22

Edden zajel s vozem na malinké, plevelem zarostlé parkoviště kostela. Cestou skoro nic neřekl, ale jeho bílé klouby a zrudlý krk jasně prozrazovaly, co si myslí o mé tirádě, se kterou jsem přišla poté, co přiznal, proč si hraje na mého šoféra.

Krátce po nalezení těla přišel vysílačkou rozkaz, že mám být „vyškrtnuta z platové listiny FIK“. Očividně se rozneslo, že FIK pomáhá čarodějka, a IBA začala hlasitě protestovat. Možná bych z toho vyvázla, kdyby se Glenn obtěžoval vysvětlit, že jsem jen konzultantka, ale neřekl ani slovo, protože pořád trucoval kvůli tomu, že jsem znesvětila jeho drahocenné místo činu. Beze mě by žádné místo činu neměli, ale to ho vůbec nezajímalo.

Edden dupl na brzdy, zíral ven čelním sklem a čekal, až vystoupím. Musela jsem ho obdivovat. Není snadné jen tak sedět a mlčet, když někdo přirovnává vašeho syna k požírači chobotnic a k netopýřím výkalům.

Schoulila jsem ramena a zůstala sedět. Pokud teď vystoupím, bude po všem, a to jsem nechtěla. Kromě toho jsem byla po dvacetiminutovém výlevu dost unavená a asi jsem mu dlužila omluvu. Paže mi visela z otevřeného okýnka a v dálce jsem slyšela, jak někdo hraje na klavír složitý kousek, který dokazoval spíše hbitost prstů skladatele než jeho talent. Nadechla jsem se. „Kdybych si mohla s Trentem promluvit…“

„Ne.“

„Můžu si aspoň poslechnout nahrávku jeho výslechu?“

„Ne.“

Promnula jsem si spánky a na tváři mě zalechtala neposedná lokna. „Jak mám odvádět práci, když mi ji nedovolíte dělat?“

„Už to není vaše práce,“ řekl Edden. Zlost v jeho hlase mě přiměla zvednout hlavu. Zadívala jsem se stejným směrem jako on. Houf skřítkovských dětí sjížděl na kouscích voskovaného papíru, který jsem jim včera nastříhala, dolů po střeše kostelní věže. Edden se ztěžka pohnul a ze zadní kapsy vytáhl peněženku. Otevřel ji a podal mi několik bankovek. „Řekli mi, abych vám zaplatil v hotovosti. Neuvádějte odměnu v daňovém přiznání,“ řekl mdle.

Stiskla jsem pevně rty, sebrala bankovky a spočítala je. Platba v hotovosti? Z kapitánovy kapsy? Někdo si pěkně kryje záda. Žaludek se mi stáhl, když jsem zjistila, že částka je mnohem menší, než jsme se dohodli. Strávila jsem nad tím skoro týden. „A zbytek dostanu později, že?“ zeptala jsem se a strčila peníze do kabelky.

„Účtárna odmítla zaplatit za zrušený kurz doktorky Andersové,“ řekl, aniž by na mě pohlédl.

Zase mě podrazili. Nemohla jsem se dočkat, až Ivy povím, že nemám na nájem. Otevřela jsem dveře a vystoupila. Kdybych nevěděla, že je to nemožné, řekla bych, že někdo hraje na klavír vzadu v kostele. „Víte co, Eddene?“ zabouchla jsem dveře. „Už mi nevolejte.“

„Nehrajte si na dotčenou, Rachel,“ řekl a já se bleskurychle otočila zpátky. Tvářil se napjatě a nakláněl se přes sedadlo spolujezdce, aby se mnou mohl mluvit otevřeným okýnkem. „Kdybych byl na jeho místě, zatkl bych vás a předal IBA. Řekl vám, abyste počkala, a vy jste pošlapala jeho autoritu.“

Nadhodila jsem si řemínek kabelky výš a můj podmračený výraz zakolísal. To mě nenapadlo.

„Podívejte,“ řekl, když poznal, že jsem pochopila. „Nechci ukončit náš pracovní vztah. Až se všechno uklidní, možná bychom to mohli znovu zkusit. Nějak vám zbytek peněz seženu.“

„Jo. Jasně.“ Narovnala jsem se, protože celá věc jen posílila mé přesvědčení o tom, že šéfové reagují hloupě a zbrkle, ale Glenn si možná omluvu zasloužil.

„Rachel?“

Jo. Dlužím Glennovi omluvu. Otočila jsem se k Eddenovi a sklíčeně vydechla. „Povězte Glennovi, že se omlouvám,“ zamumlala jsem. Než mohl odpovědět, vyrazila jsem za cvakání podpatků po rozpraskaném chodníku a nahoru po širokém kamenném schodišti. Na okamžik se rozhostilo ticho. Potom Edden zařadil zpátečku a odjel. Hudba se ozývala zevnitř. Rozzlobená z toho, že nebudu mít na nájem, jsem trhnutím otevřela těžké dveře a vešla dovnitř.

Ivy musela být doma. Bezmoc, kterou ve mně vzbudil Edden, polevila, protože se mi konečně naskytla šance promluvit si s ní. Chtěla jsem jí říct, že se nic nezměnilo, že je pořád moje přítelkyně − pokud chce. Odmítnutí stát se prostředníkem mohlo být v upířím světě neodpustitelnou urážkou. Ale nemyslela jsem si to. Když jsem ji viděla, vypadala provinile, ne vztekle.

„Ivy?“ zavolala jsem opatrně.

Hudba utichla. „Rachel?“ odpověděla Ivy ze sanktuária. Její hlas zněl vyplašeně, a to mi dělalo starosti. Zatraceně, uteče. Potom jsem povytáhla obočí. Neměla puštěnou nahrávku. My máme klavír?

Shodila jsem ze sebe kabát, pověsila ho, vešla do sanktuária a v náhlém světle zamrkala. Máme klavír. Krásné černé piáno stálo v jantarově žlutém a zeleném kuželu světla, který pronikal dovnitř vitrážovými okny. Otevřené křídlo odhalovalo nitro, dráty se leskly a klapky byly sametově hladké.

„Kdy jsi koupila klavír?“ zeptala jsem se, když jsem uviděla, že je připravená dát se na útěk. Zatraceně, zatraceně. Proč nemůže prostě zůstat stát a vyslechnout mě?

Ramena se mi uvolnila, když vzala do ruky jelenici a začala otírat naleštěné dřevo. Na sobě měla džíny a triko a já se v kostýmku cítila až příliš nóbl oblečená. „Dneska,“ řekla a utírala prach, kde žádný nebyl. Když pomlčím o tom, co se stalo, možná bude všechno zase jako dřív. Ignorování problému je dobrý způsob, jak se s ním vypořádat, pokud už se o něm žádná ze stran nikdy nezmíní.

„Nemusela jsi přestat kvůli mně,“ řekla jsem rychle, než se mohla na něco vymluvit a odejít.

Obešla piáno, pustila se do leštění křídla a já zatím ťukla na střední C.

Ivy se napřímila, zavřela oči a přestala utírat prach. „Střední C,“ řekla a v oválné tváři se jí rozhostil klid.

Zvolila jsem další klávesu, podržela ji a poslouchala, jak se tón odráží od stropních trámů. V otevřeném prostoru se silnými stěnami zněl nádherně. Obzvláště když zmizely žíněnky.

„Fis,“ zašeptala a já stiskla dvě klávesy najednou. „C a dis,“ řekla a otevřela oči. „Příšerná kombinace.“

Usmála jsem se a ulevilo se mi, když mi pohlédla do očí. „Nevěděla jsem, že umíš hrát,“ řekla jsem a povytáhla si řemínek kabelky na rameni.

„Matka mě přinutila chodit na hodiny klavíru.“

Nepřítomně jsem kývla a vytáhla z kabelky peníze. Naklonila jsem se přes piáno a podala jí je. Uvědomila jsem si, jak jsme rozdílné. Ivy si koupí piáno a moje skříň je z překližky.

Sklonila hlavu nad penězi a spočítala je. „Chybí ti dvě stovky,“ řekla.

Nadechla jsem se a zamířila do kuchyně. Provinile jsem odložila kabelku na Ivyin starožitný stůl a zašla si do ledničky pro džus. „Edden mě podrazil,“ zavolala jsem do sanktuária, protože mě napadlo, že dokud budeme mluvit o penězích, nezmizí. „Seženu zbytek. Znovu zajdu za baseballisty.“

„Rachel…“ řekla Ivy v chodbě a já se s bušícím srdcem otočila. Neslyšela jsem ji přicházet. Když uviděla můj překvapený výraz, přelila se přes ni vnitřní bolest. V ruce držela Eddenovu nuznou odměnu a já všechno nenáviděla. Prostě všechno.

„Zapomeň na to,“ řekla a já se cítila ještě líp. „Tento měsíc za tebe zaplatím.“

Zase, dokončila jsem za ni v duchu. Do pekel. Měla bych být schopná platit účty.

Sklíčeně jsem si sundala čepici a pověsila ji na svoji židli. Pak jsem skopla střevíce, a to takovou silou, že odlétly dveřmi do obýváku. Jen v punčochách jsem se posadila ke stolu, nahrbila ramena a usrkávala džus, jako by to bylo poslední pivo před zavíračkou. Čokoládová zmrzlina by všechno spravila, kdybych ji do sebe dostala.

Ivy se natáhla a strčila peníze do sklenice na lednici. Nebylo to nejbezpečnější místo pro peníze na účty, ale kdo by se odvážil okrást upírku z rodu Tamwoodů? Mlčky vklouzla na židli naproti mé, takže nás od sebe oddělovala celá délka stolu. Pohnula myší a větrák na počítači se rozběhl. Pomalu mě opouštěla špatná nálada. Neodešla. Pracuje na počítači. Jsem s ní v jedné místnosti. Možná se cítí natolik v bezpečí, aby mě aspoň vyslechla.

„Ivy…“ začala jsem.

„Ne,“ řekla a zděšeně na mě pohlédla.

„Jen se chci omluvit,“ vyhrkla jsem. „Nechoď pryč. Nechám to být.“ Jak se mohl někdo tak silný a mocný tolik bát sám sebe? Tvořila ji protichůdná směs síly a zranitelnosti, kterou jsem nechápala.

Těkala pohledem po místnosti a odmítala na mě pohlédnout. Pomalu uvolnila napjaté držení těla. „Nebyla to tvoje vina,“ zašeptala.

Tak proč se cítím tak hrozně? „Omlouvám se, Ivy,“ řekla jsem a přinutila ji, aby se na mě podívala. Její oči byly čokoládově hnědé bez sebemenšího náznaku černé. „Já jen…“

„Dost,“ řekla a sklopila oči k ruce, kterou pevně svírala okraj stolu. Nehty se jí stále leskly průsvitným lakem, který použila před návštěvou Piscaryho restaurace. Viditelně se přinutila povolit sevření. „Já… pokud o tom přestaneš mluvit, už nikdy tě nepožádám, aby ses stala mojí prostřednicí.“ Její váhavý hlas znepokojivým způsobem odhaloval její zranitelnost.

Zdálo se, jako by přesně věděla, co chci říct, a nedokázala to snést. Nestanu se její prostřednicí − nemůžu. Pouto, které by nás svázalo, by bylo příliš těsné a připravilo by mě o nezávislost. Sice jsem věděla, že v upírském světě není pití krve vždy spojeno se sexem, ale pro mě ano. Nechtěla jsem říct: „Můžeme být prostě kamarádky?“ Bylo by to omšelé a ponižující, i když jsem si skutečně nepřála nic víc než být její přítelkyní. Považovala by má slova za odmítnutí, protože je tak většina lidí používá. Měla jsem ji příliš ráda, než abych jí tak ublížila. A poznala jsem, že ji ke slibu nepřiměla hořkost. Už mě znovu nepožádá, abych se stala její prostřednicí, protože nechce znovu zažít bolest odmítnutí.

Nerozumím upírům. Ale taková je Ivyina a má situace.

Pohlédla mi do očí s kolísající jistotou, která však zesílila, když poznala, že mlčky souhlasím a budu ignorovat, co se stalo. Ramena se jí uvolnila, jak získala zpět trochu obvyklé sebejistoty. Ale jak jsem tak seděla v naší kuchyni a vyhřívala si nohy na slunci, zamrazilo mě, protože jsem si uvědomila, jak strašlivě ji zneužívám. Dobrovolně mě chránila před upíry, kteří by zneužili moji jizvu − v podstatě mi zajišťovala svobodnou vůli − a byla ochotná pominout skutečnost, že za to neplatím obvyklým upírským způsobem. Panebože, jak se za to nenáviděla. Chtěla ode mě něco, co jsem jí nemohla dát, a byla ochotná spokojit se s přátelstvím v naději, že jí jednoho dne dokážu dát víc.

Pomalu jsem se nadechla a dívala se, jak předstírá, že necítí můj pohled, zatímco kousky skládačky zapadaly do sebe. Nemohla jsem odejít, ale nejen proto, že jsem nechtěla ztratit první skutečnou přítelkyni za posledních osm let nebo že jsem jí toužila pomoct zvítězit ve válce, kterou sváděla sama se sebou. V odchodu mi bránil strach z toho, že bych ve slabé chvilce dovolila prvnímu upírovi, aby ze mě udělal svoji hračku. Byla jsem vězněm vlastního pohodlí a tygřice zavřená v kleci se mnou byla ochotná lízat smetanu a příst, protože byla přesvědčená, že najde způsob, jak změnit můj názor. Bezva. Dneska v noci nebudu mít problém usnout.

Ivy mi pohlédla do očí a dech se jí zadrhl, když poznala, že jsem konečně pochopila. „Kde je Jenks?“ zeptala se, jako by se vůbec nic nestalo.

Pomalu jsem vydechla a smířila se s vyhlídkami. Mohla jsem odejít a bojovat s každým chlípným upírem, na kterého narazím, nebo zůstat pod Ivyinou ochranou a věřit, že už se jí nikdy nebudu muset postavit. Jak říkával táta, známé riziko je vždy lepší než neznámé.

„U Trenta, pomáhá Glennovi,“ řekla jsem a roztřesenými prsty se natáhla pro sušenku. Zůstanu. Uzavřely jsme dohodu. Anebo měl Nick pravdu a já chtěla, aby mě kousla, jen jsem nedokázala přijmout fakt, že se mé „zájmy“ změnily? Určitě muselo jít o to první. „Vzali mi případ. Našla jsem tělo a rozneslo se, že FIK pomáhá čarodějka.“

Zadívala se mi přes monitor do očí a povytáhla tenká obočí. „Tys našla tělo? V Trentově sídle? Žertuješ.“

Kývla jsem a opřela se lokty o stůl, protože se mi nechtělo dál přehrabovat ve své psychice. Na to jsem byla příliš unavená. „Jsem si docela jistá, že je to Dan Smather, ale na tom nesejde. Glenn je komisnější než skřítek v místnosti plné žab, ale Trentovi to stejně projde.“ V myšlenkách jsem se přesunula od Ivy k zmrzačenému Danovu tělu přivázanému k židli. „Trent je příliš chytrý, než aby zanechal na těle nějakou stopu,“ řekla jsem. „Vlastně nechápu, proč ho měl vlastně v sídle.“

Kývla a obrátila pozornost zpátky k obrazovce. „Možná ho tam sám dal.“

Přes obličej mi přelétla hořkost. „Totéž si myslí i Glenn. Myslí si, že Trent je vrah, ale chtěl, abychom tělo našli, protože věděl, že ho s ním nedokážeme nijak spojit, takže bude dvakrát těžší obvinit ho z vraždy, až příště udělá chybu. Odpovídalo by to reakci Sáry Jane. Nezná Dana Smathera o nic víc než svého pošťáka, ale něco…“ Zaváhala jsem a snažila se najít správná slova pro své pocity. „Něco není v pořádku.“ Vzpomněla jsem si na fotku, kterou mi dala. Stejnou jsem viděla i u něj na televizi. Měla jsem si uvědomit, že jejich vztah je falešný.

Začínala jsem pochybovat o svém záštiplném přesvědčení, že vraždy má na svědomí Trent, a to mě znepokojovalo. Byl schopen vraždy − viděla jsem to na vlastní oči − ale zmrzačené, vykrvácené tělo, zmučené a přivázané ke křeslu, se v ničem nepodobalo čisté, rychlé smrti, kterou připravil svému genetikovi. Zamyšleně jsem se natáhla pro sušenku. Ukousla jsem si, vstala a vydala se k ledničce, abych se rozhodla, co udělám k večeři. Na problému jsem zatím nechala pracovat své podvědomí. Mohla bych uvařit něco speciálního. Už to bylo dlouho, co jsem naposledy udělala něco jiného, než jen otevřela krabice a ohřála obsah na sporáku.

Pohlédla jsem na Ivy a cítila zároveň vinu i úlevu. Nebylo divu, že si myslela, že chci být něčím víc než spolubydlící. Byla to částečně i moje vina. Vlastně z velké části.

„Co udělal Trent, když jsi našla tělo?“ zeptala se Ivy, cvakala myší a kontrolovala chatroomy. „Tvářil se provinile?“

„Ach ne,“ řekla jsem. Potlačila jsem nepříjemné pocity, vytáhla z mrazáku čtvrt kila libového hovězího a hodila ho do dřezu. „Tvářil se překvapeně, ale ne proto, že jsem našla tělo, ale že bylo Danovo. Proto se mi nelíbí nápad, že ho tam schoval sám, aby si kryl záda. Jenže rozhodně ví víc, než říká.“ Zadívala jsem se z okna na sluncem zalitou zahradu a třpytivá křídla skřítkovských dětí, které zaháněly migrujícího kolibříka z posledních lobelek. Určitě migroval. Jenks by podobného vetřelce v zahradě nikdy nepřipustil, to by ho raději zabil.

Děti volaly a pokřikovaly a společně se snažily vypudit nešťastného ptáčka ze zahrady a já se zatím v myšlenkách vrátila k tomu, jak se Trent tvářil, když jsem zjistila, že se mu kanceláří táhne silová čára. Víc ho rozčílilo, že jsem objevila silovou čáru než Danovo tělo.

Silová čára. Ta představovala skutečnou otázku. Zábly mě prsty, proto jsem se otočila a utřela si kousky ledu z masa do ručníku místo do kostýmku. Pohlédla jsem na okno a přemýšlela, jestli upoutám pozornost, když ho zavřu, nebo jestli mám riskovat a doufat, že Jenksovy děti jsou příliš zaměstnané, než aby nás špehovaly. Ivy si odsedla od počítače, protože si všimla mého nečekaného tajnůstkářství. Jenks nedokáže držet jazyk za zuby a já nechtěla, aby věděl, co tuším o Trentově původu. Pustil by si pusu na špacír a Trent by si najal letadlo a „náhodou“ nechal shodit na naši čtvrť atomovku, aby umlčel fámy.

Zatáhla jsem aspoň závěs a zůstala stát u okna, abych viděla stín skřítkovských křídel, kdyby některé z dětí přilétlo dost blízko na to, aby nás slyšelo. „Trent má v kanceláři silovou čáru,“ řekla jsem tiše.

Ivy na mě v modrém šeru zírala. „Fakt? To je ale náhoda.“

Nedocházelo jí to. „Znamená to, že ji musí používat,“ ponoukla jsem ji.

„A…“ povytáhla tázavě obočí.

„Kdo může používat silové čáry?“ napověděla jsem.

Čelist jí poklesla, když pochopila. „Je člověk nebo čaroděj,“ vydechla. Vyskočila na nohy tak rychle, až jsem znervózněla. Přistoupila ke dřezu, odsunula stranou závěs a hlasitě zabouchla okno. „Ví Trent, že jsi ji viděla?“ zeptala se a její oči vypadaly v šeru černé.

„Ach ano.“ Zašla jsem si pro další sušenku a nepozorovaně se od ní vzdálila. „Musela jsem ji použít k nalezení těla.“

Stiskla rty a štíhlé tělo se jí napjalo. „Už zase jsi položila hlavu na špalek. Svoji, moji, Jenksovu i celé jeho rodiny. Trent udělá cokoli, aby to utajil.“

„Kdyby mu to dělalo starosti, neriskoval by a nepostavil by si na ní kancelář,“ protestovala jsem a doufala, že mám pravdu. „Mohl ji najít kdokoli. Pořád může být inderlanďan nebo člověk. Jsme v bezpečí, obzvláště když se o silové čáře nikomu nezmíním.“

„Může to dojít Jenksovi,“ trvala na svém. „A víš, že to vykecá. Proslavil by se, kdyby zjistil, co Trent je.“

Sebrala jsem sušenku. „Co mám dělat? Když mu povím, aby o silové čáře nikomu neříkal, jen se bude snažit zjistit proč.“

Bubnovala prsty na pult a já jedla piškot s krémem. V znepokojivé ukázce síly se na jedné ruce vyšvihla nahoru a posadila se na pult. Celá tvář jí ožila a svraštila tenká obočí, protože se jí naskytla příležitost rozluštit dávné tajemství. „Takže co asi je? Člověk nebo čaroděj?“

Vrátila jsem se ke dřezu a pustila na zmrzlé maso horkou vodu. „Ani jedno,“ přiznala jsem otevřeně. Ivy mlčela a já zastavila vodu. „Není ani jedno, Ivy. Vsadila bych život na to, že není čaroděj, a Jenks přísahá, že je víc než člověk.“

Proto zůstávám? přemýšlela jsem a dívala se, jak jí září oči a mysl pracuje do rytmu s mojí. Její logika, má intuice. Navzdory problémům dobře spolupracujeme. Jako vždy.

Ivy zavrtěla hlavou a její rysy se v modrém šeru rozmazaly, ale já cítila, jak její napětí sílí. „Žádná jiná varianta neexistuje. Když eliminuješ všechny možnosti, dostaneš odpověď, i když se zdá nepravděpodobná.“

Nepřekvapilo mě, že cituje Sherlocka Holmese. Upjatá logika a drsné chování fiktivního detektiva odpovídaly Ivyině osobnosti. „No, když se chceš bavit o nemožném,“ zamumlala jsem, „můžeš přihodit i démony.“

„Démony?“ Ivy ztuhla.

Zlobně jsem zavrtěla hlavou. „Trent není démon. Zmínila jsem se o tom jen proto, že démoni pocházejí ze záhrobí a ovládají silové čáry.“

„Zapomněla jsem,“ vydechla. Tichý zvuk mě zamrazil u páteře, ale tolik se soustředila na úvahy, že si nevšimla, jak mě děsí. „Tím chceš říct, že jste spřízněni. Čarodějové a démoni.“ Uraženě jsem si odfrkla a ona omluvně pokrčila rameny. „Promiň. Nevěděla jsem, že jsi na to citlivá.“

„Nejsem,“ prohlásila jsem upjatě, i když jsem byla. Asi před deseti lety se strhl velký humbuk, když se jedné vlezlé ženské v oboru inderlandské genealogie dostaly do rukou rodokmeny, které přečkaly Zvrat, a ona z nich vyvodila, že když čarodějové dokáží manipulovat silovými čárami, musí stejně jako démoni pocházet ze záhrobí. Čarodějové nejsou s démony nijak spřízněni. Ale k naší hanbě nás věda donutila přiznat, že jsme se vyvinuli spolu s nimi v záhrobí.

Ona žena kvůli té nechutné informaci získala finanční podporu, pak zašla ve své teorii ještě dál a s odkazem na mutaci ribonukleové kyseliny dokázala, že masová migrace na tuto stranu silových čár proběhla asi před pěti tisíci lety. Čarodějná mytologie tvrdila, že migraci způsobilo povstání démonů a že v záhrobí zůstali jen elfové, aby pošetile svedli marnou bitvu, protože odmítli opustit milovaná pole a lesy a dovolit, aby je démoni zničili a pošpinili. Znělo to jako dobrá teorie a elfové všechny dějinné záznamy ztratili, když konečně vzdali svoji planou snahu a před nějakými dvěma tisíci lety nás následovali.

Z toho, že lidé ve stejné době objevili vlastní schopnosti ovlivňovat silové čáry, byli obviněni elfové a jejich míšení s lidmi, jehož cílem bylo zabránit vyhynutí rasy, které odstartovali démoni a zakončil Zvrat. V myšlenkách jsem se vrátila k Nickovi a nahrbila ramena. Je jen dobře, že čarodějové jsou tak vzdáleni lidem, že ani magie nedokáže rozdíly překonat. Kdo ví, co by nevycvičený potomek čarodějnice a člověka s pomocí silových čár provedl? Je už dost zlé, že do záležitostí silových čár vtáhli lidi elfové. Elfská schopnost ovládat magii silových čár vklouzla do lidských genů, jako by tam patřila. Šlo to tak snadno, že to až vyvolávalo otázky.

Elfové? uvažovala jsem a zamrazilo mě. Odpověď mi celou dobu zírala přímo do obličeje. „Ach, můj bože,“ zašeptala jsem.

Ivy vzhlédla, a když spatřila můj výraz, přestala klátit nohama.

„Je elf,“ zašeptala jsem a vzrušení z objevu mi rozbušilo srdce. „Nevymřeli při Zvratu. Je elf. Trent je zatracený elf!“

„Moment, počkej chvíli,“ varovala mě Ivy. „Jsou mrtví. Kdyby ještě nějací žili, Jenks by to věděl. Vyčenichal by je.“

Zavrtěla jsem hlavou, přistoupila ke dveřím do chodby a rozhlédla se po okřídlených špezích. „Ne, pokud se elfové ukryli na celé jedno pokolení skřítků a víl. Zvrat je prakticky vyhladil, a nebylo by proto těžké, aby se elfové, kteří přežili, schovali, dokud i poslední skřítek, který znal jejich pach, nezemřel. Žijí jen asi dvacet let, myslím skřítky.“ Slova se ze mě doslova sypala, jak jsem se snažila vyslovit všechno, co mi přišlo na mysl, co nejrychleji. „A sama jsi viděla, že Trent nemá rád ani skřítky, ani víly. Je to skoro fobie. Sedí to! Nemůžu tomu uvěřit! Přišly jsme na to!“

„Rachel,“ chlácholila mě Ivy a zavrtěla se na pultu. „Nebuď hloupá. Není elf.“

Založila jsem si paže na hrudi a vztekle stiskla rty. „Spí v poledne a o půlnoci,“ řekla jsem, „a nejaktivnější je za úsvitu a za soumraku, stejně jako dříve elfové. Má skoro upíří reflexy. Má rád samotu, ale je zatraceně dobrý v manipulaci s ostatními. Můj bože, Ivy, ten chlap se mě pokusil uštvat za úplňku na koni!“ Rozhodila jsem pažemi. „Viděla jsi jeho zahrady a umělý les. Je elf! A stejně tak i Quen a Jonathan.“

Zavrtěla hlavou. „Zemřeli. Všichni. Co by získali tím, kdyby přesvědčili lidi i inderlanďany o tom, že jsou všichni mrtví? Sama nejlíp víš, že druhy na pokraji vyhynutí doslova zasypáváme penězi. Hlavně ty inteligentní.“

„Nevím,“ řekla jsem a dráždilo mě, že mi nevěří. „Lidstvu se nikdy nelíbilo, že jim kradou děti a vyměňují je za vlastní neduživá novorozeňata. Už jen proto bych držela pusu na zámek a nevystrkovala hlavu, dokud by si všichni nemysleli, že je po mně.“

Ivy vydala nevěřícný hrdelní zvuk, ale já viděla, že začíná měnit názor. „Pracuje se silovými čárami,“ naléhala jsem. „Sama jsi to řekla. Když vyřadíme všechny možnosti, získáme odpověď, ať už je jakkoli nepravděpodobná. Není ani člověk, ani čaroděj.“ Zavřela jsem oči a vzpomněla si, že jsem jako norek při pokusu o útěk pokousala jak Jonathana, tak Trenta. „Nemůže být. Jeho krev chutná jako skořice a víno.“

„Je elf,“ řekla Ivy a její hlas zněl šokujícím způsobem mdle. Otevřela jsem oči. Její tvář byla plná života a doslova zářila. „Proč jsi mi neřekla, že chutná po skořici?“ řekla, sklouzla z pultu a při doskoku na linoleum nezpůsobily její černé kotníkové boty žádný zvuk.

Pud sebezáchovy mě přiměl o krok ustoupit, než jsem si to vůbec uvědomila. „Myslela jsem, že to bylo drogami, kterými mě omráčil,“ řekla jsem a nelíbilo se mi, že ji k pohybu přiměla zmínka o krvi. Hnědé duhovky jí mizely za rozšiřujícími se zorničkami. Byla jsem si jistá, že za to může vzrušení z odhalení Trentova původu, a ne fakt, že stojím v její kuchyni, srdce mi bláznivě buší a potí se mi dlaně. I tak… se mi to nelíbilo.

Mysl mi horečnatě pracovala, přesto jsem po ní střelila varovným pohledem a přesunula se za ostrůvek. Dobrá, takže vím, co Trent je. Kdybych se o tom zmínila, určitě by si se mnou promluvil, ale jak říct masovému vrahovi, že znáte jeho tajemství, aniž by vás zabil?

„Nepovíš mu, že to víš, že ne?“ řekla Ivy, omluvně na mě pohlédla a opřela se zády o pult v okaté snaze držet se co nejdál.

„Musím si s Trentem promluvit. A pokud mu tohle předložím na stříbrném podnose, sejde se se mnou. Budu v pořádku. Pořád mám informace, kterými ho vydírám.“

„Pokud mu třeba jen zavoláš, obviní tě Edden z obtěžování,“ varovala Ivy.

Pohled mi padl na pytlík sušenek s malinkým dubem ve znaku. Pomalu jsem si přisunula pytlík blíž a vytáhla sušenku v podobě figurky s končetinami. Ivy se zadívala na sáček, pak zvedla oči ke mně. Téměř jsem viděla, jak se její myšlenky rovnají do řady s mými. Věnovala mi jeden ze vzácných upřímných úsměvů, který odhalil nepatrný záblesk zubu. Na tváři se jí usadil lstivý, a přesto téměř stydlivý výraz, který ji celou oživil.

Zachvěla jsem se a vnitřnosti se mi stáhly. „Myslím, že vím, jak upoutat jeho pozornost,“ řekla jsem, ukousla čokoládové figurce hlavu a utřela si z prstů drobky. Ale vzadu v mysli mi hlodala nová otázka, kterou vyvolaly Nickovy neustálé obavy. Vzrušila mě představa nadcházejícího rozhovoru s Trentem… nebo záblesk Ivyiných bílých zubů?