15

Skopla jsem si chlupaté růžové pantofle z nohou a sklíčeně se podrbala palcem na lýtku. Bylo už po půlnoci, ale kuchyň zalévalo jasné světlo zářivek a odráželo se v měděných kotlících a ve visícím náčiní. Stála jsem u ostrůvku z nerezavějící oceli a paličkou drtila v hmoždíři divokou pelargonii na zelenou kaši. Jenks ji našel na opuštěné parcele a směnil ji za jednu ze svých vzácných hub. Klan skřítků, který na parcele žil, vyšel z obchodu se ziskem, ale myslím, že je Jenks litoval.

Nick před půlhodinou připravil sendviče a lasagne skončily v ledničce ještě horké. Sendvič s boloňským salámem chutnal mdle. Neřekla bych, že na vině byl jen fakt, že Nick nepoužil kečup, i když jsem ho o to žádala, protože ho prý v ledničce nemohl najít. Hloupá lidská slabost. Byla by roztomilá, kdyby mě tolik neštvala.

Ivy se neukázala a já nechtěla jíst lasagne sama před Nickem. Chtěla jsem si s ní promluvit, ale budu muset počkat, dokud nebude připravená. Ivy je ta nejuzavřenější osoba, jakou znám, své city nepřizná ani sama sobě, dokud si je nedokáže logicky ospravedlnit.

Bob plaval v druhém největším zaklínacím kotlíku na pultě vedle mě. Chystala jsem se z něj udělat svého důvěrníka. Potřebovala jsem zvíře a ryba je zvíře, ne? Kromě toho, Jenks by vylítl z kůže, kdybych se třeba jen zmínila o kotěti, a Ivy darovala sovy sestře, poté co Jenks jednu málem rozsekal na cucky, když chtěla sežrat jeho nejmladší dceru. Jezebel je v pořádku. Sova bude zase létat. Možná. Jednou.

Sklíčeně jsem dál drtila listí. Zemská magie je nejsilnější mezi západem slunce a půlnocí, ale měla jsem problémy soustředit se a už bylo po jedné. V myšlenkách jsem se neustále vracela k fotce z tábora. Těžce jsem si povzdychla.

Nick seděl na stoličce na opačné straně pultu a dojídal poslední sendvič. „Vzdej to, Rachel,“ řekl a usmál se, aby zmírnil dopad svých slov, jasně totiž věděl, nač myslím. „Nemyslím, že s tebou nějak manipulovali, a i kdyby, jak by to někdo dokázal?“

Pustila jsem paličku a odsunula hmoždíř. „Otec zemřel kvůli mně,“ řekla jsem. „Kdyby nebylo mě a mojí zatracené krevní choroby, ještě by tu byl. Vím to.“

Jeho dlouhý obličej posmutněl. „Určitě si kladl tvoji nemoc za vinu.“

Hned jsem se cítila líp. Nahrbila jsem ramena.

„Možná byli jen přátelé, jak říkala tvoje máma,“ nadhodil Nick.

„A možná se Trentův otec pokusil tátu vydírat, přinutit ho, aby provedl něco nelegálního, a když táta odmítl, zabil ho.“ Aspoň vzal Trentova otce s sebou.

Nick se natáhl pro fotku, kterou jsem nechala ležet na pultu. „Já nevím,“ řekl tiše, když se na obrázek zadíval. „Podle mě vypadají jako přátelé.“

Utřela jsem si ruce do džínů, naklonila se blíž a vzala si od něj fotku. Přimhouřila jsem oči a zadívala se na otcovu tvář. Uzamkla jsem emoce a podala mu ji zpátky. „Neuzdravily mě bylinné lektvary a čáry. Manipulovali mnou.“

Poprvé jsem to vyslovila nahlas a žaludek se mi stáhl. „Ale žiješ,“ nadhodil.

Odvrátila jsem se a odměřila šest hrnků pramenité vody. Nalila jsem ji do největšího zaklínacího kotlíku, kde hlasitě zašplouchala. „Co kdyby se to provalilo?“ zeptala jsem se a nedokázala na něj pohlédnout. „Spakovali by mě a vysadili na nějakém pustém ostrově jako malomocnou, protože by se báli, že to, co se mnou provedli, by mohlo zmutovat a odstartovat pohromu.“

„Ach, Rachel…“ Nick sklouzl ze stoličky. Úzkostlivě jsem se soustředila na utírání odměrky, přestože to nebylo vůbec nutné. Zezadu ke mně přistoupil, objal mě, pak mě otočil tváří k sobě. „Neodstartuješ žádnou novou nákazu,“ chlácholil mě a díval se mi do očí. „Pokud Trentův otec vyléčil tvoji krevní chorobu, tak ji vyléčil. To je všechno. Prostě tě uzdravil. Nic se nestane. Vidíš? Jsem pořád tady.“ Usmál se. „Živý a zdravý.“

Popotáhla jsem a vůbec se mi nelíbilo, že mi to tak vadí. „Nechci mu nic dlužit.“

„Nedlužíš. Bylo to mezi tvým otcem a Trentovým, pokud k tomu vůbec došlo.“ Jeho ruce mě hřály v pase. Stála jsem mezi jeho nohama, sepjala jsem ruce za jeho zády a opřela se o něj. „To, že se tvůj a Trentův táta znali, nic neznamená,“ řekl.

Jasně, pomyslela jsem si uštěpačně. Pustili jsme se a neochotně od sebe odstoupili. Zatímco Nick prohlížel spíž, já zkontrolovala recept, abych zjistila, co budu potřebovat pro přenos. Recept pro vytvoření pouta s důvěrníkem byl v latině, ale já znala odborné názvy rostlin dost dobře na to, abych věděla, co dělám. Doufala jsem, že mi Nick pomůže se zaklínáním.

„Díky za to, že mi děláš společnost,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že ho zítra čeká půldenní směna na univerzitě a noční směna v muzeu. Pokud brzy neodejde, tak se před prací vůbec nevyspí.

Nick střelil pohledem po černé chodbě a s pytlíkem brambůrek se posadil na stoličku. „Doufal jsem, že tu budu, až se Ivy vrátí. Proč prostě nestrávíš noc u mě?“

Zkroutila jsem rty v úsměvu. „Budu v pořádku. Nevrátí se domů, dokud se neuklidní. Ale pokud se chystáš zůstat, co kdybys za mě načrtl několik pentagramů?“

Chrastění pytlíku utichlo. Nick pohlédl dolů na černý papír a stříbrnou křídu ležící podezřele na pultu, pak zvedl oči ke mně. Sroloval okraje pytlíku a oči se mu pobaveně rozzářily. „Nebudu za tebe dělat domácí úkoly, Ray-ray.“

„Vím, jak ty pentagramy vypadají,“ protestovala jsem, vhodila loknu vlasů do kotlíku a zatlačila je keramickou lžící pod hladinu. „Slibuju, že je potom vlastnoručně obkreslím. Ale pokud je zítra neodevzdám, vyhodí mě a Edden mi strhne školné z odměny. Není to fér, Nicku. Ta ženská si na mě zasedla!“

Nick si strčil do úst brambůrek a skepse z něj přímo čišela. „Víš, jak vypadají?“ Kývla jsem. Utřel si ruku o džíny a přitáhl si blíž učebnici. „Dobrá,“ řekl vyzývavě a naklonil knihu tak, abych do ní neviděla. „Jak vypadá ochranný pentagram?“

Hlasitě jsem vydechla úlevou a přilila do směsi odvar ze žindavy, který jsem si předtím připravila. „Standardní graf se dvěma propletenými liniemi ve vnějším kruhu.“

„Dobrá… a co věštící pentagram?“

„Novy na hrotech a Möbiova páska ve středu pro rovnováhu.“

Pobavený výraz v Nickových očích ustoupil překvapení. „Vyvolávací?“ pobídl mě.

Usmála jsem se a vhodila rozdrcenou pelargonii do směsi. Zelené kousky zůstaly na hladině, jako by se voda proměnila v želatinu. Bezva. „Který? Pro vyvolání vnitřní síly, nebo fyzické entity?“

„Oba.“

„Pro vnitřní sílu potřebuješ žaludy a dubové listí ve středu, pro fyzickou entitu spoutává hroty keltský řetěz.“ Zjevně jsem ho zaskočila, což ve mně vzbudilo velmi samolibý pocit. Upravila jsem plamen pod kotlíkem a hrábla do zásuvky s příbory pro jehličku.

„Dobrá. Udělala jsi na mě dojem.“ Nechal knihu být a nabral si hrst brambůrek.

„Obkreslíš je pro mě?“ zeptala jsem se radostně.

„A slibuješ, že je později nakreslíš sama?“

„Slibuju,“ řekla jsem vesele. Krátký esej už jsem napsala. Teď už stačilo jen udělat z Boba důvěrníka a budu hotová. Hračka. Pohlédla jsem na Boba a přikrčila se. Jo. Hračka. „Díky,“ řekla jsem tiše, zatímco Nick uhladil konce černého kreslícího papíru, aby je narovnal.

„Načrtnu je lajdácky, aby si myslela, že jsou tvoje,“ řekl.

Pohlédla jsem na něj a zvedla obočí. „Děkuju pěkně,“ opravila jsem se suše a Nick se zakřenil. Lektvar byl hotový, proto jsem se píchla do prstu a vymasírovala tři kapky krve. Když ukáply do kotlíku, zavanula kuchyní vůně blahovičníku. Zatím šlo všechno hladce.

„Zemské čarodějky nepoužívají pentagramy,“ řekl Nick, zatímco ostřil křídu o kousek papíru. „Odkud o nich tolik víš?“

Vzala jsem do ruky věštecké zrcadlo, dala si pozor, abych se ho nedotkla krvácejícím prstem, a naleštila ho sametovým šátkem, který jsem si půjčila od Ivy. Zachvěla jsem se, když jsem ucítila, jak je studené. Nenávidím věštění. Běhá mi z něj mráz po zádech. „Ze sklenic od marmelády,“ řekla jsem. Nick nechápavě vzhlédl a já se z nějakého důvodu hned cítila líp. „Však víš. Ze sklenic, které se dají použít k pití, když je vyprázdníš. Mají na dně nakreslené pentagramy a na stranách uvedený návod, jak je použít. Jeden rok jsem se živila jen sendviči s burákovým máslem a marmeládou.“ Zjihla jsem, když jsem si vzpomněla, jak mě táta zkoušel nad topinkami.

Nick si vyhrnul rukávy a pustil se do kreslení. „A já si myslel, že se chovám dětinsky, když prohrabávám krabice s cereáliemi a hledám v nich hračky.“

Dokončila jsem přípravy a chystala se pustit do skutečného zaklínání. Nadešel čas uzavřít kruh. „Venku, nebo vevnitř?“ zeptala jsem se, Nick vzhlédl od domácího úkolu a zamrkal. Když jsem uviděla jeho zmatený pohled, dodala jsem: „Chystám se uzavřít kruh. Chceš být uvnitř, nebo venku?“

Zaváhal. „Chceš, abych šel jinam?“

„Jen pokud nechceš zůstat uvnitř kruhu.“

Nevěřícně se na mě zadíval. „Ty chceš do kruhu uzavřít celý ostrůvek?“

„Je to snad problém?“

„Ne.“ Nick si přisunul stoličku blíž k pultu. „Čarodějky asi dokáží udržet víc moci silové čáry než lidé. Já nedokážu uzavřít kruh větší než metr v průměru.“

Usmála jsem se. „Nevím. Zeptala bych se doktorky Andersové, kdyby ze mě kvůli tomu neudělala idiota. Asi je to individuální věc. Máma taky nedokáže uzavřít kruh větší než metr v průměru. Takže… uvnitř, nebo venku?“

„Uvnitř?“

Oddychla jsem si. „Doufala jsem, že to řekneš.“ Naklonila jsem se přes pult a plácla vedle něj knihou se zaklínadly. „Potřebuju, abys mi pomohl tohle přeložit.“

„Chceš, abych za tebe udělal domácí úkol a ještě ti pomohl vytvořit pouto s důvěrníkem?“ protestoval.

Trhla jsem sebou. „Jediné zaklínadlo, které jsem v knihách našla, je v latině.“

Nick na mě nevěřícně pohlédl. „Rachel. Já v noci spím.“

Pohlédla jsem na hodiny nad dřezem. „Je teprve půl druhé.“

Povzdychl si a přitáhl si knihu blíž. Věděla jsem, že jakmile začne, nedokáže toho nechat, a měla jsem pravdu. Jeho mírné podráždění ustoupilo žhavému zájmu, sotva si přečetl jeden odstavec. „Hej, tohle je stará latina.“

Naklonila jsem se přes pult, až můj stín padl na text. „Dokážu přečíst názvy rostlin a jsem si jistá, že přenosový elixír je správný, protože je standardní, ale se zaklínáním už je to horší.“

Neposlouchal mě. Vraštil obočí a dlouhým prstem přejížděl po textu. „Musíš upravit kruh, aby rozděloval a hromadil moc.“

„Díky,“ řekla jsem. Byla jsem mu vděčná za pomoc. S většinou věcí si nějak poradím, ale čarování je exaktní věda. A už jen představa, že potřebuju důvěrníka, mě znepokojovala. Má je většina čarodějek, ale čarodějky silových čar je potřebují kvůli bezpečnosti. Rozdělení aury pomáhá zabránit démonovi vtáhnout vás do záhrobí. Chudák Bob.

Nick se vrátil ke kreslení pentagramů a vzhlédl, až když jsem zpod pultu vytáhla desetikilový pytel soli a těžce ho postavila na desku. Cítila jsem, jak na mě hledí, když jsem do hrsti nabírala zvlhlou, hrudkovitou sůl. Ivy prohlásila, abych se vykašlala na vratnou zálohu a vyryla do linolea mělký kruh. Ivy mi pomohla. Vlastně byl kruh Ivyiným dílem od začátku do konce. Použila při práci provázek a křídu, aby se ujistila, že je dokonalý. Já si prostě sedla na pult a nechala jí volnou ruku, protože jsem věděla, že by se jenom rozčílila, kdybych se jí pletla pod nohy. Výsledkem byl naprosto dokonalý kruh. Dokonce použila kompas a černým lakem na nehty označila sever, aby mi ukázala, kde mám kruh začít.

Zadívala jsem se na černou tečku, opatrně začala sypat sůl a pohybovala se po směru hodinových ručiček, až jsem se dostala zpátky na začátek. Pak jsem přidala předměty pro ochranu a věštění, rozestavěla zelené svíce a zapálila je stejným plamenem, na kterém jsem připravila přenosový elixír.

Nick mi věnoval část pozornosti. Líbilo se mi, že mě přijal jako čarodějku. Na počátku jsem měla jisté obavy, protože patří k hrstce lidí, kteří praktikují černou magii, a já měla strach, že ho budu muset zastavit, udat ho, ale Nick studoval démonologii jen proto, aby si zlepšil latinu a získal kredity za cizí jazyk, ne proto, že by se chystal vyvolávat démony. A nesmírně mě vzrušovalo, že jsem našla člověka, který tak lehce přijímá magii.

„Poslední šance odejít,“ řekla jsem, vypnula plynový sporák a přenesla elixír na ostrůvek.

Nick vydal hrdelní zvuk, odložil stranou jeden dokonalý pentagram a pustil se do dalšího. Záviděla jsem mu jeho rovné, čisté linky. Odstrčila jsem všechno stranou a vyklidila místo na pultu naproti němu.

Probleskla mnou vzpomínka na trest, který jsem si vysloužila, když jsem se nevědomky napojila na silovou čáru a odmrštila táborového hrubiána na strom. Představa, že má nechuť k silovým čarám pramení z onoho incidentu, mi připadala hloupá, ale věděla jsem, že nejde jen o to. Nevěřím magii silových čar. Při jejich používání je snadné zapomenout na to, na které straně stojíte.

Se zemskou magií je to snadné. Když musíte podříznout kozu, je víc než pravděpodobné, že půjde o černé čáry. I za magii silových čar se platí smrtí, ale jedná se o mnohem mlhavější smrt duše, která se velmi těžko počítá a je snazší nad ní mávnout rukou − dokud není pozdě.

Cena, kterou platí bílé čarodějky silových čar, je zanedbatelná, jako když já trhám plevel a používám ho při čarování. Ale čirá moc, kterou silové čáry nabízí, je nesmírně svůdná. Chce to silnou vůli držet se limitů, které si stanovíte, a zůstat bílou čarodějkou. Hranice, které se zdají rozumné a moudré, když si je určujete, se zdají hloupé nebo ubohé, když vám tělem koluje moc silové čáry. Příliš mnoho mých přátel přešlo od „trhání plevele“ k „podřezávání koz“, aniž by si uvědomili, že se z nich stali černí čarodějové. A nikdy mě neposlouchali, tvrdili, že žárlím nebo jsem hloupá. Obyčejně to končilo tím, že jsem je musela odvléct do sídla IBA, protože použili černé čáry na poldu, který je zastavil za překročení rychlosti. Možná proto jsem si nedokázala přátele udržet.

A právě to mi vadí, většinou se totiž jedná o hodné lidi, kteří se nechají zlákat mocí větší, než je jejich vůle. Lituju je, protože jejich duše pomalu požírá černá magie, se kterou si zahrávají. Skutečně mě děsí jen černí čarodějové, kteří jsou dost silní na to, aby přenesli smrt duše na někoho jiného, kdo zaplatí za jejich magii. Ale smrt duše si vždycky najde cestu zpátky domů a obvykle s sebou přivleče démona. Vím jen to, že ji doprovází křik, krev a obrovské rány, které dokáží otřást městem.

A já už si pak nemusím dělat s podobným čarodějem hlavu.

Nemám tak silnou vůli. Vím to, přijímám to a vyhýbám se problémům tak, že kdykoli to jen jde, nepoužívám silové čáry. Doufala jsem, že když si z ryby udělám důvěrníka, nevydám se novou cestou, pouze prostě klopýtnu na té, po které jdu. Pohlédla jsem na Boba a odpřísáhla si, že o víc nejde. Všichni čarodějové mají důvěrníky. A v poutacím zaklínadle není nic, co by mohlo někomu ublížit.

Pomalu jsem se nadechla a zavřela oči, abych se připravila na dezorientaci, která provází napíchnutí silové čáry. Pomalu jsem zaostřila druhý zrak. Cítila jsem hořící pryskyřici. Neviditelný vítr mi cuchal vlasy, přestože kuchyňské okno bylo zavřené. V záhrobí vždycky fouká. Představila jsem si, jak se stěny okolo rozplývají, a v duchu jsem to i viděla.

Můj druhý zrak sílil stejně jako pocit, že jsem venku, až duševní krajina za zdmi kostela působila stejně skutečně jako pult pod mými prsty. Oči jsem nechala zavřené a zrakem mysli jsem se rozhlédla po neexistující kuchyni. Nicka jsem neviděla vůbec a ze zdí kostela zůstaly jen slabé, stříbřitě křídové linie. Skrz ně jsem spatřila okolní krajinu.

Připomínala park a v místě, kde mělo stát Cincinnati, byly vidět jen zakrslé stromy a zářící rudý opar, který se odrážel od spodní části mraků. Stromy a rostliny měly podobně narudlý odstín, a přestože lípami za oknem kuchyně neševelil žádný vítr, větve zakrslých stromů v záhrobí se pohupovaly ve vichru, který mi cuchal vlasy. Některým lidem se líbí, jak odlišně vypadají realita a záhrobí, ale ve mně to vzbuzovalo nepříjemný pocit. Jednou si vyjedu na Carew Tower a podívám se na zničené, zářící démonské město druhým zrakem. Sevřel se mi žaludek. Jasně.

Můj pohled přitáhl hřbitov s ostře bílými, skoro svítícími náhrobními kameny. Náhrobky a měsíc se zdály být to jediné, co nezářilo rudě, co vypadalo stejně v obou světech, a já potlačila chvění. Rudá šmouha silové čáry se táhla nad náhrobky k severu asi ve výšce hlavy. Byla malá − odhadovala jsem, že nemá ani dvacet metrů − ale nikdo ji nepoužíval, takže se zdála silnější než obrovské silové čáry pod univerzitou.

Věděla jsem, že Nick pravděpodobně přihlíží druhým zrakem, proto jsem se natáhla a vůlí se dotkla stuhy moci. Zavrávorala jsem, ale přinutila se nechat oči zavřené, stiskla jsem však pevněji pult. Srdce mi poskočilo a zrychlil se mi dech. „Bezva,“ zašeptala jsem, protože jsem měla dojem, že do mě vstoupila větší moc než posledně.

Stála jsem nehybně, moc tekla a snažila se vyrovnat naše síly. Mrazilo mě v prstech na rukách a prsty na nohách mě bolely, jak se moc odrazila od mých teoretických končetin, které byly zrcadlovým obrazem skutečných. Když se konečně začala vyrovnávat, vytekl ze mě pramínek moci a splynul opět se silovou čárou. Měla jsem pocit, jako bych byla součástí uzavřeného elektrického okruhu, a pozůstatky průtoku síly mi připomínaly sliz.

Spojení se silovou čárou bylo omamné. Už jsem nedokázala držet oči zavřené a zprudka jsem je otevřela. Stříbřité obrysy nahradila zaneřáděná kuchyň. Z dezorientace se mi dělalo zle, snažila jsem se sblížit druhý zrak s normálním viděním a použít je zároveň. Druhým zrakem jsem sice Nicka neviděla, v normálním spektru na něm ale ležel stín. Někdy se ani při použití druhého zraku na lidech nic nemění, ale vsadila bych se, že to není Nickův případ. Pohlédla jsem mu do očí a poklesla mi čelist.

Jeho auru lemovala čerň. Nemuselo to být nezbytně špatné, ale naznačovalo to nepříjemné věci. Jeho štíhlé tělo nyní vypadalo vyzáble a knihomolský vzhled, kvůli němuž obyčejně vypadal učeně, nyní působil nebezpečně. Šokoval mě ale černý kruh na jeho levém spánku. Na tom místě mu démon, před kterým mě zachránil, zanechal znamení, které potvrzovalo, že mu Nick dluží laskavost. Ihned jsem pohlédla dolů na své zápěstí.

Viděla jsem jen obyčejnou vystouplou jizvu ve tvaru kruhu protnutého čárou. Neznamenalo to ale, že to stejně vidí i Nick. Zvedla jsem ruku a zeptala se: „Svítí černě?“

Pochmurně přikývl a jeho obvyklé vzezření začínalo překrývat výhružný vzhled, jak můj druhý zrak ustupoval obyčejnému vidění.

„Je to znamení démona, že?“ řekla jsem a přejela si prsty po zápěstí. Já nic černého neviděla, ale na druhou stranu jsem neviděla ani svoji auru.

„Ano,“ řekl tiše. „Už ti, hm, někdo řekl, že vypadáš úplně jinak, když používáš silovou čáru?“

Kývla jsem a zavrávorala, jak se reality střetly. „Jinak“ znělo líp než „pekelně děsivě“, což mi jednou řekla Ivy. „Chceš ven z kruhu? Ještě jsem ho neuzavřela.“

„Ne.“

Hned jsem se cítila líp. Správně uzavřený kruh mohl přerušit jen jeho tvůrce. Nebál se zůstat se mnou uvnitř a já mu byla za důvěru vděčná.

„Tak dobrá. Jdeme na to.“ Zhluboka jsem se nadechla a v duchu přesunula tenkou linii soli ze své dimenze do záhrobí. Kruh do něj přeskočil tak ostře, jako by mě do kůže šlehla gumička. Trhla jsem sebou, když sůl zmizela a nahradil ji kruh záhrobí. Výboj, který mi otřásl páteří, jsem sice očekávala, ale pokaždé mě zaskočil.

„Nenávidím, když se to stane,“ řekla jsem a pohlédla na Nicka, ale on zíral na můj kruh.

„Páni,“ vydechl užasle. „Podívej se na to. Věděla jsi, že to udělají?“

Stejně jako on jsem pohlédla na svíčky a poklesla mi čelist. Zprůsvitněly. Plamínky se dál třepotaly, ale zelený vosk nadpřirozeně svítil.

Nick sklouzl ze židle a opatrně se přesunul okolo ostrůvku, aby nezavadil o kruh. Dřepl si u jedné ze svíček a já téměř zpanikařila, když se po ní natáhl.

„Ne!“ vykřikla jsem a on ucukl. „Myslím, že se společně se solí přesunuly do záhrobí. Nevím, co se stane, když se jich dotkneš. Prostě… to nedělej. Dobře?“

Kývl a vstal. Náležitě vystrašeně se vrátil na stoličku. Křídu ale do ruky nevzal. Bude se dívat. Pousmála jsem se a nelíbilo se mi, že to s magií silových čar zrovna neumím. Ale když se budu řídit návodem, všechno dobře dopadne.

Až na zbyteček moci, kterou jsem načerpala ze silové čáry, nyní celá kolovala kruhem. Cítila jsem její tlak na kůži. Tenoučká vrstvička záhrobí tvořila rudou šmouhu mezi mnou a zbytkem světa a ve formě kopule se mi klenula nad hlavou. Bariérou střídajících se realit nic neprojde. Stejná polokoule se táhla i pod zemí. Kdyby protínala trubky nebo elektrické kabely, nebyl by kruh dokonalý, zůstal by zranitelný a náchylný k prolomení.

Většina moci silové čáry uzavřela kruh, v mém nitru ale docházelo k jejímu sekundárnímu hromadění. Byl to pomalý, téměř záludný proces. Bude pokračovat, dokud kruh nepřeruším a neoddělím se od čáry. Čarodějky silových čar věděly, jak moc správně střádat, ale já ne, a kdybych zůstala na čáru napojená příliš dlouho, zešílela bych. Mně ale bude stačit hodina, a to nebylo ani zdaleka příliš dlouho.

Když jsem se ujistila, že kruh je bezpečně uzavřený, nechala jsem druhý zrak úplně pohasnout. Nickova aura se rozplynula. „Připravena na druhý krok?“ zeptal se a já kývla.

Odsunul pentagramy stranou a přitáhl si k sobě starou knihu. Svraštil obočí, přejížděl prstem po textu a zanechával na stránce křídové šmouhy. „Následně se musíš zbavit všech čar a zaklínadel, které máš na sobě.“ Vzhlédl. „Možná ses měla vykoupat v soli.“

„Ne. Mám u sebe jenom amulety.“ Sundala jsem si talisman od mámy a tkanice se mi přitom zapletla do vlasů. Dotkla jsem se krku a křivě se usmála, když jsem uviděla, jak na něj Nick upřeně hledí. Po chvíli váhání jsem si sundala i prsten z prsteníku a odložila ho stranou.

„Já to věděl!“ vykřikl Nick. „Věděl jsem, že máš pihy. Schovával je prstýnek, že?“

Natáhl se pro něj a já mu ho přes nepořádek mezi námi podala. „Táta mi ho dal ke třináctým narozeninám,“ řekla jsem. „Je vykládaný dřevem, vidíš? Každý rok ho musím obnovovat.“

Nick na mě přes ofinu pohlédl. „Líbí se mi tvoje pihy.“

Zahanbeně jsem si vzala prstýnek zpátky a odložila stranou. „Co teď?“

Pohlédl dolů. „Hm… musíš připravit přenosový elixír.“

„Hotovo,“ řekla jsem a ostře klepla do kotlíku. Kov zazvonil. Není to tak zlé.

„Dobrá…“ Zmlkl a tikání hodin najednou znělo velmi hlasitě. S očima upřenýma na stránku řekl: „Teď se musíš postavit na věštecké zrcadlo a zatlačit svoji auru dolů do odrazu.“ Ustaraně přimhouřil hnědé oči a pohlédl na mě. „Dokážeš to?“

„Teoreticky vím, jak na to. Proto jsem trvala na velkém kruhu. Dokud nezískám auru zpátky, budu zranitelná.“ Kývl, zamyslel se a v očích se mu usadil vzdálený pohled. „Budeš se dívat a povíš mi, jestli to funguje? Já svoji auru nevidím.“

„Jasně. Nebude to bolet, že ne?“

Zavrtěla jsem hlavou, vzala do ruky věštecké zrcadlo a položila ho na podlahu. Jeho černý povrch mi připomněl, proč jsem se tolik snažila vyhnout magii silových čar. Dokonalá čerň jako by pohlcovala světlo, ale zároveň zářila. Svůj odraz jsem v něm neviděla, přesto mě z něj mrazilo.

„Bosky,“ dodal Nick a já skopla z nohou pantofle. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila na zrcadlo. Bylo stejně studené a já potlačila chvění, protože jsem měla dojem, že jím propadnu jako černou dírou.

„Fuj,“ řekla jsem, když jsem pod nohama ucítila tah.

Nick chvíli jen zíral, pak vstal a nakoukl přes pult. „Funguje to,“ řekl, ale najednou zbledl.

Polkla jsem, zvedla ruce a přejela si jimi po hlavě, jako bych ze sebe utírala vodu. V hlavě mi začalo bolestivě bušit.

„Ach ano,“ řekl Nick a znělo to, jako by mu bylo zle. „Teď to jde ještě rychleji.“

„Je to příšerný pocit,“ zamumlala jsem a dál jsem tlačila auru dolů do nohou. Věděla jsem, že se mi to daří, protože jsem její nepřítomnost cítila jako tupou bolest. V ústech jsem měla kovovou pachuť, a když jsem pohlédla dolů na černý povrch, poprvé jsem v něm zahlédla svůj odraz. Okolo tváře mi visely rusé vlasy a vypadala jsem přesně tak, jak jsem očekávala, jen mé rysy ukrývala žlutá šmouha. „Je moje aura hnědá?“ zeptala jsem se.

„Je jasně zlatá,“ odpověděl Nick, když si přitáhl stoličku na moji stranu pultu. „Z velké části. Myslím, že jsi ji vytlačila všechnu. Můžeme… pokračovat?“

Slyšela jsem neklid v jeho hlase a pohlédla mu do očí. „Prosím.“

„Dobře.“ Přitáhl si knihu do klína. Sklonil se nad ní a přečetl další odstavec. „Dobrá, vlož věštecké zrcadlo do přenosového elixíru, ale dávej pozor, aby ses elixíru nedotkla, jinak se tvoje aura znovu přichytí a budeš muset začít znovu.“

Odmítla jsem do zrcadla pohlédnout, protože jsem se obávala, že uvidím sebe uvězněnou uvnitř. Se ztuhlými rameny jsem si znovu nazula pantofle. Nohy mě bolely a v hlavě mi tepalo, jako bych měla dostat migrénu. Pokud to rychle nedokončím, budu zítra celý den trčet v tmavé místnosti se žínkou na očích. Vzala jsem zrcadlo do rukou a opatrně ho vsunula do elixíru. Zbytky divoké pelargonie se rozplynuly, rozpuštěny mojí aurou. I na mé poměry to působilo strašidelně a já nedokázala potlačit obdivné vzdychnutí. „Co dál?“ zeptala jsem se, protože jsem chtěla co nejrychleji skončit a vzít si zpátky svoji auru.

Nick se skláněl nad knihou. „Teď musíš důvěrníka pomazat přenosovým elixírem, ale nesmíš se elixíru dotknout.“ Vzhlédl. „Jak chceš pomazat rybu?“

Svaly v tváři mi ochably. „Nemám zdání. Možná bych ho mohla do elixíru prostě hodit.“ Natáhla jsem se pro knihu v jeho klíně a otočila stránku. „Nestojí tu něco o tom, jak udělat důvěrníka z ryby?“ zeptala jsem se. „Všechno ostatní tu je.“

Nick odstrčil moje ruce stranou, když jsem jednu stránku roztrhla. „Ne. Hoď rybu do kotlíku. Když to nebude fungovat, zkusíme něco jiného.“

Okamžitě mi zkysla nálada. „Nechci, aby moje aura páchla rybinou,“ řekla jsem a strčila ruku do Bobovy misky. Nick se zachechtal.

Bobovi se do elixíru nechtělo. Chytit mrskající se rybu v kulaté nádobě je prakticky nemožné. Dostat ho z vany bylo snadné − prostě jsem ji vypustila, takže zůstal na suchu − ale teď, po několika marných pokusech, jsem byla připravená vyklopit ho na podlahu. Konečně jsem ho chytila, vyčabrala vodu na pult a hodila ho do kotlíku. Nakoukla jsem dovnitř a dívala se, jak v jantarově zbarvené vodě nadouvá žábra.

„Dobrá,“ řekla jsem a doufala, že je v pořádku. „Je pomazaný. Co dál?“

„Teď už zbývá jenom zaklínadlo. A až elixír získá čirou barvu, můžeš si vzít zpátky auru, kterou ti důvěrník nechal.“

„Zaklínadlo,“ řekla jsem a pomyslela si, že magie silových čar je hloupá. Zemská magie zaklínadla nepotřebuje. Zemská magie je precizní a krásná ve své prostotě. Oči mi zalétly ke svíčkám, které tu tak docela nebyly, a potlačila jsem zachvění.

„Tady. Přečtu ti ho.“ Vstal a já mu udělala místo vedle Boba v kotlíku. Naklonila jsem se k němu a napadlo mě, že krásně voní, tak mužně. Schválně jsem do něj šťouchla a cítila teplý proud, pravděpodobně jeho auru. Soustředil se na luštění textu, takže si toho ani nevšiml. Povzdychla jsem si a upřela pozornost zpátky na knihu.

Nick si odkašlal. Nakrčil obočí a šeptal slova, která zněla temně a nebezpečně. Zachytila jsem každé třetí. Když skončil, usmál se na mě. „No ne,“ řekl. „Ono se to rýmuje.“

Povzdychla jsem si a pohnula ramenem. „Musím to říct latinsky?“

„Myslím, že ne. Rýmuje se to jenom proto, aby si to čarodějové lépe zapamatovali. Nejde tu o samotná slova, nýbrž o úmysl, s nimiž je vyslovuješ.“ Znovu se sehnul nad knihou. „Dej mi chvíli a přeložím je. Možná je dokonce dokážu zveršovat. Latina se dá snadno volně interpretovat.“

„Dobrá.“ Nervózně a rozechvěle jsem si zastrčila vlasy za ucho a nahlédla do zaklínacího kotlíku. Bob se netvářil šťastně.

„‚Pars tibi, totum mihi. Vinctus vinculis, prece factis.‘“ Nick vzhlédl. „Hm. ‚Něco tobě, všechno mně. Prosím, spoj se se mnou.‘“

Poslušně jsem slova zopakovala, i když jsem si připadala dost pošetile. Mohlo by to být víc sentimentální? Snad se nebudu muset postavit na jednu nohu a mávat peřím na měsíc.

Nick jel prstem po řádcích. „‚Luna servata, lux sanata. Chaos statutum, pejus minutum.‘“ Svraštil čelo. „Co třeba: ‚Měsíc mě ochránil, staré světlo mě vyléčilo. Vláda chaosu přináší neštěstí.‘“

Zopakovala jsem slova a pomyslela si, že čarodějkám silových čar chybí představivost.

„‚Mentem tegens, malum ferens. Semper servus, dum duret mundus.‘ Ach, řekl bych: ‚Nezapomeň na ochranu, vzácný posle. Budiž spoután před znovuzrozením světa.‘“

„Ach, Nicku,“ postěžovala jsem si. „Určitě to překládáš správně? Zní to strašně.“

Povzdychl si. „Tak zkus tohle.“ Znovu se zamyslel. „Dá se to přeložit i jako: ‚Poskytni klid mysli, nositeli bolesti. Buď otrokem, dokud světy nezemřou.‘“

S tím jsem dokázala žít. Pronesla jsem slova, ale nic jsem necítila. Koukli jsme na Boba a čekali, až jantarová tekutina zprůsvitní. V hlavě mi bušilo, ale jinak se nic nedělo. „Asi jsem něco popletla,“ řekla jsem a zašoupala nohama.

„Do prdele,“ zaklel Nick. Vzhlédla jsem a zjistila, že mi zírá přes rameno na dveře do kuchyně. Polkl a ohryzek mu poskočil.

Zaštípalo mě v týle. Démonská jizva zapulzovala a dech se mi zadrhl v hrdle. Bleskurychle jsem se otočila, protože mě napadlo, že se Ivy vrátila domů.

Jenže neobjevila se Ivy, nýbrž démon.