Crescendo: 23 kapitola

kapitola 23

Když jsme se přiblížili ke šklebící se hlavě klauna, umístěného na předních dveřích Domu legrace, vzdálené výkřiky byly nahrazeny strašidelnou karnevalovou hudbou, jako z hrací skříňky. Hlasitě vyřvávala z útrob Domu legrace. Přistoupila jsem blíž k ústům a podlaha se posunula. Držela jsem rovnováhu a opřela se o zeď, ale ta se pod mýma rukama otočila. Když si moje oči zvykly na světlo, které procházelo ústy klauna za mnou, uvědomila jsem si, že jsem na otáčivé ploše, která vypadala jako by tu byla už věky. Plocha byla natřená střídajícími se červenými a bílými pruhy. Byly rozmazané a někde se smíchaly v růžovou.

„Tady,“ řekl Rixon a vedl mě přes plochu.

Dávala jsem jednu nohu před druhou. Posouvala jsem se a klopýtala dál. Nakonec jsem vyšla na pevnou zem. Od podlahy mě ovanul studený vzduch. Olízl mou kůži a já se stočila bokem a překvapeně zalapala po dechu.

„Není to opravdové,“ ujistil mě Rixon. „Musíme jít dál. Jestli se nás Scott rozhodne jít hledat do tunelů, musíme ho porazit vevnitř.“

Vzduch byl zatuchlý a vlhký. Voněl rzí. Hlava klauna už byla jen vzdálenou vzpomínkou. Jediné světlo teď přicházelo z červené žárovky na rozlehlém stropě, která svítila na klátící se kostru, zombie, která se rozplétala s obvazů a na upíra, stoupajícího z rakve.

„Jak je to daleko?“ zeptala jsem se Rixona přes zkreslenou nahrávku křiku, chichotání a naříkání, která se ozývala všude kolem.

„Strojovna je přímo před námi. Za ní už jsou tunely. Scott krvácí dost ošklivě. Nezemře- Patch už ti řekl všechno o Nephilimech, že jo? –ale bude mít velkou ztrátu krve. Je tu šance, že najdeme východ z tunelů dřív než on vchod do nich. Vrátíme se nad zem, než se naděješ.“ Jeho sebedůvěra zněla až trochu moc nafoukaně a optimisticky.

Postupovali jsme dál a já cítila děsivý pocit, že jsme pronásledováni. Otočila jsem se zpátky, ale tma byla neprostupná. Jestli tam někdo byl, nemohla jsem ho vidět.

„Myslíš si, že by Scott mohl jít za námi?“ zeptala jsem se Rixona, který šel tiše přede mnou.

Rixon se zastavil a obrátil se zpět. Poslouchal. Po chvíli řekl s jistotou: „Nikdo tam není.“

Stále jsme šli rychlým tempem směrem ke strojovně. Najednou jsem znovu ucítila za mnou něčí přítomnost. Zachvěla jsem se a podívala jsem se přes rameno. Tentokrát se ve tmě zhmotnil obrys tváře. Málem jsem vykřikla, jenže potom se obrys zpevnil na výraznou a tolik známou tvář.

Můj táta.

Viděla jsem jasně naproti mě jeho blond vlasy a zářící, i když smutné oči. Miluju tě.

„Tati?“ zašeptala jsem. Udělala jsem ale ustrašený krok vzad. Vzpomněla jsem si na to, co se stalo nedávno. Byl to jen trik. Lež.

Promiň, že jsem tě musel s mámou opustit.

Chtěla jsem, aby zmizel. Nebyl skutečný. Byl hrozba. Chtěl mi ublížit. Vzpomněla jsem si, jak mi prostrčil ruku skrz okno rodinného domu a snažil se mi ublížit. Vzpomněla jsem si, jak mě honil po knihovně.

Jenže tenhle hlas byl stejný, jaký jsem slyšela poprvé u domu. Ne ten ostrý hlas, který ho záhy nahradil. Byl to jeho hlas.

Miluju tě, Noro. Ať se stane cokoliv, slib mi, že si to budeš pamatovat. Nezajímá mě, jak nebo proč jsi přišla do mého života. Stačí mi, že jsi. Nepamatuj si všechno, co jsem udělal špatně. Pamatuj si to, co jsem udělal správně. Pamatuj na sebe. Dala jsi mému životu smysl. Udělala si můj život zvláštním.

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se tím dostat z hlavy jeho hlas. Přemýšlela jsem, proč Rixon nic neřekl-on nemohl vidět mého tátu? Nebylo nic, co bych mohla udělat, aby odešel? Pravda ale byla, že jsem nechtěla, aby ten hlas šel pryč. Nechtěla jsem ho opustit. Chtěla jsem, aby byl reálný. Potřebovala jsem, aby mě objal a řekl mi, že všechno bude v pořádku. Nejvíc ze všeho jsem toužila, aby se vrátil domů.

Slib mi, že si to budeš pamatovat.

Slzy mi padaly dolů po tváři. Slibuju, pomyslela jsem si, i když jsem věděla, že mě neslyší.

Padlý anděl mi pomohl sem, abych tě mohl vidět. Dala mi čas navíc, jen pro nás, Noro. Pomáhá mi s tebou mluvit skrz tvou mysl. Je tu něco důležitého, co ti musím říct, ale nemám moc času. Musím se brzy vrátit, musíš mi pozorně naslouchat.

„Ne,“ řekla jsem přidušeně. Můj hlas byl slabý. „Jdu s tebou. Nenechávej mě tady. Jdu s tebou! Nemůžeš mě tady nechat znovu!“

Nemůžu tady zůstat, zlato. Patřím teď někam jinam.

„Prosím neodcházej,“ vzlykala jsem a dala jsem si pěst na srdce, jako bych tak mohla zastavit moje srdce od toho, aby se zlomilo. Chytila se mě zoufalá panika, když jsem jen pomyslela na to, že odejde znova. Můj naprostý pocit opuštěnosti vyvážil všechno ostatní. Chystal se mě tu nechat. V Domu legrace. Ve tmě, kde nebyl nikdo, kdo by mi pomohl, jen Rixon. „Proč mě opouštíš znovu a znovu? Potřebuju tě!“

Sáhni na Rixonovi jizvy. Skrývá se v nich pravda.

Tvář mého táty ustoupila do tmy. Natáhla jsem se, abych ho zastavila, ale jeho obličej se mým dotekem změnil jen na pás mlhy. Stříbřitá vlákna se rozpustila ve tmě.

„Noro?“

Rozeznala jsem hlas Rixona. „Musíme si pospíšit,“ řekl, jako kdybychom meškaly mnohem déle, než jen chvilku. „Nechceme se setkat se Scottem v tunelech na místě, kde se všechny vstupy spojují.“

Můj táta byl pryč. Z důvodů, které jsem neuměla vysvětlit, jsem věděla, že jsem ho viděla naposled. Bolest a ztráta byla nesnesitelná. Ve chvíli, kdy jsem ho nejvíc potřebovala, když jsem mířila do tunelů a byla vystrašená, se ztratil a nechal mě tomu všemu čelit samotnou.

„Nevidím, kam jdu,“ vydechla jsem a udržovala své oči suché. Bojovala jsem s frustrujícím pocitem a zaměřila své myšlenky jen na jeden cíl: dostat se do tunelů a setkat se na druhé straně s Vee. „Potřebuju se něčeho chytit.“

Rixon si netrpělivě vytáhnul lem košile a dal mi ho. „Drž se zadní strany mé košile a jdi za mnou. Drž se mnou krok. Nemáme moc času.“

Stiskla jsem bavlněnou košili mezi prsty a moje srdce začalo bít silněji. Košile odhalila holou kůži na jeho zádech. Můj táta mi řekl, abych se dotknula jeho jizev. Teď by to bylo tak snadné. Všechno, co jsem musela udělat, bylo posunout mé ruce. Podlehnout tomu temnému vsáknutí, které by mě katapultovalo do jeho paměti ...

Vrátila jsem se v mysli do chvíle, kdy jsem se dotknula Patchových jizev. Jak jednoduše mě to přesunulo do jeho paměti. Bez nejmenších pochybností jsem věděla, že když se dotknu jizev Rixona, stane se to samé.

Nechtěla jsem to udělat. Chtěla jsem, abych už byla v tunelech a pak se dostala do Delphic.

Ale můj táta se vrátil, aby mi pomohl najít pravdu. Cokoliv Rixon věděl o jeho minulosti, muselo to být důležité. I když mě bolela skutečnost, že mě tady táta opustil, musela jsem mu věřit. Musela jsem věřit, že riskoval všechno, aby mi to mohl říct.

Sklouzla jsem rukou pod Rixonovu košili. Cítila jsem jeho hladkou pokožku ... pak hrbolatý konec tkáně jeho jizvy. Rozevřela jsem ruce a dotknula se jí. Čekala jsem, až mě přenese do podivného, cizího světa.

Byla jsem v tiché a tmavé ulici. Byla po obou stranách rámovaná opuštěnými a zchátralými domy. Dvory byly malé a oplocené. Okna byla vytlučená nebo něčím překrytá. Tuhý mráz se zaťal jako zuby do mé kůže.

Dva hlasité výstřely protrhly ticho. Otočila jsem se k domu naproti přes ulici.

Výstřely? Napadlo mě v panice. Okamžitě jsem hledala v kapsách můj mobil a chtěla volat 911, když jsem si vzpomněla, že jsem byla chycena v paměti Rixona. Všechno, co jsem viděla, už se stalo. Teď už jsem nemohla nic změnit.

Ozvěna kroků se nesla nocí a já v šoku sledovala, jak můj táta kráčí branou do domu přes ulici a mizí u bočních dveří. Bez zaváhání jsem se rozběhla za ním.

„Tati!“ křičela jsem a nemohla si pomoct. „Nechoď tam!“ Měl na sobě stejné oblečení, ve kterém byl tu noc, kdy byl zabit. Prošla jsem branou a setkala se s ním u zadního rohu domu. Vzlykala jsem a objala ho. „Musíme se vrátit. Musíme se odsud dostat. Něco hrozného se stane.“

Můj táta prošel mýma rukama a přešel k malé kamenné zdi, která byla vedle nemovitosti. Postupoval v podřepu krok za krokem. Díval se k zadním dveřím domu. Opřela jsem se o zeď, sklonila jsem hlavu a plakala.

Nechtěla jsem to vidět. Proč mi táta řekl, abych se dotknula Rixonovi jizvy? Já to nechtěla. On snad neví, kolik bolesti jsem si už protrpěla?

„Poslední šance.“ Slova šla od domu a doléhala ven přes otevřené zadní dveře.

„Jdi k čertu.“

Další výstřel. Klesla jsem na kolena a sesunula se ke zdi. Musela jsem to protrpět až do konce.

„Kde je?“ Ta otázka byla pronesena tak tiše, že jsem ji přes svůj pláč sotva slyšela.

Koutkem oka jsem viděla, jak se můj táta pohnul. Plížil se přes dvůr a pohyboval se směrem ke dveřím. Měl v ruce pistoli. Zvedl ji a zamířil na cíl. Běžela jsem k němu a popadla ho za ruce. Snažila jsem se mu vytrhnout zbraň a zatlačit ho zpátky do stínů. Ale byla jsem jako duch-moje ruce prošly skrz něj. Můj otec stiskl spoušť. Výstřel prořízl noc a rozlehl se v tichu.

Střílel znovu a znovu. I když žádná část mě tam nechtěla být, viděla jsem stát před domem hubeného, mladého muže. Můj táta na něj střílel zezadu. Těsně za ním seděl jiný muž. Byl zhroucený na zemi a opíral se o pohovku. Krvácel a jeho výraz byl zkroucený bolestí a strachem.

Najednou jsem si zmateně uvědomila, že to byl Hank Millar.

„Utíkej!“ křičel Hank na tátu. „Nech mě tady! Jsi a zachraň sám sebe!“

Můj táta ale neběžel. Držel zbraň a střílel znovu a znovu. Kulky letěly k předním dveřím, kde stál mladý muž v modré basketbalové čepici. Zdál se proti kulkám odolný. A pak se velmi pomalu otočil tváří k mému tátovi.