Crescendo: 3 kapitola

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 12. 6. 2011 v kategorii Crescendo 2. díl k Zavrženému Becca Fitzpartick, přečteno: 606×

Kapitola 3

Posadila jsem se do rohu mojí postele a zírala do prázdna. Hněv začal ustupovat, ale skoro jsem si přála, abych jím mohla zůstat uchvácená navždy. Prázdnota, kterou po sobě zanechal, bolela víc než ostrá ohnivá bolest, kterou jsem pocítila, když Patch odešel. Snažila jsem se přijít na to, co se právě stalo, ale moje myšlenky byly nesouvislé a neuspořádané. Slova, která jsme na sebe křičeli mi stále zvonily v uších, ale ozývaly se tak zmateně, že mi připomínaly spíš zlý sen, než skutečný rozhovor.

Opravdu jsem se s ním rozešla? Opravdu jsem chtěla, aby to bylo napořád? Vážně nebyl žádný způsob, jak obejít osud, nebo spíš hrozbu archandělů?

Odpovědi na tyhle otázky způsobily, že se mi zkroutil žaludek a hrozilo, že mi bude zle.

Spěchala jsem do koupelny a klekla si k záchodu. V uších mi hučelo a můj dech byl mělký a trhaný. Co jsem to udělala? Nic trvalého-rozhodně nic trvalého. Zítra bychom to mohly vidět každý jinak a všechno by bylo zase jako dřív. Byla to jen hádka. Hloupá hádka. Tohle nebyl konec. Zítra si uvědomíme, jak malicherní jsme byly a omluvíme se. Překonáme to. Smíříme se.

Vytáhla jsem se na nohy a otočila se k umyvadlu. Namočila jsem žínku a položila si jí na obličej. Má mysl měla stále pocit, jako by se se mnou všechno točilo rychleji, než se nit natáčí na cívku. Zavřela jsem oči, aby se pohyb zastavil.

Ale co archandělé? Ptala jsem se sebe stále znovu a znovu. Jak bych mohla mít s Patchem normální vztah, když nás neustále sledovali? Ztuhla jsem.

Mohly by se na mě dívat právě teď. Mohly by se dívat na Patche. Snažili se zjistit, jestli by překročil hranici. Hledali nějakou výmluvu, aby ho poslali do pekla, daleko ode mě, a to navždy.

Cítila jsem, jak se můj hněv vrátil. Proč nás nenechají na pokoji? Proč tolik usilovali o zničení Patche? Patch mi řekl, že byl první padlý anděl. Když dostal svá křídla zpět, je z něj anděl strážný. Rozhořčilo to archanděly? Cítili se Patchem nějak podvedeni?

Nebo si mysleli, že podváděl na své cestě ze dna? Chtěli na jeho místo? Nebo mu jenom nevěřili?

Zavřela jsem oči a cítila, jak kolem nosu stéká slza. Všechno to beru zpátky, pomyslela jsem si. Zoufale jsem chtěla zavolat Patchovi, ale nevěděla jsem, jakému bych ho vystavila riziku. Mohli archandělé odposlouchávat naše hovory? Jak bychom se s Patchem mohly bavit, kdyby nás neustále poslouchali?

Také jsem to ale nemohla vzít zpátky takhle rychle, kvůli mé hrdosti. Copak si neuvědomoval, že to pokazil? Hlavní důvod téhle hádky byl především ten, že mi odmítl říct, co dělal minulou noc před domem Marcie. Nebyla jsem žárlivý typ, ale on věděl o mojí historii s Marcie. Věděla jsem, že to ví.

Bylo v tom ale něco jiného, co způsobilo, že se mi vnitřnosti zkroutily. Patch řekl, že Marcie byla napadena na toaletě mužů v Bo. Co dělala Marcie v Bo? Pokud jsem věděla, nikdo z Coldwateru se nepotloukal kolem Bo. Ve skutečnosti, než jsem potkala Patche, nikdy jsem o tom místu neslyšela. Byla to jen náhoda, že den poté, co byl Patch pod oknem ložnice Marcie, ona prošla předními dveřmi Bo?

Patch trval na tom, že mezi nimi není nic než jen povinnost. Ale co to vůbec znamená? Marcie uměla mnoho věcí, mezi nimi byla taky svůdnost a přesvědčivost. Nejen, že nepřijala žádnou odpověď, ona nepřijala žádnou odpověď, která by neodpovídala přesně tomu, co chtěla. Co když tentokrát chtěla ... Patche?

Hlasitý šramot u předních dveří mě vytrhl z mého zamyšlení.

Schoulila jsem se v hromadě polštářů na mé posteli, zavřela jsem oči a vytočilo číslo mojí mámy. "Parnellovi jsou tady."

"Sakra! Jsem na semaforech ve Walnutu. Jsem tam za dvě minuty. Pozvi je dál."

"Sotva si Scotta pamatuju. Jeho mámu si nepamatuju vůbec. Pozvu je dál, ale nebudu se s nima bavit. Zůstanu v mém pokoji, než přijedeš."   Snažila jsem se v mém podtónu vyjádřit, že je něco špatně, ale nebylo to něco, s čím bych se chtěla svěřovat mámě. Nesnášela Patche. Soucítila by se mnou. Nemohla bych ale přeslechnout štěstí a úlevu v jejím hlase. Ne teď.

"Noro."

"Fajn! Budu s nima mluvit." Odsekla jsem, položila jí telefon a hodila ho přes celou místnost. Dala jsem si na čas při chůzi k předním dveřím. Pak jsem odemkla. Na rohožce stál vysoký kluk. Byl dobře stavěný. Mohla jsem i říct proč, protože jeho tričko nestydatě inzerovalo nápis posilovny-PLATINUM TĚLOCVIČNA, Portland. V pravém ušním lalůčku měl stříbrnou náušnici a jeho Levisky mu na bocích ležely nebezpečně nízko. Měl na sobě růžovou basketbalovou čepici s nápisem Hawaiian, která vypadala jako z police nějakého sekáče, byl v tom ale nejspíš nějaký skrytý humor. Jeho sluneční brýle mi připomněly Hulka Hogana. Přes to všechno měl jakýsi chlapecký šarm.

Koutky úst se mu zvedly. "Ty musíš být Nora."

"A ty musíš být Scott."

Vešel dovnitř a sundal si brýle. Jeho oči přelétly místnost, kuchyň a pak obývací pokoj. "Kde máš mámu?"

"Na cestě domů s večeří."

"A co budeme mít?"

Nelíbilo se mi, jak použil slovo "my". Tady nebylo žádné "my". Tady byla rodina Greyova a rodina Parnellova. Dva samostatné objekty, které jen budou na jednu noc sdílet stejné jídlo u jednoho stolu.

Když jsem neodpověděla, tlačil na mě dál. "Coldwater je trochu menší, než jsem zvyklý."

Založila jsem si ruce na hrudi. "Jo a je taky trochu chladnější než Portland."

Kývnul na mě hlavou a pak se mírně usmál. "Taky jsem si všiml." Vyhnul se mi v cestě do kuchyně a otevřel dveře lednice. "Máš nějaké pivo?"

"Cože? Ne!"

Přední dveře byly stále otevřené a z venku se ozvaly hlasy. Moje máma překročila práh a nesla dvě hnědé tašky s potravinami. Za ní šla žena se špatným účesem-stylem skřítek. Měla těžký růžový make-up. Následovala mámu dovnitř.

"Noro, tohle je Lynn Parnell," řekla moje máma. "Lynn, tohle je Nora."

"Moje, moje," řekla paní Parnell a sepjala ruce. "Vypadá stejně jako ty, že Blythe? A podívej se na ty nohy! Delší než Vegas."

Odpověděla jsem. "Vím, že to není nejlepší načasování, ale není mi dobře, tak jsem si chtěla jít lehnout-" Odmlčela jsem při ošklivém pohledu, který ke mně vyslala moje máma. Vrátila jsem jí její nespravedlivý pohled zpátky.

"Scott skutečně vyrostl. Viď, Noro." řekla mi.

"Velmi všímavá."

Máma položila tašky na pult a otočila se ke Scottovi. "Nora a já jsme byly dneska ráno trochu nostalgické. Ona si pamatuje na všechny ty věci, které jste spolu vy dva byly zvyklí dělat. Nora mi řekla, že jsi jí donutil k tomu, aby snědla žížaly."

Před Scottem jsem se mohla hájit sama a tak jsem řekla. "Upekl je zaživa pod lupou a pak se mě snažil donutit je sníst. Sedl si na mě a sevřel mi nos, dokud mi nedošel vzduch a já musela otevřít pusu. Pak mi je narval do pusy."

Máma a paní Parnell se na sebe rychle podívaly.

"Scott byl vždy velmi přesvědčivý," řekla paní Parnell rychle. "Může lidi donutit udělat věci, které by je ani ve snu nenapadly. Má pro to talent. Přemluvil mě, abych si koupila Ford Mustang z roku 1966, hned po rozvodu. Samozřejmě, udeřil na mě v ten správný čas. Cítila jsem se po rozvodu vinná. Dobře. Jak říkám. Scott pravděpodobně udělal ty nejlepší smažené žížaly v celém bloku."

Nemohla jsem uvěřit, že jsme o tom diskutovali, jako by to bylo normální téma konverzace.

"Takže," ozval se Scott a podrbal se na hrudi. Jeho biceps se dal do pohybu, když to udělal, ale to pravděpodobně moc dobře věděl. "Co je k večeři?"

"Lasagne, česnekový chléb a Jell-O salát." řekla máma s úsměvem. "Nora udělala salát."

Tak tohle pro mě byla novinka. "Udělala?"

"Koupila jsi Jell-O salát v pytlíčkách," připomněla mi.

"Tak to se opravdu nepočítá."

"Nora udělala salát," souhlasil s mámou Scott. "Myslím, že je vše připraveno. Proč nejíme?"

Poté, co jsme si všichni sedli, jsme spojili ruce a maminka požehnala potravinám.

"Řekni mi něco o bytech v okolí," řekla Panní Parnell, uřízla kus lasagní a pošoupla je po stole ke Scottovi. "Kolik můžu očekávat, že zaplatím za dvě ložnice a dvě koupelny?"

"Záleží, jestli chcete byt po rekonstrukci," odpověděla máma. "Téměř vše v téhle části města bylo postaveno před rokem1900, aje to vidět. Po svatbě s Harrisonem jsme prohlédli několik levných dvouložnicových apartmánů, ale vždy tam bylo něco špatně. Díry ve stěnách, problémy se šváby nebo to bylo moc vzdálené od parku. Navíc jsem byla těhotná, takže jsme potřebovali víc místa. Tenhle dům byl na trhu po dobu osmnácti měsíců, a my jsme našli řešení, které bylo až příliš dobré na to, aby to byla pravda." Rozhlédla se. "Harrison a já jsme měli v plánu ho rekonstruovat, ale..no, a pak.. jak víš..." Sklonila hlavu.

Scott si odkašlal. "Je mi líto tvého otce, Noro. Stále si pamatuji, když mi můj táta v noci volal, co se stalo. Pracoval jsem pár bloků odtamtud v samoobsluze. Doufám, že chytili toho, kdo ho zabil."

Snažila jsem se říct, že děkuju, ale slova mi uvízla v krku. Nechtěla jsem mluvit o mém otci. Už takhle jsem byla na dně z rozchodu s Patchem, kterým jsem se zabývala... Kde je právě teď? Jak mu je? Pochopil by, kdybych řekla, že beru zpátky všechno, co jsem řekla?

Najednou mě napadlo, že mi mohl napsat zprávu a přála jsem si přinést můj telefon dolů k jídelnímu stolu. Ale kolik bych mu toho mohla říct? Mohli by archandělé číst jeho zprávy? Kolik toho mohli vidět? Byli všude? Uvažovala jsem o tom a cítila se velmi zranitelně.

"Řekni nám, Noro," řekla paní Parnell. "Líbí se ti na Coldwaterské vysoké? Scott v Portlandu zápasil. Jeho tým vyhrával soutěže v posledních třech letech. Je tady nějaký dobrý wrestlingový tým? Myslela jsem, že už dříve hráli proti Coldwateru, ale Scott mi připomněl, že je Coldwater třída C."

Pomalu jsem se dostávala z mých mlhavých myšlenek. Máme zápasnický tým?

"Nevím o žádném," řekla jsem stroze. "Ale náš basketbalový tým byl jednou ve státním kole."

Paní Parnellové se zakuckala vínem. "Jednou?"

Její oči přejížděly mezi mnou a mámou a dožadovaly se vysvětlení.

"Je to náš školní tým," řekla jsem. "Když si to tak vezmu, bylo to před víc než šedesáti lety."

Paní Parnellová protáhla oči. "Před šedesáti lety?" Otřela si ústa ubrouskem. "Děje se něco se školou? Trenérem? Sportovním ředitelem?"

"Žádný úspěch," řekla Scott. "Tenhle rok končím."

Paní Parnellová s hlasitým žuchnutím spadla vidlička. "Ale ty miluješ zápasení."

Scott do sebe hodil další sousto lasagní a lhostejně pokrčil rameny.

"A je to tvůj závěrečný rok."

"No a?" řekl Scott přes pusu plnou jídla.

Paní Parnellová se opřela o lokty a naklonila se k němu. "To, že ses nedostal na žádnou vysokou, chlapče. Tvoje jediná šance takhle pozdě je, že by tě vybrala nějaká vysoká kvůli tomu, že by si tě všimli při zápasení."

"Mám na starost jiné věci."

Její obočí vystřelilo. "Oh? Něco podobného jako v minulém školním roce?" Jakmile to dořekla, viděla jsem jiskru strachu v jejích očích.

Scott žvýkal dvakrát tak déle než by měl a pak polkl. "Můžu ještě dostat salát, Blythe?"

Moje máma mu podala misku se salátem a postavila ho před Scotta až příliš opatrně. "Co se stalo loni?" Zeptala se moje máma opatrně a tím protrhla napjaté ticho.

Paní Parnellové odmítavě máchla rukou. "Ach, víš, jak to chodí. Scott se dostal do nějakých problémů. Obvyklé věci. Nic, co by matka dospívajícího kluka ještě neviděla." zasmála se, ale humor tam scházel.

"Mami," řekl Scott tónem, který byl hodně podobný varování.

"Víš, jací jsou kluci," paní Parnellová žvanila dál a ukázala na něj vidličkou. "Nemyslí. Žijí jen pro okamžik. Jsou nezodpovědní. Buď ráda, že máš dceru, Blythe. Ach, bože. Ten česnekový chleba je úžasný, můžu dostat ještě plátek?"

"Neměla jsem nic říkat," zamumlala moje máma a podala jí chleba. "Nemůžu ani říct, jak jsme rádi, že vás zase vidíme v Coldwater."

Paní Parnell energicky přikývla. "Jsme rádi, že jsme se vrátili v jednom kuse."

Přestala jsem jíst a přejížděla jsem pohledem mezi Scottem a paní Parnell. Snažila jsem se zjistit, co se děje. Chlapci budou vždy chlapci, je v tom víc, než říká. Něco nebylo normálního na tom, co říkala nervózně paní Parnell. Že její syn spadl do kategorie typických kluků. A Scottův blízký dohled nad každým slovem, které řekla, nemohl pomoci změnit můj názor.

Věděla jsem, že tam bylo mnohem víc příběhu, než říkali. Tak jsem si položila ruku na srdce a řekla: "Co se stalo, Scotte? Nekradl si po nocích dopravní značky a nevěšel sis je v ložnici, že ne?"

Paní Parnell propukla v originální a skoro úlevný smích. Bingo. Ať se Scottovi do cesty postavily jakékoliv potíže, nebylo to nic tak neškodného jako krádež dopravních značek. Neměla jsem padesát dolarů, ale kdybych měla, vsadila bych vše na tušení, že Scottovi problémy, opravdu nebyly obvyklé.

"No," řekla moje máma a usmála se. "Jsem si jistá, že se to stalo v minulosti. Coldwater je skvělé místo pro nový začátek. Už ses přihlásil do třídy, Scotte? Některé z nich se zaplňují opravdu rychle, a to zejména ty moderně umístěné třídy."

"Moderně umístěné," opakoval Scott pobaveně a odfrkl si. "Stejně jako v AP? Bez urážky, ale nemířím na vysokou. Jak mi moje máma" -natočil se ke straně a zavrtěl se tak, aby vypadal drsně, ale přátelsky dodal- "tak laskavě připomněla. Když nejdu na vysokou, nebudu ve třídě pro platové třídy."

Nechtěla jsem, aby nás někdo u stolu dále držel pryč od tématu bývalých problémů Scotta a tak jsem řekla: "Ale no tak Scotte. Ty mě zabiješ. Co je tak zlého na tvé minulosti? Nemůže to být tak hrozné, abys to nebyl ochotný říct staré kamarádce."

"Noro-" začala moje máma.

"Získal jsi několik DUI? Ukradl auto? Trochu se projel?"

Pod stolem jsem cítila, jak se mě máma chystá kopnout. Vrhla na mě ostrý pohled a řekla: "Co to do tebe vjelo?"

Scott odstrčil židli, která se pohnula po podlaze se zaškrábáním a vstal. "Koupelna?" zeptal se mojí mámy. Natáhl si límec. "Špatné trávení."

"V horní části schodiště." Její hlas zněl omluvně. Ona se vlastně omlouvala za mé chování, když to byla ona, kdo si celý večer tak směšně naplánoval. Každý se sebemenší vnímavostí mohl vidět, že smyslem této večeře nebylo sdílet jídlo se starými rodinnými přáteli. Vee měla pravdu. Mělo to být "roztomilé setkání". No, měla jsem pro mámu novinku. Scott a já? Nikdy.

Potom, co se Scott omluvil, paní Parnellová se široce usmála, jako by tím mohla vymazat těch posledních pět minut a začít znovu. "Tak mi pověz," řekla trochu příliš jasně, "má Nora nějakého přítele?"

"Ne," řekla jsem v ten samý čas, kdy máma řekla: "Tak nějak."

"To je matoucí," řekla paní Parnell, zatímco si dávala do pusy plnou vidličku lasagní a jezdila pohledem mezi mnou a mámou.

"Jeho jméno je Patch," řekla máma.

"Zvláštní jméno," přemítala paní Parnell. "Jak ho jeho rodiče vymysleli?"

"Je to přezdívka," vysvětlovala máma. "Patch vyváznul z mnoha bojů. Vždycky si pak ovázal rány."

Najednou jsem litovala, že jsem jí někdy opravila a vysvětlila jí, že je to jeho přezdívka.

Paní Parnell zavrtěla hlavou. "Myslím, že je to jméno kluka z nějakého gangu. Gangy používají přezdívky. Slah. Slyer. Maimer. Mauler. Repaer. Patch."

Obrátila jsem k ní oči. "Patch není v gangu."

"To si jen myslíš," řekla paní Parnell. "Gangy jsou zločinci vnitřního města, viď? Jsou to šváby a přicházejí jen v noci." Mluvila tiše a mě došlo, že se svýma očima zadívala na prázdnou židli Scotta. "Časy se mění. Před pár týdny jsem sledovala Právo a Pořádek o novém druhu bohatých příměstských gangů. Říkali jim tajné společenství, nebo krevní společnost, nebo nějaký ten nesmysl, ale všechno to je jedna a ta samá věc. Myslela jsem, že to byly takové ty typické senzaci budící Hollywoodské odpadky, ale Scottův táta říkal, že je toho po světě stále víc a víc. On to ví-je to policajt."

"Váš manžel je policajt?" zeptala jsem se.

"Ex-manžel, ať jeho duše shnije."

Tak a dost. Scottův hlas proudil z temné místnosti a já jsem nadskočila. Napadlo mě, jestli šel vůbec do koupelny nebo jen stál u jídelny a poslouchal nás. Najednou mi došlo, že nemluvil nahlas. Ve skutečnosti-

Byla jsem si jistá, že mluvil k mým...myšlenkám. Ne mým myšlenkám. Ale jeho matky. A já je nějak zaslechla.

Paní Parnell obrátil dlaně nahoru. "Všechno co jsem řekla, bylo, ať jeho duše shnije. Nevezmu to zpátky. Je to přesně to, jak se cítím."

"Řekl jsem, přestaň mluvit." Scottův hlas byl tichý a děsivý.

Moje matka se otočila, jako by si až teď všimla, že Scott přišel do místnosti. Já jsem omámeně a nevěřícně zamrkala. Nemohla jsem ho slyšet mluvit přes myšlenky jeho mámy. Myslím tím, Scott byl přece člověk ... nebo ne?

"Jak to mluvíš se svou matkou?" řekla paní Parnellová a potřásla na něj prstem. Ale já jsem mohla říct, že to bylo spíš z jiného důvodu, než jako usazení Scotta zpátky na jeho místo. Jeho pohled zůstal chladný a vázaný na ni ještě chvíli, pak vstoupil do předních dveří a vrátil se na své místo.

Paní Parnellová si otřela ústa a na ubrousku zůstal kousek její růžové rtěnky. "Ošklivý dopad rozvodu." Nechala si ujít dlouhý ustaraný povzdech. "Scott nikdy neměl moc náladu. Samozřejmě, mohlo to být tím, že pomalu roste do podoby jeho otce. Dobře. Je to nepříjemné téma a není vhodné k večeři. Zápasí Patch, Noro? Vsadím se, že by ho Scott naučil pár věcí."

"Plave v bazénu," řekla jsem. Můj hlas byl otrávený. Neměla jsem náladu mluvit o Patchovi. Ne tady a teď. Ne když jen pouhé zmínění jeho jména mi v krku vytvořilo knedlík. Více než kdy jindy jsem si přála, abych u sebe měla můj telefon. Necítila jsem se ani zdaleka tak naštvaná, což znamenalo, že můj vztek na Patche se trochu zchladil. Kdyby mi odpustil, zavolal by mi nebo by mi alespoň poslal zprávu? Všechno bylo tak hrozně zamotané, ale musel existovat způsob jak je obejít. Nebylo to určitě tak zlé, jak se zdálo. Měli bychom najít způsob jak na to.

Paní Parnellová přikývla. "Polo. To je opravdový sport z Maine."

"Ne, to jako sál s bazénem," opravila jí máma a zdálo se mi, že trochu zbledla.

Paní Parnellová naklonila hlavu, jako by si nebyla jistá, že slyšela správně. "Centrum činnosti gangů," řekla nakonec. "Viděla jsi Právo a Pořádek? Bohatí-horní třída mladých mužů se scházeli v okolí hal bazénů, jako má kasino Las Vegas. Nejspíš bys měla svého Patche bedlivě sledovat, Noro. Měla bys mít strach, že ho od tebe odvedou. Scházejí se ve tmě."

"Není v gangu," opakovala jsem a snad po milionté se pokusila o zdvořilý tón.

Jakmile jsem to ale řekla, uvědomila jsem si, že mě nikdy nenapadlo, že je v gangu. Počítají se skupiny padlých andělů jako gang? Nevěděla jsem nic o jeho minulosti. A to zejména předtím, než mě potkal ...

"Uvidíme," řekla paní Parnellová pochybovačně. "Uvidíme."

O hodinu později bylo jídlo pryč, nádobí bylo umyté a paní Parnellová se Scottem konečně odešli. Konečně jsem se vrátila do mého pokoje. Můj telefon byl na podlaze otočený obrazovkou nahoru. Viděla jsem, že nemám žádné nové zprávy ani zmeškané hovory. Moje rty se zachvěly a já si zvedla ruce k očím, abych zastavila slzy, které mi začaly zamlžovat vidění. Chtěla jsem vrátit všechny ošklivé věci, které jsem řekla Patchovi. Začala jsem v mé mysli vypravovávat způsob, jak všechno napravit. Archandělé nám nemohly zakázat mluvení nebo vidění se každý den, když byl Patch můj anděl strážný. Musel zůstat v mém životě. Měli bychom pokračovat v tom, co jsme dělali až do teď. Po pár dnech, kdy bychom ze sebe setřásly následky naší první skutečné hádky, by se situace zase vrátila k normálu. A koho zajímala moje budoucnost? Můžu na tom zapracovat později. Nemusela jsem si celý můj život naplánovat právě v tuhle chvíli.

Ale byla tam jedna věc, která mi moc neseděla. Patch a já jsme strávili poslední dva měsíce ukazováním naší vzájemné náklonnosti. Veřejně. Bez žádných omezení. Tak proč ukazuje své obavy z archandělů právě teď?

Moje máma strčila hlavu do mého pokoje. "Jdu si vzít pár toaletních potřeb pro mou zítřejší cestu. Pojedu brzy. Budeš něco potřebovat, zatímco budu pryč?"

Všimla jsem si, že nezačala vytahovat Scotta, jako případný dobrý materiál na přítele. Zřejmě ji od dohazování odradila jeho nejistá minulost. "Jsem v pohodě, ale i tak díky."

Začala zavírat dveře, když se zarazila. "Máme trochu problém. Před Lynn mi uklouzlo, že nemáme auto. Navrhla, že tě bude Scott do letní školy vozit. Řekla jsem jí, že to opravdu nebude nutné, ale myslím, že si myslela, že jsem řekla ne, jen aby to Scotta neobtěžovalo. Říkala, že mu jeho čas zaplatíš tím, že mu zítra ukážeš Coldwater."

"Vee mě vozí do školy."

"Řekla jsem to jasně, ale asi to nepochopila. Možná by bylo lepší, kdybys to Scottovi vysvětlila přímo. Že děkuješ za nabídku, ale že už odvoz máš."

Přesně to co jsem chtěla. Víc času se Scottem.

"Ráda bych, abys jela s Vee," dodala pomalu. "Ve skutečnosti, pokud se Scott zastaví někdy během tohoto týdne, když budu pryč, bylo by asi lepší, aby ses od něj držela dál."

"Nevěříš mu?"

"Neznám ho moc dobře," řekla opatrně.

"Ale Scott a já jsme byly nejlepší přátelé, vzpomínáš?"

Důrazně se na mě podívala. "To bylo dávno. Věci se mění."

Přesně můj názor.

"Jen chci, abys toho o Scottovi věděla trochu víc, než s ním strávíš příliš mnoho času," pokračovala. "Až se vrátím, uvidím, co se dá zjistit."

No, neočekávaný vývoj událostí. "Budeš na něj vyhrabávat špínu?"

"Lynn a já jsme dobré kamarádky. Ona je pod velkým stresem. Možná se jen potřebuje někomu svěřit."
Udělala krok směrem k mému prádelníku, vzala si trochu krému a mnula si s ním ruce. "Když náhodou zmíní Scotta, proč bych jí nevyslechla."

"Pokud ti to pomůže ujistit se v tom, že už není dobrý. Myslím, že se u večeře choval vážně divně."

"Jeho rodiče se právě rozvedly," řekla svým pečlivě neutrálním tónem. "Jsem si jistá, že ho to dost rozrušilo. Ztráta rodiče je těžká."


Říkej mi o tom.

"Aukce končí ve středu odpoledne. Měla bych být na večeři doma. Vee tu přes zítra spí, viď?"

"Jo," řekla jsem a právě mi došlo, že jsem to ještě neřekla Vee, ale nedovedla jsem si představit, že by v tom měl být nějaký problém. "Mimochodem, přemýšlela jsem o tom, že si najdu práci." Lepší bylo říct jí to hned, protože s trochou štěstí jsem doufala, že až se vrátí, už budu mít práci.

"Kdes na to přišla?"

"Potřebuju auto."

"Myslela jsem, že ti nevadí jezdit s Vee."

"Cítím se jako parazit." Nemohla jsem ani běžet do obchodu pro nouzové tampony, aniž bych řekla Vee. Horší je, že už jsem dnes byla blízko k tomu, aby mě do školy svezla Marcie Millerová. Nechtěla jsem na mojí mámu klást zbytečné nároky, zvlášť když jsme teď neměli moc peněz. Ale taky jsem nechtěla, aby se opakovalo dnešní ráno. Toužím po automobilu od doby, kdy mi máma prodala Fiat, a když jsem dnes odpoledne viděla Kabriolet, donutilo mě to k akci. Zaplacení auta sama se mi jevilo jako dobrý kompromis.

"Myslíš tím práci, která nebude zasahovat do školy?" zeptala se mám a její tón mi prozradil, že se jí ten nápad moc nelíbí. Ne, že bych to nečekala.

"Jsem jenom v jedné třídě."

"Ano, ale je to chemie."

"Bez urážky, ale myslím, že zvládnu dvě věci najednou."

Posadila se ke mně na okraj postele. "Děje se něco? Dnes večer jsi příšerně nevrlá."

Chvíli jsme váhala, než jsem jí odpověděla něco velmi blízkého pravdě. "Ne. Jsem v pořádku."

"Vypadáš vystresovaná."

"Dlouhý den. Jo, a zmínila jsme se, že můj partner na chemii je Marcie Millerová?"

Poznala jsem to podle jejího výrazu. Ví, jak hluboce je to zlé. Koneckonců byla to moje máma, za kterou jsem běhala posledních jedenáct let vyplakat se z toho co mi Marcie udělala. A byla to moje máma, která zvedla kusy které ze mně zbyly, a slepila je zase dohromady. Poslal mě zpátky do školy silnější a moudřejší a navíc vyzbrojenou pár vlastními triky.

"Uvízla jsem s ní na příštích osm týdnů."

"Víš co? Když přežiješ následujících osm týdnů, bez toho abys jí zabila, budeme uvažovat o koupi auta."

"Vyjednáváš tvrdě, mami."

Políbila mě na čelo. "Budu očekávat úplnou zprávu během prvních pár dní, až se vrátím z cesty. Žádné divoké večírky, zatímco budu pryč."

"Nic ti neslibuju."

O pět minut později už máma řídila Taurus po příjezdové cestě. Nechala jsem svou náladu klesnout zpátky na místo, schoulila se do pohovky a zírala na svůj telefon.

Ale žádné volání nepřicházelo.

Sáhla jsem po Patchově náhrdelníku, stále připevněném kolem mého krku a stiskla ho tvrději, než jsem chtěla. Zasáhlo mě to. Došlo mi, že by to mohlo být vše, co mi po něm zbude.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
veriiis z IP 90.180.205.*** | 13.2.2012 18:28
Tohle je fakt dobrá kniha (hlavně 1.díl)je super že to tu dávášsmile smile


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a sedm