhle, a zabij osobu, která ji bude mít u sebe. Až úkol dokončíš, vrať se do pentagramu.“

„Nikdo,“ přísahal, „se mi už nebude smát.“ Žádné další hračky, oblečení, počítače, dnes v noci uchopil svou moc, a až se démon vrátí, dobře nasycený Coreeninou krví, vyšle ho za symbolem své moci. Za něčím, co tento svět bude nucen respektovat.

Pulzování zesílilo a Norman se začal třít o okenní římsu a houpat boky v jeho rytmu.

~~~

Když Coreen zastavila na parkovišti u McDonald’s, ještě to v ní kypělo. Norman Birdwell. Nemohla uvěřit, že s Normanem Birdwellem vůbec mluvila, natož že s ním šla do jeho bytu. Zavrtěla hlavou nad vlastní naivitou. Samozřejmě si v hospodě nevšimla, kdo to je, ale i tak…

„Doufám, že to oceňuješ, Iane,“ řekla do noci, když bouchla dveřmi od auta a zamkla je. „Když jsem přísahala, že najdu tvého vraha, nikdy jsem nepočítala s tím, že budu muset čelit šprťounskému chtíči.“ Ochladilo se natolik, že sáhla do kapsy pro rukavice dřív, než si uvědomila, že už vlastní jen jednu. Zaskřípala zuby a zamířila dovnitř. Na některé nálady platí jen velká porce hranolků.

Cestou k pultu zahlédla známou tvář a udělala odbočku.

„Ahoj, Janet. Myslela jsem, že jste všichni šli k Alison.“

Janet zvedla hlavu a zavrtěla hlavou. „To je na dlouhé vyprávění,“ zamumlala s plnou pusou hamburgeru.

Coreen vyprskla a hodila zbývající rukavici na hromadu ošacení na sousedním sedadle. V zářivkovém světle vypadala obscénně lesklá. „Jo? Tak to já mám ještě delší. Nikam nechoď.“

O nějakou chvíli později hleděla Janet užasle na Coreen, zapomenutý jablečný koláč v ruce před otevřenou pusou.

„…tak jsem ho nakopla kolenem do koulí a vzala roha.“ Zhluboka se napila dietní coca-coly. „A vsadím se, že druhou rukavici už nikdy neuvidím,“ dodala smutně.

Janet se slyšitelným cvaknutím zavřela pusu. „Norman Birdwell?“ vypravila se sebe.

„Jo, já vím,“ povzdechla si Coreen. Raději to Janet neměla říkat. Díkybohu, že před sebou měly dlouhý víkend, to by mohlo rozšíření historky trochu zpomalit. „Jako naprostá husa. Muselo to být tím pivem.“

„Na celém světě – ne, v celém vesmíru – není dost piva na to, aby mě to přimělo jít s tím slizounem kamkoliv,“ prohlásila Janet a převrátila oči.

Coreen rozmačkala cibuli, kterou sundala z hamburgeru. „Říkal, že ví něco o tvorovi, který zabil Iana,“ zamumlala nesměle. Vážně to neměla Janet říkat. Co ji to proboha napadlo?

„Jasně,“ vyprskla Janet, „další nebojácný lovec upírů, a ty jsi mu na to skočila.“

Coreen se zúžily panenky. „Nedělej si z toho srandu.“

„Srandu? Je stejně pravděpodobné, že Iana zabil Normanův démon, jako že to udělal nějaký hloupý upír.“ Ve chvíli, kdy ta slova vypustila z úst, věděla, že to byla chyba, ale už bylo pozdě.

„Upíři jsou historicky doložení a všechna fakta sedí…“

O třiadvacet minut později – Janet si její přednášku stopovala skoro nezastíraným pošilháváním po hodinkách – se Coreen náhle postavila. „Musím jít na záchod,“ řekla. „Počkej na mě. Hned jsem zpátky.“

„Ani omylem,“ zamumlala Janet v okamžiku, kdy Coreen zmizela na schodech do sklepa. Vyhrabala z hromady věcí na lavici tašku a zamířila ke dveřím, soukajíc se cestou do kabátu. Měla Coreen ráda, ale kdyby slyšela ještě jedno slovo o upírech, šla by někoho pokousat sama. Každý upír, na kterého Coreen narazí, se bude moci hájit nutnou sebeobranou.

U dveří zjistila, že Coreen přibrala její zbývající červenou rukavici. Zatraceně! Když ji půjdu vrátit, můžu se těšit na další hodinu přednášky o mocném hraběti Draculovi. Chvíli tam stála, plácala se koženou rukavicí do dlaně a volila mezi správnou věcí a útěkem, který jí zachrání duševní zdraví.

Duševní zdraví zvítězilo.

Když ostré osvětlení jasným plamenem rozžehlo hlavu Coreen stoupající po schodech nahoru, vrazila Janet rukavici do kapsy, otočila se na podpatku a utekla do noci. Když poběžím, pomyslela si a přeměnila myšlenku v činy, můžu být pryč z osvětleného parkoviště dřív, než se Coreen podívá z okna. Ve tmě za parkovištěm bude v bezpečí.

~~~

Přišel skrz půdu. Dával tomuto způsobu cestování přednost, protože pak nemusel plýtvat energií na udržení neviditelnosti. A než se nakrmí, neměl energie nazbyt. Vycítil nad sebou kořist, ale vyčkával a sledoval ji, dokud kolem necítil žádné další životy.

Pak se vynořil.

Nutkání zabíjet bylo silné, takřka neodolatelné. Tak mu poručil jeho „pán“ a i vlastní přirozenost volala po nasycení. Pouze strach z následků, které by selhání mělo, dokázal odklonit instinktivně započatý smrtící úder tak, aby zasáhl kost, a nikoliv měkkou tkáň.

Kořist vykřikla a zhroutila se, tichá, ale stále naživu.

Toužil vrhnout se po čerstvé krvi, která naplnila noc pachem potravy, ale věděl, že jednou započaté krmení už nelze zastavit a že toto místo nebylo pro smrt vybráno. Zvedl kořist, obrátil se tváří po větru a dal se do běhu, používaje všechny zbývající tři končetiny. Nemohl vzít kořist do půdy ani se nemohl s tak těžkým břemenem vznést. Musel doufat, že je před spatřením ochrání rychlost.

Kořist zemře. V tomto ohledu uposlechne „svého pána“, ale stejně tak poslechne i pána mnohem staršího a kořist zemře ve vzoru.

Roztržená červená rukavice zůstala ležet těsně za hranicí osvětlené parkovací plochy. Vedle ní se rozlévala kaluž mnohem tmavší červené a už začala tuhnout.