Crescendo: 11 kapitola

Kapitola 11

V pondělí po škole mě Vee vysadila v knihovně. Chvilku před vchodem do knihovny jsem zavolala mámě, abych se jí jako každý den ohlásila. Jako obvykle mi řekla, že byla příliš zaměstnaná prací a já jí řekla, že to mám se školou stejně.

Uvnitř jsem nasedla do výtahu do knihovny ve třetím patře, zkontrolovala můj e-mail, prohlédla si Facebook a naskenovala Paris Hilton. Jen proto, abych se mučila, jsem znovu zadala do vyhledávače Černá ruka. Vyskočily stejné odkazy. Vždyť já vlastně ani neočekávala nic nového, nebo jo?

Konečně, když už se nenašlo nic, kvůli čemu bych to mohla odložit, jsem otevřela učebnici chemie a dala jsem se do studia.

Bylo to už dlouho od doby, kdy jsem přišla, takže jsem se vydala ulovit něco k jídlu do automatu. Z knihovny jsem se podívala okny, která byla orientovaná na západ a zjistila, že slunce už bylo daleko za horizontem a noc se rychle blížila.

Vzdala jsem se výtahu ve prospěch schodů s pocitem, že je třeba trochu si zacvičit. Seděla jsem tak dlouho, že se moje nohy začínaly hlásit ke spánku.

Ve vstupní hale jsem hodila pár dolarů do automatu a nesla si preclíky a flašku brusinkové šťávy zpátky do třetího patra. Když jsem se vrátila do knihovny, na mém stole seděla Vee a její lesklé žluté vysoké podpatky byly opřené o mojí židli. Její výraz byl mix samolibého pobavení a zlosti.

Držela mezi dvěma prsty ve vzduchu malou černou obálku.

„Tohle je pro tebe,“ řekla a hodila obálku na stůl. „A tohle taky.“ Natáhla ke mně papírovou tašku z pekárny. Její obsah byl ještě teplý. „Myslela jsem, že bys mohla mít hlad.“

Soudě podle výrazu pohrdání, který mi věnovala Vee, jsem dostala špatný pocit z obálky na stole. Využila jsem příležitosti a upřela svou pozornost na to, co je v sáčku. „Košíčky!“

Vee se usmála. „Paní v pekařství mi řekla, že jsou ekologické. Nejsem si tedy jistá, jak udělat ekologický košíček a taky si nejsem jistá proč je dražší než normální, ale to je jedno.“

„Jsi můj hrdina.“

„Jak dlouho myslíš, že tu budeš?“

„Třicet minut, maximálně.“

Položila klíče od Neonu vedle mého batohu. „Rixon a já se chystáme zajít na něco k jídlu, takže budeš dnes večer svým vlastním řidičem. Zaparkovala jsem Neon v podzemních garážích. Řada B. Mám jen čtvrtku nádrže, takže nemusíš bláznit.“

Vzala jsem si klíčky a snažila se ignorovat nepříjemné bodnutí v mém srdci, které jsem okamžitě rozpoznala jako žárlivost. Žárlila jsem na nový vztah Vee a Rixona. Žárlila jsem na večer plný plánů. Žárlila jsem, že teď byla Vee Patchovi blíž než já. Protože i když se o tom Vee nikdy nezmínila, bylo mi jasné, že musela někdy narazit na Patche, když byla s Rixonem. Navíc jsem věděla, že se ty tři dívali spolu na film. Všichni tři lenošily na pohovce u Rixona, zatímco já seděla doma sama. Zoufale jsem se chtěla Vee zeptat na Patche, ale pravda byla, že jsem nemohla. Rozešla jsem se s ním. Vykopala jsem si hrob a teď byl čas si do něj lehnout.

Tak znovu, jak by mě mohl jeden malý dotaz bolet?

„Hele, Vee?“

Otočila se ke dveřím. „Jo?“

Otevřela jsem ústa a najednou jsem si vzpomněla na svou hrdost. Vee byla moje nejlepší kamarádka, ale taky měla velkou pusu. Pokud se jí zeptám na Patche, riskovala jsem, že se o tom hned dozví z druhé ruky. Zjistil by, jak špatně se dostávám z našeho rozchodu.

Usmála jsem se na ní. „Díky za košíčky.“

„Pro tebe všechno, miláčku.“

Když Vee odešla, shrnula jsem všechny papírové obaly s košíčky a dala se do jídla v klidném hučení počítačů v knihovně.

Po další půlhodině jsem už měla domácí úkol a snědla jsem další dva košíčky, než jsem se konečně odvážila podívat na černou obálku, sídlící na okraji mého vidění. Věděla jsem, že se tomu nemůžu vyhýbat celou noc.

Rozlepila jsem ji a vyndala černou kartu s malým srdíčkem přímo uprostřed. Bylo na ní napsáno jen jediné: Je mi to líto. Karta byla provoněná hořkosladkým parfémem. Zvedla jsem kartu k nosu a zhluboka jsem si k ní přičichla. Snažila jsem se přijít na to, co je to za opojnou vůni. Voněla po spáleném ovoci a nějaká chemická vůně mě zabolela v zadní části mého krku. Otevřela jsem kartu.

Včera jsem se choval jako blbec. Odpustíš mi?

Automaticky jsem odhodila kartu pryč na délku mé paže. Patch. Nevěděla jsem, co si o jeho omluvě myslet, ale nelíbilo se mi rozrušení, které ta karta ve mě vyvolala. Ano, choval se jako blbec. A on si myslí, že to mohla karta z drogerie nějak vyžehlit? Pokud ano, podcenil škody, které mi způsobil. Políbil Marcie. Políbil! A nejen to. Napadl mé sny. Netušila jsem, jak se mu to podařilo, ale když jsem se ráno probudila, věděla jsem, že tam byl. Bylo to znervózňující. Víc než to. Jestli mohl napadnout soukromí mých snů, co ještě mohl udělat?

„Deset minut do zavření,“ zašeptala knihovnice ze dveří.

Poslala jsem tři stránky eseje o aminokyselinách do tiskárny. Pak jsem sebrala moje knihy a hodila je do batohu. Zvedla jsem kartu od Patche a zaváhala jen jednou. Pak jsem ji roztrhla na několik částí a hodila je do koše. Pokud se chtěl omluvit, měl to udělat osobně. Ne přes Vee a ne v mých snech.

Na půli cesty uličkou k vyzvednutí si úlohy v tiskárně, jsem se natáhla a opřela se o nejbližší stůl. Pravá strana mého těla byla těžší než ta pravá a moje rovnováha se chvěla. Udělala jsem další krok, ale moje noha se pode mnou podlomila, jako by byla z papíru. Přikrčila jsem se a chytila se stolu oběma rukama. Strčila jsem hlavu mezi lokty a snažila se donutit mou krev, aby mi znovu proudila do mozku. V žilách mi kroužil teplý a ospalý pocit.

Srovnala jsem si nohy. Přišlo mi, že je zem vratká a něco nebylo v pořádku se stěnami. Byly neobvykle dlouhé a úzké, jako bych se na svět dívala skrz zrcadla, v zábavném domu. Několikrát jsem těžce zamrkala a snažila se uvést mé vidění do normálu.

Moje kosti byly těžké, jako by byly ze železa. Odmítaly se pohnout. Moje víčka se zavřela před ostrými zářivkami. V panice jsem se snažila je otevřít, ale moje tělo mě přemohlo. Cítila jsem, jak mou myslí prochází teplo. Hrozilo, že upadnu do spánku.

Parfém. Pomyslela jsem si nejasně. V té kartě od Patche.

Byla jsem na rukou a na kolenou. Všude kolem mě se vznášely podivné obdélníky. Dveře. Místnost byla lemována otevřenými dveřmi. Ale čím rychleji jsem k nim lezla, tím rychleji mě to vracelo zpátky. V dálce jsem slyšela temný zvuk tick-tock. Stěhovala jsem se co nejdál od zvuku. Vzpomněla jsem si totiž, že hodiny byly v zadní části místnosti, naproti dveřím.

O chvíli později jsem si uvědomila, že moje ruce a nohy už se dávno nehýbaly. Pocit plazení byl jen v mé hlavě. Škrábavý, průmyslový koberec mě dřel na tváři. Ještě jednou jsem se pokusila zabojovat a posadit se. Pak jsem zavřela oči a všechny světelné spirály byly pryč.

Probudila jsem se ve tmě.

Chladný vzduch rozechvíval mou kůži. Všude kolem se ozývalo hučení strojů. Nechala jsem si ruce pod sebou. Když jsem se snažila zvednout, v mém vidění začaly tančit fialové a černé tečky. Polkla jsem kousek bavlny, která se mi dostala do pusy z koberce a převalila se na záda.

Najednou jsem si vzpomněla, že jsem ještě v knihovně. Tedy, alespoň jsem doufala, že vím, kde jsem. Nepamatovala jsem si, že bych odcházela. Ale co jsem dělala na podlaze? Snažila jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostala.

Karta od Patche. Nadechla jsem se pikantní hořké vůně. Krátce poté jsem se zhroutila na podlahu.

Byla jsem omámená?

Omámil mě Patch?

Ležela jsem tam a srdce mi bušilo. Rychle jsem zamrkala a snažila se připravit na druhý pokus vstát. Když jsem to zkusila podruhé, měla jsem pocit, jako by mě někdo kopnul ocelovou botou do hrudi. S dalším, odhodlanějším pokusem, jsem se dostala do sedu. Chytla jsem se stolu a vytáhla se nahoru. Stála jsem. Můj mozek protestoval a působil mi závratě. Moje oči našly rozmazaný zelený nápis VÝCHOD nad dveřmi do mediální knihovny. Potácela jsem se k němu.

Sáhla jsem na kliku. Dveře se otevřely jen na palec a pak se zasekly. Chystala jsem se do nich víc zatlačit, když jsem na druhé straně dveří něco zachytila mým pohledem. Zamračila jsem se. To je divné. Někdo přivázal jeden konec lana na vnější kliku u dveří a ten druhý konec ke klice u dveří jedné místnosti dole.

Udeřila jsem do skla. „Haló?“ zakřičela jsem váhavě. „Slyší mě někdo?“ Snažila jsem se za dveře znovu zatahat ze všech sil, což nebyl dobrý nápad. Moje svaly mi připomínaly roztáté horké máslo. Za chvíli jsem ruce sundala. Lano bylo tak těsně napnuté mezi klikami, že jsem mohla dveře od knihovny otevřít jen tak, že bych ty druhé vyrvala z trámu. Zdaleka tam nebylo dost místa na protáhnutí se.

„Je tam někdo?“ zařvala jsem do mezery ve dveřích. „Jsem v pasti ve třetím patře!“

Knihovna mi odpovídala mlčením.

Mé oči už se zcela přizpůsobily tmě a já jsem se koukla na hodiny na stěně.

Jedenáct? Bylo to normální? Opravdu jsem spala přes dvě hodiny?“

Vytáhla jsem telefon, ale neměla jsem žádný signál. Snažila jsem se přihlásit na internetu, ale byla jsem opakovaně informovaná, že neexistují žádné dostupné sítě.

Zběsile jsem se rozhlédla po mediální knihovně. Pročesávala jsem očima každý objekt, hledala jsem něco, co bych mohla použít, abych se dostala ven. Počítače, otočné židle, kartotéky...nic co by mi pomohlo. Klekla jsem si vedle otvoru ve dveřích a vykřikla: „Slyší mě někdo? Jsem v pasti ve třetím patře!“ Čekala jsem a modlila se, aby mi někdo odpověděl. Doufala jsem, že by tam mohl být ještě knihovník. Mohl by dokončovat poslední práci, než se vydá domů. Ale byla skoro půlnoc a já věděla, že všechno stálo proti mně.

V hlavní knihovně se daly do pohybu kladky a klec výtahu se zvedla ze země. Trhla jsem hlavou směrem k zvuku.

Jednou, když mi bylo pět, mě táta vzal do parku, aby mě naučil jezdit na kole bez koleček. Do konce odpoledne jsem ujela celou čtvrt míli na kole bez koleček a bez pomoci. Můj táta mě objal a řekl mi, že je čas jít domů. Ukázal na mou mámu. Prosila jsem ho, aby mě nechal zajet si ještě pár koleček bez jeho pomoci. Na půli cesty jsem ztratila rovnováhu a převrátila se. Byla jsem uvězněná pod kolem a viděla jsem velkého hnědého psa, který nebyl daleko. Zíral na mě. V tu chvíli, když jsme se oba pozorovaly, slyšela jsem hlas, který mi zašeptal Nehýbej se. Polkla jsem dech a zůstala tam, i když moje nohy chtěly běžet tak rychle, jak mohly, abych se dostala do bezpečí k tátovi.

Pes vztyčil uši a začal ke mně agresivně klusat. Zachvěla jsem se strachem, ale nohy, jako by mi přirostly k zemi. Čím blíž pes byl, tím víc jsem chtěla běžet. Věděla jsem ale, že pokud bych se rozběhla, pes by následoval svůj instinkt a pronásledoval by mě. Když jsem se nepohnula ani o palec, pes o mě ztratil zájem a rozběhl se za novým cílem. Zeptala jsem se táty, jestli slyšel ten hlas taky, ale on mi stále tvrdil, že to byl jen instinkt. Pokud ho poslechnu, v devíti případech z deseti se mi to vyplatí.

Teď mluvil instinkt jasně. DOSTAŇ SE VEN.

Chytila jsem monitor z nejbližšího stolu a hodila ho proti oknu. Sklo se rozbilo, takže uprostřed čněla obrovská díra. Popadla jsem ze stolu za dveřmi desky s komunitní prací a použila je, abych se zbavila zbývajícího skla. Pak jsem si přitáhla židli, vylezla nahoru, opřela se mými botami o rám okna a vyskočila na chodbu.

Výtah zasyčel a začal vibrovat hlasitěji, už byl ve druhém patře.

Začala jsem sprintovat halou. Stále jsem zrychlovala. Věděla jsem, že se musím dostat na schodiště, vedle výtahu. Když jsem se tam dostala, výtah už byl skoro v patře a člověk ve výtahu mě viděl. Zatáhla jsem za dveře od schodiště a vynaložila několik drahocenných sekund, abych za sebou potichu zavřela. Na druhé straně dveří se výtah zastavil. Zatahovací dveře se otevřely a zarachotily, jak z nich někdo vystupoval. Použila jsem zábradlí k tomu, abych zrychlila. Mé boty běžely po schodech. Byla jsem v půlce schodiště do druhého patra, když se dveře od schodiště nade mnou otevřely. Zastavila jsem se v polovině kroku, protože jsem na sebe nechtěla upozornit toho, co stál nahoře.

Noro?

Moje ruka sklouzla ze zábradlí. Byl to hlas mého táty.

Noro? Jsi tam?

Polkla jsem a chtěla na něj zavolat. Pak jsem si vzpomněla na dům.

Přestaň se schovávat. Můžeš mi věřit. Dovol mi, abych ti pomohl. Pojď ven, ať tě můžu vidět.

Jeho tón byl podivný a naléhavý. U rodinného domu, když ke mně mluvil nejprve hlas mého táty, byl měkký a jemný. Stejný hlas mi řekl, že nejsem sama a že musím odejít. Když znovu promluvil, jeho hlas byl jiný. Zněl silně a klamně. Co když se mě táta snažil kontaktovat? Co když ho zahnaly pryč a druhý hlas se za něj jenom vydával? Byla jsem překvapená tím, že se někdo vydával za mého tátu, aby se ke mně dostal blíž.

Těžké kroky sestupovaly po schodech a přecházely v běh. Vytrhly mě z mé spekulace. Šel po mně.

Rozběhla jsem se po schodech dolů a už se nestarala o to, abych byla potichu. Rychleji! Křičela jsem na sebe. Běž rychleji!

Sbíhal schodiště tak rychle, jako kdyby letěl. Když moje boty narazily na úroveň přízemí, strčila jsem do dveří od schodiště, přeběhla chodbu a vrhla se na pření dveře. Dostala jsem se na chladný noční vzduch.

Byla teplá a klidná noc. Běžela jsem k cementárně dolů po ulici, když mi to došlo-druhá změna plánu. Vylezla jsem na zábradlí vlevo od dveří a pádila přibližně deset metrů přes malé travnaté nádvoří. Nade mnou se otevřely dveře od knihovny. Přitiskla jsem se zády ke zdi. Moje nohy se třásly vzrušením a strachem.

V tu chvíli, jsem uslyšela, jak podrážky bot opatrně schází po schodech. Rozběhla jsem se. Knihovna neměla vlastní parkoviště, ale měla ho společné s budovou soudu. Běžela jsem dolů po rampě parkoviště a vběhla do garáže pro Neon.

Kde že to řekla Vee, že je zaparkovaný?

Řada B...

Běžela jsem uličkou a na konci jedné řady uviděla vyčnívající Neon. Vrazila jsem klíček do dveří a sedla za volant. Nastartovala jsem a řídila Neon po rampě parkoviště, když se za rohem prudce objevilo tmavé SUV. Chtělo mi zablokovat výjezd. Řidič se rozjel a mířil přímo na mě.

Vrazila jsem do Neonu druhý rychlostní stupeň a šlápla na plyn. Vyjela jsem sekundu předtím, než mi SUV zablokovalo výjezd a rozmetalo mě uvnitř garáže.

Moje mysl byla příliš rozrušená na to, myslet kam jedu. Sledoval mě další dva bloky, než jsem musela zastavit na stopce. Pak jsem otočila auto směrem Walnut. SUV zrychlilo a drželo se těsně za mnou. Omezení rychlosti bylo čtyřicet pět a pruh se rozrostl na dva. Vymáčkla jsem z Neona padesát a stále se dívala střídavě do zadního zrcátka a na silnici.

Bez signalizace jsem strhla volant a zatočila do vedlejší ulice. SUV jelo za mnou. Dvakrát jsem prudce zatočila a kroužila kolem bloku. Pak jsem se dostala zpět na Walnut.

Zabočila jsem před bílým dvoudvéřovým autem a to se zůstalo mezi mnou a SUV. Na semaforu přede mnou naskočila oranžová a já zrychlila. Do křižovatky jsem vjížděla přesně v okamžik, kdy tam naskočila červená. S očima přilepenýma k zadnímu zrcátku jsem sledovala, jak se bílé auto zastavilo. SUV muselo se skřípěním brzd zastavit také.

Několikrát jsem se ostře nadechla. Můj pulz byl neuvěřitelně vysoký a moje ruce byly pevně sevřené kolem volantu.

Jela jsem do kopce do Walnutu, ale jakmile jsem kopec přejela, odbočila jsem doleva. Přejela jsem železniční trať a jela přes tmavou a zchátralou čtvrť, tvořenou cihlovými domy. Věděla jsem, kde jsem byla: Slaughterville. Tuhle přezdívku si vytvořil, když se tu před více než deseti lety na hřišti navzájem zastřelili tři chlapci.

Zpomalila jsem, když mou pozornost upoutala daleká budova. Žádná světla. Otevřená a prázdná garáž stála v zadní části nemovitosti. Obrátila jsem Neon k příjezdové cestě a zajela s ním do prázdné garáže. Po tom, co jsem třikrát zkontrolovala zámky na autě, zhasla jsem světla.

Čekala jsem, že se každou chvíli na ulici objeví světla SUV. Hrabala jsem v kabelce, až jsem našla můj mobil.

„Ahoj,“ odpověděla Vee.

„Kdo jiný viděl tu kartu od Patche?“ zeptala jsem se a můj hlas byl chraplavý.

„Huh?“

„Dala jsi mi tu kartu přímo od Patche? Viděl ji Rixon? Kdo jiný se jí dotknul?“

„Chceš mi říct, co se děje?“

„Myslím, že jsem byla omámená.“

Ticho.

„Myslíš, že jsi byla omámená?“ opakovala Vee pochybovačně.

„Papír byl navoněný parfémem,“ vysvětlila jsem netrpělivě. „Řekni mi, kdo ti to dal. Řekni mi přesně, jak jsi jí získala.“

„Na cestě do knihovny, když jsem jela z pekárny. Rixon mi volal a chtěl vědět, kde jsem,“ líčila pomalu. „Setkali jsme se v knihovně a Patch seděl v autě Rixona. Patch mi dal tu obálku a zeptal se, jestli ti jí dám. Vzala jsem kartu, košíčky a klíče od Neonu a šla jsem dovnitř za tebou. Pak jsem šla zpátky za Rixonem.“

„Nikdo jiný se té obálky nedotkl?“

„Nikdo.“

„Míň, něž za půl hodiny potom, co jsem přičichla k té kartě, jsem se zhroutila na podlaze v knihovně. Nemohla jsem se vzbudit dvě hodiny.“

Vee neodpověděla hned a já mohla prakticky slyšet její myšlenky, ve kterých se to snaží strávit. Nakonec řekla: „Jsi si jistá, že to nebylo únavou? Byla jsi v knihovně dlouho. Nemohla jsi na tom domácím úkolu pracovat tak dlouho, až tě to zmohlo?“

„Když jsem se probudila,“ tlačila jsem na ni. „Někdo byl v knihovně se mnou. Myslím, že to byla tatáž osoba, která mě omámila. Honil mě po knihovně. Dostala jsem se ven do auta a on mě sledoval až k Walnutu.“

Další zmatená pauza. „Víš, že nemám ráda Patche, ale nemyslím si, že by tě omámil. Asi dělá nějakou špinavou práci, ale má hranice.“

„Tak kdo?“ Můj hlas byl trochu ostrý.

„Nevím. Kde jsi teď?“

„Slaughterville.“

„Cože? Jeď pryč, někdo tě tam okrade! Přijď. Zůstaneš přes noc tady. Zapracujeme na tom. Zjistíme, co se stalo.“ Ale její slova byla naplněna jen prázdnou útěchou. Vee byla zmatená stejně jako já.

Zůstala jsem skrytá v garáži možná dvacet minut, než jsem sebrala dost odvahy k tomu, vyjet zpět na ulici. Moje nervy byly napjaté a má mysl pracovala. Zvolila jsem, že se vyhnu Walnutu. SUV tam mohlo křižovat ulice a čekat, až mi zase bude moct dělat ocas. Lepila jsem se na stranu silnice a ignorovala jsem rychlost. Bezohledně jsem jela k Vee.

Nebyla jsem daleko od jejího domu, když jsem si všimla v zadním zrcátku modrá a červená světla.

Zastavila jsem Neon na straně silnice a opřela si hlavu o volant. Věděla jsem, že jsem jela nepřiměřenou rychlostí, ale byla jsem moc frustrovaná tím, co se právě stalo na to, abych jela povolenou.

O chvíli později mi něčí klouby zabušily na okno. Stiskla jsem tlačítko pro stáhnutí okýnka.

„No, dobře,“ řekl detektiv Basso. „Dlouho jsme se neviděli.“

Jakýkoliv jiný policajt. Řekla jsem si. Jakýkoliv jiný.

Blýskl svým pokutovým blokem. „Licenci a řidičák. Znáš to.“

Protože jsem věděla, že nebyl žádný způsob, jak nedostat pokutu, ne s detektivem Bassem, neviděla jsem tedy důvod ke kajícnosti. „Nevěděla jsem, že detektivní práce zahrnuje taky vyplňování pokutových bloků.“

Vítězně se na mě usmál. „Hoří snad?“

„Můžu jen dostat pokutu a jet domů?“

„Žádný alkohol v autě?“

„Podívejte se sám,“ řekla jsem a rozpřáhla ruce.

Otevřel dveře řidiče. „Vystup.“

„Proč?“

„Vystup z auta“-ukázal na přerušovanou čáru přetínající silnici- „a projdi se po čáře.“

„Myslíte, že jsem opilá?“

„Myslím, že jsi blázen, ale když už jsem tady, zkontroluju, jestli jsi střízlivá.“

Prudce jsem vyskočila ven a zabouchla za sebou dveře. „Jak daleko?“

„Až ti řeknu, zastavíš.“

Soustředila jsem se na to, abych šla po čáře rovně, ale vždycky, když jsem se podívala dolů, moje vidění se naklonilo. Stále jsem v sobě cítila účinky drogy, která působila na mou koordinaci. Čím víc jsem se soustředila na udržení mých nohou na čáře, tím víc jsem se kymácela pryč do silnice.

„Nemůžete mi prostě dát pokutu, dát mi jí do ruky a poslat mě domů?“ Můj tón byl neposlušný, ale já se stále nakláněla na vnitřní stranu silnice. Pokud bych nešla po čáře rovně, detektiv Basso by mě mohl strčit do vězení. Už takhle jsem byla dost otřesená, nemyslela jsem si, že bych zvládla noc za mřížemi. Co kdyby ten muž z knihovny přišel za mnou znovu?

„Nějakej maloměstskej policajt by to tak určitě udělal. Někteří by dokonce vzali úplatek. Já ale nejsem jeden z nich.“

„Záleží na tom, že jsem byla omámená?“

Temně se zasmál. „Omámená.“

„Můj ex-přítel mi dal kartu navoněnou parfémem. Když jsem ji otevřela, další věc, kterou si pamatuju je, že jsem omdlela.“

Když mě detektiv Basso nepřerušil, pokračovala jsem. „Spala jsem víc než dvě hodiny. Když jsem se probudila, byla jsem zavřená uvnitř knihovny. V mediální knihovně. Někdo k sobě přivázal kliky...“ Zavřela jsem ústa, můj hlas se vytratil.

Ukázal na mě. „No, tak. Pokračuj, zrovna to vypadá na dramatickou scénu.“

Uvědomila jsem si až příliš pozdě, že jsem se právě inkriminovala. Byla jsem dnes večer v knihovně. V mediální knihovně. První věc, kterou zítra objeví, až se knihovna otevře, bude rozbité okno. Určitě to ohlásí na policii. A já neměla pochyb o tom, že jako první přijede detektiv Basso.

„Byla jsi v mediální knihovně,“ vyzval mě. „Co bylo dál?“

Příliš pozdě vycouvat. Budu to muset dokončit a doufat v to nejlepší. Možná něco z toho co řeknu, přesvědčí detektiva Basse, že to nebyla moje chyba-že všechno, co jsme udělala, bylo oprávněné. „Někdo svázal kliku do mediální knihovny s jinou. Vzala jsem počítač a prohodila ho oknem. Tak jsem se dostala ven.“

Zaklonil hlavu a zasmál se. „Je jméno pro dívky, jako jsi ty, Noro Greyová. Bláznivý pohádkáři. Jsi jako moucha, kterou nemůžeš vyplašit.“

Šel zpátky ke svému hlídkovému vozu a vytáhl vysílačku z otevřených dveří u řidiče. Vysílačkou odeslal hlášení: „Potřebuju někoho, kdo projede kolem knihovny a podívá se do mediální knihovny. Dejte mi vědět, co najdete.“

Opřel se zády o auto a očima hypnotizoval svoje hodinky. „Kolik minut si myslíš, že jim bude trvat dát mi hlášení? Mám svojí práci, Noro. Mohl bych ti dát pokutu za porušení zákazu vstupu a vandalství.“

„Zákaz vstupu by ale znamenal, že bych se neprobudila uvězněná v knihovně proti mé vůli.“ Znělo to nervózně.

„Pokud tě někdo omámil a uvěznil v knihovně, co teď děláš tady, ve řvoucím autě uhánějící padesát pět kilometrů za hodinu?“

„Dostala jsem se pryč. Vyšla jsem z místnosti, zatímco on jel ve výtahu pro mě.“

„On? Viděla jsi ho? Můžeš ho popsat?“

„Neviděla jsem ho, ale byl to muž. Jeho kroky byly příliš těžké, když šel za mnou schodištěm dolů. Příliš těžké na dívku.“

„Koktáš. Obvykle to znamená, že lžeš.“

„Nelžu. Byla jsem uvězněná v knihovně a někdo jel ve výtahu.“

„Jasně.“

„Kdo jiný by byl v budově takhle pozdě v noci?“

„Správce?“ nabídl snadno.

„Nebyl oblečený jako školník. Když jsem se podívala nahoru na schodiště, viděla jsem tmavé kalhoty a tmavé boty na tenis.“

„Takže, kdybych tě vzal k soudu, řekla bys soudci, že jsi odborník na úklidové oblečení?“

„Ten chlap šel za mnou ven z knihovny. Dostal se do svého auta a honil mě. To by správce neudělal.“

V rádiu zapraskalo a detektiv Basso se naklonil dovnitř pro vysílačku.

„Prohlídka knihovny dokončena,“ řekl mužský hlas v praskajícím rádiu. „Nic.“

Detektiv Basso vypadal rozčileně. Jeho podezřívající oči se stočily ke mně. „Nic? Jsi si jistý?“

„Opakuji:nic.“

Nic? Místo úlevy jsem ucítila paniku. Rozbila jsem okno v laboratoři. Musela jsem. Bylo to skutečné. Nebyla to jen moje představivost. Nebyla.

Uklidni se! Poručila jsem si. To už se stalo před tím. Není to nic nového. V minulosti už jsem byla svědkem hry s myslí. Někdo pracoval v zákulisí, snažil se manipulovat s mými představami. Dělo se to pořád znovu a znovu? Ale...proč?“

Potřebovala jsem se přes to přenést. Zavrtěla jsem hlavou. Směšné gesto někoho, kdo si chce vyčistit hlavu od myšlenek.

Detektiv Basso odtrhl vrchní list z jeho pokutového bloku a vrazil mi ho do ruky. Moje oči prozkoumaly pokutový lístek. „Dvě stě dvacet devět dolarů?“

„Řídila jsi nepovolenou rychlostí auto, které nepatří tobě. Zaplatíš pokutu, nebo se uvidíme u soudu.“

„Já-já nemám tolik peněz.“

„Najdi si práci. Možná, že tě to udrží dál od problémů.“

„Prosím, nedělejte to,“ zašeptala jsem prosebným hlasem.

Detektiv Basso mě studoval. „Před dvěma měsíci dítě bez ID, bez rodiny a bez vysledovatelné minulosti zemřelo v tělocvičně střední školy.“

„Jules spáchal sebevraždu,“ řekla jsem automaticky, ale na zátylku se mi objevil pot. Co to má společného s mou pokutou?

„Tu noc zároveň zmizela poradkyně ze školy. Zapálila svůj dům a pak zmizela. Mezi těmi dvěma věcmi je bizardní souvislost.“ Jeho tmavě hnědé oči mě zmrazily na místě. „Ty.“

„Co to říkáte?“

„Řekni mi, co se opravdu stalo té noci a já nechám tvou pokutu zmizet.“

„Nevím, co se stalo,“ lhala jsem, protože nebyla žádná možnost, jak mu to říct. Pravda by mi ještě víc zavařila. Bylo by to horší než jen zaplatit pokutu. Nemohla jsem říct detektivu Bassovi o padlých andělech a Nephilimech. Nikdy by mému příběhu neuvěřil. Ani tomu, že Dabria byla andělem smrti. Nebo, že byl Jules potomek padlého anděla.

„Moje číslo,“ řekl detektiv Basso a máchl přede mnou svou vizitkou. Pak vlezl do auta. „Pokud změníš názor, víš, jak se se mnou spojit.“

Podívala jsem se na vizitku, Když odjížděl pryč. DETEKTIV ECANUS BASSO 207-555-3333.

Pokuta v mé ruce byla nějak těžká. Těžká a horká. Jak mám přijít k dvě stě dolarům? Nemohla jsem si půjčit peníze od mámy-ta stěží vyšla sama. Patch měl peníze. Jenže jsem mu řekla, že se o sebe umím postarat. Řekla jsem mu, aby zmizel z mého života. Co by to o mě říkalo, kdybych při prvních potížích hned běžela za ním?

Přiznala bych tím, že měl celou dobu pravdu.

A přiznala bych tím také to, že jsem ho potřebovala.