Crescendo: 24 kapitola

kapitola 24

Rixon mě chytil za zápěstí a pevně mě stisknul. „Buď opatrná v tom, do čeho strkáš nos.“ Jeho čelist se chvěla hněvem a jeho nosní dírky se rozšířily. „Možná je tohle věc, kterou děláš Patchovi, ale mých jizev se nikdo nedotýká.“ Zvednul na mě smysluplně obočí.

Můj žaludek byl zauzlovaný tak pevně, že se téměř zdvojnásobil.

„Viděla jsem umírat mého tátu,“ vyhrkla jsem, zasažená hrůzou.

„Viděla jsi vraha?“ zeptal se Rixon a zatřásl mi zápěstím, za které mě vytáhnul zpět do současnosti.

„Viděla jsem Patche zezadu,“ vydechla jsem. „Měl na sobě svou basketbalovou čepici.“

Přikývl, jako by tím potvrdil, že to, co jsem viděla, už nemůže být změněno.

„Nechtěl ti lhát, ale věděl, že kdyby ti řekl pravdu, ztratil by tě. Stalo se to předtím, než tě poznal.“

„Nezajímá mě, kdy se to stalo,“ řekla jsem pronikavým hlasem. Třásla jsem se. „Musí být postaven před soud.“

„Nemůžeš ho předat spravedlnosti. Je to Patch. Pokud to uděláš, opravdu si myslíš, že se nechá odtáhnout policajtama?“

Ne, to si nemyslím. Policie by proti Patchovi nic nezmohla. Pouze archandělé ho mohli zastavit. „Je tu ale jedna věc, kterou nechápu. V mé paměti byli jen tři lidé. Můj otec, Patch a Hank Millar. Tři z nich viděli, co se stalo. Tak jak to, že jsem to viděla ve tvé paměti?“

Rixon nic neřekl, ale jeho výraz ztvrdl.

V mysli se mi usadily nové strašné myšlenky. Všechny jistoty, které jsem měla o vrahovi mého otce, se vypařily. Viděla jsem vraha zezadu a předpokládala, že to byl Patch, protože měl jeho čepici. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si byla jistá, že vrah byl na Patche příliš vysoký a jeho ramena byla moc velká.

Ve skutečnosti vypadal vrah jako ...

„Ty jsi ho zabil,“ zašeptala jsem. „To jsi byl ty. Měl jsi na sobě Patchovu čepici.“ Šok z té chvíle rychle vystřídala hrůza a strach, studený jako led. „Zabil jsi mi otce.“

Všechny stopy milosrdenství nebo soucitu zmizely z jeho očí. „No, to je trapné.“

„Měl jsi na sobě Patchův klobouk tu noc. Půjčil ti ho? Nemohl jsi zabít mého tátu, aniž by sis neopatřil jinou identitu. Mohl jsi to udělat, když jsi sám sebe odstranil ze situace,“ řekla jsem a vzpomínala na všechno, na co jsem si pamatovala z hodiny psychologie v prvním ročníku. „Ne. Počkej. Tak to nebylo. Předstíral jsi, že jsi Patch, protože se ti líbila ta představa, že můžeš. Žárlíš na něj. Je to tak, viď? Raději by ses ho-“

Rixon sevřel mé lícní kosti a nutil mě přestat. „Drž hubu.“

Trhla jsem sebou. Bolela mě čelist z toho, jak mě držel. Chtěla jsem se na něj vrhnout a bít ho vším, co by se mi naskytlo, ale věděla jsem, že potřebuju zůstat v klidu. Potřebovala jsem zjistit všechno, co jsem mohla. Už mi začínalo pomalu docházet, že mě Rixon nepřivedl do tunelů, aby mi pomohl. Spíš jsem si začínala myslet, že mě sem přivedl s úmyslem, že už se nikdy nedostanu zpátky nahoru.

„Žárlím na něj?“ řekl krutě. „Samozřejmě, jsem žárlivý. Není jediný, kdo je na nejlepší cestě do pekla. Byli jsme v tom spolu, ale teď je pryč. Dostal zpátky křídla.“ Jeho oči si mě znechuceně změřily. „Kvůli tobě.“

Zavrtěla jsem hlavou, tohle mu neuvěřím. „Zabil jsi mi tátu ještě předtím, než jsi se dozvěděl, kdo jsem.“

Zasmál se, ale postrádalo to humor. „Věděl jsem, že jsi někde tam venku a hledal jsem tě.“

„Proč?“

Rixon vyndal z pod košile pistoli a použil ji, aby mě donutil jít ještě hlouběji do Domu legrace. „Běž.“

„Kam jdeme?“

Neodpověděl.

„Policie je na cestě.“

„K čertu s policií,“ řekl Rixon. „Skončím s tebou dřív, než se sem dostanou.“

Skončím?

Zůstaň v klidu, poručila jsem si. Stůj. „Zabiješ mě kvůli tomu, že vím pravdu? Protože vím, že jsi mi zabil tátu?“

„Harrison Grey nebyl tvůj otec.“

Otevřela jsem pusu, ale nečekala jsem, že přijde s tímto argumentem.

Do mé mysli se dostal obrázek Marcie na její verandě, kde mi říkala, že by Hank Millar mohl být můj otec. Cítila jsem, jak se mi obrací žaludek. Znamenalo to, že měla Marcie pravdu? Opravdu jsem byla držena šestnáct let ve tmě, co se týkalo pravdy o mojí rodině? Napadlo mě, jestli můj táta znal mého skutečného tátu. Harrison Grey. Muž, který byl pro mě oporou a miloval mě. Ne jako můj biologický otec, který mě opustil. Ne Hank Millar, který by měl jít do pekla za všechno, co mi udělal.

„Tvůj táta je Nephil jménem Barnabáš,“ řekl Rixon. „Možná ho budeš znát spíš jako Hanka Millara.“

Ne.

Otočila jsem se k němu bokem. Dostala jsem z pravdy závrať. Sen. Patchův sen. Byla to skutečná paměť. Barnabáše-Hanka Millara-byl to Nephilim.

A byl to můj otec.

Můj svět se mi hroutil a já byla nucena zůstat v tom okamžiku o něco déle. Daleko vzadu v mé mysli jsem hledala v paměti a snažila jsem si vzpomenout, kde jsem jméno Barnabáš slyšela předtím. Nemohla jsem si vzpomenout, ale věděla jsem, že to nebylo poprvé, co jsem ho slyšela. Bylo příliš neobvyklé na to, abych ho zapomněla. Barnabáš, Barnabáš, Barnabáš ...

Zápasila jsem, aby se mi v hlavě spojily informace dohromady. Proč mi to Rixon povídá? Jak to, že ví o mém biologickém otci? Proč se o to stará? A pak mi to došlo. Jednou, když jsem se dotknula Patchovi jizvy a odneslo mě to do jeho paměti, slyšela jsem ho mluvit o jeho Nephilovy, který mu složil přísahu, Chauncey Langeais. Také mluvil o Nephilovy Rixona, Barnabášovi ...

„Ne,“ zašeptala jsem. To slovo mi vyklouzlo.

„Ano.“

Zoufale jsem chtěla utéct, ale moje nohy mi zdřevěněly. Měla jsem je jako z olova.

„Když se Hank dozvěděl, že je tvoje máma těhotná, doslechl se o knize Enoch a začal se obávat, že bych to dítě začal hledat. Zvlášť, kdyby to byla dívka. Udělal to jediné, co mohl. Schoval ji. Tebe. Když řekl svému kamarádovi Harrisonovi Greyovi, že je tvoje máma v potížích, souhlasil, že si jí vezme a tebe uzná jako svou.“

Ne, ne, ne. „Ale já jsem příbuzná s Chaunceym. Z otcovy strany. Ze strany Harrisona Greye. Mám značku na zápěstí, která to dokazuje.“

„Ano, ano. Před mnoha staletími se Chauncey zabavil s jednou naivní dívkou na farmě. Měla syna. Nikdo neví o tom chlapci nic konkrétního, ani o jeho synech nebo synech těch synů. Až do chvíle, kdy měl jeden z těch synů nemanželský sex s jednou ženou. Byl to čistokrevný Nephilim, později se stal vévodou Langeais. Linie, která nakonec zplodila Barnabáše, neboli Hanka, jak asi preferuje v poslední době.“ Rixon mi vysvětlil, abych si konečně spojila dvě a dvě dohromady. Už jsem to chápala.

„Chceš tím říct, že jak Harrison, tak Hank měli krev Nephila Chaunceyho,“ řekla jsem. Hank, čistokrevný, první z generace Nephilů, byl nesmrtelný, zatímco můj vlastní táta měl krev Nephilima, která se ředí už po staletí, stejně jako ta moje, nesmrtelný nebyl. Hank, muž, kterého jsem sotva znala a už jsem ho nemohla respektovat míň, mohl žít věčně.

I když můj táta je už navždy pryč.

„To říkám, lásko.“

„Neříkej mi lásko.“

„Byla bys raději, kdybych ti říkal andílku?“

Dělal si ze mě legraci. Koketoval se mnou, protože mě měl přesně tam, kde mě chtěl mít. Prošla jsem si tím už jednou, s Patchem. Věděla jsem, co přijde. Hank Millar byl můj biologický otec a Rixonův Nephilský sluha. Rixon mě obětuje, aby tím zabil Hanka a dostal lidské tělo.

„Můžu dostat nějaké poslední odpovědi?“ Zeptala jsem se odvážným hlasem, a to navzdory mému strachu.

Pokrčil rameny. „Proč ne?“

„Myslela jsem, že jen první generace Nephilimů mohla přísahat věrnost. Aby byl Hank ale z první generace, musel mýt za rodiče člověka a padlého anděla. Jeho otec ale nebyl padlý anděl. Byl jeden z mužských potomků Chaunceyho.“

„Zapomínáš na skutečnost, že lidští muži mohou mít pletky s ženami, které jsou padlí andělé.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Padlí andělé nemají lidská těla. Ženy nemohou porodit. Patch mi to řekl.“

„Ale žena, která je padlý anděl a má při Chešvanu lidské tělo může porodit dítě. Člověk může porodit dítě i dlouho po Chešvanu. Dítě je ale zkažené. Bylo zplozeno padlým andělem.“

„To je nechutné.“

Pousmál se. „Souhlasím.“

„Z morbidní zvědavosti, když mě obětuješ, dostaneš lidské tělo, nebo se v tom tvém vytvoří lidský organismus?“

„Stanu se člověkem,“ jeho ústa se mírně zkřivily. „Takže když se vrátíš mě strašit z hrobu, budeš vědět, že máš hledat stejně hezkou schránku jako teď.“

„Patch by se mohl každou chvíli objevit a zastavit tě.“ řekla jsem a snažila jsem se znít silně, ale nemohla jsem zastavit nesnesitelný třes každé části mého těla.

Jeho oči se mi vysmály. „Dalo mi to dost práce, ale jsem si jistý, že jsem zasadil mezi vás klín tak hluboko, jak to jen šlo. Dost jsi mi pomohla tím, že jsi se s ním rozešla-nemohl jsem si to naplánovat líp. Pak jste se pořád jen hádali, kvůli tvé žárlivosti na Marcie a ta karta od Patche-kterou jsem tě omámil-v tobě nahlodala semínko nedůvěry. Když jsem ukradl Barnabášovi prsten a nechal ti ho v pekárně poslat, neměl jsem pochyb o tom, že bude Patch poslední člověk, za kterým by si s tím běžela. Spolknout svou hrdost a požádat ho o pomoc? Když sis myslela, že chodí s Marcie? Ani náhodou. Hrála jsi mi přímo do karet, když ses mě zeptala, co vím o Černé ruce. A já ti proti němu poskytl drtivý důkaz, když jsem ti řekl, že se mu tak říkalo. Pak jsem využil směru našeho rozhovoru a zmínil adresu jednoho z domů Barnabáše, jako adresu Patchova domu. Moc dobře jsem věděl, že tam půjdeš slídit a pravděpodobně najdeš další důkazy o tom, že je to Černá ruka.

Zrušil jsem plány na ten večer, ne Patch. Nechtěl jsem být uvnitř kina, když ty budeš sama v tom bytě. Potřeboval jsem jít za tebou. Dal jsem dovnitř dynamit v naději, že tě to zabije, ale ty ses dostala pryč.“

„Jsem dotčená, Rixone. Bomba. Tak komplikované. Proč sis to nezjednodušil a jednu noc jsi nepřišel do mé ložnice a nestřelil mi kulku mezi oči?“

Roztáhl před sebe ruce. „Tohle je pro mě velký okamžik, Noro. Můžeš mě obviňovat za to, že si to chci trošku užít? Snažila jsem se předstírat, že jsem duch Harrisona a nalákat tě tak blízko, abych tě mohl dostat. Myslel jsem na to, jak by bylo fantastické, kdybych tě dostal do hrobu s pocitem, že tě zabil tvůj táta. Ale tys mi nevěřila. Utekla jsi.“ Trochu se zamračil.

„Jsi psychopat.“

„Dávám přednost pojmu kreativní.“

„Co dalšího byla lež? Na pláži, když jsi mi říkal, že Patch je pořád můj anděl strážný-“

„Pro falešný pocit bezpečí? Ano.“

„A krevní přísaha?“

„To jsem si vymyslel. Aby to bylo zajímavé.“

„Takže v podstatě všechno, co jsi mi kdy řekl, byla lež.“

„Kromě části o tvém obětování. To jsem byl smrtelně vážný. Dost povídání. Pojďme už to skončit.“ Použil zbraň, aby mě postrčil hlouběji do Domu legrace. Surové dloubnutí hlavní mě vyvedlo z rovnováhy a já jsem padala do strany. Chtěla jsem se o něco opřít, ale spadla jsem na zem, která se začala hýbat nahoru a dolů. Cítila jsem, jak mě Rixon chytil za zápěstí, aby mě uklidnil. Něco se pokazilo. Jeho ruka sklouzla z té mé. Slyšela jsem, jak jeho tělo měkce dopadlo na zem. Zdálo se, že ten zvuk se ozval přímo zezdola. Musela jsem si vyčistit hlavu-nejspíš spadl na jeden z mnoha otáčecích dveří, které byly rozmístěny po celém Domu legrace. Nechtěla jsem tady ale zůstat tak dlouho, abych zjistila, jestli hádám správně.

Podívala jsem se na cestu, kterou jsme přišli a hledala jsem hlavu klauna. Přede mnou vyskočila postava. Světlo, které jí bliklo nad hlavou, aby jí osvítila, odhalila zkrvavenou sekeru, vklíněnou do vousaté pirátské hlavy. Šilhal na mě a za chvíli se jeho oči stočily do jeho hlavy a světlo zhaslo.

Zhluboka jsem se několikrát nadechla. Říkala jsem si, že to byla jen figurína, ale najednou se podlaha zachvěla a třásla se mi pod botami. Klesla jsem na kolena a plazila se přes špínu. Kamínky se mi zařezávaly do dlaní. Snažila jsem se uklidnit svou hlavu, která se mi točila stejně jako podlaha pode mnou. Lezla jsem ještě několik metrů. Nechtěla jsem se zastavit. Chtěla jsem se pohybovat tak dlouho, dokud nenajde Rixon cestu ven z propadliště.

„Noro!“ Rixonův drsný hlas se donesl až ke mně.

Zastavila jsem se a opřela jsem se o stěnu. Zdi ale byly obalené v slizu, který mi začal téct po rukou. Někde nad hlavou se mi ozval smích a pomalu se změnilo v krákání. Otřásla jsem si z rukou sliz. Pak jsem se vydala do naprosté temnoty, která ležela před námi. Byla jsem ztracená. Prohrála jsem, prohrála, prohrála.

Běžela jsem několik kroků vpřed. Pak jsem se zastavila a zamžourala na slabou záři oranžového světla, která byla několik metrů přede mnou po pěšině. Nebyla to hlava klauna, ale v tu chvíli mě přitahovalo světlo stejně jako můru. Když jsem dorazila k lucerně, která byla jen laciné Halloweenská lucerna. Svítila nad nápisem TUNEL ZKÁZY. Stála jsem na přístavišti. Malé plastové lodě byly zakotvené u mola. Pod nimi byla voda z kanálu.

Slyšela jsem za mnou kroky. Neměla jsem čas přemýšlet, vstoupila jsem do nejbližší loďky. Rychle jsem se snažila chytit rovnováhu, když se loď prudce pohnula. Spadla jsem na dřevěnou podlahu, která sloužila jako paluba.

Lodě byly vyrovnané v jedné řadě. Byly připevněné k dráze, protože byly řízené do tunelu přede mnou. Dveře od salonu se rozletěly a já zamířila s mou lodí do tunelu.

Přešla jsem na přední část lodě a vylezla jsem na bezpečnostní zábradlí na přídi. Chvíli jsem tam zůstala a jednou rukou se držela lodi. Tu druhou jsem natáhla dopředu a snažila se uchopit zadní část lodi přede mnou. Chybělo mi jen pár centimetrů. Musela jsem skočit. Posunula jsem se na přídi tak daleko, jak jsem se odvážila. Odrazila jsem se a pak jsem skočila. Zvládla jsem to a přistála na zadní straně lodi.

Dovolila jsem si krátkou chvíli úlevy a pak jsem pokračovala. Opět jsem se přestěhovala na příď a měla v úmyslu skákat z lodě na loď až do konce jízdy. Rixon byl ale větší a rychlejší. Navíc měl zbraň. Moje jediná naděje na přežití byla, být neustále v pohybu. Protahovat čas, který mu bude trvat, než mě chytí.

Byla jsem na další přídi, připravena ke skoku, když se náhle ozvala siréna a mě oslepilo červené světlo nad hlavou. Od stropu klesla kostra a praštila mě. Ztratila jsem rovnováhu a cítila jsem závrať, když jsem klouzala bokem přes palubu. Chladná voda mi namočila šaty a já se vnořila pod hladinu. Okamžitě jsem se odrazila nohama a vynořila se na vodní hladině. Brodila jsem se v po hrudník hluboké vodě zpátky k člunu. Drkotala jsem o sebe zubama zimou. Sevřela jsem ruce okolo bezpečnostního zábradlí a vytáhla jsem se zpátky dovnitř.

Několik hlasitých výstřelů se ozvalo tunelem. Jedna z kulek mi zasvištěla kolem ucha. Sehnula jsem se na lodi, zatímco se o několik lodí zpět ozval Rixonův smích. „Je to jen otázka času,“ zavolal.

Nad hlavou mi opět zablikalo světlo a v jeho poblikávání jsem zahlédla Rixona, jak si ke mně přes lodě razí cestu.

Někde před námi se ozval slabý řev. Zhoupnul se mi žaludek. Cítila jsem, jak se moje koncentrace přesouvá od Rixona k stále rostoucí vlhkosti vzduchu. Moje srdce se na okamžik zastavilo a pak se rozbušilo dvakrát tak rychle.

Chytla jsem se kovové tyče a připravila jsem se na pád. Přední část lodě se naklonila a pak padala do vodopádu. Loď dopadla na dno a po obou jejích stranách vystříkla voda. Byla jsem mokrá a byla mi zima. Už jsem se ale netřásla. Jen jsem si utírala oči do sucha. To bylo, když jsem uviděla malou místnost, uvnitř tunelu po mé pravici. Dveře byly označené nápisem NEBEZPEČÍ:VYSOKÉ NAPĚTÍ.

Podívala jsem se zpátky na vodopád. Rixonův člun doposud nespadnul. Měla jsem jen pár sekund. Udělala jsem riskantní rozhodnutí. Skočila jsem přes okraj lodi a opustila jsem tak rychle, jak jsem mohla, plošinu. Došla jsem až ke dveřím a snažila jsem se je otevřít. Když se mi to podařilo, uslyšela jsem hlasitě syčení a řinčení strojů. Byly tam stovky strojů, které skřípaly a něco zpracovávaly. Našla jsem strojovnu Domu legrace a zároveň vchod do podzemních tunelů.

Zavřela jsem za sebou dveře. Byla v nich malá dírka, kterou bylo vidět ven. Přitiskla jsem na dírku oko a dívala jsem se, jak další loď padá dolů. Rixon byl na té lodi. Držel se kovového postranního panelu a prozkoumával vodu. Viděl mě vyskočit? Hledal mě? Jeho loď pokračovala dolů, ale on přeskočil okraj lodi a přistál s hlasitým šplouchnutím do vody. Sundal si vlasy z tváře a prohledával očima povrch vody. Až tehdy jsem si uvědomila, že byly jeho ruce prázdné. Nehledal mě. Hledal svou zbraň, kterou upustil při padání.

V tunelu byla tma a já věděla, že je nemožné, aby Rixon viděl až na dno kanálu. To znamenalo, že se bude muset pro svou pistoli potopit. To nějakou dobu potrvá. Samozřejmě, potřebovala jsem víc, než jen trochu času. Potřebovala jsem nemožné štěstí. Policie musela zrovna teď pročesávat park. Až je napadne hledat v podzemí Domu legrace, nebude už pozdě?

Prohledala jsem dveře a doufala jsem, že najdu zámek na vnitřní straně. Žádný tam ale nebyl. Najednou jsem si přála, aby trochu zariskovala a zkusila své šance uniknout tunelem Rixonovi, spíš než se hloupě schovat. Pokud mě Rixon najde v téhle místnosti, budu v pasti.

Najednou se nalevo ode mě ozval přerývavý dech.

Otočila jsem se a podívala se do tmy. „Kdo je tam?“

„Kdo si myslíš?“

Zamrkala jsem na stín. „Scotte?“ Udělala jsem několik nervózních kroků vzad.

„Ztratil jsem se v tunelech. Tak jsem otevřel dveře a vešel sem.“

„Pořád krvácíš?“

„Jo. Kupodivu ještě nejsem úplně vyprázdněný.“ Jeho slova byla trhaná a já jsem mohla říct, že vynakládá spoustu energie na to, aby vůbec mohl mluvit.

„Potřebuješ doktora.“

Zasmál se. „Potřebuju ten prsten.“

Až doteď jsem nevěděla, jak důležitý ten prsten pro Scotta je. Byl vyčerpaný bolestí a já si byla jistá, že se mě teď nebude snažit držet jako rukojmí. Byl vysílený výstřelem, ale byl to Nephilim. Přežije. Pokud budeme spolupracovat, máme šanci se dostat ven. Ale dřív, než jsem ho mohla přesvědčit, aby mi pomohl uniknout před Rixonem, potřebovala jsem, aby mi věřil.

Šla jsem k němu a klekla si vedle něj. Jednu ruku si tisknul k boku, těsně pod hrudním košem, aby zastavil tekoucí krev. Jeho tvář měla barvu kukuřičného škrobu a výraz v jeho očích mi dokazoval to, co jsem už věděla: Měl velké bolesti. „Nevěřím, že ten prsten nepoužiješ pro nábor nových členů,“ řekla jsem tiše. „Budeš nutit ostatní lidi, aby vstoupili do společnosti.“

Scott zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. „Je tu něco, co ti musím říct. Pamatuješ, jak jsem ti řekl, že jsem pracoval tu noc, co zastřelili tvého tátu?“

Matně jsem si vzpomněla, že říkal, že byl v práci, když se dozvěděl o vraždě mého táty. „Co se tam stalo?“ zeptala jsem se váhavě.

„Pracoval jsem v samoobsluze, tzv Minutka, která byla jen o pár bloků dál.“ Odmlčel se, jakoby čekal, že dojdu k nějakému velkému závěru. „Měl jsem tu noc sledovat tvého otce. Řekl mi to Černá ruka. Řekl, že je tvůj táta na cestě na jednu schůzku a já ho musím udržet v bezpečí.“

„Co mi to tu říkáš?“ zeptala jsem se a byla jsem bílá jako křída.

„Nechtěl jsem ho sledovat.“ Scott sklonil obličej do dlaní. „Chtěl jsem ukázat Černé ruce, že mě nemůže ovládat. Chtěl jsem mu ukázat, že nejsem součástí jeho společnosti. Tak jsem zůstal v práci. Nechtěl jsem jít pryč. Nesledoval jsem tvého otce. A on umřel. Umřel kvůli mně.“

Sklouzla jsem po zdi, dokud jsem neseděla vedle něj. Nemohla jsem mluvit. Nenašla jsem ta správná slova.

„Ty mě nenávidíš, viď?“ zeptal se.

„Ty jsi mi nezabil tátu,“ řekla jsem otupěle. „Není to tvoje vina.“

„Věděl jsem, že má potíže. Proč by jinak Černá ruka chtěl, abych se ujistil, že bude při té schůzce v bezpečí? Měl jsem tam být. Pokud bych poslechl rozkazy Černé ruky, byl by tvůj otec naživu.“

„Je to minulost,“ zašeptala jsem a snažila se zpracovat informaci o vině Scotta. Potřebovala jsem jeho pomoc. Společně bychom mohli utéct. Nemohla jsem si dovolit ho nenávidět. Musela jsem s ním spolupracovat. Potřebovala jsem mu důvěřovat a potřebovala jsem, aby mi věřil i on.

„To, že je to minulost neznamená, že je snadné zapomenout. Méně než hodinu potom, co jsem měl sledovat tvého otce, mi volal můj táta a řekl mi ty novinky.“

Aniž bych o tom věděla, fňukla jsem.

„Pak do samoobsluhy vstoupil Černá ruka. Měl na sobě masku, ale já poznal jeho hlas.“ Scottův hlas se zachvěl. „Nikdy na ten hlas nezapomenu. Dal mi pistoli a řekl, abych se ujistil, že už jí nikdy nikdo neobjeví. Byla to pistole tvého táty. Řekl, že chce, aby policie dostala zprávu, že tvůj táta zemřel nevinný a neozbrojený. Nechtěl, aby tvoje rodina přes bolest a zmatek věděla, že byl tvůj otec zapleten se zločinci, jako je on. Chtěl, aby to vypadalo jako náhodné přepadení.

Měl jsem hodit zbraň do řeky, ale já si jí nechal. Chtěl jsem se dostat ze společnosti. Jediný způsob, jaký jsem viděl, bylo použít něco k vydírání Černé ruky. Tak jsem k tomu použil tu zbraň. Když jsme se moje máma a já přestěhovali sem, nechal jsem pro Černou ruku vzkaz. Řekl jsem mu, že kdyby mě přišel hledat, osobně bych se ujistil, že se policii dostane do rukou zbraň Harrisona Greye. Že se ujistím, že se celý svět dozví o jeho vazbách na Černou ruku. Přísahal jsem, že protáhnu jméno tvého táty bahny tolikrát, kolikrát to bude potřeba, abych dostal svůj život zpátky. Stále tu zbraň mám.“ Rozevřel ruce a sáhl si mezi kolena. Zarachotil cement. „Stále ji mám.“

Projela mnou tupá bolest a vztek.

„Bylo tak těžké být s tebou,“ řekl Scott a jeho hlas byl křehký. „Chtěl jsem, abys mě nenáviděla. Bůh ví, že jsem se nenáviděl sám. Pokaždé, když jsem tě viděl, myslel jsem jen na to, jak moc jsem byl zbabělý. Mohl jsem zachránit tvému otci život. Omlouvám se,“ řekl a jeho hlas přeskočil.

„To je v pořádku,“ řekla jsem spíš sobě, než Scottovi. „Všechno bude v pořádku.“ Byla to ta nejtěžší lež, jakou jsem kdy vyslovila.

Scott zvedl zbraň v ruce. Trvalo mi chvíli, než mi došlo, co dělá. Přiložil si ji k hlavě. „Nezasloužím si žít,“ řekl.

Kolem mého srdce se obalil ledový závoj. „Scotte-“ začala jsem.

„Tvoje rodina si to zaslouží. Už se na tebe nemůžu podívat. Už se nemůžu podívat ani na sebe.“ Jeho prst sklouzl ke spoušti.

Neměla jsem čas na to přemýšlet. „Nezabil jsi mi tátu,“ řekla jsem. „Udělal to Rixon-přítel Vee. On je padlý anděl. Tohle všechno je skutečné. Jsi Nephilim, Scotte. Nemůžeš zemřít. Ne takhle. Jsi nesmrtelný. Nikdy nezemřeš. Pokud chceš napravit pocit viny, který máš ze smrti mého táty, pomoz mi dostat se odsud. Rixon je na druhé straně těchhle dveří a chce mě zabít. Jediný způsob, jak bych mohla přežít je, když mi pomůžeš.“

Scott se na mě díval beze slov. Než mohl odpovědět, dveře od strojovny se se škrábáním otevřely. Objevil se v nich Rixon. Odhrnul si vlasy z čela a rozhlédl se po malé místnosti. Na popud mého pudu sebezáchovy, jsem se přitiskla blíž ke Scottovi.

Rixon pohlédl ze mě na Scotta.

„Budeš muset projít nejdřív přese mě, než se dostaneš k ní,“ řekl Scott. Objal mě levou paží a pak přesunul svou váhu, aby se dostal přese mě a ochránil svým tělem to mé. Dýchal rychle.

„Žádný problém.“ Rixon zvedl pistoli a vystřelil několikrát do Scotta. Scott klesl a jeho tělo mi ochablo v náruči.

Po tváři mi tekly slzy. „Přestaň,“ zašeptala jsem.

„Neplač, lásko. Není mrtvý. Nenech se oklamat – až se probudí, bude mít obrovské bolesti, ale to je cena, kterou platí za své tělo. Vstaň a pojď ke mně.“

„Polib si.“ Nevěděla jsem, kde se ve mně bere ta odvaha, ale když jsem měla umřít, nebude to bez boje. „Zabil jsi mi otce. Nic pro tebe neudělám. Pokud mě chceš, pojď si pro mě.“

Rixon si přejel palcem přes ústa. „Nevidím důvod, proč to pořád řešíš. Technicky vzato, Harrison není tvůj otec.“

„Zabil jsi mi otce,“ opakovala jsem a setkala se s Rixonovým pohledem. Měla jsem pocit hněvu ostrý a zžíravý. Zdálo se, jako by to chtělo ze mě ven.

„Harrison Grey se zabil sám. Měl zůstat mimo hru.“

„Snažil se zachránit život jiného člověka!“

„Člověka?“ Rixon si odfrkl a vyhrnul si mokré rukávy až k loktům. „Neříkal bych Hankovi Millarovi člověk. Je to Nephilim. Spíš zvíře, než člověk.“

Zasmála jsem se. Byl to skutečný smích, ale zdálo se, jako by se bublina v mém krku zvětšila a dusila mě. „Víš co? Je mi tě skoro líto.“

„Legrační, právě jsem ti chtěl říct to samé.“

„Teď mě zabiješ, viď?“ Čekala jsem, že se někde hluboko uvnitř mě ozve strach, ale všechen můj strach byl pryč. Cítila jsem se ledově klidná. Co se týkalo času, nemohla jsem to urychlit, ani zpomalit.  Dívala jsem se mu přímo do očí. Byly klidné a chladné jako zbraň, kterou na mě teď Rixon mířil.

„Ne, nezabiju tě. Obětuju tě.“ Ušklíbnul se. „Mezi tím je propastný rozdíl.“

Snažila jsem se utéct, ale spalující oheň vybuchl v mém těle a odhodil mě na zeď. Bolest byla všude. Otevřela jsem ústa k výkřiku, ale už bylo pozdě. Neviditelná pokrývka mě dusila. Dívala jsem se Rixonovým směrem. Jeho tvář byla rozmazaná a rozostřená, když jsem se snažila zbavit pokrývky.

Moje plíce se rozšířily a hrozily, že prasknou. Právě když jsem si myslela, že už to déle nevydržím, mou hrudí prošla úleva. Přes rameno Rixona jsem viděla, jak se Patch pomalu přesouvá ke dveřím.

Snažila jsem se na něj zavolat, ale zoufalá potřeba nadechnout se mi to nedovolila.

Bylo po všem.