Hodný, zlý a nemrtvý: kapitola 17

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 19. 6. 2011 v kategorii Hodný, zlý a nemrtvý - Kim Harrison, přečteno: 621×

17

Seděla jsem na laboratorní stoličce a klepala kotníkem o příčel. „Jak dlouho to ještě bude protahovat?“ zeptala jsem se Janine a ukázala hlavou na doktorku Andersovou, která seděla u stolu před tabulí a zkoušela jednu ze studentek.

Janine udělala ze žvýkačky bublinu a namotala si na prsty záviděníhodně rovné vlasy. Její strach z mého démonského znamení ustoupil vzdorné smělosti, když jsem jí řekla, že jsem ho získala při práci pro IBA. Byla to z devadesáti procent lež, ale nedokázala jsem snést představu, že mi nevěří.

„Hodnocení důvěrníků trvá věčně,“ souhlasila mladá žena. Prsty levé ruky hladila mezi ušima svoji kočku. Bílá manská měla zavřené oči a pozornost si užívala. Pohledem jsem sklouzla k Bobovi. Donesla jsem ho ve vaničce od burákového másla. Janine si povzdychla, když ho spatřila, ale já věděla, že to bylo soucitné povzdychnutí. Většina studentů si přinesla kočky. Jeden tretku. Řekla jsem mu, že je bezva, a on odpověděl, že fretky jsou nejlepší důvěrníci.

Bob a já jsme byli poslední, kdo ještě neměl hodnocení, a třída byla skoro prázdná, ale Janine čekala na Paulu, studentku, která právě hovořila s doktorkou Andersovou. Nervózně jsem si přitáhla Bobovu vaničku blíž a vyhlédla jsem z okna. Na parkovišti se právě rozsvěcelo pouliční osvětlení.

Doufala jsem, že tu noc uvidím Ivy. Od chvíle, kdy ji Nick omráčil, jsme se ještě nepotkaly. Vím, že byla doma. Odpoledne čekala v kávovaru čerstvá káva a zprávy na záznamníku byly smazané. Vstala a odešla, než jsem se probudila. Nepodobalo se jí to, ale věděla jsem, že je zbytečné nutit ji k rozhovoru, dokud nebude připravená.

„Hej,“ řekla Janine, aby přitáhla moji pozornost. „S Paulou se chystáme na oběd k Piscarymu, než zajde slunce a restauraci obsadí nemrtví upíři. Nechceš se přidat? Počkáme na tebe.“

Její nabídka mě potěšila víc, než jsem byla ochotná přiznat, ale zavrtěla jsem hlavou. „Díky, ne. Mám plány s přítelem.“ Nick pracoval v sousední budově a dneska končil ve stejnou dobu, kdy měla skončit i hodina, takže jsme se dohodli, že zaskočíme k Mickeymu, on si dá večeři a já oběd.

„Vezmi ho s sebou,“ vybídla Janine. Její silná modrá maskara se vůbec nehodila k jinak vkusnému vzhledu. „Když u stolu s děvčaty sedí kluk, přitáhne to dobře vypadající, svobodné muže.“

Nedokázala jsem potlačit úsměv. „Ne,“ odmítla jsem opatrně, protože jsem nechtěla přiznat, že mě Piscary k smrti děsí, rozechvívá moji démonskou jizvu a je tak trochu strýčkem mé spolubydlící. „Nick je člověk,“ řekla jsem. „Bylo by to trochu trapné.“

„Randíš s člověkem?“ zašeptala Janine drsně. „Hej, je pravda, co se říká?“

Úkosem jsem na ni pohlédla, protože Paula skončila s doktorkou Andersovou a připojila se k nám. „O čem?“ zeptala jsem se, zatímco Paula strkala kočku, která vzdorně prskala a vřískala, do skládací schrány. Šokovaně jsem zírala, když zapnula dvířka na zip.

„Však víš…“ Janine mě dloubla do paže. „Mají opravdu… jsou fakt…“

Odtrhla jsem oči od třesoucí se schrány a zakřenila jsem se. „Jo. Mají. A jsou.“

„Páni!“ zvolala Janine a vzala Paulu za paži. „Slyšíš to, Paulo? Musím si očarovat člověka, než budu příliš stará na to, abych si to užila.“

Paula se začervenala a díky blond vlasům vypadala obzvláště rudá. „Nech toho,“ zasyčela a koukla po doktorce Andersové.

„Co?“ řekla Janine beze špetky studu. Když otevřela schránu, její kočka do ní dobrovolně vlezla, stulila se a začala příst. „Neprovdala bych se za člověka, ale co je špatného na tom trochu si zaskotačit, zatímco hledáš pana Pravého? Tátova první manželka byla člověk.“

Náš rozhovor ukončilo odkašlání doktorky Andersové. Janine sebrala kabelku a sklouzla ze stoličky. Chabě jsem se na ženy pousmála, neochotně jsem sebrala Bobovu vaničku ze stolu, Nickovy pentagramy si strčila do podpaží a vydala se dopředu. Doktorka Andersová ani nevzhlédla, když jsem vaničku postavila na stůl před ní.

Chtěla jsem to skončit a vypadnout. Nick mě po obědě hodí do sídla FIK, abych si mohla promluvit se Sárou Jane. Glenn ji pozval, aby se zeptal na Danovu každodenní rutinu, a já chtěla vědět, kde byl v posledních dnech Trent. Glenna můj plán nijak nepotěšil, ale, zatraceně, je to taky můj případ.

Nervózně jsem se usadila na židli vedle stolu doktory Andersové a uvažovala, jestli má Jenks pravdu a Trent poslal Sáru Jane do FIK proto, aby do mě oklikou zaryl drápy. Jedna věc byla ale jistá. Doktorka Andersová čaroděje nevraždí. Je mrcha, ale ne vrah.

Ženy se zastavily ve dveřích a obě se prohýbaly pod tíhou schrán s kočkami. „Uvidíme se v pondělí, Rachel,“ řekla Janine.

Zamávala jsem jí a doktorka Andersová vydala hluboký, podrážděný zvuk. Položila na hromádku papírů čistý formulář a hůlkovým písmem do něj vepsala moje jméno.

„Želva?“ hádala, když pohlédla na vaničku.

„Ryba,“ odpověděla jsem a cítila se jako idiot.

„Aspoň víte, na co vám stačí síly,“ řekla. „Jste zemská čarodějka a bylo by tak pro vás obtížné udržet dost záhrobí na to, abyste k sobě připoutala krysu, neřku-li kočku, po které jste jistě toužila.“

Její hlas zněl téměř blahosklonně a já musela silou vůle rozevřít ruce, které jsem zaťala v pěst.

„Chápejte, slečno Morganová,“ řekla doktorka Andersová, sundala víko a nakoukla do vaničky, „čím víc moci dokážete použít, tím chytřejší musí být váš důvěrník. Já mám za důvěrníka afrického šedého papouška.“ Zvedla ke mně oči. „To je váš domácí úkol?“

Potlačila jsem mrzutost a podala jí růžovou složku plnou krátkých esejů. Pod nimi pak byly Nickovy pentagramy, černý papír byl celý promočený a zkroucený.

Doktorka Andersová sevřela rty tak pevně, až jí zbělely. „Děkuji,“ řekla a odhodila Nickovy náčrtky stranou, aniž by na ně pohlédla. „Jen jste odložila nevyhnutelné, slečno Morganová. Nepatříte do mé hodiny a já vás při první příležitosti vyhodím.“

Dýchala jsem mělce. Věděla jsem, že by se to neodvážila říct, kdyby byl v místnosti ještě někdo.

„No,“ zamumlala unaveně. „Podíváme se, kolik aury vaše ryba přijala.“

„Hodně.“ Ovládla mě nervozita. Než Nick včera večer odešel, prohlédl moji auru a prohlásil, že vypadá dost slabá. Pomalu se mi vrátí, ale mezitím jsem se cítila zranitelná.

Doktorka Andersová si nechala svůj názor na mé znepokojení pro sebe. Se vzdáleným pohledem v očích ponořila prsty do Bobovy vody. Kůže v týle se mi napjala a měla jsem dojem, jako by mi vlasy vlály ve větru, který bez ustání dul v záhrobí. Uchváceně jsem sledovala, jak jí z prstů vytekla modrá šmouha a obklopila Boba. Byla to moc silové čáry a z červené na modrou se proměnila, když přijala dominantní barvu ženiny aury.

Bylo nepravděpodobné, že by se doktorka Andersová napojila na univerzitní silovou čáru. Načerpala moc dřív a uchovala ji v sobě; rychleji se tak čarovalo. Vsadila bych se, že právě ta část záhrobí, kterou nosí ve svém nitru, z ní dělá tak kyselou ženskou.

Modrá zář okolo Boba zmizela a doktorka Andersová vytáhla prsty z vody. „Seberte si svoji rybu a vypadněte,“ řekla bryskně. „Jste vyhozena.“

Byla jsem tak šokovaná, že jsem dokázala jen zírat. „Cože?“ vypravila jsem ze sebe.

Doktorka Andersová si usušila prsty ubrouskem a hodila ho do koše pod stolem. „Ta ryba s vámi není spoutaná. Kdyby byla, moc silové čáry, kterou jsem ji obklopila, by přijala barvu vaší aury.“ Pohled se jí rozostřil, jako by hleděla skrz mě, pak znovu zaostřila. „Vaše aura je mdle zlatá. Co jste prováděla, slečno Morganová, že jste si ji tak pošpinila rudým a černým oparem?“

„Řídila jsem se pokyny!“ vykřikla jsem, ale nevstala, i když začala psát do mého formuláře. „Chybí mi velký kus aury. Kde teda je?“

„Možná vám do kruhu vlezl brouk,“ řekla podrážděně. „Vraťte se domů, zavolejte svého důvěrníka a uvidíte, co se ukáže.“

S bušícím srdcem jsem si olízla rty. Jak mám, k čertu, zavolat svého důvěrníka?

Vzhlédla od psaní, zkřížila paže a položila je na stránku. „Nevíte, jak to udělat.“

Nebyla to otázka. Pokrčila jsem levým ramenem. Co jsem mohla říct?

„Udělám to sama,“ zabručela. „Podejte mi ruku.“

Popadla mě za zápěstí a já sebou trhla. Její kostnatý stisk byl překvapivě silný. Na jazyku jsem ucítila kovovou příchuť popela, když zamumlala zaklínadlo. Měla jsem pocit, jako bych žvýkala alobal, a sotva povolila sevření, vysmekla jsem se jí. Promnula jsem si zápěstí, upřela pohled na Boba a snažila se ho přimět, aby vyplaval na hladinu, zamířil ke mně nebo něco podobného. Držel se u dna a jen mrskal ocasem.

„Nerozumím,“ zašeptala jsem a cítila se zrazená svými knihami i čarodějnými schopnostmi, kterým jsem tolik věřila. „Do písmene jsem se řídila instrukcemi.“

Doktorka Andersová se tvářila přímo samolibě. „Musíte pochopit jedno, slečno Morganová. Na rozdíl od zemské magie práce se silovými čárami vyžaduje víc než jen dodržování pravidel a seznamů bez špetky představivosti. Je k tomu potřeba talent, volnomyšlenkářství a přizpůsobivost. Jděte domů. A z toho, co se vám objeví na prahu, si udělejte mazlíčka. Do mé třídy už se nevracejte.“

„Ale udělala jsem všechno správně!“ protestovala jsem a postavila se, když mě mávnutím poslala pryč a s okatým nezájmem začala sbírat papíry. „Postavila jsem se na věštecké zrcadlo a vtlačila do něj svoji auru. Ponořila jsem ho do elixíru, aniž bych se ho dotkla. Boba jsem hodila dovnitř…“

Doktorka Andersová sebou trhla a obrátila se ke mně. „Věštecké zrcadlo?“

„A vyslovila jsem zaklínadlo,“ pokračovala jsem. „Nick tvrdil, že nezáleží na tom, jestli ho řeknu latinsky.“ Frustrovaně jsem stála před stolem a zuřila. Pokud odejdu, bude po všem. Teď už nešlo o peníze, nýbrž o to, že mě ta ženská považovala za hlupačku.

„Latinsky?“ Doktorce Andersové poklesla čelist.

„Řekla jsem ho,“ protestovala jsem a znovu si přehrála noc v hlavě. „A pak…“ Dech se mi zadrhl v hrdle a z tváře mi vyprchala barva. „A pak se ukázal démon,“ zašeptala jsem a klesla na židli, než se mi mohla podlomit kolena. „Ach bože. Sebral mi auru? Sebral mi ji démon?“

„Démon?“ Vypadala šokovaně. „Vy jste vyvolala démona?“

Seděla jsem u stolu té protivné ženštiny a panikařila jsem. Byla jsem k smrti vyděšená a nezajímalo mě, jestli to ví. Algaliarept má moji auru. „Dostal ji z kruhu!“ vyhrkla jsem a přinutila se nedrapnout ji za paži. „Nějak dostal moji auru ven z kruhu!“

„Slečno Morganová!“ zvolala doktorka Andersová. „Kdyby démon našel způsob, jak prolomit váš kruh, teď byste tu neseděla. Byla byste v záhrobí a žadonila o smrt!“

Vyděšeně jsem tam seděla a objímala se pažemi. Jsem agent, ne zabiják démonů.

Žena dopáleně klepala perem o stůl. „Proč jste vyvolávala démona? Jsou nebezpeční.“

„Nevyvolávala jsem ho,“ vypravila jsem ze sebe. „Musíte mi věřit. Prostě se ukázal. Víte, dlužím mu laskavost za to, že mě pronesl silovými čárami potom, co ho poslali, aby mě zabil. Byl to jediný způsob, jak jsem se mohla dostat k Ivy, než vykrvácím. Myslel si, že ho volám, abych vyrovnala dluh, když jsem uzavřela kruh a Nick… no, kopíroval pro mě pentagramy.“

Zalétla pohledem k rozmočeným nákresům. „Nakreslil je váš přítel, že?“

Znovu jsem kývla, protože jsem jí nedokázala lhát do očí. „Chtěla jsem je potom obkreslit,“ řekla jsem. „Neměla jsem čas udělat domácí úkoly za dva týdny a ještě chytit vraha.“

Doktorka Andersová ztuhla. „Já své studenty nevraždím.“

Sklopila jsem oči a začala se uklidňovat. „Já vím.“

Nadechla se, zadržela dech a vydechla. Cítila jsem, jak mezi námi proběhla moc silové čáry. Vytřeštěně jsem na ni hleděla a přemýšlela, co dělá. „Opravdu si nemyslíte, že jsem je zabila,“ řekla nakonec a kovová pachuť v mých ústech zmizela. „Tak co děláte na mé hodině?“

„Kapitán Edden z FIK mě poslal najít důkaz o tom, že jste vrah,“ řekla jsem. „Nezaplatí mi, pokud jeho tušení neprověřím. Vy jste jízlivá a arogantní, jste ta nejprotivnější ženská hned po mé učitelce ve čtvrté třídě, ale nejste vrah.“

Starší žena nahrbila ramena, jak z ní odplynulo napětí. „Děkuji,“ zašeptala. „Nevíte, jak ráda to slyším.“ Zvedla hlavu a zaskočila mě slabým úsměvem. „Myslím to, že nejsem vrah,“ dodala. „Přívlastky budu ignorovat.“

Zahlédla jsem v ní záblesk lidskosti, proto jsem vyhrkla. „Nemám ráda silové čáry, doktorko Andersová. Kde je zbytek mojí aury?“

Nadechla se, aby něco řekla, ale zarazila se a pohlédla přes mé rameno ke dveřím. Otočila jsem se na židli, protože jsem uslyšela opatrné zaklepání. Dovnitř nakoukl Nick a já cítila, jak se mi rozzářil obličej. „Omlouvám se, doktorko Andersová,“ řekl a ukázal jí univerzitní jmenovku připnutou na košili. „Můžu vás na okamžik vyrušit?“

„Mám tu studentku,“ řekla profesionálně. „Pokud počkáte na chodbě, budu hned u vás. Mohl byste prosím zavřít dveře?“

Nick, oblečený do džínů a košile, sebou trhl a zůstal stát nemotorně ve dveřích. „Ach, musím mluvit s Rachel. Opravdu vás nerad ruším. Pracuju v sousední budově.“ Otočil se, pohlédl do chodby a zpátky. „Chtěl jsem se podívat, jestli je v pořádku. A zjistit, jak dlouho tu ještě bude.“

„Kdo jste?“ zeptala se doktorka Andersová s nečitelným výrazem.

„To je Nick,“ řekla jsem zahanbeně. „Můj přítel.“

Nick nahrbil stydlivě ramena a přešlápl. „Nevím, proč vás obtěžuju,“ řekl. „Počkám v hale.“

Obličejem doktorky Andersové probleskla hrůza. Pohlédla ze mě na Nicka a vyskočila na nohy. S cvakajícími podpatky si pospíšila k Nickovi, vtáhla ho dovnitř a zavřela dveře.

„Zůstaňte tady,“ řekla, když se zmateně zastavil před jejím stolem. Nickovy pentagramy mezi námi ležely jako důkaz viny. Doktorka Andersová se postavila k oknu zády k nám a hleděla na tmavé parkoviště. „Kde jste našla zaklínadlo na připoutání důvěrníka v latině?“ zeptala se.

Nick se soucitně dotkl mého ramene a já si přála, abych ho do celé věci nezapletla. „No, v jedné staré knize zaklínadel,“ přiznala jsem a napadlo mě, že asi chce, aby Nick má slova potvrdil. „Bylo to jediné zaklínadlo, které jsem narychlo sehnala. Ale umím pentagramy. Prostě jsem neměla čas je nakreslit.“

„Poutací zaklínadlo je v dodatku učebnice,“ řekla unaveně. „Měla jste použít to.“ Starosti jí nedělaly pentagramy, a když se otočila, zamrazilo mě. Vrásky na jejím obličeji ve světle zářivek ostře vystupovaly. „Povězte mi, co přesně jste udělala.“

Nick povzbudivě kývl a já řekla: „No, napřed jsem si připravila přenosový elixír. Pak jsem uzavřela kruh.“

„Modifikovala ho pro vyvolání a ochranu,“ přerušil mě Nick. „A já s ní byl uvnitř.“

„Okamžik,“ řekla doktorka Andersová. „Jak velký byl váš kruh?“

Zastrčila jsem si vlasy za ucho. Byla jsem ráda, že už po mně neštěká. „Asi dva metry?“

„V obvodu?“

„V průměru.“

Nadechla se, sedla si a pokynula mi, ať pokračuju.

„No, potom jsem se postavila na věštecké zrcadlo a vytlačila ze sebe auru.“

„Jaký to byl pocit?“ zašeptala, opřela se lokty o stůl a zadívala se ven.

„Zatra… ach… pořádně nepříjemný. Vložila jsem zrcadlo do elixíru, aniž bych se dotkla hladiny. Moje aura se do něj přenesla a pak jsem hodila dovnitř Boba.“

„Do přenosového elixíru?“

Kývla jsem, i když se na mě nedívala. „Napadlo mě, že je to jediný způsob, jak pomazat rybu. Pak jsem pronesla zaklínadlo.“

„Vlastně,“ přerušil mě opět Nick, „já napřed zaklínání přečetl v latině, pak jsem jí ho přeložil a nabídl alternativní interpretaci.“

„Správně,“ přitakala jsem. „Vyslovila jsem ho a objevil se démon.“ Vzhlédla jsem k Nickovi, ale zdálo se, že mu to nevadí tak jako mně. „Potom jsem převrhla Bobovu misku. Měl na sobě moji auru. Bála jsem se, že kdyby se dotkla kruhu, mohla by ho přerušit.“

„Přerušila by ho.“ Doktorka Andersová znovu hleděla na parkoviště.

„Proto mi chybí aura?“ zeptala jsem se. „Vyhodila jsem ji s papírovými ručníky?“

Doktorka Andersová na mě upřela pohled. „Ne. Myslím, že jste udělala z Nicka svého důvěrníka.“

Poklesla mi čelist. Otočila jsem se na židli a vzhlédla jsem k Nickovi. Sundal mi ruku z ramene a o velký krok ustoupil. „Cože?“ vyjekla jsem.

„To se dá?“ zeptal se Nick.

„Ne. Nedá,“ řekla doktorka Andersová. „Rozumné bytosti se svobodnou vůlí nemohou být připoutány k jiné osobě zaklínadlem. Ale vy jste smíchala zemskou magii s magií silových čar. Ještě nikdy jsem o podobném připoutání důvěrníka neslyšela. Odkud máte tu knihu?“

„Našla jsem ji na půdě,“ zašeptala jsem a vzhlédla k Nickovi. „Ach, Nicku,“ řekla jsem zahanbeně. „Je mi to tak líto. Musel jsi na sebe přenést moji auru, když jsi chytal Boba.“

Nick se tvářil zmateně. „Jsem tvůj důvěrník?“ zašeptal se zvláštním výrazem.

Doktorka Andersová se hořce zasmála. „Nemáte nač být hrdá, slečno Morganová. Udělat si důvěrníka z člověka je odporné. Je to otroctví. Démonické.“

„Zadržte,“ vykoktala jsem, protože mě zamrazilo. „Byla to nehoda.“

Oči jí ztvrdly. „Vzpomínáte si, jak jsem mluvila o tom, že čarodějovy schopnosti jsou spojené s jeho důvěrníkem? Lidi používají jako důvěrníky démoni. Čím mocnější člověk je, tím větší mocí démon jeho prostřednictvím vládne. Proto neustále učí pošetilce černou magii. Učí je, získají kontrolu nad jejich dušemi a udělají si z nich důvěrníky. Když jste smíchala zemské čáry s čáry silových čar, použila jste démonskou magii.“

Přitiskla jsem si ruku na břicho. „Je mi to líto, Nicku,“ zašeptala jsem.

Stál bledý a nehybný vedle mého ramene. „Byla to nehoda.“

Doktorka Andersová vyrazila sprostý zvuk. „Na tom nesejde, je to ta nejodpornější věc, o jaké jsem kdy slyšela. Uvedla jste Nicka do velkého nebezpečí.“

„Jak?“ Nahmatala jsem jeho ruku. Byla studená, ale pevně mi stiskl prsty.

„Protože teď v sobě nosí část vaší aury. Čarodějové silových čar přenáší část aury na důvěrníky a využívají je jako kotvy, když čerpají moc z čáry. Když se něco pokazí, je do záhrobí vtažen důvěrník, ne čaroděj. Ale jde především o to, že důvěrníci pomáhají čarodějům udržet si zdravý rozum, když čarodějové načerpají příliš mnoho moci ze silové čáry. Čarodějové silových čar neudržují energii v sobě. Přenáší ji do důvěrníků. Za mě ji udržuje můj papoušek Simon a já ji podle potřeby odčerpávám. Když jsme spolu, jsem silnější. Když onemocní, moje schopnosti se zmenší. Když je silové čáře blíž než já, mohu z ní načerpat sílu jeho prostřednictvím. Když se něco pokazí, zemře on, ne já.“

Polkla jsem a mrazilo mě, protože doktorka Andersová na mě hleděla, jako bych to udělala schválně.

„Proto se jako důvěrníci používají zvířata, ne lidé,“ řekla chladně.

„Nicku,“ zamumlala jsem. „Je mi to líto.“ Kolikrát už jsem to řekla? Třikrát?

Doktorka Andersová svraštila tvář. „Líto? Dokud vás neoddělíme, nebudete hromadit energii silové čáry. Je to příliš nebezpečné.“

„Já ji neumím hromadit,“ přiznala jsem. Udělala jsem z Nicka svého důvěrníka?

„Okamžik.“ Přitiskla si ruku k čelu. „Vy neumíte hromadit moc čáry? Vůbec? Uzavřela jste kruh o průměru dva metry a dost silný na to, aby zadržel démona, a použila jste energii rovnou z čáry? Nepoužila jste energii ze zásoby?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Vy neumíte udržet ani gram záhrobí?“

Znovu jsem zavrtěla hlavou.

Povzdychla si. „Váš otec měl pravdu.“

„Vy jste znala mého otce?“ zeptala jsem se. A proč ne? Očividně ho znali všichni.

„Učila jsem v jedné z jeho hodin,“ řekla. „V té době jsem ho ale neznala. Setkala jsem se s ním až o třináct let později, když jsme se sešli, abychom si promluvili o vás.“ Opřela se a povytáhla obočí. „Požádal mě, abych vás vyhodila, kdybyste někdy nastoupila do mého kurzu.“

„Pr… proč?“ vykoktala jsem.

„Očividně věděl, jak jste silná a kolik moci dokážete odčerpat ze silové čáry, proto chtěl, abych vás přiměla přestoupit na zemskou magii. Tvrdil, že to tak bude bezpečnější. Ten rok jsem měla víc studentů, než kolik jsem mohla zvládnout, a vyhovět žádosti otce, který toužil ochránit dceru, mi nedělalo problém. Předpokládala jsem, že to bude bezpečnější pro vás. Ale teď se mi zdá, že myslel bezpečnější pro všechny ostatní.“

„Bezpečnější?“ zašeptala jsem. Bylo mi zle.

„Udělat si důvěrníka z člověka není normální, slečno Morganová,“ řekla doktorka Andersová.

„Zvládla byste to vy?“ zeptal se Nick. Střelila jsem po něm pohledem a byla jsem vděčná, že se zeptal on a nemusela jsem to udělat já.

Zatvářila se uraženě. „Pravděpodobně. Kdybych znala potřebné zaklínadlo. Ale neudělala bych to. Je to démonické. Inderlandskou bezpečnost nezavolám jen proto, že to byla nehoda, kterou brzy napravíme.“

„Díky,“ vydechla jsem otupěle. Udělala jsem z Nicka svého důvěrníka? Připoutala jsem ho k sobě démonskou magií? Přepadla mě mdloba a sklonila jsem hlavu mezi kolena, protože to bylo přece jen důstojnější než omdlít a skácet se na zem. Na zádech jsem ucítila Nickovu ruku a potlačila hysterický smích. Co jsem to provedla?

Nickův hlas zazněl ze tmy, protože jsem měla pevně zavřené oči a snažila se nepozvracet. „Můžete zaklínadlo zlomit? Myslel jsem, že důvěrníci zůstávají do konce života.“

„Obvykle ano − do konce toho svého.“ Znělo to unaveně. „Ale čaroděj se může od důvěrníka odpoutat ve chvíli, kdy vytříbí své schopnosti natolik, že ho důvěrník omezuje. Ale starého důvěrníka musí nahradit novým, lepším. Jenže co může být lepší než člověk, Nicku?“

Zvedla jsem hlavu a zjistila, že se doktorka Andersová šklebí. „Budete mi muset ukázat svou knihu,“ řekla. „Určitě v ní stojí něco o tom, jak zrušit pouto s člověkem. Démoni jsou pověstní tím, že když se jim namane něco lepšího, chytnou se toho. Ale zajímalo by mě, jak se kniha démonská magie dostala do vašeho podkroví.“

„Bydlím v kostele,“ zašeptala jsem. „Byla tam, když jsem se nastěhovala.“ Vyhlédla jsem z okna a nevolnost začínala ustupovat. Nick má moji auru. Raději on než démon. A napravíme to − nějak. Slíbila jsem Glennovi, že se s ním dnes večer sejdu v sídle FIK, ale Nick je důležitější.

„Přinesu vám knihu,“ řekla jsem a pohlédla na zavřené dveře. „Můžeme to udělat tady, nebo potřebujeme víc soukromí? Můžeme se sejít u mě v kuchyni. V zahradě mám silovou čáru.“

Doktorka Andersová už nevypadala ošklivě. Působila jen unaveně. „Dnes večer nemůžu,“ řekla a omluvně pohlédla na Nicka. „Ale dám vám svoji adresu.“ Sebrala pero a naškrábala ji na složené hodnocení mě a mého důvěrníka. „Knihu můžete nechat u vrátného a já se na ni přes víkend podívám.“

„Proč ne dneska večer?“ zeptala jsem se, když jsem si od ní papír vzala.

„Mám práci. Zítra pořádám prezentaci a musím připravit nové hlášení.“ Začervenala se a hned vypadala o celé roky mladší.

„Pro koho?“ zeptala jsem se a v žaludku se mi usadil chlad.

„Pro pana Kalamacka.“

Zavřela jsem oči, abych nabrala sílu. „Doktorko Andersová?“ řekla jsem, když Nick vedle mě přešlápl. „Trent Kalamack vraždí čaroděje silových čar.“

Na tváři se jí objevil výsměch. „Nebuďte hloupá, slečno Morganová. Pan Kalamack není o nic víc vrah než já.“

„Říkejte mi Rachel,“ požádala jsem, protože mě napadlo, že by to bylo vzhledem k okolnostem vhodné. „A Kalamack je vrah čarodějů. Viděla jsem hlášení. Měsíc před smrtí mluvil se všemi oběťmi.“

Doktorka Andersová otevřela spodní zásuvku a vytáhla vkusnou černou kabelku. „Mluvila jsem s ním na jaře při promoci a pořád žiji. Chce si promluvit o mém výzkumu. Pokud ho zaujmu, získám od něj grant a konečně se budu moct věnovat tomu, čemu doopravdy chci. Shromažďuji data už šest let a neztratím šanci ulovit sponzora kvůli hloupé shodě náhod.“

Přesunula jsem se na okraj židle a přemýšlela, proč si o ni dělám takové starosti, když jsem ji před chvílí nenáviděla. „Doktorko Andersová, prosím,“ řekla jsem a vzhlédla k Nickovi. „Vím, že si o mně myslíte, že jsem roztržitý cvok. Ale nedělejte to. Viděla jsem hlášení o obětech. Všechny zemřely v hrůze. A Trent s nimi se všemi mluvil.“

„Ach, Rachel?“ přerušil mě Nick. „Nevíš to jistě.“

Otočila jsem se k němu. „Nepomáháš mi!“

Doktorka Andersová vstala. „Přineste mi tu knihu. O víkendu si ji přečtu.“

„Ne!“ vykřikla jsem, když jsem pochopila, že pro ni rozhovor skončil. „Zabije vás stejně snadno jako mouchu.“ Zaskřípala jsem zuby, když ukázala na dveře. „Tak mi dovolte jít s vámi,“ řekla jsem, když jsem vstala. „Dělala jsem lidem doprovod v Díře. Vím, jak zůstat zticha a krýt vám záda.“

Přimhouřila oči. „Jsem doktorka magie silových čar. Myslíte, že mě dokážete ochránit lépe než já sama?“

Nadechla jsem se, abych něco namítla, pak jsem zase vydechla. „Máte pravdu,“ řekla jsem, protože mě napadlo, že bude snazší sledovat ji, aniž by o tom věděla. „Mohla byste mi prosím aspoň říct, kdy se s ním máte sejít? Cítila bych se líp, kdybych vám mohla zavolat, až budete doma.“

Povytáhla obočí. „Zítra večer v sedm. Večeříme v restauraci na vrcholu Carew Tower. Je to podle vás dostatečně veřejné místo?“

Pokud ji budu chtít sledovat, budu si muset půjčit peníze od Ivy. Sklenice vody tam stojí tři babky a pitomý salát dvanáct − to jsem aspoň slyšela. A myslím, že ani nemám vhodné šaty. Ale nedovolím, aby se sešla s Trentem bez dozoru.

Kývla jsem, přehodila si řemínek kabelky přes rameno a postavila se vedle Nicka. „Ano. Děkuju.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a osm