16

„Nicku!“ vykřikla jsem a klopýtla dozadu. Démon se zazubil. Vypadal jako britský aristokrat, ale já v něm poznala démona, který na sebe vzal Ivyinu podobu a rozerval mi na jaře hrdlo.

Zády jsem narazila na pult. Musím utéct. Musím pryč! Zabije mě! Jak jsem se snažila dostat na opačnou stranu pultu, rozhodila jsem ruce a praštila do zaklínacího kotlíku.

„Dávej pozor!“ vykřikl Nick a chňapl po kotlíku, ten se ale stejně převrhl.

Zalapala jsem po dechu a odtrhla pohled od démona jen na tak dlouho, abych viděla, jak se kotlík s Bobem převrátil. Voda napuštěná aurou se rozlila v jantarové vlně po pultu. Bob sebou začal na suchu mrskat.

„Rachel!“ zvolal Nick. „Seber tu rybu! Má v sobě tvoji auru. Může přerušit kruh!“

Jsem v kruhu, pomyslela jsem si a snažila se přiškrtit paniku. Démon není. Nemůže mi ublížit.

„Rachel!“

Nickův výkřik mě přinutil odvrátit se od křenícího se démona. Nick se zoufale snažil chytit Boba, který sebou mrskal na pultu, a zároveň zabránit tomu, aby se voda dostala ke kruhu. Z tváře mi vyprchala barva. Vsadila bych se, že už jen aurou napuštěná voda dokáže kruh prolomit.

Vrhla jsem se pro papírové ručníky. Zatímco Nick zápasil s Bobem, já pobíhala okolo pultu a kladla na něj bílé utěrky, aby nasákly stružky vody dřív, než stečou na podlaze do louží a dostanou se ke kruhu. Srdce mi bušilo a pohledem jsem zběsile těkala od vody k démonovi, který stál se zmateným, pobaveným výrazem ve dveřích do chodby.

„Mám tě,“ zašeptal Nick a zprudka vydechl, když konečně nad rybou zvítězil.

„Do slané vody ne!“ zvolala jsem, když ho chtěl hodit do neutralizační misky. „Tady.“ Přistrčila jsem mu Bobův kotlík. Ven vyšplíchla obyčejná voda a já ji vysušila, zatímco Nick hodil Boba dovnitř. Ryba se otřásla, klesla na dno a vší silou roztahovala žábra.

Rozhostilo se ticho, které rušil jen náš těžký dech a tikot hodin nad dřezem. Přes kotlík jsme s Nickem pohlédli jeden na druhého, pak jsme se společně obrátili k démonovi.

Vypadal docela sympaticky, protože na sebe vzal podobu elegantního, uhlazeného mladíka s knírkem. V zeleném sametovém obleku s krajkovím a dlouhými šosy připomínal kupce z osmnáctého století. Na tenkém nose mu seděly kulaté brýle. Jejich kouřová skla skrývala rudé oči. Dokázal sice vůlí měnit podobu − mohl se stát kýmkoli od mé spolubydlící po punkového rockera − jeho oči ale zůstávaly stejné, pokud nevynaložil námahu a nepřijal všechny schopnosti osoby, již napodoboval. Proto mělo mé démonské kousnutí v sobě upíří sliny. Otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla, že má zorničky ve tvaru štěrbin jako kozel.

Žaludek se mi stáhl strachy a já nenáviděla mít strach. Přinutila jsem se rozevřít ruce, kterými jsem si objímala lokty, narovnala jsem se a pohodila hlavou. „Co takhle zmodernizovat šatník?“ vysmála jsem se mu. V kruhu jsem v bezpečí. V kruhu jsem v bezpečí.

Dech se mi zadrhl v hrdle, když ho zahalila mlha záhrobí. Démonské oblečení se proměnilo v moderní oblek, jaký byste očekávali na bohatém podnikateli z titulní stránky časopisu. „Tohle je tak… nevýrazné,“ řekl. Jeho zvučný hlas s britským přízvukem by se dokonale hodil na pódium. „Ale byl bych nerad, kdybyste si mysleli, že se nedokážu přizpůsobit.“ Sundal si brýle. Syčivě jsem se nadechla a zadívala se mu do očí. Trhla jsem sebou, když se Nick dotkl mé paže.

Nick se tvářil obezřetně − podle mého názoru ne dost vyděšeně − a já zrudla hanbou, když jsem si vzpomněla na svoji dřívější paniku. Ale démoni mě zatraceně děsí. Od Zvratu se nikdo neodvažoval démony vyvolávat. Až na toho, kdo démona vyvolal na jaře a poštval ho na mě. A pak tu byl ten, který napadl Trenta Kalamacka. Možná bylo vyvolávání démonů běžnější praxí, než jsem si byla ochotná přiznat.

Nelíbilo se mi, že z nich Nick nemá hrůzu. Fascinují ho a já se obávala, že ho touha po vědění jednou přiměje udělat něco pitomého, že vypustí tygra z klece a ten ho sežere.

Démon odhalil silné ploché zuby v úsměvu a prohlédl si svůj oděv. Vydal hluboký zamyšlený zvuk, vlna zmizela a nahradilo ji černé triko, kožené kalhoty a zlatý řetěz kolem úzkých boků. Následně se objevila ještě černá kožená bunda. Démon se svůdně protáhl a pod napnutým trikem odhalil nové, vypracované svaly. Potřásl hlavou, krátké blond vlasy se mu prodloužily a sám o kousek povyrostl.

Cítila jsem, jak blednu. Vytáhl mi z mysli starý strach a proměnil se v Kista. Démona nesmírně těšilo měnit se v osoby, které mě nejvíce děsily. Rozhodla jsem se, že se tím nenechám vystrašit. Nenechám.

„Ach, jak příjemné,“ řekl démon a jeho přízvuk ustoupil vášnivému, ospalému tónu, který se hodil k jeho vzhledu. „Bojíš se krásných lidí, Rachel Mariano Morganová. Líbí se mi vypadat takhle.“ Olízl si výmluvně rty, přejel mi pohledem po krku a zastavil se u jizvy, kterou mi způsobil ve sklepení univerzity, kde jsem ležela ztracená v extázi upířích slin, zatímco mě zabíjel.

Ze vzpomínky se mi rozbušilo srdce. Zvedla jsem ruku ke krku. Cítila jsem na kůži jeho pohled a mrazilo mě z něj. „Nech toho,“ poručila jsem mu, protože mě děsilo, jak si s jizvou pohrává. Šířily se mi z ní do rozkroku úponky něčeho, co připomínalo žhavý kov. Dech mi zasyčel nosem. „Řekla jsem, nech toho!“

Démon otevřel dokořán Kistovy modré oči, které vzápětí zrudly. Když pochopil, že to myslím vážně, jeho silueta se rozmazala. „Už se ho nebojíš,“ řekl, hlas se mu snížil a opět se do něj vloudil britský přízvuk. „Škoda. Líbí se mi být mladý a plný testosteronu. Ale vím, co tě děsí. Necháme si to pro sebe, co ty na to? Nick Sparagmos to vědět nemusí. Ještě ne. Možná by si ode mě chtěl tu informaci koupit.“

Nick vedle mě drsně dýchal, když si démon sundal motorkářskou čepici − vzápětí zmizela v červeném oparu záhrobí − a znovu přijal podobu britského šlechtice v zeleném sametu a krajkách. Usmál se na mě přes okraj kulatých brýlí. „Tohle bude prozatím stačit,“ řekl.

Vyskočila jsem, když se mě Nick dotkl. „Co chceš?“ zeptal se. „Nikdo tě nevolal.“

Démon nic neřekl a s nepokrytou zvědavostí se rozhlížel po kuchyni. S dravčí ladností začal kroužit jasně osvětlenou místností a jeho naleštěné boty nedělaly na podlaze žádný hluk. „Vím, že jste v tom noví,“ řekl, poklepal na sklenici Pana Ryby na okně a ryba se zachvěla, „ale obvykle stojí vyvolávači vně kruhu a vyvolaný uvnitř.“ Obrátil se na podpatku a šosy fraku za ním zavlály. „Tu informaci dostaneš zdarma, Rachel Mariano Morganová. Protože mě bavíš. Tolik jsem se nenasmál už od Zvratu. Všichni jsme se smáli.“

Tep mi zpomalil, zato kolena jsem měla jako z vody. Toužila jsem se posadit, ale neodvažovala jsem se. „Jak to, že jsi tady?“ zeptala jsem se. „Tohle je posvátná půda.“

Démon s britskou ladností otevřel ledničku. Zamlaskal, odsunul stranou zbytky a vytáhl poloprázdnou krabici s polevou na dort. „Ach ano, to se mi moc líbí. Být vně kruhu je mnohem zábavnější. Myslím, že i na tuto otázku ti odpovím zdarma.“

Šarm starého světa z něj přímo čišel, když sundával z krabice víko. Modrý plast zmizel ve šmouze záhrobí a zlatou lžičku, která se objevila vzápětí, zabořil démon do krému. „Není to posvátná půda,“ řekl a v podobě džentlmena ve fraku se pustil v mé kuchyni do polevy. „Kuchyň přistavěli až po vysvěcení sanktuária. Mohla bys nechat vysvětit celý pozemek, ale v tom případě bys na silovou čáru na hřbitově napojila svoji ložnici. Ach, nebylo by to rozkošné?“

Žaludek se mi obrátil, když jsem si uvědomila, co to může znamenat. Démon povytáhl obočí, zadíval se na mě přes okraj kouřových brýlí a nečekaná zlost v jeho rudých očích mě šokovala. „Doufám, že mi chceš říct něco skutečně zajímavého, jinak se opravdu naštvu.“

Narovnala jsem se, protože jsem konečně pochopila. Myslel si, že jsem ho zavolala, abych se informacemi vyplatila z dluhu. Srdce se mi znovu rozbušilo, když mu poleva zmizela z ruky a démon přistoupil až ke kruhu.

„Ne!“ vyhrkla jsem, když zaťukal na závoj záhrobí mezi námi. Obrátil pozornost k podlaze, z tváře mu vyprchalo pobavení a nahradila ho smrtící vážnost. Chytila jsem Nicka pevně za paži, když démon začal mumlat, že nás roztrhá na cucky, protože jsme ho vyrušili u čaje, a jak bezohledné je odtrhnout někoho od večeře nebo od televize ve středu večer. Roztřásla jsem se, když se démon rozplynul v rudou mlhu a vsákl do podlahy.

Držela jsem se Nicka, protože se mi podlamovala kolena. „Hledá trubky,“ řekla jsem. „Žádné tu nejsou. Dívala jsem se.“ Ramena mě bolela strachy. Čekala jsem, že se démon každým okamžikem vynoří z podlahy u mých nohou a zabije mě. „Dívala jsem se!“ zopakovala jsem, abych ujistila samu sebe.

Věděla jsem, že kruh prochází kamením a kořeny a jeho horní část pak podkrovím, ale pokud dovnitř nevede otevřená cesta třeba telefonními kabely nebo plynovými trubkami, je bezpečný. Dokonce i notebook by dokázal kruh přerušit, kdyby byl připojený k internetu a přijal email.

„Ach, fajn. Je zpátky,“ vydechl Nick, když se démon znovu zjevil vně kruhu. Potlačila jsem hysterický smích. Jaký to vedu život, že mě těší pohled na démona?

Démon zůstal stát před námi, z kapsičky vesty vytáhl krabičku a z ní špetku černého prášku, určitě to nebyl šňupací tabák, a nasál ho do nosních dírek. „Vytvořila jsi dobrý kruh,“ řekl mezi kultivovanými kýchnutími. „Stejně dobrý jako tvůj otec.“

Otevřela jsem oči dokořán a přistoupila k okraji kruhu. „Co víš o mém otci?“

„Slyšel jsem o něm, Rachel Mariano Morganová,“ uculil se. „Jen slyšel. Když ještě žil, nepatřil do sféry mého vlivu. Jako mrtvý mě zajímá víc. Specializuju se na tajemství. A zdá se, že Nick Sparagmos taky.“ Schoval krabičku a posadil se na Ivyinu židli k počítači. „Tak,“ řekl líně, zahýbal myší a spustil internet, „sice se dobře bavím, ale mohli bychom pokročit? Kruh je pevný. Teď tě nezabiji.“ V rudých očích se mu objevila lstivost. „Možná později.“

Stejně jako on jsem se zadívala na hodiny nad dřezem. Jedna čtyřicet. Doufala jsem, že se teď neobjeví Ivy. Nemrtvý upír by démonský útok mohl přežít, ale živý by měl stejnou šanci jako já.

Nadechla jsem se, abych ho poslala pryč, protože jsem ho nepovolala, ale něco mě napadlo a já ztuhla. Znal Nickovo příjmení. Vyslovil ho dvakrát.

„Zná tvoje příjmení,“ řekla jsem a otočila se k Nickovi. „Jak to, že zná tvoje příjmení?“

Nick otevřel ústa a očima zalétl k démonovi. „Ach…“

„Proč zná tvoje příjmení?“ obořila jsem se na něj a založila si ruce v bok. Unavovalo mě bát se a na Nickovi jsem si mohla vybít vztek. „Tys ho vyvolal, že jo!“

„No…“ řekl a dlouhý obličej mu zrudl.

„Ty idiote!“ zařvala jsem. „Říkala jsem, abys to nedělal. Slíbil jsi, že to neuděláš!“

„Ne,“ řekl a vzal mě za ramena. „Nevyvolal jsem ho. Řekl jsem, že to neudělám. Prostě se to stalo. Poprvé jsem ho ani vyvolat nechtěl.“

„Poprvé?“ vyjekla jsem. „Kolikrát jsi ho zavolal?“

Nick se podrbal ve strništi na tváři. „No, cvičil jsem se v kreslení pentagramů. Nic jsem neplánoval. Objevil se, protože si myslel, že ho volám, abych splatil dluh. Díkybohu jsem byl v kruhu.“ Nick pohlédl na rozmáčené papíry se stříbrnými křídovými liniemi. „Stejně jako se objevil dneska v noci.“

Společně jsme se obrátili k démonovi, který jen pokrčil rameny. Zdálo se, že rád počká, dokud nevyřešíme náš spor, a Ivyiny oblíbené stránky ho pro tuto chvíli zajímaly víc než my.

„Je to netvor,“ řekla jsem, „ale nedovolím, abys to na něj svedl.“

„To je od tebe hezké, Rachel Mariano Morganová,“ řekl démon a já se zamračila.

Nick začínal vypadat rozzlobeně. Něco mě napadlo a odhrnula jsem mu vlasy ze spánku. Dech se mi zadrhl v hrdle, když jsem uviděla, že jeho démonskou jizvu protínají dvě linie namísto jedné. „Nicku!“ zakvílela jsem. „Víš, co se stane, když jich budeš mít příliš mnoho?“

Uraženě couvl a hnědé vlasy mu jizvu znovu zakryly.

„Může tě vtáhnout do záhrobí!“ křičela jsem a toužila ho uhodit. Moji démonskou jizvu protínala jen jedna čára, a přesto jsem nemohla starostí spát.

Nick mlčel a hleděl na mě beze špetky lítosti. Zatraceně, ani se nepokoušel ospravedlnit. „Mluv se mnou!“ zvolala jsem.

„Rachel,“ řekl. „Nic se nestane. Jsem opatrný.“

„Ale dlužíš mu už dvě laskavosti,“ protestovala jsem. „Když dluh nesplatíš, budeš mu patřit.“

Sebevědomě se usmál a já proklela jeho víru v psané slovo a v to, že pokud dodrží všechna pravidla, bude v bezpečí. „Je to v pořádku,“ řekl a znovu mě vzal za ramena. „Uzavřel jsem dohodu jenom na zkoušku.“

„Na zkoušku…“ vykoktala jsem šokovaně. „Nicku, nemluvíme o slevě v obchodě. Jde po tvé duši!“

Démon se zachechtal a já po něm střelila pohledem.

„Nedostane ji,“ chlácholil mě Nick. „Mohu ho kdykoli zavolat, jako bych mu už daroval duši. A po třech letech náš vztah skončí bez pout a závazků.“

„Zní to jako dobrá dohoda, dokud si nepřečteš dodatek drobným písmem.“

On se ale dál usmíval a tvářil se sebevědomě, ne vyděšeně, jak by měl. „Přečetl jsem si drobné písmo.“ Položil mi prst na rty, aby umlčel můj výbuch. „Četl jsem všechno. Na malé otázky dostanu odpověď zdarma a na velké otázky na dluh.“

Zavřela jsem oči. „Nicku. Víš, že tvoje aura je na okrajích černá? Vypadáš jako přízrak.“

„To ty taky, lásko,“ zašeptal Nick a přitáhl si mě blíž.

Tolik mě šokoval, že jsem na objetí nereagovala. Moje aura je stejně pošpiněná jako ta jeho? Nic jsem neudělala, jen jsem démonovi dovolila, aby mi zachránil život.

„Má všechny odpovědi, Rachel,“ zašeptal Nick a já cítila, jak mi dechem čechrá vlasy. „Nemůžu si pomoct.“

Démon si odkašlal a já se od Nicka odtáhla.

„Nick Sparagmos je po Benjaminu Franklinovi mým nejlepším studentem,“ řekl démon, dotkl se Ivyiny obrazovky a nechal ji zmodrat. Díky přízvuku zněl jeho hlas naprosto rozumně, mě ale neošálil. Nenechá se zviklat soucitem, vinou ani lítostí. Kdyby našel v kruhu kaz, oba by nás zabil jen proto, že jsme měli tu drzost zavolat ho ze záhrobí − ať už úmyslně, nebo ne.

„Atila by to dotáhl daleko, kdyby neměl v hlavě jenom armádu,“ pokračoval a hleděl si na nehty. „A lstivost Leonarda di ser Piera da Vinciho není lehké překonat.“

„Vejtaho,“ zabručela jsem a démon ladně sklonil hlavu. Bylo očividné, že Nick si po třech letech na démonovu pomoc tak zvykne, že bude ochotný udělat cokoli, aby si ho udržel. A přesně na to démon spoléhal.

„Hm, Rachel,“ řekl Nick. „Když už je tady, měla bys mu dát jméno, aby se neobjevil pokaždé, když uzavřeš kruh a nakreslíš pentagram. Proto zná moje příjmení. Prozradil jsem mu ho výměnou za vyvolávací jméno.“

„Tvá jména už znám, Rachel Mariano Morganová,“ řekl démon. „Chci tajemství.“

Stáhl se mi žaludek. „Jasně,“ řekla jsem unaveně a snažila se něco vymyslet. Nějaká tajemství mám. Pohled mi padl na fotku táty a Trentova otce a mlčky jsem ji podržela před průsvitnou stěnou záhrobí.

„To má být tajemství?“ vysmál se démon. „Dva muži před autobusem.“ Pak mrkl. Uchváceně jsem sledovala, jak se mu svislé zorničky rozšířily, až mu skoro zčernaly oči. Postavil se a natáhl se pro fotografii. Když prsty narazil do bariéry, zaklel a já ucítila spálenou pryskyřici.

Z jeho náhlého zájmu mi poskočilo srdce. Možná to bude stačit na splacení celého dluhu. „Máš zájem?“ posmívala jsem se. „Zbav mě dluhů a já ti povím, kdo ti muži jsou.“

Démon ustoupil a rozesmál se. „Ach, myslíš si, že je to tak důležité?“ řekl výsměšně. Když jsem ale pokládala fotku na stůl, nespouštěl z ní oči. Bez varování změnil podobu. Rudá zář záhrobí se rozplynula. Šokovaně jsem zírala, protože přijal moji podobu. Včetně pih. Bylo to jako hledět do zrcadla a mě zamrazilo, když se má podoba bez mé vůle pohnula. Nick zpopelavěl, dlouhý obličej se mu protáhl a těkal pohledem ode mě k démonovi.

„Já vím, kdo ti muži jsou,“ řekl démon mým hlasem. „Tvůj otec a otec Trentona Aloysia Kalamacka. Ale táborový autobus?“ Se zvrácenou radostí se na mě díval. „Rachel Mariano Morganová, skutečně jsi mi prozradila tajemství.“

Znal Trentovo prostřední jméno? Pak nás napadl stejný démon. Někdo nás chtěl oba zabít. Na okamžik jsem byla v pokušení zeptat se démona, kdo to byl, ale sklopila jsem oči. Zjistím to sama a nebude mě to stát duši.

„Tak smaž, co ti dlužím za to, že jsi mě pronesl silovými čárami, a zmiz navždy,“ řekla jsem a démon se zasmál. Napadlo mě, jestli mám opravdu tak velké zuby.

„Ach, jsi opravdu zlatíčko,“ řekl mým hlasem se svým přízvukem. „Za ten obrázek ti prozradím své jméno, ale pokud se chceš vykoupit z dluhu, musíš mi dát něco víc. Něco, co by mohlo znamenat tvoji smrt, kdybych to pošeptal do správného ucha.“

Pomyšlení na to, že bych se ho mohla úplně zbavit, mě naplnilo nezodpovědnou smělostí. „Co kdybych ti řekla, proč jsem tam byla? Na táboře?“ Nick se nervózně zavrtěl, ale pokud se démona navždy zbavím, bude mi to stát za to.

Démon se zachechtal. „Nelichoť si. To nemůže stát za tvoji duši.“

„Pak ti to povím výměnou za to, že tě budu moct bezpečně povolat i bez kruhu,“ vyhrkla jsem, protože mě napadlo, že i kdybych teď smazala dluh, mohl by mě snadno dostat později.

Démon se rozesmál a mně se obrátil žaludek, když groteskně změnil podobu zpět v britského džentlmena, aniž by se přestal smát. „Slib bezpečí i bez kruhu?“ řekl, když konečně dokázal promluvit, a utřel si oči. „Na téhle bohem zapuzené zemi neexistuje nic, co by za to stálo.“

Tvrdě jsem polkla. Moje tajemství bylo dobré − a já se od něj chtěla jen osvobodit − ale on mi neuvěří, dokud mu ho napřed neřeknu. „Měla jsem vzácnou krevní chorobu,“ řekla jsem, než jsem mohla změnit názor. „Myslím, že mě Trentův otec vyléčil nelegální genetickou terapií.“

Démon se radostně zasmál. „Tebe a tisíce dalších spratků.“ Šosy fraku mu zavířily, když přistoupil k okraji kruhu. S bušícím srdcem jsem ucouvla k pultu. „Raději bys to měla začít brát vážně, jinak ztratím…“ Vtom spatřil moji knihu otevřenou na stránce se zaklínadlem pro připoutání důvěrníka a trhl sebou. „…trpělivost,“ dokončil tiše.

„Odkud…“ vykoktal, pak mrkl a sklouzl očima ze mě k Nickovi. Překvapilo mě, když nevěřícně vydechl. „Ach,“ řekl šokovaně. „Do pekel.“

Nick se natáhl, zavřel knihu a zakryl ji černými papíry. Najednou jsem se cítila desetkrát nervóznější. Pohledem jsem přelétla po průsvitných svíčkách a po pentagramu ze soli. Co jsem, k čertu, udělala?

Démon zamyšleně, rozvážně ustoupil. Bradu si složil do ruky v bílé rukavici, hleděl na mě s novým zájmem a vzbuzoval ve mně dojem, že skrz mě vidí stejně jako já skrz zelené svíce, které jsem zapálila, aniž bych věděla, k čemu slouží. Jeho rychlý přechod od vzteku přes překvapení k zákeřnému výrazu mnou hluboce otřásl.

„No, neměli bychom se ukvapovat,“ opravil se, svraštil obočí a zadíval se na složitě vypadající hodinky, které se mu objevily na zápěstí, když pohlédl dolů. Byly kopií Nickových. „Co dělat? Co dělat? Mám tě zabít, nebo si tě nechat? Dodržet tradici, nebo se podřídit pokroku? Myslím, že před soudem obstojím, jen když nechám rozhodnutí na tobě.“ Usmál se a já se začala třást. „A my chceme, aby naše dohoda byla legální, že ano? Velmi, velmi legální.“

Vylekaně jsem se přesunula podél pultu a přitiskla se k Nickovi. Odkdy démona zajímá legalita?

„Nezabiji tě, když mě vyvoláš bez ochrany kruhu,“ prohlásil démon najednou a za hlasitého klapání podpatků na linoleu ustoupil. Z jeho pohybů se dalo vyčíst vzrušení. „Pokud mám pravdu, stejně by to tak dopadlo. Brzy uvidíme.“ Zlomyslně se zakřenil. „Už se nemůžu dočkat. V každém případě budeš má.“

Vyskočila jsem, když mě Nick vzal za loket. „Nikdy jsem neslyšel o tom, že by démon dal podobný slib,“ zašeptal a tvář se mu stáhla. „Nikdy.“

„To proto, že se podobné sliby dávají jen chodícím mrtvolám, Nicku Sparagme.“

Zlá předtucha, která se mi usadila hluboko v žaludku, si začala klestit cestu vzhůru a napínala mi přitom všechny svaly. Nic na této bohem zapomenuté zemi nestálo za slib vyvolání bez rizika, ale on na něj přistoupil, místo aby mě zbavil dluhu? Ach, tak to je fakt dobré.

Něco jsem přehlédla. Určitě. Odhodlaně jsem ten pocit potlačila. Už nejednou jsem uzavřela nevýhodnou dohodu a přežila. „Dobrá,“ řekla jsem a hlas mi zakolísal. „Skončili jsme. Chci, aby ses vrátil rovnou do záhrobí a cestou se nikde nezastavoval.“

Démon znovu pohlédl na své zápěstí. „Krutá paní,“ řekl vznešeně, ladně otevřel ledničku a vytáhl krabici mražených hranolků. „Ale protože jsi v kruhu a já venku, odejdu, až se mi bude zatraceně chtít.“ Ruku v bílé rukavici mu obklopila rudá zář, a když pohasla, z hranolek se kouřilo. Znovu otevřel ledničku a zamračil se. „Nemáš kečup?“

Dvě hodiny, pomyslela jsem si, když jsem pohlédla na hodiny. Proč je to tak důležité? „Nicku,“ zašeptala jsem, protože mě zamrazilo. „Vytáhni si z hodinek baterky. Hned.“

„Proč?“

Hodiny nad dřezem ukazovaly za pět minut dvě. Nebyla jsem si jistá, jak přesně jdou. „Prostě to udělej!“ zakřičela jsem. „Jsou napojené na atomové hodiny v Coloradu. O půlnoci jejich času vyšlou signál a resetují se. Prolomí kruh stejně jako aktivní telefonní linka nebo plynová trubka.“

„Ach… do prdele,“ řekl Nick a zblednul.

„Zatracená čarodějko!“ zařval démon vztekle. „Skoro jsem vás oba měl!“

Nick si horečnatě rozepnul hodinky a dlouhými prsty se snažil vypáčit zadní kryt. „Nemáš minci? Nemůžu sundat kryt.“ Vyděšeným pohledem zalétl k hodinám nad dřezem. Ruku vsunul do kapsy a zašmátral.

„Dej to sem!“ vykřikla jsem, sebrala mu hodinky a hodila je na pult. Z police jsem sebrala paličku na maso a zahnala se.

„Ne!“ vykřikl Nick, když se kolem rozlétly součástky. „Měli jsme ještě tři minuty!“

Setřásla jsem jeho ruku a dál do hodinek bušila. „Vidíš!“ ječela jsem a znovu a znovu tloukla paličkou. „Vidíš, jak je chytrý?“ Kvůli adrenalinu byly mé pohyby trhané, když jsem na něj ukázala paličkou. „Věděl, že máš hodinky u sebe. Prostě čekal! Proto mi dal slib, že ho budu moct bez obav povolat!“ Se vzteklým výkřikem jsem hodila paličkou po démonovi. Odrazila se od neviditelné stěny a s rachotem mi spadla k nohám. Z Nickových hodinek zbyl jen zprohýbaný kov a úlomky křemene.

Nick schoulil ramena, opřel se o pult, sklonil hlavu a prsty jedné ruky si přitiskl k čelu. „Myslel jsem, že mě chce učit,“ zašeptal. „A celou dobu mu šlo jen o to, abych si ho podržel u sebe, dokud se kruh neprolomí.“

Trhl sebou, když jsem se dotkla jeho ramene, a pohlédl na mě vyděšenýma očima. Konečně dostal strach. „Teď už chápeš?“ řekla jsem hořce. „Zabije tě. Zabije tě a ukrade ti duši. Slib mi, že už ho nezavoláš. Prosím!“

Nick se rychle nadechl, pohlédl mi do očí a zavrtěl hlavou. „Budu si dávat větší pozor,“ zašeptal.

Vztekle jsem se otočila k démonovi. „Táhni, jak jsem poručila!“ zakřičela jsem.

Démon se s nadpřirozenou ladností postavil a upravil si krajkoví na límci a na manžetách. Pomalu a rozvážně zasunul židli zpátky ke stolu. Sklopil hlavu a přes obroučky brýlí se na mě zadíval rudýma očima. „Blahopřeji ti k důvěrníkovi, Rachel Mariano Morganová,“ řekl. „Povolej mě jménem Algaliarept. Pokud mé jméno někomu prozradíš, zemřeš. A nemysli si, že jsi v bezpečí jen proto, že nepotřebuješ k vyvolání kruh. Jsi moje. Dokonce ani tvá duše nestojí za tvoji svobodu.“

A s tím zmizel ve šmouze záhrobí a zanechal po sobě jen pach smažených hranolek.