Crescendo: 25 kapitola

kapitola 25

„Noro?“

Snažila jsem se otevřít oči. Ale i když můj mozek vysílal do mého těla příkazy, neposlouchalo. Spoustu hlasů šlo dovnitř a ven. Někde vzadu v mé mysli jsem věděla, že byla teplá noc, ale i přes to jsem se koupala ve studeném potu. A ještě něčem. Krvi.

Mojí krvi.

„Budeš v pořádku,“ řekl detektiv Basso, když jsem vykřikla a můj hlas zněl zaškrceně. „Jsem tady. Nikam nepůjdu. Zůstaň se mnou, Noro. Všechno bude v pořádku.“

Snažila jsem se přikývnout, ale cítila jsem se, jako bych byla někde mimo mé tělo.

„Záchranáři už pro tebe poslali ER. Už pro tebe máme nosítka. Právě jsem na cestě z Delphic.“

Po tvářích se mi skoulelo pár horkých slz. Zamrkala jsem a otevřela jsem oči. „Rixon.“ Můj jazyk byl kluzký a slova sotva vyšly ven. „Kde je Rixon?“

Ústa detektiva Baase byly staženy do tenké linky. „Psst. Nemluv. Střelili tě do ramene. Je to jen povrchové zranění. Máš štěstí. Všechno bude v pořádku.“

„Scott?“ řekla jsem, když se mi vrátily vzpomínky. Snažila jsem se posadit, ale byla jsem připoutaná k lůžku. „Dostal se Scott ven?“

„Scott byl s tebou?“

„Jo. Za skříňkou s elektrikou. Byl zraněný. Rixon ho střelil taky.“

Detektiv Basso zakřičel na jednoho z uniformovaných důstojníků, který stál vedle ambulance. Přiskočil k nám. „Ano, detektive?“

„Říká, že byl Scott Parnell ve strojovně.“

Důstojník zavrtěl hlavou. „Prohledali jsme místnost. Nikdo jiný tam nebyl.“

„Tak to prohledejte znovu!“ zakřičel detektiv Basso a ukázal rukou na bránu do Deplhic Obrátil se ke mně. „A kdo je sakra Rixon?“

Vozík se odrazil z parkoviště, když mě zdravotníci zvedali do zadní části sanitky. Detektiv Basso si vlezl dovnitř a sedl si vedle mě. Sotva jsem si toho všimla. Moje pozornost se ubírala jiným sěrem. Musela jsem mluvit s Patchem. Musela jsem mu říct o Rixonovi-

„Jak vypadá?“

Zvuk hlasu mě vytrhl z myšlenek zpátky. „Byl tam. Včera v noci. Uvázal Scotta vzadu v jeho autě.“

„To byl ten chlap, co tě postřelil?“ Detektiv Basso začal mluvit do jeho vysílačky. „Podezřelý se jmenuje Rixon. Vysoký, hubený, černé vlasy. Jestřábí nos. Věk plus mínus dvacet let.“

„Jak jste mě našel?“ Moje paměť se pomalu dávala dohromady. Vzpomněla jsem si, že jsem uviděla Patche u vchodu do strojovny. Byl to jen zlomek sekundy, ale byl tam. Byla jsem si tím jistá. Kde byl teď? Kde byl Rixon?

„Anonymní tip. Volající mi řekl, že bych tě mohl najít ve strojovně v dolní části Tunelu osudu. Zdálo se to jako pitomost, ale nemohl jsem to ignorovat. Taky řekl, že se postaral o toho, kdo tě postřelil. Myslel jsem si, že myslí Scotta, ale tys mi řekla, že za to může Rixon. Řekneš mi, co se děje? Počínaje jménem toho chlapa, co tě zachránil, a kde ho najdu?“

O pár hodin později detektiv Basso zastavil na příjezdové cestě před statkem. Byly skoro dvě hodiny ráno a v oknech se odrážela temná obloha. Propustili mě z ER. Vyčistili mi a ovázali ránu. Zatímco s mámou mluvil nemocniční personál, já jsem nemohla. Věděla jsem, že s ní dříve nebo později budu muset promluvit, ale shon nemocnice nevypadal jako to správné místo. Když ke mně sestra natáhla ruku s telefonem, jen jsem zakroutila hlavou.

Také jsem musela podat policii hlášení. Byla jsem si jistá, že si detektiv Basso myslel, že Scott ve strojovně byl jenom moje halucinace. Taky jsem si byla jistá, že si myslel, že zadržuju informace o Rixonovi. O tom druhém měl pravdu, ale i kdybych mu řekla všechno, Rixona by nenašel. Pach určitě měl, nebo alespoň doufám, že měl, nějaký plán. Ale já prozatím nevěděla nic. Měla jsem srdce až v krku, když jsem opouštěla Delphic. Přemýšlela jsem, kde je Patch a co se stalo potom, co jsem ztratila vědomí.

Vystoupili jsme z auta a detektiv Basso mě šel doprovodit až ke dveřím.

„Ještě jednou díky,“ řekla jsem mu. „Za všechno.“

„Zavolej, kdybys mě potřebovala.“

Uvnitř jsem rozsvítila všechna světla. V koupelně jsem se svlékla, ale jaksi mi nedošla skutečnost, že celá horní polovina mojí levé paže byla zabalena obvazy. Pach strachu a paniky byl na mém oblečení ještě čerství. Hodila jsem ho na podlahu v koupelně a nechala ho tam. Po tom, co jsem si obalila obvaz igelitem, dala jsem si horkou sprchu.

Když na mě tekla horká voda ze sprchy, pomalu se mi v hlavě přehrávaly všechny výjevy ze včerejší noci. Předstírala jsem, že by mohla voda všechno spláchnout a odnést to, čím jsem si prošla, pryč. Bylo po všem. Byl konec. Ale byla jedna věc, která se mi stále v myšlenkách vracela. Černá ruka.

Pokud Patch nebyl Černá ruka, tak kdo? A jak to, že o něm toho Rixon, padlý anděl, tolik věděl?

O dvacet minut později jsem se zabalila do ručníku a šla zkontrolovat domácí telefon kvůli vzkazům. Jeden hovor byl z Enza, jestli bych si dnes večer nemohla vzít službu. Pak rozzlobené volání Vee, která chtěla vědět, kde jsem. Policie jí vykopla z parkoviště a zavřela park. Ale ne dřív, než jí osobně ujistili, že jsem v bezpečí a že má jet domů a zůstat tam. Ukončila hovor s křikem. „Jestli jsem přišla o nějakou opravdu velkou akci, budu příšerně naštvaná!“

Třetí zpráva byl od neznámého volajícího, ale já poznala Scottův hlas hned, jak začal mluvit. „Až o tom policii řekneš a oni mě začnou hledat, budu už dávno pryč. Jen jsem ti chtěl říct, že se ještě jednou omlouvám.“ Odmlčel se a já slyšela, jak se mu do hlasu vedral úsměv. „Vzhledem k tomu, že vím, že jsi nemocná strachem o mě, tak jsem ti chtěl dát vědět, že jsem se vyléčil a že za chvíli budu zase jako novej. Díky za tip, pokud jde o moje, ehm, zdraví.“

Vykouzlil mi na tváři úsměv a najednou ze mě všechno spadlo. Scott byl po tom všem, co se stalo, v pořádku.

„Bylo hezké tě poznat, Noro Greyová. Kdo ví. Možná to není naposled, co o mně slyšíš. Možná že se v budoucnosti naše cesty zkříží.“ Další pauza. „Ještě jedna věc. Prodal jsem Mustang. Byl příliš nápadný. Koupil jsem si něco jiného, ale zbyly mi peníze. Slyšel jsem, že jsi měla zálusk na Volkswagen. Majitel na tebe zítra čeká. Zaplatil jsem ti plnou nádrž, tak se ujisti, že tě neoškube.“

Zpráva skončila, ale já jsem stále zírala na telefon. Volkswagen? Pro mě? Byla jsem omámená a zmatená ale byla jsem i překvapená a šťastná. Auto. Scott mi koupil auto. Ve snaze vrátit mu laskavost, jsem vymazala zprávu od něj a tím vymazala všechny důkazy o tom, že mi kdy volal. Pokud policie najde Scotta, nebude to kvůli mně. Stejně jsem si nemyslela, že ho někdy najde.

Vzala jsem si do ruky telefon a zavolala mámě. Nechtěla jsem to už odkládat. Dnes večer jsem byla až příliš blízko smrti. Změnilo mi to život. Všechno smažu a začnu od znova. A začnu právě teď. Jediná věc, která mi v tom bránila, byl tenhle hovor.

„Noro?“ odpověděla mi hned hlasem plným paniky. „Dostala jsem zprávu od detektiva. Právě jsem na cestě domů. Jsi v pořádku? Řekni mi, že jsi v pořádku!“

Zhluboka jsem se nadechla a nejistě řekla: „Už jsem.“

„Oh, zlato, tolik tě miluju. Víš to, viď že jo.“ Vzlykala.

„Jo, vím to.“

Pauza.

„Vím o tom, co se skutečně stalo před šestnácti lety,“ řekla jsem pevně.

„O čem to mluvíš? Jsem skoro doma. Nemohla jsem se přestat třást, když jsem domluvila s detektivem. Zhroutila jsem se, absolutně jsem se hroutila. Mají nějakou představu o tom, kdo je to ten Rixon? Co ti chtěl? Nechápu, do čeho ses to zapletla.“

„Proč jsi mi to neřekla?“ zašeptala jsem a slzy mi tekly z očí.

„Zlato?“

„Nora.“ Už nejsem malá holka. „Všechny ty roky jsi mi lhala. Všechny ty chvíle, kdy jsem si stěžovala na Marcie. Všechny ty chvíle, kdy jsme se smály Millarovým, jak jsou hloupý, bohatí a netaktní-“ zlomil se mi hlas.

Dřív bych byla v tuhle chvíli vzteky bez sebe, ale teď jsem nevěděla, jak se mám cítit. Naštvaně? Utrápeně? Ztraceně a zmateně? Moji rodiče udělali Hanku Millarovi laskavost, ale samozřejmě se do sebe zamilovali ... a já milovala je. Takhle to fungovalo. Byli jsme šťastní. Můj táta byl pryč, ale pořád na mě myslel. Pořád se o mě staral. Chtěl by udržet to, co zbylo z naší rodiny pohromadě. Nechtěl by, abych utekla od mámy.

A to bylo to, co jsem chtěla i já.

Zhluboka jsem se nadechla. „Až se dostaneš domů, musíme si promluvit. O Hanku Millarovi.“

Ohřála jsem si hrnek horké čokolády a odnesla si ho do ložnice. Moje první reakce byla strach být na statku úplně sama, protože jsem věděla, že by mohl být Rixon na svobodě. Moje druhá reakce byla klid. Nemohla jsem říct proč, ale věděla jsem, že jsem v bezpečí. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo ve strojovně předtím, než jsem upadla do bezvědomí. Do místnosti vešel Patch.

A pak už jsem měla jen prázdno. Bylo to frustrující, protože jsem si uvědomila, že toho vím víc. Jen to bylo mimo můj dosah. Já ale věděla, že to bylo důležité.

Po chvíli jsem vzdala snahu vzpomenout si. Moje myšlenky byly divoké a alarmující. Můj biologický otec je naživu. Hank Millar mi dal život a pak mě musel dát pryč, aby mě ochránil. Právě teď jsem ale neměla žádnou touhu se s ním spojit. Bylo příliš bolestné i myslet na to, že to někdy udělám. Přiznala bych tím, že je to můj otec, a to já nechtěla. Bylo dost těžké udržet tvář mého skutečného táty v mé paměti. Nechtěla jsem, aby jeho tvář nahradila jiná tak brzy. Ne, nechám Hanka Millera přesně tam, kde je teď-daleko.

Napadlo mě, jestli až si to rozmyslím, mě to vyděsí. Nejen to, že budu muset celý zbytek života schovávat, ale i skutečnost, že se všechno změní navždy. Netoužila jsem po tom vyhledat ho, ale byla tu jedna věc, na kterou jsem stále myslela. Hank mě skryl jako dítě, aby mě ochránil před Rixonem. Byla jsem malá holka. Ale co Marcie? Moje – sestra. Měla z něj stejně tolik krve, jako já. Tak proč ji neschoval? Snažila jsem se odpovědět na mé myšlenky v hlavě, ale na žádnou jsem odpověď neměla.

Zrovna jsem se zahrabala pod peřinu, když se ozvalo zaklepání na dveře. Na mém nočním stolku byl stále hrnek horké čokolády. Nebylo moc lidí, kteří by se tu zastavili, takhle pozdě v noci. Sešla jsem dolů a podívala se kukátkem. Nepotřebovala jsem ale kukátko na to, abych věděla, kdo bude stát na druhé straně dveří. Věděla jsem, že je to Patch ze způsobu, jakým mi tlouklo srdce.

Otevřela jsem dveře. „Řekl jsi detektivu Bassovi, kde mě najde. Přišel jsi a zastavil jsi Rixona od toho, aby mě obětoval.“

Patch se na mě podíval svýma tmavýma očima. Za vteřinu jsem v nich uviděla celý řetězec emocí. Vyčerpání, strach, úlevu. Ucítila jsem rez, cukrovou vatu a zatuchlou vodu. Proto jsem věděla, že byl blízko, když mě našel detektiv Basso v centru Domu legrace. Rixon měl pravdu v tom, že byl Patch vždycky poblíž, aby se ujistil, že jsem v bezpečí.

Objal mě a držel mě pevně proti sobě. „Myslel jsem, že jsem se tam dostal moc pozdě. Myslel jsem, že jsi mrtvá.“

Zkroutila jsem ruce do přední části jeho košile a opřela si hlavu o jeho hruď. Bylo mi jedno, že jsem brečela. Byla jsem v bezpečí a byl tady Patch. Na ničem jiném nezáleželo.

„Jak jsi mě našel?“ zeptala jsem se.

„Už chvíli jsem si myslel, že je to Rixon,“ řekl tiše. „Ale musel jsem si být jistý.“

Podívala jsem se nahoru. „Ty jsi věděl, že mě chce Rixon zabít?“

„Všechny stopy vedly k němu, ale já jsem tomu nechtěl věřit. Rixon a já jsme byli přátelé-“ Patchův hlas se zlomil. „Nechtěl jsem uvěřit, že by mi to udělal. Když jsem byl tvůj anděl strážný, věděl jsem, že tě chce někdo zabít. Nevěděl jsem kdo, protože byli opatrní. Nepřemýšleli aktivně o tvém zabití, takže jsem toho moc nevěděl. Věděl jsem, že lidé neumějí skrývat své myšlenky tak pečlivě. Umět číst myšlenky je schopnost všech andělů.  Tu a tam jsem nahlédl do myšlenek každého. Jen málokdy jsem se podíval do myšlenek Rixonovi, i když jsem nechtěl. Dal jsem ho dohromady s Vee, abych ho mohl mít blíž a pozorovat ho. Taky jsem nechtěl, aby měl nějaký důvod myslet si, že ho podzírám. Věděl jsem, že jediný důvod, proč by tě chtěl zabít, by byl, aby získal lidské tělo. Tak jsem se začal šťourat v minulosti Barnabáše. Pak jsem přišel na pravdu. Jenže Rixon byl dva kroky přede mnou. Musel to zjistit, když jsem tě sledoval loni ve škole. Chtěl se obětovat stejně jako já. Dělal všechno, aby mě přesvědčil, abych to nedělal. Abych se vzdal svazku Enocha a abych tě nezabíjel. Pak by to mohl udělat on.“

„Proč jsi mi neřekl, že se mě snaží zabít?“

„Nemohl jsem. Zřekla ses mě jako svého anděla strážného. Fyzicky jsem do tvého života nemohl zasáhnout, když šlo o tvou bezpečnost. Archandělé mi v tom zabránili pokaždé, když jsem se o to pokoušel. Ale já si našel cestu kolem nich. Mohl jsem ti ukazovat moje vzpomínky, zatímco jsi spala. Snažil jsem se ti dát informace, díky kterým bys zjistila, že je Hank Millar tvůj biologický otec a Rixonův Nephil-sluha. Vím, že sis myslela, že jsem tě opustil, když jsi mě potřebovala nejvíc. Já se ale nikdy nevzdal hledání způsobu, jak tě před Rixonem varovat.“ Jeho ústa se zvedla do jemného úsměvu, i když to gesto bylo unavené. „I když jsi mě blokovala.“

Uvědomila jsem si, že jsem měla zatajený dech a pomalu vydechla. „Kde je Rixon teď?“

„Poslal jsem ho do pekla. Už se nikdy nevrátí.“ Patch zíral přímo před sebe. Jeho oči byly tvrdé, ale ne naštvané. Zklamané, možná. Přál si, aby to dopadlo jinak. Ale pod tím vším, jsem věděla, že trpěl víc, než dával najevo. Poslal svého jediného přítele a jediného člověka, který stál po jeho boku, ať se dělo cokoliv, do věčné temnoty.

„Je mi to líto,“ zašeptala jsem.

Chvíli jsme stáli oba mlčky. Oba jsme si v hlavě přehrávali vlastní představu o osudu Rixona. Neviděla jsem to na vlastní či, ale jen obraz, který jsem si představila stačil, abych se zachvěla.

Nakonec mi v myšlenkách Patch řekl: Jsem tulák, Noro. Jakmile na to archandělé přijdou, začnou mě hledat. Měla jsi pravdu. Opravdu se nestarám o porušování pravidel.

Cítila jsem šílené nutkání vytlačit Patche ven ze dveří. Jeho slova se ozývala v mé hlavě. Tulák? První místo, kde ho budou archandělé hledat, bude tady. Udělat to schválně? „Zbláznil ses?“ řekla jsem.

„Zbláznil. Do tebe.“

„Patchi!“

„Neboj se, máme čas.“

„Jak to víš?“

Zavrávoral o krok zpět s rukou na srdci. „Tvůj nedostatek důvěry mě ranil.“

Přísně jsem se na něj podívala. „Kdy jsi to udělal? Kdy ses stal tulákem?“

Včera večer. Musel jsem, abych se ujistil, že jsi v bezpečí. Věděl jsem, že byl Rixon v Delphic a když jsem viděl ten vzkaz na pultu, kde píšeš, že budeš v Delphic taky, věděl jsem, co bude jeho další krok. Rozešel jsem se s archanděly a šel za tebou. Kdybych se nerozešel s archanděly, andílku, nemohl bych fyzicky zakročit a Rixon by vyhrál.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

Patch mě stiskl pevněji. Chtěla jsem zůstat v jeho objetí a všechno ignorovat, ale i přes pocit, který jsem měla z jeho silného a pevného těla, tam stále byly otázky, které nemohly počkat.

„Znamená to, že už nebudeš strážný anděl Marcie?“ zeptala jsem se.

Cítila jsem, jak se Patch usmál. „Teď jsem soukromník. Vybírám si své klienty sám a ne naopak.“

„Proč Hank skryl mě a ne Marcie?“ Otočila jsem tvář do jeho košile, tak nemohl vidět moje oči. Nestarala jsem se o Hanka. Vůbec ne. Nic pro mě neznamenal, ale přesto měl místo v mém srdci. Chtěla jsem, aby mě miloval stejně jako Marcie. Byla jsem taky jeho dcera. Ale všechno, co jsem věděla bylo, že si nade mnou vybral Marcie. Poslal mě pryč a staral se jenom o ni.

„Já nevím.“ Řekl to tak potichu, že jsem ho přes můj dech skoro ani neslyšela. „Marcie nemá tvojí značku. Hank teď dělá to, co dělal Chauncey. Nemyslím si, že je to náhoda, andílku.“

Moje oči cestovaly na vnitřek mého pravého zápěstí. Na tmavé znamínko, které si lidé často pletli s jizvou. Vždycky jsem si myslela, že moje mateřské znamínko bylo jedinečné. Dokud jsem se nesetkala s Chaunceym. a teď s Hankem. Měla jsem pocit, že ta známka znamená něco mnohem víc, než jen to, že mě pokrevně spojuje s Chaunceym. Byla to děsivá myšlenka.

„Se mnou jsi v bezpečí,“ zamumlal Patch a znovu si mě přitulil do náruče.

Po chvíli ticha jsem řekla. „Co teď bude s námi?“

„Budeme spolu.“ Zvedl obočí v otázce a zkřížil prsty, jako by tím prosil o štěstí.

„Hodně se hádáme,“ řekla jsem.

„A taky se hodně usmiřujeme.“ Patch sáhl po mé ruce a dal mi do hrsti prsten mého táty. Pak mi kolem něj obtočil prsty a políbil mě na klouby. „Chtěl jsem ti ho dát zpátky už dřív, ale ještě nebyl hotový.“

Otevřela jsem dlaň a podívala se na prsten. Na spodní straně bylo dřív vyryto srdce, ale teď tam byla vyrytá ještě dvě jména. NORA a JEV.

Podívala jsem se na něj. „Jev? To je tvoje skutečné jméno?“

„Nikdo mi tak už dlouho neřekl.“ Pohladil mě prstem přes ret a podíval se na mě jeho měkkýma tmavýma očima.

Skrz mě se prohnala touha. Žhavá a naléhavá.

Patch zřejmě cítil to samé, protože zavřel dveře a zamknul. Zhasnul hlavní světlo a místnost se ponořila do tmy. Jen přes závěsy dovnitř svítil měsíc. Ve stejné chvíli se naše oči posunuly na pohovku.

„Moje máma přijde brzy domů,“ řekla jsem. „Měli bychom jít k tobě domů.“

Patch si přejel dlaní po začínajícím strništi na jeho čelisti. „Mám pravidla o tom, koho si tam vezmu.“

Byla jsem unavená jeho odpovědí.

„Pokud mi ukážeš svůj byt, budeš mě muset zabít?“ Hádala jsem a bojovala s podrážděností. „Nebo když budu uvnitř, už nikdy nebudu moct jít ven?“

Patch mě chvíli studoval. Pak sáhl do kapsy a vyndal ze svazku svých klíčů jeden. Dal mi ho do přední kapsy mého pyžama. „Jakmile budeš jednou uvnitř, budeš se muset vrátit.“

O čtyřicet minut později jsem zjistila, jaké dveře tím klíčem odemknu. Patch vjel s Jeepem do Delphic do zábavního parku a zaparkoval na prázdném parkovišti. Šli jsme ruku v ruce  chladný letní vánek mi foukal vlasy do tváře. Patch se zaskřípáním otevřel bránu a držel ji, když jsem procházela.

Delphic vypadalo úplně jinak bez přívalu hluku a světla z karnevalu. Klidné, strašidelné a magické místo. Odpadky se válely na chodníku a vítr je tlačil pryč. Šli jsme po chodníku a najednou se moje oči připevnily na tmavou kostru archanděla, která se tyčila proti černé obloze. Vzduch voněl po dešti. Nad hlavou nám zazněla ozvěna vzdáleného hromu.

Na sever od archanděla mě Patch vytáhl z chodníku. Vylezli jsme po schodech k úklidové místnosti. Odemkl dveře ve stejné chvíli, jako se ozvalo ťukání deště, který padal z nebe a tančil na chodníku. Dveře se za námi zavřely a zahalily nás ve tmě. Park byl děsivě tichý s vyjímkou stálého padání deště, cákajícího ze střech. Cítila jsem, jak se Patch přesunul za mě a dal mi ruce kolem pasu. Pak mi zašeptal do ucha: „Delphic byl postaven pro padlé anděly. Je to jediné místo, kam se archandělé nepřiblíží. Dneska je to jen ty a já, andílku.“

Obrátila jsem se a absorbovala jsem teplo jeho těla. Patch ke mně sklonil bradu a políbil mě. Polibek byl teplý a posílal do mě mrazivé potěšení. Jeho vlasy byly vlhké od deště a já na nich cítila slabé stopy mýdla. Naše ústa přes sebe klouzala. Naše kůže byla kluzká deštěm, který kapal přes nízký strop a zasypával nás studenou sprškou. Patch mě objal a držel mě s intenzitou, díky které jsem k němu chtěla být ještě blíž.

Olíznul mi déšť ze spodního rtu a já jsem cítila, jak se usmívá. Odhrnul mi vlasy stranou a políbil mě těsně nad klíční kost. Pak mě jemně kousnul do ucha. Nakonec se jeho zuby přesunuly k mému ramenu.

Dala jsem mu ruce kolem pasu a tahala si ho blíž.

Patch zabořil obličej do mého ramene a ruce mi položil na záda. Slabě zasténal. „Miluju tě,“ zašeptal mi do vlasů. „Teď jsem šťastnější, než jsem kdy v mém životě byl.“

„Jak dojemné.“ Z nejtemnější části boudy u zadní stěny k nám dolehl hluboký hlas. „Chyťte toho anděla.“

Hrst příliš vysokých a mladých mužů, nepochybně Nephilimů, vyšla ze stínu a obklopila Patche. Zkroutila mu ruce za zády. K mému zmatku se Patch nebránil.

Když jsem začala bojovat a rozběhla se, Patch ke mně promluvil skrz moje myšlenky. Uvědomila jsem si, že mi říká, abych se přestala bránit a pomáhal mi najít cestu ven. Rozptýlím je. Uteč. Vezmi si Jeep. Pamatuješ, jak jsem tě učil krást auta, viď? Nechoď domů. Zůstaň v džípu, dokud tě nenajdu.

Muž, který zůstával v zadní části boudy a poroučel, teď vstoupil do mlhavého paprsku světla, který procházel jednou z mnoha trhlin v boudě. Byl vysoký, štíhlý, pohledný, mladý-vypadal na jeho věk nepřirozeně, byl oblečený v bílém svetru a bavlněných kalhotech.

„Pane Millare,“ zašeptala jsem. Nenapadlo mě, jak jinak mu říct. Hanku by bylo příliš neformální a tati se zdálo až nechutně intimní.

„Dovol mi, abych se představil,“ řekl. „Jsem Černá ruka. Znal jsem velmi dobře tvého otce Harrisona. Nelíbí se mi, že jsem tě právě přistihnul s jedním z potomků ďábla.“ Zavrtěl hlavou. „ Nejsi taková, jako jsem si myslel, že budeš, až vyrosteš, Noro. Bratříčkování s nepřítelem. Výsměch svému dědictví. Věřím, že jsi dokonce v noci vyhodila do vzduchu jeden z mých Nephilimských bezpečných domů. Ale to nevadí. Můžu ti to odpustit.“ Významně se odmlčel. „Řekni mi, Noro. Byla jsi to ty, kdo zabil mého drahého přítele Chunceyho Langeaise?“