Crescendo: 18 kapitola

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Crescendo 2. díl k Zavrženému Becca Fitzpartick, přečteno: 1004×

kapitola 18

Probudila jsem se s ostrým nadechnutím. Můj pokoj byl ponořen ve stínu. Na opačné straně okna zářil měsíc jako křišťálová koule. Moje peřina byla vlhká a teplá. Na hodinách jsem si přečetla, že je devět třicet.

Vymrštila jsem se z postele a šla do koupelny, kde jsem si nalila plnou sklenici ledové vody. Obrátila jsem ji do sebe a pak jsem se opřela o zeď. Nemohla jsem podlehnout spánku. Ať už budu dělat cokoliv, nesmím Patchovi dovolit, dostat se zpátky do mých snů. Chodila jsem po schodech do kuchyně a zase zpátky a zoufale se snažila udržet v bdělém stavu. Ale i kdybych to nedělala, pochybovala jsem o tom, že bych usnula, i kdybych chtěla.

O několik minut později se můj puls zklidnil, ale mojí mysl nebylo možné uklidnit tak snadno. Černá ruka. Tato dvě slova mě pronásledovala. Byla nepolapitelná, hrozivá, vysmívačná. Nemohla jsem se přimět, abych se jim postavila. Ne bez pocitu, že se můj, už tak chatrný svět, rozbije na kousky. Věděla jsem, že se vyhýbám tomu najít způsob, jak sdělit archandělům, že je Patch Černá ruka. Že zabil mého otce. Chránila jsem sama sebe od hanebné pravdy: Miluju vraha. Nechala jsem ho líbat mě, lhát mi a zradit mě. Když se mě dotkl v mém snu, všechna moje síla odolat mu mě opustila a já jsem cítila, že jsem se znovu zamotala do jeho sítě. Stále drží moje srdce ve svých dlaních a to byla ta největší zrada ze všech. Co jsem to byla za člověka, když jsem ani nemohla přivést před soud vraha mého otce?

Patch řekl, že bych mohla archandělům říct, že jsem ho chtěla znovu jako strážného anděla. Stačilo to jen říct nahlas. Zdálo se to logické. Pak bych mohla zakřičet: „Patch zabil mého otce!“ A bylo by to hotové. Bylo by to spravedlivé.  Patch by byl poslán do pekla a já bych mohla znovu začít žít.  Ale já nemohla ta slova vyslovit. Jako by zůstala uvězněná někde hluboko uvnitř mě.

Ale bylo tu pár věcí, které neseděli. Proč by se Patch, anděl, zaplétal se Společností krve Nephilimů? Kdyby byl Černá ruka, proč by značkoval Nephilimi? A hlavně proč by je verboval? Nebylo to jen divné, bylo to nelogické. Nephilimové nenáviděli padlé anděly a stejně to bylo i naopak. A v případě, že byla Černá ruka nástupce Chaunceyho a tím pádem i nový vůdce Společnosti ... jak by to mohl být Patch?

Stiskla jsem si kořen nosu a měla jsem pocit, že mi praskne hlava z toho, jak se mi hlavou honí stále ty samé myšlenky. Jak to, že se všechno kolem Černé ruky zdá být jako nekonečné bludiště, ze kterého není úniku?

Právě teď byl Scott moje jediné spolehlivé spojení s Černou rukou. Věděl víc, než mi řekl. Byla jsem si tím jistá. Byl ale příliš vyděšený o tom mluvit. Když mluvil o Černé ruce, měl v hlase opravdovou paniku. Potřebovala jsem, aby mi řekl všechno, co věděl, ale byl tolik vyděšený ze své minulosti, že mi skoro nic neřekl, aby se tam nemusel v myšlenkách vrátit a čelit tomu znovu.

Složila jsem si hlavu do dlaní a snažila se myslet jasně.

Zavolala jsem Vee. „Dobré zprávy,“ řekla dřív, než jsem jí stačila pozdravit. „Mluvila jsem s tátou. Pojede se mnou na pláž a zaplatí za mě pokutu, aby mi mohly sundat z auta botičku. Jsem zpátky ve hře.“

„To je dobře, protože potřebuju tvojí pomoc.“

„Pomoc je moje druhé jméno.“

Byla jsem si jistá, že mi nedávno řekla, že je špatná její druhé jméno, ale nechala jsem si svůj postřeh pro sebe. „Potřebuju někoho, kdo by mi pomohl prohlédnout ložnici Scotta.“ Byla tu šance, že bude mít Scott v pokoji nějaké důkazy o jeho spoluúčasti ve Společnosti krve Nephilimů. Ale jakou jsem měla šanci dostat se tam? Už v minulosti udělal skvělou práci v neodpovídání mi na moje otázky a vyhýbání se jim. Navíc po našem posledním setkání věděl, že si na mě musí dát pozor. Pokud chci zjistit, co ví, budu muset udělat terénní průzkum.

„Patch zřejmě zrušil naše dvojité rande, takže mám volno,“ řekla Vee až příliš dychtivě. Očekávala bych, že se mě zeptá, co chci dělat v ložnici Scotta.

„Jít do ložnice Scotta nebude ani nebezpečné a ani vzrušující,“ řekla jsem jí, abych se ujistila, že si rozumíme. „Všechno, co budeš dělat je to, že budeš sedět v Neonu u jeho bytu a zavoláš mi, až ho uvidíš vracet se domů. Já budu ta, kdo půjde dovnitř.“

„To že nebudu dělat špionáž neznamená, že to nebude vzrušující. Bude to jako sledovat film. Až na to, že ve filmech nikdy klaďase nechytí. Ale tohle je skutečnost a je tu velká pravděpodobnost, že tě chytí. Chápeš co tím myslím? Tohle bude zaručeně vzrušující.“

Osobně jsem si myslela, že byla Vee přehnaně úzkostlivá, co se týkalo toho, že mě chytí. „Upozorníš mě, jestli Scott pojede domů, viď?“

„Kruci, jasně kotě. Budu tě krýt.“

Moje další volání bylo Scottovi. Zvedla to paní Parnellová.

„Noro, to jsem ráda, že tě slyším! Scott mi říkal, že to mezi vámi jiskřilo,“ dodala spikleneckým hlasem.

„No, hm-“

„Vždycky jsem si myslela, že by bylo hezké, kdyby Scott chodil s nějakou místní dívkou. Nemám ráda myšlenku na to, že bych měla v rodině cizince. Co kdyby to byl nějaký cvok? Tvoje máma a já jsem blízké kamarádky. Dovedeš si představit, že bychom spolu plánovaly svatbu? Ale to je ještě daleko! Všechno má svůj čas, jak se říká.“

Ach jo.

„Je tam Scott, paní Parnellová? Mám pro něj nějaké novinky. Myslím, že ho to bude zajímat.“ Slyšela jsem, jak dala ruku přes mikrofon na telefonu a zařvala: „Scotte! Zvedni telefon! Volá Nora!“

O chvíli později jsem uslyšela Scotta. „Zavěs mami, hned.“ Jeho hlas byl trochu ostražitý.

„Jen se ujišťuju, že už jsi na lince, miláčku.“

„Jsem.“

„Nora má nějaké zajímavé novinky,“ řekla.

„Tak zavěs, ať mi je může říct.“

Zklamaně vydechla a položila telefon.

„Myslel jsem, že jsem ti řekl, aby ses ode mě držela dál,“ řekl Scott.

„Už jsi našel nějakou kapelu?“ zeptala jsem se a tlačila na něj. Doufala jsem, že mě nechá převzít kontrolu nad tímto rozhovorem a vzbudím v něm zájem. Dřív než zavěsí.

„Ne,“ řekla stejný hlídaným hlasem skepticky.

„Zmínila jsem se příteli, že hraješ na kytaru a-“

„Hraju na basu.“

„-A on to rozšířil dál a našel kapelu, která by tě chtěla pozvat na jejich konkurz. Dnes večer.“

„Jak se ta kapela jmenuje?“

Tak tuhle otázku jsem nečekala. „Uh - Pigment.“

„Zní to jako něco z roku 1960.“

„Chceš na ten konkurz nebo ne?“

„V kolik hodin?“

„V deset. V Ďáblově kabelce.“ Kdyby se vyptával na ten sklad dál, tak bych si něco vymyslela. Teď jsem musela vystačit s dvaceti minutami, které mu bude trvat dostat se do skladu a zpátky.

„Budu potřebovat konkrétní jména a čísla.“

Rozhodně věděl na co se ptát.

„Řekla jsem svému příteli, že ti předám informaci, ale nepožádala jsem ho o seznam jmen a čísel na členy kapely.“

„Nepůjdu v noci na žádný konkurz, bez toho, abych předtím získal představu o tom, kdo jsou ty lidi, jaký styl hudby hrajou a kde vystupujou. Je to punková skupina, popová nebo metalová?“

„Co hraješ ty?“

„Punk.“

„Zeptám se jich a zavolám ti zpátky.“

Když jsem Scottovi zavěsila, hned jsem zavolala Vee. „Řekla jsem Scottovi, že by měl jít dneska večer na konkurz jedné kapely, ale chce vědět jaký druh kapely to je, co hraje a kde už hrály. Pokud mu dám tvoje čísla, budeš předstírat, že jsi přítelkyně někoho z kapely? Stačí říct, že vždycky bereš příteli hovory, když s kapelou cvičí. Nic dál nerozváděj. Drž se faktů:je to punková kapela, jsou dobří a on by byl hloupý, kdyby na konkurz nepřišel.“

„Začíná to stejně jako všechny špionské akce,“ řekla Vee. „Když je můj normální život nuda, všechno co stačí udělat je plížit se vedle tebe.“

Seděla jsem na verandě a měla kolena přitisknuté k mojí hrudi, když Vee zastavovala před farmou.

„Myslím, že bychom se měly zastavit u Skippyho pro párky v rohlíku, než se do toho dáme,“ řekla Vee, když jsem vlezla do auta. „Nevím, jestli jde tolik o párky v rohlíku, nebo spíš o to načerpat odvahu. Mám pocit, že můžu udělat cokoliv potom, co si dám párek v rohlíku.“

„To je proto, že mají ty věci v sobě vysoké procento toxinů.“

„Jak jsem řekla, myslím, že bychom se měly zastavit u Skippyho.“

„Už jsem měla k večeři těstoviny.“

„Těstovin se nenajíš.“

„Těstovin se najíš.“

„Jo, ale ne tolik jako párku s hořčicí. A taky to není tak dobré,“ argumentovala Vee.

Po patnácti minutách jsme odjížděly od Skippyho se dvěma grilovanými párky v rohlíku, jedním velkým balením hranolek a dvěma jahodovými mléčnými koktejly.

„Nenávidím tento druh potravin,“ řekla jsem a cítila jsem, jak skrz papírový obal na hotdogu prosakuje tuk. „Je to nezdravé.“

„To je vztah s Patchem taky a ten taky nechceš ukončit.“

Nechtěla jsem na to reagovat.

Čtvrt míle od bytu Scotta zaparkovala na straně silnice. Největší problém byl naše umístění, ale to už jsem naplánovala. Silnice Dacon končila těsně u areálu, kde bydlel Scott. Jakmile Scott projede kolem a uvidí Vee, dojde mu, co se děje. Neměla jsem strach, že pozná její hlas v telefonu, ale měla jsem strach, že pozná její tvář. Viděl nás spolu víc než jednou a dokonce nás jednou viděl v Neonu. Byla můj spoluviník.

„Budeš muset sjet pryč se silnice a zaparkovat za těmi keři,“ dávala jsem Vee instrukce.

Vee se naklonila dopředu a podívala se do tmy. „Je mezi mnou a křovím nějaký příkop?“

„Není moc hluboký. Věř mi, bude to v pohodě.“

„Na mě to vypadá dost hluboký. Tohle je Neon, nemluvíme o Hummerovi.“

„Neon neváží moc. Pokud se dostaneme ještě o kousek dál, budeš mě muset z toho příkopu dostat ven tlačením.“

Vee zařadila a sjela na krajnici. Ozval se zvuk, jak se plevel otíral o dolní podvozek.

„Přidej plyn!“ Řekla jsem a klepala zuby, když jsme jely přes kameny. Vůz se naklonil dopředu a vjel do příkopu. Přední pneumatiky prudce zabrzdily. Dosáhly dna.

„Nemyslím si, že to zvládneme,“ řekla Vee a přidala plyn. Pneumatiky se protáčely, ale neměly se o co opřít. „Musím to vzít z jinýho úhlu.“

Zatočila volantem prudce doleva a znova přidala plyn. „To už je lepší,“ řekla. Neon zaškytnul a poskočil vpřed.

„Dej si pozor na skálu-,“ začala jsem, ale už bylo pozdě.

Vee přejela Neonem rovně přes velké vyčnívající skály, které čouhaly ze země. Dupla na brzdu a vypnula motor. Vyšly jsme ven a dívaly se na levé přední kolo.

„Nevypadá to dobře,“ řekla Vee. „Takhle by pneumatika neměla vypadat, viď?“

Uhodila jsem hlavou o nejbližší kmen stromu.

„Takže, jsme dojezdily,“ řekla Vee. „Co teď?“

„Musíme se držet plánu. Půjdu prohledat ložnici Scotta a ty budeš držet hlídku. Když se vrátím zpátky, zavoláš Rixonovi.“

„A řeknu mu co?“

„Že jsme uviděly jeleny a ty jsi to strhla do strany. Tak se stalo, že Neon projel příkopem a naboural do skály.“

„Líbí se mi tvůj příběh,“ řekla Vee. „Vyváznu z toho jako milovník zvířat. Rixonovi se to bude líbit.“

„Nějaké otázky?“ zeptala jsem se.

„Ne, mám to. Zavolat, jakmile Scott odjede. Zavolat znovu, pokud se bude vracet a upozornit tě, abys odtamtud sakra vypadla.“ Vee sklopila oči k mé obuvi. „Nejdeš se náhodou vloupat do baráku a vlézt tam oknem? Měla sis na to vzít radši tenisky. Tvoje baleríny jsou roztomilé, ale ne praktické.“

„Jdu předními dveřmi.“

„Co chceš říct mámě Scotta?“

„Nevím. Ona mě má ráda. Dovolí mi jít dovnitř.“ Natáhla jsem se pro párek v rohlíku, který byl už studený. „Chceš to?“

„V žádném případě. Budeš to potřebovat. Pokud se stane něco zlého, kousni si. O deset sekund později se budeš cítit hezky v teple a vnitřně šťastná.“

Běžela jsem zbytek cesty dolů až k Deaconu. Vešla jsem do stínu stromů. Jakmile jsem si byla jistá, že mě nikdo neuvidí, podívala jsem se do oken Scottova bytu. Z toho, co jsem mohla říct, byla paní Parnellová v kuchyni. Pohybovala se mezi lednicí a dřezem. S největší pravděpodobností pekla nějaký dezert nebo dělala večeři. Světlo v ložnici Scotta svítilo, ale někdo se tam hýbal. Najednou světlo zhaslo a za chvíli Scott vstoupil do kuchyně a dal mámě na tvář pusu.

Zůstala jsem tam dál a ještě pět minut zabíjela komáry, než Scott vyšel předními dveřmi s něčím, co vypadalo jako kytara a věci k ní. Naložil věci do kufru Mustanga a vycouval z parkoviště.

O minutu později mi v kapse zazvonil telefon. Volala Vee.

„Orel odletěl z hnízda.“ řekla.

„Já vím,“ řekla jsem. „Zůstaň, kde jsi. Jdu dovnitř.“

Přišla jsem až ke dveřím bytu a zazvonila. Dveře se otevřely a jakmile mě uviděla paní Parnellová, věnovala mi široký úsměv. „Noro!“ řekla a chytila mě za ramena. „Právě jste se se Scottem minuli. Odešel na zkoušku s kapelou. Nemůžu ani říct, jak moc pro něj znamená, že jsi to zařídila. Vytře všem členům kapely zrak. Jen počkej a uvidíš.“ Láskyplně mě štípla do tváře.

„Vlastně, Scott mi právě volal. Nechal tady nějaké texty a zeptal se, jestli bych mu je nevyzvedla. Vrátil by se pro ně sám, ale nechtěl přijet pozdě a udělat špatný dojem.“

„Ach! Ano, samozřejmě! Pojď dovnitř. Řekl jaké texty chce?“

„Napsal mi pár názvů.“

Otevřela dveře dokořán. „Běž do jeho pokoje. Scott bude naštvaný, jestli ten koncert nepůjde tak jak chce. Obvykle je to všechno o správné hudbě. Všechno se to stalo v tak krátké době. Jsem si jistá, že je z toho, že zapomněl texty opravdu špatný.“

„Jo, zněl opravdu naštvaně,“ souhlasila jsem. „Budu spěchat tak rychle, jak budu moct.“

Paní Parnellová mě vedla do haly. Když jsem vstoupila do Scottova pokoje, bylo to tam úplně jiné. První věc, které jsem si všimla, byla černá barva na stěnách pokoje. Když jsem tam byla naposled, byly bílé. Plakát Kmotra ani vlajka patriotů Nové Anglie tam už nebyly. Vzduch byl silně cítit barvou a Febrizem.

„Budeš muset omluvit ty zdi,“ řekla paní Parnellová. „Scott teď prochází emocionálním peklem. Stěhování je těžké. Musí si zvyknout.“ Podívala se na mě významně. Předstírala jsem, že jsem její narážku nepochopila.

„Tak, tohle jsou jeho texty?“ zeptala jsem se a ukázala na hromadu papírů na podlaze. Paní Parnellová si utřela ruce do zástěry. „Chceš, abych ti pomohla ty písničky najít?“

„To není žádný problém, opravdu. Nechci vás rušit. Jen běžte a nechte mě tady.“

Jakmile odešla, zavřela jsem dveře. Podívalas jsem se na texty a pak jsem položila párek v rohlíku na stůl. Pak jsem přešla k šatníku. Měl tam dvě hromady oblečení. Na podlaze ležely džíny a tričko. Jenom tři košile byly na ramínku. Napadlo mě, jestli mu je koupila paní Parnellová, protože jsem si nedokázala představit Scotta ve flanelové košili.

Pod postelí jsem našla hliníkovou pálku, baseballovou rukavici a nějakou kytku v květináči. Zavolala jsem Vee.

„Jak vypadá marihuana?“

„Pětičlenný list.“ řekla Vee.

„Scott tady pěstuje marihuanu. Pod postelí.“

„Divíš se?“

Nedivila jsem se, ale to vysvětlovalo ten osvěžovač vzduchu Febreze. Nebyla jsem si jistá, jestli si Scott pěstoval marihuanu pro sebe nebo jí prodával. Zoufale potřeboval peníze.

„Zavolám znovu, jestli najdu něco jiného,“ řekla jsem. Zvedla jsem se ze Scottovi postele a pomalu se rozhlédla po místnosti. Nebylo tu moc úkrytů. Spodní strana jeho stolu byla čistá. Do jeho peřiny nebylo nic všité. Chystala jsem se to vzdát, když něco nad skříní upoutalo mou pozornost. Došla jsem až ke stěně. Nahoře byla stěna nějak poškozená.

Přitáhla jsem si židli a stoupla si na ní. Ve zdi byl středně velký čtvercový otvor. Omítka tam byla nahrazena, aby to nevypadlo, že pod tím byla díra. Pomocí ramínka jsem dosáhla tak vysoko jak jsem mohla a zaklepala na náhradní omítku. Z toho co jsem viděla, jsem usoudila, že tam byla nacpaná oranžová krabice od bot Nike. Zabodla jsem do toho ramínko a tlačila to ke mně.

Měkký bzučivý zvuk prolomil moje soustředění a já si uvědomila, že jsou to vibrace mého telefonu, který jsem nechala na peřině Scotta a která ztišila jeho zvuk.

Skočila jsem dolů. „Vee?“ odpověděla jsem.

„Vypadni odtamtud!“ zasyčela hlasem plným paniky. „Scott mi volal znovu a žádal o pokyny jak se dostat do skladu, ale já jsem nevěděla, jaký sklad jsi mu řekla.

Mlčela jsem a pak jsem řekla, že jsem sice přítelkyně člena kapely, ale že nevím, kde jeho skupina pořádá konkurz. Zeptal se v jakém skladu cvičí a já jsem řekla, že nevím. Dobrou zprávou je, že zavěsil, než jsem to stačila mým lhaním ještě víc zkazit. Špatná práva je, že je na cestě domů. Právě teď.“

„Kolik mám času?“

„No, jelikož kolem mě proletěl rychlostí asi sto kilometrů za hodinu, tak bych řekla, že asi tak minutu. Nebo spíš míň.“

„Vee!“

„Neobviňuj mě-to ty jsi mi nezvedala telefon!“

„Pokus se ho nějak zdržet. Potřebuju jen dvě minuty.“

„Zdržet ho? Jak? Neon není pojízdný.“

„Jdi po svých!“

„Chceš tím říct jako běžet?“

Držela jsem si telefon bradou a ramenem. Našla jsem v mé kabelce kus papíru a hledala na Scottově stole tužku. „Je to míň než čtvrt míle. To je jako jedno kolečko. Běž!“

„Co mám říct, až ho chytím?“

„To je to co dělají špioni-improvizují. Budeš muset něco vymyslet. Musím jít.“ Položila jsem jí telefon.

Kde měl všechny tužky? Jak mohl mít Scott stůl bez pera nebo tužky? Nakonec jsem jedno našla v kabelce a načmárala na kus papíru krátkou poznámku. Pak jsem dala na papír párek v rohlíku.

Venku jsem slyšela z parkoviště řev Mustangu.

Přešla jsem ke skříni a podruhé vylezla na židli. Vytáhla jsem se na špičky a rychle zabodla do krabice ramínko.

Přední dveře se zabouchly.

„Scotte?“ slyšela jsem hlas paní Parnellové z kuchyně. „Co tu děláš tak brzy?“

Zahákla jsem ramínko pod okraj víčka a zatáhla. Zvládla jsem jí dostat z poloviny ven, zbytek udělala gravitace. Krabička mi spadla do rukou. Strčila jsem jí do mé tašky a přesunula židli zpátky ke stolu přesně v okamžiku, kdy se dveře ložnice s třísknutým rozevřely.

Scottovy oči mě okamžitě našly. „Co tady děláš?“ zeptal se.

„Nečekala jsem, že se vrátíš tak rychle,“ koktala jsem.

„Konkurz byl vymyšlený, viď?“

„Já-“

„Chtěla jsi mě dostat z bytu.“ Došel ke mně ve dvou krocích a vzal mě za ruku. Hrubě mnou zatřásl. „Udělala jsi velkou chybu, když jsi sem přišla.“

Paní Parnellová přišla ke dveřím. „Co se děje, Scotte? Proboha nech ji být! Přišla sem pro tvé texty, které jsi zapomněl.“

„Ona lže. Žádné texty jsem nezapomněl.“

Paní Parnellová se na mě podívala. „Je to pravda?“

„Lhala jsem,“ přiznala jsem roztřeseně. Polkla jsem a snažila se do mého hlasu dostat co nejvíc klidu. „Pravda je, že jsem se chtěla zeptat Scotta, jestli by se mnou nešel na párty letního slunovratu do Delphic, ale nemohla jsem se donutit k tomu zeptat se ho osobně. Bylo to tak trapné.“ Šla jsem ke stolu a nabídla mu párek v rohlíku spolu s cárem papíru, na který jsem načmárala poznámku.

„Nebuď párek.“ četl Scott. „A pojď se mnou na párty Letního slunovratu.“

„Tak co? Co si myslíš?“ Snažila jsem se udržet úsměv. „Chceš být párek nebo ne?“

Scott se podíval z poznámky, párek v rohlíku a pak na mě. „Co?“

„No, není to ta nejroztomilejší věc vůbec?“ řekla paní Parnellová a vběhla dovnitř. „Nechceš být párek, ne Scotte?“

„Dáš nám chvilku, mami?“

„Je párty Letního slunovratu nějaká párty, kam se musíš vystrojit?“ zeptala se paní Parnell. „Jako tanec? Mohla bych udělat rezervaci v Tuxes Todd-“

„Mami.“

„Ach. Jistě. Budu v kuchyni. Noro, dostalas mě. Netušila jsem, že jsi tady, abys ho pozvala na večírek.  Opravdu jsem si myslela, že jdeš vyzvednout ty texty. Velmi chytré.“ Mrkla na mě a vycouvala z pokoje. Zavřela za sebou dveře.

Zůstala jsem tu se Scottem sama. Moje úleva zmizela.

„Co tu děláš?“ opakoval Scott a jeho hlas byl hrubší.

„Říkala jsem ti, že-“

„Ne, na to ti neskočím.“ Jeho oči se na mě přestaly dívat a mapovaly pokoj. „Čeho jsi se tady dotýkala?“

„Přišla jsem ti dát párek v rohlíku, přísahám. Podívej se na stůl. Je tam moje pero. Jen jsem psala poznámku o párku. To je všechno.“

Scott přešel ke stolu a vytáhl každou zásuvku. Prohledával jejich obsah. „Vím, že lžeš.“

Couvala jsem ke dveřím. „Víš co? Nech si párek v rohlíku a zapomeň na tu párty. Jen jsem se snažila být milá. Snažila jsem se ti vynahradit tu noc. Cítila jsem zodpovědnost zato, že ti rozbili obličej. Ani jsem se neomluvila.“

Tiše mě posuzoval. Netušila jsem, jestli mi věřil a bylo mi to jedno. Teď mou myslí běželo jen to, jak se odsud dostanu.

„Budu tě sledovat,“ řekl nakonec nebezpečným hlasem. Nikdy jsem Scotta neviděla tak nepřátelského. „Přemýšlej o tom. Pokaždé, když si budeš myslet, že jsi sama, zamysli se znovu. Budu tě sledovat. Pokud tě někdy znovu chytnu v mém pokoji, zabiju tě. Je ti to jasné?“

Polkla jsem. „Jasné.“

Když jsem šla ven, prošla jsem kolem paní Parnellové, která stála u krbu a pila sklenici ledového čaje. Když ho dopila, položila sklenici na krbovou římsu a oslovila mě.

„Scott je docela milý kluk, že?“ řekla.

„Jo, je to jeden ze způsobů, jak ho charakterizovat.“

„Vsadím se, že jsi se ho chtěla zeptat už teď, protože jsi věděla, že všechny ostatní dívky ho budou chtít pozvat taky. Chtěla jsi být první a jednala jsi rychle.“

Letní slunovrat byl zítra v noci a každý už měl svoje rande. Nemohla jsem to říct paní Parnellové a tak jsem se rozhodla jenom usmát. Bylo na ní, jak si to vyloží.

„Musím mu pro tu příležitost sehnat oblek?“ zeptala se.

„Vlastně je to neformální. Stačí jenom džíny a tričko.“ Nemohla jsem jí říct tu novinu, že se Scottem nikam nepůjdeme.

Její tvář mírně poklesla. „No, je tu vždycky ještě ples. Nepředpokládám, že ho chceš pozvat na ples, nebo jo?“

„Na to jsem opravdu ještě nemyslela. A vůbec, Scott možná ani nechce jít se mnou.“

„Nebuď hloupá! Ty a Scott k sobě patříte. On je do tebe blázen.“

No, spíš on je blázen.

„Musím jít, paní Parnellová. Bylo skvělé znovu vás vidět.“

„Jeď bezpečně!“ zavolala na mě.

Setkala jsem se s Vee venku na parkovišti. Byla shrbená, pěsti opřené o kolena a těžce oddychovala. Pot jí zbarvil zadní stranu košile.

„Krásně jsi ho odlákala,“ řekla jsem.

Vzhlédla a její tvář byla růžová jako šunka o Vánocích. „Už jsi někdy zkusila honit auto?“ vydechla.

„Zvládla jsem to. Dala jsem Scottovi můj párek v rohlíku a zeptala se ho, jestli by se mnou nešel na party Letního slunovratu.“

„Co s tím má co dělat párek?“

„Řekla jsem mu, že kdyby se mnou nešel, byl by to párek.“

Vee zasípala smíchy. „Běžela bych rychleji, kdybych mohla vidět, jak mu říkáš, že je párek.“

O čtyřicet pět minut později zavolal táta Vee AAA a ty Neon odtáhly zpátky na silnici. Vyhodili mě v zadní části statku. Nechtěla jsem ztrácet čas, tak jsem vynadala krabici od bot z mé kabelky hned, když jsem přišla ke kuchyňskému stolu. Krabice byla omotaná mnoha vrstvami lepenky. Byla tlustá téměř čtvrt palce. Ať tam Scott ukryl cokoliv, nechtěl, aby to kdokoliv našel.

Přeřezala jsem pásku steakovým nožem. Sundala jsem víko a dala ho stranou. Podívala jsem se do krabice. Uvnitř ležela nevině bílá ponožka.

Zírala jsem na ní a měla pocit, že moje srdce pokleslo zklamáním. Pak jsem se zamračila. Vzala jsem ponožku a roztáhla jí tak, abych se mohla podívat, co je v ní. Kolena se mi podlomila.

Uvnitř byl prsten. Jeden z prstenů Černé ruky.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a dvanáct