11

Opustit dámské toalety vyžadovalo víc odvahy, než jsem se odvažovala připustit. Přemýšlela jsem, jestli už všichni ví, že mi povolily nervy. Rose se zachovala nečekaně laskavě a chápavě, ale byla jsem si jistá, že důstojníci FIK by to použili proti mně. Hezká malá čarodějka je příliš slabá, než aby si hrála s velkými kluky. Glenn by to nikdy nenechal být.

Nervózně jsem se rozhlédla po kancelářských kójích a zpomalila jsem, když jsem nenašla žádné výsměšné, vědoucí tváře, nýbrž jen prázdné stoly. Všichni se totiž shlukli před Glennovou kanceláří a nakukovali dovnitř. Ven se nesly ostré hlasy.

„Promiňte,“ zamumlala jsem, přitiskla si kabelku k tělu a tlačila se okolo uniformovaných důstojníků. Zastavila jsem se na prahu, protože místnost byla plná rozhádaných lidí se zbraněmi a želízky.

„Morganová.“ Polda, který pojídal brambůrky, mě vzal za paži a vtáhl mě dovnitř. „Už jste v pořádku?“

Klopýtla jsem, ale rychle jsem se zase vzpamatovala. „Ano,“ řekla jsem opatrně.

„Dobře. Zavolal jsem za vás příbuzným poslední oběti.“ Dunlop mi pohlédl do očí. Ty jeho byly hnědé a přímé, zdálo se mi, že mu vidím rovnou do duše. „Doufám, že vám to nevadí. Umíral jsem zvědavostí.“ Přejel si rukou po kníru, utřel si z něj omastek a pohlédl na šest hlášení připíchnutých na Glennových poznámkách.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Všichni vzhlédli, když na sobě ucítili tíhu mého pohledu, pak se znovu vrátili k rozhovorům. Věděli, že jsem právě vyzvracela celý obsah žaludku, nikdo to ale nekomentoval. Zdálo se, že jsem nějakým zvráceným způsobem prolomila ledy. Možná jsem jim svým zhroucením dokázala, že jsem taky člověk − tak nějak.

Glenn seděl u stolu, paže měl založené na hrudi a mlčky sledoval hádky okolo. Ironicky na mě pohlédl a povytáhl obočí. Zdálo se, že většina lidí v kanceláři chtěla Trenta okamžitě zatknout, několik ale zastrašila jeho politická moc a dožadovali se dalších důkazů. V místnosti panovalo menší napětí, než bych čekala, přestože po sobě ječeli. Zdálo se, že lidé si podobné hádky užívají.

Odložila jsem kabelku na zem vedle stolu a sedla si, abych si pročetla poslední hlášení. Noviny říkaly, že poslední obětí byl bývalý olympijský plavec. Zemřel ve vaně. Utopil se. Pracoval pro místní televizní stanici jako rosnička, ale studoval manipulaci silových čar. Na nalepeném papírku stálo, že jeho bratr neví, jestli mluvil s Trentem, nebo ne. Sundala jsem hlášení z nástěnky, přiměla se ho projít, ale víc pozornosti jsem věnovala rozhovorům okolo.

„Vysmívá se nám,“ prohlásila ulicí zocelená, snědá žena, která se hádala s hubeným, nervózním důstojníkem. Všichni až na Glenna a mě stáli a já se cítila jako na dně studny.

„Pan Kalamack není lovec čarodějů,“ protestoval muž nosovým hlasem. „Dává Cincinnati víc než Santa Claus.“

„Odpovídá to jeho profilu,“ namítl Dunlop. „Viděli jste hlášení. Vrahem je šílenec. Žije dvojím životem, možná je schizofrenik.“

Důstojníci si mezi sebou tiše mumlali, protože všechny spory vedly k tomuto bodu. A já musela s Dunlopem souhlasit. Ať už vraždy páchal kdokoli, neměl všech pět pohromadě. Trent popisu krásně odpovídal.

Nervózní muž se narovnal, pohledem těkal po místnosti a hledal oporu. „Dobrá, vrah je cvok, ano,“ přiznal protivně kňouravým tónem. „Ale já jsem se s panem Kalamackem setkal. Není o nic víc vrah než moje matka.“

Nalistovala jsem patologovu zprávu a zjistila, že olympijský plavec se skutečně utopil ve vaně, ale místo vody v ní byla krev čaroděje. Hrůzu začínala zatlačovat do pozadí zlá předtucha. Na naplnění vany byla potřeba spousta krve. Víc než z jedné osoby; spíše ze dvou tuctů. Odkud ji vrah vzal? Upír by ji tak nepromrhal.

Hádka o matce vyzáblého poldy sílila a mě napadlo, jestli bych jim měla povědět o tom, jak benevolentní pan Kalamack zavraždil svého hlavního genetika a svedl jeho smrt na bodnutí včely. Byla to pěkná, čistá vražda. Sotva musel hnout prstem. A vdově a osiřelé patnáctileté dceři oběti poskytl všechny možné výhody a také anonymní univerzitní stipendium.

„Přestaň uvažovat peněženkou, Lewisi,“ obořil se na něj Dunlop a útočně otočil své soudkovité tělo. „Jenom proto, že ten chlap přispívá na charitu, není svatoušek. Podle mě je díky tomu ještě podezřelejší. Ani nevíme, jestli je člověk.“

Glenn střelil pohledem po mně. „A co to s tím má společného?“

Dunlop sebou překvapeně trhl, protože si vzpomněl, že jsem v místnosti. „Absolutně nic!“ prohlásil hlasitě, jako by zvýšeným hlasem mohl vymazat skrytou rasistickou narážku. „Ale ten chlap něco skrývá.“

Tiše jsem s ním souhlasila a začínala mít tlustého poldu ráda i navzdory jeho netaktnosti.

Důstojníci ve dveřích se ohlédli přes rameno do otevřené kanceláře. Vyměnili si pohledy a ustoupili. Jeden řekl: „Brý odpoledne, kapitáne,“ a pak se rychle uklidil z cesty. Nepřekvapilo mě, když ho ve dveřích nahradila Eddenova podsaditá postava.

„Co se tady děje?“ řekl a postrčil si kulaté brýle výš na nose.

Další důstojník se tiše rozloučil a zmizel.

„Ahojky, Eddene,“ řekla jsem, aniž bych vstala z otočné židle.

„Slečno Morganová,“ řekl a tvářil se mírně rozzlobeně, když mi potřásl rukou a povytáhl obočí nad mými koženými kalhotami. „Rose říkala, že jste tady. Nepřekvapuje mě, že vás nacházím uprostřed hádky.“ Pohlédl na Glenna. Ten pokrčil rameny a vstal, ale netvářil se nijak omluvně.

„Kapitáne,“ řekl Glenn a zhluboka se nadechl. „Dali jsme hlavy dohromady a snažili se najít další podezřelé v případu vražd čarodějů.“

„Ne, to jste nedělali,“ řekl Edden vztekle a já zvedla pohled. „Drbali jste o radním Kalamackovi. Není podezřelý.“

„Ano, pane,“ přitakal Glenn. Dunlop po mně střelil nečitelným pohledem a tiše se vyplížil z místnosti. Na svoji velikost byl překvapivě mrštný. „Ale myslím si, že závěry slečny Morganové nemůžeme jen tak odmítnout.“

Zamrkala jsem, protože mě Glennova podpora překvapila.

Edden na mě ani nepohlédl. „Přestaňte prázdně tlachat, Glenne. Naší hlavní podezřelou je doktorka Andersová. Měl byste mít dobrý důvod, proč nesledujete toto vodítko.“

„Ano, pane,“ řekl Glenn naprosto klidně. „Slečna Morganová našla přímé spojení mezi čtyřmi ze šesti obětí a panem Kalamackem a panu Kalamackovi se naskytla příležitost setkat se i s posledními dvěma.“

Místo vzrušeného výrazu, který jsem očekávala, poklesla Eddenovi ramena. Přistoupil blíž, aby si prohlédl hlášení na nástěnce, a já vstala. Unavenýma očima těkal od jednoho k druhému. Kancelář opustil i poslední důstojník a já se postavila vedle Glenna. Když se spojíme, možná přestane mrhat naším časem a dovolí nám jít po Trentovi.

Edden se rozkročil, ruce si založil v bok a zíral na papírky nalepené na hlášení. Zjistila jsem, že zadržuju dech, proto jsem vydechla. Nedokázal jsem odolat a dodala jsem: „Všechny oběti až na poslední používaly silové čáry při práci. A vrah postupoval od velmi zkušené čarodějky až po čaroděje, který sotva vyšel ze školy a ještě neuplatnil znalosti v praxi.“

„Já vím.“ Eddenův hlas zněl mdle. „Proto je naší podezřelou doktorka Andersová. Je poslední čarodějkou silových čar s jistou pověstí, která v Cincinnati zůstala a aktivně praktikuje. Možná se snaží zbavit konkurence. Obzvláště když většina obětí pracovala v bezpečnosti.“

„Anebo se k ní Trent ještě nedostal,“ řekla jsem tiše. „Ta ženská je jako kaktus.“

Edden se otočil zády k hlášení. „Morganová, proč by Trent Kalamack zabíjel čaroděje silových čar? Nemá motiv.“

„Má stejný motiv jako doktorka Andersová,“ řekla jsem. „Zbavuje se konkurence. Možná jim nabídl práci a oni odmítli, proto je zabil? Odpovídalo by to případu přítele Sáry Jane.“ A to už nemluvím o tom, co provedl mně.

Edden svraštil čelo. „Což mě přivádí k otázce, proč sekretářce dovolil, aby jeho zmizení nahlásila FIK.“

„Já nevím,“ řekla jsem a zvýšila frustrovaně hlas. „Možná spolu ty případy nesouvisí. Možná nám lhala, když tvrdila, že o tom ví. Možná je cvok a chce, abychom ho chytili. Možná si je tak jistý tím, že nedokážeme najít ani vlastní zadek ve tmě, že na nás dělá dlouhý nos. Zabil je, Eddene. Vím to. Mluvil s nimi před smrtí. Co víc potřebujete?“

Skoro jsem křičela. Věděla jsem, že na Eddena nijak nezapůsobím, ale byrokracie byla jedním z důvodů, proč jsem odešla od IBA. A zlobilo mě, že se zase snažím „přesvědčit šéfa“. Glenn sklonil hlavu, položil si ruku na bradu a ustoupil o krok. Nechal mě v tom. Bylo mi to jedno.

„Není protiprávní mluvit s Trentem Kalamackem,“ řekl Edden a zadíval se mi zpříma do očí. „Zná ho polovina města.“

„Chcete ignorovat fakt, že mluvil se všemi oběťmi?“ protestovala jsem.

Zrudl. Jeho brýle vypadaly na kulatém obličeji příliš malé. „Nemůžu obvinit radního jen proto, že s někým telefonoval nebo vedl zběžný rozhovor,“ řekl. „Je to jeho práce.“

Zrychlil se mi tep. „Trent ty lidi zabil,“ řekla jsem tiše. „A vy to víte.“

„To, co máte, nestojí ani za husí hovno, Rachel. Nic to nedokazuje. A bez důkazů nic nezmůžu.“ Mávl rukou na nejbližší hlášení, až se stránky zatřepotaly.

„Pak prohledejte jeho sídlo,“ požádala jsem.

„Morganová!“ zařval a dokonale mě tak překvapil. „Nedám svolení k prohlídce na základě toho, že mluvil s oběťmi. Potřebuju víc.“

„Tak mi dovolte ho vyslechnout. Získám, co potřebujete.“

„Ještě to tak!“ zvolal. „Chcete, aby mě vyhodili, Rachel? O to vám jde? Víte, co by se stalo, kdybych vám dovolil prohledat jeho sídlo a vy byste se vrátila s prázdnou?“

„Nic,“ řekla jsem.

„Špatně! Obvinil bych veleváženého muže z vraždy. Je radní. Přispívá na většinu charit a nemocnic po obou stranách hranic. FIK by proklínali ve všech lidských i inderlandských domácnostech ve městě. Moje pověst by byla v háji!“

Naštvaně jsem se mu postavila a pohlédla do očí. „Nevěděla jsem, že jste se dal k FIK, abyste si zlepšil reputaci.“

Glenn přešlápl a vydal tichý, varovný zvuk. Edden ztuhl a zaťal zuby tak silně, až mu na čele naskákaly bílé skvrny. „Rachel,“ řekl a já v jeho hlase slyšela tichou hrozbu, „tohle je oficiální vyšetřování a bude probíhat podle mého. Jste do případu příliš citově zainteresovaná, a to vám zatemňuje úsudek.“

„Můj úsudek?“ vykřikla jsem. „Zavřel mě do zatracené klece a nechal mě bojovat v zatracených krysích zápasech!“

Edden se o krok přiblížil. „Nedovolím,“ řekl a ukázal na mě, „abyste napochodovala do jeho kanceláře a pomstychtivě mu vybrebtala svá podezření, zatímco my sbíráme důkazy. I kdybychom ho chtěli vyslechnout, vy u toho nebudete!“

„Eddene!“ protestovala jsem.

„Ne!“ vyštěkl a já o krok ucouvla. „Náš rozhovor je u konce.“

Nadechla jsem se, abych mu řekla, že není, ale on mezitím odešel. Vztekle jsem vyrazila za ním. „Eddene,“ zavolala jsem za jeho rychle mizejícím stínem. Na podsaditého muže se pohyboval rychle. Práskl dveřmi. „Eddene!“

Ignorovala jsem přihlížející důstojníky, proletěla kancelářemi a kolem Rose k jeho zavřeným dveřím. Natáhla jsem se po klice, ale zaváhala jsem. Byla to jeho kancelář; ať už jsem na něj byla naštvaná, nebo ne, nemohla jsem prostě vtrhnout dovnitř. Frustrovaně jsem zůstala stát před dveřmi a zakřičela: „Eddene!“ Zastrčila jsem si pramínek vlasů za ucho. „Oba víme, že Trent Kalamack je schopný a ochotný spáchat vraždu. Pokud mi nedovolíte vyslechnout ho pro FIK, dávám výpověď!“

Odepnula jsem si návštěvnickou průkazku, jako bych tím mohla něco dokázat, a hodila ji na Rosin stůl. „Slyšíte mě? Půjdu si s ním promluvit sama.“

Eddenovy dveře se rozletěly a já o krok couvla. Stál přede mnou v kostkované košili vytažené z pokrčených khaki kalhot. Vyklonil se do chodby a tupým prstem mě málem zatlačil Rose na stůl. „Varoval jsem vás, že pokud úkol vezmete, abyste dostala pana Kalamacka, odpakuju váš čarodějnický zadek zpátky přes řeku do Díry. Slíbila jste, že budete na případu pracovat s detektivem Glennem, a já se postarám o to, abyste slib dodržela. Ale pokud zajdete za panem Kalamackem, zavřu vás pro obtěžování.“

Nadechla jsem se, abych něco odsekla, ale opustila mě odvaha.

„Teď vypadněte,“ zavrčel Edden. „Zítra máte hodinu, a pokud na ni nepůjdete, strhnu vám školné z odměny.“

Do hlavy se mi vloudily myšlenky na peníze. Nenáviděla jsem představu, že mi peníze brání udělat, co je správné. Zamračila jsem se na něj. „Víte, že ty lidi zabil,“ řekla jsem napjatě.

Třásla jsem se nahromaděným adrenalinem. Otočila jsem se a zamířila okolo zarytě mlčících důstojníků k hlavnímu vchodu. Domů pojedu autobusem.