28

Piscary zvedl ruku k ústům, aby olízl zbytek mé krve, ale ucukl. „Svěcená voda?“ řekl a tváří mu probleskl odpor. Utřel krev lemem županu, dlaň ale zůstala lehce zarudlá. „Potřebovala byste jí mnohem víc, abyste mě třeba jen roztrpčila. A nelichoťte si. Neměl jsem v plánu vás kousnout. Nemám vás rád, ale vy byste si to užila. Místo toho zemřete pomalu a v krutých bolestech.“

„Uvidíme…“ vydechla jsem. Choulila jsem se mu u nohou a snažila se zaostřit.

Ustoupil do vzdálenosti dva a půl metru a zůstal stát mezi mnou a výtahem. Z úst se mu začala linout precizní latina. Poznala jsem několik slov z Nickova zaklínadla. Tep se mi zrychlil a horečnatě jsem se rozhlédla po přepychovém, prostorném bílém pokoji. Byla jsem příliš hluboko pod zemí, než abych se napojila na silovou čáru. Algaliarept přicházel. Piscary mě démonovi vydá.

Ztuhla jsem, když Piscary vyslovil Algaliareptovo jméno. V ústech jsem cítila pachuť spálené pryskyřice a ve vyvolávacím kruhu se objevil rudý opar záhrobí. „Podívejme. Démon,“ zašeptala jsem, odvlekla se k převrácenému stolu a vytáhla se nahoru. „Je to čím dál lepší a lepší.“

Vrávorala jsem a sledovala, jak šmouha utváří siluetu metr osmdesát vysoké postavy. Záhrobní rudá se vlila dovnitř a zhmotnila se v atletického muže se snědou kůží a v bederní roušce ozdobené kamínky a barevnými stuhami. Algaliarept měl holé, svalnaté nohy, neuvěřitelně štíhlý pas a úžasně vypracovanou hruď, která by rozbrečela i Schwarzeneggera. A místo lidské hlavy měl šakalí se špičatýma ušima a dlouhým, psím čenichem.

Otevřela jsem ústa, odtrhla oči od egyptského boha mrtvých a pohlédla na Piscaryho. Najednou jsem viděla upírovy rysy v novém světle. Piscary je Egypťan?

Piscary ztuhl. „Říkal jsem ti, aby ses v této podobě nezjevoval,“ řekl napjatě.

Šakal se zakřenil. Fascinovalo mě, že zvířecí hlava je živá a jeho součástí. „Zapomněl jsem,“ protáhl neuvěřitelně hlubokým hlasem, který mi rozezvučel vnitřnosti. Z tlamy mu vystřelil tenký rudý jazyk, kterým si olízl čenich. Zacvakal zuby.

Srdce mi bušilo a Algaliarept se ke mně otočil, jako by ho slyšel. „Rachel Mariano Morganová,“ řekl a nastražil uši. „Ty malý větroplachu.“

„Sklapni,“ řekl Piscary a Algaliarept přimhouřil oči do štěrbin. „Co chceš za to, abys ji přinutil říct mi, jak daleko už Kalamack je?“

„Šest vteřin s tebou mimo kruh.“ V hlase mu zaznívala tak čirá touha zabít Piscaryho, že mě z ní zamrazilo.

Piscary zavrtěl hlavou. Jeho chladem to nijak neotřáslo. „Dám ti ji. Nezajímá mě, co s ní provedeš, jen když už se nikdy neobjeví na této straně silových čar. Ty ji na oplátku přinutíš, aby mi řekla, kam se Trent Kalamack dostal ve svém výzkumu. Než si ji odneseš. Platí?“

Do záhrobí ne. Ne s Algaliareptem.

Algaliarept se potěšeně zakřenil. „Dostanu za odměnu Rachel Marianu Morganovou? Hm, souhlasím.“ Egyptský bůh zaťal ruce v pěst, vykročil a zastavil se na okraji kruhu. Zastříhal šakalíma ušima a pozvedl obočí.

„To nemůžeš!“ protestovala jsem s bušícím srdcem. Pohlédla jsem na Piscaryho. „To nemůžete! Nesouhlasím.“ Obrátila jsem se zpátky k Algaliareptovi. „Nevlastní moji duši. Nemůže ti ji dát!“

Démon po mně střelil pohledem. „Má tvé tělo. Když ovládáš tělo, ovládáš i duši.“

„To není fér!“ vykřikla jsem, ale ignorovali mě.

Piscary přistoupil ke kruhu. Založil si ruce v bok. „Nepokusíš se mě zabít ani dotknout,“ zdůraznil. „A když poručím, sebereš se a odtáhneš rovnou do záhrobí.“

„Souhlasím,“ řekl šakal. Sliny, které mu ukáply ze špičáku, zasyčely o bariéru záhrobí mezi nimi.

Aniž by spustil oči z démona, přerušil Piscary palcem kruh.

Algaliarept vyrazil ven.

Zalapala jsem po dechu a couvla. Natáhl mocnou ruku a popadl mě za krk.

„Stát!“ křikl Piscary.

Zalkla jsem se a pokusila se zlaté prsty uvolnit. Tři prsteny s modrými kameny mi štíply kůži. Zahnala jsem se a vykopla, ale Algaliarept mě zvedl výš, aby se kopnutí vyhnul. Unikl mi vyděšený zvuk.

„Pusť ji!“ poručil Piscary. „Nedostaneš ji, dokud mi nedáš, co chci!“

„Získám ty informace jinak,“ prohlásil šakal a dunění jeho hlasu jen podtrhlo hučení mé krve. Měla jsem pocit, že mi snad vybuchne hlava.

„Povolal jsem tě, abys z ní dostal informace,“ řekl Piscary. „Pokud ji zabiješ, porušíš dohodu. Chci ty informace teď, ne příští týden nebo příští rok.“

Prsty na mém krku povolily stisk. Spadla jsem na koberec a lapala po dechu. Démon měl na nohou sandály z kůže a stuh. Pomalu jsem zvedla hlavu a promnula si krk.

„Jde jen o krátký odklad, Rachel Mariano Morganová,“ řekl šakal a při mluvení kmital jazykem. „Dnes v noci mi zahřeješ postel.“

Klečela jsem před ním, nasávala vzduch do plic a ani jsem se nesnažila přijít na to, jak mu zahřeju postel, když budu mrtvá. „Víš,“ zasípala jsem. „Už mě to začíná unavovat.“ S tlukoucím srdcem jsem se postavila. Přijal úkol. A to znamenalo, že mohl být znovu vyvolán. „Algaliarepte,“ řekla jsem jasně. „Volám tě, ty vraždící čubčí synu.“

Piscarymu ochably překvapením svaly v obličeji a já bych přísahala, že na mě Algaliarept mrkl. „Ach, můžu zase vypadat jako ten v kůži?“ řekl šakal. „Boj se ho. Rád vypadám jako on.“

„Jasně, pro mě za mě,“ řekla jsem. Klepala se mi kolena.

Na snědých rukách se mu objevily černé kožené rukavice a ztuhle vzpřímená postava egyptského šakalího boha se uvolnila a sebevědomě schoulila. Démon přijal podobu Kistena oděného v kůži a v černých botách se silnými podpatky. Ozvalo se cinkání řetězu a ve vzduchu jsem ucítila závan benzínu. „To se mi líbí,“ řekl démon, zablýskl špičáky a uhladil si dozadu vlasy. Byly stále mokré ze sprchy a voněly po šampónu.

Taky se mi líbil. Naneštěstí.

Kistenův dvojník pomalu vydechl, kousl se do rtu, aby mu naběhl krví, a olízl si ho, čímž mu dodal vlhký lesk. Zachvěla jsem se, když jsem si vzpomněla na hebkost Kistových rtů. Jako by mi démon četl myšlenky, vzdychl a silnými prsty si přejel dolů po kožených kalhotách, aby přitáhl můj pohled. Nad okem se mu objevil šrám, který odrážel Kistovo nové zranění.

„Zatracené upírské feromony,“ zašeptala jsem a potlačila vzpomínku na to, co se stalo ve výtahu.

„Tentokrát ne,“ řekl Algaliarept.

Piscary zmateně zíral. „Povolal jsem tě já. Musíš udělat, co chci!“

Kistenův dvojník se otočil k Piscarymu a ukázal mu prostředník. „A Rachel Mariana Morganová mě povolala taky. Čarodějku ke mně váže nesplacený dluh. A protože ze mě vymámila slib, že mě může vyvolat i bez kruhu, míním naši dohodu dodržet.“

Piscary zaskřípal zuby. A vrhl se na nás.

Zalapala jsem po dechu a uskočila. Ucítila jsem trhnutí a jen jsem zírala, když Piscary narazil do stěny záhrobní energie a přistál šokovaně na zemi. Zamrazilo mě, když jsem si uvědomila, že nás Algaliarept uzavřel do vlastního kruhu.

Hustý rudý opar pulsoval a hučel a tlačil mi na kůži, přestože jsem od něj stála dobrého půl metru. Piscary se postavil, upravil si župan a já se prstem dotkla bariéry. Povrch se zavlnil a do prstu se mi zařízla ledová bolest. Ještě nikdy jsem nespatřila silnější stěnu záhrobí. Cítila jsem na sobě Algaliareptovy oči, spustila jsem proto ruku a utřela si ji o džíny.

„Nevěděla jsem, že něco takového dokážeš,“ řekla jsem a démon se zasmál. Když jsem to zvážila, dávalo to smysl. Je démon. Žije v záhrobí. Samozřejmě že ví, jak uzavřít kruh.

„Chci tě naučit, jak manipulovat tak velkým množstvím záhrobí a přežít, Rachel Mariano Morganová,“ řekl, jako by mi četl myšlenky. „Za jistou cenu.“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Možná později?“

Piscary vyrazil vzteklý výkřik, popadl kovanou židli a udeřil s ní do bariéry. Vyskočila jsem a vyschlo mi v ústech.

Algaliarept na rozhněvaného upíra úkosem pohlédl. Piscary utrhl židli nohu a pokusil se jí bariéru propíchnout jako mečem. Démon zaujal útočný postoj u okraje kruhu a odhalil mi pevný zadek v kožených kalhotách. „Odprejskni, dědo,“ posmíval se Kistovým hlasem a rozvzteklil Piscaryho ještě víc. „Brzy vyjde slunce. Asi za tri minuty dostaneš další šanci.“

Zvedla jsem hlavu. Tři minuty? Východ slunce nastane už za tři minuty?

Rozzuřený Piscary odhodil kus železa, to odskočilo a odkutálelo se po koberci. S očima černýma jako jámy nás začal pomalu, uvážlivě obcházet a čekal.

Ale prozatím jsem byla v Algaliareptově kruhu v bezpečí. Nezní to trochu divně?

Přinutila jsem se svěsit paže, kterými jsem se pevně objímala, vyhlédla jsem ven z Piscaryho falešného okna a viděla, že slunce už ozařuje vrcholky nejvyšších budov. Tři minuty. Přitiskla jsem si špičky prstů k čelu. „Když tě požádám, abys zabil Piscaryho, budeme vyrovnaní?“ zeptala jsem se a vzhlédla.

Natočil se ke mně bokem. „Ne. Přestože plánuju Ptaha Ammona Finea Hortona Madisona Parkera Piscaryho zabít, pořád by to byla žádost a musela bys za ni zaplatit, nevyrovnala by tvůj dluh. A kromě toho, kdybys mě na něj poslala, pravděpodobně by mě prostě znovu vyvolal a ty bys byla zpátky na začátku. Jediný důvod, proč to nemůže udělat teď, je, že jsme se ještě na ničem nedohodli a nacházíme se tak jistým způsobem v patu.“

Zazubil se a já se odvrátila. Piscary stál, poslouchal a očividně přemýšlel.

„Můžeš mě odsud dostat?“ zeptala jsem se, protože mě napadlo, že by bylo lepší utéct.

„Silovou čárou, ano. Ale tentokrát tě to bude stát duši.“ Olízl si rty. „A pak budeš má.“

Je krásné mít na vybranou. „Můžeš mi dát něco, čím bych se před ním ochránila?“ žadonila jsem, protože jsem začínala být zoufalá.

„Cena je stejná…“ upravil si rukavice. „A už máš vše, co potřebuješ. Tik-tak, Rachel Mariano Morganová. Za cokoli, co ti zachrání život, zaplatíš duší.“

Stáhl se mi žaludek. Piscary se zazubil a zastavil se dva a půl metru ode mě. Zalétla jsem pohledem ke kabelce s lahvičkou od Kista. Ležela z dosahu na špatné straně bariéry. „O co mám požádat?“ vykřikla jsem zoufale.

„Když ti to prozradím, nebudeš mít dost na to, abys za to zaplatila, lásko.“ Naklonil se blíž a dechem mi zčechral kudrny. Ucukla jsem, protože jsem ucítila síru. „Jsi vynalézavá čarodějka,“ dodal. „Každý, kdo dokáže rozezvučet zvony ve městě, dokáže přežít střet s upírem. Dokonce i s tak starým, jako je Ptah Ammon Fineas Horton Madison Parker Piscary.“

„Ale jsem tři patra pod zemí!“ protestovala jsem. „Odsud na silovou čáru nedosáhnu.“

Kůže vrzala, jak mě obcházel s rukama sepnutýma za zády. „Co uděláš?“

Tiše jsem zaklela. Před kruhem čekal Piscary. I kdyby se mi podařilo utéct, Piscarymu všechno projde. Dost těžko jsem mohla Algaliarepta požádat, aby svědčil.

Vytřeštila jsem oči a vzhlédla. „Čas?“ zeptala jsem se.

Kistův dvojník pohlédl na své zápěstí, na kterém se mu objevila kopie hodinek, které jsem rozbila paličkou na maso. „Minuta třicet.“

Zbledla jsem. „Co chceš za to, že podáš před soudem IBA a FIK svědectví o tom, že Piscary je masový vrah, který zabíjel čaroděje?“

Algaliarept se zakřenil. „Líbí se mi, jak uvažuješ, Rachel Mariano Morganová.“

„Co chceš?“ vykřikla jsem a zadívala se na slunce, které začínalo šplhat nad budovy.

„Moje cena se nezměnila. Potřebuju důvěrníka a získat duši Nicholase Gregoryho Sparagma trvá příliš dlouho.“

Moji duši. Nemohla jsem to udělat, ani kdybych tak uspokojila Algaliarepta a v konečném důsledku zachránila Nicka, který by tím pádem nepřišel o duši, nebyl vtažen do záhrobí a nestal se démonovým důvěrníkem. Svaly ve tváři mi ochably a zírala jsem na Algaliarepta tak upřeně, až překvapeně zamrkal. Dostala jsem nápad. Byl pošetilý a riskantní, ale možná dost šílený na to, aby fungoval.

„Stanu se tvým důvěrníkem dobrovolně,“ zašeptala jsem, i když jsem nevěděla, jestli přežiju nával energie, kterou by mým prostřednictvím mohl načerpat nebo mě donutit zadržet. „Stanu se jím dobrovolně, ale ponechám si duši.“ Když mi zůstane duše, možná mě nedokáže vtáhnout do záhrobí. Mohla bych zůstat na této straně silových čar. Tím pádem by mě mohl využívat jen po západu slunce. Možná. Otázkou bylo, jestli si Algaliarept celou věc důkladně nepromyslí, než kývne. „A chci, abys svědčil, než budu muset splatit svoji část dohody,“ dodala jsem pro případ, že přežiju.

„Dobrovolně?“ řekl a na okrajích se rozplynul. Dokonce i Piscary vypadal šokovaně. „Tak to nefunguje. Ještě nikdo nikdy neměl důvěrníka, který by svoji roli přijal dobrovolně. Nevím, co to znamená.“

„Znamená to, že jsem tvůj zatracený důvěrník!“ zařvala jsem, protože jsem věděla, že pokud o tom začne přemýšlet, uvědomí si, že ze mě získá jenom půlku. „Pokud neřekneš ano hned teď, za třicet vteřin budeme buďto já, nebo Piscary mrtví, a ty nebudeš mít nic. Nic! Souhlasíš, nebo ne?“

Kistův dvojník se naklonil blíž a já ucukla. Pohlédl na hodinky. „Dobrovolně?“ Kulil oči úžasem a hrabivostí.

V panice jsem rychle přitakala. Budu si s tím dělat starosti později. Pokud bude nějaké později.

„Dobrá,“ řekl tak rychle, až mě napadlo, že jsem určitě udělala chybu. Zalila mě úleva, vzápětí mě ale zasáhla tvrdě realita a otřásla mi duší. Bože, pomoz mi. Budu démonovým důvěrníkem.

Ucukla jsem, když se natáhl pro mé zápěstí.

„Máme dohodu,“ řekl a s upíří rychlostí mě chytil za paži.

Nakopla jsem ho do břicha. Zhoupl se na patách, ale jinak zůstal stát bez hnutí. Zalapala jsem po dechu, když mi přeškrtal démonské znamení. Z rýhy vytryskla krev. Trhla jsem sebou, ale démon se s chlácholivými zvuky nad zápěstím sklonil a foukl na ně.

Pokusila jsem se odtáhnout, ale byl silnější. Dělalo se mi zle z krve, ze všeho. Pustil mě, já klopýtla dozadu, sklouzla dolů po bariéře a cítila přitom brnění v zádech. Pohlédla jsem dolů na zápěstí. Kde dříve bývala jedna čára, byly nyní dvě. Obě vypadaly stejně staré. „Tentokrát to nebolelo,“ řekla jsem. Byla jsem příliš napjatá, než abych cítila šok.

„Nebolelo by to ani poprvé, kdyby ses ránu nesnažila sešít. To, co jsi cítila, byla hořící nit. Jsem démon, ne sadista.“

„Algaliarepte!“ vykřikl Piscary, když jsme zpečetili dohodu.

„Pozdě,“ řekl křenící se démon a zmizel.

Dopadla jsem na záda, protože spolu s ním zmizela i bariéra, a zavřískla jsem, když se na mě vrhl Piscary. Zapřela jsem se o podlahu, zvedla nohy, vykopla a přehodila ho přes sebe. Natáhla jsem se pro kabelku s lahvičkou. Vrazila jsem ruku do tašky a Piscary mě strhl zpátky.

„Čarodějko,“ zasyčel a chytil mě za rameno. „Dostanu, co chci. A pak zemřeš.“

„Jdi k čertu, Piscary,“ zavrčela jsem, otevřela lahvičku a vychrstla mu obsah do obličeje.

Piscary vykřikl a vší silou se ode mě odstrčil. Ze země jsem sledovala, jak klopýtl dozadu a horečnatě si utíral obličej.

Se srdcem v krku jsem čekala, až padne k zemi, až omdlí. Neudělal ani jedno.

Vnitřnosti se mi stáhly strachem, když si Piscary utřel tvář a přičichl k prstům. „Kistene,“ řekl a jeho znechucení se změnilo v unavené zklamání. „Ach, Kistene. Ty?“

Tvrdě jsem polkla. „Je to neškodné, že?“

Podíval se mi do očí. „Přece si nemyslíte, že bych přežil tak dlouho, kdybych svým dětem vykládal, jak mě můžou zabít, že ne?“

Nic mi nezůstalo. Po tři údery srdce jsem na něj jen zírala. Zkroutil rty v dychtivém úsměvu.

Pohnula jsem se. Piscary se ledabyle natáhl a chytil mě za kotník, když jsem se pokusila vstát. Upadla jsem, vykopla a zasáhla ho do obličeje, než si mě k sobě přitáhl a znehybnil mě pod sebou.

Jizva na mém krku zapulsovala a prolétl jí strach. Dělalo se mi zle.

„Ne,“ řekl Piscary tiše a přitlačil mě ke koberci. „Za to budeš trpět.“

Vycenil špičáky. Kapaly z nich sliny.

Bojovala jsem o dech a snažila se zpod něj dostat. Pohnul se a levou paži mi přitiskl k podlaze nad hlavou. Moje pravá ruka byla volná. Zaťala jsem zuby a zaútočila mu na oči.

Piscary ucukl. Upíří silou mě popadl za pravou paži a zlomil ji.

Můj výkřik se odrazil od vysokého stropu. Prohnula jsem se v zádech a zalapala po dechu.

Piscaryho oči se černě zaleskly. „Pověz mi, jestli má Kalamack životaschopný vzorek,“ poručil.

Plíce se mi nadouvaly, jak jsem se snažila dýchat. Z paže se mi šířila agonie až do hlavy. „Jdi k čertu…“ zachroptěla jsem.

Tiskl mě ke koberci a mačkal mi zlomenou paži.

Zkroutila jsem se v agonii. Všechna nervová zakončení mi žhavě pulsovala. Unikl mi hrdelní zvuk bolesti a odhodlání. Nepovím mu to. I kdybych znala odpověď.

Opřel se mi celou vahou o paži a já vykřikla, abych nezešílela. Ze strachu mě rozbolela hlava, protože Piscaryho očima probleskl hlad. Jak jsem s ním bojovala, probudila jsem jeho instinktivní chtíč. Oči mu zčernaly. Vyrážela jsem bolestivé zvuky, ale jako by je vydával někdo jiný. Začaly mezi námi prskat stříbrné jiskry a moje výkřiky umlčela úleva. Omdlím. Díkybohu.

Piscary to poznal taky. „Ne,“ zašeptal a rychle si olízl jazykem zuby, aby zachytil sliny, než mohly skanout. „Jsem lepší.“ Zvedl se z mé paže. Zasténala jsem, jak agonie přešla v tupé bušení.

Sklonil se a ze vzdálenosti několika centimetrů s chladnou netečností sledoval moje zorničky. Jiskry zmizely a já znovu zaostřila. Pod jeho maskou nezájmu narůstalo vzrušení. Kdyby už neuspokojil hlad s Ivy, nedokázal by se ovládnout a vysál by mě do sucha. Poznal, když se mi vrátila vůle, a dychtivě se usmál.

Nadechla jsem se a plivla mu do tváře, mé sliny se přitom smíchaly se slzami.

Piscary zavřel oči a na obličeji se mu objevil výraz unaveného podráždění. Pustil moji levou ruku a utřel se.

Zahnala jsem se a chystala se ho praštit levou rukou přímo do nosu.

Chytil mě za zápěstí, než jsem se ho mohla dotknout. Držel mě za ruku a špičáky se mu leskly. Pohlédla jsem na škrábanec, který mi způsobil, aby mohl aktivovat amulet. Srdce mi zabušilo. Dolů k lokti mi líně stékala stružka krve. Vytvořila kapku, ta se zachvěla a teplá a hebounká mi dopadla na hruď.

Dech se mi třásl. Zírala jsem a čekala. Jeho vzrušení sílilo a mně se napínaly svaly z toho, jak na mně ležel. Upřel pohled na mé zápěstí. Další těžká kapka ukápla.

„Ne!“ zavřískla jsem, když mu uniklo smyslné zasténání.

„Už chápu,“ řekl. Jeho hlas byl děsivě tichý a tepala v něm touha. „Není divu, že Algaliareptovi trvalo tak dlouho, než zjistil, čeho se bojíš.“ Přitiskl mi paži k podlaze a sklonil se ke mně, až se naše nosy ocitly vedle sebe. Nedokázala jsem se pohnout. Nedokázala jsem dýchat. „Bojíš se touhy,“ zašeptal. „Pověz mi, co chci vědět, malá čarodějko, jinak tě podříznu, naplním tvé žíly svojí krví a udělám si z tebe hračku. Ale ponechám ti vzpomínku na svobodu − budeš má navždy.“

„Jdi k čertu,“ vykřikla jsem zděšeně.

Odtáhl se a pohlédl mi do tváře. V místech, kde mu sklouzl župan a dotýkal se kůží té mé, jsem cítila žár. „Zůstanu tady,“ řekl a zvedl moji krvácející paži, abych na ni viděla.

„Ne…“ protestovala jsem. Můj tichý hlas zněl vyděšeně. Nedokázala jsem tomu zabránit. Pokusila jsem si přitáhnout ruku k hrudi, ale Piscary mě držel pevně. Zvedl ji pomalu, sebevědomě k sobě, zatímco já se ji snažila udržet nehybnou. Pokusila jsem se proti němu použít zlomenou paži, ale dělalo se mi zle a neměla jsem větší sílu než kotě.

„Bože, ne, bože, ne!“ ječela jsem, a když sklonil hlavu a olízl mi předloktí, vzepřela jsem se ještě silněji. Se sténáním ho olízal, pak se přesunul k ráně, ze které volně vytékala krev. Pokud se mi jeho sliny dostanou do žil, budu jeho. Navždy.

Zmítala jsem se. Házela sebou. Teplou vlhkost jeho jazyka nahradila chladná ostrost zubů, škrábal mě jimi po kůži, ale neporušil ji.

„Mluv,“ zašeptal a naklonil hlavu, aby mi viděl do očí, „a zabiju tě rovnou, ne za sto let.“

Nevolnost se ve mně smísila s temnotou šílenství. Vzepjala jsem se pod ním. Prsty zlomené ruky jsem nahmatala jeho ucho. Trhla jsem a ohnala se mu po očích. Bojovala jsem jako zvíře a instinkt tvořil nejasný opar mezi mnou a šílenstvím.

Piscary lapal drsně po dechu, protože ho můj odpor a bolest vybičovaly do poblouznění, které až příliš často popadalo Ivy. „Ach, do pekel s tím,“ řekl a jeho hlas se do mě zařízl. „Vysaju tě. Získám odpovědi jinak. Jsem možná mrtvý, ale pořád jsem muž.“

„Ne!“ zaječela jsem. Ale bylo příliš pozdě.

Piscary ohrnul rty. Přitlačil moji krvácející paži k podlaze a sklonil hlavu k mému hrdlu. Opar bolesti zavířil v extázi, když mi zaryl prsty do zlomené paže. Zavřískla jsem a on nedočkavě zasténal.

V dálce se ozvala hlasitá rána a podlaha se otřásla. Křečovitě jsem se zkroutila, jak žhavé vytržení v mé paži ustoupilo šokující bolesti, která mě připravila o dech. Přes závoj mdloby jsem slyšel mužský křik.

„Nedostanou se k nám včas,“ zamumlal. „Pro tebe je příliš pozdě.“

Takhle ne, pomyslela jsem si, k smrti jsem se bála a proklínala hloupost celé věci. Nechtěla jsem takto zemřít. Sklonil se nade mnou a tvář se mu stáhla divokým hladem. Naposledy jsem se nadechla.

Můj dech explodoval, když Piscaryho zasáhla zelená koule záhrobí.

Přesunul nepatrně váhu a já se zavrtěla. Aniž by se ze mě zvedl, zavrčel a vzhlédl.

Vytrhla jsem mu jednu paži a vrazila mezi nás koleno. Zrak mi zakalily slzy a bojovala jsem s novým zoufalstvím. Někdo tu je. Někdo mi přišel na pomoc.

Piscaryho zasáhl další zelený výboj. Zhoupl se dozadu. Dostala jsem pod sebe nohu, nadzvedla nás a shodila ho ze sebe.

Vyškrábala jsem se na nohy, popadla židli a ohnala se po něm. Trefila jsem ho a vzhůru paží mi vystřelil šok.

Piscary se otočil a v obličeji měl neurvalý výraz. Ztuhnul a připravil se na mě skočit.

Ucouvla jsem a pevně si k sobě přitiskla zlomenou paži.

Kolem mě prolétl třetí zelený výboj, zasáhl Piscaryho a odmrštil ho na stěnu.

Otočila jsem se k výtahu.

Quen.

Stál v oblaku prachu u velké díry ve zdi vedle výtahu a v ruce mu narůstala koule záhrobní energie, pořád byla rudá, ale pomalu přejímala barvu jeho aury. Musel čerpat energii ze svého ki, protože jsme byli příliš hluboko pod zemí, než aby dosáhl na silovou čáru. U nohou mu ležela černá brašna a z rozepnutého zipu čouhalo několik dřevěných kůlů. Podobaly se mečům. Za dírou jsem viděla schodiště. „Konečně jsi tady,“ řekla jsem udýchaně a zavrávorala.

„Zdrželi mě,“ řekl a v rukou se mu pohybovala magie silové čáry. „Udělala jste chybu, když jste do celé věci zatáhla FIK.“

„Neudělala bych to, kdyby váš šéf nebyl takový blbec!“ zakřičela jsem, pak jsem se mělce nadechla a snažila se nerozkašlat z prachu. Kisten sebral můj vzkaz. Jak se sem dostala FIK, pokud ji nepřivedl Quen?

Piscary se postavil na nohy. Prohlédl si nás a odhalil špičáky v širokém úsměvu. „A teď ještě elfská krev? Tak dobře jsem se nenapil už od Zvratu.“

S upíří rychlostí vyrazil přes velký pokoj ke Quenovi a cestou mě uhodil. Odlétla jsem dozadu. Zády jsem narazila na stěnu a sklouzla dolů na podlahu. Omámená a na pokraji bezvědomí jsem sledovala, jak Quen uhýbá Piscarymu. V černém oděvu připomínal stín. V jedné ruce držel kůl dlouhý jako moje paže, ve druhé zvětšující se kouli záhrobí. Ze rtů mu splývala latina a slova černého zaklínadla se mi vpalovala do mysli.

Tepalo mi v temeni. Dotkla jsem se bolavého místa a přepadla mě nevolnost, nenahmatala jsem ale žádnou krev. Když jsem se vyškrábala na nohy, černé skvrny, které mi tančily před očima, zmizely. Oblakem prachu jsem malátně zapátrala po kabelce s talismany.

Výkřik agonie přitáhl moji pozornost ke Quenovi. Srdce se mi zastavilo.

Piscary ho chytil. Objal ho jako milenec, zakousl se mu do krku a oba je podepřel. Quen ochabl a dřevěný meč zarachotil o podlahu. Bolestivý výkřik se proměnil v extatické sténání.

Opřela jsem se o stěnu. „Piscary!“ křikla jsem, a když se otočil, ústa měl rudá Quenovou krví.

„Počkej, až budeš na řadě,“ zavrčel a ukázal mi od krve umazané zuby.

„Já tu byla první,“ řekla jsem.

Rozzlobeně Quena pustil. Kdyby měl hlad, nic by ho od kořisti neodtrhlo. Quen zvedl zesláble paži. Nevstal. Věděla jsem proč. Byl to nádherný pocit.

„Nevíš, kdy toho nechat, co?“ řekl Piscary a blížil se.

Začala jsem ze sebe chrlit latinská slova, která Quen použil při útoku. Pohnula jsem rukama a provedla gesta černé magie. Jazyk mi otekl pachutí kovu. Natáhla jsem se po silové čáře, ale žádnou jsem nenašla.

Piscary do mě vrazil. Nedokázala jsem popadnout dech. Znovu se po mně natahoval.

Ze strachu se v mém nitru něco zlomilo. Zalila mě moc záhrobí. Slyšela jsem, jak křičím nad nečekaným přívalem energie. Z rukou mi vystřelil zlatý výboj protkaný černou a rudou. Piscary ze mě odlétl. Narazil do stěny tak silně, až světla zablikala.

Když dopadl na zem, vytáhla jsem se nahoru a uvědomila si, odkud energie přišla. „Nicku!“ vykřikla jsem vylekaně. „Ach bože. Nicku! Promiň!“

Načerpala jsem jeho prostřednictvím energii z čáry. Nasála jsem ji skrz něj, jako by byl můj důvěrník. Proletěla jím stejně jako mnou. Použila jsem víc síly, než mohl zvládnout. Co jsem to provedla?

Piscary ležel na zemi u stěny. Pohnul nohou a otočil hlavu. V očích černých nenávistí měl rozostřený pohled. Nesměla jsem dovolit, aby vstal.

V bolestech jsem sebrala nohu židle, kterou Piscary utrhl, a klopýtala přes pokoj.

Zvedl se na nohy a rukou se opíral o stěnu. Župan měl skoro rozvázaný. Najednou zaostřil pohled.

Popadla jsem kovovou tyč jako baseballovou pálku a v běhu se zahnala. „Tohle máš za to, že ses mě pokusil zabít,“ řekla jsem a udeřila.

S mokrým plesknutím jsem ho udeřila tyčí za ucho. Piscary zavrávoral, ale neklesl k zemi.

Rozzlobeně jsem dýchala. „Tohle máš za to, že jsi znásilnil Ivy!“ křičela jsem a vztek nad tím, že ublížil někomu tak silnému a zároveň zranitelnému, mi dodal sílu. Zachrčela jsem námahou a uhodila.

Kovová tyč ho zasáhla do temene a znělo to, jako bych praštila do melounu.

Škobrtla jsem, ale zůstala stát. Piscary klesl na kolena a z hlavy mu prýštila krev.

„A tohle,“ řekla jsem a oči mě pálily slzami, „máš za to, že jsi mi zabil tátu,“ zašeptala jsem.

Vyrazila jsem zmučený výkřik a udeřila potřetí. Znovu jsem ho zasáhla do hlavy. Setrvačnost mě roztočila a strhla na kolena. Ruce mě bolely a tyč mi z nich vyklouzla. Piscary obrátil oči v sloup a padl na zem.

Můj dech se podobal spíše vzlykům. Pohlédla jsem na něj a hřbetem ruky si utřela tvář. Nehýbal se. Přes vlasy jsem se zadívala na falešné okno. Slunce ozařovalo budovy. Pravděpodobně zůstane v bezvědomí až do soumraku. Možná.

„Zabijte ho,“ zachraptěl Quen.

Zvedla jsem hlavu. Zapomněla jsem, že tu je.

Quen vstal a ruku si tiskl na krk. Krev, která mu protékala mezi prsty, zanechávala na bílém koberci ošklivé šplíchance. Hodil mi druhý dřevěný meč. „Zabijte ho, hned teď.“

Chytila jsem ho, jako bych chytala meče celý život. Roztřeseně jsem ho obrátila, zapřela se hrotem o koberec a postavila se. Z díry ve zdi doléhaly křik a volání. Dorazila FIK. Jako obvykle pozdě. „Jsem agent,“ řekla jsem, v krku mě bolelo a má slova zněla hrubě. „Ne nájemný vrah. Já cíle zatýkám, nezabíjím je.“

„Pak jste hloupá.“

Odklopýtala jsem k polstrovanému křeslu a svezla se do něj, než jsem mohla upadnout. Upustila jsem meč, sklonila hlavu mezi kolena a hleděla na koberec. „Tak ho zabijte vy,“ zašeptala jsem, protože jsem věděla, že mě uslyší.

Quen nejistě přistoupil ke své brašně u rozeklané díry ve zdi. „Nemůžu. Nejsem tady.“

Zafuněla jsem, i když to bolelo. Vzhlédla jsem, když pomalu a opatrně prošel místností. Sebral ze země meč a zakrvácenou rukou ho vrazil do brašny. Zdálo se mi, že jsem v ní zahlédla šedý štůček výbušnin, který mi prozradil, jak udělal díru do zdi.

Byl unavený a štíhlou postavu měl schoulenou bolestí. Jeho krk nevypadal nejhůř, ale já bych radši strávila šest měsíců v sádře, než se nechala jednou kousnout Piscarym. Quen je inderlanďan a nemohl se tedy stát upírem, ale podle strachu, který nahlodával jeho sebevědomé vzezření, věděl, že může být k Piscarymu připoutaný. U upíra tak starého může pouto trvat třeba celý život. Teprve čas ukáže, kolik poutacích slin Piscary do kousnutí vložil, pokud vůbec nějaké.

„Sa’han se ve vás mýlí,“ řekl unaveně. „Pokud nedokážete bez pomoci porazit upíra, pak je vaše hodnota pochybná. A nevyzpytatelnost vás dělá nespolehlivou a tudíž nebezpečnou.“ Quen na mě kývl, otočil se a zamířil ke schodišti. S otevřenými ústy jsem sledovala, jak odchází.

Sa’han se ve mně mýlí, pomyslela jsem si uštěpačně. No, bezva pro Trenta.

Ruce mě bolely a dlaně mi zrudly popáleninami prvního stupně. Schodištěm se rozléhal Eddenův hlas. FIK se o Piscaryho postará. Budu moct jít domů…

Domů k Ivy, pomyslela jsem si a nakrátko zavřela oči. Kdy se můj život stal tak ošklivým?

Vyčerpaně jsem vstala zrovna ve chvíli, kdy dírou, kterou udělal Quen, vtrhli dovnitř Edden a zástup důstojníků FIK.

„To jsem já!“ zachraptěla jsem a zvedla zdravou ruku, protože se ozvalo děsivé cvakání pojistek na pistolích. „Nestřílejte!“

„Morganová!“ Edden zamžoural do sedajícího prachu a sklonil zbraň. Jen půlka důstojníků udělala totéž. Bylo jich víc než obvykle. „Žijete?“

Vypadal překvapeně. Sehnula jsem se bolestí, zadívala se na sebe a zlomenou paži si přitiskla k tělu. „Jo. Myslím, že jo.“ Roztřásl mě chlad.

Někdo se zachechtal a i ostatní sklonili zbraně. Na Eddenův pokyn se důstojníci rozestoupili. „Piscary je tady,“ řekla jsem a ukázala pohledem. „Do západu slunce bude v bezvědomí. Myslím.“

Edden přistoupil blíž a zadíval se na Piscaryho, kterému se rozevřel župan a odhalil kus svalnatého stehna. „O co se pokoušel? Svést vás?“

„Ne,“ zašeptala jsem, aby mě tolik nebolelo v krku. „Snažil se mě zabít.“ Pohlédla jsem mu do očí a dodala: „Někde tu je živý upír jménem Kisten. Je blonďatý a naštvaný. Prosím, nezastřelte ho. Kromě něj a Quena je tu už jen osm živých upírů nahoře. Ty můžete postřílet, pokud chcete.“

„Velitel bezpečnosti pana Kalamacka?“ Edden si změřil pohledem má zranění. „Přišel s vámi?“ Položil mi ruku na rameno, aby mě podepřel. „Zdá se, že máte zlomenou ruku.“

„Jo,“ řekla jsem a trhla sebou, když se po ní natáhl. Proč to lidi dělají? „A jo, přišel. Proč jste tu nebyli vy?“ Najednou mě popadla zlost a píchla jsem ho do hrudi. „Pokud mi ještě někdy odmítnete vzít telefon, přísahám, že na vás pošlu Jenkse.“

Edden se zatvářil útočně a pohlédl na důstojníky, kteří obezřetně obklíčili Piscaryho. Někdo zavolal sanitku IBA. „Neodmítl jsem váš telefon. Spal jsem. Není zrovna příjemné, když vás probudí šílící skřítek a panikařící kluk s tím, že jste se vydala propíchnout kůlem jednoho z cincinnatských upířích mistrů. A kdo vám dal moje číslo? Není v seznamu.“

Ach bože, Nick. Zpopelavěla jsem, když jsem si vzpomněla na energii, kterou jsem jeho prostřednictvím načerpala ze silové čáry. „Nick,“ vykoktala jsem. „Musím zavolat Nickovi.“Ale když jsem se rozhlédla po pokoji a snažila se najít kabelku, ve které jsem měla telefon, zaváhala jsem. Quenova krev byla pryč. Všechna. Asi to myslel vážně, když tvrdil, že nechce, aby zůstal nějaký důkaz o tom, že tu byl. Jak to udělal? Trochou elfské magie?

„Pan Sparagmos je na parkovišti,“ řekl Edden. Zadíval se mi do bledé tváře a zastavil důstojníka, který procházel kolem. „Přineste mi přikrývku. Je v šoku.“

Otupěle jsem mu dovolila, aby mi pomohl k díře ve zdi. „Chudák omdlel, takové si o vás dělal starosti. Odmítl jsem pustit jak jeho, tak Jenkse z auta.“ Oči se mu rozzářily nápadem a sáhl pro rádio u opasku. „Povězte panu Sparagmovi a Jenksovi, že jsme ji našli a je v pořádku,“ řekl do rádia a někdo chraplavě odpověděl. Vzal mě za loket a zamumlal: „Prosím, řekněte mi, že jste doopravdy nenechala na dveřích vzkaz, že jdete probodnout Piscaryho?“

Upírala jsem pohled na kabelku, která ležela na opačné straně místnosti a ve které jsem měla amulet proti bolesti, po jeho slovech jsem se ale zprudka otočila. „Ne!“ ujistila jsem ho a po rychlém pohybu se mi zatočila hlava. „Napsala jsem, že si s ním jdu promluvit, protože vraždí čaroděje. Ten vzkaz musel nechat na dveřích Kisten, protože můj je někde tady. Viděla jsem ho.“ Kisten vyměnil můj vzkaz?

Edden mě táhl dál a já zmateně klopýtala. Kisten vyměnil můj vzkaz a dal Nickovi jediné číslo, které sem mohlo dostat FIK včas. Proč? Udělal to proto, aby mi pomohl, nebo jen aby zamaskoval svoji zradu?

„Kisten?“ zeptal se Edden. „To je ten živý upír, kterého nemám zastřelit, že?“ Vzal do ruky modrou přikrývku, kterou mu někdo podával, a přehodil mi ji přes ramena. „Pojďte. Odvedu vás nahoru. Promluvíme si později.“

Ztěžka jsem se o něj opřela, přitáhla si deku blíž a trhla sebou, když mi hrubá vlna odřela ruce. Ani jsem na ně nepohlédla, protože ve srovnání se skvrnou, kterou mi na duši zanechaly černé čáry, které jsem pochytila od Quena, to nic nebylo. Pomalu jsem se nadechla. Záleží na tom, že znám černé čáry? Mám se stát démonovým důvěrníkem.

„Můj bože, Morganová,“ řekl Edden, když si pověsil rádio zpátky na opasek. „Musela jste udělat díru do zdi?“

„To jsem nebyla já,“ řekla jsem a soustředila se na koberec metr před sebou. „Byl to Quen.“

Další důstojníci dupali dolů po schodech a já se mezi nimi najednou začala cítit jako vetřelec. „Rachel, Quen tu není.“

„Jo,“ řekla jsem, silně jsem se zachvěla a ohlédla se po čistém koberci. „Asi jsem si ho jenom představovala.“ Adrenalin vyprchal a zmáhaly mě vyčerpání a nevolnost. Okolo rychle chodili lidé a mně se z nich točila hlava. Paže mě bolela. Chtěla jsem svoji kabelku a amulet proti bolesti, ale mířili jsme špatným směrem a zdálo se, že ji někdo označil evidenčním štítkem. Bezva.

Moje nálada ještě víc potemněla, když žena v uniformě ukázala Eddenovi moji pistoli. Byla v důkazním pytlíku a já se po ní natáhla. „Hej, moje slizová pistole,“ řekla jsem. Eddenovo povzdechnutí neznělo vůbec šťastně.

„Zapište to,“ řekl provinile. „A identifikujte slečnu Morganovou pozitivně.“

Žena vypadala skoro vyděšeně, když kývla a odvrátila se.

„Hej,“ protestovala jsem znovu, ale Edden mi nedovolil ji následovat.

„Promiňte, Rachel. Je to důkazní materiál.“ Rychle se rozhlédl po lidech okolo a zašeptal: „Ale díky, že jste ji nechala na místě, kde jsme ji mohli najít. Glenn by bez ní ty živé upíry nezvládl.“

„Ale…“ vykoktala jsem a dívala se, jak žena mizí i s mojí pistolí. Prach ve vzduchu tu byl hustší a já těžce polkla, abych se nerozkašlala a neomdlela.

„Pojďme,“ řekl unaveně a pokusil se mě odtáhnout. „Nelíbí se mi to, ale musím vás vyslechnout, než se Piscary probudí a vznese obvinění.“

„Vznese obvinění? Kvůli čemu?“ Vytrhla jsem se mu a odmítla se pohnout. Co se, k čertu, děje? Právě jsem chytila vraha čarodějů a zatýkají mě?

Důstojníci okolo bedlivě poslouchali a na Eddenově tváři se objevil ještě provinilejší výraz. „Za napadení, ublížení na zdraví, pomluvu, nedovolený vstup, poškozování cizího majetku a další věci, které jeho právníka z dob před Zvratem napadnou. Co vás to napadlo jít sem dolů a pokusit se ho zabít?“

Cítila jsem se tak uražená, že jsem sotva dokázala promluvit. „Nezabila jsem ho, i když bůh ví, že si to zasloužil. Znásilnil Ivy, aby mě sem přilákal, protože jsem zjistila, že vraždí čaroděje!“ Dotkla jsem se hrdla, jako bych dokázala potlačit bolest v krku zvenčí. „A mám svědka, který je ochotný dosvědčit, že ho Piscary najal, aby oběti zabil. Stačí vám to?“

Edden povytáhl obočí. „Koho?“ Otočil se a pohlédl na Piscaryho, kolem kterého postávali nervózní důstojníci a čekali na sanitku. „O kom to mluvíte?“

„Nechtějte to vědět.“ Zavřela jsem oči. Stanu se démonovým důvěrníkem. Ale aspoň jsem naživu. Neztratila jsem duši. Musím se soustředit na pozitivní věci.

„Můžu jít?“ zeptala jsem se, když jsem za dírou spatřila první schody. Netušila jsem, jak se po nich dostanu nahoru. Možná kdybych Eddenovi dovolila, aby mě zatkl, vynesl by mě nahoru. Nečekala jsem na svolení, vysmekla se mu, přitáhla si paži blíž k tělu a kulhala k rozeklanému otvoru ve zdi. Právě jsem označila nejmocnějšího upíra v Cincinnati za sériového vraha a jediné, co jsem toužila udělat, bylo vyzvracet se.

Edden mě dohonil, ale pořád neodpověděl. „Můžete mi aspoň vrátit moje boty?“ zeptala jsem se, když jsem uviděla, že je Gwen fotí, opatrně postupuje s kamerou pokojem a všechno zaznamenává.

Kapitán sebou trhl a pohlédl na moje nohy. „To vždycky chodíte na lov upířích mistrů bosá?“

„Jenom když jsou v pyžamu.“ Přitáhla jsem si přikrývku blíž k tělu, protože mi bylo bídně. „Chtěla jsem, aby to bylo fér, však víte.“

Po Eddenově kulaté tváři se rozlil široký úsměv. „Hej, Gwen! Nech toho,“ zavolal, vzal mě za loket a pomohl mi odklopýtat ke schodům. „Není to místo činu. Jsme tu kvůli zatčení.“