Cena krve: kapitola 9

Devět

„A opakujeme hlavní zprávu. Podivná úmrtí v oblasti Toronta pokračují sedmým tělem, nalezeným brzy ráno policisty na třídě Foxrun jižně od oakdalského Country Golf Clubu. Vyšetřovatelé z oddělení vražd nám na místě činu potvrdili jen to, že smrt nastala po prudkém úderu do hrdla a nebyli ochotni sdělit, zda byla i z těla této oběti vysáta veškerá krev. S ohledem na přání příbuzných policie jméno oběti tají.

Počasí v jižním Ontariu bude chladnější, než je teplotní průměr pro toto roční období…“

Vicki natáhla ruku a vypnula rádio. Pak chvíli ležela na posilovací lavici, naslouchala zvukům města a snažila se přesvědčit samu sebe, že hřmění vzdáleného náklaďáku není ve skutečnosti dusot tisíců nohou s drápy a že vysoký zvuk z východu je pouze siréna.

„Zatím žádné hordy démonů.“ Sáhla dolů a přitiskla dlaň na podlahové parkety. „Sáhni na dřevo.“ Zdálo se, že ještě má čas najít toho hajzla, který za vraždami stojí, a zpřerážet mu všechny kosti v…

Zarazila proud podobných myšlenek, vstala a šla do obývacího pokoje, kde měla na zdi připevněnou mapu města. Pomsta je sice velmi příjemná věc, ale utápění se v myšlenkách na ni jí zatemňovalo mnohem naléhavější problém: jak toho šmejda najít.

K prvním šesti vraždám došlo v neděli, pondělí a úterý v noci, v rozmezí dvou týdnů. Tahle čtvrteční vražda cyklus narušila. Vicki zašilhala na mapu a zakroužkovala si třídu Foxrun. Neměla nejmenší představu, jak to geograficky zapadá, nebo jestli to vůbec nějak geograficky zapadá, popřípadě jestli to nerozbíjí na kusy i tento vzorec.

Posunula si brýle na nose a donutila se povolit sevřené čelisti.

Až se Henry probudí, může si hrát se spojováním teček. Ona teď musela sledovat další stopy.

Jestli měl Henry pravdu a osoba vyvolávající démona dostává za každý zmařený život kradené zboží, musela být krádež tohoto zboží nahlášena. Najdi zboží a najdeš vyvolavače démonů. Najdi vyvolavače démonů a zabráníš dalším vraždám. Celé to bylo velmi prosté a jediné, co pro to musela udělat, bylo projít si všechny protokoly za poslední tři týdny a vytáhnout z nich neobvyklé a nevysvětlené krádeže.

„Což,“ povzdechla si, „by mi nemělo zabrat víc než nějaké dva roky.“ A co se toho týče, byly dva roky hledání neskonale lepší perspektiva než sedět další vteřinu bezmocně na zadku. Problém byl v tom, ve kterém z osmnácti obvodů metropole začít.

Poklepala na mapu tužkou. V ranních hlášeních z 31. obvodu by měli mít o poslední vraždě údaje, které v rádiu neříkali. Detailní informace, jež by Henry mohl potřebovat k určení příštího místa, příští vraždy. A navíc se právě v 31. obvodu protínaly dvě linie z předchozích šesti případů. Možná to teď nedává valný smysl, ale stejně je to logické místo, odkud začít.

~~~

Svírajíc v jedné ruce dva sáčky obsahující čtyři koblihy – dvě s jahodovou náplní a dvě s čokoládovou polevou – a ve druhé kelímek s kávou, sklonila Vicki hlavu a zahnula za roh na Norfinchskou ulici. Nemocnici York-Finch měla za zády, a tak mezi ní a nepříjemným severozápadním větrem nestálo nic než budova policejní stanice a pár čtverečních mil pustiny průmyslové zóny. Policejní stanice 31. obvodu byla nízká, čtvercová budova a jako větrolam nestála za nic.

Když přišla blíž, vyjel z policejního parkoviště hlídkový vůz. Zastavila se a sledovala, jak zahýbá na východ na Finchskou třídu. V 9:20 na Velký pátek panoval jen slabý provoz a bylo snadné dospět k mylnému závěru, že obyvatelé města využili této příležitosti, aby si přispali – církevní charakter svátku brala v potaz jen asi třetina lidí. Město, jak Vicki dobře věděla, nikdy nic tak poklidného nepodnikalo. Jestli ubude dopravních přestupků, dojde pro změnu k nárůstu počtu domácích deliktů, jelikož milující rodiny stráví pohromadě celý den. A v oblasti Jane-Finch, kam měl policejní vůz namířeno, panovala taková nezaměstnanost, že nebylo od čeho si vzít dovolenou a vášně kypěly jen kousek pod povrchem i v nejklidnějších dnech…

Kdysi, když ještě nosila uniformu, pracovala v 31. obvodu skoro rok. Jak tak šla k policejní stanici a vzpomínala na některé památné události, uvědomila si, že se jí po policejní práci vůbec nestýská.

„A hele, jestli to není ‚Viktorie‘ Nelsonová blahé paměti. Co tě přivádí do téhle prdele na kraji města?“

„Už pouhé pomyšlení na to, že znovu uvidím tvou usměvavou tvář, Jimmy.“ Vicki postavila oba pytlíky na pult a posunula si zmrzlými prsty brýle na nose. „Je jaro a já se, stejně jako vlaštovky, vracím do Capistrana. Je tady serža?“

„Jo, je v…“

„Do toho, kde jsem, jí vůbec nic není!“ ozval se řev, po němž by se méně bytelná budova sesypala jako domeček z karet, a v těsném závěsu za ním se do služebny přivalil rotný Stanley Iljohn, prošel kolem Jimmyho a postavil se za pult. „Říkala jsi, že tu budeš do devíti,“ obvinil ji. „Jdeš pozdě.“

Vicki mu beze slova podala sáček koblih.

„Úplatky,“ odfrkl si důstojník, až se mu zatřásly konečky krásně nakrouceného kníru. „No tak tam nestůj s prstem v nose, pojď sem a sedni si. A ty,“ zpražil pohledem Jimmyho, „se vrať do práce.“

Jimmy, který pracovat nepřestal, se jen ušklíbl a nevšímal si ho. Vicki udělala, co se po ní chtělo, a než se „serža“ Iljohn usadil na místě službukonajícího důstojníka, přitáhla si židli a posadila se proti němu.

O pár okamžiků později si už rotný pečlivě oprašoval cukr z naškrobené košile. „Víš stejně dobře jako já, že kdybych tě nechal pročítat protokoly, dopustil bych se závažného porušení předpisů.“

„Ano, seržo.“ Kdyby měl právě službu kdokoliv jiný, nejspíš by nedosáhla ničeho, aniž by požádala o laskavost někoho shora.

„A my oba víme, že to při obcházení předpisů nestydatě hraješ na svou reputaci, kterou sis vydobyla jako zázračné detektivní eso.“

„Ano, seržo.“ Byl to právě Iljohn, kdo ji jako první doporučil k povýšení. Její působivé skóre zatčení chápal jako důkaz správnosti svého hodnocení. Když odešla od sboru, zavolal jí, dusil ji ohledně jejích plánů do budoucnosti a prakticky jí přikázal, aby se svým životem něco udělala. Nedalo se říct, že by ji přímo podporoval, ale jeho drsná dobrosrdečnost pro ni byla vzpruhou v období, kdy ji Mike Celluci obviňoval, že utíká.

„A jestli z toho budu mít bordel, hodlám jim říct, žes proti mně použila techniky neozbrojeného boje, ve kterých jste vy, soukromí detektivové, údajně tak strašně dobří, přemohla mě a přečetla sis ty protokoly nad mým krvácejícím tělem.“

„Nemám to tady s tebou trochu omlátit?“ Přestože stěží dosahoval minimální požadované výšky pro práci u sboru, kolovaly zvěsti, že Stanley Iljohn nikdy žádnou bitku neprohrál. S čímkoliv.

„Nech si ty srandičky.“

„Promiň, seržo.“

Poklepal prstem na složku ležící na stole a zvážněl. „Opravdu si myslíš, že s tím dokážeš něco udělat?“ otázal se.

Vicki přikývla. „V tuhle chvíli,“ řekla mu na rovinu, „mám lepší šanci než kdokoli jiný ve městě.“

Iljohn na ni hodnou chvíli hleděl. „Já taky umím kreslit čáry do mapy,“ řekl konečně. „A když spojíš prvních šest vražd, vyjde ti jako bod X jedno místo kousek na sever odsud. Všichni policajti z téhle stanice se dívají po čemkoli neobvyklém, po něčem, co toho vraha označí, a můžeš si být jistá, že tyhle papíry,“ ukázal jedním úsečným gestem na protokoly za posledních pár týdnů visící na nástěnce vedle stolu, „prošly několikanásobnou selekcí. Prováděnou všemi, kdo tady jsou, i kluky a děvčaty z tvého vlastního písečku.“

„Ale mnou ne.“

Souhlasně přikývl. „Tebou ne.“ Udeřil dlaní do papírů na stole. „Ta poslední vražda. Došlo k ní na mém území a já si to beru osobně. Jestli víš něco, co si necháváš pro sebe, koukej to hned vyklopit.“

Máme tu démona, který píše krví přes město jméno. Jestli ho nezastavíme, je tohle jen začátek.

Jak to víš?

Řekl mi to upír.

Podívala se mu do očí a zalhala.

„Všechno, co vím, jsem řekla Mikovi Cellucimu. On má ten případ na starosti. Jen si myslím, že pomůže, když se na to podívám i sama.“

Iljohnovi se zúžily panenky. Poznala, že jí nevěří. Ne úplně.

Pomalu, po chvíli přemýšlení, která obsáhla celý ten čas, kdy spolu pracovali, posunul složku po stole. „Chci, aby to byla poslední vražda,“ zavrčel.

Ne tolik jako já, pomyslela si Vicki.

Kolik vražd ve jménu jednoho démona?

Sklonila hlavu a dala se do čtení.

~~~

„Oběti číslo jedna a sedm byli studenti York University. Zatraceně malá souvislost, než aby se na ní dalo založit vyšetřování.“

Celluci si povzdechl. „Vicki, v téhle fázi bych byl ochoten založit vyšetřování i na podstatně chatrnějších souvislostech. Voláš mi jen proto, abys mi znepříjemnila život, nebo máš něco konstruktivního, co chceš říct?“

Vicki si kroutila telefonní šňůru mezi prsty. Když pozdě odpoledne dorazila na 52. obvod, její pátrání konečně přineslo výsledky. Jeden z uniformovaných policistů, jemuž právě končila směna, ji zaslechl, jak mluví se službukonajícím důstojníkem o neobvyklých případech, a upozornil ji na jeden, ke kterému ho přivolali. Potíž byla v tom, že nemohla přijít na to, jak tu informaci Cellucimu podat. „Takže se ve vyšetřování soustředíš na York?“ zeptala se místo toho.

Znovu si povzdechl. „Jo, prozatím. Proč.“

Zhluboka se nadechla. Vážně neexistoval žádný jednoduchý způsob. „Neptej se mě, jak to vím, protože bys mi to stejně nevěřil, ale je tu velmi slušná šance, že člověk, kterého hledáš, bude na sobě mít černou koženou bundu.“

„Ježíši Kriste, Vicki! Je to univerzita. Polovina lidí, kteří tam chodí, nosí zatracené kožené bundy.“

„Takové ne. Mám pro tebe její úplný popis.“

„A kde jsi ho vzala? V balíčku sušenek?“

Vicki otevřela pusu a zase ji zavřela. Bylo to prostě příliš složité. „Nemůžu ti to říct, zkompromitovala bych své zdroje.“

„Jestli mi budeš zatajovat informace, Vicki, tak ti zkompromituji i zdroje, o kterých jsi ani nevěděla, že je máš!“

„Poslouchej, ty hajzle, můžeš mi věřit, nebo nemusíš, ale neopovažuj se mi vyhrožovat!“ Vysypala ze sebe popis bundy a práskla sluchátkem. Dobrá. Splnila povinnost a řekla policii všechno, co ví. Fajn. Můžou se podle toho zařídit, nebo ne. A Mike Celluci může jít rovnou k čertu.

Až na to, že právě tomu se zoufale snažila zabránit.

Frustrovaně zaskřípala zuby, odkopla kuchyňskou židli do obýváku, a těžce oddychujíc, spalovala povalený kus nábytku pohledem.

„Život býval mnohem jednodušší,“ řekla, povzdechla si a vrátila se k telefonu. York University byla jediná souvislost, které se mohli chytit, a Coreen Fergusová tam studovala. Pravděpodobně jí stejně nedokáže pomoci – Celluci měl pravdu, parchant jeden – protože najít v univerzitním městečku koženou bundu bylo jako hledat čestného politika – ale rozhodně to stálo za pokus.

„Coreen Fergusovou, prosím.“

„Je mi líto, ale Coreen tady právě není. Mám jí něco vyřídit?“

„Víš, kdy se vrátí?“

„Bohužel ne. Odjela dnes ráno na pár dní k přátelům.“

„Je v pořádku?“ Jestli se té holce něco stalo… šla přece do bytu s nějakým divným chlápkem…

„No, je trochu otřesená, byla fakt dobrá kamarádka s tou holkou, co ji našli mrtvou včera v noci.“

Pořádná smůla, takhle brzy po Ianovi, ale díkybohu, že v tom není nic víc. „Až se vrátí domů, můžeš jí říct, že volala Vicki Nelsonová?“

„Jasně. To je všechno?“

„To je všechno.“

A taky bylo, pokud nepřijde Henry s něčím konkrétním.

~~~

„Tenhle, tenhle nebo tenhle.“ Henry těkal pohledem mezi mapou a stránkou se symboly.

„Dokážeš najít další bod vzoru?“ Vicki se sklonila nad mapou, tak daleko od grimoáru, jak to jen bylo možné. Váhala s prohlášením, že stará kniha vyzařuje auru zla – znělo to příliš jako klišé z nějakého hororu – ale všimla si, že i Henry se knihy dotýká tak zřídka, jak to jen jde.

Henry, plně se zabývající pravítkem a úhloměrem, se nevesele zasmál. „Další tři body ve třech možných vzorech,“ poznamenal.

„Skvěle.“ Vicki se narovnala a posunula si brýle na nose. „Další komplikace. Kam půjdeme nejdřív?“

„Kam půjdu nejdřív,“ opravil ji nepřítomně. Také se narovnal a promnul si spánky. Z ostrého světla, které Vicki očividně potřebovala, aby mohla fungovat, ho bolela hlava. „Doufám, že to bude tahle oblast.“ Poklepal na mapu východně od řeky Humber mezi třídami Eglingtonská a Lawrencova. „Tenhle vzor je ze všech tří nejjednodušší. Teoreticky bude dokončený jako první.“

„Teoreticky?“

Henry pokrčil rameny. „Tohle je démonologie. Tady žádné jasné a jisté odpovědi neexistují. Experti tohoto oboru mají tendenci umírat mladí.“

Vicki se zhluboka nadechla a pomalu vydechovala. Žádné jasné a jisté odpovědi neexistují v ničem. To už by měla vědět. „Takže ty jsi ve skutečnosti nikdy nic podobného nedělal.“

„Ne, popravdě ne. Něco podobného se neděje příliš často.“

„A můžu se tě zeptat,“ ukázala z bezpečné vzdálenosti prstem na grimoár, „proč vlastníš něco takového?“

Henry sklonil zrak ke knize, ačkoli Vicki z jeho výrazu poznala, že ji ve skutečnosti nevidí. „Vzal jsem ji jednomu šílenci,“ řekl chraplavým hlasem. „A nepřeji si o tom teď mluvit.“

„Dobře.“ Vicki zápolila s nutkáním utéct před syrovým hněvem v Henryho hlase. „Nemusíš. To je v pořádku.“

S úsilím odsunul vzpomínku stranou a nasadil si něco, o čem doufal, že je smířlivý úsměv. „Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vystrašit.“

Ztuhla. „Nevystrašil.“

Jeho úsměv získal na upřímnosti. „To je dobře.“

Vicki, dobře si vědoma, že se baví na její účet, si odkašlala a změnila téma. „Včera v noci jsi říkal, že nemůžeme vědět, jestli jsou zde zapsána jména všech démonů.“

„To je pravda.“ Usilovně se snažil na to nemyslet.

„Takže vraždy mohou psát i jméno, které v knize vůbec není.“

„Opět pravda.“

„Do prdele.“ Vicki si objala ramena pažemi, přistoupila k oknu a položila čelo na chladné sklo. Světelné body pod ní, to jediné, co z města nyní viděla, jí připadaly chladné a výsměšné. Tisíce démonických očí ve tmě. „Co s tím budeme dělat?“

„Přesně to, co děláme.“ Mohlo jít jen o řečnickou otázku, ale občas Henry cítil, že i ony vyžadují odpověď, a chtěl jí poskytnout veškerou útěchu, které byl schopen. „A doufat a modlit se a nevzdávat to.“

Vicki zvedla hlavu a otočila se k němu tváří v tvář. „Já se nikdy nevzdávám,“ řekla podrážděně.

Usmál se. „Nikdy jsem si to nemyslel.“

Má skutečně úžasný úsměv, pomyslela si Vicki a s potěšením sledovala vrásky v koutcích jeho očí. Cítila, jak se i její rty začínají připravovat k odpovědi. V duchu sebou zatřásla a donutila svou tvář nedat ani v nejmenším najevo silnou vlnu touhy, která se v ní náhle zvedla. Čtyři sta padesát let zkušeností, tělo dvacetiletého mladíka, nadpřirozená tělesná zdatnost…

Henry slyšel, jak se jí zrychlil tep, a jeho citlivý nos zachytil nový pach. Už se čtyřicet osm hodin nenapil a brzy bude muset. Jestli mě chce, bylo by bláznovství jí to odpírat… Jelikož už dávno vyrostl z potřeby něco si dokazovat – věděl, že by si mohl vzít, co chce – rozhodl se jí dovolit, aby první krok udělala ona. A co ty sliby, že se s ní nebude zaplétat, dokud se nevypořádají s démonem?

Inu, některé sliby se dělají právě proto, aby se porušily.

Její tep se začal zpomalovat. I když musel tleskat jejímu sebeovládání, nijak se nenamáhal skrývat zklamání.

„Takže.“ To slovo Vicki probralo. Odkašlala si. To je směšné. Je mi jedenatřicet let. Ne sedmnáct. „Na 31. obvodu jsem se dozvěděla pár věcí, které by mohly mít s případem spojitost.“

„Opravdu?“ Henry povytáhl rudozlaté obočí a sedl si na roh stolu.

Vicki, která by dala přední zuby za to, aby uměla povytáhnout jedno obočí, aniž by při tom zapojila celé čelo, si ho zamračeně prohlédla. Aby k němu byla spravedlivá, pochybovala, že si byl vědom, jak se mu světlo z lustru odráží ve vlasech a že se mu v pozici, ve které sedí, napínají na svalnatých stehnech těsné hnědé manšestrové kalhoty. S úsilím přinutila mysl, aby se vrátila k tématu. Teď nebyla na takové záležitosti vhodná chvíle, ať už se věci později vyvinou jakkoliv. „Několik lidí, převážně zaměstnanců místní restaurace McDonald’s, hlásilo odporný zápach linoucí se po parkovišti u nákupního centra Jane-Finch. Síra a hnijící maso. Plynárenská společnost tam někoho poslala, ale žádný únik nenašli.“

„Démon?“ Henry se sklonil nad mapou a snažil se ignorovat sílící hlad. Bylo to těžké, když byla tak blízko a tak svolná, přinejmenším fyzicky. „Ale to tělo se našlo…“

„Je toho víc. Někdo nahlásil, že viděl po krajnici silnice běžet medvěda. Policie se to nenamáhala prověřovat, protože volající řekl, že ho zahlédl jen letmo, když předbíhal jeho auto, které v tu chvíli jelo asi sto kilometrů v hodině.“

„Démon.“ Tentokrát to nebyla otázka.

Vicki přikývla. „Se slušnou pravděpodobností.“ Vrátila se ke stolu a k mapě. „Podle mého nejlepšího odhadu vzal tělo té ženy tady a zanesl ho sem, kde ji zabil. Proč? Určitě mohl najít někoho bližšího.“

„Možná měl tentokrát rozkaz zabít někoho konkrétního.“

„Bála jsem se, že to řekneš.“

„Je to jediné logické zdůvodnění,“ řekl Henry a postavil se. „Ale podívej se na to z té světlé stránky.“

„Tohle nemá světlou stránku,“ zavrčela Vicki. Na závěr dne si přečetla koronerovu zprávu.

„Možná tím riskuji, že budu vypadat jako Pollyanna,“ řekl Henry suše, „ale všechno má svou světlou stránku. Jestli měl démon přikázáno zabít právě tuto mladou ženu, možná by policie mohla najít spojení mezi ní a jeho pánem.“

„A pokud se jen oddával démonické zvrácenosti?“

„Tak nejsme o nic víc pozadu než předtím. A teď, jestli mě omluvíš, jelikož časové schéma přestalo platit, měl bych radši jít k řece pro případ, že dnes v noci vyvolá démona znovu.“

Ve dveřích se Vicki zastavila a náhlá děsivá myšlenka jí vyhnala veškerou barvu z tváře. „Co té věci brání, aby se objevila uvnitř něčího domu? Kde ji neuvidíš? Kde ji nemůžeš zastavit?“

„Démoni,“ vysvětlil jí Henry s uklidňujícím úsměvem, zatímco si zapínal pásek dlouhého kabátu, „nemohou vejít do obydlí smrtelníka, pokud nejsou výslovně pozváni.“

„Já myslela, že to platí o upírech.“

Henry jí položil ruku na záda a jemně ji vyvedl na chodbu. „Pan Stoker,“ řekl, zatímco zamykal dveře od bytu, „měl různá zbožná přání.“

~~~

Henry se opřel o hřbitovní zídku a přejel pohledem hlouček tichých hrobů. Šlo většinou o kamenné náhrobky stejného stylu a stejného stáří. Těch několik málo mramorových památníků mezi nimi vypadalo nabubřele a vůbec sem nezapadaly.

Na západní straně přiléhal hřbitov k systému parků lemujících řeku Humber a šumění jejích dmoucích se vln plnilo noc zvuky. Na severu ležely obytné čtvrti. Na východě a na jihu nevyužité pozemky. Přemýšlel, jestli nemá nedostatečnou rozvinutost zdejší oblasti na svědomí hřbitov. Mrtví se i ve věku vědy často považovali za špatné sousedy. Důvod Henry nechápal, mrtví si nikdy nepouštěli Twisted Sister na 130 decibelů ve tři hodiny ráno.

Cítil… ne snad vzor sám, ale jeho předzvěst. Proud zla čekající na příležitost, čekající na závěrečnou vraždu, která jej ukotví v tomto světě. Právě pocit, z něhož mu vstávaly chloupky na krku a který jej provokoval k vrčení, ho utvrdil v přesvědčení, že zvolil správně. Toto jméno bude dokončeno jako první, tento pán démonů bude tím, kdo jako první povstane z temnoty. A začne masakr.

Musí nižšího démona zastavit během pár vteřin mezi zjevením a smrtícím úderem, protože jakmile krev potřísní půdu, bude mít co do činění s jeho démonickým pánem. Vzor bohužel umožňoval větší oblast, než jakou mohl najednou uhlídat, takže udělal jedinou možnou věc – obešel pentagram daleko za hranicemi vytyčenými vzorem a poslední kousek nechal otevřený. Jakmile se démon objeví, aby zaútočil na živou bytost uvnitř nebo aby dovnitř nějakou živou bytost přinesl, uzavře ho. Tak chatrné vězení nevydrží déle než pár vteřin, ale mělo by mu umožnit démona ovládnout na takovou dobu, aby se k němu dostal a…

„…a zastavil ho.“ Henry si povzdechl a vyhrnul si límec kabátu. „Dočasně.“ Potíž byla v tom, že nižší démoni byli do značné míry nahraditelní. Jestli zastaví tohoto, nebude jeho „pánovi“ nic bránit a vyvolá si dalšího. Naštěstí, jako většina surovců, i tihle démoni nesnášeli bolest a mohlo by se mu podařit přimět ho, aby mluvil.

„Jestli ovšem mluvit umí.“ Strčil si ruce do kapes a opřel se o zídku. Říkalo se, že to neumí zdaleka všichni. A pak tu byla další komplikace, o které se Vicki nezmínil, protože věděl, že by se jí vysmála. Dnešní noc miliony lidí po celém světě oplakávaly Kristovu smrt. Toto století možná ztratilo schopnost věřit v moc víry, ale Henry nikoli. Většina náboženství určila v kalendáři den temnoty a ten dnešní patřil vzhledem k rozšířenosti křesťanské církve k nejmocnějším vůbec. Jestli se démon vrátí dřív, než Kristus vstane z mrtvých, bude silnější, nebezpečnější a bude mnohem obtížnější ho zastavit.

Podíval se na hodinky. 11:40. V souladu se staletými tradicemi dojde k vyvolání démona – pokud k němu ovšem dnes v noci vůbec dojde – o půlnoci. Podivoval se nad tím, jak mohla policii tak zřejmá souvislost uniknout.

Vítr mu zapleskal kabátem o kolena a načechral světlé prameny vlasů. Jako všechny velké šelmy dokázal i on setrvat v nehybnosti tak dlouho, jak to lov vyžadoval, všechny smysly napjaté a pátrající po prvním zahlédnutí, zaslechnutí či vycítění kořisti.

Minula půlnoc.

Henry ucítil průchod temného srdce temnot a proud zla na okamžik zesílil. Napjal se. Bude se muset pohnout mezi jedním úderem srdce a tím příštím.

Pak začal proud slábnout.

Když zcela odvál a stal se pouhou možností, podíval se Henry znovu na hodinky. 1:20. Pro dnešní noc, ať už z jakéhokoliv důvodu, nebezpečí pominulo.

Úlevou se znovu opřel o zídku a usmíval se jako blázen. Nijak se na nadcházející boj netěšil. Byl vděčný, že se odkládá. Půjde zpátky do města, možná se staví u Caroline, něco zakousne a stráví zbývající hodiny do úsvitu bez obav z toho, že jej pekelné hordy roztrhají na kusy.

„Je tu klid, viďte?“

Bělovlasý muž se nikdy nedozvěděl, jak blízko smrti se ocitl. Pouze opětovné procitnutí vzoru očekávajícího smrt zastavilo Henryho úder. S úsilím schoval zuby zpět pod rty a vrazil třesoucí se ruce do kapes.

„Vystrašil jsem vás?“

„Ne.“ Lovce ukryla noc, zatímco Henry se znovu zoufale snažil nasadit civilizovanou masku. „Jen jsem se lekl, nic víc.“ Jeho krev neucítil vinou větru vanoucího od řeky a kroky bot s měkkými podrážkami překryl zvuk vody. Bylo omluvitelné, že se nechal překvapit. Bylo to rovněž zahanbující.

„Bydlíte někde poblíž?“

„Ne.“ Když přišel blíž, poopravil si Henry původní odhad mužova věku. Ne přes padesát a k tomu udržovaná, atletická postava a větrem ošlehaná tvář muže zvyklého pracovat venku.

„Myslel jsem si to, jinak bych si vás pamatoval.“ Oči měl světle modré a těsně nad okrajem krátké šedé bundy mu pod opálenou pletí pulzovala žíla. „Často se chodím projít, když nemůžu spát.“

S rukama volně svěšenýma podél vybledlých riflí čekal na Henryho vysvětlení. Vystouplé pěstní klouby svědčily o minulých rvačkách a Henry z nějakého důvodu pochyboval, že by jich mnoho prohrál.

„Na někoho jsem čekal.“ Zbývající adrenalin dodával jeho hlasu strohost, i když ji pomalu začínalo odplavovat pobavení. „Nepřišel.“ Opětoval úsměv staršího muže, vyhledal pohledem jeho světle modré oči a zachytil je. Když ho odváděl do stínů hřbitova a začal se poddávat sílícímu hladu, uvažoval nad výsledkem několika posledních hodin a málem se neubránil záchvatu lehce hysterického smíchu. Henry si uvědomil, že je pravda, jak vždy věřil, že svět je nejen podivnější, než si myslíte, je ještě podivnější, než si vůbec umíte představit – upíra číhajícího na démona někdo sbalí na hřbitově. Občas tohle století miluji.

~~~

„Detektive? Tedy chci říct, slečno Nelsonová?“ Mladý komisař se začervenal a odkašlal si. „Ehm, velitel říká, že byste možná chtěla slyšet o tom telefonátu, který jsem měl dnes ráno.“

Vicki vzhlédla od protokolů a posunula si brýle na nose. Napadla ji otázka, kdy asi začali brát do sboru i děti. Nebo kdy dvacetiletí začali vypadat tak hrozně mladě.

Komisař se trochu narovnal a začal číst z poznámek. „V 8:02 dnes ráno, v sobotu 23. března, nahlásil pan John Rose z třídy Birchmont ztrátu exponátu ze své sbírky zbraní. Řečená sbírka, včetně pohřešovaného exponátu, je přechovávána v zamčeném trezoru za falešnou stěnou ve sklepě pana Rose. Ani stěna, ani zámek nevykazovaly známky manipulace a pan Rose přísahá, že kombinaci zná jen on a jeho žena. Rovněž dům sám nenese stopy po násilném vniknutí. Veškeré dokumenty a povolení se zdají být v pořádku a…“

„Komisaři?“

„Ano, madam?“

„Jaký exponát pan Rose postrádá?“

„Prosím?“

Vicki si povzdechla. Měla za sebou bezesnou noc a dlouhý den. „Jaký typ zbraně?“

„Aha.“ Komisař se znovu začervenal a začal pátrat v ručně psaných poznámkách. „Ten, ehm, exponát, byla ruská útočná puška AK-47. Včetně munice, madam.“

„Do prdele!“

„Ano, madam.“

~~~

„Já tomu odmítám uvěřit!“ Norman nakopl běžeckou botou novinový automat. Ozvalo se velmi uspokojivé kovové zadunění. Zastavil se, aby si přečetl článek z titulní stránky o sedmé oběti, a zjistil, že ten stupidní démon zabil jinou dívku. A co bylo nejhorší, on tu jinou dívku zabil ve čtvrtek v noci a Norman se to dozvěděl až v sobotu.

Coreen si chodila živá po světě ještě další dva dny!

Pulzování, které nezmizelo s odchodem démona jako vždycky předtím, zesílilo.

Vytáhl z kapsy u kalhot peněženku a zamumlal si: „Ve slušné zemi by měli mít slušný informační systém.“ Kdyby se to dozvěděl včera, přivolal by démona zpátky hned minulou noc, místo aby strávil celý čas brouzdáním po internetu a hledáním někoho, kdo by mu poradil, jak používat nový ekvalizér. Škoda, že jsem ho nemohl přinést do školy. To by si mě teprve všichni všimli. Nejvíc ho ale rozzuřilo, že se démon ve čtvrtek vrátil a pak zase odešel, aby mu přinesl tu pušku, aniž by se zmínil o tom, jak to podělal.

Když viděl, že sobotní noviny stojí dolar dvacet pět, skoro si to rozmyslel, ale článek byl svým způsobem o něm, takže s bručením nastrkal peníze do automatu. Kromě toho potřeboval vědět, co démon vlastně udělal, aby mohl dnes večer najít způsob, jak ho potrestat. Dokud ho bude mít uvězněného v pentagramu, musí existovat něco, co mu ublíží.

S novinami pod paží – byl by si vzal dvoje, ale kvůli víkendové příloze byly i jedny samy o sobě dost objemné – zamířil do obchůdku na rohu, aby koupil sáček briket. Už mu zbývala jen jedna a na rituál potřeboval tři.

Jenže mu scházelo sedmdesát šest centů.

„Cože?!“

„Dřevěné uhlí stojí tři dolary padesát devět centů plus daň dvacet pět centů, což dělá celkem tři dolary a osmdesát čtyři centy. Vy máte jen tři dolary a osm centů.“

„Podívejte, dám vám to příště.“

Stará žena zavrtěla hlavou. „Promiňte, na dluh neprodávám.“

Normanovi se zúžily panenky. „Já se v téhle zemi narodil. Mám svá práva.“ Sáhl po sáčku, ale ona ho schovala zpátky za pult.

„Na dluh neprodávám,“ zopakovala o něco pevnějším hlasem.

Byl už vpůli cesty za pult, aby si sáček vzal sám, když ta žena vytáhla koště a vyrazila proti němu. Shrábl peníze a dal se na rychlý ústup.

Nejspíš umí kung-fu nebo něco takového. Strčil si noviny pod paži a vydal se ke svému bytu. Cestou zpátky znovu nakopl novinový automat. Nejbližší bankomat zavírá v šest. To nemohl stihnout. Zítra bude muset zajít do nákupního centra a najít otevřený.

Za všechno může ta stará baba. Jakmile vymyslí vhodný trest pro démona a postará se, aby Coreen dostala, co jí patří, možná by mohl něco udělat i s problémem přistěhovalců.

Pulzování zesílilo.

~~~

„Podívej se na to!“

Vicki, která si dál mnula tvář rukama, ani nevzhlédla. „Už jsem to viděla. Vždyť jsem je sama donesla, vzpomínáš?“

„To se celé město zbláznilo?“

„Celé město má strach, Henry.“ Znovu si nasadila brýle a povzdechla si. I když neměla v úmyslu mu to říkat, včera v noci spala při rozsvíceném světle, a stejně se pořád budila se srdcem v krku a zbrocená potem, s pocitem, že jí něco šplhá k oknu po požárním schodišti. „Ty jsi měl čas na vypořádání se s představou násilné smrti od roku 1536. My ostatní jsme to štěstí neměli.“

Jako by si chtěly vynahradit nedostatek zpráv na Velký pátek, otiskly všechny troje sobotní noviny články o sedmé vraždě na titulních stránkách. Zdůrazňovaly, že i z tohoto těla byla vysáta veškerá krev, a všechny se také svorně svezly na vlně senzacechtivosti a přidaly ke zprávě další články o upírech, sloupky o upírech, historické a vědecké rozbory vampyrismu – a to všechno za neustálého tvrzení, že žádní takoví tvorové neexistují.

„Víš, jaké to bude mít následky?“ Henry praštil novinami o pohovku, kde se jejich stránky oddělily a polovina jich sklouzla na podlahu.

Vicki se otáčela kolem své osy, aby si udržela dokola obcházejícího Henryho v omezeném zorném poli. „Zvýšený prodej?“ navrhla a potlačila zívnutí. Po dni stráveném čtením protokolů ji už bolely oči a zpráva, že se jejich vyvolavač démonů uchýlil ke konvenčnějším zbraním, byla to jediné, co potřebovala slyšet.

Henry, neschopen zůstat v klidu, přešel čtyřmi ráznými kroky na druhou stranu místnosti, otočil se a vrátil se zpátky. Opřel se rukama o opěradlo pohovky a naklonil se k ní. „Máš pravdu, lidé se bojí. Novináři dali strachu z nějakého důvodu jméno. Upír.“ Narovnal se a jednou rukou si prohrábl vlasy. „Lidé, kteří tyhle články píší, na upíry nevěří, a ani většina lidí, kteří je čtou, na upíry nevěří, ale žijeme v kultuře, kde zná více lidí své znamení zvěrokruhu než krevní skupinu. Tam venku je určitě někdo, kdo to celé bere vážně a věnuje volný čas strouhání kůlů.“

Vicki se zamračila. Dávalo to hodně velký smysl a ona rozhodně neměla v úmyslu obhajovat lepší stránky povah svých současníků. „Na jednom místním kanále dávají dnes večer Draculu.“

„No skvěle.“ Henry rozhodil rukama a začal znovu přecházet po místnosti. „Další olej do ohně. Vicki, my oba víme, že v Torontu žije přinejmenším jeden upír, a já osobně bych byl hrozně nerad, kdyby nějaký balík, vybičovaný médii k šílenství, udělal něco, čeho by litoval, a to jen proto, že si uvědomí, že mě nikdy neviděl za denního světla.“ Zastavil se a zhluboka se nadechl. „A nejhorší na tom je, že neexistuje jediná věc, kterou bych s tím mohl udělat.“

Vicki se vyhoupla na nohy, přešla k oknu a postavila se vedle něj. Chápala, jak se cítí. „Pochybuji, že to k něčemu bude, ale mám kamarádku, která píše fejetony pro ten bulvární plátek. Zavolám jí, až přijdu domů, a uvidíme, jestli dokáže napětí trochu zmírnit.“

„Co jí řekneš?“

„Přesně to, co jsi mi řekl ty.“ Zašklebila se. „S výjimkou části, kde ses zmiňoval o upírovi, který v současnosti žije v Torontu.“

Henrymu se podařilo úšklebek opětovat. „Děkuji. S největší pravděpodobnosti si bude myslet, že ti přeskočilo.“

Vicki pokrčila rameny. „Bývala jsem policajt. Ta si to myslí už dávno.“

Když zahlédla jejich odraz v okenním skle, Vicki si poprvé uvědomila, že Henry Fitzroy, narozený v šestnáctém století, je o deset centimetrů menší než ona. Přinejmenším. Jako přesvědčenou zastánkyni snobského názoru o důležitosti tělesné výšky ji trochu překvapilo, že to podle všeho nehraje žádnou roli. S ušima stejně zrudlýma, jaké měl toho dne ráno mladý komisař, si odkašlala a zeptala se: „Půjdeš dnes v noci zase k řece?“

Henryho odraz pochmurně přikývl. „A každou další noc, dokud se něco nestane.“

~~~

Annie Hendlová se právě vracela z vyčerpávající směny na pohotovosti. Když zaparkovala v uličce za domem a klopýtala po chodníku, jediné, co se jí honilo hlavou, byly myšlenky na postel. Nevšimla si jich, dokud nebyla skoro na zápraží.

Roger, starší bratr, seděl na horním schodu. Bill, ten mladší, stál v zamrzlé zahradě a opíral se o dům. Vedle něj stálo opřené něco, co vypadalo jako hokejová hůl, i když bylo takové šero, že se to nedalo s jistotou poznat. Tihle dva, spolu s tlupou „přátel“, si pronajali vedlejší byt, a přestože si Annie několikrát stěžovala domácímu na hluk a špínu, zdálo se, že se jich nedokáže zbavit. Očividně strávili noc popíjením. Táhlo z nich pivo.

„Bré ráno, slečno Hendlová.“

Přesně to, co jí chybělo ke štěstí – konfrontace s Tydlitákem a Tydlitkem. „Co pro vás můžu udělat, pánové?“ Obvykle byli příliš tupí nebo příliš opilí, než aby na ně měl sarkasmus účinek, ale ještě se nevzdávala všech nadějí.

„No…“ Rogerův úsměv nebyl víc než jen světlejší čára přes šedý ovál jeho obličeje. „Můžete nám říct, proč vás nikdy nevidíme za denního světla.“

Annie si povzdechla. Byla příliš unavená, než aby se zabývala jakýmkoli idiotským nápadem, který se jim právě honil hlavou. „Jsem noční sestra.“ Mluvila pomalu a pečlivě artikulovala. „Takže pracuji v noci.“

„To nestačí.“ Roger si znovu zhluboka přihnul z láhve po levé ruce. Pravou rukou stále svíral něco v klíně. „Nikdo nedělá pořád jen noční šichty.“

„Já ano.“ Tohle bylo směšné. Rázně zamířila vpřed. „A teď zmizte, odkud jste přišli, než zavolám…“ Ruce, které ji popadly za ramena, ji zastihly zcela nepřipravenou.

„Zavoláte koho?“ zeptal se Bill a prudce ji přitáhl k sobě.

Náhle dostala strach a začala sebou zuřivě házet, aby se uvolnila.

„Všichni tři,“ zdálo se, jako by Rogerův hlas přicházel odněkud z dálky, „zůstaneme pěkně tady venku, dokud nevyjde slunce. Pak se uvidí.“

Zešíleli. Oba byli naprostí šílenci. Panika jí dodala sílu, kterou potřebovala, a vyškubla se z Billova sevření. Klopýtla na schodech na zápraží. Tohle nemůže být skutečné. Musí se dostat do domu. Uvnitř bude v bezpečí.

Viděla, jak Roger vstává. Může proklouznout kolem. Může ho odstrčit.

Pak uviděla v jeho rukou baseballovou pálku.

Síla úderu ji srazila na trávník.

Skrz rozdrcený nos a ústa nedokázala nabrat do plic dost vzduchu, aby mohla křičet.

S tváří zalitou krví se zvedla na všechny čtyři a snažila se plazit zpět k domu. Jestli se dostanu do domu, budu v bezpečí.

„Vychází slunce. Pokouší se dostat dovnitř.“

„To mi stačí.“

Hokejová hůl byla na jednom konci zašpičatělá, a když se na ni oba muži pověsili, projela skrz bundu, uniformu, kosti a svaly až do promrzlé hlíny.

Když se nad garáží objevily první sluneční paprsky, Annie Hendlová ještě jednou vykopla nohama a zůstala ležet bez hnutí. „A teď uvidíme,“ popadl Roger dech a sáhl po pivu. Sluneční světlo postupovalo přes zahradu, dotklo se bílé boty a jemně se rozlilo po celém těle. Krev na zmrzlé hlíně se zaleskla šarlatovým světlem. „Nic se neděje.“ Bill se otočil k bratrovi s vytřeštěnýma očima ve tváři bílé jako křída. „Měla se obrátit v prach, Rogere!“ Roger udělal dva kroky dozadu a začal hlučně zvracet.