10

Odpolední slunce pozdního září mě hřálo přes koženou bundu, když jsem si paži opřela o okýnko vozu. Malinká lahvička se solí na mém náramku chrastila o dřevěný kříž a já se natáhla a upravila boční zrcátko tak, abych viděla na auta kus za námi. Bylo fajn mít k dispozici vůz. K sídlu FIK to zvládneme za patnáct minut místo čtyřiceti, které bych se kodrcala odpoledním provozem autobusem. „Na dalším semaforu zahni doprava,“ řekla jsem a ukázala.

Nevěřícně jsem zírala, když Glenn projel křižovatkou rovně. „Co to s tebou, u Zvratu, je?“ zvolala jsem. „Proč nemůžeš dělat, co říkám?“

Glenn se za slunečními brýlemi tvářil samolibě. „Zkratka.“ Zakřenil se a odhalil překvapivě bílé zuby. Jeho první skutečný úsměv mě zaskočil.

„Jasně,“ řekla jsem a zamávala rukou. „Ukaž mi svoji zkratku.“ Pochybovala jsem, že jeho cesta bude kratší, ale nic jsem neřekla. Ne po tom úsměvu.

Otočila jsem hlavu, když jsem na jedné z budov, okolo které jsme jeli, zahlédla známý nápis. „Hej! Zastav!“ vykřikla jsem a napůl se obrátila na sedadle. „Obchod s talismany.“

Glenn zkontroloval zpětné zrcátko a provedl ilegální otočku. Chytila jsem se horní části okýnka. Znovu se obrátil a zaparkoval u chodníku. Otevřela jsem dveře a sebrala kabelku. „Za minutku jsem zpátky,“ řekla jsem. Kývl, odsunul sedadlo dozadu a opřel si hlavu o opěrku.

Nechala jsem ho, ať si zdřímne, a vešla do obchodu. Zvonky nad dveřmi zacinkaly, nadechla jsem se a uvolnila. Mám obchody s talismany ráda. Tento voněl levandulí, pampeliškami a chlorofylem. Minula jsem hotové amulety a zamířila dozadu, kde se dal najít hrubý materiál.

„Můžu vám pomoct?“

Vzhlédla jsem od svazečku krevnice a zjistila, že se přes pult dychtivě naklání upravený prodavač. Podle pachu to byl čaroděj − i když se všemi vůněmi okolo se to dalo jen těžko odhadnout. „Ano,“ řekla jsem. „Hledám kapradinová semena a paličku blahovičníkového dřeva na hůlku.“

„Aha!“ řekl vítězoslavně. „Semena máme tady.“

Vykročila jsem na své straně pultu za ním k řadě žlutých lahviček. Přejel po nich prstem, vzal do ruky jednu o velikosti malíku a podal mi ji. Odmítla jsem si ji vzít a pokynula mu, ať ji postaví na pult. Zatvářil se uraženě, když jsem sáhla do kabelky pro amulet a podržela ho nad lahvičkou. „Ujišťuji vás, madam,“ řekl škrobeně, „že se jedná o nejlepší kvalitu.“

Pousmála jsem se, když amulet zazářil zeleně. „Na jaře se mě pokusili zabít,“ vysvětlila jsem mu. „Nedivte se, že jsem opatrná.“

Zacinkaly zvonky. Ohlédla jsem se a spatřila, že dovnitř vešel Glenn.

Prodavač se rozzářil, luskl prsty a o krok ucouvl. „Jste Rachel. Rachel Morganová, že? Znám vás!“ Vtiskl mi lahvičku do rukou. „Na účet podniku. Jsem tak rád, že jste přežila. Jaký byl na vás kurz? Tři sta ku jedné?“

„Dvě stě,“ řekla jsem trochu uraženě. Zadíval se přes mé rameno na Glenna a úsměv mu ztuhl na rtech, když poznal, že jde o člověka. „Je tu se mnou,“ řekla jsem. Muž zalapal po dechu a pokusil se svoji reakci zamaskovat kašlem. Pohlédl na zbraň v Glennově podpaží. U Zvratu, jak mně chybí moje želízka.

„Hůlky jsou támhle,“ řekl a tón jeho hlasu prozrazoval, že nesouhlasí s mým výběrem společníků. „Skladujeme je ve vysoušecím boxu, aby byly čerstvé.“

S Glennem jsme ho následovali k volnému místu vedle pokladny. Vytáhl dřevěnou krabici o velikosti pouzdra na housle, otevřel ji a rozmáchlým gestem ji otočil ke mně.

Povzdychla jsem si, když jsem ucítila vůni blahovičníku. Zvedla jsem ruku, abych se hůlek dotkla, ale zase jsem ji nechala klesnout, když si prodavač odkašlal. „O jaké čáry vám jde, slečno Morganová?“ zeptal se profesionálním tónem a zadíval se na mě přes okraj brýlí. Jejich obroučky byly dřevěné a já bych vsadila kalhotky, že byly očarované a viděly skrz maskovací talismany zemské magie.

„Chci se pokusit o bezkontaktní čáry. Chci… ach… zlomit dřevo, které už je pod napětím?“ řekla jsem a potlačila začervenání.

„Na to bude stačit některá z menších hůlek,“ řekl a zatěkal pohledem mezi Glennem a mnou.

Kývla jsem a upřela pohled na hůlky o velikosti tužek. „Kolik?“

„Devět set sedmdesát pět,“ řekl. „Ale vám ji prodám za devět set.“

Dolarů? „Víte,“ řekla jsem pomalu. „Měla bych se ujistit, že mám opravdu všechno, než si pořídím samotnou hůlku. Nemá smysl nechat ji někde ležet, aby nasákla vlhkost.“

Prodavačův úsměv ztuhl. „Samozřejmě.“ Plynulým pohybem skříňku zabouchl a schoval ji.

Trhla jsem sebou a uvnitř povadla. „Kolik za kapradinová semínka?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že předchozí nabídku učinil jen proto, že jsem chtěla koupit hůlku.

„Padesát pět.“

Na to jsem měla − možná. Sklonila jsem hlavu a hrábla do kabelky. Věděla jsem, že hůlky jsou drahé, ale ne tak drahé. S penězi v ruce jsem se otočila a uviděla, že Glenn si prohlíží vycpané krysy na polici. Zatímco se prodavač věnoval pokladně, Glenn se naklonil blíž a zašeptal: „K čemu jsou?“

„Nemám zdání.“ Vzala jsem si účet a vrazila ho do kabelky. Sebrala jsem zbytky hrdosti a s Glennem v patách jsem zamířila ke dveřím. Zvonky zacinkaly a vyšli jsme na chodník. Na slunci jsem se očistně nadechla. Neutratím devět set, abych možná získala pětisetdolarovou odměnu.

Glenn mě překvapil, protože mi podržel dveře, a když jsem nasedla, opřel se o otevřené okýnko. „Budu hned zpátky,“ řekl a vešel dovnitř. Za chvíli se vrátil s malým bílým pytlíkem. Sledovala jsem ho, jak prochází před autem, a přemýšlela. Počkal, až se uvolnil provoz, otevřel dveře a vklouzl za volant.

„No?“ zeptala jsem se, když odložil pytlík mezi nás. „Co jsi koupil?“

Glenn nastartoval a zařadil se do provozu. „Vycpanou krysu.“

„Ach,“ řekla jsem překvapeně. Nač mu, k čertu, bude? Ani já nevěděla, k čemu slouží. Celou cestu do sídla FIK jsem se toužila zeptat, ale držela jsem jazyk za zuby, a to i poté, co jsme vjeli do chladného stínu podzemních garáží.

Glenn měl rezervované parkovací místo, a když jsem vystoupila, klapání mých podpatků se hlasitě rozlehlo. S bolestivou pomalostí, kterou jsem si pamatovala u otce, se Glenn protáhl a upravil si rukávy saka. Natáhl se dovnitř pro krysu a ukázal na betonové schody.

Stále mlčky jsem ho následovala. Vystoupali jsme do patra a Glenn mi podržel dveře. Vešli jsme zadním vchodem, Glenn si sundal sluneční brýle, já si odhrnula vlasy z očí a zastrčila si je pod čepici. Rozhlédla jsem se po klimatizované síňce, která se v ničem nepodobala uspěchané vstupní hale vpředu.

Glenn sáhl za pult, podal mi návštěvnickou propustku, zapsal mě a kývl na muže u telefonu. Připnula jsem si propustku na klopu a vydala se za ním do otevřených kanceláří.

„Ahoj, Rose,“ řekl Glenn, když přistoupil k Eddenově sekretářce. „Je tu kapitán Edden?“

Starší žena mě ignorovala, položila prst na stránku, kterou opisovala, a kývla. „Má brífink. Mám mu říct, že jste tady?“

Glenn mě vzal za loket a postrčil mě okolo ní. „Až skončí. Žádný spěch. Slečna Morganová a já tu budeme několik hodin.“

„Ano, pane,“ řekla a vrátila se k opisování.

Několik hodin? pomyslela jsem si a nelíbilo se mi, že mi nedovolil s Rose ani promluvit; chtěla jsem zjistit, co říkají jejich pravidla o oblékání. FIK nemohla mít k případu tolik informací. Hlavní jurisdikci u zločinů měla IBA.

„Moje kancelář je tam,“ řekl Glenn a ukázal na řadu uzavřených kanceláří, které lemovaly volný prostor rozdělený do kójí. Několik důstojníků, kteří se u stolů věnovali papírování, vzhlédlo, když mě Glenn doslova strkal před sebou. Začínala jsem mít pocit, že nechce, aby kdokoli věděl, že tady jsem.

„Hezké,“ řekla jsem uštěpačně, když mě zahnal do své kanceláře. Zašle bílá místnost byla poloprázdná a špína v koutech tak byla vidět. Na prázdném stole stál nový monitor, ale staré repráky. U stolu stála ošklivá židle a mě napadlo, jestli je v celé budově aspoň jedna pohodlná. Bílá umakartová deska stolu vypadala díky špíně z dob minulých skoro šedě. Drátěný odpadkový koš vedle stolu byl prázdný.

„Dávej pozor na telefonní kabely,“ řekl Glenn, protáhl se okolo mě a sáček s vycpanou krysou odložil na kartotéku. Svlékl si sako, pečlivě ho přehodil přes dřevěné ramínko a to pověsil na věšák. Rozhlédla jsem se po škaredé místnosti a přemýšlela, jak asi vypadá jeho byt.

Dva telefonní kabely se táhly od zdířky za dlouhým stolem po podlaze k jeho stolu. Určitě tím porušoval bezpečnostní pravidla, ale pokud mu nevadilo, že někdo může zakopnout a přerušit mu spojení, proč by to mělo vadit mně?

„Proč nesedíš tady?“ zeptala jsem se a zadívala se na papíry zavalený stůl, u kterého by měl logicky sedět.

Vzhlédl od klávesnice. „Seděl bych zády ke dveřím a neviděl bych, co se děje venku.“

„Aha.“

Nezaznamenala jsem žádné drobnosti, nic osobního, na jediné polici stály jen slohy, které doslova přetékaly papíry. Nevypadalo to, že tu úřaduje dlouho. Zašlé obrysy prozrazovaly, kde kdysi bývaly obrazy. Kromě jeho diplomu detektiva visela na stěně pouze nástěnka se stovkami papírků připíchnutých špendlíkem, a to přímo nad dlouhým stolem. Lístečky byly vybledlé, kroutily se a tajemné poznámky na nich pravděpodobně dokázal rozluštit jen Glenn.

„Co je to?“ zeptala jsem se, když se ujistil, že žaluzie na oknech do kanceláře jsou zatažené.

„Poznámky ke starému případu, na kterém pracuji.“ Jeho hlas zněl rozptýleně, když se vrátil zpátky ke klávesnici a vyťukal řadu písmen. „Neposadíš se?“

Stála jsem uprostřed kanceláře a zírala na něj. „Kam?“ zeptala jsem se nakonec.

Vzhlédl a začervenal se, když si uvědomil, že blokuje jedinou židli. „Hned jsem zpátky.“ Obešel stůl a trapně stál přede mnou, dokud jsem neuhnula z cesty. Působil nesmírně škrobeně, když se protáhl okolo mě a vyšel ven.

Pomyslela jsem si, že jeho kancelář je ten nejvíce nehostinný kousek byrokracie FIK, sundala jsem si čepici i kabát a pověsila je na hřebík, který trčel ze zadní části dveří. Znuděně jsem se zatoulala k pracovnímu stolu. Na monitoru čekala uvítací obrazovka s blikajícím kurzorem.

Glennův návrat ohlásil rachot, protože před sebou tlačil židli na kolečkách. Omluvně na mě pohlédl a přisunul ji ke své. Odložila jsem kabelku na holý stůl, posadila se a naklonila se blíž, abych viděla. Dívala jsem se, jak naťukal tři hesla: delfín, tulipán a Monica. Bývalá přítelkyně? napadlo mě. Na obrazovce se objevila jako řady hvězdiček, ale protože psal dvěma prsty, nebylo těžké ho sledovat.

„Dobrá,“ řekl, přitáhl si sešit se seznamem jmen a čísel průkazů. Pohlédla jsem na první, pak zpátky na obrazovku. Svraštil obočí a bolestivě pomalu začal psát. Ťuk. Odmlka. Ťuk, ťuk.

„Ach, dej to sem,“ řekla jsem a přitáhla si klávesnici blíž. Za veselého švitoření kláves jsem napsala první jméno, sáhla po myši a klikla na Vše, čímž jsem vyhledávání omezila jen časovým okruhem posledních dvanácti měsíců.

Na obrazovce naskočila otázka a já zaváhala. „Která tiskárna?“ zeptala jsem se.

Glenn mlčel, a když jsem se otočila, zjistila jsem, že je s pažemi založenými na hrudi zakloněný. „Vsadím se, že svému příteli bereš dálkový ovladač,“ řekl, přitáhl si klávesnici zpátky a vzal mi myš.

„No, je to moje televize,“ opáčila jsem dopáleně, potom jsem dodala: „Promiň.“ Vlastně byla Ivyina. Já o tu svoji přišla, protože ji museli namočit do slané vody. Což bylo jen dobře, vedle Ivyiny by vypadala jako hračka.

Glenn vydal tichý, hrdelní zvuk. Pomalu vyťukal další jméno, srovnal ho se seznamem a přešel k dalšímu. Netrpělivě jsem čekala. Oči mi zalétly ke zmačkanému pytlíku na kartotéce. Ovládla mě hloupá touha vytáhnout krysu ven. Proto asi říkal, že tu budeme celé hodiny. Bylo by rychlejší písmena vystříhat a nalepit na papír.

„Není to stejná tiskárna,“ poznamenala jsem, když jsem si všimla, že je zaměnil.

„Nevěděl jsem, že se chceš podívat na všechno,“ řekl nepřítomně, protože se plně soustředil na hledání písmenek na klávesnici. „Zbytek posílám na tiskárnu ve sklepě.“ Pomalu naťukal poslední řadu písmen a zmáčkl enter. „Nechci, aby mi vyčetli, že jsem ucpal tiskárnu v přízemí,“ dodal.

Snažila jsem se ovládnout smích. Ucpat tiskárnu? O kolik papírů může jít?

Glenn vstal a já vzhlédla. „Zajdu pro to. Hned jsem zpátky.“

Kývla jsem a on odešel. Točila jsem se sem a tam na židli, čekala a naslouchala šumění hovorů v pozadí. Na tváři se mi usadil úsměv. Netušila jsem, jak moc mi bude chybět přátelství ostatních agentů IBA. Věděla jsem, že kdybych vyšla z Glennovy kanceláře, hovor by ihned utichl a všichni by na mě chladně hleděli, ale dokud zůstanu tady a budu jen poslouchat, můžu předstírat, že se tu někdo zastaví, aby se zeptal, jak se mám nebo co si myslím o nějakém těžkém případu, anebo mi pověděl sprostý vtip, jen aby mě rozesmál.

Povzdychla jsem si, vstala jsem a vytáhla Glennovu krysu z pytlíku. Postavila jsem to ošklivé stvoření s korálkovýma očima na kartotéku, odkud ho mohlo sledovat. Šoupání nohou u dveří mě přimělo otočit se. „Ach, ahojky,“ řekla jsem, když jsem uviděla, že to není Glenn.

„Madam.“ Podsaditý důstojník si napřed změřil moje kožené kalhoty, pak moji propustku. Otočila jsem se, aby lépe viděl. Propustku, ne kalhoty.

„Jsem Rachel,“ řekla jsem. „Pomáhám detektivu Glennovi. Šel pro nějaké papíry.“

„Rachel Morganová?“ řekl. „Myslel jsem, že jste stará bába.“

Otevřela jsem rozzlobeně pusu, ale pak jsem pochopila a zase ji zavřela. Když mě viděl naposledy, opravdu jsem vypadala jako stará bába. „Byl to převlek,“ řekla jsem, zmačkala pytlík a zahodila ho. „Tohle jsem skutečná já.“

Znovu přelétl pohledem můj ohoz. „Oukej.“ Otočil se, odešel a mně se hned dýchalo lehčeji.

Když se vrátil Glenn, působil zamyšleně. V rukách držel slušnou hromádku papírů a mě napadlo, že FIK musí být ve sběru informací přece jen stejně dobrá jako IBA. Na chvíli se zastavil uprostřed kanceláře, pak odsunul papíry na dlouhém stole ke stěně. „Tady jsou první,“ řekl a hodil hlášení na uprázdněné místo. „Za chvíli jsem zpátky s várkou ze sklepa.“

Ztuhla jsem uprostřed pohybu. První? Myslela jsem, že je to všechno. Nadechla jsem se, abych se zeptala, ale mezitím odešel. Hlášení byla působivě obšírná. Odvezla jsem židli ke stolu a natočila ji tak, abych neseděla zády ke dveřím. Posadila jsem se, zkřížila nohy a přitáhla si hromadu papírů do klína.

Obrázek první oběti jsem poznala, protože ho IBA zveřejnila. Byla to mile vypadající starší žena s mateřským úsměvem. Podle nalíčení a šperků se jednalo o profesionální fotografii, jaké se dělají u příležitosti výročí a podobně. Pracovala pro bezpečnostní firmu, která vyráběla sejfy odolné vůči magii, a za tři měsíce měla jít do důchodu. Zemřela na následky komplikací po znásilnění. Nic nového. Zalistovala jsem k pitevnímu nálezu a pohlédla na fotku.

Stáhl se mi žaludek a rychle jsem hlášení zavřela. Dala se do mě zima. Hleděla jsem dveřmi ven do otevřených kanceláří. Zazvonil telefon a někdo ho zvedl. Znovu jsem se nadechla a zadržela dech. Přinutila jsem se dýchat pomalu, abych nezačala hyperventilovat.

Jistým způsobem se to za znásilnění dalo považovat. Ženě vyrvali vnitřnosti rozkrokem a nechali jí je viset mezi koleny. Napadlo mě, jak dlouho trpěla, než zemřela, a ihned jsem toho zalitovala. Převracel se mi žaludek a odpřísáhla jsem si, že už se na žádné obrázky dívat nebudu.

Prsty se mi třásly, přesto jsem se snažila soustředit na hlášení. FIK byla překvapivě pečlivá, takže mi zůstala jediná otázka. Protáhla jsem se a sebrala ze stolu bezdrátový telefon. Čelist mě bolela od toho, jak jsem ji zatínala, když jsem vytáčela číslo nejbližšího příbuzného.

Odpověděl starší muž. „Ne,“ ujistila jsem ho, když chtěl zavěsit. „Nejsem od eskortní služby. Upírská čarodějná je nezávislá agentura. Právě teď spolupracuju s FIK na případě vaší ženy.“

Před očima mi probleskl obrázek zkrouceného, zlomeného těla na pitevním stole. Zatlačila jsem ho do podvědomí, kde pravděpodobně zůstane, než půjdu spát. Doufala jsem, že fotku neviděl. Modlila jsem se, aby to nebyl on, kdo tělo našel.

„Omlouvám se, že volám, pane Grayline,“ řekla jsem co nejprofesionálněji. „Mám jedinou otázku. Nemluvila vaše manželka náhodou před smrtí s Trentem Kalamackem?“

„S radním?“ zeptal se užasle. „Je podezřelý?“

„Bůh chraň,“ lhala jsem. „Sleduju jistou stopu. Vede k muži, který se k němu pokoušel proniknout.“

„Ach.“ Na okamžik se rozhostilo ticho. „Ano. Vlastně jsme s ním mluvili.“

Narovnala jsem se, protože mnou prolétlo vzrušení.

„Na jaře jsme ho potkali v divadle,“ řekl. „Pamatuju si to, protože hráli Piráty z Penzance a mě napadlo, že se hlavní pirát panu Kalamackovi dost podobal. Dali jsme si pak večeři v Carew Tower a smáli jsme se tomu. Není v nebezpečí, že ne?“

„Ne,“ řekla jsem s tlukoucím srdcem. „Byla bych ráda, kdybyste si nechal směr, kterým se naše vyšetřování ubírá, pro sebe, dokud nezískáme důkazy. Je mi vaší manželky velmi líto, pane Grayline. Byla to krásná žena.“

„Děkuju. Chybí mi.“ Na okamžik se rozhostilo nepříjemné ticho, pak zavěsil.

Odložila jsem telefon, počkala tři údery srdce, pak jsem nadšeně zašeptala: „Ano!“ Otočila jsem židli a našla Glenna stát ve dveřích.

„Co to děláš?“ zeptal se a hodil přede mě další stoh papírů.

Zakřenila jsem se na něj a dál se točila na židli. „Nic.“

Přistoupil ke stolu, sebral sluchátko a zamračil se na poslední vytočené číslo, které se objevilo na malinké obrazovce. „Neříkal jsem, že můžeš volat lidem.“ Obličej se mu zlostně stáhl a postoj ztuhl. „Ten muž se snaží s celou událostí nějak vyrovnat. Nepotřebuje, abys všechno zase vytahovala na světlo.“

„Jen jsem mu položila jednu otázku.“ Zkřížila jsem nohy, točila se a usmívala se.

Glenn se ohlédl a zadíval se ven ze dveří. „Jsi tu host,“ řekl drsně. „Pokud nedokážeš hrát podle mých pravidel…“ Zarazil se. „Proč se pořád usmíváš?“

„Pan a paní Graylinovi byli měsíc předtím, než byla napadena, s Trentem na večeři.“

Napřímil se a ucouvl o krok. Přimhouřil oči.

„Můžu zavolat dalšímu?“ zeptala jsem se.

Pohlédl na telefon vedle mojí ruky, pak znovu ven ze dveří. S nucenou věcností přivřel dveře. „Ale potichu.“

Spokojeně jsem si přitáhla blíž hromadu papírů. Glenn se vrátil k počítači a protivně pomalu ťukal do klávesnice.

Moje dobrá nálada rychle opadla, když jsem přelétla pohledem patologovu zprávu. Tentokrát jsem přeskočila obrázky. Muže něco sežralo zaživa od končetin. Že při tom byl stále naživu, poznali podle tržných ran. A protože mu chyběly kusy těla, dospěl patolog k závěru, že ho něco sežralo.

Snažila jsem se ignorovat obrázky, které mi díky představivosti vytanuly na mysli, a vytočila jsem další číslo. Nikdo se neozval, dokonce ani záznamník. Zavolala jsem proto do firmy, kde oběť pracovala, a její název vybudil moji intuici: Bezpečnostní služba Seary.

Žena u telefonu byla sice milá, ale nic nevěděla, jen mi řekla, že manželka pana Searyho odjela do „ozdravovny“, aby se znovu naučila spát. Nahlédla ale do záznamů a oznámila mi, že obdrželi zakázku na instalaci sejfu v Kalamackově sídle.

„Bezpečnostní firma…“ zamumlala jsem a připíchla záznam pana Searyho na nástěnku na Glennovy poznámky, abych ho odklidila. „Hej, Glenne. Máš ještě poznámkový bloček?“

Prohrabal zásuvku, hodil mi ho a za chvíli i pero. Naškrábala jsem na papírek název Searyho firmy a přilepila ho na hlášení. Po krátké úvaze jsem sebrala další, napsala na něj „návrhářka sejfu“ a přilepila ho na zprávu o první oběti. Pak jsem přidala druhý papírek s poznámkou „Mluvila s T“ a zakroužkovala jsem ji černým fixem.

V chodbě se ozvaly šoupavé kroky. Zvedla jsem oči od třetího hlášení a neutrálně jsem se usmála, když jsem poznala tlustého poldu s pytlíkem brambůrků v ruce. Pokývl mně i Glennovi na pozdrav a opřel se o veřeje. „Glenn si z vás udělal sekretářku?“ zeptal se a jeho rádoby přátelský tón byl tak silný, že by se dal krájet.

„Ne,“ řekla jsem a sladce se usmála. „Trent Kalamack vraždí čaroděje a já se snažím dát dohromady důkazy.“

Zabručel a pohlédl na Glenna. Glenn mu pohled unaveně opětoval a pokrčil rameny. „Rachel,“ řekl, „tohle je důstojník Dunlop. Dunlope, slečna Morganová.“

„Těší mě,“ řekla jsem, ale nepodala mu ruku, protože by mi ji upatlal od brambůrků.

Asi nebyl zrovna nejbystřejší, protože vešel dovnitř a trousil drobky po podlaze. „Co máte?“ řekl a zadíval se na hlášení, které jsem připíchla na nástěnku na Glennovy zašlé poznámky.

„Je příliš brzy, než abych věděla něco určitého.“ Šťouchla jsem ho prstem do břicha a odstrčila ho od sebe. „Promiňte.“

Ustoupil, ale neodešel, místo toho se šel podívat, co dělá Glenn. Bůh mě chraň před poldy na obědové pauze. Mluvili s Glennem o jeho podezření, že za vraždami stojí doktorka Andersová, a jejich hlasy tvořily příjemnou kulisu.

Sfoukla jsem drobky z papírů a srdce se mi rozbušilo, když jsem zjistila, že třetí oběť pracovala na městské dostihové dráze v oddělení kontroly počasí. Byl to obtížný obor a silně čerpal z magie silových čar. Muže rozmáčkli, když pracoval dlouho do noci na podzimní přeháňce, která měla zvlhčit dráhu pro závod následujícího dne. Smrtící nástroj zatím nebyl znám. Ve stájích nenašli nic dostatečně těžkého. Ani na jeho fotku jsem se nepodívala.

Právě tehdy si média uvědomila, že mezi třemi úmrtími existuje spojení, i když oběti zemřely různými způsoby, a pojmenovala sadistického šílence „lovec čarodějů“.

Rychle jsem zavolala mužově sestře, která mi řekla, že samozřejmě znal Trenta Kalamacka. Radní jejímu bratrovi často volal a informoval se na stav závodiště, ale nevěděla, jestli bratr mluvil s panem Kalamackem před smrtí, nebo ne. Říkala, že její z bratrovy smrti zle, a zajímala se, jestli nevím, kdy může očekávat šek od pojišťovny.

Konečně se mi podařilo vmáčknout do jejího štěbetání projev upřímné soustrasti a zavěsila jsem. Každý se vyrovnával se smrtí jinak, ale její přístup mě urážel.

„Znal pana Kalamacka?“ zeptal se Glenn.

„Jo.“ Připíchla jsem hlášení na nástěnku a přilepila na něj papírek se slovy „kontrola počasí“.

„A jeho zaměstnání je důležité, protože…?“

„Na kontrolu počasí potřebuješ umět dokonale ovládat silové čáry. Trent chová závodní koně. Klidně mohl být na závodišti a mluvit s obětí, aniž by to někomu připadalo divné.“ Přidala jsem lístek se „Znal T“.

Starý Dunlop zaujatě zahuhlal a přikolébal se blíž. Tentokrát zůstal stát v uctivé vzdálenosti tří kroků. „Jste s tím hotová?“ zeptal se a položil ruku na první hlášení.

„Prozatím,“ řekla jsem a on strhl hlášení z nástěnky. Několik papírků s poznámkami spadlo za stůl. Glenn zatnul zuby.

Nabyla jsem dojmu, že mě konečně někdo bere vážně, proto jsem se napřímila. Tlustý muž se odkolébal zpátky ke Glennovi a zabručel, když našel fotky. Hodil hlášení na Glennův stůl a já uslyšela šustění drobků z brambůrek. Dovnitř vešel další důstojník a všichni se shlukli okolo Glennova monitoru. Obrátila jsem se k nim zády a zadívala se na další hlášení.

Čtvrtou oběť našli na začátku srpna. Podle novin byla příčinou smrti velká ztráta krve. Média už se nezmínila o tom, že muž byl vykuchán a rozsápán, jako by ho napadla divoká zvířata. Jeho šéf ho našel ve sklepení podniku. Muž ještě žil a snažil si nacpat vnitřnosti zpátky tam, kam patřily. Nebylo to nijak snadné, protože měl jen jednu ruku, druhá mu visela na kusu kůže v podpaží.

„Tady, madam,“ ozvalo se vedle mě a já sebou trhla. S tlukoucím srdcem jsem vzhlédla k mladému důstojníkovi. „Promiňte,“ řekl a podal mi stoh papírů. „Detektiv Glenn mě požádal, abych je přinesl, až budou hotové. Nechtěl jsem vás vylekat.“ Sklopil oči k hlášení v mé ruce. „Je to odporné, že?“

„Děkuju,“ řekla jsem a vzala si od něj papíry. Prsty se mi třásly, když jsem vytáčela číslo nadřízeného oběti, protože neměl žádné blízké příbuzné.

„U Jima,“ ozval se unavený hlas po třetím zazvonění.

Pozdrav se mi zadrhl v hrdle. Poznala jsem ten hlas. Ozýval se z ampliónů na nelegálních krysích zápasech. Tep mi pádil. Zavěsila jsem, poprvé jsem ale minula správné tlačítko. Zírala jsem na stěnu. V místnosti se rozhostilo ticho.

„Glenne?“ řekla jsem přidušeně. Otočila jsem se a zjistila, že ho obklopili tři důstojníci a všichni na mě zírají.

„Jo?“

Ruce se mi třásly, když jsem mu podávala hlášení přes malý prostor, který nás od sebe dělil. „Mohl by ses za mě podívat na fotografie z místa činu?“

S nečitelným výrazem si hlášení vzal. Otočila jsem se k nástěnce a poslouchala, jak otáčí stránky. Ozvalo se šoupání nohama. „Co mám hledat?“ zeptal se.

Tvrdě jsem polkla. „Klece s krysami?“ zeptala jsem se.

„Ach, můj bože,“ zašeptal někdo. „Jak to věděla?“

Znovu jsem polkla. Nedokázala jsem přestat. „Díky.“

Pomalu a opatrně jsem si vzala hlášení zpátky a připíchla ho na nástěnku. Roztřeseně jsem na papírek napsala „Mohl znát T“ a přilepila ho na stránku. Podle hlášení dělal vyhazovače v tanečním klubu, ale pokud byl studentem doktorky Andersové, uměl zacházet se silovými čárami a byl spíše šéfem bezpečnosti na Jimových krysích zápasech.

Ponuře jsem se natáhla pro páté hlášení. Byl to Trent − věděla jsem, že je to on − ale hrůza jeho činů zabila všechnu moji radost.

Cítila jsem, jak na mě muži zírají, když jsem listovala hlášením a vzpomínala, že pátou oběť našli před třemi týdny a žena zemřela stejným způsobem jako ta první. Uplakaná matka mi po telefonu řekla, že Trenta potkala minulý měsíc ve specializovaném knihkupectví. Pamatovala si to, protože dceru překvapilo, že se tak mladý a úspěšný muž zajímá o pohádkové knihy z dob před Zvratem. Když jsem si ověřila, že dcera pracovala pro bezpečnostní firmu, projevila jsem jí upřímnou soustrast a zavěsila.

Vzrušené hlasy mužů za mnou jen zvětšovaly moji otupělost. Pečlivě jsem napsala na papírek velké T a dala si pozor, aby jednotlivé linie byly čisté a rovné. Přilepila jsem ho vedle kopie ženina pracovního průkazu. Byla mladá, měla rovné blond vlasy po ramena a hezkou oválnou tvář. Právě dokončila vysokou. Myslí mi probleskla vzpomínka na fotografii první ženy na pitevním stole. Cítila jsem, jak blednu. Byla mi zima a zmáhala mě mdloba. Vstala jsem.

Muži zmlkli, jako bych zazvonila na zvon. „Kde je dámská toaleta?“ zašeptala jsem vyprahlými ústy.

„Doleva a úplně vzadu.“

Neměla jsem čas poděkovat. Nízké podpatky mi cvakaly, když jsem vyšla z místnosti. Nedívala jsem se ani vpravo, ani vlevo, a když jsem spatřila dveře na konci místnosti, přidala jsem do kroku. Rozrazila jsem je a na poslední chvíli se dostala k záchodu.

Začala jsem se dávit a vyzvracela celou snídani. Po tvářích mi tekly slzy a jejich slanost se mísila s hořkou pachutí zvratků. Jak mohl někdo provést něco takového? Na to jsem nebyla připravená. Jsem čarodějka, zatraceně. Ne patolog. IBA neučí agenty, jak se vyrovnat s něčím takovým. Agenti zatýkají, nevyšetřují vraždy. Své cíle zajímají živé, dokonce i ty mrtvé.

Žaludek jsem měla prázdný, a když dávení konečně polevilo, zůstala jsem sedět na podlaze toalety, čelem jsem se opírala o chladný porcelán a snažila se neplakat. Najednou jsem si uvědomila, že mi někdo drží vlasy a že je drží už nějakou chvíli.

„Přejde to,“ zašeptala Rose, jako by mluvila sama se sebou. „Slibuju. Zítra nebo pozítří zavřete oči a bude to pryč.“

Vzhlédla jsem. Rose nechala ruku klesnout a couvla. Za otevřenými dveřmi jsem viděla řadu umyvadel a zrcadel. „Opravdu?“ řekla jsem nešťastně.

Chabě se usmála. „To aspoň říkají. Já pořád čekám. A myslím, že oni taky.“

Cítila jsem se hloupě, proto jsem se neohrabaně vyškrábala na nohy a spláchla. Oprášila jsem se a byla jsem ráda, že FIK udržuje toalety čistší než já tu svoji. Rose odešla k umyvadlu, abych se mohla vzchopit. Když jsem vycházela z kabinky, bylo mi trapně. Tohle mi Glenn nikdy nezapomene.

„Lepší?“ zeptala se Rose, když si utřela ruce, a já kývla a bylo mi znovu do breku, protože se mi neposmívala, že jsem zelenáč nebo slaboch, ani mě neznevažovala. „Tady,“ řekla, sebrala moji kabelku z umyvadla a podala mi ji. „Napadlo mě, že byste mohla potřebovat make-up.“

Znovu jsem kývla. „Díky, Rose.“

Usmála se a díky vráskám působila ještě laskavěji. „Není zač. Je to ošklivý případ.“

Obrátila se k odchodu a já vyhrkla: „Jak to zvládáte? Co děláte, abyste se nesesypala? To… co se stalo, je příšerné. Jak může někdo udělat někomu něco takového?“

Rose se zhluboka nadechla. „Chvíli pláčete a zuříte a pak jdete a něco s tím uděláte.“

Dívala jsem se za ní a poslouchala, jak jí ostře klapou podpatky, potom se dveře zavřely.

Jo. To zvládnu.