27

Piscaryho byt, kde trávil den, vypadal úplně jinak, než jsem si představovala. Vyšla jsem z výtahu a otáčela hlavu ze strany na stranu, jak jsem se snažila spatřit každičký detail. Stropy tu byly vysoké − dobré tři metry − a natřené na bílo nebo zakryté pruhy látek v teplých, základních barvách konejšivě poskládaných do záhybů. Velké obloukové průchody napovídaly, že se dál nacházejí stejně prostorné místnosti. Pokoje svým vlídným pohodlím připomínaly byt playboye s přídechem muzea. Pokusila jsem se najít silovou čáru a nijak mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že jsem na to příliš hluboko pod zemí.

Kráčela jsem po hustém bílém koberci. Nábytek byl vkusný a několik uměleckých děl ozařovala bodová světla. Mezi nimi stály prosklené knihovny a zdálo se, že svazky v nich pocházejí z dob před Zvratem. Nick by si je zamiloval, napadlo mě a zoufale jsem doufala, že našel můj vzkaz. Díky první naději na úspěch jsem se pohybovala sebevědoměji, než asi bylo záhodno. S Kistenovou lahvičkou a se vzkazem pro Nicka se odsud možná přece jen dostanu.

Dveře výtahu se zavřely. Otočila jsem se a všimla si, že tu není žádné tlačítko, kterým by se daly znovu otevřít. A neviděla jsem ani schodiště. Muselo vést někam jinam. Srdce mi poskočilo a zase se zklidnilo. Dostat se odsud? Možná.

„Zuj si boty,“ řekl Kisten.

Naklonila jsem nevěřícně hlavu na stranu. „Co prosím?“

„Jsou špinavé.“ Upřeně hleděl na moje nohy. V obličeji byl pořád rudý. „Zuj se.“

Zadívala jsem se na široký bílý koberec. Chtěl, abych zabila Piscaryho, a starost mu dělaly šlápoty na koberci? Ušklíbla jsem se, zula boty a nechala je u výtahu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zemřu bosky.

Bylo ale příjemné cítit pod chodidly koberec, když jsem Kistena následovala a snažila se neprohmatávat kabelku a nepátrat po lahvičce, kterou tam prý schoval. Opět byl napjatý, čelist měl zaťatou a choval se mrzutě, v ničem se nepodobal pánovitému upírovi, který mě téměř přiměl kapitulovat. Tvářil se žárlivě a ublíženě. Přesně jako zrazený milenec.

Vyhov mi… ozvalo se mi ve vzpomínkách a já se zachvěla. Přemýšlela jsem, jestli stejně prosil i Piscaryho, protože jsem věděla, že mě žádal o krev. A stejně tak jsem přemýšlela, jestli je pro Kistena pití krve jen zběžným závazkem, nebo něčím víc.

Tichý hukot provozu mě přiměl odtrhnout pohled od obrazu, na kterém muž připomínající Piscaryho popíjel pivo v anglické hospůdce s Lindberghem. Kisten zpomalil, aby zamaskoval kulhání, a vedl mě dolů do obýváku. Na jeho opačném konci se nacházel dlážděný snídaňový výklenek s oknem, které poskytovalo výhled na řeku z výšky prvního patra. Piscary se líně rozvaloval u kovaného stolku ve středu dlážděného plácku obklopeného kobercem. Věděla jsem, že jsem v podzemí a že jde jen o video projekci, přesto vypadala jako skutečné okno.

Nebe projasňoval úsvit a dodával řece měkčí odstín. Vysoké cincinnatské budovy tvořily na pozadí světlého nebe tmavé siluety. Z komínů parníků se kouřilo, jak se připravovaly na první nával turistů. Nedělní provoz byl řídký a svištění jednotlivých aut zanikalo v řinčení, zvonění a křiku, které tvořily ruch města. Dívala jsem se, jak vánek čeří hladinu, a jeho poryv mi rozcuchal vlasy. Takový detail mě zaskočil, proto jsem pátrala na stropě a po podlaze, dokud jsem nenašla průduch. V dálce se ozvala siréna.

„Užil sis, Kiste?“ řekl Piscary a já se odvrátila od muže se psem, který běžel po chodníku podél řeky.

Kistovi zrudl krk. Sklopil hlavu. „Chtěl jsem vědět, jestli měla Ivy pravdu,“ zamumlal a vypadal jako kluk, kterého nachytali při líbání sousedovic děvčete.

Piscary se usmál. „Vzrušující, že? Nechat ji nespoutanou je zábavné, dokud se tě nepokusí zabít. Ale právě o to jde, že?“

Znovu mě ovládlo napětí. Piscary působil uvolněně, jak tam tak seděl na jedné ze dvou kovaných židlí v lehkém, půlnočně modrém hedvábném župánku. V ruce držel složené ranní noviny. Tmavá barva županu ladila s jeho jantarově zbarvenou kůží. Skrz stůl jsem viděla jeho bosé nohy. Byly dlouhé, hubené a měly stejně medově zlatou barvu jako jeho holá hlava. Jeho nedbalé ložnicové vzezření jen zesílilo moji úzkost. Bezva. Přesně to jsem potřebovala.

„Hezké okno,“ řekla jsem a potěšilo mě, že je lepší než okno toho žabáka Trenta. Mohl všechno vyřídit sám, kdyby zasáhl, jakmile jsem mu řekla, že vrahem je Piscary. Mužští jsou všichni stejní. Jen lžou a berou si, co můžou, bez placení.

Piscary se pohnul na židli, župan se mu rozevřel a odhalil koleno. Rychle jsem se odvrátila. „Děkuji,“ řekl. „Za života jsem nenáviděl východ slunce. Teď je to má nejoblíbenější část dne.“ Ušklíbla jsem se a on ukázal na stůl. „Šálek kávy?“

„Kávy?“ řekla jsem. „Myslela jsem, že pít kávu s někým, koho se chystáte zabít, je proti gangsterským pravidlům.“

Povytáhl tenké černé obočí. Uvědomila jsem si, že ode mě musí něco chtít, jinak by na mě prostě poslal Algaliarepta.

„Černou,“ řekla jsem. „Bez cukru.“

Piscary kývl na Kistena a ten tiše zmizel. Vytáhla jsem zpod stolu židli, usadila se naproti Piscarymu a kabelku si položila do klína. V nastalém tichu jsem vyhlédla z okna. „Líbí se mi vaše doupě,“ prohlásila jsem uštěpačně.

Piscary pozvedl jedno obočí. Přála jsem si to taky umět. Ale teď už bylo pozdě se to naučit. „Kdysi tudy vedla podzemní dráha,“ řekl. „Byla to jen odporná díra v zemi pod přístavním skladištěm. Ironické, že?“ Neodpověděla jsem, proto dodal: „Bývala to brána do svobodného světa. Občas pořád je. Nic neosvobodí tak jako smrt.“

Povzdychla jsem si, otočila se k oknu a přemýšlela, kolik moudra si budu muset vyslechnout, než mě zabije. Piscary si odkašlal a já se obrátila zpátky k němu. Zpod županu mu čouhaly černé chlupy a na lýtkách, která jsem viděla skrz kovaný stůl, měl vypracované svaly. Vzpomněla jsem si na chtíč, který mě ovládl ve výtahu s Kistenem, a věděla jsem, že za to z velké části mohly upírské feromony. Lhářko. Z představy, že by se mnou Piscary provedl něco podobného či mnohem víc jen svým hlasem, se mi dělalo zle.

Nedokázala jsem se zastavit a zvedla jsem ruku ke krku, jako bych si chtěla odhrnout vlasy. Ve skutečnosti jsem si chtěla zakrýt jizvu, i když Piscary ji pravděpodobně vnímal víc než nos uprostřed mého obličeje. „Nemusel jste ji znásilnit, abyste mě donutil přijít sem,“ řekla jsem a rozhodla se, že vztek je lepší než strach. „Hlava mrtvého koně v mé posteli by stačila.“

„Chtěl jsem to,“ řekl a jeho hlas s sebou nesl sílu větru. „I když si ráda myslíte opak, Rachel, nejde tu jenom o vás. Zčásti ano, ale ne úplně.“

„Říkejte mi slečno Morganová.“

Na tři vteřiny se výsměšně odmlčel. „Rozmazlil jsem ji. Začínají se šířit řeči. Nastal čas přivést Ivy zpátky. A bylo to příjemné − pro nás oba.“ Usmál se, v ústech se mu zableskl špičák a unikl mu téměř neslyšný, hrdelní vzdech. „Překvapila mě, protože zašla dál, než jsem čekal. Už nejméně tři sta let jsem se nepřestal takto ovládat.“

Zachvěl se mi žaludek, protože mnou probleskla upírem vyvolaná touha a zase zmizela. Její síla mě připravila o dech a já zjistila, že se po ní natahuju a snažím se ji zachytit. „Bastarde,“ řekla jsem a vytřeštila oči, protože mi v žilách začala tepat krev.

„Lichotnice,“ opáčil a povytáhl obočí.

„Změnila názor,“ řekla jsem, když poslední zbytky touhy pohasly. „Nechce být vaší prostřednicí. Nechte ji být.“

„Pozdě. A chce to. Nijak jsem její rozhodování neovlivnil. Nemusel jsem. Pro tuto pozici se narodila, byla pro ni vychována a až zemře, díky komplikované povaze z ní bude výtečná společnice, bude pořád jiná a tak moudrá, že se navzájem neznudíme. Víte, Rachel, není to tak úplně pravda, že upíří zešílí z nedostatku krve, a proto vyjdou na slunce. To nuda s sebou přináší nechutenství, které vede k šílenství. Ivy, její výchova, mě od ní uchránila. A teď, když jsem odhalil její potenciál, mi pomůže zachovat si zdravý rozum.“ Milostivě sklonil hlavu. „A já udělám totéž pro ni.“

Upřel pohled za mé rameno a mě zaštípalo v týle. Byl to Kisten. Otřel se o mě vánek, který rozproudil, když procházel kolem, a já potlačila chvění. Potlučený upír přede mě mlčky postavil šálek s talířkem a zamířil pryč. Nepohlédl mi do očí a tichá bolest z něj přímo čišela. Páru, která stoupala z porcelánového hrníčku, odnášel umělý vánek. Nechala jsem ho stát na stole. Zmáhala mě únava a z adrenalinu se mi dělalo zle. Vzpomněla jsem si na talismany v kabelce. Na co Piscary čeká?

„Kiste?“ řekl nemrtvý upír tiše a Kisten se otočil. „Dej mi to.“

Piscary natáhl ruku a Kisten mu do dlaně vložil zmačkaný papír. Svaly ve tváři mi v panice ochably. Byl to můj vzkaz pro Nicka.

„Volala někomu?“ zeptal se Piscary a Kist sklopil hlavu.

„FIK. Zavěsili jí to.“

Šokovaně jsem pohlédla na Kistena. Všechno viděl. Schovával se ve stínech, zatímco já držela Ivy vlasy nad záchodem, díval se, jak jí vařím kakao, a poslouchal, když znovu prožívala svoji noční můru. A zatímco já se kodrcala autobusem, Kisten strhl moji spásu ze dveří. Nikdo nepřijde. Vůbec nikdo.

Aniž by mi pohlédl do očí, odešel a tiše za sebou zavřel dveře. Střelila jsem pohledem po Piscarym a dech mi zmrzl v plicích. Jeho oči byly úplně černé. Do prdele.

Zíral na mě očima černýma jako obsidián, nemrkal a já cítila, jak se mi potí dlaně. Vyzařoval napětí dravce. Seděl přede mnou v županu v barvě půlnoční modři, falešný vítr mu čechral chlupy na holých pažích a vypadal snědý a fit. Při sebemenším pohybu se lem jeho županu zavlnil. Hruď se mu zvedala, jak dýchal, aby uchlácholil mé podvědomí. A na mě najednou dolehla obludnost toho, co se stane.

Vydechla jsem, nadechla se a zatajila dech. Poznal, že jsem pochopila, že zemřu, pomalu mrkl a vědoucně se usmál. Ještě ne, ale brzy. Až nedokáže dál čekat.

„Je zábavné, že o ni máte takovou starost,“ řekl a moc, která prosakovala z jeho hlasu, mi sevřela srdce. „I když vás zradila. Moje krásná, nebezpečná filiola custos[1]. Před čtyřmi lety jsem ji poslal, aby vás sledovala, a ona vstoupila do IBA. Koupil jsem kostel a poručil jí, aby se do něj nastěhovala; a ona to udělala. Požádal jsem ji, aby zařídila kuchyň pro čarodějku a vybavila ji vhodnými knihami; ona zašla ještě dál a vysadila zahradu, které se nedalo odolat.“

Z tváře mi vyprchala krev a nohy se mi rozklepaly. Její přátelství byla lež? Oklamala mě, aby mě mohla sledovat? Nemohla jsem tomu uvěřit. Vzpomněla jsem si na ztracený zvuk jejího hlasu, když prosila, abych ji ochránila před sluncem, a nedokázala jsem uvěřit tomu, že její přátelství bylo jeden velký klam.

„Řekl jsem jí, aby vás následovala, když jste dala výpověď,“ řekl Piscary a v černých očích se mu odrážely napětí a vášeň. „Tehdy jsme se poprvé pohádali a mě napadlo, že konečně nastal okamžik, kdy z ní budu moct udělat svoji prostřednici, kdy projeví sílu a vzepře se mi. Ale kapitulovala. Nějaký čas jsem se obával, že jsem udělal chybu, že jí chybí vůle potřebná k tomu, aby přežila věčnost se mnou, že budu muset počkat další generaci a zkusit to s dcerou, která by se narodila jí a Kistenovi. Byl jsem tak zklamaný. Neumíte si představit, jak mě potěšilo, když jsem zjistil, že má vlastní plány a jenom mě využívá.“

Usmál se a odhalil zuby o něco víc, o něco déle. „Upnula se na vás, protože ve vás viděla záchranu před budoucností, kterou jsem pro ni připravil. Myslela si, že dokážete najít způsob, jak by si mohla zachovat duši i po smrti.“ Zavrtěl odměřeně hlavou a holá hlava se mu zaleskla. „Není to možné, ale ona tomu odmítá uvěřit.“

Polkla jsem, zaťala ruce v pěst a zrazený pocit zmizel. Využívala ho, neřídila se jeho pokyny. „Ví, že jste zavraždil všechny ty čaroděje?“ zašeptala jsem a z představy, že to celou dobu věděla a nic neřekla, mě bolelo u srdce.

„Ne,“ řekl Piscary. „Určitě něco tuší, ale o vás jsem se zajímal už dřív, než Kalamack zahájil své tažení za svatým grálem, než se rozhodl najmout čaroděje silových čar.“

V klíně jsem svírala kabelku, ruce jsem měla těsně nad jejím otvorem a odmítala jsem k nim sklopit oči. Nemohla jsem sáhnout pro lahvičku. Pokud Piscarymu nešlo o tohle, tak proč mě chce zabít?

„Když jste přežila útok démona, přišla za mnou a prosila o shovívavost. Muselo to nesmírně ranit její hrdost. Byla tak rozčilená. Je těžké být mladý. Chápu víc, než tuší, jaké to je toužit po někom sobě rovném. Když jsem poznal, že mě bez mého vědomí využila, byl jsem připraven dál ji rozmazlovat. Proto jsem vás nechal žít pod podmínkou, že přeruší půst a připoutá vás k sobě. Kdybyste se stala jejím stínem, byl by to ironický zvrat, a to se mi líbilo. Slíbila, že to udělá, ale já věděl, že lže. Přesto mi to nevadilo, dokud vás s Kalamackem držela od sebe.“

„Ale já nejsem čarodějka silových čar,“ řekla jsem tiše, aby neslyšel, jak se mi třese hlas. Jenže i kdybych slova vydechla, neuniklo by mé rozechvění jeho pozornosti. „Proč?“

Od chvíle, kdy domluvil, se už nenadechl. Patami se zapřel o podlahu a napjal lýtka. Skoro, pomyslela jsem si a přesunula prsty k otvoru kabelky. Už je skoro připravený. Na co čeká?

„Jste dcera svého otce,“ řekl a kůže okolo očí se mu napjala. „Trent je syn svého otce. Každý sám o sobě jste otravní. Společně… byste mohli představovat problém.“

Pohled se mi rozmazal a zase zaostřil, když jsem mu pohlédla do očí. Věděla jsem, že se mi na tváři objevila hrůza. Obrázek mého otce a Trentova před žlutým táborovým autobusem. Piscary je zabil. Byl to Piscary.

Ve spáncích mi bušila krev. Mé tělo požadovalo, abych něco udělala, ale zůstala jsem sedět, protože jsem věděla, že když se pohnu, pohne se i on.

Pokrčil rameny. Byl to promyšlený pohyb, který přitáhl můj pohled k záblesku jantarově snědé pokožky pod županem. „Byli příliš blízko rozuzlení elfské hádanky,“ řekl a čekal, jak zareaguju.

Když mi prozradil Trentovo největší tajemství, tvářila jsem se netečně a dala tak najevo, že ho taky znám. Očividně jsem udělala správně.

„Nedovolím, abyste pokračovali tam, kde oni skončili,“ dodal, aby mě popíchl.

Nic jsem neřekla a žaludek se mi obracel. Piscary je zabil. Trentův otec a můj byli přátelé. Pracovali spolu. Pracovali spolu proti Piscarymu.

Piscary ztuhl. „Poslal už vás do záhrobí?“

Bleskurychle jsem vzhlédla a vnitřnosti se mi stáhly strachy. Tady to je. Otázka, na kterou hledal odpověď, schovaná mezi ostatními, abych nezjistila, oč mu jde. Jakmile ji zodpovím, jsem mrtvá.

„Nemám ve zvyku hovořit o záležitostech svých klientů,“ řekla jsem. V ústech mi vyprahlo.

Nadechl se a jeho klidný výraz dostal trhlinu. Drobounkou, ale byla tam. „Poslal. Našla jste to?“ zeptal se, chystal se naklonit přes stůl, ale na poslední chvíli se zarazil. „Přečetla jste si to?“

To? Přečetla co? Mlčela jsem a zoufale se snažila skrýt, jak mi na krku tepe žíla, ale přestože mu zčernaly oči, nezajímala ho moje krev. Bylo to skoro příliš děsivé, než abych tomu uvěřila. Nevěděla jsem, jak odpovědět. Když řeknu ano, zachráním si život, nebo ho ztratím?

Zamračil se a dlouze si mě změřil. Poslouchala jsem, jak mi buší srdce, a paže mi orosil pot. „Nevím, jak si vyložit vaše mlčení,“ řekl podrážděně.

Nadechla jsem se.

Piscary se pohnul.

Adrenalin bolel. Ve slepé panice jsem se odstrčila od stolu. Moje židle se překlopila i se mnou.

Piscary odhodil stůl stranou. Káva, které jsem se ani nedotkla, se rozlila po bílém koberci.

Plazila jsem se dozadu a bosé nohy mi pískaly na dlaždicích. Prsty jsem nahmatala koberec, chytila se ho, překulila se a přitáhla.

Zavřískla jsem, když mě popadl za zápěstí a trhnutím mě zvedl. Zpanikařila jsem a škrábala ho nehty. Nechal si to líbit. S netečným výrazem mi nehtem přejel po modré žíle na pravé paži. Po kůži se mi rozlil napřed oheň, pak rozkoš. Divoce jsem se snažila osvobodit, ale on mě držel za zápěstí, nehybný jako strom. Vytryskla mi krev a já cítila, jak ve mně narůstá šílenství. Znovu už ne. Nemůže se do mě znovu zakousnout upír!

Zadíval se na moji krev, pak mi pohlédl do očí. Volnou rukou mi ji rozetřel po paži.

„Ne!“ vykřikla jsem.

Pustil mě a já spadla na koberec. Drsně jsem lapala po dechu a plazila se pryč. Vyškrábala jsem se na nohy a s adrenalinem bušícím v žilách jsem se obrátila k výtahu.

Piscary mě strhl zpátky.

„Ty zkurvysyne!“ zaječela jsem. „Nech mě být!“

Udeřil mě do hlavy tak silně, až mi před očima vybuchly hvězdy.

Zhroutila jsem se. Ležela jsem mu u nohou a lapala po dechu. Tyčil se nade mnou a v ruce držel amulet. Pomazal ho mojí krví, amulet se rozzářil a ruku mu obklopil rudý svit. Postrčil převrhnutou židli dál na koberec. Zvedla jsem hlavu a přes vlasy jsem uviděla, že vzor na podlaze před námi tvoří dokonalý kruh. Modré dlaždice okolo bílého kamene byly z jediného kusu mramoru. Byl to vyvolávací kruh.

„Panebože,“ zašeptala jsem, protože jsem věděla, co bude následovat. Piscary hodil amulet do kruhu. Koule záhrobní energie se rozšířila a utvořila ochrannou bublinu. Kůže mě brněla mocí jiné čarodějky, kterou aktivovala má krev. Piscary se chystal vyvolat démona.

[1] Latinsky, dá se to přeložit jako dceruška strážkyně (pozn. red.).