Crescendo: 19 kapitola

kapitola 19

Dívala jsem se otupěle na prsten. Jen stěží jsem si dokázala srovnat myšlenky. Dva prsteny? Nevěděla jsem, co to znamená. Je zřejmé, že Černá ruka měl víc než jen jeden prsten. Proč měl ale prsten Scott? A proč ho skrýval v otvoru ve své zdi?

A proč, když se tolik stydí za značku na své hrudi, si schovává prsten, který mu nejspíš daly?

Došla jsem do mé ložnice a ze skříně vyndala sáček. Vložila jsem do něj Scottův prsten. Hned vedle prstenu, který jsem dostala v obálce minulý týden. Nic jsem nechápala. Nedávalo to smysl. Šla jsem ke Scottovi pro odpovědi a vrátila jsem se ještě zmatenější, než kdy jindy. Možná, že až budu prsteny vlastnit trochu déle, mohla bych dát dohromady nějakou teorii, ale takhle jsem byla v úplné a naprosté nejistotě.

Když dědečkovy hodiny odbily půlnoc, zkontrolovala jsem zámky na dveřích a zalezla jsem do postele. Opřela jsem se o polštář. Seděla jsem vzpřímeně a lakovala si nehty na barvu půlnoční modři. Po tom, co jsem si nalakovala nehty na rukou, jsem se pustila do nehtů na nohou. Potom jsem si vzala můj iPod. Přečetla jsem si pár kapitol v učebnici chemie. Věděla jsem, že nemůžu být bez spánku věčně, ale rozhodla jsem se to oddalovat tak dlouho, jak to bylo možné. Byla jsem vyděšená z toho, že na mě bude Patch čekat, pokud bych usnula.

Neuvědomila jsem si, že jsem usnula, dokud jsem se neprobudila díky zvláštnímu škrábavému zvuku. Ležela jsem v posteli. Nehýbala jsem se, snažila jsem se ten zvuk zaslechnout znovu a analyzovat ho. Závěsy byly zatažené a místnost byla ponořená ve tmě. Vyklouzla jsem z postele a odvážila se podívat za závěs. Na dvorku bylo ticho. Žádný zvuk. Zvláštní klid.

Najednou se ze zdola ozvalo zavrzání. Popadla jsem mobil z nočního stolku a otevřela jsem dveře ložnice dostatečně na to, abych viděla dolů. Hala byla prázdná. Pomalu jsem sešla dolů. Moje srdce bilo tak silně proti mým žebrům, že jsem myslela, že mi praskne hrudník. Když jsem se vracela po schodech nahoru, měkký zvuk mě upozornil, že se pohnula klika na předních dveřích. Dveře se otevřely a nějaká postava vstoupila opatrně do tmy předsíně.

Scott byl v mém domě. Ani ne patnáct stop daleko. Pomalu přecházel ke schodům. Zmáčkla jsem pevněji mobil v mé ruce, který byl kluzký potem.

„Co tady děláš?“ volala jsem na Scotta.

Trhl ke mně hlavou. Překvapila jsem ho. Zvedl ruce k úrovni ramen. Snažil se působit neškodně. „Musíme si promluvit.“

„Dveře byly zamčené. Jak ses dostal dovnitř?“ Můj hlas byl vysoký a nejistý.

Neodpověděl. Ale nemusel. Byl to Nephilim. Byl neuvěřitelně silný. Věděla jsem skoro jistě, že kdybych šla dolů a zkontrolovala západku, zjistila bych, že jí poškodil jenom svojí silnou rukou.

„Vloupání se a vstup na cizí pozemek je nelegální,“ řekla jsem.

„To je i krádež. A ty jsi ukradla něco, co patří mně.“

Navlhčila jsem si rty. „Měl jsi u sebe jeden z prstenů Černé ruky.“

„Není můj. Já-ukradl jsem ho.“ Jeho zaváhání mi potvrdilo, že lže. „Vrať mi ten prsten zpět, Noro.“

„Ne, dokud mi neřekneš všechno.“

„Můžeme to udělat i po zlém, jestli chceš.“ Vylezl na první schod.

„Nehýbej se!“ Poručila jsem mu a pomalu se snažila na mém telefonu vytočit 911.

„Jestli uděláš ještě krok, zavolám policii.“

„Policii bude trvat dvacet minut, dostat se sem.“

„To není pravda.“ Oba jsme ale věděli, že je.

Postoupil na druhý schod.

„Stůj,“ poručila jsem. „Zavolám policii, přísahám, že to udělám.“

„A co jim řekneš? Že ses vloupala do mého pokoje? Že jsi mi ukradla drahocenný šperk?“

„Tvoje máma mi dovolila jít dovnitř,“ řekla jsem nervózně.

„Neudělala by to, kdyby věděla, že mě chceš okrást.“ Udělal další krok směrem ke mně a schod pod jeho váhou zavrzal.

Můj mozek přišel na způsob, jak ho odvrátit od dalšího postupování směrem ke mně. Ve stejné chvíli jsem ho ale chtěla vyprovokovat říct mi pravdu, jednou provždy. „Lhal jsi mi o Černé ruce. Té noci ve tvé ložnici. Super scénka. Ty slzy vypadaly jako pravé.“

Viděla jsem, jak jeho mysl pracuje. Snažil se zjistit, kolik toho vím. „Lhal jsem,“ řekl nakonec. „Snažil jsem se tě vynechat z poloviny věcí. Nechceš se zaplést s Černou rukou.“

„Příliš pozdě. Zabil mi tátu.“

„Tvůj táta není jediný, koho zabil. A chce zabít i mě, Noro. Potřebuju ten prsten.“ Najednou byl na pátém schodě.

Zabít? Černá ruka nemohl zabít Scotta. Byl nesmrtelný. Myslel si Scott, že to nevím? A proč se tolik snažil dostat svůj prsten zpátky? Myslela jsem, že svou značkou opovrhoval. Najednou se mi v hlavě vynořila nová myšlenka. „Černá ruka tě nenutil, aby ses nechal označkovat, viď?“ řekla jsem. „Chtěl jsi to. Chtěl jsi vstoupit do společnosti. Chtěl jsi jim přísahat věrnost. To je důvod, proč ti dali prsten. Je to posvátné znamení, viď? Dal ti ho Černá ruka potom, co tě označili?“

Chytil se rukou zábradlí. „Ne. Donutili mě.“

„Nevěřím ti.“

Jeho oči se zúžily. „Myslíš, že bych nechal nějakého psychopata, aby mi na hruď mířil rozžhaveným prstenem? Pokud jsem na tu značku tolik pyšný, proč jsem ji vždycky skrýval?“

„Protože je to tajná společnost. Jsem si jistá, že sis myslel, že to, že tě označkují, bude mít své výhody, které přicházejí s tím, že jsi členem velké společnosti.“

„Výhody? Myslíš si, že pro mě Černá ruka něco udělal? Jedinou věc?“ Jeho tón protkaný hněvem. „Je jako Zubatá. Nemůžu mu uniknout. Věř mi. Snažil jsem se. Víckrát, než vůbec můžu spočítat.“

Vstřebávala jsem to. Byla to určitě jen další Scottova lež. „Vrátil se,“ řekla jsem. Vyslovovala jsem nahlas své myšlenky. „Potom co tě označkoval. Lhal jsi, když jsi řekl, že už tě nikdy nevyhledal.“

„Samozřejmě, že se vrátil!“ osekl Scott. „Zavolal mi pozdě v noci nebo se s lyžařskou maskou plížil kolem mě, když jsem šel z práce. Vždycky tam byl.“

„Co chtěl?“

Jeho oči si mě změřily. „Když ti to povím, vrátíš mi prsten?“

„Záleží na tom, jestli mi řekneš pravdu.“

Scott si chytil zběsile hlavu do dlaní. „Poprvé jsem ho viděl, když mi bylo čtrnáct. Řekl mi, že nejsem člověk. Řekl mi, že jsem Nephilim, stejně jako on. Řekl, že patřím do jeho skupiny. Řekl, že se snaží sjednotit dohromady všechny Nephilimi. Řekl, že je to jediný způsob, jak se odpoutat od padlých andělů.“ Zamračil se a šel po schodech nahoru ke mně. Byl vzdorovitý, ale jeho oči byly stále ostražité. Jako by si myslel, že si budu myslet, že se zbláznil. „Myslel jsem, že se ztratil. Že byl jen moje halucinace. Pořád jsem před ním utíkal, ale pořád se vracel. Začal mi hrozit. Řekl, že si mě padlí andělé najdou, až mi bude šestnáct. Chodil za mnou po škole i po práci. Řekl, že mi kryje záda a já mu byl vděčný. Pak se dozvěděl o mých dluhách z hazardu. Zaplatil za mě. Myslel jsem si, že to byla laskavost, jenže on chtěl, abych se připojil k jejich skupině.  Nechtěl jsem-chtěl jsem, aby odešel. Když jsem mu řekl, že jsem poprosil tátu, aby mu vydal, co se týče mě, zákaz přiblížení, odtáhnul mě do skladu a označkoval mě. Řekl, že je to jediný způsob, jak mě udržet v bezpečí. Řekl, že až to jednou pochopím, ještě mu poděkuju.“ Tón jeho hlasu mi ale řekl, že ta doba nikdy nenastane.

„Zní to, jako by byl tebou posedlý.“

Scott zavrtěl hlavou. „Myslí si, že jsem ho zradil. Moje máma a já jsme se sem přestěhovali, abychom se od něj dostali pryč. Ona neví nic o těch věcech s Nephilimem nebo značkováním. Prostě si myslí, že jsem průšvihář. Přestěhovali jsme se, ale on nechtěl, abych odešel, a hlavně nechce, abych si otevřel pusu a někomu vyžvanil jeho tajemství o společnosti.“

„Ví, že jsi v Coldwateru?“

„Nevím. To je důvod, proč potřebuju ten prsten. Řekl mi, abych si ho schoval a našel s jeho pomocí ostatní členy. Řekl mi, abych ho neztratil. Řekl, že jestli ho ztratím, stane se mi něco moc zlého.“ Jeho hlas se mírně třásl. „Je to blázen, Noro. Může mi udělat spoustu věcí.“

„Musíš mi pomoct ho najít.“

Postoupil ke mně o další kroky. „Zapomeň na to. Nebudu ho hledat.“ Natáhl ruku. „Teď mi dej ten prsten. Přestaň zapírat. Vím, že ho máš.“

Pro žádný jiný důvod, jen kvůli instinktu jsem se otočila a rozběhla se. Zabouchla jsem dveře od koupelny a zamkla.

„Tohle je staré,“ řekl Scott za dveřmi. „Otevři.“ Čekal. „Myslíš si, že mě tyhle dveře zastaví?“

Nechtěla jsem mu otevřít. Nevěděla jsem, co mám dělat. Přešla jsem až k zadní stěně koupelny. Pak jsem uviděla na pultu nůž. Pořád jsem pomocí něj otevírala v koupelně kosmetické balíčky a odstraňovala visačky z mého oblečení. Vzala jsem ho a přešla s ním zpátky ke stěně.

Scott vrazil svým tělem do dveří. Prudce se otevřely a bouchly do zdi.

Stáli jsme tváří tvář a já na něj vytáhla nůž.

Scott šel až ke mně a vytrhl nůž z mého sevření. Obrátil ho proti mně.

„Kdo má teď navrch?“ ušklíbl se.

Na chodbě za Scottem byla tma, ale světlo z koupelny ozařovalo vybledlé tapety na chodbě. Přes tapetu se přehnal stín. Skoro jsem si ho nevšimla. Najednou se za Scottem objevil Rixon. Držel v ruce mosaznou lampu mojí mámy, která stále na stolku u vchodu. Rozmáchl se a drtivě udeřil Scotta do hlavy.

„Oouf!“ zafňukal Scott a otočil se, aby viděl, kdo ho udeřil. Něčím, co byl nejspíš reflex blbce, se naslepo rozmáchl nožem.

Nůž minul a Rixon praštil lampou Scotta do paže. Přiměl jej, aby upustil nůž ve stejném okamžiku, kdy se zhroutil bokem na zeď. Rixon kopl nůž na chodbu mimo jeho dosah. Vrazil Scottovi pěstí do obličeje. Sprška krve dopadla na zeď. Rixon ho udeřil podruhé a Scott se svalil po zdi dolů. Nakonec se zhroutil na podlahu. Rixon uchopil Scotta za límec a dal mu do třetice ránu. Scottovy oči se zvrátily.

„Rixone!“

Slyšela jsem hysterický zvuk hlasu Vee. Stoupala po schodech a opírala se o zábradlí, aby jí to šlo rychleji. „Přestaň, Rixone! Zabiješ ho!“

Rixon pustil límec Scotta a odstoupil. „Oprava, on by zabil mě, kdybych to neudělal.“ Pak se obrátil na mě. „Jsi v pořádku?“

Scottova tvář byla potřísněna krví a mě se zvedl žaludek. „Jsem v pořádku,“ řekla jsem otupěle.

„Jsi si jistá? Chceš něco k pití? Deku? Chceš si lehnout?“

Podívala jsem se na Rixona a Vee. „Co budeme dělat?“

„Jdu zavolat Patchovi,“ řekl Rixon a zmizel otevřenými dveřmi s telefonem u ucha. „Bude tady chtít být.“

Byla jsem příliš v šoku na to, abych mu to vymlouvala.

„Měli bychom zavolat policii,“ řekla Vee. Ukázala stručným pohledem na zbité tělo Scotta, který byl v bezvědomí. „Měli bychom ho svázat? Co když se probudí a pokusí se dostat pryč?“

„Svážu ho v zadní části vozu, jakmile dokončím tenhle hovor,“ řekl Rixon.

„Pojď sem, zlato,“ řekla Vee a vtáhla si mě do náruče. Vedla mě po schodech dolů a dala mi ruku kolem ramen. „Jsi v pořádku?“

„Ano,“ odpověděla jsem automatiky. Stále jsem byla jako ve snách. „Jak jste se sem kruci dostali?“

„Rixon přišel ke mně a byli jsme zrovna v mé ložnici, když jsem dostala jeden z těch strašidelných pocitů. Věděla jsem, že tě musíme zkontrolovat. Když jsme tady zastavili, viděli jsme na příjezdové cestě Scottův Mustang. Myslela jsem, že jeho přítomnost tady nebude dobré znamení, zejména proto, že jsme dneska čmuchali v jeho ložnici. Řekla jsem Rixonovi, že něco není v pořádku a on mi řekl, ať počkám v autě, zatímco šel dovnitř. Jsem jen ráda, že se nestalo něco horšího. Pane bože. Vážně na tebe vytáhnul nůž?“

Než jsem mohla říct, že jsem já vytáhla nůž první, běžel po schodech Rixon a našel nás v hale. „Nechal jsem Patchovi vzkaz,“ řekl. „Měl by tu brzy být. Taky jsem zavolal policii.“

O dvacet minut později brzdil detektiv Basso na mé příjezdové cestě. Na střeše jeho vozu blikal maják. Scott pomalu nabýval vědomí a házel sebou a sténal v zadní části vozu Rixona. Jeho obličej byl opuchlý a špinavý od krve. Měl ruce svázané v dolní části zad. Detektiv Basso ho vytáhnul ven a vyměnil lano za pouta.

„Nic jsem neudělal,“ protestoval Scott a z jeho oteklého rtu pořád tekl krev.

„Vloupání se a vniknutí na soukromí pozemek není nic?“ zopakoval detektiv Basso. „Legrační, zákon s tebou nesouhlasí.“

„Něco mi ukradla,“ řekl Scott a vystrčil hlavu mým směrem. „Zeptejte se jí. Ona byla v mém pokoji už předtím.“

„Co ti ukradla?“

„Já-já o tom nemůžu mluvit.“

Detektiv Basso se na mě podíval pro potvrzení.

„Byla s námi celou noc,“ řekla Vee rychle. „Je to pravda, viď Rixone.“

„Naprosto,“ řekl Rixon.

Scott mi věnoval pohled plný zrady. „Takže klaďas jsi teď ty?“

Detektiv Basso si ho nevšímal. „Pojďme se bavit o tom noži, který jsi na ní vytáhl.“

„Vytáhla ho první!“

„Vloupal ses mi do domu,“ řekla jsem. „Sebeobrana.“

„Chci právníka,“ řekl Scott.

Detektiv Basso se usmál. Ten úsměv ale nebyl trpělivý. „Právníka? Mluvíš jako bys byl vinen, Scotte. Proč jsi jí ohrožoval nožem?“

„Neohrožoval jsem jí nožem. Vzal jsem jí ten nůž. To ona mě ohrožovala nožem.“

„Je to dobrý lhář, to mu musím uznat,“ řekl Rixon.

 „Vlez dovnitř, Scotte Panelle,“ řekl detektiv Basso a zatlačil na hlavu Scotta, když ho tlačil na zadní sedadlo hlídkového vozu. „Máš právo nevypovídat. Cokoliv řekneš, může být použito proti tobě.“

Scott se na mě stále díval nepřátelsky, ale pod vší tou krví a modřinami vypadal bledý. „Děláš velkou chybu,“ řekl a díval se přímo na mě. „Když půjdu do vězení, budu jako krysa v kleci. Jestli mě bude chtít zabít, zabije mě. Černá ruka.“

Znělo to opravdu vyděšeně. Byla jsem rozpolcená. Na jednu stranu jsem si tiše blahopřála, že se dostal do rukou zákona ... ale taky jsem myslela na to, že možná opravdu nevěděl, čeho byl jako Nephilim schopný. Ale jak by ho mohly vzít do Společnosti krve Nephilimů, aniž by věděl, že je nesmrtelný? Jak by se mu o tom společnost mohla nezmínit?

Scott ze mě nespustil oči. Poddajným a smířeným hlasem mi řekl: „Přesně tak, Noro. Jestli mě tam necháš, zemřu.“

„Jo, jo,“ řekl detektiv Basso a zavřel dveře. Obrátil se ke mně. „Myslíš, že by ses mohla po zbytek dnešní noci vyhnout problémům?“