19

Stála jsem vedle hromady manuálů a prázdných papírových kelímků na okenním parapetu Trentova strážního domku a netrpělivě podupávala nohou. Jenks mi seděl na náušnici, temně si pro sebe mumlal a sledoval, jak Quen stiskl tlačítko na telefonu. Quena jsem v minulosti viděla jen jednou − možná dvakrát. Poprvé se mu v převleku za zahradníka podařilo chytit Jenkse do skleněné koule. A sílilo ve mně podezření, že Quen byl třetí z jezdců, kteří se mě pokoušeli tu noc, kdy jsem Trentovi ukradla disk, kterým ho nyní vydírám, uštvat a zabít. Moje podezření jen zesílilo, když mi Jenks oznámil, že Quen voní stejně jako Trent s Jonathanem.

Quen se natáhl přede mě pro pero a já ucukla, protože jsem nechtěla, aby se mě dotkl. Se sluchátkem u ucha se na mě opatrně usmál a odhalil mimořádně bílé, rovné zuby. Pochopila jsem, že ví, co dokážu. Nepodcení mě, jako to neustále dělá Jonathan. A přestože mi lichotilo, že mě konečně někdo bere vážně, přála jsem si, aby Quen byl stejný egoista a šovinista jako Jonathan.

Trent mi kdysi řekl, že Quen je ochotný vzít mě do učení − když konečně překonal nutkání zabít mě za to, že jsem vnikla do Kalamackova sídla. Přemýšlela jsem, jestli bych přežila mít ho za učitele.

Quen vypadal asi stejně starý, jako by byl můj otec, kdyby ještě žil. Měl velmi tmavé vlasy zkroucené okolo uší, zelené oči, které mě neustále sledovaly, a ladnost tanečníka, která, jak jsem věděla, pochází z celoživotního studia bojových umění. V černé uniformě bez označení vypadal, jako by byl součástí noci. Byl o chloupek vyšší než já v podpatcích a síla v jeho lehce zvrásněné tváři mě znervózňovala. Prsty se mu bleskurychle pohybovaly po klávesnici, ale jeho oči byly ještě rychlejší. Zahlédla jsem jen jedinou slabinu, a to že lehce napadá na nohu. A na rozdíl od všech ostatních v místnosti až na mě u sebe neměl zbraň.

Kapitán Edden stál vedle mě a v khaki kalhotách a bílé košili vypadal podsaditě a schopně. Glenn se oblékl do dalšího černého obleku, a přestože se snažil působit vyrovnaně, byl zjevně nervózní. Také Eddenovi dělalo starosti, že si to pěkně slízne, pokud něco nenajdeme.

Upravila jsem si kabelku na rameni a zavrtěla se. Měla jsem ji plnou talismanů, které mi měly pomoct najít doktoru Andersovou, živou či mrtvou. Přinutila jsem Glenna, aby počkal, než je vyrobím, přičemž jsem jako ohnisko použila papír, na který mi napsala adresu. Pokud z ní zůstala třeba jen krabice od bot, talismany se rozzáří rudě. Kromě nich jsem si s sebou vzala amulet detekující lež, brýle, které prohlédnou převleky magie silových čar, a taky amulet na vyhledávání magie. Až budu mluvit s Trentem, využiju příležitost a zjistím, jestli s pomocí nějakého talismanu nemění vzezření. Nikdo nevypadá tak dobře svépomocí.

Na parkovišti vedle strážního domku stály tři dodávky FIK. Měly otevřené dveře a důstojníci uvnitř se potili v horku neobvykle teplého odpoledne. Na krku mě šimrala lokna, kterou Jenks čechral křídly. „Slyšíš ho?“ vydechla jsem, když se Quen odvrátil a začal mluvit do telefonu:

„Jo,“ zamumlal skřítek. „Mluví s Jonathanem. Quen říká, že je s tebou a s Eddenem ve strážnici, že máte povolení k prohlídce sídla a že ho má radši zatraceně vzbudit.“

„Myslíš Trenta?“ hádala jsem a náušnice se mi zhloupla, jak Jenks kývl. Pohlédla jsem na hodiny nade dveřmi a zjistila, že je něco po druhé. Musí to být fajn.

Edden si odkašlal, když Quen zavěsil. Trentův šéf bezpečnosti se nijak netajil tím, že z nás nemá radost. Zaťal čelist, drobné vrásky se mu prohloubily a zelené oči ztvrdly. „Kapitáne Eddene, pan Kalamack je pochopitelně rozzlobený a rád by s vámi mluvil, zatímco vaši lidé budou prohledávat sídlo.“

„Zajisté,“ řekl Edden a mně unikl tichý, nevěřícný zvuk.

„Proč jste tak milý?“ zamumlala jsem, když nás Quen vedl těžkými dveřmi ze skla a kovu zpět na žhavé slunce.

„Rachel,“ vydechl Edden napjatě, „budete zdvořilá a milá, jinak počkáte ve voze.“

Milá, pomyslela jsem si. Odkdy jsou bývalí mariňáci milí? Paličatí, nemilosrdní a nesmyslně politicky korektní. Ach… chová se politicky korektně.

Edden mi podržel dveře dodávky a naklonil se ke mně. „A pak přitlučeme jeho zadek na strom,“ dodal, čímž potvrdil mé tušení. „Pokud ji Kalamack zavraždil, dostaneme ho,“ řekl s očima upřenýma na Quena, který nastoupil do vlastního vozu. „Ale pokud budeme jednat jako vojenské komando, porota ho nechá jít, i kdyby se přiznal. Všechno musí jít podle protokolu. Zastavil jsem provoz dovnitř i ven. Nikdo neodjede, aniž bychom ho prohledali.“

Zamžourala jsem na něj a přidržela si čepici, aby mi ji neodfoukl vítr. Nejraději bych sem vtrhla s dvaceti auty a ječícími houkačkami, ale budu se muset spokojit s tímhle.

Pětikilometrová cesta lesem, který Trent udržoval okolo svého sídla, proběhla v tichosti, protože Jenks se rozhodl jet s Glennem ve voze, jenž patřil k sídlu, aby se pokusil zjistit, jaký inderlanďan Quen je. Následovali jsme Quenovo bezpečnostní vozidlo poslední zatáčkou a zaparkovali na prázdném parkovišti pro hosty.

Nemohla jsem si pomoct, hlavní budova Trentova sídla na mě udělala dojem. Dvoupatrová stavba se choulila uprostřed vegetace, jako by tu stála už staletí a ne čtyřicet let. Bílý mramor vysílal odlesky mezi okolní stromy, jako by slunce vycházelo na západě. Návštěvníky vítaly silné sloupy a široké schodiště s nízkými schody. Sídlo obklopovaly stromy a zahrady a působilo tak na rozdíl od kancelářských budov ve městě věčným dojmem. Hlavní budovu obklopovalo několik menších, které byly s hlavní spojeny krytými chodbami. Trentovy proslulé zahrady obehnané zdí zabíraly velkou část pozemků vedle sídla a za ním a akry pěstěných rostlin obklopovala travnatá pole a strašidelný, pečlivě rozvržený les.

Z dodávky jsem vyskočila jako první a pohledem jsem přelétla silnici vedoucí k nízkým stájím, kde Trent choval plnokrevníky. Právě odjížděl turistický autobus, protivně hlasitý a vyzdobený reklamou na Trentovy zahrady.

Jenks přilétl blíž, usadil se mi na rameni, protože moje náušnice pro něj byly příliš malé, a bručel si pod vousy o tom, že nedokáže zjistit, co Quen je. Otočila jsem se k sídlu, vydala se nahoru po kamenných schodech a podpatky mi cvakaly do rytmu. Edden mi byl v patách.

Stáhl se mi žaludek, když jsem u mramorových sloupů zahlédla povědomou postavu. „Jonathan,“ zašeptala jsem. Moje nechuť k mimořádně vysokému muži se pomalu měnila v nenávist. Jen jednou bych chtěla vystoupat nahoru po těchto schodech a necítit na sobě jeho povýšený pohled.

Stiskla jsem pevně rty a byla ráda, že jsem si na sebe vzala navzdory nezvyklému horku nejlepší kostýmek. Jonathanův oblek byl nádherný. Musel si ho nechat ušít na míru, protože byl příliš vysoký, než aby mohl nakupovat jen tak v obchodě. Vlasy mu na spáncích šedivěly a vrásky okolo očí měl tak hluboké, jako by je do betonu vyleptala kyselina. Během Zvratu byl ještě dítě a zdálo se, že jeho hubenou, téměř vychrtlou postavu navěky poznamenal strach.

Jeho pečlivě upravený vzhled působil velmi britsky, ale přízvuk napovídal, že stejně jako já pochází ze středozápadu. Byl hladce oholený, tváře i tenké rty měl neustále podmračeně svraštěné a usmíval se, jen když se bavil na něčí účet. Když mě Trent držel tři dny jako norka v kleci, Jonathan se celou dobu křenil a jasně modré oči měl plné života a touhy trápit mě.

Quen si pospíšil nahoru po schodech a předběhl mě. Začalo mi cukat v oku, když k sobě muži naklonili hlavy. Otočili se a Jonathanův profesionální úsměv podtrhlo profesionální podráždění. Hezké.

„Kapitáne Eddene,“ řekl a napřáhl ruku, když jsme se před ním s Eddenem zastavili. Svalnatý Edden vypadal skoro tlustý, když mu třásl rukou. „Jsem Jonathan, poradce pro veřejné záležitosti pana Kalamacka. Pan Kalamack už vás očekává,“ dodal a příjemný tón mu ani jednou nepronikl do očí. „Mám vám oznámit, že pokud to bude v jeho silách, rád pomůže.“

Jenks se na mém rameni zachechtal. „Mohl by nám říct, kam schoval tělo doktorky Andersové.“

Zašeptal to, ale Quen s Jonathanem ztuhli. Předstírala jsem, že si kontroluju francouzský cop, do kterého jsem si zapletla vlasy, a nepozorovaně jsem přitom Jenksovi pohrozila. Pak jsem sepnula ruce za zády, abych si nemusela potřást rukou s Jonathanem. Odmítala jsem se ho dotknout. Jedině že bych mu vrazila pěst do břicha. Zatraceně, opravdu mi chyběla želízka.

„Děkuju,“ řekl Edden a povytáhl obočí nad nenávistnými pohledy, které jsme si s Jonathanem vyměňovali. „Vykonáme prohlídku co nejrychleji, nebudeme se vám dlouho vnucovat.“

Stála jsem tam a škaredila se a Edden zatím odtáhl Glenna stranou. „Snažte se nebudit pozornost, ale důkladně to tu prohledejte,“ řekl, zatímco Jonathan pohlédl přes mé rameno na důstojníky, kteří se volně shromažďovali na širokém schodišti. Vzali s sebou několik psů v modrých kombinézách s žlutým označením FIK. Nadšeně vrtěli ocasy a nemohli se dočkat, až se pustí do práce.

Glenn kývl a já si přitáhla kabelku. „Tady,“ řekla jsem, vytáhla hrst talismanů a vrazila jim je do ruky. „Cestou jsem je aktivovala. Najdou doktorku Andersovou, ať už je živá nebo mrtvá. Dejte je každému, kdo bude ochotný si je vzít. Pokud se ocitnou ve vzdálenosti sta stop od ní, rozzáří se červeně.“

„Postarám se, aby každý tým měl jeden,“ řekl Glenn, vykulil oči a snažil se je neupustit.

„Hej, Rache,“ řekl Jenks a vzlétl mi z ramene. „Glenn mě požádal, abych ho doprovodil. Vadí ti to? Když budu sedět na tvém krásném rameni, nic nezmůžu.“

„Jasně, jdi s ním,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že dokáže zahradu prohledat lépe než psi.

Jonathanův dlouhý obličej se ustaraně zachmuřil a já se uštěpačně rozzářila. Skřítci ani víly na pozemky zásadně nesměli a já bych chodila v supermanských kalhotkách třeba celý týden, kdyby mi někdo řekl, čeho se Trent obává, že Jenks objeví.

Quen s Jonathanem si vyměnili tichý pohled. Menší muž pevně sevřel rty a v zelených očích se mu usadilo napětí. Vypadalo to, že Quen by raději dělal bábovičky z kobylinců, než dovolil, aby nás Jonathan doprovodil k Trentovi sám, pospíšil si ale za Jenksem. Sledovala jsem šéfa bezpečnosti, jak doslova splývá ze schodů. Jeho hbitá ladnost mě uchvacovala.

Jonathan se narovnal a obrátil pozornost zpět k nám. „Pan Kalamack vás očekává v přední kanceláři,“ řekl škrobeně a otevřel dveře.

Vykročila jsem a zákeřně se usmála. „Dotkni se mě a ublížím ti,“ pohrozila jsem mu a použila dveře vedle těch, které držel otevřené Jonathan.

Vstupní hala byla prostorná a strašidelně prázdná, byl víkend a slabé zvuky doprovázející běžný chod domu utichly. Aniž bych počkala na Jonathana, vydala jsem se širokou chodbou rovnou do Trentovy kanceláře. Prohrabala jsem kabelku, vytáhla příšerně drahé a zločinně ošklivé brýle očarované magií silové čáry a nasadila si je na nos. Jonathan zapomněl na slušné vychování, předběhl Eddena a dohnal mě.

S rukama zaťatýma v pěst jsem rázovala chodbou a dupala podpatky. Chtěla jsem vidět Trenta. Chtěla jsem mu říct, co si o něm myslím, a plivnout mu do obličeje za to, že se pokusil zlomit moji vůli tím, že mě nechal bojovat v nelegálních krysích zápasech.

Dveře s mrazovým sklem v chodbě byly otevřené a odhalovaly prázdné stoly. O kus dál se ve výklenku naproti Trentovým nacházela recepce. Pracovní stůl Sáry Jane byl stejně upravený a organizovaný jako ona sama. S bušícím srdcem jsem se natáhla po klice Trentových dveří, ale ucukla jsem, když mě dohnal Jonathan. Střelil po mně pohledem, který by zastavil i útočícího psa, zaklepal na dřevěné dveře a počkal, dokud se neozvalo tiché pozvání, teprve pak otevřel.

Edden se postavil vedle mě a jeho podráždění se změnilo v šok, když uviděl moje brýle. Nervózně jsem se dotkla čepice a upravila si sako. Možná jsem měla požádat Ivy o půjčku a pořídit si ty pěkné. Z Trentovy kanceláře k nám dolehl zvuk zurčící vody. S Jonathanem v patách jsem vešla.

Jakmile jsem vstoupila, Trent vstal. Nadechla jsem se, abych ho uštěpačně, ale upřímně pozdravila. Chtěla jsem mu říct, že vím, že zabil doktorku Andersovou. Chtěla jsem mu říct, že je hajzl. Chtěla jsem se mu postavit tváří v tvář a zaječet, že jsem lepší než on, že mě nikdy nezlomí, že je manipulativní bastard a že ho dostanu. Ale nic z toho jsem neudělala, protože mě zaskočila jeho klidná, vnitřní síla. Ještě jsem nepoznala rozvážnějšího muže. Jen jsem tam mlčky stála, zatímco on viditelně odtrhl myšlenky od jiných záležitostí a zaměřil je na mě. A ne, nezlepšoval si vzhled čáry. Opravdu tak vypadal.

Hebké, téměř průsvitné vlasy měl pečlivě upravené. Jeho šedý, hedvábím podšitý a dokonale nažehlený oblek zdůrazňoval štíhlý pas a široká ramena, která jsem jako norek tři dny okukovala. Byl vyšší než já a obrátil ke mně svůj pověstný úsměv: záviděníhodnou směsici vřelosti a profesionálního zájmu. Nenuceně pomalu si upravil sako a moji pozornost přitáhly dlouhé prsty, kterými zapnul poslední knoflík. Na pravé ruce měl jediný prsten a stejně jako já nenosil hodinky.

Trent byl jen o tři roky starší než já − patřil k nejbohatším starým mládencům na celé zatracené planetě − ale v obleku vypadal starší. Přesto díky ostré čelisti, hladkým tvářím a malému nosu působil dojmem, že patří spíše na pláž než do kanceláře.

Se sebejistým, téměř veselým úsměvem si sundal brýle s kovovou obroučkou a odhodil je na stůl. Zahanbeně jsem schovala čarovné brýle do koženého pouzdra. Jakmile obcházel stůl, oči mi zalétly k jeho pravé paži. Když jsem ho viděla naposledy, měl ji v sádře, proto asi minul, když po mně vypálil. Na zápěstí měl tenký proužek světlejší kůže, kterou slunce ještě nestačilo opálit.

Ztuhla jsem, když si mě změřil pohledem. Na okamžik se zadíval na prstýnek na malíku, který mi ukradl a vrátil na důkaz, že může, potom se mi zahleděl na krk a na téměř neviditelné jizvy po démonově útoku. „Slečno Morganová, netušil jsem, že můžete pracovat pro FIK,“ řekl místo pozdravu a nepokusil se mi potřást rukou.

„Jsem konzultantka,“ řekla jsem a ignorovala fakt, že mě jeho zvučný hlas připravoval o dech. Zapomněla jsem, jaký má hlas, jantarový a medový − pokud mohl mít zvuk barvu a příchuť − jasný a hluboký. Vyslovoval pečlivě, a přesto mu slabiky splývaly dohromady jako voda. Podobně úchvatným dojmem působili jen staří upíři. Vadilo mi, že se mi líbí.

Pohlédla jsem mu do očí a snažila se napodobit jeho sebejistotu. Nervózně jsem napřáhla ruku a přinutila ho zareagovat. Na kratičký okamžik zaváhal, pak mi gesto oplatil. Zahřálo mě zadostiučinění z toho, že jsem ho donutila udělat něco, co nechtěl, i když se jednalo jen o takovou drobnost.

Směle jsem vsunula ruku do Trentovy. Zelené oči mu zchladly vědomím, že jsem ho přiměla, aby se mě dotkl, ale jeho stisk byl teplý a pevný. Přemýšlela jsem, jak dlouho ho cvičil. Spokojeně jsem uvolnila stisk, ale místo aby Trent udělal totéž, nechal ruku sklouznout z mé s pomalou intimitou, která nebyla vůbec profesionální. Řekla bych, že se mě pokouší svést, kdyby se mu lehce nenapjala pokožka okolo očí, což hovořilo o obezřetné opatrnosti.

„Pane Kalamacku,“ řekla jsem a odmítla si utřít ruku o sukni. „Vypadáte dobře.“

„To vy také.“ Úsměv mu ztuhl na tváři a pravou ruku skoro schoval za záda. „Slyšel jsem, že se vaší malé detektivní firmě docela daří. Umím si představit, že začátky jsou těžké.“

Malé detektivní firmě? Mé znepokojení nahradilo podráždění. „Díky,“ vypravila jsem ze sebe.

Zkroutil koutek úst v úsměvu a otočil se k Eddenovi. Zatímco si vyměňovali politicky korektní a pokrytecké zdvořilosti, rozhlédla jsem se. Falešné okno stále ukazovalo obrázek pastvin s ročky a umělé světlo vrhalo teplou zář na koberec. V akváriu, které by se velikostí hodilo spíše do zoo, plavalo nové hejno černých a bílých rybek a celá nádrž byla zasunutá do stěny za stolem. Na místě mojí klece nyní stál pomerančovník v květináči a ze vzpomínky na zápach granulí se mi zvedl žaludek. Kamera v rohu u stropu mrkala červeným světýlkem.

„Rád vás poznávám, kapitáne Eddene,“ řekl Trent a přívětivý rytmus jeho hlasu upoutal moji pozornost. „Lituji, že k tomu došlo za těchto okolností.“

„Pane Kalamacku.“ Eddenův úsečný hlas zněl ve srovnání s Trentovým drsně. „Omlouvám se za nepříjemnosti, které jsme vám prohlídkou způsobili.“

Jonathan podal Trentovi povolení k prohlídce, ten ho přelétl pohledem a vrátil mu ho. „Hledáte fyzické důkazy, které by vedly k zatčení v případu vražd čarodějů?“ řekl a očima zalétl ke mně. „To je trochu obšírné, ne?“

„‚Mrtvé tělo‘ znělo trochu hrubě,“ řekla jsem napjatě. Edden si odkašlal. Obavy z toho, že přece jen nic nenajdeme, narušovaly jeho profesionální postoj. Všimla jsem si, že se Edden postavil do pohovu, a uvažovala jsem, jestli si to bývalý mariňák uvědomuje. „Jste poslední, kdo viděl doktorku Andersovou,“ dodala jsem, abych zjistila, jak Trent zareaguje.

„To bylo nevhodné, slečno Morganová,“ zamumlal Edden, ale mě spíše zajímaly emoce, které probleskly Trentovou tváří. Zlost, frustrace, ale ne šok. Pohlédl na Jonathana, který pokrčil lehce rameny. Trent se pomalu opřel o stůl a sepnul ruce před sebou. „Nevěděl jsem, že zemřela,“ řekl.

„Neřekla jsem, že je mrtvá,“ opáčila jsem. Srdce mi bušilo a Edden mi svíral varovně paži.

„Je pohřešovaná?“ řekl Trent a musela jsem ho pochválit za úlevu, kterou projevil. „To je dobře. Tedy že je jen pohřešovaná a ne, hm, mrtvá. Včera jsem s ní byl na večeři.“ Trent se zatvářil slabě ustaraně a ukázal na dvě židle za námi. „Prosím, posaďte se,“ řekl a obešel stůl. „Určitě na mě máte nějaké otázky − když prohledáváte mé sídlo.“

„Děkuju, pane. Ano, mám.“ Edden se posadil na židli nejblíže chodby. Dívala jsem se, jak Jonathan zavírá dveře kanceláře. Zůstal stát vedle nich a tvářil se defenzivně. Posadila jsem se na zbývající židli do záře umělého slunce a přinutila se opřít. Nonšalantně jsem si položila kabelku na klín a zapátrala v kapse saka po jehličce. Píchnutí mnou projelo jako elektrický proud. Vsunula jsem krvácející prst do kabelky a opatrně hledala talisman. Uvidíme, jestli Trentovi projde lež.

Trentův výraz ztuhl, když uslyšel zachrastění amuletu. „Schovejte ten amulet, slečno Morganová,“ obvinil mě. „Řekl jsem, že kapitánu Eddenovi odpovím na otázky, ne že se podrobím výslechu. Máte povolení k prohlídce, ne ke křížovému výslechu.“

„Morganová,“ zasyčel Edden a napřáhl silnou ruku. „Dejte mi to!“

S úšklebkem jsem si utřela prst a podala mu amulet. Edden ho schoval do kapsy. „Omlouvám se,“ řekl a kulatá tvář se mu napjala. „Slečna Morganová je odhodlaná najít osobu nebo osoby zodpovědné za tolik vražd. Má nebezpečné sklony,“ pohlédl na mě, „zapomínat, že se při tom musí řídit zákony.“

Vánek z ventilátorů rozvířil Trentovi jemné vlasy. Když si všiml, kam se dívám, přejel si rukou podrážděně po hlavě. „Myslí to dobře.“

Může být ještě blahosklonnější? Rozzlobeně jsem odhodila kabelku na podlahu. „Doktorka Andersová to taky myslela dobře,“ řekla jsem. „Zabil jste ji, když pro vás odmítla pracovat?“

Jonathan ztuhl a Eddenovi zacukaly ruce, jako by se snažil neuškrtit mě. „Znovu už vás nebudu varovat, Rachel…“ zavrčel.

Trentův úsměv ani nezakolísal. Měl vztek a snažil se nedat ho najevo. Byla jsem ráda, že můžu svými emocemi malovat stěny, protože to bylo mnohem uspokojivější. „Ne, to je v pořádku,“ řekl Trent, sepnul ruce, předklonil se a položil je na stůl. „Pokud se mi podaří přesvědčit slečnu Morganovou o tom, že nejsem podobně ohavného činu schopen, rád vám prozradím, o čem jsme spolu včera večer hovořili.“ Mluvil sice s Eddenem, ani na okamžik ale neodtrhl pohled ode mě. „Hovořili jsme o tom, že bych financoval její výzkum.“

„Výzkum silových čar?“ zeptala jsem se.

Vzal do ruky tužku a roztočil ji, čímž prozradil, jak je neklidný. Opravdu by se měl toho zlozvyku zbavit. „Výzkum silových čar,“ přitakal. „Její zaměření mělo jen velmi omezené praktické využít. Prostě jsem se snažil uspokojit svoji zvědavost, nic víc.“

„Myslím, že jste jí nabídl práci,“ řekla jsem. „A když pro vás odmítla pracovat, nechal jste ji zabít stejně jako ostatní čaroděje silových čar v Cincinnati.“

„Morganová!“ zvolal Edden a narovnal se. „Počkejte v dodávce.“ Vstal a omluvně na Trenta pohlédl. „Pane Kalamacku, je mi to velmi líto. Obvinění slečny Morganové jsou zcela nemístná a nehovoří za FIK.“

Otočila jsem se k němu. „Totéž se snažil udělat se mnou. Proč by to u doktorky Andersové bylo jiné?“

Eddenova tvář za malými kulatými brýlemi zrudla. Zatnula jsem čelist a chystala se dál hádat. Vztekle se nadechl, ale opět vydechl, protože se ozvalo zaklepání na dveře. Jonathan otevřel a ustoupil, když dovnitř vešel Glenn a kývl Trentovi na pozdrav. Podle nahrbených ramen a nejistého výrazu jsem poznala, že prohlídka nenese ovoce.

Pošeptal něco Eddenovi, kapitán se zamračil a něco zavrčel. Trent je zaujatě sledoval, ramena se mu uvolnila a vrásky na čele vyhladily. Tužku odložil stranou a založil ruce.

Jonathan přistoupil k Trentovi, opřel se rukou o stůl a něco mu pošeptal do ucha. Těkala jsem pohledem od Jonathanova povýšeného úsměvu k Eddenovu ustaranému zamračení. Trent z celé věci vyvázne jako poctivý občan, na kterého si zasedla FIK. Zatraceně.

Jonathan se narovnal a Trentovy zelené oči se s lehkým výsměchem zadívaly do mých. Eddenův hlas se ostře otřel o mé vědomí, když Glennovi poručil, aby nechal Jenkse znovu zkontrolovat zahradu. Trentovi to projde. Zabil všechny ty lidi, a projde mu to!

Ovládla mě zlost, když po mně Glenn střelil bezmocným pohledem, odešel a zavřel za sebou dveře. Věděla jsem, že moje amulety jsou v pořádku, ale pokud ji Trent schoval magií silových čar, nemusí fungovat. Ochably mi svaly ve tváři. Magie silových čar? Pokud ji schoval s pomocí silové čáry, mohla bych ji stejným způsobem i najít.

Pohlédla jsem na Trenta a viděla, jak jeho uspokojení zakolísalo, když se mi na tváři objevil tázavý výraz. Trent zvedl prst, umlčel Jonathana a soustředil se na mě, asi aby zjistil, na co myslím.

Pátrat po něčem zemskou magií je bílá magie. Takže použít silovou čáru pro stejný účel musí být taky bílá magie. Cena, kterou zaplatí moje karma, bude zanedbatelná, mnohem menší, než kdybych třeba lhala o tom, že mám narozeniny, abych dostala pití zdarma. Ať už zemská magie nebo magie silových čar, podobné pátrání spadalo pod povolení k prohlídce.

Srdce se mi rozbušilo a rukou jsem se dotkla vlasů. Zaklínadlo jsem sice neznala, ale Nick ho mohl mít v knihách. A pokud Trent používá k zametání stop silovou čáru, pak nějaká musí být poblíž. Zajímavé.

„Potřebuju si zavolat,“ řekla jsem a připadalo mi, jako by se můj hlas ozýval odněkud zvenku.

Trent nevěděl, co říct. Líbilo se mi to. „Můžete použít telefon mojí sekretářky,“ řekl.

„Mám vlastní,“ řekla jsem a sáhla do tašky. „Děkuju.“

Edden po mně střelil podezřívavým pohledem a šel si promluvit s Trentem a Jonathanem. Podle zdvořilého postoje a chlácholivého výrazu se asi snažil uklidnit politické vlny, které marná prohlídka FIK rozvíří. Napjatě jsem vstala a zamířila do nejvzdálenějšího kouta, abych se dostala nejen z doslechu, nýbrž i z dohledu kamer.

„Buď tam,“ zašeptala jsem, projela krátký seznam a vytočila číslo. „Zvedni to, Nicku. Prosím, zvedni to…“ Možná šel nakupovat. Mohl prát prádlo, spát nebo být ve sprše, ale vsadila bych svůj neexistující plat na to, že pořád čte tu zatracenou knihu. Ramena se mi uvolnila, když to někdo zvedl. Byl doma. Miluju předvídatelné muže.

„…aló?“ řekl nepřítomně.

„Nicku,“ vydechla jsem. „Díkybohu.“

„Rachel? Co se děje?“ V hlase mu zazněla starost a já znovu ztuhla.

„Potřebuju pomoct,“ řekla jsem, pohlédla na Eddena s Trentem a snažila se mluvit co nejtišeji. „Jsem s kapitánem Eddenem u Trenta. Máme povolení k prohlídce. Mohl by ses podívat, jestli v knihách nenajdeš zaklínadlo, kterým bych mohla s pomocí silové čáry najít, no, mrtvé lidi?“

Na dlouho se odmlčel. „To mám na tobě tak rád, Ray-ray,“ řekl a já uslyšela, jak odsunul knihu, pak se ozvalo bouchnutí. „Jak vždycky říkáš ty milé věci.“

Čekala jsem a žaludek se mi stáhl, když jsem po telefonu slyšela tiché šustění stránek.

„Mrtví lidé,“ mumlal klidně, zatímco já dostávala žaludeční vředy. „Mrtvé víly. Mrtví duchové. Bude stačit vyvolání duchů?“

„Ne.“ Loupala jsem si lak z nehtů a dívala se, jak mě Trent při rozhovoru s Eddenem sleduje.

„Mrtví králové, mrtvý dobytek… aha, mrtví lidé.“

Zrychlil se mi tep a hrábla jsem do kabelky pro pero.

„Dobrá…“ Mlčky si zaklínadlo přečetl. „Je prosté, ale myslím, že se nedá použít ve dne.“

„Proč ne?“

„Víš, jak vypadají náhrobky z našeho světa v záhrobí? No, zaklínadlo stejným způsobem odhaluje v našem světě neoznačené hroby. Musíš při tom hledět druhým zrakem do záhrobí a to jde až po západu slunce.“

„Ne když stojíš v silové čáře,“ zašeptala jsem a zamrazilo mě. Tu informaci jsem si nikde nepřečetla. Řekl mi to táta, když mi bylo osm.

„Rachel,“ namítl po chvíli. „To nesmíš. Pokud démon zjistí, že jsi v silové čáře, pokusí se tě vtáhnout do záhrobí.“

„Nepodaří se mu to. Nevlastní moji duši,“ zašeptala jsem a otočila se, aby mi nikdo nemohl odezírat ze rtů.

Mlčel a jeho dech zněl strašně hlasitě. „Nelíbí se mi to,“ řekl nakonec.

„A mně se nelíbí, že vyvoláváš démony.“

V telefonu se rozhostilo ticho. Pohlédla jsem na Trenta a obrátila se k němu zády. Přemýšlela jsem, jak dobrý má sluch.

„Ano,“ řekl Nick, „ale vlastní dvě třetiny mojí duše a jednu třetinu tvé. Co když…“

„Duše se nedají sčítat, Nicku,“ řekla jsem a hlas mi ustaraně zdrsněl. „Buďto ji dostane celou, nebo nic. Na mě nemá dost. Na tebe taky ne. Neodejdu odsud bez důkazu, že Trent tu ženu zabil. Jak zní to zaklínadlo?“

Čekala jsem a podlamovala se mi kolena. „Máš pero?“ řekl nakonec a já kývla, protože jsem zapomněla, že mě neslyší.

„Ano,“ řekla jsem a přesunula si telefon tak, abych si mohla slova napsat na ruku jako tahák.

„Dobrá. Není dlouhé. Přeložím všechno až na samotné zaklínací slovo, protože nemáme výraz pro zářící popel mrtvých a myslím, že je důležité, abys to vyslovila přesně. Když mi dáš chvilku, dokonce ti to zveršuju.“

„Nemusíš,“ řekla jsem pomalu a uvažovala, že je to čím dál lepší a lepší. Zářící popel mrtvých? Který jazyk potřebuje jedno slovo pro něco takového?

Odkašlal si a já si připravila pero. „‚Mrtví k mrtvým, září jako měsíc. Nemlčí jen ti neklidní.‘“ Zaváhal. „A spouštěcí slovo je ‚favilla‘.“

„Favilla,“ zopakovala jsem a zapsala si to foneticky. „Nějaké gesto?“

„Ne. Nejedná se o fyzický akt, takže nepotřebuješ gesto ani ohnisko. Mám ti to zopakovat?“

„Ne,“ řekla jsem. Při pohledu na dlaň se mi dělalo nevolno. Opravdu to chci udělat?

„Rachel,“ řekl ustaraně. „Buď opatrná.“

„Jo,“ řekla jsem a tep se mi zrychlil očekáváním i obavami. „Díky, Nicku.“ Kousla jsem se do rtu, protože mě něco napadlo. „Hej, nech si moji knihu u sebe, dokud si nepromluvíme, dobře?“

„Ray-ray?“ zeptal se opatrně.

„Zeptej se mě později,“ řekla jsem a střelila pohledem napřed po Eddenovi, pak po Trentovi. Víc jsem říkat nemusela. Je to chytrý kluk.

„Počkej. Nezavěšuj,“ řekl a jeho starost mě přiměla zaváhat. „Nech mě na telefonu. Nedokážu tu sedět a cítit tě, ale nevědět, jestli nejsi v průšvihu.“

Olízla jsem si rty a přestala si hrát s copem. Používat Nicka jako důvěrníka se příčilo mé morálce − a já si ráda myslela, že morálku mám − ale nedokázala jsem prostě odejít. Ani bych se o to nepokusila, kdybych si nebyla jistá, že to Nicka nijak neovlivní. „Předám tě kapitánu Eddenovi, dobře?“

„Eddenovi?“ řekl slabě a do hlasu se mu vloudily obavy o sebe.

Otočila jsem se. „Kapitáne,“ řekla jsem a upoutala jejich pozornost. „Než odejdeme, chtěla bych vyzkoušet ještě jiné pátrací čáry.“

Eddenova tvář se frustrovaně stáhla. „Skončili jsme, Morganová,“ řekl nabručeně. „Už jsme panu Kalamackovi vzali dost času.“

Polkla jsem a snažila se vypadat normálně. „Tyhle fungují jinak.“

Hlasitě se nadechl a vydechl. „Můžeme si promluvit na chodbě?“ zeptal se významně.

Na chodbě? Nemínila jsem se nechat vyhnat na chodbu jako neposlušné dítě. Otočila jsem se k Trentovi. „Panu Kalamackovi to nebude vadit. Nemá přece co skrývat, ne?“

Na Trentově tváři se usadila maska profesionální zdvořilosti. Jonathan stál za ním a na úzkém obličeji měl ošklivý výraz. „Pokud to spadá pod povolení k prohlídce,“ řekl Trent hladce.

Ucítila jsem píchnutí, když jsem uslyšela, že se snaží skrýt obavy. Dělal si starosti. To já taky.

Pomalu jsem prošla kanceláří a podala telefon Eddenovi. „Jde o pátrací zaklínadlo, které slouží k hledání neoznačených hrobů. Nick vám všechno vysvětlí, kapitáne, abyste si byl jist, že je všechno legální. Pamatujete si ho, že?“

Edden si telefon vzal a tenký růžový obdélník vypadal v jeho silných rukách směšně. „Pokud je to tak prosté, proč jste mi o tom neřekla už dřív?“

Nervózně jsem se usmála. „Budu muset použít silovou čáru.“

Trentova tvář ztuhla. Pohledem zalétl k mému démonem označenému zápěstí, zaklonil se a dostal se tak pod Jonathanovu ochranu. Povytáhla jsem obočí, přestože se mi stáhl žaludek. Kdyby protestoval, vypadal by provinile. Nervózně vzal do ruky brýle a klepl s nimi o stůl. „Prosím,“ řekl, jako by o tom rozhodoval. „Čarujte. Rád bych věděl, kolik toho zemská čarodějka jako vy ví o magii silových čar.“

„To já taky,“ řekl Edden suše, přitiskl si telefon k uchu a začal tiše a naléhavě hovořit s Nickem, asi aby se ujistil, že to, co se chystám udělat, skutečně spadá pod povolení.

„Musíme jít jinam,“ řekla jsem skoro sama pro sebe. „Potřebuju najít silovou čáru a postavit se do ní.“

„Ach, slečno Morganová,“ řekl Trent rozčileně a napřímil se. V brýlích, které si opět nasadil, vypadal méně sofistikovaně, jaksi měkčeji a neškodněji. A zdálo se mi, že trochu zbledl.

Jasně, pomyslela jsem si uštěpačně a zavřela oči, abych druhým zrakem našla silovou čáru. Jako by se ti silová čára táhla zahradou.

Zapátrala jsem myslí po rudé šmouze záhrobí. Můj dech zasyčel a bleskurychle jsem otevřela oči. Zírala jsem na Trenta.

Tomu chlapovi se zatracená silová čára táhla zatracenou kanceláří.