25

Tiché lub-lub-lub-lub motorky mě přimělo zvednout oči od knihy. Poznala jsem motor Kistova motocyklu, proto jsem si přitáhla kolena k bradě, zabalila se do přikrývky a zhasla lampičku u postele. Kousek oblohy, kterou jsem viděla pootevřeným vitrážovým oknem, pomalu přecházel z černé v šedou. Ivy se vrátila. Pokud půjde Kist dovnitř, budu předstírat, že spím, dokud neodejde. Ale motorka sotva zastavila a už mířila pryč ulicí. Očima jsem zalétla ke svítícím zeleným číslicím na hodinách. Čtyři ráno. Je doma brzy.

Vložila jsem prst mezi stránky knihy, zavřela ji a snažila se zachytit zvuk jejích kroků na chodníku. Do ložnice pronikal chladný vzduch zářijové noci těsně před úsvitem. Kdybych byla chytrá, vstala bych a zavřela okno; Ivy pravděpodobně zapne topení, až vejde dovnitř.

Děkovala jsem všem svatým, že moje ložnice je součástí původního kostela a spadá tak pod zákon posvátné půdy: nemrtví upíři, démoni a tchýně na ni nesměli vstoupit. Až do úsvitu budu v posteli v bezpečí. Pořád mi sice dělal starosti Kist, ale nedotkne se mě, dokud bude Ivy dýchat. Ani když bude po smrti.

Začala jsem být neklidná. Vytáhla jsem prst z knihy a odložila ji na bednu zakrytou ubrusem, kterou jsem používala jako noční stolek. Ivy ještě nevešla dovnitř. Byla to Kistova motorka, kterou jsem slyšela odjíždět.

Poslouchala jsem tlukot svého srdce a čekala na Ivyiny tiché kroky nebo na bouchnutí dveří kostela. Místo toho se ke mně chladnou nocí nesl tichý zvuk zvracení.

„Ivy,“ zašeptala jsem a odhodila přikrývky. Vyskočila jsem z postele, ale zamrazilo mě, proto jsem sebrala župan, vklouzla do chlupatých růžových pantoflí a vyšla na chodbu. Zastavila jsem se ale a vrátila se zpátky. Zůstala jsem stát před komodou a přejela prsty po parfémech.

Vybrala jsem si ten nový, který jsem našla mezi ostatními teprve včera, a netrpělivě se jím postříkala. Pokojem zavoněla čistá a ostrá vůně citrusu. Když jsem ho vracela na místo, s hlasitým rachotem jsem polovinu lahviček převrhla. Cítila jsem se zmatená, téměř jsem kostelem běžela a přitahovala si župan blíž k tělu. Doufala jsem, že parfém bude fungovat lépe než ten poslední.

Hlasité šumění křídel bylo mým jediným varováním, vzápětí slétl od stropu Jenks. Zprudka jsem se zastavila, protože zůstal viset přede mnou. Zářil černě. Šokovaně jsem zamrkala. Zatraceně, září černě.

„Nechoď tam,“ řekl tenkým, vystrašeným hláskem. „Zmiz zadem. Nasedni na autobus. Jeď k Nickovi.“

Zadívala jsem se na dveře. Znovu jsem slyšela, jak Ivy zvrací, a odporný zvuk provázely srdceryvné vzlyky. „Co se stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Ivy neodolala.“

Stála jsem tam a nechápala. „Cože?“

„Neodolala,“ zopakoval. „Dala si B negativní. Ochutnala víno. Už zase praktikuje, Rachel. A je úplně mimo. Jdi. Moje rodina čeká u zadní zdi. Odveď je k Nickovi. Zůstanu tu a dohlédnu na ni. Postarám se, aby…“ pohlédl na dveře. „Postarám se, aby po tobě nešla.“

Ivy přestala zvracet. Stála jsem v noční košili a v županu v sanktuáriu a poslouchala. Nedokázala jsem se pohnout a hluboko v žaludku se mi usadil strach. Uslyšela jsem slabý zvuk, který přešel v tichounký pláč.

„Promiň,“ zašeptala jsem a obešla Jenkse. Srdce jsem měla v krku a kolena se mi podlamovala, když jsem otevřela křídlo těžkých dveří.

Záře pouliční lampy stačila na to, abych viděla. Ivy ležela v koženém motorkářském oblečení ve stínech dubů na nejnižších dvou schodech, kam ji odhodili, aby se postarala sama o sebe. Vazké, tmavé zvratky kapaly v ohavných, sirupovitých chuchvalcích na chodník. Nasládlý pach krve byl tak silný, že přemohl i vůni mého citrusového parfému.

Nadzvedla jsem lem županu a sešla dolů ze schodů s klidem zrozeným ze strachu.

„Rachel!“ křikl Jenks a hlasitě tloukl křídly. „Nemůžeš jí pomoct. Zmiz!“

Když jsem Ivy překračovala, zaváhala jsem. Nohy měla rozhozené, vlasy ulepené a ramena se jí třásla tichými vzlyky. Bože, pomoz mi vypořádat se s tím.

Zadržela jsem dech, vzala ji zezadu pod pažemi a pokusila se ji postavit na nohy. Při mém dotyku sebou trhla. Tváří jí problesklo poznání. Nedokázala se ale soustředit a na nohy se vyškrábala jen s mojí pomocí. „Řekla jsem ne,“ zachroptěla a hlas jí selhal. „Řekla jsem ne.“

Její hlas zněl tak zmateně a ohromeně, až se mi stáhl žaludek. V krku mi uvízl kyselý puch zvratků. Cítila jsem rovněž vůni čerstvě zorané půdy, která se mísila s její vůní vyhořelého popela.

Postavila jsem ji na nohy. Jenks poletoval sem a tam a sypalo se z něj tolik prachu, že okolo nás vytvořil zářící oblak. „Opatrně,“ šeptal hned vlevo, hned vpravo. „Buď opatrná. Pokud zaútočí, nedokážu ji zastavit.“

„Nezaútočí,“ řekla jsem a zlost se ve mně svářela se strachem, až se mi dělalo zle. „Neztratila sebekontrolu. Poslechni si ji. Někdo jí ublížil.“

Když jsme dorazily na nejvyšší schod, Ivy se zachvěla. Dotkla se dveří, aby se o ně opřela, ale ucukla, jako by ji spálily. Začala se se mnou rvát jako zvíře. Zalapala jsem po dechu a couvla. Její krucifix byl pryč.

Stála před dveřmi kostela a ztuhle se narovnala. Z jejího pohledu mě zamrazilo. Ivyiny černé oči byly prázdné. Náhle jimi probleskl strašlivý hlad a zaútočila.

Neměla jsem šanci.

Ivy mě popadla za krk a přirazila mě ke dveřím kostela. Do žil se mi bolestivě vlil adrenalin. Její ruka pod mojí bradou připomínala teplý kámen. Mé poslední nadechnutí znělo ošklivě. Visela jsem jí v ruce a prsty u nohou se sotva otírala o zem. Vyděšeně jsem vykopla, ale ona se ke mně přitiskla a já cítila přes župan žár jejího těla. Vytřeštila jsem oči a snažila se uvolnit prsty, kterými mě držela za krk.

Bojovala jsem o dech a sledovala její oči. Ve světle pouliční lampy byly naprosto černé. Strach, zoufalství a hlad v jednom. Nezůstalo v nich nic z ní. Naprosto nic.

„Poručil, abych to udělala,“ řekla a její lehounký hlas tvořil šokující kontrast s tváří staženou čirým hladem. „Odmítla jsem.“

„Ivy,“ zachroptěla jsem, když se mi podařilo vtáhnout dech do plic. „Postav mě.“ Znovu se ozval ošklivý zvuk, jak zesílila sevření.

„Takhle ne!“ vřískal Jenks. „Ivy! Nechceš to udělat!“

Zaryla mi prsty do krku. Plíce se mi nadouvaly a hořel v nich oheň, jak se pokoušely naplnit vzduchem. Černota v Ivyiných očích se prohlubovala, jak moje tělo začínalo kolabovat. V panice jsem se natáhla po silové čáře. Dezorientace, která doprovázela napojení na čáru, probleskla chaosem tak rychle, že jsem si jí skoro nevšimla. Hlava se mi točila z nedostatku kyslíku, proto jsem popustila uzdu moci a nechala ji prostě explodovat.

Ivy odlétla dozadu. Spadla jsem na kolena, protože mě strhla dopředu, než mě pustila. Drsně jsem zalapala po dechu. Když jsem koleny přistála na kameni, bolest mi vystřelila až do lebky. Rozkašlala jsem se a prohmatala si krk. Nadechla jsem se. A znovu. Z Jenkse zůstala jen zelenočerná šmouha. Černé skvrny, které mi tančily před očima, se scvrkly a zmizely.

Vzhlédla jsem a našla Ivy stočenou do klubíčka u zavřených dveří, pažemi si zakrývala hlavu a kolébala se. „Řekla jsem ne. Řekla jsem ne. Řekla jsem ne.“

„Jenksi,“ zachraptěla jsem a sledovala ji přes prameny vlasů. „Přiveď Nicka.“

Vyškrábala jsem se na nohy a skřítek zůstal viset přede mnou. „Neodejdu.“

Dotkla jsem se krku a polkla. „Přiveď ho, pokud už není na cestě. Musel cítit, že jsem načerpala moc ze silové čáry.“

Jenks se tvářil zarputile. „Měla bys utéct. Dokud můžeš.“

Zavrtěla jsem hlavou a pozorovala Ivy. Kolébala se a plakala. Její obvyklá jistota se roztříštila na tisíc kousků. Nemohla jsem odejít. Nemohla jsem se sebrat a zmizet jen proto, že by to tak bylo bezpečnější. Potřebovala pomoc a já byla jediná, kdo měl šanci v její společnosti přežít.

„Zatraceně! K čertu!“ křičel Jenks. „Zabije tě!“

„Budeme v pořádku,“ řekla jsem a klopýtala k ní. „Přiveď Nicka. Prosím. Potřebuju ho, abych tohle ustála.“

Bzučení jeho křídel sílilo a sláblo, jak se nedokázal rozhodnout. Nakonec kývl a odlétl. Ticho, které se poté rozhostilo, mi připomnělo klid v ošklivém nemocničním pokoji po smrti pacienta. Polkla jsem a svázala si pevněji pásek županu. „Ivy,“ zašeptala jsem. „Pojď, Ivy. Půjdeme dovnitř.“ Obrnila jsem se, dotkla se jejího ramene a ucukla, když se otřásla.

„Uteč,“ zašeptala, přestala se kolébat a napjala se jako drát.

Srdce mi bušilo, když zvedla prázdné oči a zadívala se na mě přes rozcuchané vlasy.

„Uteč,“ zopakovala. „Když se dáš na útěk, budu vědět, co dělat.“

Chvěla jsem se, ale donutila jsem se stát naprosto nehybně, abych ji nevyprovokovala.

Najednou jí ochabl obličej, svraštila obočí a v očích se jí objevil kroužek hnědé. „Ach bože. Pomoz mi, Rachel,“ zakňourala.

Děsila mě k smrti.

Nohy se mi třásly. Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem ji nechat na schodech kostela a uprchnout. Nikdo by nic neřekl. Místo toho jsem ji vzala v podpaží a zvedla ji. „Pojď,“ zašeptala jsem a postavila ji. Když jsem ucítila dotyk její horké kůže, všechny instinkty na mě křičely, abych ji pustila. „Pojďme dovnitř.“

Visela mi v náručí. „Řekla jsem ne,“ šeptala a slova jí začínala splývat. „Řekla jsem ne.“

Ivy je vyšší než já, ale moje rameno pěkně sedlo do jejího podpaží. Podepřela jsem ji a strčila do dveří.

„Neposlouchal,“ řekla Ivy a byla úplně mimo, když jsem ji odvlekla dovnitř, zavřela za námi dveře a skryla tak zvratky a krev na schodech.

Ve vstupní síni panovala dusivá tma. Klopýtavě jsem vykročila a v sanktuáriu se rozjasnilo. Ivy se zlomila v pase, sténala a lapala po dechu. Na županu jsem měla čerstvou krev, proto jsem se podívala pozorněji. „Ivy,“ řekla jsem. „Ty krvácíš.“

Zamrazilo mě, když řekla: „Tvrdil, že je to v pořádku.“ Začala se hihňat. Byl to hluboký, strašidelný smích a mně vyprahlo v ústech.

„Ano,“ řekla a slovo jí vyklouzlo z úst ve žhavém oparu. „Krvácím. Chceš ochutnat?“ Přepadla mě hrůza, když její hihňání ukončilo zasténání a vzlyk. „Všichni by měli ochutnat,“ kňourala. „Už na tom stejně nezáleží.“

Zaťala jsem čelisti a chytila ji pevně kolem ramen. Zlost se ve mně svářela se strachem. Někdo ji zneužil. Někdo ji přinutil vypít krev proti její vůli. Byla úplně mimo jako závislák, který si právě šlehl dávku.

„Rachel?“ Hlas jí zakolísal a zpomalila. „Myslím, že se pozvracím…“

„Už jsme skoro na místě,“ řekla jsem ponuře. „Drž se. Jen se drž.“

Zvládly jsme to jen taktak. Držela jsem Ivy špinavé vlasy, zatímco se zalykala a zvracela do černé porcelánové toalety. Ve svitu nočního světla ve tvaru lastury jsem se jednou podívala, pak jsem musela zavřít oči, protože znovu a znovu zvracela hustou, černou krev. Ramena se jí otřásala pláčem, a když skončila, spláchla jsem, protože jsem se chtěla té ohavnosti zbavit.

Natáhla jsem se, rozsvítila a koupelnu zalila růžová zář. Ivy seděla na podlaze, čelo si opírala o toaletu a plakala. Kožené kalhoty se jí až po kolena leskly krví. Hedvábnou blůzku pod bundou měla roztrženou. Lepila se jí na kůži krví, která jí stékala z krku. Ignorovala jsem varování zdravého rozumu, opatrně jsem jí odhrnula vlasy stranou a podívala se.

Stáhl se mi žaludek. Někdo Ivy rozsápal její dokonalý krk a zanechal na něm dlouhou tržnou ránu, která hyzdila ryzí bělost její kůže. Rána pořád krvácela a já se na ni snažila nedýchat pro případ, že v ní zůstaly upíří sliny, nechtěla jsem je probudit.

Vyděšeně jsem pustila její vlasy a couvla. Z upířího hlediska ji znásilnili.

„Řekla jsem mu ne,“ šeptla a začala vzlykat pomaleji, když si uvědomila, že už nad ní nestojím. „Řekla jsem mu ne.“

Podívala jsem se na svůj vyděšený, bledý odraz v zrcadle. Nadechla jsem se, abych se uklidnila. Chtěla jsem, aby všechno zmizelo. Chtěla jsem, aby prostě všechno zmizelo. Ale musela jsem z ní dostat tu krev. Musela jsem ji uložit do postele, aby se mohla vybrečet do polštáře. Musela jsem jí sehnat hrnek kakaa a fakt dobrého cvokaře. Existují vůbec psychiatři, kteří se specializují na traumatizované upíry? přemýšlela jsem a položila jí ruku na rameno.

„Ivy,“ přemlouvala jsem ji. „Musíš se umýt.“ Pohlédla jsem na vanu, kde pořád plavala moje hloupá ryba. Potřebovala sprchu, ne vanu, kde by seděla ve špíně, kterou by ze sebe smývala. „Pojď, Ivy,“ pobídla jsem ji. „Dáš si sprchu u mě v koupelně. Přinesu ti noční košili. Pojď…“

„Ne,“ protestovala, v očích měla rozostřený pohled a ani mi nedokázala pomoct, když jsem se ji snažila postavit na nohy. „Nemohla jsem ho zastavit. Řekla jsem ne. Proč toho nenechal?“

„Nevím,“ zamumlala jsem a můj vztek sílil. Podepřela jsem ji a pomohla jí přes chodbu do své koupelny. Loktem jsem rozsvítila, opřela ji o pračku a šla pustit sprchu.

Zvuk tekoucí vody ji probudil k životu. „Smrdím,“ zašeptala nepřítomně a pohlédla na sebe.

Odmítla se na mě podívat. „Dokážeš se osprchovat sama?“ zeptala jsem se a doufala, že ji tak přiměju k pohybu.

S prázdnou, ochablou tváří zírala na sraženou, vyzvracenou krev. Stáhl se mi žaludek, když se opatrně dotkla lesklé krve prstem a olízla ho. Ramena mi tak ztuhla, až mě rozbolela.

Ivy se znovu rozplakala. „Tři roky,“ zašeptala, tiše vydechla a po oválné tváři jí tekly slzy. Když si utřela bradu rukou, zanechala na ní krvavou šmouhu. „Tři roky…“

Sklopila hlavu, natáhla se po zipu na kalhotách a já klopýtla ke dveřím. „Uvařím ti kakao,“ řekla jsem a cítila se neschopná. Zaváhala jsem. „Zvládneš to na několik minut sama?“

„Jo,“ vydechla a já za sebou tiše zavřela dveře.

Zamířila jsem do kuchyně a cítila se lehká a neskutečná. Rozsvítila jsem a objala se pažemi, když jsem uslyšela ozvěnu v prázdné místnosti. Její stůl se stříbrným vybavením vonící lehce po ozónu zvláštně ladil s mými naleštěnými měděnými kotlíky, keramickými lžícemi a svazečky sušících se bylin. Kuchyň byla plná našich věcí, které sice byly od sebe pečlivě oddělené, zároveň je ale uzavíraly stejné stěny. Toužila jsem někomu zavolat, vztekat se, zuřit, požádat o pomoc. Ale všichni by řekli, ať ji opustím a vypadnu.

Roztřesenýma rukama jsem vytáhla mléko a kakao a pustila se do vaření. Horké kakao, pomyslela jsem si hořce. Někdo Ivy znásilnil a já jí mohla udělat jen zatracený hrnek kakaa.

Musel to být Piscary. Jen Piscary byl dost silný nebo odvážný na to, aby ji znásilnil. A bylo to znásilnění. Řekla mu, aby toho nechal. Vzal si ji proti její vůli. Bylo to znásilnění.

Mikrovlnka cinkla a já si přitáhla pásek na županu. Z tváře mi vyprchala krev, když jsem uviděla, že mám župan i pantofle od krve. Část byla černá a ztuhlá, část čerstvá a rudá z rány na jejím krku. Z té černé se kouřilo. Byla to krev nemrtvého upíra. Není divu, že Ivy zvracela. Musela jí spalovat vnitřnosti.

Ignorovala jsem smrdutý zápach spálené krve, odhodlaně jsem dokončila Ivyino kakao a odnesla jí ho do ložnice, protože ve sprše stále tekla voda.

Lampička na nočním stolku ozářila měkkým světlem růžovobílý pokoj. Ivyina ložnice stejně jako její koupelna v ničem nepřipomínaly upírské doupě. Kožené závěsy, které zadržovaly ranní slunce, ukrývala bílá látka. Celou jednu stěnu zabíraly fotografie v kovových rámečcích, které zachycovaly ji, její matku, otce, sestru a jejich životy a připomínaly tak spíše svatyni.

Byly tu zrnité fotky rozesmátých postav v županech a s rozcuchanými vlasy před vánočním stromkem. Obrázky z dovolené, postavy se spálenými nosy a v kloboucích se širokou krempou před horskými drahami. Východ slunce na pláži a Ivy se sestrou v náruči otce, který je chránil před chladem. Novější fotky byly ostřejší a barevnější, ale už se mi tolik nelíbily. Úsměvy na nich vypadaly strojeně. Ivyin otec působil vyčerpaně. Mezi Ivy a její matkou se vytvořil odstup. A na nejnovějších fotografiích pak její matka nebyla vůbec.

Odvrátila jsem se, shrnula stranou přehoz a odhalila černé saténové povlečení vonící po dřevěném popelu. Kniha na nočním stolku pojednávala o meditaci a dosažení změněného stavu vědomí. Znovu mě popadl vztek. Tolik se snažila a teď byla znovu na začátku. Proč? K čemu to všechno bylo?

Šálek s kakaem jsem postavila vedle knihy, přešla chodbu a zbavila se zakrváceného županu. Adrenalin mi zrychlil pohyby, učesala jsem si vlasy a oblékla si džíny a černé triko bez rukávů, nejteplejší čisté věci, které jsem měla, protože zimní oděv jsem si ještě nevyzvedla ve skladišti. Župan a kouřící pantofle jsem nechala na odporné hromádce na podlaze, bosky jsem prošla kostelem a sebrala její noční košili z věšáku na koupelnových dveřích.

„Ivy?“ zavolala jsem a opatrně zaklepala na dveře své koupelny, protože jsem slyšela jen tekoucí vodu. Neodpověděla, proto jsem zaklepala znovu a otevřela. Koupelnu zaplnila hustá mlha, která mi naplnila plíce, takže se zdály nesmírně těžké. „Ivy?“ zavolala jsem znovu a přepadl mě strach. „Ivy, jsi v pořádku?“

Našla jsem ji na podlaze sprchového koutu v uzlíčku dlouhých paží a nohou. Voda jí stékala dolů po sehnuté hlavě a z rány na krku jí v tenké stružce stále crčela krev. Na dně sprchového koutu se třpytila světlejší rudá, která jí stékala z nohou. Nedokázala jsem od ní odtrhnout pohled. Vnitřní strany stehen jí hyzdily hluboké škrábance. Možná šlo o znásilnění i v tradičním slova smyslu.

Obrátil se mi žaludek. Voda přilepila Ivy vlasy k tělu. Kůži měla bílou a paže a nohy zkroucené. Její černé nákotníky vypadaly na bílé pokožce jako okovy. Třásla se, přestože voda byla skoro vařící. Oči měla zavřené a tvář staženou ve vzpomínce, která ji bude pronásledovat po zbytek život i po smrti. Kdo řekl, že upírství je okouzlující? Byla to lež, iluze, která skrývala ošklivou skutečnost.

Nadechla jsem se. „Ivy?“

Zprudka otevřela oči a já ucukla.

„Nechci už přemýšlet,“ řekla tiše a nemrkala, přestože jí po tváři stékala voda. „Když tě zabiju, nebudu muset.“

Pokusila jsem se polknout. „Mám odejít?“ zašeptala jsem, ale věděla jsem, že mě slyší.

Zavřela oči a svraštila obličej. Přitáhla si kolena k bradě, aby se zakryla, objala je pažemi a znovu se dala do pláče. „Ano.“

Přestože jsem se uvnitř třásla, natáhla jsem se přes ni a zastavila vodu. Sebrala jsem bavlněný, na dotyk drsný ručník a zaváhala. „Ivy?“ řekla jsem vyděšeně. „Nechci se tě dotknout. Prosím, vstaň.“

Slzy se jí tiše mísily s vodou, vstala ale a vzala si ručník. Poté co mi slíbila, že se osuší a obleče, jsem posbírala její zakrvácené oblečení a spolu s mými pantoflemi a županem jsem je odnesla na zadní verandu. Z puchu pálící se krve se mi dělalo stejně zle jako ze shnilého kadidla. Později zakopu oblečení na hřbitově.

Když jsem se vrátila, našla jsem ji schoulenou v posteli, voda z vlhkých vlasů jí vsakovala do polštáře a šálek s kakaem stál netknutý na nočním stolku. Ležela tváří ke zdi a nehýbala se. Přetáhla jsem přes ni přehoz z nohou postele a Ivy se zachvěla. „Ivy?“ řekla jsem a zaváhala, protože jsem nevěděla, co dělat.

„Řekla jsem mu ne,“ zašeptala a její hlas mi připomněl kus hedvábí, které vítr zavál na sníh.

Posadila jsem se na ubrusem zakrytou truhlici u stěny. Piscary. Ale odmítla jsem vyslovit jeho jméno nahlas, abych něco nespustila.

„Zavezl mě k němu Kist,“ řekla a znělo to, jako by tu vzpomínku znovu prožívala. Zkřížila si paže na hrudi a já viděla jen prsty, kterými si svírala ramena. Zbledla jsem, když jsem pod jejími nehty zahlédla něco, co připomínalo maso. Potáhla jsem přikrývku výš a zakryla je.

„Zavezl mě k němu Kisten,“ zopakovala pomalu a pečlivě. „Zlobil se. Tvrdil, že působíš potíže. Řekla jsem mu, že mu neublížíš, ale on byl rozzlobený. Tolik se na mě zlobil.“

Naklonila jsem se blíž. Vůbec se mi to nelíbilo.

„Řekl, že pokud tě nedokážu zvládnout já, udělá to on,“ zašeptala tak tichounce, že ji skoro nebylo slyšet. „Slíbila jsem, že z tebe udělám svoji prostřednici, že mě budeš poslouchat a on tě nebude muset zabít, ale nedokázala jsem to udělat.“ Hlas měla vysoký, skoro horečnatý. „Tys to nechtěla a má to být dar. Je mi líto. Je mi to tak líto. Snažila jsem se ti to říct,“ řekla obrácená ke stěně. „Snažila jsem se tě udržet naživu, ale on tě teď chce vidět. Chce s tebou mluvit. Tedy pokud…“ Její chvění ustalo. „Rachel? Včera… omluvila ses za to, že jsi mě zatlačila do kouta, nebo protože jsi řekla ne?“

Nadechla jsem se, abych odpověděla, a šokovalo mě, když se mi slova zadrhla v hrdle.

„Chceš se stát mojí prostřednicí?“ vydechla tišeji než provinilou modlitbu.

„Ne,“ zašeptala jsem k smrti vyděšená.

Roztřásla se a já si uvědomila, že znovu pláče. „Já taky řekla ne,“ řekla a lapala po dechu. „Řekla jsem ne, ale on to stejně udělal. Myslím, že jsem mrtvá, Rachel. Jsem mrtvá?“ zeptala se a v úleku dokonce přestala plakat.

V ústech mi vyprahlo a objala jsem se pevně pažemi. „Co se stalo?“

Rychle se nadechla a na okamžik zadržela dech. „Zlobil se. Tvrdil, že jsem ho zklamala. Ale prý je to v pořádku. Jsem prý dítě jeho srdce, miluje mě a odpouští mi. Řekl mi, že ví, jak to s mazlíčky chodí. Kdysi je prý taky choval, ale nakonec se vždycky obrátili proti němu a on je musel zabít. Řekl, že když se nedokážu přinutit dostat tě pod kontrolu, udělá to za mě. Já řekla, že to udělám sama, ale on věděl, že lžu.“ Unikl jí vystrašený sten. „Věděl, že lžu.“

Jsem mazlíček. Příliš nebezpečný, než aby se dal zkrotit. To si o mně Piscary myslí.

„Řekl, že chápe, že toužím po přítelkyni, ne po mazlíčkovi, ale je příliš nebezpečné nechat tě takovou, jaká jsi. Řekl, že se rozneslo, že jsem ztratila kontrolu. Rozplakala jsem se, protože se choval tak laskavě a já ho zklamala.“ Vyrážela ze sebe slova ve shlucích a musela bojovat, aby je ze sebe vůbec dostala. „Posadil si mě vedle sebe, objal mě a šeptal mi, jak je na mě hrdý a že moji prababičku miloval skoro stejně jako mě. To jediné jsem vždycky chtěla,“ řekla. „Aby na mě byl hrdý.“

Bolestivě se zasmála. „Řekl, že chápe, proč chci mít přítelkyni,“ zašeptala a tvář ukryla za vlasy. „Řekl, že celá staletí hledal někoho, kdo by s ním přežil, že moje matka, babička a prababička byly příliš slabé, ale já mám dost silnou vůli na to, abych to dokázala. Řekla jsem mu, že nechci žít věčně, ale on mě umlčel s tím, že jsem jeho vyvolenou, že s ním zůstanu navždy.“

Ramena se jí pod přehozem třásla. „Objímal mě a chlácholil můj strach z budoucnosti. Řekl mi, že mě miluje a je na mě hrdý. Pak vzal do ruky můj prst a pustil si žilou.“

Do krku mi vystoupala žluč a já ji spolkla.

Hlas měla tenoučký a její hlad a touha působily jako skrytá stuha z oceli. „Ach bože, Rachel. Je tak starý. Měla jsem pocit, jako by z něj vytékala elektřina. Pokusila jsem se odejít. Chtěla jsem to, přesto jsem se pokusila odejít, ale on mi to nedovolil. Řekla jsem ne a dala se na útěk. Ale chytil mě. Snažila jsem se s ním bojovat, ale bylo to marné. Tak jsem ho začala prosit, aby to nedělal, ale on mě držel a donutil mě, abych ochutnala.“

Její hlas zněl zastřeně a tělo se jí třáslo. S hrůzou jsem se posadila na kraj postele. Ivy ztuhla a já čekala. Neviděla jsem jí do tváře, bála jsem se do ní pohlédnout.

„A pak už jsem nemusela přemýšlet,“ řekla a mdlost jejího hlasu mě šokovala. „Myslím, že jsem na okamžik omdlela. Chtěla jsem to. Tu moc, vášeň. Je tak starý. Strhla jsem ho na podlahu a obkročmo se na něj posadila. Vzala jsem si všechno, co nabízel, a on mě k sobě tiskl a vtahoval mě hlouběji, ponoukal mě, abych si vzala víc. A já to udělala, Rachel. Vzala jsem si víc, než jsem měla. Měl mě zastavit, ale dovolil mi vzít si všechno.“

Nedokázala jsem se pohnout, protože mě hrůza přimrazila na místě.

„Kist se nás pokusil zastavit. Pokusil se dostat mezi nás, zastavit Piscaryho, zabránit mu, aby mi dovolil vzít si příliš, ale s každým hltem jsem ztrácela kus sebe. Myslím, že… myslím, že jsem Kistovi ublížila. Myslím, že jsem ho zlomila. Vím jen, že odešel, a Piscary…“ Když zmínila jeho jméno, unikl jí tichý povzdech plný rozkoše. „Piscary si mě přitáhl blíž.“ Malátně, podmanivě se pod černými přikrývkami pohnula. „Něžně si přitiskl moji hlavu k sobě, až jsem si byla naprosto jistá, že mě chce, a zjistila jsem, že mi může dát víc.“

Unikl jí drsný výdech, stočila se do klubíčka a z uspokojené milenky se stalo zbité dítě. „Vzala jsem si všechno. Nechal mě, abych si vzala všechno. Věděla jsem, proč to dělá, přesto mě to nezastavilo.“

Zmlkla, ale já věděla, že ještě neskončila. Nechtěla jsem slyšet víc, ale musela se vypovídat, jinak by z toho pomalu zešílela.

„S každým douškem jsem cítila, jak jeho hlad narůstá,“ šeptala. „Jak jeho touha sílí. Věděla jsem, co se stane, pokud nepřestanu, ale on řekl, že je to v pořádku, a bylo to už tak dlouho.“ Téměř zasténala. „Nechtěla jsem přestat. Věděla jsem, co se stane, a nechtěla jsem přestat. Je to moje vina. Moje vina.“

Věděla jsem, že totéž si říkají i oběti znásilnění. „Není to tvoje vina,“ řekla jsem a položila jí ruku na rameno.

„Je,“ řekla a já se odtáhla, protože se jí do hlasu znovu vloudil zastřený žár. „Věděla jsem, co se stane. A když jsem přijala všechno, požádal, abych mu krev vrátila − přesně jak jsem věděla. A já mu ji dala. Chtěla jsem a udělala jsem to. A bylo to úžasné.“

Přinutila jsem se dýchat.

„Bůh mi pomáhej,“ zašeptala. „Cítila jsem se živá. Nežila jsem celé tři roky. Byla jsem bohyní. Mohla jsem dát život. Mohla jsem ho vzít. Prozkoumala jsem ho a toužila být stejná jako on. V nitru mě sžírala jeho krev, jako by byla má, jeho síla byla má, jeho moc byla má a vypalovala do mě ošklivou, nádhernou pravdu jeho existence. A tehdy mě požádal, abych se stala jeho prostřednicí. Požádal mě, abych zaujala Kistenovo místo, říkal, že s nabídkou čekal, dokud nepochopím, co to znamená. A až zemřu, budu mu rovna.“

Hladila jsem ji chlácholivě po vlasech. Zavřela oči a přestala se třást. Začínal ji zmáhat spánek a tvář jí ochabovala, jak se jí uvolňovala mysl a nacházela způsob, jak se s noční můrou vypořádat. Přemýšlela jsem, jestli to má něco společného s tím, že se nebe za závěsem rozjasňuje úsvitem.

„Podvolila jsem se, Rachel,“ zašeptala a do rtů se jí začala vracet barva. „Podvolila jsem se mu a on se do mě zakousl jako zvíře. Vítala jsem bolest. Jeho zuby v sobě nesly Boží pravdu a zařezávaly se mi do duše. Choval se surově, protože ho radost z toho, že získá zpět moc, kterou mi daroval, zbavila kontroly. A já si jeho krutost užívala, i když mi drtil paže a drásal krk.“

Nutila jsem se k tomu dál ji hladit.

„Bolelo to,“ řekla tiše a víčka se jí zavřela. Najednou vypadala jako malé dítě. „Žádný upír nemá dost slin na to, aby přeměnil tolik bolesti, a on si užíval mých muk a úzkosti spolu s mojí krví. Toužila jsem mu dát víc, dokázat svoji věrnost, dokázat, že i když jsem ho zklamala a nezkrotila tě, budu jeho prostředníkem. Krev chutná lépe při sexu,“ řekla slabě. „Hormony ji osladí, proto jsem se mu otevřela. Odmítl, i když zároveň sténal touhou, protože mě nechtěl omylem zabít. Ale já mu nedala pokoj, dokud se nepřestal ovládat. Chtěla jsem to. Chtěla jsem to, i když mi ubližoval. Vzal si všechno, a když jsme dosáhli vyvrcholení, zabil mě.“ Otřásla se, aniž by otevřela oči. „Ach bože, Rachel. Myslím, že mě zabil.“

„Nejsi mrtvá,“ zašeptala jsem, ale bála jsem se, protože jsem to nevěděla jistě. Kdyby byla mrtvá, nemohla by vejít do kostela, ne? Tedy pokud nebyla v přechodovém stádiu. Období, kdy se chemie mění, nemá žádná přesná, jasně daná pravidla. Co to, k čertu, dělám?

„Myslím, že mě zabil,“ zopakovala a slova jí začínala splývat, jak usínala. „Myslím, že jsem zemřela.“ Její hlas zněl dětsky. Víčka se jí chvěla. „Jsem mrtvá, Rachel? Dohlédneš na mě? Postaráš se, aby mě ve spánku nespálilo slunce? Postaráš se o moje bezpečí?“

„Šššš,“ zašeptala jsem vyděšeně. „Spi, Ivy.“

„Nechci být mrtvá,“ mumlala. „Udělala jsem chybu. Nechci být Piscaryho prostřednicí. Chci zůstat tady s tebou. Můžu zůstat s tebou? Dáš na mě pozor?“

„Tiše,“ mumlala jsem a hladila ji po vlasech. „Jdi spát.“

„Pěkně voníš… jako citróny,“ zašeptala a mně se rozbušilo srdce, ale aspoň jsem nevoněla po ní. Hladila jsem ji, dokud se jí nezpomalil a neprohloubil dech. Přemýšlela jsem, jestli ve spánku přestane dýchat docela. Nebyla jsem si jistá, že Ivy pořád žije.

Zadívala jsem se na vitrážové okno. Okolo závěsů pronikalo dovnitř světlo úsvitu. Brzy vyjde slunce a já o proměně upírů věděla jen to, že musí být dva metry pod zemí nebo v místnosti, kam nemůže žádné světlo. A taky že se upíři o následujícím západu slunce budí hladoví. Ach bože. Co když je Ivy mrtvá?

Obrátila jsem pohled ke šperkovnici na mahagonovém toaletním stolku. Ukrývala stříbrný náramek s informacemi „pro případ úmrtí“, který odmítala nosit. Ivy měla dobré pojištění. Kdybych zavolala na číslo vyryté do náramku, do pěti minut by tu byla sanitka a odvezla ji do pěkné tmavé díry v zemi, kterou by po soumraku opustila jako krásná znovuzrozená nemrtvá.

Se žaludkem na vodě jsem vstala a vydala se do své ložnice pro malinký křížek. Pokud je mrtvá nebo třeba jen v přechodu, nějak na něj zareaguje. Omdlít v kostele je jedna věc; přitisknout si na kůži posvěcený kříž něco docela jiného.

Když jsem se vrátila, bylo mi nevolno. Zatajila jsem dech, podržela náramek nad Ivy a amulety zacinkaly. Žádná reakce. Přiblížila jsem jí křížek ke krku za uchem a hned se mi dýchalo snadněji, když nijak nezareagovala. V duchu jsem požádala o odpuštění pro případ, že se mýlím, a přitiskla jí křížek na kůži. Nepohnula se a puls na krku zůstal klidný a pomalý. Když jsem křížek odtáhla, pokožka byla bílá a nedotčená.

Napřímila jsem se a tiše se pomodlila. Byla jsem si téměř jistá, že není mrtvá.

Pomalu jsem se vyplížila z Ivyina pokoje a zavřela za sebou dveře. Piscary znásilnil Ivy z jediného důvodu. Věděl, že jsem odhalila pravdu. Ivy říkala, že se mnou chce mluvit. Pokud zůstanu v kostele, půjde po mojí matce, po Nickovi a možná i po mém bratrovi.

V myšlenkách jsem se vrátila k Ivy, která se v šokem navozeném spánku choulila pod přikrývkou. Moje matka bude další na řadě. A zemře, aniž by věděla, proč ji mučí.

Uvnitř jsem se celá chvěla, když jsem šla do obýváku pro telefon. Prsty se mi tak třásly, že jsem musela číslo vyťukat dvakrát. Tři drahocenné minuty jsem se hádala, než mě spojili s Rose.

„Promiňte, slečno Morganová,“ řekla a její hlas byl tak ledově politicky korektní, že bych jím mohla zmrazit vejce. „Kapitán Edden není přítomen a detektiv Glenn nechce být rušen.“

„Nechce být…“ vykoktala jsem. „Poslyšte. Vím, kdo je vrah. Musíme okamžitě za ním. Než někoho poštve na moji matku!“

„Je mí líto, slečno Morganová,“ řekla žena zdvořile. „Už nejste naší konzultantkou. Pokud chcete podat stížnost nebo oznámení, prosím počkejte a já vás spojím s centrálou.“

„Ne! Počkat!“ prosila jsem. „Vy to nechápete. Prostě mě nechte promluvit si s Glennem!“

„Ne, Morganová.“ Rosein klidný, rozumný hlas zastřel nečekaný vztek. „Vy nerozumíte. Nikdo tady s vámi nechce mluvit.“

„Ale já vím, kdo je lovec čarodějů!“ zvolala jsem. Spojení se přerušilo.

„Vy zasraní idioti!“ zařvala jsem a hodila telefonem přes pokoj. Praštil o stěnu, kryt odpadl a baterie se rozkutálely po podlaze. Bezmocně jsem oddupala do kuchyně, vysypala Ivyina pera na stůl a jedno sebrala. S bušícím srdcem jsem naškrábala na papír vzkaz, který jsem se chystala přilepit na dveře kostela.

Nick je na cestě. S ním si Glenn promluví. Dokáže ho přesvědčit, že mám pravdu, poví mu, kam jsem šla. Budou se muset objevit, třeba už jen proto, aby mě zatkli za obtěžování. Řekla bych mu, aby zavolal IBA, ale Piscary měl agenturu s velkou pravděpodobností v kapse. A i když lidé mají proti mistru upírovi asi stejnou šanci jako já, jejich vyrušení by mi mohlo zachránit zadek.

Otočila jsem se, otevřela kredenc, sebrala z háčků amulety a nacpala je do kabelky. Trhla jsem spodní zásuvkou a sebrala z ní tři dřevěné kůly. Ze špalku s noži jsem vytáhla velký sekáček na maso a přidala ho k ostatním zbraním. Následovala slizová pistole nabitá nejsilnějšími čáry, jaké má bílá čarodějka k dispozici: uspávacím lektvarem. Z ostrůvku jsem vzala láhev se svěcenou vodou. Zamyslela jsem se, otevřela ji, lokla si, zase ji zavřela a strčila k ostatním věcem. Svěcená voda moc nepomůže, pokud to nebyla jediná věc, kterou jste za poslední tři dny pili, ale já se chytala stébel.

Aniž bych zpomalila, odkráčela jsem do síně pro boty. Nazula jsem si je a s rozvázanými tkaničkami zamířila k hlavním dveřím. V chodbě jsem se zastavila, otočila se a vrátila se do kuchyně. Sebrala jsem hrst drobných na autobus a vydala se na cestu.

Piscary se mnou chce mluvit? Fajn. Já chci mluvit s ním.