18

Brzké odpoledni slunce už téměř opustilo kuchyň, jen tenký proužek se ho táhl podél dřezu a pultu. Seděla jsem u Ivyina starožitného stolu, listovala jejími katalogy a dopíjela kávu, která představovala celou moji snídani. Byla jsem vzhůru už hodinu, usrkávala ze šálku a čekala na Ivy. Uvařila jsem celou konvici, protože jsem doufala, že ji přiměju, aby si se mnou promluvila. Pořád nebyla připravená a vymluvila se na to, že potřebuje zjistit nějaké informace k nejnovějšímu případu. Přála jsem si, aby se mnou mluvila. U Zvratu, stačilo by, kdyby poslouchala. Připadalo mi nemožné, že by přikládala takovou váhu jedinému incidentu. Už v minulosti uklouzla a vypořádaly jsme se s tím.

Povzdychla jsem si a natáhla nohy pod stolem. Otočila jsem stránku a pohledem bezcílně těkala po reklamě na pořadače. Ten den jsem neměla prakticky nic na práci, až později budeme s Glennem a Jenksem sledovat doktorku Andersovou. Nick mi půjčil nějaké peníze na koktejlové šaty, které nevypadaly úplně levně a schovaly moji slizovou zbraň.

Edden byl nadšený, když jsem mu řekla, že ji budu sledovat − dokud jsem hloupě nepřiznala, že se chystá na schůzku s Trentem. Málem jsme se kvůli tomu porvali a šokovali jsme všechny důstojníky v sídle FIK. Už mě nezajímalo, jestli mě Edden nechá zavřít. Počká, dokud něco neprovedu, a v té době už budu mít v ruce vše potřebné.

Ani Glenn ze mě neměl radost. Prohlásila jsem, že je tatínkův mazánek, abych ho přiměla sklapnout a doprovodit mě. Bylo mi to jedno. Trent zabíjí lidi.

Oči mi klouzaly po katalogu a ulpěly na dubovém stole, jaký používali detektivové ve filmech z doby před Zvratem. Toužebně jsem si povzdychla. Byl krásný a působil elegantně, což překližka nikdy nebude. Podle popisky měl spoustu malých přihrádek a tajnou schránku za spodní zásuvkou nalevo. Výborně by se hodil do sanktuária.

Při vzpomínce na svůj ubohý nábytek, některé kousky byly pořád ve skladišti, jsem protáhla obličej. Ivy měla krásná nábytek, těžký a s hladkými liniemi. Zásuvky se nikdy nevzpříčily a kovové západky hlasitě zacvakly, když jste je zavřeli. Chtěla jsem něco takového. Něco trvalého. Něco, co dorazí na můj práh složené. Co by přečkalo smočení ve slané vodě, kdyby mě zase někdo proklel.

Ale to se nestane, pomyslela jsem si a odstrčila katalog stranou. Myslela jsem tím nábytek, ne prokletí. Oči mi sklouzly od křídového papíru k učebnici o silových čárách. Zamyšleně jsem na ni hleděla. Dokážu načerpat víc moci než ostatní. Táta nechtěl, abych to věděla. Doktorka Andersová si o mně myslí, že jsem hlupák. Mohla jsem udělat jen jednu věc.

Nadechla jsem se a přitáhla si knihu blíž. Nalistovala jsem dodatky a zastavila se u zaklínání pro připoutání důvěrníka. Jednalo se o rituál a poznámky odkazovaly na techniky, o kterých jsem neměla ani páru. Zaklínadlo bylo v angličtině a nepotřebovalo žádný odvar ani rostliny. Připadalo mi stejně cizí jako geometrie a já se nerada cítila hloupě.

Stránky příjemně šustily, když jsem listovala knihou zpátky na začátek a hledala něco, čemu bych rozuměla. Zpomalila jsem a zachytila palcem stránku se zaklínáním na odvrácení předmětů v pohybu. Bezva, pomyslela jsem si. Právě kvůli tomu jsem si chtěla pořídit hůlku.

Narovnala jsem se, zkřížila nohy a sklonila se nad knihou. Pro manipulaci s malými předměty měl čaroděj použít nahromaděnou energii, pro větší věci nebo pro ty, které se pohybují rychle, se musel napojit přímo na silovou čáru. Potřebovala jsem už jen nějaký předmět jako ohnisko.

Vzhlédla jsem, protože oknem vlétl do kuchyně Jenks. „Hej, Rache,“ řekl vesele. „Co děláš?“

Natáhla jsem se pro katalog s nábytkem a zakryla jím učebnici. „Nic moc,“ řekla jsem a pohlédla dolů. „Máš dobrou náladu.“

„Zrovna jsem se vrátil od tvojí mámy. Je bezva, víš?“ Odlétl k ostrůvku, přistál na něm a ocitl se skoro v úrovni mých očí. „Jax si vede dobře. Pokud bude tvoje máma pro, dovolím mu, aby si u ní zařídil dost velkou zahradu na to, aby ho uživila.“

„Pro?“ zeptala jsem se a otočila stránku. Zbledla jsem, když jsem uviděla, kolik stojí krásné telefonní stolky. Jak může něco tak malého stát tolik?

„Jo. Však víš… Pokud bude souhlasit, kývne, ukáže palec nahoru.“

„Vím, co to znamená,“ řekla jsem. Byla to jedna z máminých frází a připadalo mi zvláštní, že ji používá Jenks.

„Už jsi mluvila s Ivy?“ zeptal se.

„Ne.“

Moje krátká odpověď prozradila, jak jsem frustrovaná. Jenks zaváhal, pak zašustil křídly a slétl mi na rameno. „To je mi líto.“

Přinutila jsem se zatvářit příjemně a zastrčila si loknu za ucho. „Jo, mně taky.“

Vyloudil křídly rozzlobený zvuk. „Ták, co schováváš pod katalogem? Prohlížíš si Ivyino kožené prádélko?“

Zaťala jsem zuby. „Nic to není,“ řekla jsem tiše.

„Chceš si koupit nábytek?“ vysmál se mi. „Nedělej ze mě blbce.“

Rozčíleně jsem ho zahnala. „Jo. Chci nábytek, něco jiného než překližku − promiň, dýhu. Vedle Ivyiných věcí vypadají ty mé jako ze smetiště.“

Jenks se zasmál a vánek, který vířil křídly, mi cuchal vlasy okolo obličeje. „Tak si pořiď něco hezkého, až zase budeš mít peníze.“

„A to bude kdy?“ zabručela jsem.

Jenks zmizel pod stolem. Nevěřila jsem mu, proto jsem se sehnula, abych zjistila, co dělá. „Hej! Nech toho!“ vykřikla jsem a zakývala nohou, protože jsem ucítila, že mě tahá za botu. Odlétl, a když jsem si znovu zavázala tkaničky a narovnala se, zjistila jsem, že odtáhl katalog z učebnice. S rukama v bok si v ní četl. „Jenksi!“ postěžovala jsem si.

„Myslel jsem, že nemáš silové čáry ráda,“ řekl, vzlétl a dosedl zpátky na stejné místo. „A zvláště teď, když je nemůžeš použít, aniž bys ohrozila Nicka.“

„Nemám,“ řekla jsem a litovala, že jsem mu prozradila, že jsem náhodou udělala z Nicka svého důvěrníka. „Ale podívej. Tohle je jednoduché.“

Jenks mlčel, nechal křídla klesnout a přečetl si zaklínání. „Chceš to vyzkoušet?“

„Ne,“ řekla jsem rychle.

„Nickovi se nic nestane, když načerpáš energii rovnou z čáry. Ani to nezjistí.“ Jenks se natočil bokem, aby viděl mě i text. „Tady stojí, že nepotřebuješ nasbíranou energii, můžeš použít rovnou tu ze silové čáry. Vidíš? Černé na bílém.“

„Jo,“ řekla jsem pomalu, ale neznělo to přesvědčeně.

Jenks se zakřenil. „Když se tohle naučíš, budeš se moct pomstít Vlkodlakům. Pořád máš lístky na nedělní zápas, ne?“

„Jo,“ řekla jsem opatrně.

Jenks si vykračoval po stránce a křídla se mu vzrušením proměnila v rudou šmouhu. „Mohla bys je přinutit, aby ti zaplatili, a s Eddenovým šekem v kapse by sis mohla pořídit pěkný bukový botník nebo něco podobného.“

„Jó,“ řekla jsem vyhýbavě.

Jenks mě lstivě pozoroval zpod blonďaté ofiny. „Teda pokud se nebojíš.“

Přimhouřila jsem oči. „Už ti někdo řekl, že jsi pěkný hajzlík?“

Zasmál se a ve třpytivém slunečním paprsku skřítkovského prášku vystoupal vzhůru. „Kdybych pokaždé dostal čtvrťák…“ Přilétl blíž a usadil se mi na rameni. „Je to těžké?“

Sklonila jsem se nad učebnicí a odhodila si vlasy na stranu, aby taky viděl. „Ne, a právě to mi dělá starosti. Zaklínadlo mám, ještě potřebuju nějaký předmět jako ohnisko. Budu se muset napojit na silovou čáru a provést gesto…“ Svraštila jsem obočí a poklepala na knihu. Nemůže to být tak snadné.

„Zkusíš to?“

Napadlo mě, že by Algaliarept mohl zjistit, že čerpám moc z čáry. Ale s ohledem na to, že byl den a uzavřeli jsme dohodu, řekla jsem si, že to není zas až tak nebezpečné. „Jo.“

Narovnala jsem se a připravila se. Otevřela jsem druhý zrak a natáhla se po silové čáře. Slunce téměř překrývalo obraz záhrobí, ale silová čára byla pro mé duševní oko dostatečně zřetelná, připomínala totiž šmouhu zaschlé krve visící nad náhrobky. Pomyslela jsem si, že je opravdu ošklivá, opatrně jsem vyslala myšlenku a dotkla se jí.

Dech mi zasyčel nosem a ztuhla jsem.

„V pohodě, Rachel?“ zeptal se Jenks a vzlétl z mého ramene.

S hlavou skloněnou nad knihou jsem kývla. Energie mnou plynula rychleji než kdy dřív a stejně rychle vyrovnala i naše síly. Vypadalo to, jako by mé předchozí pokusy vyčistily kanály. Bála jsem se, abych jí nepoužila příliš mnoho, proto jsem se pokusila zatlačit část dolů a vyhnat ji ven nohama. Nepomohlo to. Prostě mě znovu naplnila.

Odevzdaně jsem nepříjemný pocit přijala, zavřela druhý zrak a vzhlédla. Jenks mě ustaraně sledoval. Povzbudivě jsem se usmála a on spokojeně kývl. „Co třeba tohle?“ řekl a odlétl k mé zásobě vodou naplněných kuliček. Červená kulička byla skoro stejně velká jako jeho hlava a zjevně těžká, ale zvládl to.

„Třeba,“ souhlasila jsem. „Vyhoď ji do vzduchu a já se s ní pokusím pohnout.“

Napadlo mě, že je to jednodušší než drcení rostlin a vaření vody. Vyslovila jsem zaklínadlo, provedla rozmáchlé gesto a představila si, že prskavkou píšu do vzduchu své jméno na čtvrtého července. Když jsem pronesla poslední slovo, Jenks vyhodil kuličku do vzduchu.

„Au!“ vyjekla jsem, když mi moc silové čáry ožehla levou ruku. Zmateně jsem vzhlédla, protože Jenks se rozesmál. „Co jsem udělala špatně?“

Přilétl blíž a červenou kuličku, kterou zachytil v pádu, měl zastrčenou v podpaží. „Zapomněla jsi na ohnisko. Tady. Použij tohle.“

„Aha.“ Zahanbeně jsem natáhla ruku a on do ní pustil kuličku. „Takže to zkusíme znovu,“ řekla jsem a sevřela ohnisko ve slabší ruce, jak říkala kniha. Cítila jsem, jak chladná a hladká kulička je. Vyslovila jsem zaklínadlo a pravou rukou načrtla do vzduchu znak.

Jenks vyhodil druhou kuličku do vzduchu a hlasitě zašustil křídly. Překvapeně jsem vypustila výboj moci. Tentokrát to fungovalo. Potlačila jsem vyjeknutí, když jsem ucítila, jak mi rukou proudí energie a míří ke kuličce, na kterou jsem se zaměřila. Zasáhla ji a odmrštila na stěnu, kde po ní zůstala jen mokrá šmouha. „Ano!“ zvolala jsem a oba s Jenksem jsme se zakřenili. „Podívej! Fungovalo to!“

Jenks odlétl k pultu pro další kuličku. „Zkus to znovu,“ vybídl mě a vyhodil ji dychtivě ke stropu.

Tentokrát to šlo ještě rychleji. Zjistila jsem, že dokážu současně vyslovit zaklínadlo i provést gesto a zadržet přitom potřebné množství moci. S cvikem přicházela i kontrola a brzy už kuličky nepraskaly, když zasáhly stěnu. Zlepšovala se mi i muška a dřez se plnil kuličkami, které jsem odrážela od sítě proti hmyzu. Pan Ryba na parapetu z toho neměl radost.

Jenks mi s radostí dělal partnera, bzučel sem tam kuchyní a vyhazoval ke stropu červené kuličky. Vytřeštila jsem oči, když hodil jednu na mě. „Hej!“ vykřikla jsem a poslala ji ven dírou pro skřítky v síti. „Na mě ne!“

„Dobrý nápad,“ řekl, ďábelsky se zakřenil a ostře hvízdl. Ze zahrady přisvištěly tři jeho děti a mluvily všechny najednou. Přinesly s sebou vůni pampelišek a aster. „Házejte je po slečně Morganové,“ řekl a podal kuličku dívence v růžovém.

„Počkat,“ protestovala jsem a přikrčila se, když malá skřítka hodila kuličkou stejně silně a umně jako její otec. Ohlédla jsem se po tmavé mokré šmouze na žluté stěně za sebou, pak jsem se otočila zpátky k nim. Otevřela jsem ústa. Všichni tři se mezitím ozbrojili kuličkami.

„Na ni!“ vykřikl Jenks.

„Jenksi!“ řekla jsem a smála se, když se mi podařilo jednu ze čtyř kuliček odklonit. Tři, které jsem minula, se neškodně odkutálely po podlaze. Nejmenší skřítek létal nad podlahou, chytal je a házel nahoru sestrám. „Čtyři na jednoho, to není fér!“ křikla jsem, když znovu zamířili.

Zazvonil telefon a já střelila pohledem po chodbě. „Přestávka!“ zvolala jsem, vyskočila na nohy a dala se na útěk do obýváku. „Přestávka!“ S úsměvem jsem se natáhla po telefonu. Jenks zůstal viset ve dveřích a čekal. „Haló. Upírská čarodějná. U telefonu Rachel,“ řekla jsem a ucukla před kuličkou, kterou po mně hodil. Z kuchyně se nesl skřítkovský smích a já přemýšlela, co mají za lubem.

„Rachel?“ ozval se Nick. „Co to, u všech modrých plamenů, děláš?“

„Ahoj, Nicku.“ Odmlčela jsem se a tiše pronesla zaklínání. Zadržela jsem energii, dokud Jenks nehodil. Zlepšovala jsem se, tentokrát jsem ho odkloněnou kuličkou téměř zasáhla. „Jenksi. Nech toho,“ protestovala jsem. „Telefonuju.“

Zazubil se a zmizel. Svalila jsem se do Ivyina pohodlného semišového křesla, protože jsem věděla, že nebude riskovat, že ho namočí a poštve si proti sobě Ivy.

„Hej, už jsi vzhůru? Chceš něco podniknout?“ zeptala jsem se, nohy si přehodila přes jednu opěrku a hlavu si opřela o druhou. Promnula jsem červenou kuličku, kterou jsem používala jako ohnisko, mezi prsty a zkoušela, jaký tlak vydrží, než praskne.

„No, možná,“ řekl. „Nepoužíváš náhodou silovou čáru?“

Jenks přilétl blíž, ale já ho zastavila mávnutím. „Ano!“ řekla jsem, narovnala se a nohy shodila na zem. „Omlouvám se. Nemyslela jsem, že to ucítíš. Nečerpám energii skrz tebe, že ne?“

Jenks přistál na zarámované fotografii. Byla jsem si jistá, že Nicka slyší i z opačné strany místnosti.

„Ne,“ řekl Nick a v hlase, který zněl po telefonu tence, mu probublával smích. „Určitě bych to poznal. Ale je to zvláštní. Sedím tu a čtu si a najednou mám pocit, jako bys byla se mnou. Nejlepší způsob, jak to můžu popsat, je, že se cítím, jako když jsi tady, já vařím večeři a dívám se, jak se díváš na televizi. Věnuješ se vlastním věcem, nesnažíš se upoutat moji pozornost, ale děláš velký rámus. Trochu to rozptyluje.“

„Ty se na mě díváš, když sleduju televizi?“ zeptala jsem se trapně a on se zasmál.

„Jo. Je to velká zábava. Dost u toho poskakuješ.“

Svraštila jsem obočí a Jenks se zachechtal. „Promiň,“ zamumlala jsem, ale rozechvělo mě slabé varování. Nick je vzhůru. A čte si. Sobotu obvykle tráví v posteli a snaží se dohnat zameškaný spánek. „Nicku, jakou knihu čteš?“

„Ach, tvoji,“ přiznal.

Měla jsem jen jednu knihu, o kterou mohl mít zájem. „Nicku!“ řekla jsem, přesunula se na kraj křesla a sevřela pevněji telefon. „Říkal jsi, že ji odneseš doktorce Andersové.“ Do sídla FIK jsem nakonec nejela, protože jsem měla nervy pocuchanější než vlasy, Nick mě proto vzal domů. Myslela jsem, že se nabídl, že tu zatracenou knihu odveze, protože jsem se jí bála dotknout. Ale Nick měl očividně jiné plány a kniha se k doktorce Andersové nedostala.

„Včera v noci se na ni stejně nechystala podívat,“ bránil se. „A u mě v bytě je víc v bezpečí než u hlídače, který by na ni mohl postavit hrnek s kávou. Je v ní něco, na co bych se rád zeptal démona.“ Odmlčel se a očividně čekal, že budu protestovat.

Zrudla jsem. „Idiote,“ řekla jsem a vyhověla mu. „Jsi idiot. Doktorka Andersová ti řekla, o co se démon snaží. Skoro nás oba zabil a ty z něj pořád taháš informace?“

Slyšela jsem, jak si Nick vzdychl. „Jsem opatrný,“ řekl a já se vyděšeně zasmála. „Rachel, slibuju, že jí tu knihu hned zítra odnesu. Do té doby na ni stejně nebude mít čas.“ Zaváhal a já skoro slyšela, jak sbírá odhodlání. „Povolám ho. Prosím, nenuť mě, abych to dělal za tvými zády. Bylo by mi milejší, kdyby o tom někdo věděl.“

„Proč? Abych mohla tvojí mámě říct, co tě zabilo?“ řekla jsem ostře, než jsem se mohla zarazit. Zavřela jsem oči a stiskla červenou kuličku mezi prsty. Mlčky čekal. Nenáviděla jsem, že nemám právo říct mu, aby toho nechal. Dokonce ani jako jeho holka. Vyvolávání démonů není nezákonné, jen velmi, velmi hloupé. „Slib mi, že zavoláš, až skončíš,“ požádala jsem ho a žaludek se mi zachvěl. „Budu vzhůru asi do pěti.“

„Jasně,“ vydechl. „Díky. Chci vědět, jak dopadne tvoje večeře s Trentem.“

„To se vsaď,“ ujistila jsem ho. „Promluvíme si později.“ Pokud přežiješ.

Zavěsila jsem a pohlédla Jenksovi do očí. Vznášel se ve středu pokoje s kuličkou pod paží. „Oba skončíte jako tmavá šmouha na kruhu silové čáry,“ řekl a já po něm hodila kuličku, kterou jsem držela. Chytil ji jednou rukou a odlétl dozadu skoro metr, než zastavil její setrvačnost. Hodil ji zpátky a já uhnula. Trefila Ivyino křeslo, ale nepraskla. Vzala jsem ji do ruky, vděčná za maličkosti, a vydala se do kuchyně.

„Teď!“ křikl Jenks, když jsem vešla do jasně osvětlené místnosti.

„Na ni!“ zaječel tucet skřítků.

Vytrhli mě ze sklíčenosti. Přikrčila jsem se, přesto mě zasypal déšť kuliček. Zasáhly mě do hlavy a popraskaly. Vyrazila jsem k ledničce, otevřela dveře a schovala se za nimi. V krvi mi zpíval adrenalin. Zakřenila jsem se, když se dalších šest kuliček rozprsklo o kovové dveře. „Vy malí žebráci!“ zakřičela jsem, vykoukla přes dveře a sledovala, jak krouží na opačném konci kuchyně jako pomatené světlušky. Vytřeštila jsem oči; musela jich být dobrá dvacítka!

Podlaha byla plná kutálejících se kuliček. Vzrušeně jsem třikrát rychle za sebou vyslovila zaklínadlo a tři kuličky odmrštila zpátky.

Jenksovy děti vřískaly nadšením a jejich hedvábné šaty tvořily rozmazanou paletu barev. Skřítkovský prášek vytvářel sluneční paprsky, které se jen pomalu rozplývaly. Jenks stál na naběračce visící z police nad ostrůvkem. V ruce držel meč, s nímž bojoval proti vílám, zvedl ho do vzduchu a hlasitě potomky povzbuzoval.

Za jeho hlasitých příkazů se spojili. Přeskupili se a kuchyní se nesly chichot, šepot a vzrušené hulákání. Zakřenila jsem se, schovala se za dveřmi a kotníky mě zábly ve studeném vzduchu z ledničky. Opakovala jsem zaklínadlo pořád dokola a cítila jsem, jak mi za očima narůstá moc silové čáry. Zaútočí pohromadě, protože ví, že je nedokážu odrazit všechny.

„Teď!“ křikl Jenks. Mávl malinkou šavlí a vrhl se dolů z naběračky.

Vykřikla jsem nad veselou divokostí, s níž se na mě jeho děti vrhly. Smála jsem se, protestovala a odrážela červené kuličky. Ty, které jsem minula, do mě lehce narážely. Zalapala jsem po dechu a překulila se pod stůl. Skřítci mě následovali a neustávali v útoku.

Došla mi zaklínadla. „Vzdávám se!“ zvolala jsem, přitiskla ruce zespodu na desku stolu a dala si přitom dobrý pozor, abych nezasáhla některé z Jenksových dětí. Byla jsem mokrá a vlhké pramínky vlasů se mi lepily na tvář. „Vzdávám se! Vyhráli jste!“

Zavýskli. Vtom znovu zazvonil telefon. Hrdý, rozjařený Jenks se hlasitě pustil do zpěvu písně o zahnání vetřelců a návratu domů k bylinkám. Se zvednutým mečem oblétl místnost a sebral děti. Za halasného zpěvu vylétli oknem ven do zahrady.

V nastalém tichu jsem zůstala sedět na podlaze pod stolem. Celým tělem jsem se zhluboka nadechla a s úsměvem vydechla. „Fú!“ zafuněla jsem a se smíchem si utřela kůži pod okem. Není divu, že vílí zabijáci, které na mě nasadili, neměli šanci. Jenksovy děti jsou chytré a rychlé − a nemilosrdné.

S úsměvem jsem se překulila na nohy a pospíšila si do obýváku, abych vzala telefon dřív, než naskočí záznamník. Chudák Nick. Poslední útok určitě cítil.

„Nicku,“ vyhrkla jsem, než mohl cokoli říct. „Omlouvám se. Jenksovy děti mě zahnaly pod stůl a házely po mně kuličky s vodou. Bůh mi pomoz, byla to legrace. Jsou teď v zahradě, krouží okolo jasanu a zpívají o chladné oceli.“

„Rachel?“

Byl to Glenn a moje veselí povadlo, když jsem uslyšela jeho ustaraný hlas. „Co je?“ řekla jsem a zadívala se okny ve výši ramen na stromy. Promáčená místa na oblečení mi najednou připadala studená a objala jsem se paží.

„Dorazím za deset minut,“ řekl. „Budeš připravená?“

Odstrčila jsem si vlhké vlasy dozadu. „Proč? Co se stalo?“ zeptala jsem se.

Slyšela jsem, jak zakryl mluvítko a něco zakřičel. „Dostala jsi svolení k prohlídce Kalamackova sídla,“ řekl, když se vrátil.

„Jak to?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěřila, že se Edden jen tak vzdal. „Ne že bych si stěžovala!“

Glenn zaváhal. Pomalu se nadechl a já slyšela vzrušené hlasy v pozadí. „Doktorka Andersová mi včera v noci zavolala,“ řekl. „Věděla, že ji budeš sledovat, proto přesunula svoji prezentaci na včerejšek a požádala mě, abych ji doprovodil místo tebe.“

„Ta čarodějnice,“ zvolala jsem tiše a litovala, že jsem neviděla, co si vzal Glenn na sebe. Vsadila bych se, že vypadal elegantně. Když ale neodpověděl, studený pocit v mém žaludku se proměnil v kyselou hroudu.

„Je mi líto, Rachel,“ řekl Glenn tiše. „Její vůz sjel dnes ráno z mostu Roebling Bridge. Zdá se, že ho z něj srazila obrovská bublina moci silové čáry. Auto právě vytáhli z řeky. Tělo pořád hledají.“