Crescendo: 4 kapitola

kapitola 4

Můj sen měl tři barvy:černou, bílou a světle šedou.

Byla chladná noc. Stála jsem bosa na polní cestě. Bláto a déšť rychle naplňovaly díry, které na ní byly. Všude okolo byly skály a sousta plevelu. Byla tam tma typická pro venkov s vyjímkou jednoho světlého místa: několik set metrů od cesty stála hospoda z kamene a dřeva. Svíčky osvětlovaly okna a já se právě chystala jít se ukrýt do hospody, když jsem zaslechla zvuk zvonečků.

Jak zvuk zvonečků sílil, přešla jsem do bezpečné vzdálenosti mimo cestu. Sledovala jsem, jak se z temnoty vyřítil kůň, který táhl kočár, a zastavil se na místě, kde jsem stála před chvílí já. Jakmile se kola vozu zastavila, kočí seskočil a zabořil se do bláta až do poloviny svých bot. Otevřel dveře kočáru a ustoupil.

Objevila se tmavá postava. Muž. Plášť mu visel z ramen. Vítr s ním házel, ale kápě mu zakrývala tvář.

"Počkej tady," řekl řidiči kočáru.

"Můj pane, těžce prší-"

Muž v plášti kývl směrem k hospodě. "Mám obchod. Nebudu tam dlouho. Připrav koně."

Oči kočího se přesunuly k hospodě. "Ale pane...tam se sdružují jen zloději a tuláci. A dnes večer je něco zlého cítit ve vzduchu. Cítím to v kostech." Hbitě si mnul ruce, jako by se tím snažil odrazit chlad. "Můj pane, bylo by lepší spěchat domů za vaší paní a dětmi."

"Neříkej nic mé ženě." Muž v kápi se protáhl a rozevřel ruce. Jeho pohled se zastavil na hostinci. "Má dost starostí," zamumlal.

Obrátila jsem svou pozornost k hostinci a k zlověstnému blikání svíček v malých, šikmých oknech. Střecha byla příliš křivá a mírně nakloněná doprava, jako by byl nástroj, který používaly k měření, rozbitý. Plevel hyzdil exteriér a každou chvíli se z hospody ozýval hlučný výkřik nebo zvuk rozbitého skla, když někdo něco prohodil oknem.

Kočí si dal pod nos rukáv kabátu. "Můj vlastní syn zemřel na mor ani ne před dvěma lety. Je to hrozná věc, čím teď vy a vaše paní procházíte."

V dlouhém tichu, které následovalo, koně netrpělivě ržály, když jim déšť máčel srst. Z nozder vyfukovaly malé obláčky mrazivé páry. Obraz byl tak autentický, až mě to najednou vyděsilo. Nikdy předtím jsem neshledávala žádný z mých snů tak skutečným.

Muž v plášti se dal po dlážděném chodníku vedoucím k hospodě. Hrany mého snu zmizely s ním. Po chvilce váhání jsem šla za ním. Bála jsem se, že zmizím taky, kdybych tu zůstala moc dlouho. Došla jsem až do hospody a zavřela za sebou dveře.

Půlku zadní stěny vyplňovala obrovská pec s cihlovým komínem. Různé dřevěné mísy, cínové poháry a nádobí lemovaly pec po obou stranách. Visely na velkých hřebících. V rohu stály tři sudy. Prašivý pes byl stočený ve spánku před nimi, jako míč. Všude byly převrácené stoličky a po zemi se povalovalo špinavé nádobí a hrnečky. Těžko se tomu dalo říkat podlaha. Byla to špína. Pokrývala celou zem. Na ní bylo něco hladkého a sypaného, vypadalo to jako piliny, ale když jsem na to šlápla, zjistila jsem, že je to bláto. Utřela jsem si nohu o prašnou zem. Teď jsem si přála jen teplou sprchu, když do mého vědomí proniklo deset zákazníků sedících okolo různých stolů v hospodě.

Většina mužů měla vlasy dlouhá až po ramena a měli křivé, mastné kníry. Měli volné kalhoty zastrčené do vysokých bot. Jejich rukávy byly zvlněné. Nosili široké klobouky, které mi připomínaly poutnické.

Byla jsem ve svém snu určitě hodně daleko v historii, ale jelikož byl sen tak živý, měla bych mít alespoň představu o době, o které jsem snila. Byla jsem ale na rozpacích. S největší pravděpodobností byla tohle Anglie, ale kdekoliv v rozmezí mezi patnáctým a osmnáctým stoletím. V dějepise jsem se do tohohle roku určitě už dostala, ale bohužel žádný z našich testů neobsahoval otázky na oblečení. Nebo alespoň nic, co by lidé ve scéně přede mnou měli na sobě.

"Hledám muže," řekl muž v plášti barmanovi, který stál za stolem vysokým až po pás, takže jsem předpokládala, že sloužil jako bar. "Bylo mi řečeno, že se s ním mám setkat tady dnes večer, ale obávám se, že neznám jeho jméno."

Barman bylo malý holohlavý muž, s vyjímkou několika vlasů, nacházející se na vrcholu jeho hlavy. Prohlédnul si muže v plášti. "Něco k pití?" zeptal se a usmál se, čímž odhalil rozeklané černé pahýly místo zubů.

Polkla jsem nevolnost, která projížděla mým žaludkem při pohledu na jeho zuby a ustoupila. Muž v plášti nesdílel stejný odpor. Jen zavrtěl hlavou. "Musím najít toho muže tak rychle, jak je to jen možné. Bylo mi řečeno, že byste mi měl být schopen pomoci."

Barmanovy hnilobné zuby, které ukázal v úsměvu, se schovaly zpátky za jeho rty. "Ano, můžu vám pomoct ho najít, pane. Ale důvěřujte starému muži a nejdřív si dejte drink nebo dva na zahřátí. Na zahřátí krve v chladné noci." Strčil malou sklenici před muže v plášti.

Muž znovu zavrtěl hlavou. "Obávám se, že mám trochu naspěch. Řekněte mi, kde ho najdu." Podal mu přes stůl několik pokřivených mincí.

Barman si strčil mince do kapsy. Trhl hlavou k zadním dveřím a řekl: "Pořád do lesa. Ale pane? Buďte opatrný. Někteří říkají, že v lese straší. Říkají, že člověk, který přijde do lesa, je muž, který už se nikdy nevrátí."

Muž v plášti se opřel o stůl, který je odděloval a ztišil hlas. "Přál bych si vám položit jednu osobní otázku. Mají židé měsíc Chešvan?"

"Já nejsem Žid," řekl barman rozhodně, ale něco v jeho očích mi napovědělo, že to nebylo poprvé, co mu byla položena takhle otázka.

"Muž, s kterým se mám dnes setkat mi řekl, ať se ukážu tady v první noc Chešvanu. Řekl, že bude potřebovat, abych mu poskytl nějaké služby, po dobu dvou týdnů."

Barman si pohladil bradu. "Čtrnáct dní je dlouhá doba."

"Příliš dlouhá. Nepřišel bych, ale bál jsem se, co by ten člověk mohl udělat, kdybych tu teď nebyl. Zmínil mou rodinu a řekl jim jmény. Znal je. Mám krásnou ženu a čtyři syny. Nechci, aby jim ublížil."

Barman ztišil hlas, jako by se podílel na šíření skandálních klepů. "Ten muž, za kterým jdete je..."

"Je neobvykle silný," dodal muž v plášti. "Viděl jsem jeho sílu už dřív. Je mocný. Přišel jsem, abych se s ním domluvil. Určitě nemůže očekávat, že opustím mou rodinu a povinnosti na tak dlouhou dobu. Třeba se s ním rozumně domluvím."

"Neznám záměry toho muže," řekl barman.

"Můj nejmladší syn dostal nějakou epidemii," vysvětlil muž v plášti a jeho hlas se třásl zoufalstvím. "Lékaři si myslí, že už nebude žít dlouho. Moje rodina mě potřebuje. Můj syn mě potřebuje."

"Napijte se," řekl barman tiše. A šťouchl do skleničky před ním podruhé.

Muž v plášti se prudce otočil od stolu a šel k zadním dveřím. Sledovala jsem ho.

Venku jsem naboso vrávorala po zledovatělém blátě za ním. Pořád pršelo a já musela jít opatrně, abych neuklouzla. Otřela jsem si oči a uviděla muže, jak mizí mezi první stromy na okraji lesa.

Šla jsem za ním a u lesa zaváhala. Nakoukla jsem dopředu do hlubokého stínu a držela si rukou mé mokré vlasy.

Něco se tam pohnulo a najednou muž v plášti běžel zpátky ke mně. Zakopl a upadl. Uchopil svůj plášť a jako šílený se snažil uvolnit ruku z krku. Další vysoký výkřik hrůzy. Jeho paže se divoce zmítaly a celé jeho tělo se kroutilo a křečovitě sebou trhalo.

Šla jsem k němu. Větvičky mě škrábaly a kameny mě bodaly do bosých nohou.

Klesla jsem na kolena vedle něj. Jeho plášť měl stále přes sebe přetažený, ale viděla jsem jeho ústa. Byla pootevřená a ztuhlá jak křičel.

"Vstaňte!" nařídila jsem mu a vytrhla volný plášť, který byl pod ním.

Ale jako by mě neslyšel. Jako poprvé, hrany snu začaly mizet. Stejně jako v každé jiné noční můře, když jste v pasti, čím více se snažíte se z něčeho dostat, tím více se vám to vymyká z rukou.

Popadla jsem ho za ramena a zatřásla s ním. "Zvedněte se! Dostanu vás odsud, ale budete mi muset pomoct."

"Jsem Barnabáš Underwood," řekl nezřetelně. "Víš, jak do hospody? Jsi hodná holka," řekl a poklepal do vzduchu, jako by se dotýkal pomyslných tváří.

Ztuhla jsem. Nebyl žádný způsob, jak mi mě mohl vidět. Měl halucinace o jiné dívce. Musel mít. Jak by mě mohl vidět, když mě neslyší?

"Vrať se tam a řekni barmanovi, ať pošle pomoc," pokračoval. "Řekni mu, že tu nebyl žádný muž. Řekni mu, že je to jeden z andělů ďábla, který si chce přivlastnit mé tělo a zavrhnout mou duši. Řekni mu, aby poslal kněze, svěcenou vodu a růženec."

Při zmínce o andělech ďábla se mi hrůzou zvedly chloupky na ruce.

Ukázal hlavou k lesu a napínal šíji. "Anděl!" zašeptal v panice. "Anděl je tady!"

Jeho ústa se stočila do zvláštního tvaru a vypadalo to, že bojoval za kontrolu nad jeho vlastním tělem. Nahrbil násilně svá záda a najednou ho něco odhodilo přes celou cestu pryč.

Stála jsem stále na místě, ale cítila jsem, jak se mi ruce reflexivně povolují. Dívala jsem se na muže a překvapením vydechla. On nebyl Barnabáš Underwood.

Byl to Hank Millar.

Táta Marcie.

Zamrkala jsem.

Paprsky světla zářily přes okna v mé ložnici. Okno bylo otevřené a líný vítr zafoukal na mou kůži. Moje srdce prudce bylo z noční můry, ale já se zhluboka nadechla a ujistila se, že to nebylo reálné. Abych řekla pravdu, teď když mé nohy byly zase pevně zpátky v mém světě, byla jsem znepokojena ještě víc tím, že se mi zdálo o tátovi Marcie, než čímkoliv jiným. Rychle jsem to chtěla zapomenout a odstrčila sen stranou. Vytáhla jsem mobil z pod polštáře a zkontrolovala zprávy. Patch nezavolal. Přitiskla jsem k sobě polštář, zkroutila jsem se a snažila se ignorovat ten pocit prázdnoty uvnitř mě.

Kolik hodin uplynulo od té doby, co Patch odešel? Dvanáct. Jak dlouho bude trvat, než ho zase uvidím? Nevím. To bylo to, z čeho jsem měla opravdu strach. Čím víc času uplynulo, tím tlustější byla ledová zeď mezi námi.

Jen do dneška, řekla jsem si a polykala knedlíky, co se mi usadily v krku. Takhle podivná vzdálenost mezi námi nemůže pokračovat donekonečna. Nic se nevyřeší, když se budu celý den schovávat v posteli. Chci vidět Patche znovu. Mohl by se zastavit po škole. Buď to, nebo bych mu mohla zavolat. Držela jsem se téhle absurdní myšlenky a snažila se nepřemýšlet o archandělech. O pekle. O tom, jak jsem byla vyděšená, že oba čelíme problému a ani jeden z nás není dost silný, aby ho vyřešil.

Vylezla jsem z postele a našla žlutý papír z poznámkového bločku přilepený na zrcadle v koupelně. Dobrá zpráva:Jsem přesvědčená o tom, že Lynn dnes nepošle Scotta, aby tě ráno vyzvednul. Špatná zpráva: Lynn vám domluvila projížďku po městě. V tomhle bodě jsem si nebyla jistá tím, říct ne. Vadilo by ti být s ním chvíli po škole? Krátce. Opravdu krátce. Nechala jsem ti jeho číslo na kuchyňské lince.

XOXO-máma P.S. zavolám ti dnes večer z hotelu.

Zasténala jsem a opřela se čelem o sklo. Nechtěla jsem strávit dalších deset minut se Scottem natož několik hodin.

O čtyřicet minut později jsem už byla oblečená, osprchovaná a najezená misky jahodových ovesných vloček. Ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřela jsem a našla za nimi usmívající se Vee. "Připravena na další zábavou naplněný den v letní škole?" zeptala se.

Popadla jsem batoh a z háčku jsem si vzala kabát. "Prostě ať už je to za mou, jo?"

"Whoa. Kdo ti načůral do müsli?"

"Scott Parnell." Patch.

"Vidím, že se během toho času moc nezměnil."

"Mám s ním jít po škole na prohlídku města."

"Prostě strávíš čas s klukem? Co je na tom tak strašného?"

"Byl tady včera v noci. Večeře byla bizardní. Scottova máma začala mluvit o jeho problematické minulosti, ale Scott ji umlčel. Nejen to, vypadalo to, jako by jí hrozil. Pak se omluvil, že musí na záchod, ale skončilo to tím, že nám poslouchal z vedlejšího pokoje." A pak mluvil s jeho mámou skrz myšlenky. Možná.

"Co se dá dělat. Mám oběd s Rixonem."

Cítila jsem nečekané bodnutí v blízkosti mého srdce. Patch a já, jsme dnes měli jít na oběd taky, ale nějak jsem pochybovala o tom, že to pořád platí. Co jsem to udělala? Musela jsem mu zavolat. Musela jsem najít způsob, jak s ním mluvit. Neměla jsem v úmyslu, aby to skončilo tím, čím to skončilo. Bylo to absurdní. Ale malý hlas, který mnou opovrhoval, se ptal, proč mi nezavolal první. Měl stejný důvod omluvit se, jako já.

"Zaplatím ti osm dolarů a třicet dva centů, když vezmete Scotta taky, konečná nabídka," řekla jsem.

"Lákavé, ale ne. A další věc. Patch pravděpodobně nebude moc šťastný táborník, když si tě Scott bude zabírat o vašem vzácném čase. Nechápej mě zle. Nestarám se o to, co si Patch myslí. Pokud ho chceš vytočit, tak jen tak dál. Boduješ."

Byla jsem na půli cesty po schodech dolů, když jsem zaváhala při zmínce o Patchovi. Myslela jsem na to, že bych měla říct Vee o našem rozchodu, ale nebyla jsem připravená říct to nahlas. Cítila jsem, že mobilní telefon s obrázkem Patche na ploše mě pálí v kapse. Část mě chtěla hodin telefon na stromy na protější straně ulice. Část mě ho nemohla ztratit tak rychle. Kromě toho, kdybych to řekla Vee, musela bych nevyhnutelně přiznat, že jsem volná, což nebyl správný závěr. Nechtěla jsem hledat jinde, žádný jiný nebyl Patch. Doufala jsem, že to bylo jen zaškobrtnutí. Naše první skutečná hádka. Rozchod nebyl trvalý. Vyřčen v okamžiku, kdy jsme si oba řekli věci, které jsme tak nemysleli.

"Být tebou, vymluvila bych se," řekla Vee a její čtyřpalcové podpatky klapaly na schodech za mnou. "To, co dělám, když se ocitnu v zácpě. Až zavolá Scott, řekneš mu, že tvoje kočka vykašlává střeva myší a budeš jí muset vzít po obědě k veterináři."

"Byl u mě včera večer. Ví, že nemám kočku."

"No, jestli má místo mozku rozvařené špagety, moc se o to zajímat nebude."

Uvažovala jsme o tom. Pokud bych nešla se Scottem na prohlídku města, možná bych si mohla půjčit auto Vee a jet za ním. Důvod byl ten, že potom co jsem slyšela včera v noci, jsem nemohla ignorovat dotírající podezření, že Scott opravdu mluvil s jeho mámou přes její myšlenky. Před rokem bych to zavrhla jako směšné. Ale teď to bylo jinak. Patch mluvil k mým myšlenkám velmi často. Stejně jako Chauncey (alias Jules), Nephilim z mé minulosti. Věděla jsem, že Scott není padlý anděl, protože jsem ho znala jako pětiletého. Ale i kdyby Scott nebyl padlý anděl, mohl být ještě Nephilim.

Ale jestli byl Nephilim, co dělal v Coldwater? Co když žil životem obyčejného teenagera? Věděl vůbec, že je Nephilim? Věděla to Lynn? Co když ještě Scott nesložil přísahu nějakému padlému andělovi? Není snad mou povinností varovat ho, co ho čeká? To že jsme si se Scottem okamžitě nepadli do oka, neznamená, že bych si myslela, že si zaslouží, aby se vzdal každý rok po dobu čtrnácti dnů svého těla.

Samozřejmě třeba vůbec nebyl Nephilim. Možná že jsem se nechala unést představou, že jsem ho zaslechla mluvit s jeho mámou přes myšlenky.

Po chemii jsem šla pomalu ke své skříňce, dát si tam učebnice a vzít si můj batoh. Pak jsem vyšla bočními dveřmi a nabídl se mi jasný pohled na spoustu studentů na parkovišti. Scott seděl na kapotě svého stříbrno-modrého Mustangu. Měl na sobě stále čepici ze včerejška a mě blesklo hlavou, že bych ho bez ní možná ani nepoznala. Hlavně:ani jsem nevěděla, jakou měl barvu vlasů. Vytáhla jsem vzkaz od mámy, který jsem si strčila do kapsy, a vytočila jeho číslo.

"To musí být Nora Greyová," řekl. "Doufám, že mi nedáš košem."

"Špatné zprávy. Moje kočka je nemocná. Veterinář mi řekl, ať přijdu ve 12:30. Budeme muset tu prohlídku přesunout. Omlouvám se," dokončila jsem a nečekala jsem, jak moc se budu cítit provinile. Koneckonců to byla jen malá lež. A velká část mně věřila, že Scott tu prohlídku taky moc nechtěl. To co jsem si řekla, uklidnilo mé svědomí.

"Dobře," řekl Scott a položil telefon.

Právě jsem zavřela telefon, když za mnou přišla Vee. "Vidíš jak je lhaní Scottovi snadné, to je moje holka."

"Nevadilo by ti, kdybych si na odpoledne půjčila Neon?" zeptala jsem se a dívala se, jak Scott vklouznul do Mustangu a někomu volal.

"K jaké příležitosti?"

"Chci sledovat Scotta."

"A proč? Dnes ráno si dala dost jasně najevo, že si o něm myslíš, že je to zmetek."

"Něco na něm je...divné."

"Jo, to jsou ty jeho sluneční brýle. Jako Hulk Hogan? Ať tak či onak, nejde to. Mám oběd s Rixonem."

"Jo, ale Rixon tě může svést, takže já můžu mít Neon," řekla jsem a střelila pohledem přes okno, abych si potvrdila, že je Scott stále uvnitř Mustangu. Nechtěla jsem ho z očí spustit dřív, než přemluvím Vee, aby mi dala klíčky od Neonu.

"Samozřejmě, že může. Ale to bych se na mě díval jako na potřebnou. Kluci dnes chtějí silné a nezávislé ženy."

"Když mi půjčíš Neon, naplním ti nádrž."

Výraz Vee změkl jen trošku. "Celou?"

"Celou." Nebo alespoň tolik na kolik mi stačí osm dolarů a třicet dva centů.

Vee se kousla do rtu. "Dobře," řekla pomalu. "Ale možná bych měla jet taky a dělat ti společnost. Zajistit, že se ti nic zlého nestane."

"Co Rixon?"

"Jen proto, že po mě jede super žhavej kluk, neopustím svou vysokou a zatrpknutou nejlepší kamarádku. Kromě toho mám takový pocit, že budeš potřebovat mojí pomoc."

"Nic zlého se mi nestane. Budu ho sledovat. Nebude mít nejmenší tušení, že tam jsem." Ale ocenila jsem její nabídku. Za posledních několik měsíců jsem se změnila. Nebyla jsem tak naivní a nedbalá, jak jsem kdysi bývala a Vee se s tím vždycky dokázala srovnat. Ale teď ne. Zvlášť kdyby byl Scott Nephilim. Znala jsem jen jednoho dalšího a ten se mě pokusil zabít.

Potom co Vee zavolala Rixonovi a zavěsila, jsme čekaly, dokud si Scott nesedl za volant a nevycouval z jeho parkovacího místa. Pak jsme opustily budovu. Otočil se a vyjel z parkoviště směrem vlevo. Já s Vee jsme závodily k jejímu Neonu, "Řídíš," hodila mi Vee kldíčky. O pár minut později jsme skončily v závěsu za Mustangem o tři auta zpět. Scott zamířil na dálnici. Jen na východ směrem k pobřeží a já ho sledovala.

O půl hodiny později Scott vjel na molo a jel na parkoviště na okraji obchodů. Jela jsem pomalu, což mu dalo čas, aby zamknul dveře a odešel. Pak jsem zaparkovala pár řad nad ním.

"Vypadá to, že Scotty nočník jde nakupovat." řekla Vee. "Když už mluvíme o nakupování, nevadí ti, když ho budeš chvíli amatérsky sledovat sama? Rixon řekl, že má rád holky se šátky a můj šatník je, co se týče šátků. prázdný."

"Běž."

Já šla půl bloku za Scottem. Pozorovala jsem, jak šel do obchodu s trendy oblečením a dříve než po patnácti minutách vyšel ven s taškou. Pak šel do jiného obchodu a vyšel po deseti minutách. Nic neobvyklého, co by upozorňovalo na to, že je Nephilim. Po třetím obchodu začal Scott věnovat pozornost vysokoškolačkám, které zrovna přes ulici jedly oběd. Seděly u stolu pod slunečníkem v restauraci na venkovní terase. Měli na sobě bikiny a topy. Scott vytáhl telefon a začal je fotit.

Obrátila jsem se s grimasou ke skleněnému oknu v kavárně vedle mě. A pak jsem ho uviděla. Stál u stánku uvnitř. Byl oblečen v khaki košili a slonovinovém saku. Jeho vlnité blond vlasy byl stáhnuté do nízkého ohonu. Četl noviny. Můj táta.

Složil noviny a šel směrem k zadní části obchodu.

Běžela jsem dolů na chodník a pak jsem vletěla do kavárny. Protlačila jsem se dovnitř. Můj táta zmizel v davu. Běžela jsem do zadní části obchodu a zoufale se rozhlédla. Černobílá kachlová chodba končila na pánském záchodku vpravo. Nebyl tam žádný jiný východ, což znamenalo, že táta musel být v místnosti mužů.

"Co to děláš?" zeptal se Scott přímo přes mé rameno.

Otočila jsem se. "Jak-jak-to, co tady děláš?"

"Chtěl jsem se zeptat na to samé. Vím, že jsi jela za mnou. Nedívej se tak překvapeně. Je to vynález a jmenuje se to zadní zrcátko. Špehuješ mě z nějakého zvláštního důvodu?"

Mé myšlenky byl příliš zmatené, abych pochopila, o čem mluví. "Jdi do místnosti mužů a řekni mi, jestli je tam muž v modré košili."

Scott mi poklepal na čelo. "Drogy? Porucha chování? Chováš se jako schizofrenik."

"Prostě to udělej."

Scott kopl do dveří a ty se s rozlítnutím otevřely. Slyšela jsem, jak otevírá dveře kabinek a za chvíli se vrátil.

"Nikdo."

"Viděla jsem muže v modré košili, jak tam jde. Neexistuje žádný jiný způsob, jak by se dostal ven." Obrátila jsem pozornost ke dveřím naproti přes chodbu. Vstoupila jsem do místnosti s nápisem dámy a otevřela dveře do každé kabinky v jeden okamžik. Měla jsem srdce až v krku. Všechny tři byly prázdné. Uvědomila jsem si, že mám zatajený dech a vydechla jsem. Měla jsem v sobě tolik emocí. Zklamání a strach byly v horní části mého seznamu.

Myslela jsem, že jsem viděla mého tátu naživu. Ale ukázalo se, že je to jen krutý trik mé fantazie. Můj táta byl pryč. A už se nikdy nevrátí. Musela jsem přijít na způsob, jak to přijmout. Opřela jsem se zády o zeď a cítila, jak se celé mé tělo otřásalo vzlyky.