Větve durmanu škrabaly na sklo za Harrisonem Greyem. Byl už unavený a tak nebyl schopný slyšet ten hluk. Zuřivý jarní vítr se opíral do statku celou noc. Ozývalo se kvílení a pískání, které způsobovaly okenice mlátící o šindel. Bang! Bang! Bang! Kalendář byl už otočen na březnu, ale Harrison věděl lépe než kdokoliv jiný, že jaro je už na cestě. Se zuřící bouří by neměl být překvapen, když najde ráno celou krajinu zmrazenou ledovou bělostí.

Aby přehlušil ostrý zvuk bouře, Harrison přidal dálkovým ovladačem hlasitost Bononciniova "Ombra mai fu." Potom přiložil dřevo do ohně a ptal se sám sebe, ne poprvé, jestli by věděl, kdyby si koupil statek, kolik dřeva by potřeboval na vytopení jedné malé místnosti, natož všech devíti.

Telefon pronikavě zazvonil.

Harrison ho vzal na druhé zazvonění a očekával, že uslyší hlas nejlepší kamarádky své dcery, která měla nepříjemný zvyk volat v tu nejpozdější hodinu v noci kvůli úkolu.

V uších mu zaznělo mělké dýchání, než ho prolomil hlas. "Musíme se setkat. v kolik hodin tady můžeš být?"

Hlas proplul Harrisonem, duch z jeho minulosti, do jeho kostí se zahryzla zima. Bylo to dlouho, kdy naposled slyšel tento hlas. Slyšet ho teď znamenalo, že se něco pokazilo. Hrozně moc pokazilo. Uvědomil si, že telefon v ruce měl kluzký potem a jeho postoj byl ztuhlý.

"Za hodinu." odpověděl rozhodně.

Pomalu položil sluchátko. Zavřel oči a jeho mysl nedobrovolně cestovala zpět. Do doby před patnácti lety, když ho zmrazil zvuk vyzvánění telefonu a sekundy se tak vlekly, zatímco čekal na to, až hlas na druhém konci promluví. Postupem času, jako jeden klidný rok míjel druhý, se nakonec přesvědčil o tom, že byl jen muž, který uprchl před svým tajemstvím. Byl to muž žijící normální život. Muž s krásnou rodinou. Muž beze strachu.

V kuchyni, stojící nad dřezem si Harrison nalil sklenici vody a zase ji hned vylil. Venku byla úplná tma a jeho odraz na něj zíral z okna. Harrison přikývl, jako by se tím mohl ujistit, že všechno bude v pořádku. Jeho oči byly ale plné lží.

Povolil si kravatu, aby si ulevil od těsnosti na krku a protáhl se. Nalil si druhou sklenici. Voda v něm plavala neklidně a hrozila, že se vrátí nahoru. Položil skleničku do dřezu a sáhl pro klíčky od auta, které ležely na pultě. Zaváhal jen jednou, jako by se chystal změnit názor.

Harrison zaparkoval auto k obrubníku a vypnul světla. Seděl ve tmě, kouřil a díval se do cihlových zchátralých domů v řadách, které stály v pochybné čtvrti v Portlandu. Bylo to patnáct let -aby byl přesný- kdy tady byl naposledy. Spoléhal sice na svou rezavou paměť, ale stejně nevěděl, jestli je tady správně. Otevřel přihrádku v palubní desce a vytáhl z ní časem zežloutlý útržek papíru. 1565 Monroe. Chystal se vystoupit z auta, ale ticho na ulici ho znepokojovalo.

Sáhl pod sedadlo, vytáhl nabitou zbraň Smith & Wesson a zasunul si ho za opasek u kalhot na zádech. Nesnášel zbraň už od vysoké a nikdy nestřílel mimo střelnici. Jediná jasná myšlenka v jeho pulzující hlavě byla přání, aby to samé mohl říct i za hodinu.

Podrážky Harrisonových bot zněly tak opuštěně na chodníku. Ignoroval jejich rytmus a zaměřil se na stíny, které vrhal stříbrný měsíc. Zachumlal se hlouběji do kabátu. Míjel úzké a špinavé zahrady, ploty, domy, za kterými byla tma a strašidelné ticho. Dvakrát měl pocit, jako by ho někdo sledoval, ale když se otočil, tak tam nikdo nebyl.

Na 1565 Monroe prošel bránou a kroužil kolem zadní části domu. Jednou zaklepal a viděl stín, který se pohyboval za krajkovými záclonami.

Dveře byly popraskané.

"To jsem já," řekl Harrison kontrolovaným tichým hlasem.

Dveře se otevřely jen na takovou škvírku, aby ho bylo bezpečné poznat.

"Sledoval tě někdo?" zeptal se ho.

"Ne!"

"Ona je v průšvihu."

Harrisonovo srdce zrychlilo. "Jaké má problémy?"

"Jakmile jí bude šestnáct, přijde si pro ni. Musíš ji dostat daleko. Někam, kde ji nenajde."

Harrison zavrtěl hlavou. "Nechápu-"

Podíval se na něj hrozivým pohledem. "Když jsme uzavírali tu dohodu, řekl jsem, že jsou věci, které nemůžeš pochopit. Šestnáct je prokletý věk-v mém světě. To je vše, co potřebuješ vědět," dodal stroze.

Oba muži se na sebe navzájem podívali, až Harrison nakonec opatrně přikývl.

"Musíš zakrýt vaší cestu," řekl mu. "Kamkoliv půjdete, budete muset začít znovu. Nikdo nemůže vědět, že pocházíte z Maine. Nikdo. Nikdy ji nepřestane hledat. Chápeš?"

"Chápu." Ale pochopí to i jeho žena? A Nora?

Harrisonovy oči si zvykly na tmu a s nedůvěrou si uvědomil, že muž, který před ním stojí, od jejich posledního setkání nezestárnul ani o den. Ve skutečnosti, nezestárnul od střední školy, kde se potkali jako spolubydlící a rychle se spřátelili. Trik stínu? Pomyslel si Harrison v duchu. Nebylo žádné jiné vysvětlení. Jedna věc se ale změnila. Na krku jeho přítele teď byla malá jizva. Harrison se podíval blíže na to znetvoření. Byla to vypálená značka, vyvýšená a lesklá. Ne větší než čtvrtdolar. Měla tvar zaťaté pěsti. K jeho šoku a hrůze si Harrison uvědomil, že jeho přítel byl označen. Jako kus dobytka.

Jeho přítel ucítil směr Harrisonova pohledu a jeho oči se k němu obrátily. Díval se pevně a defenzivně. "Existují lidé, kteří mě chtějí zničit. Chtějí mě demoralizovat a dehumanizovat. Spolu s důvěryhodným přítelem jsme vytvořili společnost. Zrovna teď jsou zasvěcováni další členi." Zarazil se v polovině nádechu, jako by si nebyl jist, co všechno mu může říct. Pak to rychle zakončil. "Uspořádali jsme společnost, která nám zaručuje ochranu, a já jí přísahal věrnost. Jestli mě znáš tak dobře jako kdysi, tak víš, čeho jsem schopný pro to, abych ochránil své zájmy." Odmlčel se a dodal téměř nepřítomně. "A mojí budoucnost."

"Oni tě označkovali," řekl Harrisona a doufal, že jeho přítel neodhalil odpor, který jím otřásal.

Jeho přítel se na něj jen podíval.

Po chvíli Harrison přikývl a signalizoval tím, že pochopil, i když to neschvaloval. Čím méně věděl, tím lépe. Jeho přítel mu to dal už mnohokrát najevo. "Je ještě něco, co můžu udělat?"

"Jen ji udrž v bezpečí."

Harrison si zatlačil své brýle blíže k nosu. Začal rozpačitě. "Myslela jsem, že bys rád věděl, že je dospělá, zdravá a silná. Pojmenovali jsme ji-"

"Nechci znát její jméno," přerušil ho jeho přítel tvrdě. "Udělal jsem všechno, co bylo v mých silách, abych jí dostal z mé mysli. Nechci o ní nic vědět. Chci, aby z mé mysli zmizely všechny stopy po ní. Nemám už co dát tomu bastardovi." Otočil se zády a Harrison to vzal jako gesto, že tenhle rozhovor skončil. Harrison tam chvíli stál. Měl na špičce jazyka tolik otázek, ale zároveň věděl, že by nic dobrého z jejich zodpovězení neměl. Udusil svůj pocit z tohoto temného světa, jeho dcera si to zasloužila. Vyšel ven.

Ušel jen půl bloku, když noc protrhl výstřel. Instinktivně se Harrison přikrčil a otočil se. Jeho přítel. Druhý výstřel byl vypálen a on bez přemýšlení sprintem běžel zpět k jeho domu. Prošel bránou a plížil se ke dveřím. Už byl v poslední zatáčce, když ho dva hlasy, které zaslechl, donutily zastavit. Navzdory chladu se potil.

Dveře byly zahaleny ve tmě a on se krok za krokem plížil kolem zahradní zdi. Opatrně našlapoval, aby nekopl do nějakého volného kamenu. Pak uviděl zadní dveře.

"Poslední šance," řekl klidný, hladký hlas, který Harrison neznal.

"Jdi k čertu," odplivl si jeho přítel.

Třetí výstřel. Jeho přítel se přikrčil v bolestech a střelec na něj zavolal. "Kde je?"

Srdce mu bušilo, ale Harrison věděl, že musí jednat. Dalších pět sekund a mohlo by být příliš pozdě. Vsunul ruku do spodní části jeho zad a vytáhl pistoli. Držel ji oběma rukama, ve stabilním sevření. Pohyboval se směrem ke dveřím. Přibližoval se k tmavohnědému střelci zezadu. Harrison viděl svého přítele za střelcem. Když se na něj podíval, uviděl v očích svého přítele alarmující výraz.

Jeho oči křičely. Běž!

Harrison slyšel svého přítele. Byl tak hlasitý, jako zvon. Na chvíli věřil, že to vykřikl nahlas. Ale když se střelec překvapeně neotočil, Harrison si zmateně uvědomil, že hlas jeho přítele mu zněl v hlavě.

Ne, Harrison tiše zavrtěl hlavou. Jeho smysl pro loajalitu převážil to, co nemohl pochopit. S tímhle mužem strávil čtyři nejlepší roky jeho života. Byl to muž, který ho seznámil s jeho ženou. Nehodlal ho tady nechat v rukou vraha.

Harrison stiskl spoušť. Slyšel ohlušující výstřel a čekal, až jeho střela zasáhne vraha. Harrison opět stiskl spoušť a pak znovu.

Tmavovlasý muž se pomalu otočil. Poprvé ve svém životě Harrison opravdu ocítil strach. Bál se mladého muže, stojícího před ním se zbraní v ruce. Bál se smrti. Bál se toho, co se stane s jeho rodinou.

Cítil, jak jím prochází spalující oheň, který vypadal, že ho roztříští na tisíc kousků. Padl na kolena. Viděl ve své mysli tvář své manželky, pak následoval obraz jeho dcery. Otevřel ústa s jejich jmény na rtech a snažil se najít způsob, jak říct, jak moc je miluje dřív, než bude pozdě.

Mladý muž držel Harrisona a táhl ho do uličky v zadní části domu. Cítil, jak ho vědomí opustilo, když se bez úspěchu snažil, aby se mu nepodlomila kolena. Nemohl selhat, kvůli jeho dceři. Nebyl tam nikdo, kdo by ji chránil. Tenhle černovlasý střelec by ji našel a pokud měl jeho přítel pravdu, zabil by ji.

"Kdo jste?" zeptal se Harrison a ta slova mu způsobila požár v jeho hrudi. Držel se naděje, že má ještě čas. Možná by mohl varovat Noru z onoho světa, který se k němu blížil jako tisíc namalovaných, padajících černých peří.

Mladík se chvíli díval na Harrisona a pak jeho výraz ovládl ledový, tvrdý výraz. "Myslel sis špatně. Je rozhodně příliš pozdě."

Harrison prudce vzhlédl, překvapilo ho, že vrah uhodl jeho myšlenky. Nemohl si pomoct, ale zajímalo ho, kolikrát už tento mladík stál před umírajícím a četl jeho myšlenky. Mockrát.

Jako by chtěl dokázat, jak zběhlý v tom je, mladý muž bez jediného zaváhání zvedl zbraň. Harrison zjistil, že se kouká do její hlavně. Světlo výstřelu ho oslepilo. To bylo to poslední, co viděl.

1. kapitola

Pláž v Delphách, Maine

Narozeniny

Patch stál za mnou s rukama na mých bocích, byl uvolněný. Měl vysokou atletickou postavu, kterou nemohly zakrýt ani volné džíny a tričko. Barva vlasů se podobala půlnoci, stejně jako jeho oči. Jeho úsměv byl sexy a sliboval potíže, ale zjistila jsem, že ne všechny potíže jsou na škodu.

Noční oblohu zbarvily ohňostroje, barevné proudy padající do Atlantiku. Dav žasl. Byl pozdní červen a Main se přehoupl do léta, oslavoval dva měsíce plné slunce, pláže a turistů s naditými kapsami. Já oslavovala dva měsíce slunce, pláže a skvělého času s Patchem. Zapsala jsem se na kurzy chemie, ale měla v úmyslu věnovat Patchovi všechen svůj volný čas.

Hasiči zorganizovali ohňostroj v doku vzdáleném víc než dvě stě yardů dolů po pláži, na které jsme stáli, a já cítila hukot každého z nich vibrovat mi pod nohama. Vlny narážely na pláž, hudba oslav nabrala na intenzitě. Vzduch prostoupila vůně cukrové vaty, popcornu a opékaného masa. Žaludek mi připomněl, že jsem od oběda nic nejedla.

"Dojdu si pro cheesburgera," řekla jsem Patchovi. "Chceš něco přinýst?"

"Nic, co by bylo na jídelním lístku."

Usmála jsem se. "Proč se mnou flirtuješ, Patchi?"

Políbil mě na temeno hlavy. "Ještě ne. Přinesu ti cheeseburger. Užij si ohňostroje."

Chytla jsem ho za lem džín a zastavila ho. "Díky. Já si to zařídím. Nemohu snést tu vinu."

Tázavě nadzdvihl obočí.

"Kdy naposledy tě ta holka ve stánku s hamburgery nechala zaplatit za jídlo?"

"Už nějakou dobu ne."

"Nikdy. Zůstaň tu. Když tě uvidí, strávím zbytek noci výčitkami."

Patch otevřel peněženku a vyndal dvacku. "Nech jí dýško."

Tentokrát byla řada na mě, abych nadzdvihla obočí. "Mám splatit všechno jídlo, které jsi tam projedl?"

"Naposledy jsem zaplatil, ale ona mě doběhla a strčila mi peníze zpátky do kapsy. Snažím se vyhnout osahávání."

Znělo to nepřirozeně, ale protože jsem Patche znala, věděla jsem, že to asi byla pravda.

Šla jsem k frontě stáčející se kolem stánku s hamburgery poblíž kolotoče. Hodnotila jsem frontu a dospěla k patnáctiminutovému čekání. Na celé pláži se nacházel jen jediný stánek s hamburgery a to bylo hrozně neamerické.

Po čtvrthodině čekání jsem si dovolila líný pohled kolem sebe a spatřila Marcii Millarovou. Stála o dva zákazníky za mnou. Chodily jsme spolu do školky. Od dvanácti jsem ji potkávala častěji, než bych chtěla. Protože díky ní celá škola viděla z mého spodního prádla víc, než bylo nutné. Jednou mi ze skříňky u tělocvičny ukradla podprsenku a připíchla ji na nástěnku před hlavní kanceláří, ale občas byla i kreativnější a udělala to v jídelně. Oba košíčky velikosti A naplnila vanilkovým pudinkem a navrch položila třešničky. Na úrovni, já vím. Marciina sukně byla o dvě čísla menší a o dvanáct centimetrů kratší. Její vlasy byly jahodově blonďaté a vypadala jak dřívko od nanuku - otočte ji na stranu a zmizí. Kdyby existovala nějaká pomyslná tabule boje mezi náma dvěma, Marcie by spolehlivě vedla.

"Ahoj," řekla jsem, nezáměrně se jí podívala do očí a nesetkala se s žádnou radostí z toho setkání.

"Ahoj," odpověděla nevýrazně.

Dívat se na Marcii na pláži v Delphách bylo jako hrát hru 'Co je na tom obrázku špatně?'. Její otec vlastnil dealerskou firmu s Toyotami v Coldwateru, její rodina žila v milionářské čtvrti a byla hrdým členem prestižního yachtového klubu. Marciini rodiče teď nejspíš byli ve Freeportu, kde plachtili a objednávali si lososy.

Oproti tomu pláž v Delphách byla chudinská. Myšlenka yachtového clubu byla k smíchu. Jedinou restaurací byly stánky s hamburgery, kde jste si mohli vybrat mezi kečupem a hořčicí. Když jste měli dobrej den, dostali jste i hranolky. Ve dne se tu pořádaly soutěže v ničení aut, v noci bylo parkoviště známé jako místo, kde jste sehnali víc drog než léků v lékárně.

To rozhodně nebylo prostředí, kam by pan a paní Millarovi poslali svoji dceru, aby se zkazila.

"Můžete postupovat ještě pomaleji, lidi?" volala Marcie do fronty. "Někteří z nás umírají."

"Na přepážce je jen jedna prodavačka," řekla jsem jí.

"Takže? Měli by najmout víc lidí. Nabídka a poptávka."

Ne, že by mě někdy napadlo, že Marcie zná ekonomické pojmy. O deset minut později jsem udělala pokrok a stála dost blízko, abych přečetla slovíčko hořčice na černé tabuli žluté lahve. Marcie si povzdychla.

"Umření hlady s velkým U," stěžovala si.

Kluk přede mnou zaplatil a odnesl si jídlo.

"Cheeseburger a kolu," řekla jsem holce na přepážce.

Zatímco vyřizovala moji objednávku, obrátila jsem se na Marcii. "Takže, s kým tu jsi?" Vlastně mě nezajímalo, s kým přišla, především jsme neměli společné přátele, ale chtěla jsem být zdvořilá. A tento víkend mi Marcie dokonce ani nic neprovedla. Stály jsme vedle sebe v relativním míru celých patnáct minut. Možná přišel čas příměří. Usmíření a to všechno.

Zazívala, jako kdyby mluvení se mnou bylo nudnější než čekání a zírání na zadní části hlav lidí ve frontě. "Bez urážky, ale nemám náladu na vybavování. Čekám tu tak dlouho, že mi to připadá jako pět hodin. Ta nemožná holka nedokáže udělat dva hamburgery najednou."

Dívka za přepážkou měla hlavu skloněnou, pekelně se soustředila na plnění hamburgerů, ale věděla jsem, že ji slyšela. Asi svou práci nenávidí. Možná na ty hamburgery tajně plive. Nedivila bych se, kdyby po směně šla do svého auta a rozbrečela se tam.

"Nevadí tvýmu tátovi, že chodíš do Delph?" zeptala jsem se Marcie a nepatrně nakrčila obočí. "Mohlo by to zkazit vaši reputaci. Právě teď, když byl tvůj otec přijat do Harraseeketského yachtového klubu."

Marciin výraz ochladl. "Divím se, že tvému tátovi nevadí, že jsi tady. Oh, počkej. Už to mám. On je mrtvý."

Mou počáteční reakcí byl šok. Druhou bylo rozhořčení nad její krutostí. V krku mi uvízl knedlík.

"Co?" obhajovala se. "Je mrtvý. To je fakt. Chceš mi o tom lhát?"

"Co jsem ti kdy provedla?"

"Narodila ses."

Její zjevný nedostatek citu na mě dopadl plnou vahou - tak moc, že jsem nebyla schopna návratu. Sebrala jsem cheeseburger a kolu a nechala na pultu dvacku. Tolik jsem chtěla pospíchat za Patchem, ale tohle bylo mezi mnou a Marcií. Kdybych se teď před ním ukázala, Patch by na mém obličeji poznal, že se něco stalo. Nechtěla jsem ho do toho zatahovat. Potřebovala jsem chvilku, abych se sebrala. Našla jsem si lavičku, ze které nebylo vidět na stánek, sedla si a snažila se, aby mi Marcie nezkazila i zbytek noci. Horší by to mohlo být pouze v případě, že by mě Marcie v tomhle stavu spatřila. To by se jí tak líbilo. Kousla jsem si do cheeseburgeru, ale nechutnal mi. Mohla jsem myslet jenom na mrtvé maso. Mrtvé krávy. Svého vlastního mrtvého otce.

Odhodila jsem hamburger do křoví a šla na pláž. V očích jsem cítila slzy.

Pevně jsem se objala pažemi a pospíchala na dámské záchody v rohu parkoviště. Doufala jsem, že to stihnu, než mi slzy začnou téct po tvářích. Minula jsem kabinky a pospíchala k zrcadlu. Mé oči byly červené a skelné.

Sebrala jsem papírový ručník a přitiskla si ho k očím. Co měla Marcie za problém? Co jsem jí kdy provedla, že jsem si tohle vysloužila?

Párkrát jsem se nadechla, ve svých myšlenkách postavila zeď a Marcii postavila za ni. Co je mi do toho, co řekla? Nikdy jsem ji neměla ráda. Její názor pro mě nic neznamená. Chovala se ke mně hrubě a sobecky a to, co udělala, byla rána pod pás. Neznala mě, neznala ani mého otce. Pláč kvůli jedinému slůvku, které vypustila z pusy, byl ztráta času.

To zvládneš, říkala jsem si.

Čekala jsem, než mi z očí zmizí červeň, a pak jsem odešla. Bloumala jsem davem a hledala Patche. Našla jsme ho na jednom z placů vyhrazených míčovým hrám. Stál ke mně zády. Po jeho boku stál Rixon. Asi vyplácel peníze za Patchovu neschopnost sejmout poslední bowlingovou kuželku. Rixon byl padlý anděl, který s Patchem sdílel dlouhou historii. Byli si velice blízcí, skoro jako bratři. Patch do svého života moc lidí nepouštěl, věřil jen několika, ale pokud existovala jen jediná osoba, která o Patchovi věděla úplně všechno, byl to Rixon.

Ještě před několika měsíci byl Patch také padlým andělem. Potom mi zachránil život a získal svá křídla zpátky. Stal se mým andělem strážným. Měl by platit za hodného hocha, ale cítila jsem, že jeho vazby na Rixona a svět padlých andělů pro něj znamenají víc. A i když jsem si to nechtěla přiznat, cítila jsem, že lituje rozhodnutí archandělů udělat z něj mého strážného. To nebylo to, co chtěl. Chtěl se stát člověkem.

Z myšlenek mě vytrhl zvuk mobilního telefonu. Volala moje nejlepší kamarádka Vee. Nechala jsem ji spadnout do schránky. Dneska jsem to udělala už podruhé, ale nelitovala jsme toho. Uvidím ji zítra ráno. Patche na druhou stranu uvidím až zítra večer. Chtěla jsem si s ním užít každou minutu.

Dívala jsem se, jak vrhá koulí proti šesti kuželkám. Žaludek mi poskočil, když se mu odhrnulo tričko na zádech a odhalilo pruh kůže. Ze zkušenosti jsem věděla, že byla pevná a svalnatá. I jeho záda byla perfektně hladká, jizvy, které získal, když padnul, nahradila křídla - křídla, která žádný člověk včetně mě nemohl vidět.

"Pět dolarů mi říká, že to znovu nedokážeš," řekla jsem a přikradla se k němu zezadu.

Patch se otočil a zašklebil se. "Nechci tvoje peníze, andílku."

"No tak, děcka, o tom teď snad nebudeme diskutovat," řekl Rixon.

"Sejmeš všechny tři najednou," povzbuzovala jsem Patche.

"O jakém druhu odměny mluvíme?" zeptal se.

"Sakra," řekl Rixon. "Nemůžete si to nechat na doma?"

Patch mi věnoval tajemný úsměv, nakročil si dozadu a položil si kouli na hruď. Natočil pravé rameno, pokrčil paži a poslal kouli vpřed s co největší silou, které byl schopen. Ozvala se rána a všechny kuželky spadly.

"Tak teď jsi v průšvihu, panenko," volal na mě Rixon, zatímco vybíral peníze od přihlížejících, kteří se vsadili proti Patchovi.

Patch se ke mně naklonil přes přepážku boxu a nadzdvihl obočí. Jako kdyby říkal: Zaplať.

"Měl jsi štěstí," řekla jsem.

"Teprve budu mít štěstí. Pomalu se k tomu dostávám."

"Vyberte si cenu," volal na Patche muž, který běžel postavit kuželky.

"Toho fialového medvěda," řekl Patch a vzal si škaredého medvěda s fialovou kožešinou. Podal mi ho.

"Pro mě?" řekla jsem a přitiskla si ruku na srdce.

"Miluješ, co jiní odmítají. V sámošce si vždycky vezmeš poškozený zboží. Všiml jsem si toho." Zahákl mi prst na pásek u džín a přitáhl si mě blíž. "Pojď odtud."

"Na co myslíš?" Bylo mi horko a žaludek se mi třepetal, protože jsem přesně věděla, na co myslí.

"Na tvůj pokoj."

Zakroutila jsem hlavou. "Ani náhodou. Máma je doma. Mohli bysme jít do tvého pokoje," poznamenala jsem.

Byli jsme spolu dva měsíce a já stále nevěděla, kde Patch bydlí. A ne z nedostatku zájmu. Dva týdny vztahu vypadaly jako dost dlouhá doba, aby mě Patch pozval k sobě, hlavně proto, že bydlel sám. Dva měsíce, to byla vražedně dlouhá doba. Snažila jsem se být trpělivá, ale vyhrála zvědavost. Nevěděla jsem nic o soukromých detailech Patchova života, třeba jakou barvu mají zdi jeho pokoje. Jestli má splachovací záchod. Jakou značku mýdla používá. Jestli má povlečení bavlněné nebo hedvábné.

"Nech mě hádat," řekla jsem. "Bydlíš v tajné cele v podzemí města."

"Andílku."

"Povaluje se tam po zemi nádobí? Spodní prádlo? Pak je to mnohem lepší místo než můj pokoj."

"To je pravda, ale stále říkám ne."

"Byl Rixon u tebe doma?"

"Rixon musí vědět, kde bydlím."

"Já nemusím vědět, kde bydlíš?"

Zacukaly mu koutky. "Existuje jistá odvrácená strana toho, kde bydlím."

"Kdybys mi to prozradil, musel bys mě zabít?" hádala jsem.

Ovinul kolem mě paže a políbil mě na čelo. "Dost blízko. V kolik odjedeme?"

"V deset. Zítra začíná letní škola." Kvůli tomu a ještě kvůli mojí mámě, která se mezi mě a Patche snažila vrazit nůž. Kdybych byla venku s Vee, určitě bych mohla zůstat venku do půl jedenáctý. Nemohla jsem mít mámě za zlé, že Patchovi nevěřila - dřív jsem to cítila stejně - ale bylo by super, kdyby se trochu krotila.

Jako třeba dneska. S mým andělem strážným se mi přeci nemohlo nic stát.

Patch se podíval na hodinky. "Čas odejít."

V 10:04 Patch přijel k domu a zastavil u poštovní schránky. Vypnul motor i světla, zanechal nás v temnotě krajiny. Chvíli jsme tak seděli, než řekl: "Proč tak potichu, andílku?"

Okamžitě jsem zpozorněla. "Jsem potichu? Jen jsem se ztratila v myšlenkách."

Patchova ústa vykouzlila známý úsměv. "Lhářko. Co se děje?"

"Jsi dobrý," řekla jsem.

Jeho úsměv se rozšířil. "To opravdu jsem."

"U stánku s hamburgery jsem potkala Marcii Millarovou," přiznala jsem. Tolik k tomu, že si své problémy nechám pro sebe. Nehledě na to, že stále vřely uvnitř mě. Na druhou stranu, komu bych to měla říct, když ne Patchovi? Před dvěma měsíci náš vztah zahrnoval plno spontánních polibků uvnitř auta, před autem, na kuchyňském stole. Byl plný nenechavých rukou, rozcuchaných vlasů a rozmazaného lesku na rty. Ale teď byl mnohem víc. Cítila jsem se k Patchovi duševně připoutaná. Jeho přátelství znamenalo víc než sto příležitostných známostí. Když můj táta umřel, zanechal ve mně díru, která mě stravovala. Ta prázdnota tam pořád byla, ale už tolik nebolela. Nač setrvávat v minulosti, když všechno, co jsem kdy chtěla, mám právě teď. Mám Patche. "Byla natolik taktní, aby mi připomněla, že je táta po smrti."

"Chceš, abych si s ní promluvil?"

"Zníš trochu otcovsky."

"Co započalo tu válku mezi vámi dvěma?"

"To je to. Já nevím. Jednou mi u oběda dala poslední kousek čokolády. Pak mi na skříňku napsala 'děvka'. Ani to neskrývala. Dívala se na to celá škola."

"Tak to začalo? Bezdůvodně?"

"Jo." O žádném důvodu nevím.

Zastrčil mi za ucho jednu z mých neposedných kudrn. "Kdo tu válku vyhrává?"

"Marcie, ale ne o moc."

Jeho úsměv se rozšířil. "Jdi do ní, tygře."

"A ještě jiná věc. Děvka? Na základní škole jsem ještě ani nikoho nepolíbila. Měla tím posprejovat svoji skříňku."

"To už začíná znít zle, andílku." Jeho prst mi vklouzl pod lem trička. Jeho dotek vyslal elektřinu celým mým tělem. "Vsadím se, že tě zbavím myšlenek na Marcii."

Některá světla na farmě svítila, ale dokud jsem neviděla mámin obličej přitisknutý na sklo, předpokládala jsem, že ještě máme trochu času. Odepnula jsem si pás a naklonila se přes řadící páku, v temnotě hledala Patchova ústa. Pomalu jsem ho políbila, vychutnávala si chuť mořské soli na jeho kůži. Oholil se dnes ráno, ale teď mě na bradě škrábalo strniště. Jeho ústa mapovala můj krk a citila jsem dotek jeho jazyku, příčinu divokého bušení mého srdce.

Polibky mi mířily k holé hrudi. Odsunul ramínko tílka a postupoval ústy níž po paži. V tu chvíli jsem mu chtěla být co nejblíž. Nechtěla jsem, aby odešel. Potřebovala jsem ho ve svém životě právě teď a zítra a pozítří. Potřebovala jsem ho víc než kohokoliv jiného.

Přelezla jsem páku a obkročmo si mu sedla do klína. Sklouzla jsem mu rukama po hrudníku, spojila je za krkem. Ovinul mi paže kolem boků, připoutal mě tak k sobě a stáhl hlouběji do svého světa.

Využila jsem toho momentu a rukama mu zaplula pod tričko. Myslela jsem jen na to, že miluji, jak je jeho tělo pod mými dotyky horké. Jakmile jsem se dotkla místa na jeho zádech, kde by měly být jeho jizvy, na pozadí mých myšlenek vybuchlo vzdálené světlo. Perfektní temnota narušená oslepujícím světlem. Bylo to jako dívat se do vesmíru na miliony kilometrů vzdálený výbuch. Má mysl byla vtažena do Patchovy, kde odpočívaly tisíce vzpomínek, když jsem náhle ucítila, jak mě bere za ruku a posouvá ji níž, dál od místa, kde začínala jeho křídla, a najednou bylo všechno úplně normální.

"Pěkný pokus," zamumlal, jeho rty narážely na mé, zatímco mluvil. Kousla jsem ho do spodního rtu. "Kdybys měl šanci nakouknout do mé minulosti tak, že by ses dotkl mých zad, taky bys těžko odolal pokušení."

"Těžko od tebe držím ruce dál i bez tohohle bonusu."

Zasmála jsem se, ale rychle zvážněla. I když jsem se na to značně soustředila, jen ztěží jsem si vzpomněla, jaký byl můj život bez Patche. Když jsem v noci ležela v posteli, jasně jsem si vybavila Patchův smích, způsob, jakým se usmíval, dotek jeho dlaní - tak horký, jemný a rozkošný při kontaktu s mou pletí. Ovšem jen ztěží jsem si vybavovala vzpomínky z předchozích šestnácti let. Možná proto, že v porovnání se vzpomínkami na Patche vybledly. A nebo nebylo co si zapamatovat.

"Nikdy mě neopouštěj," řekla jsem Patchovi, vzala ho za lem trička a přitáhla si ho blíž.

"Jsi moje, andílku," zamumlal mi do kůže na čelisti. Nastavila jsem mu krk, zvala ho, aby mě líbal všude. "Máš mě navždycky."

"Ukaž, že to myslíš vážně," řekla jsem slavnostně.

Chvíli mě pozoroval, pak si sáhnul za krk a odepnul stříbrný řetízek, který nosil ode dne, kdy jsem ho potkala. Neměla jsem ponětí, odkud ho má nebo jaký má význam, ale věděla jsem, že je pro něj důležitý. Byl to jediný šperk, který nosil a schovával ho pod tričkem přímo na kůži. Nikdy jsem ho neviděla ho sundat.

Natáhl ruce k mému krku a připnul mi ho. Kov mi spadl na kůži, stále od něj byl zahřátý.

"Dostal jsem ho, když jsem byl archandělem," řekl. "Pomáhal mi rozeznat pravdu od klamu."

Opatrně jsem se řetízku dotkla, jeho důležitost ve mně vzbuzovala úctu. "Funguje ještě?"

"Pro mě ne." Propletl naše prsty a políbil mě na zápěstí. "Je tvůj."

Sundala jsem si z prostředníčku na levé ruce prstýnek a podala mu ho.

Patch vzal prstýnek mezi prsty a tiše ho zkoumal.

"Táta mi ho dal týden předtím, než ho zabili," řekla jsem.

Střelil po mě očima. "To nemůžu přijmout."

"Je to pro mě ta nejdůležitější věc na světě. Chci, abys ho měl." Zavřela jsem mu dlaň kolem prstýnku.

"Noro," zaváhal. "To nemůžu přijmout."

"Slib mi, že si ho vezmeš. Slib mi, že nám to nikdo nezkazí."

Sledovala jsem ho, nenechala ho, aby se podíval jinam. "Nechci bez tebe žít. Nechci, aby to někdy skončilo."

Patchovy oči byly břidlicově černé, tmavší než milion tajemství nahromaděných na sobě. Odvrátil zrak na prstýnek ve své dlani a pomalu ji otevřel.

"Slib, že mě nikdy nepřestaneš milovat," zašeptala jsem.

Pořád tak lhostejně přikývnul.

Vzala jsem ho za límeček a přivinula si ho k sobě, líbala ho horlivěji, abych zpečetila náš slib. Propletla jsem své prsty s jeho, prstýnek se nám zaryl do dlaní. Stejně jsem mu nebyla dost blízko. Prstýnek se mi zaryl hlouběji do ruky, až protrhl kůži. Krevní přísaha.

Když už jsem si myslela, že zkolabuju pod nedostatkem vzduchu, odtáhla jsem se, položila své čelo na jeho. Oči jsem měla zavřené, dýchala jsem zhluboka. "Miluju tě," zamumlala jsem. "Asi víc, než bych měla."

Čekala jsem, až odpoví, ale sevřel mě pevněji, skoro ochranitelsky. Podíval se k lesům za cestou.

"Co se děje?" zeptala jsem se.

"Něco jsem slyšel."

"To jsem byla já. Řekla jsem ti, že tě miluju," řekla jsem, usmívala se, přejížděla mu prstem po ústech.

Čekala jsem, že se usměje, ale stále se díval mezi stromy, jejichž siluety vrhaly stíny, a větve se kývaly ve větru.

"Co tam je?" zeptala jsem se, následovala jeho pohled. "Kojot?"

"Něco je špatně."

Ztuhla mi krev v těle, sjela jsem mu z klína. "Děsíš mě. Je to medvěd?"

Medvědy jsem tu neviděli už roky, ale farma se nacházela na okraji města a když byli medvědi po zimním spánku hladoví, hledal tu jídlo.

"Rozsviť světla a zahoukej," řekla jsem. Zaznamenala jsem pohyb mezi stromy. Srdce se mi na chvíli zastavilo. Vzpomněla jsem si, jak jsme se s rodiči dívali, jak medvěd demoloval naše auto, protože v něm cítil jídlo.

Světla na verandě se rozsvítila. Nemusela jsem se ohlédnout, abych zjistila, že máma stojí ve dveřích a přešlapuje z nohy na nohu.

"Co je to?" zeptala jsem se ještě jednou Patche. "Mamka jde ven. Je v bezpečí?"

Nastartoval Jeep. "Jdi dovnitř. Mám nějaké povinnosti."

"Jít dovnitř? Děláš si srandu? O co jde?"

"Noro!" zavolala máma a sešla ze schodů, zněla rozladěně. Zastavila se pět kroků od džípu a čekala, až otevřu okénko.

"Patchi?" zkusila jsem to znovu.

"Zavolám ti později."

Máma otevřela dveře. "Patchi," vzala ho na vědomí.

"Blythe." Věnoval jí roztržité přikývnutí.

Obrátila se ke mně. "Máš pět minut zpoždění."

"Včera jsem přišla o pět minut dřív."

"To neplatí. Dovnitř. Hned."

Nechtěla jsem odejít, dokud mi Patch neodpoví, ale protože jsem neviděla jinou možnost, řekla jsem, "Zavolej mi."

Jedinkrát přikývnul, ale zvláštní výraz mi napověděl, že myslí na něco úplně jiného. Jakmile jsem byla venku z auta na pevné zemi, Jeep neztrácel čas a otočil se. Ať už jel Patch kamkoliv, měl naspěch.

"Když ti řeknu, v kolik máš přijít, očekávám, že to dodržíš," řekla máma.

"Pět minut," řekla jsem tónem, který jí měl naznačit, že jedná přehnaně.

To mi vysloCrescendo – prolog

Coldwater, Maine před 14 měsíci