12

Ivy mi podkopla nohy a já tvrdě dopadla na zem. Odkulila jsem se stranou a bok, na kterém jsem přistála, už mě začínal bolet. Srdce mi bušilo do rytmu bolesti v lýtkách. Z očí jsem si odhodila vlasy, které se mi vysmekly z gumičky. Rukou jsem se opřela o stěnu sanktuária a zvedla se na nohy. Na plicích mě pálilo, když jsem si hřbetem ruky utřela pot z čela.

„Rachel,“ řekl Ivy ze vzdálenosti dvou a půl metru. „Dávej pozor. Tentokrát jsem ti málem vážně ublížila.“

Málem? Potřásla jsem hlavou a znovu zaostřila. Vůbec jsem ji neviděla ustoupit, byla tak rychlá. No ale možná to bylo i tím, že jsem zrovna padala na zadek.

Ivy udělala tři dlouhé kroky ke mně. Vytřeštila jsem oči, otočila se v těsném kruhu doleva, vykopla a zasáhla ji do břicha.

Zabručela, chytila se za břicho a klopýtla dozadu. „Au,“ postěžovala si a poodstoupila. Předklonila jsem se a opřela se rukama o kolena, aby pochopila, že si potřebuju oddychnout. Ivy poslušně ucouvla, čekala a snažila se nedát najevo, že jsem jí ublížila.

Vzhlédla jsem k ní. Stála v kuželu zeleného a zlatého odpoledního slunce, které pronikalo dovnitř okny sanktuária. V černém trikotu a měkkých trepkách, které si na sebe brala, když jsme cvičily, působila ještě dravěji než obvykle. Rovné černé vlasy si stáhla dozadu a zdůraznila tak svoji vysokou, štíhlou postavu. Bledou tvář měla bez výrazu, když čekala, až popadnu dech, abychom mohly pokračovat.

Cvičení pomáhalo hlavně mně. Tvrdila, že díky výcviku budu mít větší šanci přežít, když narazím na nějakou velkou ošklivou stvůru bez talismanů nebo nebudu moct vzít nohy na ramena. Po zápasu jsem byla pokaždé samá modřina a hned jsem si to namířila ke skříňce s amulety. Nějak jsem nechápala, jak si tím zvětším šanci na přežití. Na druhou stranu jsem začínala být fakt dobrá ve výrobě amuletů proti bolesti.

Ivy se vrátila ze schůzky s Kistem brzy odpoledne a překvapila mě návrhem na cvičný zápas. Já pořád zuřila nad tím, že mi Edden zakázal vyslechnout Trenta, a potřebovala jsem si vybít vztek, proto jsem souhlasila. A jako obvykle jsem byla po patnácti minutách celá rozbolavělá a nemohla jsem popadnout dech, zatímco ona se ještě ani nezapotila.

Ivy netrpělivě poskakovala z nohy na nohu. Oči měla pěkně hnědé. Při cvičení jsem na ni bedlivě dohlížela, protože jsem ji nechtěla příliš provokovat. Byla v pořádku.

„Co se děje?“ zeptala se, když jsem se narovnala. „Jsi agresivnější než obvykle.“

Ohnula jsem nohu v koleni a přitiskla si ji k zadku, abych si protáhla svaly a shrnula tepláky přes kotník. „Všechny oběti mluvily před smrtí s Trentem,“ řekla jsem, i když to nebyla úplně pravda. „Edden nechce dovolit, abych ho vyslechla.“ Protáhla jsem si druhou nohu a kývla.

Ivy se zrychlil dech. Přidřepla jsem. Vyrazila vpřed tak rychle, že jsem neměla čas přemýšlet, vyhnula jsem se úderu a pokusila se jí podkopnout nohy. Vykřikla, udělala salto, abych ji netrefila, a dopadla na ruce, pak na nohy. Ucukla jsem dozadu, aby mě nenakopla do brady.

„No a?“ zeptala se Ivy tiše a počkala, až se postavím.

„Trent je vrah.“

„Můžeš to dokázat?“

„Ještě ne.“ Napadla jsem ji. Odtančila z dosahu a vyskočila na úzký okenní parapet. Sotva se ho dotkla nohama, odrazila se a udělala mi nad hlavou salto. Otočila jsem se spolu s ní a nespouštěla ji z očí. Použila upírský repertoár, aby se mi vyhnula. To mě povzbudilo a zaútočila jsem pěstmi a lokty.

„Tak dej výpověď a dokonči úkol sama,“ řekla Ivy mezi bloky a protiútoky.

Z úderů, které odrážela, mě bolela zápěstí, ale nevzdávala jsem to. „Řekla jsem mu… že přesně to udělám…“ Úder, blok, blok, úder. „…a on pohrozil, že mě zavře pro obtěžování. Prý se mám soustředit na doktorku Andersovou.“ Ucouvla jsem o dva metry. Lapala jsem po dechu a potila se. Proč to vlastně dělám?

Tváří jí probleskl upřímný, nezvyklý úsměv. „Lstivý bastard,“ řekla. „Věděla jsem, že ho bůh neseslal na zem jenom jako chutný zákusek.“

„Edden?“ Utřela jsem si pot, který mi kapal z nosu. „Není jen zákusek, spíše celý dort, ne?“ Vybídla jsem ji k útoku. Oči se jí pobaveně zaleskly, poslechla a zasypala mě údery. Útok skončil zásahem do bránice, po kterém jsem klopýtla dozadu.

„Přestáváš se soustředit,“ řekla udýchaně, zatímco já klečela na zemi a lapala po dechu. „Měla jsi s tím počítat.“

Počítala jsem s tím, ale paže mi po tolika zásazích zchromla. „Jsem v pořádku,“ sípala jsem. Bylo to poprvé, co jsem ji přinutila zpotit se, a odmítala jsem teď toho nechat. Roztřeseně jsem se postavila, zvedla dva prsty, pak jeden a sklopila hlavu. Nadpřirozeně rychle po mně skočila.

Vyplašeně jsem odrážela upírsky rychlé údery a couvala dozadu, až jsem sestoupila ze žíněnek a ocitla se prakticky ve vstupní síni. Na prahu mě chytila za paži, přehodila přes sebe a mrštila se mnou zpátky o žíněnku. Přistála jsem na zádech tak tvrdě, až jsem si vyrazila dech. Cítila jsem, jak se blíží. Vzedmul se ve mně adrenalin. Pořád jsem nedokázala popadnout dech, ale odkulila jsem se stranou, až jsem zády narazila na stěnu. Byla mi v patách a přirazila mě k ní.

Oči jí zářily, když se nade mnou sklonila. „Edden je moudrý muž,“ řekla mezi nádechy a pramínek vlasů, který se jí vysmekl z gumičky, mě lechtal na tváři. Čelo jí orosil pot. „Měla bys ho poslechnout a nechat Trenta na pokoji.“

„I ty, Brute?“ zasípala jsem. Zabručela jsem a trhla kolenem vzhůru.

Vycítila můj manévr a ucukla. Věděla jsem, že je tak rychlá, že ji nezasáhnu, ale dostala jsem ji ze sebe − přesně jak jsem chtěla.

Ivy zůstala stát v obvyklé vzdálenosti dvou a půl metru a čekala, až vstanu. Tentokrát to šlo pomaleji. Mnula jsem si rameno a nespouštěla ji z očí, ale nehleděla jsem přímo na ni, abych dala najevo, že nejsem připravená.

„Nebylo to špatné,“ přiznala. „Ale nedokončila jsi útok. Pan Velký, zlý a ošklivý nebude jen tak stát a čekat, dokud se nesebereš, a ani ty bys neměla.“

Unaveně jsem se na ni zadívala přes kudrnaté rusé vlasy. Bylo těžké držet s ní krok, natož snažit se ji přemoct. Nikdy dřív jsem si nemusela dělat starosti s tím, jak přemůžu upíra, protože IBA na ně čarodějky neposílalo. A ať už je IBA jakékoli, o své lidi se stará, v práci i po ní. Tedy pokud se vás zrovna nesnaží zabít.

„Co uděláš?“ zeptala se, zatímco jsem si přes triko prohmatávala žebra.

„S Trentem?“ řekla jsem zadýchaně. „Promluvím s ním, aniž by se o tom Edden nebo Glenn dozvěděli.“

Ivy se přestala pohupovat. S varovným výkřikem se vrhla vpřed.

Zachránily mě instinkt a cvik. Přikrčila jsem se. Otočila se v těsném kruhu a já ucukla z cesty. Řadou úderů mě zahnala až ke zdi. Její hlas se odrážel od holých stěn sanktuária a plnil ho zvukem.

Její nečekaná prudkost mě šokovala. Odstrčila jsem se od stěny a použila proti ní všechny triky, které mě naučila. Rozzlobilo mě, že se vůbec nesnaží. S její upírskou rychlostí a silou jsem pro ni byla obyčejný cvičební panák.

Vykulila jsem oči, když divoce stáhla obličej. Chystala se mi ukázat něco nového. No bezva.

Vykřikla a otočila se. Zůstala jsem hloupě stát a ona mě vzápětí nakopla do hrudi tak silně, až jsem odlétla na stěnu kostela.

Vyrazila jsem si dech a plíce se mi bolestivě sevřely. Odtančila a nechala mě lapat po dechu. Zírala jsem na podlahu a viděla, že se zelené a zlaté sluneční paprsky třesou, jak vitrážová okna vedle mě vibrovala. Bez dechu jsem vzhlédla. Ivy se loudala pryč a její pomalý, výsměšný krok mě rozčílil.

Žhavý vztek mi dodal sílu. Aniž bych popadla dech, skočila jsem po ní.

Ivy překvapeně vykřikla, když jsem jí přistála na zádech. Divoce jsem se zakřenila a objala ji nohama okolo pasu. Chňapla jsem ji za vlasy, trhla dozadu, obemkla jí krk paží a přidusila ji.

Lapala po dechu a vrávorala dozadu. Pustila jsem ji, protože jsem věděla, že mě znovu přirazí ke stěně. Vrhla jsem se na zem. Zakopla o mě a spadla. Zápasila jsem s ní a znovu ji chytila okolo krku. Vzepjala se, zkroutila tělo do nemožného úhlu a vysmekla se mi.

S tlukoucím srdcem jsem se překulila na nohy a našla Ivy dva a půl metru od sebe − čekala. Moje radost z toho, že jsem ji zaskočila, zmizela, když jsem si uvědomila, že se něco změnilo. Se zneklidňující ladností přešlapovala z nohy na nohu, což bylo první znamení toho, že ztrácí kontrolu nad svojí upírskou částí.

Ihned jsem se narovnala a zvedla ruce na znamení, že se vzdávám. „Konec,“ zafuněla jsem. „Musím se jít umýt. Skončila jsem. Mám domácí úkoly.“

Namísto aby ucouvla, začala okolo mě kroužit. Pohybovala se pomalu, téměř líně, a hleděla mi do očí. Srdce mi bušilo a otáčela jsem se spolu s ní, abych ji nespustila z dohledu. Napjala jsem se a všechny svaly v těle se mi stáhly. Zastavila se v kuželu slunečního světla a paprsky se od ní odrážely, jako by její trikot byl z oleje. Vlasy měla rozpuštěné a černá gumička, kterou jsem jí náhodou strhla, ležela na zemi mezi námi.

„To je tvůj problém, Rachel,“ řekla a její tichý hlas se rozléhal místností. „V nejlepším vždycky couvneš. Jsi koketa. Nic než zatracená koketa.“

„Cože?“ zeptala jsem se a stáhl se mi žaludek. Věděla jsem, co tím myslí, a děsilo mě to.

Tvář se jí stáhla. Bylo to varování, proto jsem se připravila, a vzápětí už po mně skočila. Odrazila jsem její pěsti a zahnala ji útokem na kolena. „Nech toho, Ivy!“ křikla jsem, když ucukla z dosahu. „Řekla jsem, že končím!“

„Ne, nekončíš.“ Její hlas mě zahalil jako hedvábí. „Snažím se ti zachránit život, malá čarodějko. Velký zlý upír toho nenechá jen proto, že poručíš. Bude se vracet, dokud nedostane, co chce, nebo dokud ho nezaženeš. Zachráním ti život, ať tak či onak. Nakonec mi budeš vděčná.“

Pohnula se kupředu. Chytila mě za paži, zkroutila ji a pokusila se mě povalit. Zalapala jsem po dechu a podkopla jí nohy. Obě jsme přistály na zemi a já si vyrazila dech z plic. V panice jsem se od ní odstrčila a převalila se na nohy.

Opět jsem ji našla dva a půl metru od sebe − kroužila. Z jejích pohybů sálal jemný žár. Sklonila hlavu a hleděla na mě přes závoj vlasů. Rozevřela rty a já téměř viděla, jak jí přes ně vane dech.

Ucouvla jsem. Vylekala jsem se, protože se jí roztáhly zorničky a zcela zakryly hnědé duhovky. Zatraceně.

Polkla jsem a bláhově se pokusila setřít ze sebe její pot. Neměla jsem na ni skočit, věděla jsem to. Potřebovala jsem ze sebe dostat její pach. Hned. Prsty jsem zavadila o démonské znamení na krku a dech se mi zadrhl v hrdle. Brnělo feromony, které pumpovala do vzduchu. Zatraceně, zatraceně.

„Dost, Ivy,“ řekla jsem a proklela třas v hlase. „Skončily jsme.“ Věděla jsem, že mé přežití závisí na tom, co se stane v několika následujících vteřinách, proto jsem se k ní otočila zády ve falešné ukázce sebejistoty. Buďto se dostanu do svého pokoje a za dveře se dvěma zámky, nebo ne.

Když jsem procházela okolo ní, vlasy v týle se mi naježily. Srdce mi bušilo a tajila jsem dech. Blížila jsem se k chodbě, a když nic neudělala, pomalu jsem vydechla.

„Ne, neskončily,“ zašeptala.

Slyšela jsem, jak se pohnul vzduch, a otočila jsem se.

Zaútočila tiše, oči ztracené v černotě. Instinktivně jsem odrážela rány. Ani se nesnažila. Chytila mě za paži, bleskurychle mě otočila a přitiskla zády k sobě. Vykřikla jsem bolestí. Předklonila jsem se, jako bych se jí chtěla vytrhnout. Sevřela mě pevněji a zaklonila se, aby udržela rovnováhu. V tu chvíli jsem se prudce pohnula a udeřila ji hlavou do brady.

Vykřikla, pustila mě a klopýtla dozadu. V žilách mi zpíval adrenalin. Stála mezi mnou a talismany. K předním dveřím bych se nikdy nedostala. Byla to moje vina. U Zvratu, neměla jsem na ni skočit. Neměla jsem být tak agresivní. Řídila se instinktem a já ji zahnala příliš daleko.

Stála jsem a dívala se, jak se vrávoravě zastavila v kuželu světla. Otočila se ke mně bokem, naklonila hlavu a dotkla se koutku úst.

Žaludek se mi sevřel, když jsem na jejím prstě spatřila krev. Pohlédla mi do očí, promnula krev mezi prsty a usmála se. Zachvěla jsem se, když jsem spatřila její ostré špičáky. „První krev, Rachel?“

„Ivy, ne!“ vyjekla jsem, když se na mě vrhla.

Chytila mě, než jsem mohla udělat krok. Popadla mě za rameno a mrštila se mnou přes sanktuárium. Narazila jsem do stěny v místě, kde dřív stával oltář, a sklouzla dolů na podlahu. Bojovala jsem o dech, zatímco se blížila. Všechno mě bolelo. Oči měla jako černé jámy a pohyby plynulé mocí. Pokusila jsem se odkulit stranou. Chytila mě a trhnutím mě zvedla.

„No tak, čarodějko,“ řekl Ivy něžně a její černý, jako pírko hebounký hlas se nemohl víc lišit od bolestivého stisku na mém rameni. „Naučila jsem tě víc. Ani se nesnažíš.“

„Nechci ti ublížit,“ vydechla jsem a paží jsem si objímala pas.

Tiskla mě ke stěně pod místem, kde dříve visel kříž. Krev v koutku jejích úst připomínala rudý drahokam. „Nemůžeš,“ zašeptala.

S bušícím srdcem jsem se marně pokoušela vyškubnout se jí. „Pusť mě, Ivy,“ sípala jsem. „Nechceš to udělat.“ Silná vůně kadidla ve mně probudila vzpomínku na to, jak mě na jaře uvěznila v křesle. „Pokud to uděláš,“ řekla jsem vyděšeně, „odejdu. Zůstaneš sama.“

Naklonila se blíž a předloktím se opřela o stěnu vedle mé hlavy. „Pokud to udělám, neodejdeš.“ Přitiskla se ke mně, rty roztáhla ve žhavém úsměvu a odhalila náznak zubů. „Ale pokud bys chtěla, dokázala bys mi uniknout. Co myslíš, že jsem tě poslední tři měsíce učila? Chceš utéct − Rachel?“

Zařízla se do mě panika. Srdce mi divoce bušilo a Ivy se ostře nadechla, jako bych ji uhodila. Strach působí jako afrodisiakum a já jí právě dala pořádnou dávku. Ztratila se v černotě instinktu a chtíče a svaly se jí napjaly jako dráty. „Chceš utéct, malá čarodějko?“ zamumlala a její dech, který se dotýkal mé démonské jizvy, mi vysílal do těla blažené mrazení.

Můj nádech pronikl až do nitra mého bytí a proměnil mi krev v tekutý kov, který mi tělem roznášel elektrický náboj. „Nech mě jít,“ vydechla jsem, protože se mi z krku do těla šířil blažený pocit. Byla to moje jizva. Hrála si s mojí jizvou stejně jako Piscary.

Olízla si rty. „Donuť mě.“ Zaváhala a její nemilosrdný hlad se proměnil v něco hravějšího a záludnějšího. „Pověz mi, že ti není příjemné, když dělám tohle.“ Vydechla, zahleděla se mi zpříma do očí a prstem mi přejela od ucha dolů po krku ke klíční kosti.

Téměř jsem se vzepjala, když mi nehtem zavadila o jizvu a probudila ji k životu. Zavřela jsem oči, protože jsem si vzpomněla, že na sebe démon vzal Ivyinu podobu, když mi rozerval hrdlo a naplnil ránu nebezpečným koktejlem neurotransmiterů, které měnily bolest v rozkoš. „Ano,“ vydechla jsem a téměř jsem zasténala. „Bůh mi pomoz. Je. Prosím… přestaň.“

Otřela se tělem o mé. „Vím, jaký je to pocit,“ řekla. „Z jizvy se šíří hlad a probouzí chtíč, až doslova hoříš potřebou ukojit svoji touhu.“

„Ivy?“ zakňourala jsem. „Dost. Nemůžu. Nechci to.“

Neodpověděla, proto jsem rychle otevřela oči. Kapka krve v koutku jejích úst zmizela. Cítila jsem, jak mi žilami pulzuje krev. Věděla jsem, že moje reakce souvisí s démonskou jizvou, že Ivy vypouští do vzduchu feromony, které znovu probouzí k životu sliny rádoby upíra v ráně, aby proměnila bolest v rozkoš. Věděla jsem, že jde o způsob, jak se upíři adaptovali, že ho používají k tomu, aby k sobě připoutali lidi, aby zajistili, že jim lidé dobrovolně darují krev. To všechno jsem věděla, ale bylo čím dál těžší si to pamatovat. Čím dál těžší se o to zajímat. Nebylo v tom nic sexuálního. Šlo o potřebu. Hlad. Žár.

Ivy se čelem opřela o stěnu vedle mě, jako by sbírala odvahu. Její vlasy mezi námi vytvořily hedvábný závěs. Cítila jsem žár jejího těla skrz trikot. Nedokázala jsem se pohnout, svaly se mi napjaly strachem a touhou a přemýšlela jsem, jestli můj chtíč uspokojí, nebo budu dost silná na to, abych ji odstrčila.

„Nevíš, jaké to je žít s tebou, Rachel,“ řekla a její šepot přicházel zpoza jejích vlasů okénkem ve zpovědnici. „Zhrozila by ses, kdybys věděla, jak zranitelná kvůli své jizvě jsi. Byla jsi označena pro potěšení, a pokud tě nějaký upír nevezme pod ochranu, všichni toho využijí, vezmou si, co budou chtít, a předají tě dál, až z tebe nezůstane nic než loutka žadonící o to, aby jí pustili žilou. Doufala jsem, že dokážeš říct ne. Že pokud tě naučím dost, dokážeš zahnat hladového upíra. Ale nedokážeš to, zlatíčko. Neurotoxiny vsákly příliš hluboko. Není to tvoje vina. Promiň…“

Dýchala jsem rychle a mělce a každý nádech s sebou nesl příslib budoucí rozkoše, vyplňoval uvolněné místo a budoval na svých předchůdcích. Zadržela jsem dech a snažila se najít dost sil na to, abych jí poručila, ať mě nechá jít. Ach bože, nepodaří se mi to.

Ivyin hlas ztichl a vloudil se do něj přemlouvavý tón. „Piscary říkal, že je to jediný způsob, jak si tě můžu nechat. Jak tě udržet naživu. Budu k tobě hodná, Rachel. Nebudu žádat nic, co bys nechtěla dát. Nebyl by z tebe ubohý stín jako ti u Piscaryho, byla bys silná, byly bychom si rovny. Když tě očaroval, ukázal mi, že by to nebolelo.“ Její hlas zněl, jako by patřil malé holčičce. „Démon už tě zlomil. Bolest skončila. Už to nikdy nebude bolet. Říkal, že budeš vstřícná, a můj bože, Rachel, byla jsi. Jako by tě zlomil mistr. A jsi moje.“

Její tvrdý, majetnický tón mě vylekal. Otočila hlavu, vlasy jí sklouzly a odhalily tvář. Její černé oči byly plné starodávného hladu, ale působily nevinně. „Viděla jsem, co se stalo u Piscaryho, co jsi cítila, a to se tě jen dotýkal prstem.“

Byla jsem příliš vyděšená a uchvácená vlnami pocitů, které se mi šířily z krku do rytmu tlukotu mého srdce. „Představ si,“ zašeptala, „jaké by to bylo, kdybych použila zuby − kdyby se do tebe čistě zařízly.“

Při tom pomyšlení mě zachvátil žár. Ochabla jsem v jejím sevření, jak se mé tělo vzepřelo mým myšlenkám. Po tvářích se mi kutálely teplé slzy a padaly dolů na klíční kost. Nedokázala jsem říct, jestli to jsou slzy strachu nebo touhy.

„Neplač, Rachel,“ řekla a naklonila hlavu tak, aby se při mluvení otírala rty o můj krk. Téměř jsem omdlela bolestivou touhou. „Taky jsem nechtěla, aby to tak dopadlo. Ale pro tebe,“ zašeptala, „poruším půst.“

Zuby mi škádlivě přejela po kůži. Uslyšela jsem tiché sténání a šokovalo mě, že ho vydávám já. Mé tělo křičelo ano, ale duše křičela ne. Na mysli mi vytanuly tváře dychtivých, ochotných lidí u Piscaryho. Ztracené sny. Promrhané životy. Služba cizím touhám. Pokusila jsem se ji odstrčit, ale selhala jsem. Moje vůle připomínala bavlněnou stuhu, která se při nejslabším potáhnutí rozpadala. „Ivy,“ protestovala jsem šeptem. „Počkej.“ Nedokážu říct ne. Ale mohu říct počkej.

Slyšela mě, odtáhla se a pohlédla na mě. Ztratila se v oparu očekávání a extáze. Zasáhla mě ochromující hrůza. „Ne,“ řekla jsem zadýchaně a bojovala s feromonovým omámením. Nějak se mi podařilo to říct.

Tváří jí probleskl užaslý, ublížený výraz a do černých očí se jí vrátil náznak vědomí. „Ne?“ Znělo to jako otázka raněného dítěte.

Zavřela jsem oči, protože mi dál přejížděla po krku nehty místo rtů a tělem se mi šířilo vytržení. „Ne…“ vypravila jsem ze sebe. Cítila jsem se neskutečně a rozpolceně, když jsem se ji chabě pokoušela odstrčit. „Ne.“

Zprudka jsem otevřela oči, protože stisk na mých ramenou zesílil. „Myslím, že lžeš,“ zavrčela.

„Ivy!“ zavřískla jsem, když si mě přitáhla blíž. Žilami se mi šířil adrenalin. Následovala bolest a trestala mě za můj vzdor. Ovládl mě děs a našla jsem dost síly na to, abych si ji udržela dál od krku. Přitahovala si mě stále silněji. Ohrnula rty a odhalila zuby. Začaly se mi třást svaly. Pomalu mě táhla blíž. V očích jí nezůstalo nic z duše. Její hlad zářil jako bůh. Paže se mi chvěly a selhávaly.

Bože, pomoz mi, pomyslela jsem si zoufale a upřela pohled na kříž na stropě.

Ivy sebou trhla, jak se sanktuáriem rozlehlo kovové zadunění.

Ztuhla. Touha v jejích očích se zakolísala. Zmateně povytáhla obočí a pohled se jí rozostřil. Zadržela jsem dech, protože jsem cítila, že povolila stisk. Ruce jí klesly a s výdechem se mi zhroutila k nohám.

Za ní stál Nick a v ruce držel můj největší měděný zaklínací kotlík.

„Nicku,“ zašeptala jsem a pohled se mi rozmazal slzami. Nadechla jsem se, natáhla se po něm, a když se dotkl mé ruky, ztratila jsem vědomí.