23

Dieselový motor nepříjemně rachotil, když se autobus rozjel a pustil se nahoru do kopce. Stála jsem na plevelem obrostlém chodníku, čekala, dokud neodjel, teprve pak jsem přešla ulici. Tiché svištění aut tvořilo příjemnou kulisu pro ptáky, hmyz a občasné kvákání kachny. Otočila jsem se, protože jsem na sobě cítila něčí pohled.

Byl to dlak s černými vlasy po ramena a se štíhlým tělem, které prozrazovalo, že běhá stejně často po dvou jako po čtyřech. Obrátil pozornost ode mě k parku, opřel se pohodlněji o strom a upravil si obnošený kožený kabát. Zaváhala jsem, protože jsem ho viděla na univerzitě, ale on se odvrátil, stáhl si čepici hlouběji do čela a nevšímal si mě. Něco ode mě chtěl, ale očividně věděl, že mám práci, a byl ochotný počkat.

Samotáři už takoví jsou a podle jeho sebevědomého, samorostlého vzhledu jsem hádala, že on k nim patří. Asi pro mě měl úkol, ale nechtěl mi zaklepat rovnou na dveře, bylo mu milejší počkat a odchytit mě, až nebudu mít práci. Nebylo by to poprvé. Dlaci mají sklony považovat každého, kdo žije na posvátné půdě, za tajuplného a zvláštního.

Cenila jsem si jeho profesionality, vykročila jsem po chodníku opačným směrem, než kterým odjel autobus, a do zad mě hřálo slunce. Mám ráda Eden Park, obzvláště tento konec, který byl jen velmi málo používaný. Muzeum umění, kde Nick pracoval na čištění artefaktů, leželo jen kousek odtud a občas jsme si tak dali můj oběd a jeho večeři na malé vyhlídce nad Cincinnati. Ale mým oblíbeným místem byl výběžek obrácený opačným směrem, k řece a k Díře.

Otec mě sem brával vždy v sobotu ráno, jedli jsme koblihy a házeli drobky kachnám. Moje nálada potemněla, protože jsem si vzpomněla, že mě sem jednou vzal po hádce s matkou. Byla noc a my sledovali, jak se v Díře na opačné straně řeky rozsvěcují světla, jako by svět pokračoval dál bez nás a my byli chyceni v kapce času, která visela na okraji přítomnosti, zdráhala se ukápnout a vyklidit prostor následující. Povzdychla jsem si, přitáhla si krátkou koženou bundičku blíž k tělu a dívala se, kam šlapu.

Včera jsem poslala Trentovi po zvláštním poslovi pytlík sušenek s kartičkou, na které stálo prosté: „Znám pravdu.“ Pytlík i samotné sušenky se pyšnily urážlivou směsicí elfské a magické propagandy, kterou zcela nevyvrátily ani osvícené časy po Zvratu. Hned ráno mě probudilo zvonění telefonu. A další zvonění, když se záznamník vypnul. A další. A další. A další.

Osm ráno byla pro čarodějku hříšně brzká hodina − spala jsem teprve čtyři hodiny − ale Jenks nemohl telefon zvednout a probudit Ivy by nebyl dobrý nápad. Sečteno a podtrženo, Trent mě pozval k sobě na čaj. Ani nápad. Řekla jsem Jonathanovi, ať se se mnou Trent sejde ve čtyři, potom co si schrupne, v Eden Parku u mostu Twin Lakes Bridge.

Twin Lakes Bridge bylo dost vznešené jméno pro betonový můstek pro pěší, ale znám trola, který pod ním žije, a vím, že se na něj můžu v případě nutnosti spolehnout. Voda zurčící po umělých kaskádách naruší špehovací čáry, a co víc, o fotbalové neděli bude park skoro opuštěný, takže budeme mít soukromí, a přitom tu bude dost lidí na to, aby Trent udělal nic pitomého, jako třeba že by mě rovnou zabil.

Přinutila jsem se odtrhnout pohled od chodníku, protože jsem míjela Glennovo neoznačené služební auto zaparkované v zákazu u obrubníku. Asi dostal za úkol dohlédnout na Trenta. Dobře. Znamenalo to, že nebudu muset uspat důstojníka, kterého Edden na Trenta nasadil, abych si s ním mohla promluvit v soukromí.

Schválně jsem si s sebou nevzala žádné talismany, jen obvyklý prstýnek na malíku. A neměla jsem ani kabelku, která by se mi mohla připlést pod nohy. Vzala jsem si jen řidičák a lístek na autobus. Všechno osobní jsem nechala doma ze dvou důvodů. Nejenže se mi bude líp utíkat, kdyby se Trent přece jen o něco pokusil, ale Trent nebude moct tvrdit, že jsem mu podstrčila nějaký talisman.

Z rychlé chůze mě bolela lýtka. Rozhlédla jsem se po parku a zjistila, že je přesně tak pustý, jak jsem doufala. Zajela jsem o zastávku dál, protože jsem se chtěla dobře rozhlédnout, než vystoupím. A kromě toho je nemožné udělat dojem, když musíte jet autobusem. Ani kožené kalhoty, bunda a červená blůzka by nepomohly.

Zpomalila jsem a prohlédla si vodu v rybníčku, která zezelenala síranem měďnatým, a bujnou trávu. Stromy pomalu měnily barvu, ale listí ještě nespálil mráz. Trentova deka působila na trávě jako rudá skvrna. Byl sám a předstíral, že si čte. Přemýšlela jsem, kde je asi Glenn, a dospěla jsem k závěru, že pokud se neschovává za několika mohutnými stromy nebo v bytech přes ulici, najdu ho asi na veřejných záchodcích.

Zamávala jsem na Jonathana, který stál trucovitě na slunci vedle šedé limuzíny. Očividně ze mě neměl radost. Zvedl zápěstí k ústům a promluvil do hodinek. Při představě, že mě Quen pozoruje ze stromů, se mi stáhl žaludek. Přinutila jsem se pomalu vykročit k veřejným toaletám a mé upíry vyrobené boty přitom na chodníku nevydaly jediný zvuk.

Záchodky vypadaly elegantně a hovořily o lepších časech, stěny porůstal břečťan a střecha byla z cedrových šindelů. Kovové okenice a dveře propůjčovaly stavbě dojem věčnosti, rostliny ji naopak dusily. Opravdu jsem našla Glenna na pánských záchodcích. Stál na jedné z toalet zády ke mně a vybitým okýnkem sledoval dalekohledem Trenta. Most měl také na dohled a já se hned cítila líp, když jsem věděla, že mě uvidí.

„Glenne,“ řekla jsem a on se otočil a málem přitom spadl do mísy.

„Panebože!“ zaklel, střelil po mně temným pohledem, pak obrátil pozornost zpátky k oknu. „Co tu děláš?“

„Taky ti přeju dobré ráno,“ řekla jsem zdvořile, i když jsem mu toužila jednu vrazit a zeptat se, proč se mě včera nezastal a nedovolil mi dál pracovat. Místnost páchla chlórem a neměla žádné přepážky. Dámské toalety mají aspoň kabinky.

Ztuhnul, ale musela jsem ho pochválit za to, že se ani na okamžik neodvrátil od Trenta. „Rachel,“ varoval. „Jdi domů. Nevím, jak jsi zjistila, kde Trenta hledat, ale pokud se k němu přiblížíš, osobně tě předám IBA.“

„Podívej, omlouvám se,“ řekla jsem. „Udělala jsem chybu. Měla jsem počkat na svolení, než jsem vstoupila na místo činu, ale Trent mě požádal o schůzku, takže se můžeš jít zvrátit.“

Glenn nechal dalekohled klesnout a překvapeně na mě pohlédl.

„Čestné skautské,“ řekla jsem a uštěpačně mu zasalutovala.

V očích se mu objevil vzdálený, zamyšlený pohled. „Už to není tvůj případ. Jdi odsud, než tě dám zatknout.“

„Aspoň jsi mě včera mohl dostat k Trentovu výslechu,“ řekla jsem a útočně vykročila. „Proč jsi dovolil, aby mě odstavili? Byl to můj případ!“

Položil ruku na rádio u opasku hned vedle zbraně. Vztek v jeho hnědých očích neměl nic společného se mnou. „Fušovala jsi do mého případu. Řekl jsem ti, ať se držíš zpátky, a tys neposlechla.“

„Omluvila jsem se. A beze mě bys ani žádný případ neměl,“ vykřikla jsem. Frustrovaně jsem si založila ruku v bok a druhou zlostně zvedla, zarazila jsem se ale, protože v tu chvíli někdo vešel. Byl to nehezký muž v nevkusném obleku. Na tři šokované údery srdce zůstal stát a těkal pohledem od Glenna, který stál v drahém černém obleku na záchodě, ke mně v kožených kalhotách a v bundě.

„Ach, přijdu později,“ řekl a pospíšil si pryč.

Otočila jsem se zpátky ke Glennovi a musela nešikovně zaklonit hlavu, abych na něj viděla. „Díky tobě už nesmím pracovat pro FIK. O své schůzce s Trentem jsem tě informovala jen ze zdvořilosti jako jeden profesionál druhého. Takže si dej zpátečku a nepleť se do toho.“

„Rachel…“

Přimhouřila jsem oči. „Nezahrávej si se mnou, Glenne. Trent mě o schůzku požádal.“

Ustarané vrásky okolo Glennových očí se prohloubily. Viděla jsem, jak bojuje sám se sebou. Vůbec bych se neobtěžovala s ním mluvit, ale kdyby mě uviděl s Trentem, zavolal by všechny od táty až po pyrotechnické komando.

„Je to jasné?“ řekla jsem ostře, když sestoupil ze záchodu.

„Pokud zjistím, že jsi mi lhala…“

„Jo, jo, jo.“ Obrátila jsem se k odchodu.

Natáhl se po mně. Vycítila jsem to, ucukla a otočila se. Zavrtěla jsem varovně hlavou, ale on vytřeštil oči nad mojí rychlostí. „Ty to prostě nechápeš, že ne?“ řekla jsem. „Nejsem člověk, tohle je inderlandská věc a ty na ni absolutně nestačíš.“ A s touto příjemnou myšlenkou, která mu v noci určitě nedá spát, jsem se otočila a vypochodovala do slunečního svitu. Věřila jsem, že na mě dohlídne a nebude se mi plést do cesty.

Klátila jsem při chůzi pažemi, abych ze sebe dostala poslední zbytky adrenalinu, a když na mě upřel pohled Jonathan, zaštípalo mě na kůži. Ignorovala jsem ho, zamířila k betonovému mostu a snažila se zjistit, kde se schoval Quen. Na opačné straně dvou rybníčků seděl na dece Trent. Pořád držel v ruce knihu, ale věděl, že tu jsem. Nechá mě čekat, což mi vůbec nevadilo. Ještě jsem na něj nebyla připravená.

Hluboko ve stínu mostu se táhl rychle tekoucí potok, který oba rybníky spojoval. Když jsem postavila nohu na most, zachvěla se v proudu fialová skvrna.

„Hejdy hej,“ řekla jsem a zastavila se kousek od vrcholu mostu. Jo, znělo to dost hloupě, ale byl to tradiční pozdrav mezi troly. S trochou štěstí bude pánem mostu pořád Vostroun.

„Hejdy hó,“ řekla tmavá skvrna ve vodě, trhaně se pohnula, kolem se rozběhly vlnky a nad hladinou se objevila mokrá, zbrázděná tvář. Modrou kůži mu porůstaly řasy a nehty měl bílé od omítky, kterou seškrabával z mostu, aby si doplnil stravu.

„Vostroune,“ řekla jsem radostně, protože jsem ho poznala podle bílého oka, o které přišel kdysi v bitce. „Jak ti teče voda?“

„Důstojnice Morganová,“ řekl unaveně. „Můžete počkat do západu slunce? Slibuju, že večer vypadnu. Zrovna teď je slunce příliš ostré.“

Usmála jsem se. „Teď už jenom Rachel. Dala jsem u IBA výpověď. Kvůli mně se nestěhuj.“

„Opravdu?“ Ponořil se do vody, až mu nad hladinou trčela jen tlama a zdravé oko. „Tak to je fajn. Jste moc milé děvče. Ne jako ten černokněžník, kterého tam mají teď a který se vždycky objeví v poledne s elektrickými holemi a hlasitým zvonci.“

Soucitně jsem sebou trhla. Kvůli citlivé kůži nemohou trolové po většinu dne na přímé světlo. Mají sklony ničit mosty, pod kterými žijí, proto je IBA neustále vyhání. Ale je to marná bitva. Jakmile jednoho vypudí, objeví se jiný, a když se původní trol rozhodne získat domov zpátky, strhne se bitka.

„Hej, Vostroune,“ řekla jsem. „Možná bys mi mohl pomoct.“

„Pokud budu moct.“ Natáhl nafialovělou, hubenou paži a ulomil kus omítky ze spodní části mostu.

Pohlédla jsem na Trenta a viděla, že se chystá vyrazit za mnou. „Netoulal se dneska dopoledne někdo okolo mostu? Nenechal tu nějaký amulet nebo talisman?“

Olejovitá skvrna se přesunula na opačnou stranu mostu, kde mi zmizela ve stínu z očí. „Šest dětí kopalo dolů z mostu kamení, jeden pes se vyčůral u jeho paty a přešli přes něj tři dospělí lidé, dvě batolata, dlak a pět čarodějů. Před úsvitem tu byli dva upíři. Někoho kousli. Od jihozápadního konce ke mně zavanul pach krve.“

Rozhlédla jsem se, ale nic jsem neviděla. „Ale nikdo tady nic nenechal?“

„Jen krev,“ zašeptal a znělo to jako bubliny na kamení.

Trent se postavil a ometal si kalhoty. Zrychlil se mi tep a upravila jsem si pod bundou ramínko halenky. „Díky, Vostroune. Pokud si chceš zaplavat, dám za tebe pozor na most.“

„Opravdu?“ Jeho hlas byl plný naděje a nevíry. „Udělala byste to pro mě, důstojnice Morganová? Jste fakt správná ženská.“ Šmouha fialové vody zaváhala. „Nedovolíte, aby mi někdo sebral most?“

„Ne. Možná budu muset rychle zmizet, ale zůstanu, dokud budu moct.“

„Fakt správná ženská,“ řekl znovu. Dívala jsem se, jak překvapivě dlouhá fialová šmouha vyplavala zpod mostu, obeplula kamení a zmizela v hlubší vodě spodního rybníku. S Trentem budeme mít soukromí, ale trolův teritoriální instinkt byl příliš silný a já věděla, že na mě Vostroun dohlédne. Cítila jsem se zvláštně bezpečná s Glennem na pánských toaletách na jedné straně a s Vostrounem ve vodě na druhé.

Otočila jsem se zády ke slunci a ke Glennovi, opřela se o zábradlí a dívala se, jak ke mně přes trávník míří Trent. Na dece nechal umělecky naaranžované vinné sklenky, láhev v ledu a misku s jahodami, které už ale teď neplodily, takže to vypadalo, jako by byl červen, ne září. Navenek působil klidně a sebejistě, ale já cítila, jak je hluboko uvnitř nervózní, což jen dokazovalo, jak mladý ve skutečnosti je.

Na hlavu si nasadil lehký slamák, takže měl tvář ve stínu. Poprvé jsem ho viděla v něčem jiném než v obleku a snadno bych mohla zapomenout, že je vrah a obchodník s drogami. Stále vyzařoval sebejistotu bohatého obchodníka, ale díky štíhlému pasu, širokým ramenům a hladké tváři působil spíše dojmem dobře stavěného táty malého fotbalisty.

Nedbalé oblečení na rozdíl od Armaniho obleku spíše zdůrazňovalo, než ukrývalo jeho mládí. Zpod vkusné košile mu na hrudi vyčuhovaly světlé chlupy a mě napadlo, že jsou asi stejně hebké a lehounké jako blonďaté vlasy, které mu vlály okolo uší. Jak se blížil, všimla jsem si, že mhouří oči buďto nad odrazem slunce na vodě, nebo starostmi. Vsadila bych se, že to druhé, protože ruce měl sepnuté za zády, abych mu nemohla potřást pravicí.

Trent vstoupil na most a zpomalil. Výrazné obočí měl svraštělé a já si vzpomněla, jaký dostal strach, když na sebe Algaliarept vzal moji podobu. Existoval jen jeden důvod, proč to démon udělal. Trent se mě bojí, a to buďto proto, že si stále mylně myslí, že jsem na něj poštvala Algaliarepta, nebo protože jsem se mu vloupala do kanceláře třikrát za tři týdny, anebo proto, že vím, co je.

„Nic z toho,“ řekl, zašoupal botami a zastavil se.

Zalil mě studený šok. „Prosím?“ vykoktala jsem a odstrčila se od zábradlí.

„Nebojím se vás.“

Zírala jsem na něj a jeho zvučný hlas splynul se zurčením vody okolo.

„A nečtu vám v mysli, jen ve tváři.“

Tiše jsem vydechla a zavřela ústa. Jak jsem mohla tak rychle ztratit kontrolu?

„Vidím, že jste se postarala o trola,“ řekl.

„A taky o detektiva Glenna,“ dodala jsem a dotkla se vlasů, abych se ujistila, že mi kudrny neunikly z copu. „Nechá nás na pokoji, pokud neuděláte nic hloupého.“

Oči mu uraženě zchladly. Ani se nepohnul a udržoval mezi námi i nadále vzdálenost asi metru a půl. „Kde je váš skřítek?“ zeptal se.

Podrážděně jsem se narovnala. „Jmenuje se Jenks a je někde jinde. Nic neví a byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo, má totiž velkou pusu.“

Trent se znatelně uvolnil. Postavil se naproti mně, takže nás oddělovala jen úzká šíře mostu. Bylo těžké Jenksovi utéct, ale nakonec zasáhla Ivy a vzala ho s sebou na neexistující úkol. Myslím, že ve skutečnosti šla pro koblihy.

Vostroun si hrál s kachnami. Stáhl je pod vodu, pustil je a díval se, jak s hlasitým křikem odlétají. Trent se od jeho dovádění odvrátil, opřel se zády o zábradlí a zkřížil kotníky, čímž dokonale napodobil můj postoj. Byli jsme jen dva lidé, kteří se náhodně setkali, prohodili pár slov, užili si sluníčka. Jasně.

„Pokud se ta informace dostane na veřejnost,“ řekl a zadíval se na toalety v dálce za mnou, „zveřejním záznamy o tom, co se dělo na otcově malém táboře. Vypátrají vás i všechny ostatní malé spratky a budou s vámi nakládat jako s malomocnými. Pokud vás rovnou neupálí ze strachu, abyste nezmutovali a nezačali nový Zvrat.“

Změkla mi kolena. Měla jsem pravdu. Trentův otec se mnou něco udělal, nějak opravil, co se mnou bylo v nepořádku. A Trentova výhrůžka nebyla planá. V nejlepším případě by mě vyhostili na Antarktidu. Pohnula jsem jazykem a snažila se najít v ústech dost slin na to, abych mohla polknout. „Odkud to víte?“ zeptala jsem se, protože jsem byla přesvědčená, že moje tajemství je smrtonosnější než to jeho.

Upřeně se na mě zahleděl, vykasal si rukáv a odhalil svalnatou paži. Chlupy měl vybělené sluncem a kůži opálenou. Hladkost pokožky však hyzdila klikatá jizva. Zvedla jsem oči k jeho a vyčetla z nich starý vztek.

„To jste byl vy?“ vykoktala jsem. „To vás jsem odhodila na strom?“

Rychlým, úsečným pohybem si stáhl rukáv dolů a schoval jizvu. „Nikdy jsem vám neodpustil, že jsem se kvůli vám před otcem rozbrečel.“

Z uhlíků dětské zlosti, které jsem dávno považovala za vyhaslé, vzplál nový vztek. „Mohl jste si za to sám. Řekla jsem vám, abyste ji přestal zlobit!“ prohlásila jsem a vůbec mě nezajímalo, že můj hlas zní hlasitěji než okolní voda. „Jasmína byla nemocná. Tři týdny kvůli vám usínala s pláčem.“

Trent se s trhnutím narovnal. „Vy znáte její jméno?“ zvolal. „Zapište ho. Rychle!“

Nevěřícně jsem zírala. „Proč vás zajímá její jméno? Kvůli vašim posměškům si zažila krušné časy.“

„Její jméno!“ řekl Trent a rychle si prohmatal kapsy, až našel pero. „Jak se jmenovala?“

Zamračila jsem se a strčila si loknu za ucho. „Nepovím vám to,“ řekla jsem, protože jsem se styděla za to, že už jsem její jméno zase zapomněla.

Trent stiskl rty a schoval pero. „Zapomněla jste, že?“

„Proč se o ni vlastně staráte? Pořád jste ji jenom otravoval.“

Podrážděně si stáhl klobouk do očí. „Bylo mi čtrnáct. Neohrabaných čtrnáct, slečno Morganová. Zlobil jsem ji, protože jsem ji měl rád. Až si příště vzpomenete na její jméno, ocenil bych, kdybyste si ho zapsala a poslala mi ho. V pitné vodě v táboře byly látky blokující dlouhodobou paměť a já bych rád věděl, jestli…“

Zmlkl a já viděla, jak mu očima probleskly emoce. Začínala jsem být zběhlá v jejich čtení. „Chcete vědět, jestli žije,“ dokončila jsem za něj a poznala, že jsem hádala správně, protože odvrátil pohled. „Proč jste tam byl vy?“ zeptala jsem se a skoro jsem se bála, že mi odpoví.

„Můj otec tábor vlastnil. Kde jinde jsem měl trávit léto?“

Jeho intonace a lehké napětí ve tváři mi prozradily, že šlo o víc. Zahřálo mě uspokojení; odhalila jsem tik, který mi prozradí, když bude lhát. Teď už stačilo najít stejný tik pro pravdu a už nikdy mi nedokáže úspěšně zalhat.

„Jste stejně odporný jako váš otec,“ řekla jsem znechuceně, „vydíráte lidi tím, že jim nabízíte lék, který nutně potřebují, výměnou za to, že se stanou vašimi loutkami. Vaši rodiče vybudovali impérium na utrpení stovek, možná tisíců lidí, pane Kalamacku. A vy nejste jiný.“

Trentovi se téměř neznatelně zachvěla brada a já měla dojem, že okolo něj vidím tančit jiskry, ale asi si s mojí myslí jen zahrávala vzpomínka. Musí to být něco elfského. „Nebudu se před vámi ospravedlňovat,“ řekl. „Vy jste se taky stala velmi zběhlou ve vydírání. Odmítám se s vámi hašteřit o to, kdo komu před víc než deseti lety ublížil. Chci si vás najmout.“

„Najmout?“ zvolala jsem a nevěřícně si založila ruce v bok. „Snažil jste se mě zabít v krysích zápasech a myslíte si, že pro vás budu pracovat? Že vám pomůžu očistit vaše jméno? Zavraždil jste ty čaroděje. A já to dokážu.“

Rozesmál se, a když se smíchem zlomil v pase, klobouk mu zastínil obličej.

„Co je na tom tak směšného?“ obořila jsem se na něj a cítila se hloupě.

„Vy.“ Oči mu zářily. „V té krysí díře jste nebyla v žádném nebezpečí. Prostě jsem chtěl, abyste pochopila svoji situaci. Ale našel jsem si tam několik velmi vlivných přátel.“

„Vy jeden…“ Stiskla jsem rty a zaťala ruku v pěst.

Trentovo veselí zmizelo, naklonil hlavu varovně na stranu a couvl. „To bych nedělal,“ pohrozil a zvedl prst. „Opravdu bych to nedělal.“

Zhoupla jsem se na patách a kolena se mi třásla při vzpomínce na jámu. Žaludek se mi stáhl, když jsem si vzpomněla na bezmoc, kterou jsem cítila, na to, jak jsem byla nucena zabít, nebo být zabita. Byla jsem Trentovou hračkou. Štvanice, kterou na mě uspořádal v lese, se s tím nedala srovnávat. Koneckonců jsem u něj tehdy kradla.

„Dobře mě poslouchejte, Trente,“ zašeptala jsem, ale pomyšlení na Quena mě donutilo ustoupit, až jsem se zády dotkla studeného betonu zábradlí. „Nebudu pro vás pracovat. Dostanu vás. Najdu způsob, jak vás spojit s těmi vraždami.“

„Ach, prosím vás,“ řekl a mě napadlo, jak rychle se z nás, z milionářského obchodníka a zkušené nezávislé agentky, stali dva lidé dohadující se o dávných křivdách. „Pořád vám jde o tohle? Dokonce i kapitán Edden si uvědomuje, že tělo Dana Smathera do stájí někdo nastrčil, proto poslal svého syna, aby mě sledoval, místo aby vznesl obvinění. A co se týká mého kontaktu s oběťmi, ano, mluvil jsem s nimi, protože jsem je chtěl zaměstnat, ne je zabít. Jste velmi schopná agentka, slečno Morganová, ale mizerný detektiv. Jste příliš netrpělivá a spoléháte na intuici, ale ta vás jen žene vpřed, brání vám udělat krok zpátky.“

Uraženě jsem si založila ruce v bok a vydala nevěřícný zvuk. Jak si dovoluje mě poučovat?

Trent sáhl do kapsy u košile, vytáhl bílou obálku a podal mi ji. Předklonila jsem se, sebrala ji, narovnala se a otevřela ji. Dech se mi zadrhl v hrdle, protože jsem uvnitř našla dvacet nových stodolarových bankovek.

„Deset procent předem, zbytek až splníte úkol,“ řekl a já ztuhla a snažila se tvářit nonšalantně. Dvacet tisíc dolarů? „Chci, abyste zjistila, kdo je vrah. Už tři měsíce se snažím najmout čaroděje silových čar a každý skončí mrtvý. Začíná mě to unavovat. Chci jen jméno.“

„Jděte k čertu, Kalamacku,“ řekla jsem, a když si obálku odmítl vzít zpátky, hodila jsem ji na zem. Byla jsem rozzlobená a cítila jsem bezmoc. Přišla jsem s informacemi, kterými jsem z něj chtěla vynutit přiznání. Místo toho mi vyhrožoval, urážel mě a pak se mě pokusil podplatit.

Nevzrušeně se sehnul, zvedl obálku, několikrát s ní plácl o dlaň, aby ji oprášil, a schoval ji. „Uvědomujete si, že díky kousku, který jste včera předvedla, jste další na vrahově seznamu? Dokonale odpovídáte profilu. Dokázala jste, že umíte ovládat magii silových čar, a dneska jste přišla na naše malé dostaveníčko.“

Zatraceně. Na to jsem zapomněla. Pokud Trent skutečně není vrah, pak nemám nic, čím bych zastavila skutečného vraha, až si pro mě přijde. Najednou mi připadalo, že slunce už nehřeje tak jako dřív. Nedokázala jsem popadnout dech a dělalo se mi nevolno z představy, že budu muset najít skutečného vraha, než on najde mě.

„Tak,“ řekl Trent hlasem hladším než vodní hladina. „Vezměte si ty peníze, abych vám mohl říct, co se mi podařilo zjistit.“

Žaludek se mi stáhl a pohlédla jsem mu do výsměšných očí. Udělám přesně to, co po mně chtěl. Zmanipuloval mě, abych mu pomohla. Zatraceně, zatraceně a zatraceně. Přešla jsem na jeho stranu mostu a zády ke Glennovi jsem se lokty opřela o zábradlí. Vostroun byl hluboko pod vodou a jen nepřítomnost kachen napovídala, že tu vůbec je. Trent stál vedle mě.

„Poslal jste Sáru Jane za FIK, aby Edden přizval k vyšetřování mě?“ zeptala jsem se hořce.

Trent přešlápl a ocitl se tak blízko, že jsem cítila čistou vůni jeho kolínské. Jeho blízkost se mi nelíbila, ale kdybych se odsunula, poznal by, že mi vadí. „Ano,“ řekl tiše.

V jeho hlase jsem uslyšela podtón pravdy, na který jsem čekala, a vzrušení mě téměř připravilo o dech. Tady to je. Mám to. Už mi nikdy nedokáže zalhat. Když jsem si v duchu prošla naše předchozí rozhovory, uvědomila jsem si, že mi zalhal jen jednou, a to když jsem se ptala na to, proč trávil léta v otcově táboře. Jinak mi nikdy nelhal. Nikdy.

„Nezná ho, že?“ hádala jsem.

„Několikrát si spolu vyšli, aby udělali ten obrázek, ale jinak ne. Bylo téměř jisté, že ho zavraždí, když přijme práci u mě, ale snažil jsem se ho ochránit. Quen je velmi rozčilený,“ řekl lehce a pohled upřel na vodu, kterou čeřil Vostroun. „Skutečnost, že se tělo pana Smathera objevilo u mě ve stáji, napovídá, že vrah je stále sebejistější.“

Zavřela jsem oči a snažila se uspořádat si myšlenky. Trent čaroděje nezabil. Udělal to někdo jiný. Mohla jsem buďto přijmout peníze a pomoct Trentovi vyřešit problém s jeho zaměstnanci, anebo jsem to mohla udělat zadarmo. Rozhodla jsem se udělat to za odměnu. „Jste bastard, víte to?“

Trent poznal, že jsem pochopila, a usmál se. Jen taktak jsem mu neplivla do tváře. Jeho dlouhé ruce visely přes okraj zábradlí. Slunce dodalo jeho opálení teplou, zlatavou barvu, která ve srovnání s bílou košilí téměř zářila, obličej měl ve stínu. Pramínky vlasů mu poletovaly ve vánku a téměř se dotýkaly mých vlastních neposedných kudrn.

Ledabyle sáhl do kapsy u košile a podal mi obálku, naše těla ji přitom ukryla před Glennovým pohledem. Když jsem si ji brala, cítila jsem se špinavá. Schovala jsem ji pod bundu a zastrčila za opasek kalhot.

„Výtečně,“ řekl vřele a upřímně. „Jsem rád, že spolupracujeme.“

„Jděte se zvrátit, Kalamacku.“

„Jsem si téměř jist, že vrahem je mistr upír,“ řekl a ustoupil ode mě.

„Který?“ zeptala jsem se znechucená sama sebou. Proč to vlastně dělám?

„Nevím,“ přiznal a shodil úlomek omítky ze zábradlí do vody. „Kdybych to věděl, už bych se o něj postaral.“

„To se vsadím,“ řekla jsem kysele. „Proč je nezabijete všechny? Vyřešilo by to váš problém.“

„Nemůžu náhodně probodávat upíry kůlem, slečno Morganová,“ řekl a mně dělalo starosti, že vzal otázku vážně, když já ji myslela sarkasticky. „Je to nelegální, a kromě toho bych rozpoutal upíří válku. Cincinnati by to nemuselo přežít. A utrpěly by mé obchodní zájmy.“

Uculila jsem se. „Ach, a to bychom nechtěli, že?“

Trent si povzdychl. „Maskujete svůj strach uštěpačností a působíte díky tomu velmi mladě.“

„A když si vy hrajete s perem, působíte nervózně,“ odsekla jsem. Bylo příjemné hádat se s někým, kdo mě nekousne, když se spor vymkne z ruky.

Zacukalo mu v oku. Stiskl rty, až mu zbělely, a otočil se k velkému rybníku před námi. „Ocenil bych, kdybyste do toho nezatahovala FIK. Je to inderlandská záležitost, ne lidská, a nejsem si jistý, jestli se dá IBA věřit.“

Bylo zajímavé, jak rychle přešel k termínům „oni“ a „my“. Očividně nejsem jediná, kdo zná pravdu o Trentově původu, a nelíbilo se mi, že se tím náš vztah stal mnohem intimnějším.

„Asi by mohlo jít o nějaký nový upírský coven, který se snaží získat moc tím, že mě zlikviduje,“ řekl. „Je to méně riskantní než pokusit se vyhladit některý z nižších rodů.“

Nechvástal se, prostě nechutně konstatoval fakta a já zkroutila rty při pomyšlení, že mě platí muž, pro kterého podsvětí představuje jednu velkou šachovnici. Poprvé v životě jsem byla ráda, že je táta mrtvý a nemůže se mě zeptat, proč to dělám. Na mysli mi vytanula fotka našich otců před táborovým autobusem a já si připomněla, že nemůžu Trentovi věřit. Můj otec mu věřil a zabilo ho to.

Trent si povzdychl a znělo to zároveň lítostivě i unaveně. „Moc v cincinnatském podsvětí se neustále přelévá. Všichni moji informátoři mlčí nebo jsou mrtví. Ztrácím kontakt s děním.“ Střelil po mně pohledem. „Někdo se mi snaží zabránit rozšířit moc. A bez čarodějky silových čár se dál nedostanu.“

„Chudáčku,“ posmívala jsem se mu. „Proč nečarujete sám? Je snad vaše pokrevní linie příliš pošpiněná ošklivými lidskými geny, abyste zvládl skutečnou magii?“

Sevřel zábradlí tak pevně, až mu zbělely klouby, pak se uvolnil. „Získám čarodějku silových čár. Raději bych si ji najal, než unesl, ale pokud každá čarodějka, s níž promluvím, zemře, nic jiného mi nezbude.“

„Jó,“ protáhla jsem uštěpačně. „Unášet, to vy elfové umíte nejlíp, co?“

Zaťal čelisti. „Opatrně.“

„Vždycky jsem opatrná,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že nejsem dost dobrá čarodějka na to, aby mě unesl. Dívala jsem se, jak jeho uši pomalu ztrácejí rudý odstín. Zamžourala jsem a přemýšlela, jestli jsou skutečně trochu špičaté, nebo se mi to jen zdá. Když měl na hlavě klobouk, dalo se to jen špatně odhadnout. „Mohl byste to nějak zúžit?“ řekla jsem. Dvacet tisíc dolarů za to, že properu cincinnatské podsvětí a najdu osobu, která kazí panu Kalamackovi náladu tím, že zabíjí jeho zaměstnance. Jo. To zní jako jednoduchý úkol.

„Mám spoustu nápadů, slečno Morganová. Spoustu nepřátel a spoustu zaměstnanců.“

„A žádné přátele,“ dodala jsem jedovatě a dívala se, jak se Vostroun kroutí pod hladinou jako malá příšerka z jezera Loch Ness. Pomalu jsem vydechla a představila si, co řekne Ivy, až se vrátím domů a oznámím jí, že pracuju pro Trenta. „Pokud zjistím, že mi lžete, Kalamacku, půjdu po vás osobně. A tentokrát démon neselže.“

Výsměšně se zasmál a já se k němu obrátila. „Můžete nechat toho blufování. Vy jste za mnou na jaře démona neposlala.“

Lehký vánek byl studený a já si přitáhla bundičku blíž k tělu. „Jak jste…“

Trent se zadíval na menší rybník. „Když jsem vyslechl váš rozhovor s přítelem u mě v kanceláři a viděl, jak jste na démona reagovala, pochopil jsem, že to byl někdo jiný. Musím ale přiznat, že když jste poté, co jsem démona osvobodil a poslal ho zabít osobu, která ho vyvolala, byla samá modřina a škrábanec, tak mě to skoro přesvědčilo.“

Nelíbilo se mi, že vyslechl můj rozhovor s Nickem. Nebo že zareagoval úplně stejně jako já, když jsem získala kontrolu nad Algaliareptem. Trent zašoupal nohama a v očích se mu objevila opatrná zvědavost. „Vaše démonská jizva…“ Zaváhal a na tváři se mu na okamžik usadil uštvaný výraz. „Byla to nehoda?“ dokončil.

Sledovala jsem vlnky, které rozháněl Vostroun. „Krvácela jsem tak zle, že…“ Zmlkla jsem a stiskla pevně rty. Proč mu to vykládám? „Ano. Byla.“

„Dobře,“ řekl a dál hleděl na rybník. „To rád slyším.“

Sráč, pomyslela jsem si a napadlo mě, že ten, kdo na nás Algaliarepta nasadil, dostal tu noc dvojnásobně na frak. „Někomu se nelíbilo, že jsme spolu mluvili, co?“ řekla jsem a ztuhla. Z tváře mi vyprchala krev a zadržela jsem dech. Co když jsou útoky na nás a nedávná vlna násilí nějak spojené? Možná jsem měla být první obětí lovce čarodějnic?

S bušícím srdcem jsem zůstala nehybně stát a přemýšlela. Každá z obětí zemřela ve vlastním osobním pekle: plavec se utopil, krysího pečovatele roztrhali a sežrali, dvě ženy byly znásilněny a muže, který pracoval s koňmi, něco umačkalo. Algaliarept dostal příkazem, že musím zemřít v hrůze, a dal si načas, aby zjistil, čeho se nejvíce bojím. Zatraceně. Je za tím stejná osoba.

Trent mlčky naklonil hlavu na stranu. „Co se děje?“ zeptal se.

„Nic.“ Těžce jsem se opřela o zábradlí. Složila jsem hlavu do dlaní a snažila se neomdlít. Glenn by někoho zavolal a bylo by po všem.

Trent se odstrčil od zábradlí. „Ne,“ řekl a já zvedla hlavu. „Ten výraz jsem ve vaší tváři viděl už dvakrát. O co jde?“

Polkla jsem. „Měli jsme být prvními oběťmi lovce čarodějů. Pokusil se nás oba zabít, ale vzdal to, když jsme mu dokázali, že na nás démon nestačí, a já dala jasně najevo, že pro vás nebudu pracovat. Zavraždil jen čaroděje, kteří vaši nabídku přijali, že?“

„Všichni souhlasili, že pro mě budou pracovat,“ vydechl a já potlačila zachvění nad tím, jak se jeho slova přelila přes moji páteř. „Nikdy jsem si ty dvě záležitosti nespojil.“

Démona nemůžete obvinit z vraždy. Neexistuje totiž způsob, jak je uvěznit, proto soudy už dávno prohlásily démony za zbraně, i když srovnání tak docela neodpovídalo. Je zapotřebí svobodné volby, ale pokud platba odpovídá úkolu, démon neodmítne vraždit. Někdo ho však vyvolal. „Prozradil vám démon, kdo ho na vás nasadil?“ zeptala jsem se. Bude to nejsnadněji vydělaných dvacet tisíc v mém životě. Panebože.

Trentem probleskl vztek podtržený strachem. „Snažil jsem se přežít, ne vést konverzaci. Ale zdá se, že vy dva máte jistý pracovní vztah. Proč se ho nezeptáte?“

Nevěřícně jsem vydechla. „Já? Už tak mu dlužím laskavost. Nemůžete mi zaplatit dost na to, abych se zahrabala ještě hlouběji. Ale něco vám povím. Vyvolám ho a můžete se ho zeptat sám. Jsem si jistá, že se dohodnete na platbě.“

Jeho opálená tvář zbledla. „Ne.“

Spokojeně jsem se otočila k rybníčku. „Neříkejte, že jsem zbabělec, když nejste ochotný udělat to sám. Jsem nezodpovědná. Ne hloupá.“ Ale pak jsem zaváhala. Nick by to udělal.

Trent se pousmál a jeho úsměv byl překvapivě upřímný. „Už zase to děláte.“

„Co?“ řekla jsem energicky.

„Zase vás něco napadlo. Jste tak zábavná, slečno Morganová. Pozorovat vás je jako sledovat pětileté dítě.“

Uraženě jsem se otočila k vodě. Kdyby se démona na to, kdo ho na mě poslal, zeptal Nick, byla by to malá otázka, nebo velká? A vyžadovala by další platbu? Odstrčila jsem se od zábradlí a rozhodla se zajít do muzea a zeptat se.

„No?“ ozval se Trent.

Zavrtěla jsem hlavou. „Po západu slunce vám dám vědět,“ řekla jsem a on mrkl.

„Vyvoláte ho?“ Jeho náhlé, nestřežené překvapení mě zaskočilo, ale tvářila jsem se netečně. Fakt, že se mi ho podařilo překvapit, posílil mé sebevědomí. Sice ho rychle skryl, ale to mě uspokojilo dvojnásob. „Právě jste tvrdila…“

„Platíte mě za výsledky, ne za to, abych vám krok za krokem popsala, jak jich docílím. Ozvu se, až něco zjistím.“

Na tváři se mu objevilo něco jako respekt. „Zmýlil jsem se ve vás, slečno Morganová.“

„Jo, jsem jedno velké překvapení,“ zamumlala jsem a zvedla ruku, abych si odhrnula vlasy, které mi do očí vhodil poryv větru. Hrozilo, že vítr odfoukne Trentův klobouk do vody, proto jsem se natáhla, abych ho chytila. Otřela jsem se prsty o klobouk, ale nahmatala jen prázdno.

Trent uskočil dozadu. Zírala jsem na místo, kde ještě před chvílí stál, a hloupě mrkala. Byl pryč.

Našla jsem ho stojícího o dobrý metr a půl dál a mimo most. Podobně se pohybují kočky. Narovnal se a tvářil se vyděšeně, pak ho rozzlobilo, že jsem si jeho strachu všimla. Slunce se odráželo v jeho jemných vlasech; klobouk spadl do vody a začínal odporně zelenat.

Ztuhla jsem, když z nedalekého stromu seskočil Quen a dopadl přímo před něj. Stál tam, paže mu visely podél těla a v černých džínech a košili vypadal jako novodobý samuraj. Nepohnula jsem se, ani když za mnou zašplouchala voda. Ve vzduchu se vznášel pach síranu měďnatého a kalu. Spíše jsem ucítila, než viděla, jak se za mnou zvedl Vostroun, studený, mokrý a skoro stejně velký jako most, pod kterým žil, protože do sebe nasával vodu, aby zvětšil svůj objem. Tiché rachocení na nedalekých toaletách mi napovědělo, že Glenn je na cestě.

Srdce mi bušilo, ale nikdo se nepohnul. Neměla jsem se ho dotýkat. Neměla jsem to dělat. Olízla jsem si rty, upravila si bundu a byla ráda, že Quen má dost rozumu na to, aby poznal, že jsem Trentovi nechtěla ublížit. „Zavolám, až budu znát jméno,“ řekla jsem tiše. Omluvně jsem pohlédla na Quena, otočila se a rychle zamířila k ulici. Mé podpatky sice nevydávaly žádný zvuk, otřásaly mi ale páteří.

Bojíš se mě, pomyslela jsem si. Proč?