Crescendo: 12 kapitola

kapitola 12

V úterý po škole jsem byla na cestě ven z budovy. Šla jsem za Vee, která vynechala školu a šla ven s Rixonem, ale slíbila, že v poledne přijede ke škole a odveze mě domů. Najednou mi zazvonil telefon. Otevřela jsem zprávy ve stejnou chvíli, kdy na mě Vee zařvala z ulice.

„Jo, kotě! Tady!“

Šla jsem k místu, kde paralelně parkovala u chodníku a měla složené ruce na rámu otevřeného okýnka. „Tak co? Stálo to za to?“

„Než jít do školy? Sakra, jo. Rixon a já jsme strávili odpoledne hraním Xbox u něj doma. Halo 2.“ Natáhla se a otevřela mi dveře pro spolucestující.

„Zní to romanticky,“ řekla jsem a vlezla dovnitř.

„Nekritizuj, dokud jsi to nezkusila. Násilí opravdu dostává lidi do nálady.“

„Do nálady? Je tady něco, co bych měla vědět?“

Vee blýskla svým sto wattovým úsměvem. „Políbily jsme se. Panečku, to bylo dobré. Začalo to pomalu a jemně, a pak se do toho Rixon opravdu dostal a-“

„Dobře!“ Hlasitě jsem přitakala. Byla jsem taky takhle nesnesitelná, když jsem byla s Patchem a Vee byla sama? Doufala jsem, že ne. „Kam jedeme?“

Nastartovala a zařadila se do provozu. „Už jsem unavená ze studia. Musím do svého života vnést trochu vzrušení, a to se nestane, když budu mít zabořený nos v knihách.“

„Co tím myslíš?“

„Starou Orchardskou pláž. Mám náladu na slunce a písek. Plus potřebuju chytnout podklad pro to, abych se pořádně opálila.“

Stará Orchardská pláž zněla úžasně. Bylo to dlouhé molo, které se táhlo nad vodou. U pláže byl zábavný park a po setmění se tam pořádaly ohňostroje. Bohužel pláž musela počkat.

Přečetla jsem si zprávu na mobilu. „Už máme na dnešní večer plány.“

Vee se ke mně naklonila bokem a když si přečetla zprávu na mém telefonu, ušklíbla se. „Připomínka party u Marcie? Vážně? Netušila jsem, že jste nové BFF.“

„Bylo mi řečeno, že chybět na její párty, je nejjistější způsob jak sabotovat svůj společenský život.“

„Ne, to dělá ona. Chybět na její párty je nejjistější způsob, jak učinit můj život kompletním.“

„Měla bys přehodnotit svoje rozhodnutí, protože já tam půjdu-a ty půjdeš se mnou.“

Vee se přitiskla víc do své sedačky a ruce jí drtily volant. „Co tím vlastně sleduje? Proč tě pozvala?“

„Jsme partneři na chemii.“

„Zdá se mi, jako bys jí tu modřinu na oku odpustila nějak rychle.“

„Dlužím jí to. Ukážu se tam aspoň na hodinu. Jsem její partner na chemii,“ dodala jsem.

„Takže říkáš, že důvod toho, proč nás taháš na mejdan Marcie je ten, že s ní sedíš každé ráno na hodině chemie.“ Vee mi věnovala pohled někoho, kdo ví víc, než říkám.

Věděla jsem, že to byla špatná výmluva, ale ne tak špatná jako pravda. Potřebovala jsem vědět jistě, že je teď Patch s Marcie. Když jsem se před dvěma dny dotkla jeho jizvy a byla jsem katapultována do jeho paměti, vypadal, že je k Marcie zdrženlivý. Až do jejich polibku jí docela odsekával. –nevěděla jsem, co k ní cítil. Ale kdyby s ní byl, bylo by to pro mě mnohem jednodušší. Když si potvrdím vztah Marcie a Patche, bude pro mě snazší ho nenávidět. A já ho chtěla nenávidět. Pro dobro nás obou.

„Tvůj dech smrdí jako dech lháře a lháři plivou oheň,“ řekla Vee. „Tohle není o tobě a Marcie. Tohle je o Patchovi a Marcie. Chceš zjistit, co mezi nimi je.“

Rozhodila jsem rukama. „Fajn! Co je na tom tak špatného?“

„Člověče,“ řekla a zavrtěla hlavou, „vážně se vyžíváš v tom ubližovat si.“

„Myslela jsem, že bychom třeba mohly prohledat její ložnici. Uvidíme, jestli najdeme něco, co by dokazovalo, že jsou spolu.“

„Jako třeba použité kondomy?“

Nejednou jsem ucítila, jak se mi moje snídaně vrací zpátky do krku. O tom jsem nepřemýšlela. Spali spolu? Ne, tomu jsem nevěřila. Patch by mi to neudělal. Ne s Marcie.

„Už vím!“ řekla Vee. „Mohly bychom ukrást její deník!“

„Ten, který si jednou přinesla v prváku?“

„Ten, ve kterém přísahala, že má zapsané národní tajemství,“ řeka a zněla trochu škodolibě. „Pokud se mezi ní a Patchem něco děje, bude to v deníku.“

„Já nevím.“

„Ale no tak. Dáme ho zpátky hned potom, co budeme hotové. Žádné škody, žádné chyby.“

„Jak? Vylezeme na její verandu a skočíme dolů? Zabije nás, jestli zjistí, že jsme ho vzaly.“

„Jasně. Hodíme ho z její verandy nebo si ho někde během party přečteme a před tím než odejdeme, ho vrátíme.“

„Tohle vypadá špatně.“

„Nikomu neřekneme, že jsme ho četly. Bude to naše tajemství. Není to špatné, když to nikoho nezraní.“

Nechtěla jsem ukrást deník Marcie, ale mohla jsem říct, že se do toho Vee nechala vtáhnout. Hlavní věc byla, že jsem měla její souhlas, že se mnou půjde na ten večírek. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se tam odvážila jít na vlastní pěst.

Hlavně proto, že jsem tam nemohla počítat s jediným přítelem. Tak jsem řekla jen: „Vyzvedneš mě dnes večer?“

„Spolehni se. Hej, můžeme zapálit její ložnici, než odejdeme?“

„Ne, nemůže vědět, že jsme u ní čmuchaly.“

„Jo, ale chytrost není zrovna moje silná stránka.“

Podívala jsem se na ní bokem a zvedla obočí. „Žádné žerty?“

Bylo krátce po deváté, když jsem s Vee vjely na kopec vedoucí k domu Marcie. Mapa k bohatým lidem v Coldwateru se řídila jednoduchým pravidlem: mramor v ulicích ve městě. Pokud se valíš kopcem mramoru, pak jsi ve vyšší třídě. Pokud není v okolí žádný mramor, jsi ve střední třídě. A pokud se ztratíš v mlze dřív, než máš šanci zjistit, jestli je kolem tebe vůbec nějaký mramor, pak ... no pak žiješ v okolí mého bydliště. Zapadákov.

Vee jela s Neonem do kopce. Okolí domu Marcie bylo starší se vzrostlými stromy, které se tyčily nad ulicí a blokovaly měsíční svit. Domy byly profesionálně upravené a měly půlkruhové příjezdové cesty. Architektura byla gruzínská a každý dům byl bílý s černým lemováním. Vee stáhla dolů okna Neonu a už z dálky jsme slyšely řvaní hip-hopu z repráků.

„Jaká je její adresa“ zeptala se Vee a mžourala přes přední sklo. „Tyhle domy jsou tak daleko od silnice, že nemůžu přečíst čísla nad garáží.“

„Dvanáct dvacet,  Brenchleyova ulice.“

Projely jsme křižovatkou a Vee zabočila do Brechleyovy ulice. Hudba zesílila, když jsme přejížděly k druhému bloku. Předpokládala jsem, že to znamenalo, že jsme jely správným směrem. Auta byla zaparkovaná na sobě tak těsně, že se dotýkala nárazníky. Stála po obou stranách ulice. Elegantně jsme projely kolem domu a hudba dosáhla maxima. Auto s námi vibrovalo. Davy lidí stály na trávníku a proudily do domu. Marciina domu. Jeden pohled na ten dům a musela jsem se ptát na to, proč kradla. Kvůli vzrušení? Nebo chtěla zničit pečlivou a dokonalou image jejích rodičů?

Už jsem se tím nechtěla déle zabývat. Začal mě bolet žaludek.

Vee zaparkovala na příjezdové cestě za Patchovým černým Jeepem Commanderem. Dle jeho umístění, tady bylo jako jedno z prvních. Nejspíš byl sám s Marcie uvnitř domu už hodiny před začátkem party. Dělali něco, o čem jsem nechtěla nic vědět. Zhluboka jsem se nadechla a řekla si, že to musím zvládnout. Nebyl to právě důkaz, pro který jsem sem dneska přijela?

„Na co myslíš?“ zeptala se Vee. Její pohled byl taky přilepený na Jeepu, kam jsem se před chvíli dívala i já.

„Že už chci nahoru.“

„Vstupní hala Marcie bude určitě parádní. Ale vážně. Jsi v pořádku, co se týče toho, že je tady Patch?“

Zatnula jsem čelist a mírně kývla hlavou. „Marcie mě na dnes večer pozvala. Mám stejné právo být tady jako Patch. Nikdo mi nebude diktovat, kam mám jít nebo co mám dělat.“ To bylo legrační, protože to bylo přesně to, co jsem dělala.

Přední dveře od domu Marcie byly otevřené a vedly do tmavé mramorové haly, která byla nacpaná těly tancujícími na Jay-Z. Vstupní hala byla spojená s obývacím pokojem. Byly tam vysoké stropy a tmavý viktoriánský nábytek. Všechen nábytek, kromě konferenčního stolku byl použit k sezení.

Vee ve dveřích zaváhala. „Jen se na to musím psychicky připravit,“ zavolala na mě přes hudbu. „Myslím, že tohle místo bude zamořené Marcie. Portréty Marcie, nábytek Marcie, pach Marcie. Když už mluvíme o portrétech, měly bychom se pokusit najít nějaké staré rodinné fotografie. Chtěla bych vidět, jak vypadl táta Marcie před deseti lety. Když reklama s ním přišla do televize, nemohla jsem se rozhodnout, jestli je to plastická chirurgie, která jej činí na pohled tam mladým nebo jen obrovské množství make-upu.“

Vzala jsem jí za loket a postavila ji naproti mě. „Teď mě v tom nesmíš nechat.“

Vee nakoukla dovnitř a zamračila s. „Dobře, ale varuju tě. Když uvidím jediné kalhotky, mizím odsud. Totéž platí pro použité kondomy.“

Otevřela jsem pusu, ale pak ji zase zavřela. Šance vidět obě věci byla poměrně vysoká a bylo v mém největším zájmu, oficiálně přijmout její podmínky.

Byla jsem zachráněna před další diskuzí Marcie, která se vynořila ze tmy a obsluhovala hosty nějakou mísou. Kriticky se na nás podívala. „Pozvala jsem tebe,“ řekla mi,“ ale ji jsem nezvala.“

„Taky tě ráda vidím,“ řekla Vee.

Marcie si prohlédla Vee od hlavy až k patě. „Copak ses nedala na nějakou stupidní barevnou dietu? Vypadá to, jako bys to vzdala ještě předtím, než jsi s ní vůbec začala.“ Pak obrátila svou pozornost ke mně. „A ty. Pěkný monokl.“

„Slyšela jsi něco, Noro?“ zeptala se Vee. „Myslela jsem, že jsem něco slyšela.“

„Určitě jsi něco slyšela,“ souhlasila jsem.

„Mohlo to být...mohla jsem slyšet psí prd?“ zeptala se mě Vee.

Přikývla jsem. „Myslím, že jo.“

Oči Marcie se stáhly do úzkých štěrbin. „Ha, ha.“

„A zase,“ řekla Vee. „Zřejmě tu má nějaký pes velmi špatné plyny. Možná by ho měli krmit Tumsem.“

Marcie nám vrazila punčovou mísu. „Dárek. Nikdo se nedostane dovnitř, aniž by zaplatil.“

„Co?“ řekla jsem já i Vee ve stejnou dobu.

„Nevyhýbej se tomu. Opravdu si myslíš, že jsem tě pozvala bez skrytých úmyslů? Potřebuju vaše peníze. Jednoduché a prosté.“

Vee a já jsme si prohlédly misku, ve které ležely dolarové bankovky.

„Co je to za peníze?“ zeptala jsem se.

„Peníze na nové uniformy roztleskávaček. Tým chce ty s odhalenými břichy, ale škola nemá peníze, aby mohla na jaře koupit nové, takže tímhle zvyšuju náš fond.“

„To bude zajímavé,“ řekla Vee. „Termín Tým cour bude mít úplně jiný význam.“

„Jo, a co!“ řekla Marcie a do tváře se jí nahrnula krev. „Chcete dovnitř? Zaplaťte dvacet dolarů. Jestli budete mít ještě připomínky, bude to čtyřicet.“

Vee mě šťouchla do ruky. „Nevěděla jsem o tom, když jsem souhlasila, že půjdu. Zaplať.“

„Deset každá?“ nabídla jsem.

„V žádném případě. Tohle byl tvůj nápad. Vyzvedni z karty.“

Postavila jsem se naproti Marcie a usmála se na ní. „Dvacet dolarů je hodně,“ usuzovala jsem.

„Jo, ale pomysli na to, jak úžasně budu v té uniformě vypadat,“ řekla.  „Každý večer dělám pět set sklapovaček, abych se dostala do formy, než začne škola. Nemůžu mít ani palec tuku, když budu nosit holé břicho.“

Neodvážila jsem se znečistit svou mysl představou Marcie v promiskuitní uniformě roztleskávaček a místo toho jsem řekla. „Patnáct?“

Marcie si dala ruku v bok a podívala se pohledem, kterým mi oznamovala, že je připravená za mnou zabouchnout dveře.

„Dobře, uklidni se, zaplatíme.“ řekla Vee a sáhla do zadní kapsy. Nacpala svazek hotovosti do mísy a já ani nemohla říct, jak moc jsem jí byla vděčná. „Dlužíš mi hodně.“ řekla mi.

„Nejdřív mě nech spočítat peníze,“ řekla Marcie a sáhla rychle do mísy, jak se snažila zachytit ruku Vee.

„Předpokládala jsem, že by bylo pro tebe příliš složité spočítat dvacet dolarů.“ řekla Vee. „Omlouvám se.“

Oči Marcie se znovu proměnily v úzké štěrbiny, pak se otočila na podpatku a nesla nádobu zpátky do domu.

„Kolik jsi jí dala?“ zeptala jsem se Vee.

„Nic. Hodila jsem jí tam kondom.“

Zvedla jsem obočí. „Od kdy sebou nosíš kondomy?“

„Vzala jsem ho na trávníku, když jsme sem šly. Kdo ví, třeba ho Marcie použije. Pak bych udělala světu službu, protože bych udržela Marciin genový materiál z genofondu.“

Vee a já jsme vykročily dovnitř a otočily se zády ke zdi. Na sametové pohovce v obývacím pokoji sedělo několik párů. Byli do sebe zamotaní jako sponky na papír. Uprostřed místnosti byl plný taneční parket. Z obývacího pokoje vedl klenutý vchod do kuchyně, kde lidé pili a smáli se. Nikdo nevěnoval Vee ani mě žádnou pozornost. To mi zvedlo náladu, mohly jsme se dostat do ložnice Marcie bez povšimnutí. Nebude to tak těžké, jak jsem si myslela. Problém byl v tom, že jsem si začínala myslet, že tu dnes v noci nejsem, abych slídila v ložnici Marcie a našla důkaz toho, že je s Patchem. Ve skutečnosti jsem byla nebezpečně blízko k tomu, abych si myslela, že jsem přišla jen proto, že jsem věděla, že tady bude Patch. A já ho chtěla vidět.

A jak se zdálo, dostala jsem šanci. Patch se objevil ve vchodu do kuchyně Marcie. Měl na sobě černé tričko a tmavé džíny. Nebyla jsem zvyklá na to, studovat ho z dálky. Jeho oči měly barvu noci a jeho vlasy se mu pod ušima kudrnatily. Vypadal, jako by už potřeboval minimálně šest týdnů ostříhat.

Měl tělo, které k němu okamžitě přitahovalo pozornost opačného pohlaví, ale svým postojem říkal, že nemá zájem. Jeho čepice se stále pohřešuje. Což znamenalo, že je pravděpodobně stále v držení Marcie. Žádný problém, připomněla jsem si. Tohle nebyla moje věc. Patch by mohl mít svou baseballovou čepici, kdyby chtěl. Jen kvůli tomu, že mě jí nikdy nepůjčil, jsem ještě nemusela mít zraněné city.

Jenn Martinová, holka s kterou jsem měla v prvním ročníku matematiku, mluvila s Patchem. Jeho oči ale vypadaly roztržitě. Kroužily po pokoji. Byly ostražité, jako by nevěřil ani jediné duši tady. Jeho postoj byl uvolněný, ale připravený. Jako by čekal, že se každou chvíli něco stane.

Jeho oči projely kolem mě, ale pak se ke mně vrátily. Hleděl na mě s lítostí a touhou.

Anthony Amowitz se na mě usmál a zamával na mě přes celou místnost. Automaticky jsem se na něj usmála taky. Letos jsme spolu měli PE. I když jsem mu řekla za celou dobu ani ne deset slov, bylo to od něj hezké. Alespoň někdo byl nadšený, že mě a Vee tady vidí.

„Proč se na tebe Anthony Amowitz culí jako pasák?“ zeptala se mě Vee.

Obrátila jsem na ní oči. „Říkáš mu pasák, protože je tady? Na party Marcie, viď.“

„Jo, a co?“

 „Je to od něj hezké.“ Strčila jsem ji loktem. „Usměj se taky.“

„Je hodný? Ne, je nadržený.“

Anthony ke mně zvedl červený plastový kelímek a něco křičel, přes hudbu ho ale nebylo slyšet.

„Co?“ zavolala jsem zpátky.

„Vypadáš skvěle!“ Připitomělý úsměv se mu usadil na tváři.

„Oh, chlapče,“ řekla Vee. „Takže ne jen pasák, ale opilý pasák.“

„No, možná je trochu opilý.“

„Je opilý a doufá, že si to spolu rozdáte v ložnici v patře.“ Fuj.

O pět minut později jsme stále držely svou pozici hned za předními dveřmi. Měla jsem boty polité pivem, ale naštěstí se na mě nikdo nevyzvracel. Už jsem se chystala navrhnout Vee, abychom se vzdálily od otevřených dveří-směrem dál od všech lidí, kteří vypadali, jako by si na nás právě chystaly vyprázdnit žaludek, když přišla Brenna Dubois a držela u mě červený plastový kelímek.

„To je pro tebe, pozornost od toho chlapa na druhém konci místnosti.“

„Říkala jsem ti to,“ zašeptala ke mně Vee bokem.

Rychle jsem se podívala na Anthonyho, který na mě mrknul.

„Ehm, díky, nemám zájem,“ řekla jsem Brenně. Nebyla jsem moc zkušená, když šlo o party, ale věděla jsem, že bych neměla přijímat kelímky pochybného obsahu. Navíc jsem nevěděla, jestli to nebylo říznuté GHB. „Řekni Anthonymu, že nepiju nic, co není z plechovky.“ Wow, znělo to ještě hůř, než jsem se cítila.

„Anthony?“ Její obličej se zkroutil zmatkem.

„Jo, Anthony Pimp-o-Witz,“ řekla Vee. „Ten kluk, co se do ní snaží dělat.“

„Ty jsi myslela, že mi dal pro tebe kelímek Anthony?“ Zavrtěla hlavou. „Ne, dal mi ho ten kluk na druhém konci místnosti.“ Obrátila se na místo, kde stál ještě před chvíli Patch. „No, byl tam. Byl pěkně žhavý a měl na sobě černé tričko, jestli ti to nějak pomůže.“

„Oh, bože,“ řekla Vee znovu, tentokrát překvapeně.

„Díky,“ řekla jsem Brenně a neviděla jinou možnost, než si pohár vzít. Zmizela zpátky do davu a já si přivoněla ke kelímku. Voněl jako třešňová kola. Snažil se mi tím Patch poslat zprávu? Chce mi připomínat boj v Ďáblově kabelce, když mě Marcie uhasila cherry kolou?

Vee mi něco strčila do ruky.

„Co to je?“ zeptala jsem se.

„Vysílačky. Půjčila jsem si je od mého bratra. Budu sedět na schodech a hlídat. Pokud někdo přijde, budu jako rádio.“

„Chceš, abych šla teď slídit do ložnice Marcie?“

„Chci, abys ukradla její deník.“

„Jo, takhle. No, já si to možná rozmyslela.“

„Děláš si srandu?“ řekla Vee. „Nemůžeš z toho teď vycouvat jako kuře. Představ si, co je v tom deníku. Tohle je jedna velká příležitost zjistit, co se děje mezi Marcie a Patchem. Nemůžeš se na to vykašlat.“

„Ale tohle je špatné.“

„Nebudeš se cítit špatně, když to ukradneš tak rychle, že se ti vina ani nestačí vsáknout včas dovnitř.“

Podívala jsem se na ní pochybovačně.

„Mluvení sama k sobě taky pomáhá,“ doplnila Vee. „Řekni si, že to co děláš, není špatné tolikrát, že tomu uvěříš.“

„Nechci její deník. Chci se tam jenom ... porozhlédnout. A vzít si zpátky Patchovu čepici.“

„Zaplatím ti roční předplatné na eZine, pokud mi ten deník přineseš do třiceti minut,“ řekla Vee a začínala znít zoufale.

„To je důvod proč chceš ten deník? Chceš to publikovat v eZine?“

„Přemýšlej o tom. Pomohlo by to mojí kariéře.“

„Ne,“ řekla jsem pevně. „A co víc, je to špatné.“

Zhluboka si povzdechla. „No, stojí za to to vyzkoušet.“

Podívala jsem se na vysílačku v ruce. „Proč si nemůžeme poslat textovku?“

„Špionky si neposílají textovky.“

„Jak to víš?“

„Jak vím, že to nedělají?“

Zjistila jsem, že o její argument vlastně ani moc nestojím. Zastrčila jsem si krátkovlnnou vysílačku za pas svých džínů. „Jsi si jistá, že ložnice Marcie se nachází ve druhém patře?“

„Jeden z jejích ex-milenců sedí za mnou na španělštině. Řekl mi, že se Marcie každou noc převléká s rozsvícenými světly. Takže, když se nudí, tak on a jeho přátelé se jdou podívat na show. Řekl, že Marcie nikdy nezatáhne, a že když skončí, má za krkem křeč od toho jak na ní zíral. Taky řekl, že byl jednou-“

Tleskla jsem rukama u uší. „Stop!“

 „Hele, jestli má být můj mozek znečištěn touhle informací, měl by být ten tvůj taky. Jediný důvod, proč jsem musela poslouchat tyhle informace k pozvracení byl, že jsem se ti snažila pomoct.“

Prolétla jsem očima schody. Můj žaludek vážil dvakrát tolik, než před třemi minutami. Ještě jsem nic neudělala a už jsem se cítila nemocná pocitem viny. Kdy jsem klesla tak hluboko, abych byla schopná slídit v ložnici Marcie? Kdy jsem nechala Patche, aby se mnou takhle mával a motal mi hlavu?

„Myslím, že jdu nahoru,“ řekla jsem nepřesvědčivě. „Kryješ mi záda?“

„Jasně.“

Vylezla jsem po schodech nahoru. Byla tam koupelna s obklady a lištou v její horní části. Přešla jsem chodbou po mé levici a prošla kolem něčeho, co vypadalo jako pokoj pro hosty a kolem posilovny s běžícím pásem. Další dveře byly popraskané a já nakoukla dovnitř. V pokoji bylo příšerně růžové barevné schéma-růžové stěny, růžové závěsy a růžové peřiny s růžovými polštáři. Kromě skříně a postele byla na podlaze ještě další hromada nábytku. Na zdi bylo přibyto několik fotografií velikosti plakátu. Na všech byla Marcie,která se tvářila svůdně a měla na sobě uniformu roztleskávaček.

Zažila jsem mírný nával nevolnosti, když jsem na stole uviděla Patchovu čepici. Přešla jsem pokoj, vzala čepici a nacpala si jí do zadní kapsy kalhot. Pod čepicí na stole ležel náhradní klíč od auta. Patch dal Marcie náhradní klíčky od svého džípu.

Vzala jsem klíč z prádelníku a strčila si ho hluboko do mojí další zadní kapsy. Když už jsem byla u toho, taky jsem mohla najít něco jiného, co patří jemu.

Otevřela jsem a zase zavřela několik skříní. Podívala jsem se pod postel v naději, že tam bude deník. Pak jsem se podívala na horní plochu všech skříní. Nakonec jsem vklouzla rukama mezi její postel a matraci. A vytáhla deník. Malý modrý diář Marcie. Něco mi říkalo, že obsahuje víc než jen nějaké státní tajemství. Držela jsem ho v ruce a cítila jsem neovladatelné nutkání ho otevřít. Co tam píše o Patchovi? Jaká tajemství skrývají tyhle stránky?

Najednou má krátkovlnná vysílačka zapraskala.

„A sakra,“ řekla Vee do vysílačky.

Zašátrala jsem v kapse a stiskla tlačítko pro mluvení. „Co se děje?“

„Pes. Velký pes. Razí si to nemotorně do obývacího pokoje, nebo jak říkaj tomuhle neskutečnýmu otevřenýmu prostoru. Zírá to na mě. Má to pohled upřenej přímo na mě.“

„Jaký druh psa?“

„Ježiš, neptej se mě na druh psa. Ale myslím, že je to dobrman pinč. Má špičatou a vrčící tvář. Až moc se podobá Marcie, jestli ti to pomůže. Uh-oh. Asi nás uši toho zaslechly, zvedlo to uši. Už se to blíží ke mně. Myslím, že je to jeden z těch psychopatických psů. To víš, já si tady jen sedím a hledím si svého.“

„Zůstaň v klidu-“

„Kšá pse, řekla jsem kšá!“

Nezaměnitelný vrčící hlas prošel vysílačkou.

„Hm, Noro? Máme problém,“ řekla Vee o chvilku později.

„Pes neodešel?“

„Hůř. Jde právě nahoru.“

Najednou jsem slyšela, jak něco škrábe na dveře. Štěkot se nezastavil-naopak sílil víc a víc a ozývalo se vrčení.

„Vee!“ Zasyčela jsem do vysílačky. „Zbav se psa!“

Něco mi odpověděla, ale já nic přes vrčícího psa neslyšela. Strčila jsem si vysílačku až k uchu. „Co?“

„Marcie se blíží. Vypadni odtamtud!“

Chtěla jsem strčit deník zpátky pod matraci, ale něco z něj vypadlo. Hrst poznámek a obrázků. V panice jsem všechny poznámky a obrázky shrnula dohromady a hodila je zpátky do deníku. Pak jsem vrazila deník, který byl celkem velký, jako tajemství, která v sobě skrýval, za opasek mých kalhot spolu s vysílačkou. Pak jsem přeběhla k vypínači a zhasnula světla. Vrácením deníku se budu zabývat později. Právě teď jsem se musela dostat ven.

Otevřela jsem okno a očekávala, že budu muset odstranit i síť proti hmyzu, ale to už někdo udělal přede mnou. Pravděpodobně ji Marcie odstranila už dávno, aby zabránila tomu, aby jí překážela, když se bude plížit ven. Došlo mi, že mi tím dala malou míru naděje. Pokud už Marcie lezla z okna dřív, mohla jsem já taky. Nebylo to tak, že kdybych teď skočila, tak bych se zabila. Samozřejmě, Marcie byla roztleskávačka a mnohem víc flexibilní a koordinovaná.

Prostrčila jsem hlavu otevřeným oknem a podívala jsem se dolů. Přední dveře byly přímo pod oknem. Sloupoví bylo podepřeno čtyřmi pilíři. Přehodila jsem jednu nohu ven a opřela se jí o šindel. Potom, co jsem si byla jistá, že nesklouznu po šikmém sloupoví, jsem přehoupla ven i druhou nohu.

Snažila jsem se udržet rovnováhu a trochu se naklonila zpátky k oknu. Sehnula jsem se pod okenní linii skla, naplněnou světlem. Drápy psa škrábaly na dveře a při tom zuřivě štěkal. Můj žaludek klesl. Přitiskla jsem se tak blízko k domu, jak jsem jen mohla a modlila se, aby Marcie neměla otevřené okno a nešla se podívat nahoru co se děje.

„Co se děje?“ Hlas Marciina hlasu se nesl přes okno. „Co je, Boomere?“

Kapička potu mi sjela po zádech. Marcie se šla podívat nahoru. Šla se podívat za mnou. Zavřela jsem oči a snažila se zapomenout, že je její dům plný lidí a já musela do školy chodit ještě dva roky. Jak bych jim vysvětlila, že jsem šmírovala u Marcie v ložnici? Jak bych jim vysvětlila, že mám její deník? Snést tuhle myšlenku bylo až příliš ponižující.

„Sklapni, Boomere!“ zakřičela Marcie. „Mohl by někdo držet mého psa, dokud nezavřu to okno? Jen ho drž, není tak hloupý aby ti utekl. Jsi v hale. Jo, můžeš. Chyť mého psa za obojek a nepouštěj ho. Prostě to udělej.“

Doufala jsem, že štěkání psa mi posloužilo jako kulisa a nebyl slyšet zvuk, když jsem slezla a přitiskla se zády k šindeli. Polkla jsem uzel strachu, který se mi usadil v krku. Měla jsem strach z výšek. Myslela jsem na všechno. Vzduch kolem mě. Zem pode mnou a pot, který mi stékal po kůži.

Zapřela jsem se botou o střechu. Snažila jsem se dostat tak daleko od římsy, jak to bylo možné a zápasila jsem s vysílačkou v mých kalhotách. „Vee?“ zašeptala jsem

„Kde jsi?“ zeptala se skrz hudbu, která řvala v pozadí.

„Myslíš, že by ses mohla zbavit toho psa?“

„Jak?“

„Buď kreativní.“

„Jako dát mu do krmení jed?“

Otřela jsem si hřbetem ruky pot z čela. „Myslela jsem spíš něco jako zavřít ho do boudy.“

„Chceš tím říct dotknout se ho?“

„Vee!“

„Dobře, dobře, něco vymyslím.“

Třicet vteřin potom jsem slyšela hlas Vee přes okna ložnice Marcie.

„Hele, Marcie?“ křičela přes štěkání. „Nechci do toho nějak zasahovat, ale policie klepe na přední dveře. Řekli, že reagují na stížnost na hluk. Chceš, abych je pozvala dovnitř?“

„Co?“ Marcie vykoukla z okna přímo nade mnou. „Nevidím žádná policejní auta.“

„Pravděpodobně museli zaparkovat pár bloků vedle. Mimochodem, jak jsem řekla, všimla jsem si pár nedovolených látek v rukách několika málo osob.“

„No a?“ Odsekla. „Je to party.“

„Alkohol je povolený až od jednadvaceti.“

„Super!“ křičela Marcie. „Co teď mám jako dělat?“ Odmlčela se a pak znovu zvedla hlas. „Ty jsi jim zavolala!“

„Kdo, já?“ řekla Vee. „A přijít o jídlo zadarmo? V žádném případě!“

O chvíli později šílený štěkot psa zanikl v domu a světlo v ložnici Marcie zhaslo.

Byla jsem naprosto v klidu ještě chvíli a poslouchala. Když jsem si byla jistá, že je ložnice Marcie prázdná,  pocit beznaděje opustil moje břicho a můj žaludek. Popolezla jsem až k oknu. Ten pes byl pryč, Marcie byla pryč a mě už stačilo jen- přitiskla jsem své dlaně na okno, ale to se ani nepohnulo. Zapřela jsem se o nižší panel a dala do otevření okna všechnu mou sílu. Nic se nestalo.

Dobře, pomyslela jsem. Žádný velký problém. Marcie musela zvřít okno. Všechno, co jsem musela udělat, bylo počkat dalších pět hodin, dokud by se Vee nevrátila s žebříkem.

Slyšela jsem nějaké kroky dole na ulici a natahovala krk. Třeba jsem měla štěstí a Vee mě přišla zachránit. K mému zděšení, dole po ulici šel zády ke mně Patch. Šel směrem k džípu. Namačkal číslo do telefonu a zvedl ho k uchu. O dvě sekundy později mi můj mobil zazvonil v kapse. Než jsem se mohla vrhnout z okna do křoví na pozemku, Patch se zastavil.

Podíval se přes rameno a jeho oči cestovaly nahoru. Padly na mě a já myslela, že by bylo lepší, kdyby mě Boomer snědl zaživa.

„A já si myslel, že na mě volali Peeping Toms.“ Ani jsem ho nemusela vidět, abych věděla, že se směje.

„Přestaň se smát,“ řekla jsem a moje tváře hořely ponížením. „Sundej mě dolů.“

„Skoč.“

„Co?“

„Chytím tě.“

„Zbláznil ses? Jsi dovnitř a otevři okno. Nebo si vezmi žebřík.“

„Nepotřebuju žebřík. Skoč. Nedovolím, abys spadla.“

„Jo jasně! To ti tak budu věřit!“

„Chceš pomoct, nebo ne?“

„Říkáš pomoc?“ zasyčela jsem zuřivě. „Tohle není pomoc!“

Otočil si na prstu přívěšek od klíčů od auta a pak se otočil, aby se vydal zpátky k autu.

„Ty jsi takový blbec! Vrať se!“

„Blbec?“ opakoval. „Ty podnikáš šmírování v oknech.“

„Nešmírovala jsem. Byla jsem-já-“ Vymysli něco!

Patch stočil oči k oknu nade mnou a já sledovala, jak mu tváří proběhlo porozumění. Zaklonil hlavu a začal se smát. „Ty jsi byla v ložnici Marcie.“

„Ne,“ obrátila jsem na něj oči, jako by to byl ten nejvíc absurdní návrh.

„Co jsi hledala?“

„Nic.“ Vytrhla jsem Patchovu čepici ze zadní kapsy a hodila ji na něj. „A tady je zpátky tvoje stupidní čepice, mimochodem!“

„Šla jsi tam pro mojí čepici?“

„Taková blbost!“

Dal si čepici na hlavu. „Budeš skákat?“

Vrhla jsem neklidný pohled přes okraj sloupoví a pak na zem. Zdálo se, že poklesla o pár dalších metrů. Abych se vyhnula odpovědi, zeptala jsem se. „Proč jsi volal?“

„Ztratil jsem tě uvnitř. Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku.“

Znělo to upřímně, ale on byl dobrý lhář. „A cherry kola?“

„Nabídka míru. Tak budeš skákat nebo ne?“

Neviděla jsem žádnou jinou alternativu, takže jsem se opatrně posunula na okraj sloupoví. Můj žaludek se obrátil naruby. „Jestli mě upustíš...“ varovala jsem ho.

Patch měl ruce vzhůru. Držela jsem oči zavřené a sklouzla jsem z římsy. Cítila jsem, jak kolem mého těla proudí vzduch a pak jsem se ocitla v Patchově náruči. Chvíli jsem tam zůstala. Srdce mi bušilo z adrenalinového pádu a z toho, jak blízko jsem Patchovi byla. Cítila jsem jeho známé teplo. Cítila jsem se krásně a bezpečně. Chtěla jsem chytit jeho košili a zabořit svou tvář do jeho krku. Nikdy ho nepustit.

Patch mi zastrčil zbloudilou kadeř za ucho. „Chceš se vrátit na večírek?“ zamumlal.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Odvezu tě domů.“ Ukázal bradou na džíp. Stále nemohl použít ruce, protože mě jimi držel.

„Přijela jsem s Vee,“ řekla jsem. „Měla bych s ní jet i domů.“

Nechala jsem si dovézt domů jídlo od Číňana. To znamenalo, že bych mohla Patche pozvat na statek na jídlo. Moje máma nebyla doma-byly bychom úplně samy. Nechala jsem si tu představu v hlavě trochu déle. Pravděpodobně jsme byli v bezpečí. Archandělé asi nebyli nikde blízko. Nezdálo se, že by měl Patch strach a tak jsem ho neměla ani já. Byla by to jen večeře. Měla jsem dlouhý, neuspokojivý den ve škole a byla jsem vyhladovělá z hodiny v posilovně. Vyjít si s Patchem znělo báječně. Jak by mohla jedna náhodná večeře bolet? Lidé jedli večeři celou dobu. Neznamenalo to, že museli zajít dále. „Jen večeře,“ řekla jsem a ujišťovala o tom spíš sebe než Patche.

Ukázal na mě skautskou přísahu, ale jeho úsměv nevěstil nic dobrého. Úsměv zlého hocha. Bezbožný, okouzlující úsměv člověka, který políbil Marcie před pouhými dvěma dny... a já mu dnes nabízela večeři, která by s největší pravděpodobností vedla k něčemu úplně jinému, než by byla večeře. Myslel si, že je potřeba jen jeden úsměv, při kterém taje srdce, aby vymazal mou bolest. Abych zapomněla, že líbal Marcie.

Můj vnitřní zmatek byl rozptýlen a já prudce vtrhla do reality. Moje spekulace zmizely a nahradil je náhlý silný pocit neklidu, který neměl nic společného s Patchem nebo s tím, co se stalo dnes v noci. Po celém těle jsem měla husí kůži. Studovala jsem stíny, které vrhal trávník.

„Hmm?“ zamumlal Patch. Odhalil mé obavy a ochranitelsky si mě k sobě víc přitiskl.

Pak jsem to ucítila znovu. Změna ve vzduchu. Neviditelná mlha, podivně teplá, visící nízko. Byla všude kolem, kličkovala ve vzduchu jako had. Ten pocit byl tak ničivý, že jsem mohla jen těžko uvěřit, že si Patch ničeho nevšiml. Jak to, že to necítil?

„Co je, andílku?“ Jeho hlas byl tichý a tázavý.

„Jsme v bezpečí?“

„Záleží na tom?“

Přejela jsem mým pohledem dvůr. Nebyla jsem si jistá proč, ale najednou mi na mysl přišli archandělé. Jsou tady. „Ano.“

Snažila jsem se o krok ustoupit, ale Patch mě odmítal nechat jít. „Nezajímá mě, co uvidí. Jsem unavený z předstírání.“ Sklonil se ke mně a přitulil se k mému krku. V jeho zmučených očích jsem viděla vzdor.

Snažila jsem se odtáhnout silněji. „Pusť mě.“

„Ty mě nechceš?“ Jeho úsměv byl lišácký.

„O to nejde. Nechci být zodpovědná za to, co se ti stane. Pusť.“ Jak mohl být tak klidný? Oni jen hledali záminku proto, aby se ho zbavily. Nemohli ho vidět, jak mě tady drží.

Pohladil mě po pažích, ale když jsem se snažila využít této příležitosti a vytrhnout se mu, chytil mi ruce. Jeho hlas se ocitl v mé mysli. Mohly bychom utéct. Mohly bychom odejít právě teď, a tak bychom mohly přestat hrát podle pravidel archandělů. Řekl to tak rozhodně a snadno, že jsem nepochybovala, že to nebylo poprvé, co na to myslel. Tohle byl plán, o kterém jsem tajně snila už mnohokrát.

Mé srdce divoce bilo. Odejít? Přestat hrát podle pravidel? „O čem to mluvíš?“

Žil bych v pohybu. Neustále se schovával v naději, že mě archandělé nenajdou.

„A pokud bychom to udělali?“

Šel bych před soud. Shledali by mě vinným, ale měli bychom pár týdnů o samotě, zatímco by uvažovali.

Cítila jsem sklíčený pohled na mé tváři. „A pak?“

Pak by mě poslali do pekla. Odmlčel se a pak dodal s klidným přesvědčením. Nebojím se pekla. Zasloužím si všechno, co přijde. Lhal jsem, podváděl, klamal. Ublížil jsem nevinným lidem. Udělal jsem víc chyb, než na kolik si teď můžu vzpomenout. Tak či onak za to budu platit většinu mé existence. Peklo nebude jiné. Jeho ústa se roztáhla v krátkém, ironickém úsměvu. Ale jsem si jistý, že budou mít archandělé pár es v rukávu. Jeho úsměv zmizel a podíval se na mě s upřímností, která mě odzbrojila. Být s tebou nikdy nebyla chyba. Je to jediná věc, kterou jsem udělal správně. Ty jsi moje správná volba. Nezajímají mě archandělé. Řekni mi, co chceš, abych udělal. Řekni slovo. Udělám, co budeš chtít. Můžeme odejít právě teď.

Chvíli mi trvalo, než jsem vstřebala jeho slova a podívala jsem se na Jeep. Ledová zeď mezi námi zmizela. Stejně tam byla jen kvůli archandělům. Bez nich, bychom s Patchem nemuseli stále bojovat. Byli problém. Chtěla jsem je nechat tady i se vším ostatním a ujet s Patchem pryč. Chtěla jsem být bezohledná a myslet, teď a tady, jen na nás. Mohly bychom to udělat a zapomenout na důsledky. Zítra bychom se pravidlům a ze všeho nejvíc hranicím, jen zasmáli. Bylo by to jen já a Patch. Na ničem jiném by nezáleželo.

Jenže tu byl příslib toho, co by se stalo, kdyby se těch pár týdnů chýlilo ke konci.

Měla jsem dvě možnosti, ale odpověď byla jasná. Jediný způsob jak zachránit Patche, bylo nechat ho jít. Už s ním nikdy nemít co dočinění.

Neuvědomila jsem si, že jsem plakala, dokud mi Patch nepřejel prsty pod očima.

„Psst,“ zamumlal. „Bude to v pořádku. Chci tě. Nemůžu pokračovat v tom, co dělám teď. Žiju jen na půl.“

„Ale oni tě pošlou do pekla,“ koktala jsem, neschopná donutit můj spodní ret, aby se přestal třást.

„Měl jsem dlouhou dobu na to, smířit se s tím.“

Byla jsem odhodlaná nedat najevo, jak těžké tohle pro mě bude. Zadusila jsem slzy, které mi stékaly po tvářích. Moje oči byly vlhké a oteklé. Moje hruď bolela. Tohle byla moje chyba. Kdyby nebylo mě, nebyl by anděl strážný. Archandělé by neusilovali o jeho zničení. Byla jsem zodpovědná za to, že to došlo tak daleko.

„Potřebuju jednu laskavost,“ řekla jsem nakonec tichým hlasem, který zněl spíš jako hlas nějaké cizinky, než jako můj vlastní. „Řekni Vee, že jsem šla domů. Musím být sama.“

„Andílku?“ Patch chytil mou ruku, ale já se mu vyškubla. Cítila jsem, jak moje nohy odchází. Krok za krokem, jedna noha před druhou. Nesly mě dál a dál od Patche. Jako by moje mysl znecitlivěla a nechala všechnu akci jen na mém těle.