29

„Hej! Hej!“ křikla jsem, narovnala se na tvrdé sklápěcí sedačce a zamávala na kolemjdoucího prodavače. Do začátku zápasu zbývalo dobrých čtyřicet minut, a přestože se tribuny začínaly plnit, prodavači nebyli zrovna pozorní.

Zamžourala jsem, a když se otočil, zvedla jsem čtyři prsty, on zvedl osm. Škubla jsem sebou. Osm babek za čtyři hot dogy? pomyslela jsem si a podala dolů peníze. Ach jo. Lístky jsem si koneckonců koupit nemusela.

„Díky, Rachel,“ řekl Glenn sedící vedle mě, když mu v ruce přistál v papíru zabalený rohlík, který prodavač hodil. Položil si ho na klín a chytil i ostatní, protože já měla ruku v závěsu a nemohla ji tedy použít. Jeden rohlík podal tátovi a Jenksovi vlevo. Druhý strčil mně a já ho předala Nickovi po svém druhém boku. Nick se na mě pousmál a ihned obrátil pozornost zpátky k Vlkodlakům, kteří se rozcvičovali na trávníku.

Schoulila jsem ramena, Glenn mi rozbalil hot dog, podal mi ho a využil to jako záminku a naklonil se blíž. „Dej mu čas.“

Neodpověděla jsem a upřeně jsem hleděla na dokonale zastřižený trávník. Přestože to Nick nepřiznal, strach mezi nás postavil novou zeď. Při bolestivém rozhovoru minulý týden jsem se mu ze srdce omluvila za to, že jsem jeho prostřednictvím načerpala ze silové čáry tak obrovské množství energie, a ujistila ho, že to byla nehoda. Prohlásil, že je to v pořádku, že to chápe a je rád, že jsem to udělala, protože mi to zachránilo život. Jeho slova zněla upřímně a já v hloubi duše věděla, že je myslí vážně. Od té doby mi ale jen zřídkakdy pohlédl do očí a dělal, co mohl, aby se mě nemusel dotknout.

Aby dokázal, že se nic nezměnilo, trval na tom, abych u něj jako obvykle o víkendu přespala. Byla to chyba. Rozhovor při večeři byl přinejlepším formální: Jak se ti dnes vedlo, drahá? Dobře, děkuju; a co tobě? Následně jsme několik hodin koukali na televizi, já seděla na gauči, on v křesle na opačné straně pokoje. Lehnout jsme si šli nekřesťansky brzy, už v jednu v noci, a já doufala v nějaké zlepšení, on ale téměř ihned předstíral spánek a já se skoro rozbrečela, když ucukl před dotykem mojí nohy.

Dokonalým závěrem pak byla noční můra, která ho probudila ve čtyři ráno. Když zjistil, že je se mnou v posteli, skoro zpanikařil.

Tiše jsem se rozloučila a vymluvila se na to, že když stejně nespím, měla bych se ujistit, že se Ivy dostala v pořádku domů. Řekla jsem mu, že se uvidíme později, a odjela autobusem. Nezastavil mě. Seděl na kraji postele s hlavou v dlaních a nezastavil mě.

Zamžourala jsem do jasného odpoledního slunce a potlačila slzy. Na vině bylo slunce. Nic víc. Kousla jsem do hot dogu. Jen s velkým přemáháním jsem sousto požvýkala, a když jsem ho konečně spolkla, sedělo mi těžce v žaludku. Pod námi na sebe Vlkodlaci pokřikovali a házeli si míčkem.

Odložila jsem hot dog na papírový obal na klíně a vzala do zraněné ruky míček. Pohnula jsem rty, bezhlesně pronesla latinské zaklínadlo a zdravou rukou načrtla do vzduchu složitý symbol. Když jsem pronesla poslední slovo, prsty, v nichž jsem míček držela, mě zabrněly. Pocítila jsem melancholické uspokojení, když nadhazovač zahodil míč. Chytač se po něm natáhl, tázavě zůstal stát, pak si znovu dřepl.

Jenks otřel křídla o sebe, aby upoutal moji pozornost, a vesele mě palci nahoru pochválil za to, jak málo magie silových čar jsem použila. Oplatila jsem mu široký úsměv pousmáním. Skřítek seděl na rameni kapitána Eddena, aby lépe viděl. Usmířili se při debatě o country zpěvácích v karaoke baru. Nechtěla jsem znát podrobnosti. Opravdu.

Edden na mě taky pohlédl a podezíravě přimhouřil oči za brýlemi s kulatými skly. Jenks odvedl jeho pozornost tím, že začal hlasitě vychvalovat přednosti tří žen, které stoupaly vzhůru po betonových schodech. Podsaditý kapitán se začervenal, ale dál se usmíval.

S povděkem jsem se otočila ke Glennovi a zjistila, že už snědl svůj hot dog. Měla jsem mu koupit dva. Bez obleku a kravaty působil jako někdo docela jiný, v triku s logem Vlkodlaků vypadal pohodlně a bezpečně. „Díky svědectví démona máme případ víceméně v kapse,“ řekl. „Očekával jsem vlnu násilí, ale zločinnost naopak poklesla.“ Pohlédl na otce. „Myslím, že nižší rody čekají, až Piscaryho oficiálně odsoudí, teprve pak rozpoutají válku o jeho území.“

„To se nestane.“ S pomocí gesta a zaklínadla jsem energií záhrobí postrčila další míček. Bylo čím dál těžší čerpat energii z nedaleké čáry. Bezpečnostní opatření stadionu začínala působit. „Piscaryho obchodů se ujal Kisten,“ řekla jsem kysele. „Všechno běží jako obvykle.“

„Kisten?“ naklonil se blíž. „Není mistr upír. Nezpůsobí to problémy?“

Zavrtěla jsem hlavou a srazila stranou další míček. Napětí hráčů pomalu sílilo, když míč narazil do stěny a odkutálel se špatným směrem. Glenn neměl ani tušení, kolik problémů to způsobí. Ivy je Piscaryho prostřednice. Podle nepsaného upírského práva se měla o všechno starat ona, ať už se jí to líbilo, nebo ne. Agentka IBA na odpočinku tak stála před obrovským morálním dilematem. Na jedné straně měla jako upírka jistou odpovědnost, na druhé straně chtěla zůstat věrná sama sobě. Piscary ji zval k sobě do vězení a ona ho ignorovala, stejně jako spoustu jiných věcí, které se nepozorovaně začínaly vršit.

Všichni si stále mysleli, že Piscaryho prostředníkem je Kist, čehož Ivy využívala, nic nedělala a tvrdila, že i když Kistenovi schází fyzická síla, má dostatečný vliv na to, aby udržel všechno pohromadě. Nevypadalo to dobře, ale já ji nemínila nutit k tomu, aby se ujala Piscaryho obchodů. Nejenže zasvětila život boji se zločinem, ale zbláznila by se, kdyby se měla vyrovnat s krvežíznivostí a dominancí, které by nové postavení ještě znásobilo.

Když Glenn pochopil, že nemíním celou věc dál komentovat, zmačkal papír a strčil si ho do kapsy. „Tak, Rachel,“ řekl a pohlédl na prázdnou sedačku vedle Nicka. „Jak se má tvoje spolubydlící? Už je jí líp?“

Ukousla jsem další sousto. „Zvládá to,“ odpověděla jsem s plnými ústy. „Šla by dneska s námi, ale slunce jí dost vadí − v poslední době.“

Od chvíle, kdy se opila Piscaryho krví, jí vadila spousta věcí: slunce, příliš hlasité zvuky, příliš tiché zvuky, malý výkon počítače, dužina v pomerančovém džusu, ryba ve vaně, kterou si nakonec vzal Jenks a opekl ji, aby dětem zvýšil hladinu proteinů před podzimní hibernací. Po návratu z půlnočních bohoslužeb jí ráno bývalo příšerně zle, ale odmítala na ně přestat chodit. Tvrdila, že jí dovolují zachovat si odstup od Piscaryho. Duševní odstup. Čas a vzdálenost mohou zlomit pouto, které nižší upír vnutí kousnutím jiné osobě, ale Piscary je upírský mistr. Pouto bude trvat, dokud ho Piscary sám nezruší.

S Ivy jsme pomalu nacházely novou rovnováhu. Když stálo slunce vysoko na nebi a jasně zářilo, byla to moje Ivy, kamarádka a partnerka se suchým, uštěpačným smyslem pro humor, společně jsme vymýšlely kanadské žertíky, které bychom mohly provést Jenksovi, nebo jsme hovořily o tom, jak vylepšit kostel, aby se v něm příjemněji bydlelo. Po západu slunce odcházela, abych neviděla, co s ní noc nyní dělá. Za slunečního světla byla silná, po západu slunce se z ní stávala krutá bohyně, neustále balancovala na ostří bezmoci v bitvě, kterou sváděla sama se sebou.

Podobné myšlenky mi nebyly příjemné, proto jsem se dotkla silové čáry, svedla míček stranou a nechala ho praštit do stěny za chytačem.

„Rachel?“ řekl kapitán Edden a oči za brýlemi měl tvrdé, když se naklonil přes syna, aby na mě viděl. „Dejte mi vědět, až si bude chtít promluvit s Piscarym. Rád se zadívám jinam, pokud ho bude chtít trochu proplesknout.“

Znovu se opřel a já se mdle usmála. Piscaryho předali do vazby IBA a ta ho strčila do upírovzdorné cely. Předběžné slyšení dopadlo dobře, případ vyvolal takovou senzaci, že si na něj soud udělal nečekaně čas. Algaliarept se objevil a dokázal, že je hodnověrný svědek. Démon se dostal do všech novin, protože na sebe bral různé podoby, aby vyděsil všechny v soudní síni. Nejvíce mě zmátla skutečnost, že soudce se nejvíce bál kulhající a šišlající dívenky s plavými vlasy. Myslím, že démon si to skutečně užil.

Když se na trávníku objevil pálkař, aby odpálil několik míčků do vnitřního hřiště, upravila jsem si červenou čepici s logem Vlkodlaků tak, aby mi slunce nesvítilo do očí. S hot dogem na klíně jsem pohnula prsty a bezhlesně pronesla zaklínadlo. Bezpečnostní zábrany stadionu zesílily a já do nich musela prorazit díru, abych se dostala k silové čáře. Nečekaně se do mě vlila energie záhrobí a Nick ztuhl. Omluvil se a proklouzl okolo mě s tím, že jde na toaletu. Jeho štíhlá postava seběhla dolů po schodech a zmizela.

Nešťastně jsem vyslala úponek záhrobní energie k míčku. Ozvalo se hlasité prasknutí a pálka se zlomila. Pálkař zlomený kus jasanového dřeva odhodil a klel tak hlasitě, že jsem ho slyšela. Otočil se a upřel obviňující pohled na tribuny. Nadhazovač si založil ruku v rukavici v bok. Chytač se postavil. Spokojeně jsem přimhouřila oči, když trenér hvízdl a svolal všechny k sobě.

„Hezké, Rache,“ řekl Jenks. Kapitán Edden sebou trhl a tázavě na mě pohlédl.

„To jste byla vy?“ zeptal se a já pokrčila rameny. „Vykážou vás odsud.“

„Měli mi zaplatit.“ Dávala jsem si dobrý pozor. Nikoho jsem nezranila. Kdybych chtěla, mohla jsem jim vyvrtnout kotníky nebo zasáhnout míčky hráče. Ale já nechtěla. Prostě jsem jim zkazila rozcvičku. Kde mám kečup? Ten hot dog je naprosto bez chuti.

Kapitán neklidně poposedl. „Ach, co se týká vaší odměny, Morganová…“

„Zapomeňte na to,“ ujistila jsem ho rychle. „Myslím, že vám pořád dlužím za to, že jste mě vyplatili ze smlouvy s IBA.“

„Ne,“ řekl. „Měli jsme dohodu. Nebyla to vaše vina, že kurz zrušili…“

„Glenne, mohla bych si vzít tvůj kečup?“ zeptala jsem se bryskně, abych Eddena umlčela. „Nechápu, jak lidé mohou jíst hot dogy bez něj. Proč mi ten chlap, u Zvratu, žádný nedal?“

Edden se opřel a těžce vydechl. Glenn poslušně hrábl do papírového obalu a vytáhl bílý plastový polštářek. Se staženou tváří pohlédl na moji zlomenou paži a zaváhal. „Já ti ho, hm, otevřu,“ nabídl.

„Díky,“ zamumlala jsem. Vůbec se mi nelíbilo být bezmocná. Snažila jsem se nemračit, když jsem přihlížela, jak detektiv pytlíček opatrně roztrhl. Podal mi ho, já si položila hot dog na klín a nešikovně na něj kečup vymáčkla. Tak úporně jsem se soustředila na to, abych se trefila do správného místa, že jsem si skoro nevšimla, že Glenn zvedl ruku k ústům a potají si olízl červenou šmouhu z prstů.

Glenn? pomyslela jsem si a poklesla mi čelist, když jsem si vzpomněla na zmizelý kečup. Kousky skládačky zapadly na místo. „Ty…“ vypravila jsem ze sebe. Glenn nám ukradl kečup?

Zpanikařil, natáhl se a skoro mi zakryl ústa, než zase odtáhl ruku. „Ne,“ prosil a naklonil se blíž. „Nic neříkej.“

„Vzal jsi nám kečup!“ vydechla jsem šokovaně. Viděla jsem, jak se za Glennem Jenks vesele pohupuje na Eddenově rameni. Slyšel, o čem si šeptáme, a zároveň rozptyloval kapitána rozhovorem.

Glenn střelil provinilým pohledem po otci. „Zaplatím ti za něj,“ žadonil. „Cokoli budeš chtít. Jen to neříkej tátovi. Ach bože, Rachel. Zabilo by ho to.“

Chvíli jsem jen zírala. Sebral nám kečup. Rovnou ze stolu. „Chci tvá želízka,“ řekla jsem najednou. „Nedokážu sehnat žádná, která by nebyla olepená umělou fialovou kožešinou.“

Uklidnil se a odsunul se ode mě. „V pondělí.“

„To stačí.“ Můj hlas zněl klidně, ale uvnitř jsem zpívala. Zase budu mít želízka! Bude to příjemný den.

Provinile koukl po otci. „A seženeš mi i… láhev ostrého?“

Vykuleně jsem na něj pohlédla.

„A možná grilovací omáčku?“

Zavřela jsem ústa, aby mi do nich nevletěla moucha. „Jasně.“ Nedokázala jsem tomu uvěřit. Budu potají pašovat kečup synovi kapitána FIK.

Vzhlédla jsem a spatřila, jak nahoru po schodech běží pořadatel v červené polyesterové bundě a rozhlíží se. Když se naše pohledy střetly, zkroutila jsem rty v úsměvu. Zatímco si klestil cestu poloprázdnou řadou před námi, odložila jsem zbytek hot dogu na Nickovo sedadlo a schovala míček do kabelky. Byla to legrace. Do hry bych nezasáhla, ale to oni nevěděli.

Jenks se vznesl z ramene kapitána Eddena a přilétl ke mně. Na počest týmu si na sebe vzal oděv v tak jasně rudé a bílé barvě, že mě z toho bolely oči. „Ach,“ posmíval se. „Jsi v průšvihu.“ Edden po mně střelil varovným pohledem, pak se otočil zpátky k trávníku a předstíral, že ke mně nepatří, aby ho taky nevyhodili.

„Slečna Rachel Morganová?“ zeptal se mladík v červené bundě, když k nám dorazil.

Vstala jsem. „Ano.“

„Jsem Matt Ingle. Bezpečnost silových čar stadionu. Mohla byste jít prosím se mnou?“

Glenn se postavil, doširoka se rozkročil a založil si ruce v bok. „Problém?“ zeptal se a zatvářil se náležitě rozzlobeně. Pořád jsem byla mimo z toho, že mu chutná kečup, takže mě ani nerozzlobila jeho potřeba chránit mě.

Matt zavrtěl hlavou a nenechal se nijak zastrašit. „Ne, pane. Majitelka Vlkodlaků se doslechla o tom, kolik námahy slečna Morganová vynaložila na to, aby získala zpět maskota týmu, a ráda by si s ní promluvila.“

„S radostí jí vyhovím,“ řekla jsem. Jenks se zachechtal a křídla mu zrudla. Přestože se kapitánu Eddenovi podařilo zatajit mé jméno před novináři, celé Cincinnati včetně Vlkodlaků vědělo, kdo vyřešil vraždy čarodějů, dostal vraha a povolal do soudní síně démona. Můj telefon nepřestával zvonit, jak mě všichni najednou žádali o pomoc. Přes noc se ze živořící podnikatelky stala úžasná agentka. Co mi mohla majitelka Vlkodlaků udělat?

„Půjdu s tebou,“ řekl Glenn.

„Zvládnu to,“ opáčila jsem mírně uraženě.

„Já vím, ale potřebuju s tebou mluvit a mám takové tušení, že tě odsud vyhodí.“

Edden se zachechtal a uvelebil se na tvrdém sedadle. Z přední kapsy vytáhl klíč a podal ho Glennovi.

„Myslíš?“ řekla jsem, zamávala Jenksovi a pohybem prstu a kývnutím jsem naznačila, že se uvidíme v kostele. Skřítek kývl a znovu se usadil na rameni kapitána Eddena. Výskal a pokřikoval a příliš dobře se bavil, než aby odešel.

S Glennem jsme následovali pracovníka ochranky ke golfovému vozítku, kterým nás odvezl hlouběji do stadionu. Obklopil nás chlad a klid a hučení tisíců lidí se ztišilo do téměř podprahového hřmění. Matt zastavil vozítko až v místech vyhrazených personálu, mezi černými obleky a šampaňským. Glenn mi pomohl vystoupit, já si sundala kšiltovku, podala mu ji a načechrala si vlasy. Oblékla jsem si pěkné džíny a bílý svetr, ale každý, koho jsem za poslední dvě minuty viděla, měl na sobě kravatu nebo diamantové náušnice. Případně obojí.

Matt vypadal nervózně, když nás výtahem vyvezl nahoru do dlouhé, přepychové místnosti s výhledem na hřiště. Byla plná pěkně oděných lidí, kteří mezi sebou hovořili. V nose mě šimral slabý závan pižma. Glenn se mi pokusil vrátit čepici, ale já mu naznačila, že si ji má nechat.

„Slečno Morganová,“ řekla malá žena a omluvila se skupině mužů. „Ráda vás vidím. Jsem paní Sarongová,“ řekla, když ke mně s napřaženýma rukama přistoupila.

Byla menší než já a očividně dlak. Vlasy jí prokvétaly stříbrem, což jí nesmírně slušelo, a ruce měla malé, ale silné. Pohybovala se s dravčí ladností, která poutala pozornost, a jejím očím nic neušlo. Dlaci měli co dělat, aby skryli hrubost. Dlačky naopak vypadaly nebezpečně.

„Ráda vás poznávám,“ řekla jsem, když se krátce dotkla mého ramene, protože pravou ruku jsem měla v závěsu. „To je detektiv Glenn z FIK.“

„Madam,“ řekl krátce a malá žena odhalila ploché, rovné zuby v úsměvu.

„Těší mě,“ řekla příjemně. „Mohl byste nás omluvit, detektive? Musíme si před začátkem hry se slečnou Morganovou ještě promluvit.“

Glenn kývl. „Zajisté, madam. Pokud dovolíte, přinesu vám něco k pití.“

„To by od vás bylo milé.“

Obrátila jsem oči v sloup nad jejich politicky korektními zdvořilostmi a ulevilo se mi, když mi paní Sarongová položila lehce ruku na rameno a odvedla mě stranou. Voněla kapradím a mechem. Všichni muži nás sledovali, když jsme společně mířily k oknu, které nabízelo nádherný výhled na hřiště. Z té výšky se mi trochu točila hlava.

„Slečno Morganová,“ řekla a netvářila se vůbec omluvně, „právě se mi doneslo, že si vás najali, abyste získala zpět našeho maskota. Který se nikdy neztratil.“

„Ano, madam,“ řekla jsem a překvapilo mě, že mi připadá naprosto přirozené oslovovat ji uctivě. „Když mi to oznámili, nikdo nezohlednil ani čas, ani energii, které jsem vynaložila.“

Pomalu vydechla. „Nerada chodím okolo horké kaše. Začarovala jste nám hřiště?“

Její přímost mě potěšila, proto jsem se rozhodla oplatit jí stejným. „Strávila jsem tři dny tím, že jsem plánovala vloupání do kanceláře pana Raye. Přitom jsem se mohla věnovat jiným zakázkám,“ řekla jsem. „A i když přiznávám, že to nebyla vaše vina, někdo mi měl zavolat.“

„Možná, ale faktem zůstává, že ryba nezmizela. Nemám ve zvyku platit vyděračům. Necháte toho.“

„A já se obvykle neuchyluju k vydírání,“ řekla jsem a skutečnost, že mě obklíčila její smečka, mi pomohla udržet zlost na uzdě. „Ale bylo by ode mě nedbalé, kdybych vás neinformovala o tom, co si o celé věci myslím. Dám vám slovo, že do hry nijak nezasáhnu. Nebudu muset. Dokud mi nezaplatíte, budou se vaši hráči pokaždé, když zahodí míček nebo zlomí pálku, ptát, jestli za tím nejsem já.“ Usmála jsem se, aniž bych odhalila zuby. „Pět set dolarů je malá cena za klid mysli vašich hráčů.“ Ubohých pět set dolarů. Měla jsem chtít desetkrát tolik. Pořád jsem nechápala, proč po mně Rayovi poskoci stříleli kvůli pitomé rybě.

Rozevřela rty a já bych mohla přísahat, že při výdechu tiše zavrčela. Atleti jsou proslulí svojí pověrčivostí. Zaplatí.

„Nejde tu o peníze, paní Sarongová,“ řekla jsem, i když zpočátku tomu tak bylo. „Ale pokud dovolím jedné smečce, aby se ke mně chovala jako k prašivému psisku, stanu se jím. A já nejsem prašivé psisko.“

Odtrhla oči od hřiště. „To nejste,“ přitakala. „Jste vlk samotář.“ Ladně pokynula nedaleko stojícímu vlkodlakovi, který mi připadal docela povědomý. Pospíšil si k nám se šekovou knížkou o velikosti bible vázanou v kůži. Musel ji držet oběma rukama. „Vlci samotáři jsou nejnebezpečnější,“ řekla, zatímco psala. „Ale také mají mimořádně krátký život. Sežeňte si smečku, slečno Morganová.“

Hlasitě šek utrhla. Nevěděla jsem, jestli mi radí nebo vyhrožuje. „Děkuju, už jednu mám,“ řekla jsem, a aniž bych zkontrolovala částku, schovala jsem ho do kabelky. Klouby na ruce jsem zavadila o baseballový míček a vložila jsem jí ho do ruky. „Odejdu, než začne hra,“ řekla jsem, protože jsem věděla, že mě za žádných okolností nepustí zpátky na tribunu. „Jak dlouho se nesmím vrátit?“

„Do konce života,“ řekla a ďábelsky se usmála. „Ani já nejsem prašivé psisko.“

Opětovala jsem jí úsměv. Opravdu se mi líbila. Vtom se objevil Glenn. Vzala jsem si od něj skleničku se šampaňským a postavila ji na okenní parapet. „Sbohem, paní Sarongová.“

Vzala si od Glenna druhou sklenku šampaňského a kývnutím mě propustila. Postávali za ní tři zakabonění, pěkně oblečení mladíci. Byla jsem ráda, že nemám její práci, i když se zdálo, že má určité přednosti.

Glennovy boty hlasitě klapaly na betonu, když jsme bez Matta a jeho golfového vozítka mířili ke vstupní bráně.

„Rozloučíš se za mě s ostatními?“ zeptala jsem se a myslela tím hlavně Nicka.

„Jasně.“ Pohledem sledoval velké nápisy se šipkami ukazujícími k východům. Když jsme vyšli ven, slunce krásně hřálo. Uvolnila jsem se a zamířila na zastávku. Glenn se zastavil vedle mě a podal mi kšiltovku. „K tvojí odměně…“ začal.

„Glenne,“ řekla jsem a nasadila si čepici, „jak jsem řekla tvému tátovi, nedělejte si s tím hlavu. Jsem vám vděčná za to, že jste mě vyplatili ze smlouvy s IBA, a díky dvěma tisícům od Trenta mám dost na to, abych přežila, dokud se mi nezahojí ruka.“

„Mohla bys sklapnout?“ řekl a sáhl do kapsy. „Na něco jsme přišli.“

Otočila jsem se, sklopila oči ke klíči v jeho ruce a vzhlédla.

„Nedovolili nám zaplatit ti za zrušený kurz, ale na odtahovém parkovišti stálo auto. Pojišťovna ho odepsala, takže jsme ho nemohli dát do aukce.“

Auto? Edden mi dá auto?

Glennovy hnědé oči zářily. „Nechali jsme vyměnit spojku a převodovku. Taky s elektrikou nebylo něco v pořádku, ale chlapi v garáži to zdarma opravili. Dali bychom ti ho už dřív,“ řekl, „ale úředník na dopravním inspektorátu nedokázal pochopit, o co mi jde, takže jsem tam musel třikrát zajít, než se nám konečně podařilo zapsat ho na tvé jméno.“

„Vy jste mi koupili auto?“ řekla jsem a hlas mi přímo bublal vzrušením.

Glenn se zakřenil a podal mi zebrovaný klíč na klíčence s fialovou králičí pacičkou. „Peníze, které do něho FIK vložila, tak akorát odpovídají tomu, co ti dlužila. Odvezu tě domů. Nemá automatickou převodovku a myslím, že se zlomenou rukou řadit nedokážeš.“

Rozbušilo se mi srdce, vykročila jsem spolu s ním a rozhlédla se po parkovišti. „Které to je?“

Glenn ukázal a cvakání mých podpatků na asfaltu utichlo, protože jsem červený sporťák poznala. „To je Francisovo auto,“ řekla jsem a nevěděla, co si o tom myslet.

„Nevadí to, že ne?“ zeptal se Glenn ustaraně. „Chtěli ho sešrotovat. Nejsi pověrčivá, že ne?“

„No…“ vykoktala jsem a cítila, jak mě lesklý rudý lak přitahuje. Dotkla jsem se čistého, hladkého povrchu. Střecha byla stažená. Otočila jsem se a usmála se. Glennovo ustarané zamračení nahradila úleva. „Děkuju,“ zašeptala jsem a sotva dokázala uvěřit tomu, že je skutečně moje. Je moje?

Lehkým krokem jsem ho obešla. Mělo novou poznávací značku s nápisem LOVEC. Bylo dokonalé. „Je moje?“ řekla jsem a srdce mi tlouklo.

„No tak, nasedni,“ řekl Glenn a tvář se mu rozzářila spokojeným nadšením.

„Je úžasné,“ řekla jsem a odmítla se rozplakat. Už žádné propadlé jízdenky na autobus. Už žádné postávání v mrazu. Už žádné maskovací talismany, aby mi řidiči vůbec zastavili.

Otevřela jsem dveře. Kožené sedadlo bylo díky odpolednímu slunci teplé a hebké jako čokoláda. Veselé cinkání upozorňující na otevřené dveře znělo jako nebeský chorál. Zasunula jsem klíč do zapalování, ujistila se, že řadicí páka je na neutrálu, sešlápla spojku a nastartovala. Předení motoru představovalo svobodu. Zabouchla jsem dveře a zářivě se na Glenna usmála. „Opravdu?“ zeptala jsem se a hlas mi selhal.

S úsměvem kývl.

Byla jsem nadšená. Kvůli zlomené ruce jsem nemohla bezpečně řadit, ale mohla jsem vyzkoušet všechny knoflíky. Zapnula jsem rádio a napadlo mě, že je to znamení, když se z něj začala linout Madonnina píseň „Material Girl“. Ztlumila jsem ho a otevřela odkládací skříňku, abych se podívala na registraci se svým jménem. Ven vypadla silná žlutá obálka. Sehnula jsem se a zvedla ji ze země.

„To jsem tam nedal,“ řekl a v hlase mu znovu zazněla starost.

Přitiskla jsem si ji k nosu a svaly na tváři mi ochably, protože jsem ucítila čistou vůni borovice. „Je od Trenta.“

Glenn se narovnal. „Vystup,“ řekl tvrdě. Jeho hlas prodchla autorita.

„Nebuď hloupý,“ řekla jsem. „Kdyby mě chtěl zabít, neposlal by Quena, aby mě zachránil.“

Glenn zatnul čelisti a otevřel dveře. Auto začalo pípat. „Vystup. Nechám vůz prohlédnout a přivezu ti ho zítra.“

„Glenne…“ protestovala jsem, otevřela obálku a její obsah mé námitky umlčel. „Hm,“ vypravila jsem ze sebe. „Nesnaží se mě zabít, zaplatil mi.“

Glenn se naklonil blíž a já ho nechala nahlédnout do obálky. Zamumlal kletbu. „Kolik v ní je, co myslíš?“ zeptal se, když jsem ji zavřela a schovala do kabelky.

„Hádám, že osmnáct tisíc.“ Snažila jsem se působit nonšalantně, ale třásly se mi ruce. „Tolik mi nabídl za očištění jména.“ Odhrnula jsem si vlasy z očí a vzhlédla. Dech se mi zadrhl v hrdle. Ve zpětném zrcátku jsem uviděla Trentovu šedou limuzínu zaparkovanou v zakázané zóně. Ještě před chvílí tam nebyla. Tedy, aspoň jsem ji neviděla. Stáli vedle ní Trent s Jonathanem. Glenn se otočil, aby zjistil, na co hledím.

„Ach,“ řekl a ustaraná obezřetnost mu napjala koutky očí. „Rachel, půjdu támhle k pokladně…“ ukázal. „A promluvím si s tou paní o nákupu lístků na piknik FIK na příští rok.“ Zaváhal, pak zabouchl dveře. Jeho tmavé prsty se na rudém laku jasně vyjímaly. „Budeš v pořádku?“

„Jo.“ Odtrhla jsem oči od Trenta. „Díky, Glenne. Pokud mě zabije, pověz tátovi, že se mi auto líbilo.“

Pousmál se a zamířil pryč.

Jeho kroky se vzdalovaly a já upírala pohled do zpětného zrcátka. Ozval se řev fanoušků, hra začala. Sledovala jsem, jak se Trent dohaduje s Jonathanem. Nakonec tam nechal rozzlobeného vysokého muže stát a pomalu se vydal ke mně. Ruce měl v kapsách a vypadal dobře. Popravdě lépe než dobře. Na sobě měl neformální kalhoty, pohodlné boty a svetr, který ho chránil před mírným chladem. Vyčuhoval mu zpod něj límeček hedvábné košile barvy půlnoční modři, která nádherně kontrastovala se snědým odstínem jeho pleti. Tvídová čepice mu stínila zelené oči a udržovala pod kontrolou jeho vlasy.

Pomalu ke mně přistoupil, díval se mi do očí a na auto ani nepohlédl. Zašoupal nohama, pootočil se a pohlédl na Jonathana. Žralo mě, že jsem mu pomohla očistit jméno. Za posledních šest měsíců zavraždil aspoň dva lidi − a jedním z nich byl Francis. A já teď seděla v jeho autě.

Nic jsem neřekla, zdravou rukou jsem svírala volant, zlomená paže mi ležela v klíně a připomínala jsem si, že se mě Trent bojí. V rádiu se slova ujal upovídaný moderátor a já ho ztlumila, takže nebyl skoro slyšet. „Našla jsem peníze,“ řekla jsem místo pozdravu.

Zamžoural na mě, pak se postavil vedle bočního zrcátka, aby schoval tvář do stínu. „Nemáte zač.“

Vzhlédla jsem k němu. „Neděkovala jsem.“

„Stejně nemáte zač.“

Stiskla jsem pevně rty. Osel.

Trent sklopil oči k mé paži. „Za jak dlouho se zahojí?“

Překvapeně jsem zamrkala. „Nebude to trvat dlouho. Je to čistá zlomenina.“ Dotkla jsem se amuletu proti bolesti na krku. „Mám mírně poškozené svaly, proto zatím nemůžu ruku používat, ale prý nebudu potřebovat terapii. Do šesti týdnů jsem zpátky na ulici.“

„Dobře. To je dobře.“

Byl to krátký rozhovor − a po něm následovalo dlouhé ticho. Seděla jsem v autě a přemýšlela, co chce. Vypadal nervózně a obočí měl vysoko vytažené. Nebál se ani si nedělal starosti. Nedokázala jsem říct, co chce. „Piscary tvrdil, že naši otcové spolu pracovali,“ řekla jsem. „Lhal?“

Trent zavrtěl hlavou a světlé vlasy se mu ve slunci zaleskly. „Ne.“

Měla jsem pocit, jako by mi po páteři sklouzl úlomek ledu. Olízla jsem si rty a utřela smítko prachu z volantu. „Co dělali?“ zeptala jsem se nedbale.

„Pracujte pro mě a já vám to povím.“

Zadívala jsem se mu do očí. „Jste zloděj, podvodník, vrah a velmi zlý muž,“ řekla jsem klidně. „Nemám vás ráda.“

Pokrčil rameny a působil při tom naprosto neškodně. „Nejsem zloděj,“ řekl. „A nevadí mi manipulovat vámi, abych vás přinutil pracovat pro mě, když je třeba.“ Odhalil dokonalé zuby v úsměvu. „Vlastně si to užívám.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. „Vy jste tak nadutý chlap, Trente,“ řekla jsem a litovala, že nemůžu zařadit zpátečku a přejet mu nohu.

Úsměv se mu rozšířil.

„Co?“ obořila jsem se na něj.

„Oslovila jste mě jménem. Líbí se mi to.“

Otevřela jsem ústa a zase je zavřela. „Uspořádejte večírek a pozvěte papeže. Můj táta možná pro vašeho tátu pracoval, ale vy jste darebák a ty peníze vám do tváře nehodím jenom proto, že jsem si je zasloužila a potřebuju z něčeho žít, zatímco se budu zotavovat ze zranění, která jsem utrpěla, když jsem se vás snažila zachránit před vězením!“

Oči se mu třpytily pobavením a já zuřila. „Děkuji, že jste očistila moje jméno,“ řekl. Natáhl ruku, aby se dotkl mého auta, ale neudělal to, když jsem vydala ošklivý varovný zvuk. Otočil se, aby zjistil, jestli se Jonathan pohnul. Nepohnul. I Glenn nás sledoval.

„Zapomeňte na to, dobrá?“ řekla jsem. „Za Piscarym jsem šla proto, abych zachránila život mámě, ne vám.“

„Stejně vám děkuji. Pokud vám na tom záleží, lituji, že jsem vás poslal do krysí díry.“

Naklonila jsem hlavu, abych na něj viděla, a podržela si vlasy, protože mi je do tváře hodil poryv větru. „Myslíte, že mi na tom záleží?“ řekla jsem napjatě. Pak jsem zamžourala. Třásl se. Co to s ním je?

„Přesedněte si,“ řekl nakonec a podíval se na prázdné sedadlo spolujezdce.

Zírala jsem na něj. „Cože?“

Pohlédl na Jonathana, pak zpátky na mě. „Chci se svézt ve vašem autě. Přesedněte si. Jon mě nikdy nenechá řídit. Tvrdí, že je to pod moji úroveň.“ Zadíval se na Glenna, který postával vedle sloupu. „Pokud ovšem nechcete, aby vás domů odvezl támhle detektiv a celou cestu přísně dodržoval stanovený limit?“

Byla jsem tak překvapená, že jsem se ani nenaštvala. „Umíte to s řadicí pákou?“

„Lépe než vy.“

Podívala jsem se na Glenna, pak zpátky na Trenta. Pohodlně jsem se usadila. „Mám návrh,“ řekla jsem a povytáhla obočí. „Můžete řídit, pokud se cestou budeme bavit o jedné věci.“

„O vašem otci?“ uhádl a já kývla. Začínala jsem si na dohody s démony zvykat.

Trent schoval ruce do kapes a zamyšleně se zhoupl na patách. Zadíval se na modré nebe a kývl.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem na to přistoupila,“ zabručela jsem, hodila kabelku dozadu a nešikovně přelezla přes řadicí páku na vedlejší sedadlo. Sundala jsem si červenou kšiltovku, zatočila si vlasy do drdolu a schovala je pod čepici, aby mi je necuchal vítr.

Glenn vyrazil vpřed, ale zpomalil, když jsem mu zamávala na rozloučenou. Zavrtěl nevěřícně hlavou, otočil se a vrátil se zpátky na stadion.

Zapnula jsem si pás, Trent otevřel dveře a vklouzl na sedadlo. Upravil zrcátka, dvakrát zatúroval motor, sešlápl spojku a zařadil jedničku. Zapřela jsem se o přístrojovou desku, ale rozjel se hladce, jako by se živil parkováním aut.

Jonathan rychle nasedl do limuzíny a já střelila pohledem po Trentovi. Přimhouřila jsem oči, když si na semaforu dál pohrával s rádiem, přestože naskočila zelená. Našel stanici, která hrála Takatu, zesílil zvuk a já se ho chystala plácnout po ruce za to, že si hraje s mým rádiem. Nevrle jsem knoflíky zablokovala.

Na semaforu naskočila oranžová. Prudce se rozjel a proletěl křižovatkou před vozy, které začaly hlasitě brzdit a troubit. Zaskřípala jsem zuby a v duchu si přísahala, že pokud mi rozmlátí auto dřív, než k tomu dostanu příležitost já, vysoudím na něm i poslední košili.

„Znovu už pro vás pracovat nebudu,“ řekla jsem, když na navztekané řidiče přátelsky zamával a zařadil se do provozu. Moje zlost polevila, jakmile jsem si uvědomila, že úmyslně propásl zelenou, aby Jonathana donutil počkat na další.

Nevěřícně jsem na Trenta pohlédla. Když poznal, že jsem pochopila, šlápl na plyn. Ovládlo mě vzrušení a on mi věnoval rychlý úsměv. Vítr mu vmetl krátké vlasy do zelených očí. „Pokud se vám pak bude lépe spát, slečno Morganová, klidně tomu dál věřte.“

Opíral se do mě vítr. Zavřela jsem oči před sluncem a cítila, jak mi hučení kol na asfaltu vibruje v kostech. Zítra začnu přemýšlet o tom, jak se vyvléknout z dohody s Algaliareptem, jak odstranit démonské znamení a zbavit Nicka pouta důvěrníka a jak žít s upírkou, která se přede mnou snaží zatajit, že opět praktikuje. V tu chvíli jsem se ale řítila po silnici s nejmocnějším svobodným mládencem v Cincinnati a v kapse jsem měla osmnáct tisíc šest dolarů a padesát sedm centů. A nikdo nám určitě nezabrání překročit povolenou rychlost.

Za týden práce to není špatný výsledek.