3

Můj pohled sklouzl k nehtům Sáry Jane, která se vrtěla na židli přede mnou. Když jsem ji viděla posledně, byly pěkně upravené, ale kratičké. Nyní je měla dlouhé a tvarované a nalakované vkusným odstínem červené. „Tak,“ řekla jsem a vzhlédla jsem od prstů, kterými nervózně škubala, k jejím očím. Byly modré. Předtím jsem to nevěděla jistě. „Dan se vám naposledy ozval v sobotu?“

Sára Jane na opačné straně stolu kývla. Když nás Edden představil, vůbec mě nepoznala. Jedné mojí části se ulevilo, ta druhá byla zklamaná. Její šeříkový parfém ve mně vyvolával nevítané vzpomínky na bezmoc, kterou jsem cítila, když si mě Trent držel jako norka v kleci v kanceláři.

Kapesník v ruce Sáry Jane měl velikost lískového ořechu, jak ho mačkala roztřesenými prsty. „Dan mi volal, když odcházel z práce,“ řekla a hlas se jí chvěl. Pohlédla na Eddena, který stál vedle zavřených dveří, paže měl založené na hrudi a rukávy bílé košile vykasané k loktům. „No, vlastně mi nechal vzkaz na záznamníku − byly čtyři ráno. Říkal, že by si chtěl zajít na večeři, že se mnou potřebuje mluvit. Neobjevil se. Proto vím, že něco není v pořádku, důstojníku Morganová.“ Oči otevřela dokořán a zaťala čelisti, jak se snažila neplakat.

„Jsem slečna Morganová,“ řekla jsem trapně. „Nepracuju pro FIK.“

Jenks, který seděl na okraji mého plastového kelímku, zamával křídly. „Vlastně nepracuje nikde,“ řekl sarkasticky.

„Slečna Morganová je naše inderlandská konzultantka,“ řekl Edden a zamračil se na Jenkse.

Sára Jane si otřela oči. Rukou s kapesníkem si odhodila vlasy dozadu. Díky kratšímu sestřihu vypadala ještě profesionálněji, jak jí vlasy poletovaly okolo ramen v rovném žlutém závoji. „Přinesla jsem jeho fotku,“ řekla, hrábla do kabelky, vytáhla fotografii a postrčila ji ke mně. Pohlédla jsem dolů a uviděla ji a mladého muže na palubě jednoho z parníků, na kterých se turisté plavili po řece Ohio. Oba se usmívali. Objímal ji okolo ramen a ona se o něj opírala. Měla na sobě džíny a halenku a vypadala šťastně a uvolněně.

Dobře jsem si prohlédla Danův obrázek. Měl ostře řezané rysy, urostlou postavu a na sobě kostkovanou košili. Prostě kluk, kterého by si přivedlo domů děvče z farmy.

„Můžu si ji nechat?“ zeptala jsem se a ona kývla. „Díky.“ Schovala jsem fotku do kabelky. Nebylo mi příjemné, jak upřeně na obrázek zírala, jako by přítele dokázala přivést zpátky jen silou vůle. „Víte, jak se můžeme spojit s jeho příbuznými? Možná se něco stalo a musel bez varování odjet.“

„Dan je jedináček,“ řekla a utřela si zmačkaným kapesníkem nos. „Oba jeho rodiče jsou mrtví. Pracovali na farmě na severu. Farmáři se zrovna dlouhého věku nedožívají.“

„Ach.“ Nevěděla jsem, co jiného říct. „Technicky vzato nemůžeme vstoupit do jeho bytu, dokud nebude oficiálně prohlášen za pohřešovaného. Vy asi nemáte klíč, co?“

„Ano. Já…“ Začervenala se. „Pouštím ven jeho kočku, když pracuje dlouho.“

Pohlédla jsem na amulet detekující lež na svém klíně, který krátce změnil barvu ze zelené na rudou. Lhala, ale nepotřebovala jsem amulet na to, abych to poznala. Nic jsem neřekla, protože jsem ji nechtěla ještě víc zahanbit tím, že bych ji přiměla přiznat, že má klíč i z jiných, romantičtějších důvodů.

„Zašla jsem tam dnes kolem sedmé,“ řekla a sklopila oči. „Všechno se zdálo v pořádku.“

„Kolem sedmé ráno?“ Edden spustil ruce a narovnal se. „Nemají být v tu dobu čarodějky v posteli?“

Vzhlédla k němu a kývla. „Jsem osobní sekretářka pana Kalamacka. Pracuje ráno a večer, takže mám rozdělenou pracovní dobu. Od osmi do poledne a pak od čtyř od osmi. Chvíli trvalo, než jsem si na to zvykla, ale čtyři hodiny po poledni mám pro sebe a můžu tak trávit víc času s… Danem,“ dokončila.

„Prosím,“ řekla znenadání a zatékala prosebným pohledem od Eddena ke mně. „Já vím, že něco není v pořádku. Proč mi nikdo nechce pomoct?“

Snažila se ovládnout a já se neklidně zavrtěla. Cítila se bezmocná. Rozuměla jsem jí lépe, než tušila. Sára Jane byla další v dlouhé řadě Trentových sekretářek. Jako norek jsem byla svědkem jejího přijímacího pohovoru a nedokázala jsem ji varovat, aby se nenechala zlákat Trentovými polopravdami. Byla sice inteligentní, ale neměla šanci uniknout jeho šarmu nebo výstředním nabídkám. Když jí Trent nabídl práci, její rodině se otevřela cesta ven z otročiny.

A Trent Kalamack byl vskutku benevolentní zaměstnavatel, nabízel vysoký plat a výjimečné benefity. Dal lidem vše, co zoufale potřebovali, a na oplátku žádal jen věrnost. V době, kdy pochopili, kam až chce, aby ve své loajalitě zašli, věděli příliš mnoho, než aby se od něj dokázali osvobodit.

Sára Jane unikla z farmy, kterou Trent následně koupil, aby si pojistil, že dívka bude držet pusu na zámek, až zjistí, že její šéf obchoduje s nelegální drogou zvanou Síra a se zoufale vyhledávanými, geneticky vyvinutými léky, které byly postaveny mimo zákon během Zvratu. Téměř se mi podařilo dostat ho za mříže, ale jediný další svědek zemřel při výbuchu auta.

Veřejně Trent zasedal v městské radě a díky obrovskému bohatství a štědrým příspěvkům na charitu a na zanedbané děti byl nedotknutelný. Co se ale týkalo jeho soukromí, nikdo ani nevěděl, jestli je vlastně člověk, nebo inderlanďan. Nepoznal to dokonce ani Jenks, což bylo u skřítka velmi neobvyklé. Trent měl pod palcem velkou část cincinnatského podsvětí a FIK i IBA by prodaly své šéfy, kdyby ho tak dostaly ho před soud. A teď zmizel přítel Sáry Jane.

Odkašlala jsem si, protože jsem si vzpomněla, že i mně zněla Trentova nabídka svůdně. Když se Sára Jane opět ovládla, zeptala jsem se: „Říkala jste, že pracuje v Piscaryho pizzerii?“

Kývla. „Je řidič. Tak jsme se poznali.“ Kousla se do rtu a sklopila oči.

Amulet detekující lež zůstal zelený. Piscaryho pizzerie byla inderlandská restaurace, kde podávali vše od rajčatové polévky po nejlepší tvarohový koláč. O samotném Piscarym se říkalo, že patří k cincinnatským upírským mistrům. Slyšela jsem, že je docela fajn: při krmení nevysává lidi do sucha, je klidný a podle záznamů mrtvý už tři sta let. Samozřejmě byl asi starší, a čím mileji a civilizovaněji nemrtvý upír působí, tím zvrhlejší obyčejně bývá. Moje spolubydlící ho považovala za přátelského strýčka, což ve mně budilo skutečně vřelé pocity.

Podala jsem Sáře Jane další kapesník a ona se slabě usmála. „Můžu se dneska podívat na jeho byt,“ řekla jsem. „Mohla byste se tam se mnou sejít a přinést klíč? Profesionál si někdy všimne věcí, které laikům uniknou.“ Jenks si odfrkl a já pohnula nohama a praštila zespodu do stolu tak silně, až musel vzlétnout.

Sáru Jane zalila úleva. „Ach, děkuji vám, slečno Morganová,“ vyhrkla. „Můžeme jít klidně hned. Jen musím zavolat zaměstnavateli a oznámit mu, že přijdu později.“ Sevřela pevně kabelku a vypadala, že je připravená vyběhnout z místnosti. „Pan Kalamack říkal, že si můžu vzít dneska odpoledne volno.“

Pohlédla jsem na Jenkse, který hlasitě plácal křídly, aby upoutal moji pozornost. V obličeji měl výraz, který dával jasně najevo, já ti to říkal. Od Trenta je milé, že dal sekretářce volno, aby mohla najít přítele, kterého pravděpodobně sám někam zavřel, aby ji donutil držet pusu. „Ach, sejdeme se dnes večer,“ řekla jsem, protože jsem si vzpomněla na rybu. „Potřebuju ještě zjistit několik věcí.“ A připravit si lektvary, zkontrolovat slizovou pistoli, nechat si zaplatit…

„Samozřejmě,“ řekla, opřela se a obličej se jí zachmuřil.

„A pokud nic nenajdeme, uvidíme, co dál.“ Pokusila jsem se chlácholivě usmát. „Setkáme se v Danově bytě něco po osmé?“

Z tónu mého hlasu jasně poznala, že jsme skončily, proto kývla a vstala. Jenks vzlétl a i já se postavila. „Dobrá,“ řekla. „Bydlí v Redwoodu…“

Edden zašoupal nohama. „Dám slečně Morganové adresu, slečno Gradenková.“

„Ano. Děkuji.“ Její úsměv začínal působit formálně. „Jen si dělám takové starosti…“

Schovala jsem amulet detekující lež do kabelky a zamaskovala to tím, že jsem z ní vytáhla navštívenku. „Prosím, dejte vědět mně nebo FIK, pokud se vám ozve,“ řekla jsem a podala jí kartičku. Ivy je nechala profesionálně vytisknout, takže vypadaly skvěle.

„Ano, dám,“ zamumlala a pohnula rty, když četla název Upírská čarodějná, což bylo jméno, které dal agentuře Nick. Potřásla jsem jí rukou a zjistila, že už má pevnější stisk. Prsty měla ale pořád ledové.

„Vyprovodím vás, slečno Gradenková,“ řekl Edden a otevřel dveře. Pokynul mi a já klesla zpátky na židli.

Jenks zabzučel křídly, aby upoutal moji pozornost. „Nelíbí se mi to,“ řekl, když se naše oči setkaly.

Problesklo mnou podráždění. „Nelhala,“ namítla jsem. Když jsem ho mávnutím zahnala z kelímku, abych se mohla napít vlažné kávy, založil si ruce v bok. „Neznáš ji, Jenksi. Nenávidí hlodavce, a přesto se snažila zabránit Jonathanovi v tom, aby mě trápil, i když ji to mohlo stát práci.“

„Litovala tě,“ řekl Jenks. „Ubohého malého norka s otřesem mozku.“

„Podělila se se mnou o oběd, když jsem odmítla žrát ty odporné granule.“

„Mrkve byly nadrogované, Rache.“

„Ona to nevěděla. Sára Jane trpěla stejně jako já.“

Skřítek se vznášel asi dvacet centimetrů přede mnou a dožadoval se, abych na něj pohlédla. „Přesně to říkám. Trent ji možná využívá, aniž by to věděla.“

Můj výdech ho zatlačil zpátky. „Je v pasti. Musím jí pomoct, pokud to půjde.“ Vzhlédla jsem, když Edden otevřel dveře a strčil dovnitř hlavu. Nasadil si čepici se znakem FIK, která se nehodila k bílé košili a khaki kalhotám, a mávl na mě.

Jenks se mi usadil na rameni. „Tvoje měkké srdce tě jednou zabije,“ zašeptal, když jsem vyšla na chodbu.

„Díky, Morganová,“ řekl Edden, sebral můj kanystr s vodou a vedl mě ke dveřím.

„Žádný problém,“ řekla jsem, když jsme vešli do zadních kanceláří. Obklopili mě spěchající lidé a já se uvolnila, protože mi poskytli požehnanou anonymitu. „Zalhala, jen když tvrdila, že má klíč proto, aby vypouštěla ven kočku. Ale to bych vám dokázala říct i bez čar. Povím vám, co najdu v Danově bytě. Kdy vám můžu nejpozději zavolat?“

„Ach,“ řekl Edden nahlas, když jsme proklouzli okolo recepce a mířili ke sluncem zalitému chodníku. „Není potřeba, slečno Morganová. Děkujeme za pomoc. Zůstaneme v kontaktu.“

Překvapeně jsem se zastavila. Na rameno mi spadla uvolněná kudrna, když Jenks hlasitě zaplácal křídly. „Co to, k čertu?“ zamumlal.

Tvář mi zahořela, když jsem pochopila, že se mě chce zbavit. „Nepřišla jsem jenom proto, abych aktivovala hloupý amulet,“ prohlásila jsem, když jsem znovu vykročila. „Řekla jsem, že nechám Kalamacka na pokoji. Jděte mi z cesty a nechte mě dělat, v čem jsem dobrá.“

Hovory za mnou utichaly. Edden nezaváhal a dál pomalu mířil ke vstupním dveřím. „Je to věc FIK, slečno Morganová. Vyprovodím vás.“

Vyrazila jsem za ním a nevšímala si temných pohledů, které po mně ostatní vrhali. „Tohle je můj případ, Eddene,“ řekla jsem a skoro jsem ječela. „Vaši lidé všechno pokazí. Mluvíme tu o inderlanďanech, ne o lidech. Můžete si nechat slávu. Já chci jen dostat zaplaceno.“ A vidět Trenta ve vězení, dodala jsem v duchu.

Otevřel jedno křídlo skleněných dveří. Ze sluncem vyhřátého chodníku stoupal prudký žár, když jsem vypochodovala za ním a skoro ho přirazila ke stěně budovy, zatímco mával na taxík. „Dal jste mi případ a já ho vzala,“ vykřikla jsem a vytáhla si z úst pramen vlasů, který mi do obličeje vrhl vítr. „Nedal jste ho žádnému nadutému, arogantnímu chlápkovi v čepici FIK, který si o sobě myslí, že je tím nejlepším, co se od Zvratu narodilo!“

„Dobře,“ řekl lehce a tak mě šokoval, že jsem o krok ucouvla. Postavil kanystr na chodník a čepici si nacpal do zadní kapsy. „Ale od této chvíle to oficiálně není váš úkol.“

Poklesla mi čelist, když jsem pochopila. Oficiálně tady nejsem. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se vypudit adrenalin z těla. Edden kývl, když viděl, že moje zlost polevuje. „Ocenil bych diskrétnost,“ řekl. „Nebylo by moudré, kdybych poslal Glenna do Piscaryho pizzerie samotného.“

„Glenna!“ zavřískl Jenks tak pronikavě, až mě rozbolela hlava a do očí mi vyhrkly slzy.

„Ne,“ řekla jsem. „Mám svůj tým. Detektiva Glenna nepotřebujeme.“

Jenks mi vzlétl z ramene. „Jo,“ řekl a poletoval mezi mnou a kapitánem. Křídla měl rudá. „Nehrajeme si rádi s cizími dětmi.“

Edden se zamračil. „Je to věc FIK. Když to půjde, vezmete s sebou někoho z FIK, a Glenn je jediný vhodný člověk.“

„Vhodný?“ vysmál se mu Jenks. „Proč prostě nepřiznáte, že je jediný z vašich lidí, kdo dokáže mluvit s čarodějkou, aniž by si nadělal do kalhot?“

„Ne,“ řekla jsem pevně. „Pracujeme sami.“

Edden stál vedle mého kanystru a s pažemi založenými na hrudi vypadal stejně nehybně jako kamenná zeď. „Je náš nový odborník na inderlanďany. Vím, že je nezkušený…“

„Je to sráč!“ vyštěkl Jenks.

Edden se zakřenil. „Dávám přednost označení neotesaný.“

Našpulila jsem rty. „Glenn je nafoukaný, drzý…“ Zarazila jsem se a pokoušela se najít náležitě hanlivé označení. „…panák FIK a první inderlanďan, který není tak milý jako já, mu zakroutí krkem.“

Jenks pokýval hlavou. „Musí dostat lekci.“

Edden se usmál. „Je to můj syn a nemohu s vámi víc souhlasit,“ řekl.

„Cože?“ vyjekla jsem, když u obrubníku vedle nás zastavilo neoznačené auto FIK. Edden se natáhl a otevřel zadní dveře. Edden byl očividně původem Evropan a Glenn… Glenn nebyl. Otevřela jsem a zase zavřela ústa, jak jsem se snažila najít slova, která by se nedala vyložit rasisticky. Jako čarodějka jsem na podobné věci citlivá. „Jak to, že nemá vaše příjmení?“ vypravila jsem ze sebe nakonec.

„Od chvíle, kdy vstoupil do FIK, používá matčino rodné příjmení,“ řekl Edden tiše. „Vlastně by vůbec neměl být pod mým velením, ale nikdo jiný tu práci nechtěl.“

Svraštila jsem obočí. Teď už jsem chápala, proč mě ve FIK uvítali tak chladně. Nešlo jen o mě. Glenn byl nový a zastával pozici, kterou všichni až na jeho otce považovali za zbytečnou. „Neudělám to,“ řekla jsem. „Najděte si jinou chůvu pro své děcko.“

Edden naložil kanystr do auta. „Buďte na něj hodná.“

„Neposloucháte mě,“ zvolala jsem podrážděně. „Dal jste mi ten úkol. Moji partneři i já si vážíme nabídnuté pomoci, ale vy jste oslovil mě. Dejte si pohov a nechte nás pracovat.“

„Bezva,“ řekl Edden a zabouchl dveře. „Děkuju, že detektiva Glenna vezmete k Piscarymu.“

Unikl mi znechucený výkřik. „Eddene!“ zaječela jsem a vysloužila si pohledy kolemjdoucích. „Řekla jsem ne. To je jediné slovo, které mi prošlo přes rty. Jedno slovo. Dvě hlásky. Ne!“

Edden otevřel dveře spolujezdce a pokynul mi, ať nasednu. „Mockrát děkuju, Morganová.“ Pohlédl na zadní sedadlo. „Proč jste vlastně utíkala před těmi dlaky?“

Pomalu, kontrolovaně jsem vydechla. Zatraceně.

Edden se zachechtal, já nasedla, zabouchla dveře a doufala jsem, že mu přiskřípnu prsty. Zamračila jsem se a pohlédla na řidiče. Byl to Glenn. Vypadal stejně šťastně, jako se já cítila. Musela jsem něco říct. „Vůbec se tátovi nepodobáte,“ řekla jsem uštěpačně.

Seděl ztuhle a zíral ven čelním sklem. „Adoptoval mě, když se oženil s mojí matkou,“ procedil skrz zaťaté zuby.

Jenks vlétl dovnitř a sypal za sebou třpytivý skřítkovský prášek. „Vy jste Eddenův syn?“

„Máte s tím problém?“ zeptal se útočně.

Skřítek přistál na přístrojové desce a založil si ruce v bok. „Ne. Podle mě vypadají všichni lidi stejně.“

Edden sklonil rozesmátou kulatou tvář k oknu. „Tady máte rozvrh,“ řekl a podal mi půl žluté stránky s dírkami z tiskárny po stranách. „Pondělí, středa, pátek. Glenn vám koupí knihy, které budete potřebovat.“

„Tak moment!“ vyjekla jsem zděšeně a žlutá stránka mi zapraskala mezi prsty. „Myslela jsem, že se jenom porozhlédnu po univerzitě. Nechci chodit na hodiny!“

„Chodil na ně i pan Smather. Půjdete tam, jinak nedostanete zaplaceno.“

Usmíval se. Očividně si to užíval. „Eddene!“ zařvala jsem, když ucouvl od auta.

„Glenne, odvezte slečnu Morganovou a Jenkse do kanceláře. Dejte mi vědět, co objevíte v bytě Dana Smathera.“

„Ano, pane!“ vyštěkl. Svíral volant tak pevně, až mu zbělely klouby. Některá místa na zápěstí a na krku měl potřená růžovou mastí na popáleniny jedovatým břečťanem. Nelíbilo se mi, že vyslechl většinu našeho rozhovoru. Nechtěla jsem ho s sebou, a čím dřív to pochopí, tím líp.

4

„Na další křižovatce doprava,“ řekla jsem a opřela si paži o stažené okénko. Glenn si prohrábl krátké vlasy a podrbal se na hlavě. Celou cestu mlčel a zaťatou čelist pomalu uvolnil, až když si uvědomil, že ho nebudu k hovoru nutit. Nikdo za námi nejel, přesto dal znamení, než zabočil do mé ulice.

Přes sluneční brýle si prohlížel okolí mého bydliště se stinnými chodníky a malými trávníky. Byli jsme hluboko v Díře, která byla neoficiálním útočištěm většiny cincinnatských inderlanďanů už od dob Zvratu, kdy všichni lidé, kteří přežili, uprchli do falešného bezpečí města. Občas se usadí i tady, ale od Zvratu pracuje a žije většina lidí v Cincinnati, zatímco inderlanďané pracují a, hm, dovádí v Díře.

Glenna asi překvapilo, že zdejší předměstí vypadá jako kterékoli jiné − tedy dokud jste si nevšimli, že skákací panáci na chodnících jsou popsaní runami místo čísel nebo že basketbalové koše jsou umístěny o třetinu výš, než požadují pravidla NBA. A panovalo tu ticho. Mír. Zčásti se to dalo připsat na vrub tomu, že ve většině inderlandských škol končí vyučování až o půlnoci, hlavně za to ale mohl pud sebezáchovy.

Každý inderlanďan starší čtyřiceti let musel alespoň část života skrývat, že není člověk, což je zvyk, který se nedá jen tak odnaučit, strachu kořisti z dravce se těžko zbavují dokonce i upíři. A tak tu v pátek sekají trucovití teenageři trávu, v sobotu se myjí auta a ve středu se na chodníku hromadí odpadky k odvozu. Pouliční osvětlení ale padne za oběť pistoli nebo čarám, sotva ho město opraví, a nikdo nevolá odchytovou službu, když zahlédne volně pobíhajícího psa, protože to může být sousedovo dítě, které šlo za školu.

Nebezpečná realita Díry zůstává pečlivě utajena. Víme totiž, že když překročíme hranice, které lidé stanovili, znovu vybublá na povrch starý strach a lidé udeří. Lidstvo by samozřejmě prohrálo, ale většina inderlanďanů je spokojená s nastolenou rovnováhou. Kdyby lidí ubylo, potřeby upírů by museli začít uspokojovat čarodějové a dlaci. A přestože si občas někdo upírský životní styl „užívá“, nechává si to pro sebe. Kdyby se z nás upíři pokusili udělat žrádlo, spojili bychom se a zničili je. Starší upíři to vědí, proto se snaží zajistit, aby všichni hráli podle lidských pravidel.

Inderlanďané si divočejší pudy vybíjejí v okrajových částech Díry, daleko od domovů. Zvláště nebezpečné jsou noční kluby po obou stranách řeky, protože rozjaření lidé vábí dravce jako ohně uprostřed chladné noci, nabízí totiž teplo a přežití. Domovy si zachováváme tak lidské, jak jen to jde. Ti, kdo se nedokáží přizpůsobit, jsou sousedy jedinečným způsobem požádáni o to, aby splynuli s okolím… nebo se odstěhovali na venkov, kde nebudou moct napáchat tolik škody. Pohled mi zalétl k žertovné ceduli vykukující z truhlíku náprstníků: SPÍME VE DNE. PODOMNÍ PRODEJCI BUDOU SEŽRÁNI. Aspoň z velké části.

„Můžete zaparkovat tady vpravo,“ řekla jsem a ukázala.

Glenn se zamračil. „Myslel jsem, že jedeme do kanceláře.“

Jenks přelétl z mé náušnice na zpětné zrcátko. „Taky že jo,“ řekl uštěpačně.

Glenn se podrbal na čelisti a krátké vousy mu zašustily. „Vy máte kancelář doma?“

Povzdychla jsem si nad jeho blahosklonným tónem. „Tak nějak. Můžete zastavit kdekoli.“

Zastavil před Keasleyho domem. Keasley je místní „moudrý stařec“, který má vybavení i potřebné znalosti malé pohotovosti pro ty, kdo o tom dokáží pomlčet. Naproti přes ulici stál malý kamenný kostelík, jehož věž se tyčila nad dvěma obrovskými duby. Rozkládal se na neskutečných čtyřech parcelách a měl i vlastní hřbitov.

Pronajmout si prázdný kostel nebyl můj nápad, nýbrž Ivyin. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na to, že z malého vitrážového okénka v ložnici vidím náhrobky, ale kuchyně mi rozhodně vynahradila nebožtíky vzadu na dvorku.

Glenn vypnul motor a rozhostilo se ticho. Než jsem vystoupila, pozorně jsem se rozhlédla, což jsem si zvykla dělat poté, co na moji hlavu vypsali odměnu. Rozhodla jsem se, že bude moudré v tom i nadále pokračovat. Starý Keasley seděl jako obvykle na verandě, houpal se v křesle a ostřížím zrakem sledoval dění v ulici. Zamávala jsem mu a on zvedl ruku v odpověď. Věděla jsem, že by mě v případě potřeby varoval, proto jsem vysedla a otevřela zadní dveře, abych vytáhla ven kanystr s rybou.

„Vezmu vám ho, madam,“ řekl Glenn, když zabouchl své dveře.

Unaveně jsem se na něj zadívala přes střechu vozu. „Mohl byste prosím nechat té madam? Jsem Rachel.“

Zadíval se mi přes rameno a viditelně ztuhl. Rychle jsem se otočila, protože jsem očekávala nejhorší, vzápětí jsem se ale uvolnila, protože k nám jen mířilo hejno skřítkovských dětí. Štěbetaly tak rychle a tak tenkými hlásky, že jsem jim nerozuměla. Stýskalo se jim po taťkovi Jenksovi − jako obvykle. Moje kyselá nálada polevila, když jsem sledovala, jak postavičky ve světle zelených a zlatých oblečcích obletují svého otce jako v Disneyho noční můře. Glenn si sundal sluneční brýle, vykulil hnědé oči a otevřel ústa.

Jenks pronikavě zabzučel křídly, hejno se od něj odtrhlo a zůstalo viset přede mnou. „Hej, Rache,“ řekl. „Budu vzadu, kdybys potřebovala.“

„Jasně.“ Pohlédla jsem na Glenna a zamumlala jsem: „Je tu Ivy?“

Skřítek se zadíval stejným směrem jako já a zakřenil se. Určitě si představoval, co Ivy udělá, až se setká se synem kapitána Eddena. Jax, Jenksův nejstarší syn, přilétl k otci. „Ne, slečno Morganová,“ řekl hlubším hlasem než obvykle. „Je na pochůzkách. Samoobsluha, pošta, banka. Říkala, že bude zpátky před pátou.“

Banka, pomyslela jsem si a škubla sebou. Měla počkat, až získám zbytek peněz na nájem. Jax mi třikrát oblétl hlavu, až na mě z něj šly mdloby. „Pa, slečno Morganová,“ zavolal a odbzučel za sourozenci, kteří doprovázeli otce k dubovému pařezu za kostelem, ve kterém se Jenks se svojí velkou rodinou zabydlel.

Zaprotestovala jsem, když Glenn obešel zezadu auto a nabídl se, že kanystr ponese. Potřásla jsem hlavou a nadhodila si ho; nebyl těžký. Začínala jsem se cítit provinile za to, že jsem Jenkse nechala, aby ho očaroval. Ale to jsem ještě nevěděla, že mu budu dělat chůvu. „Pojďte,“ řekla jsem a zamířila přes ulici k širokému kamennému schodišti.

Klapot jeho tvrdých podrážek na ulici zpomalil. „Vy bydlíte v kostele?“

Přimhouřila jsem oči. „Jo. Ale s voodoo panenkami nespím.“

„Co?“

„Ale nic.“

Glenn něco zamumlal a můj pocit viny ještě zesílil. „Díky, že jste mě odvezl domů,“ řekla jsem, když jsem vystoupala nahoru po kamenných schodech a otevřela pravé křídlo dřevěných dveří. Nic neřekl a já dodala: „Fakt, díky.“

Na prahu zaváhal a pohlédl na mě. Nedokázala jsem říct, nač myslí. „Není zač,“ řekl nakonec a ani jeho hlas mi nic neprozradil.

Vedla jsem ho prázdnou vstupní halou do ještě prázdnějšího sanktuária. Než jsme si kostel pronajaly, bývala v něm mateřská škola. Lavice a oltář nahradila velká herna. Jediné, co tu zůstalo, bylo zvýšené pódium a vitrážová okna. Stín obrovského, dávno odstraněného kříže zůstával na stěně jako důrazná připomínka. Zatímco si Glenn místnost prohlížel, vzhlédla jsem k vysokému stropu a uviděla ji v novém světle. Zapomněla jsem, jaký klid a mír tu panuje.

Ivy rozmístila po podlaze žíněnky a nechala mezi nimi jen úzkou cestičku od vstupní haly k pokojům vzadu. Aspoň jednou týdně jsme spolu cvičily, abychom nevyšly ze cviku, když jsme se obě osamostatnily a nebyly každou noc venku na ulici. Každý náš cvičný souboj končil tím, že ze mě byla upocená hromádka modřin a ona nebyla ani zadýchaná. Ivy je živý upír − je stejně živá jako já a stejně jako já má i duši, upírským virem ji nakazila její matka.

Díky tomu, že Ivy nemusela čekat až do smrti, než ji virus proměnil, stala se součástí obou světů, živého i mrtvého, a zůstala chycena někde uprostřed, dokud nezemře a nestane se skutečnou nemrtvou. Díky živé části si ponechala duši, mohla chodit ven na slunce, uctívat bezbolestně boha a žít na svěcené půdě, což dělala proto, aby rozčílila matku. Její mrtvá část jí dala malé, ale ostré špičáky, schopnost použít auru, vyděsit mě k smrti a očarovat každého, kdo jí to dovolil. Nadpozemskou rychlostí a silou se sice nevyrovnala mrtvému upírovi, byla ale mnohem rychlejší a silnější než já. A přestože nepotřebovala krev k tomu, aby si zachovala zdravý rozum jako nemrtví upíři, zneklidňujícím způsobem po ní prahla a musela svůj hlad neustále potlačovat, protože byla jedním z mála živých upírů, kteří se vzdali pití krve. Tušila jsem, že Ivy měla velmi zajímavé dětství, ale bála jsem se zeptat.

„Pojďte do kuchyně,“ řekla jsem a obloukovým průchodem opustila sanktuárium. Když jsem procházela okolo koupelny, sundala jsem si sluneční brýle. Dříve tu bývaly mužské toalety, pisoáry ale nahradily pračka, sušička, malé umyvadlo a sprcha. Tato koupelna patřila mně. Ženské toalety naproti přes chodbu byly přestavěny v tradičnější koupelnu s vanou. Ta patřila Ivy. Oddělené koupelny naše spolužití velmi usnadňovaly.

Nelíbily se mi tiché soudy, které Glenn vynášel, proto jsem cestou zavřela dveře svojí i Ivyiny ložnice. Kdysi to bývaly kněžské kanceláře. Přišoural se za mnou do kuchyně a chvíli si ji prohlížel. Stejně jako většina lidí.

Velikánská kuchyň byla jedním z důvodů, proč jsem souhlasila, že budu žít v kostele s upírkou. Měla dva sporáky, obrovskou lednici a ostrůvek ve středu, nad kterým na věšáku viselo rozličné náčiní a hrnce. Nerezová ocel se leskla a kuchyňské pulty byly obrovské. Až na moji rybku ve sklenici na brandy na okenním parapetu a masivní starožitný dřevěný stůl, na který si Ivy postavila počítač, to tu vypadalo jako na place nějaké kuchařské show. Něco podobného by v kostele hledal jen málokdo − a já to milovala.

Kanystr s rybou jsem postavila na stůl. „Neposadíte se?“ řekla jsem, protože jsem chtěla zavolat Vlkodlakům. „Budu hned zpátky.“ Zaváhala jsem, protože se ve mně začaly probouzet dobré způsoby. „Nedáte si nějaké pití… nebo něco jiného?“ zeptala jsem se.

Glennovy hnědé oči zůstávaly nečitelné. „Ne, madam.“ Jeho hlas zněl nadutě a nemálo uštěpačně a já mu toužila vlepit facku a říct mu, ať toho nechá. S jeho postojem se vypořádám později. Teď jsem potřebovala zavolat Vlkodlakům.

„No, tak se posaďte,“ řekla jsem a dala mu najevo, že mě začíná štvát. „Budu hned zpátky.“

Obývací pokoj se nacházel hned za kuchyní, na opačném konci chodby. Zatímco jsem v kabelce hledala telefonní číslo trenéra, stiskla jsem tlačítko na záznamníku.

„Hej, Ray-ray. To jsem já,“ ozval se Nickův hlas. Ze záznamu zněl trochu kovově. Střelila jsem pohledem po chodbě a ztlumila záznamník, aby ho Glenn neslyšel. „Mám je. Třetí řada odzadu úplně vpravo. Teď musíš splnit slib a dostat nás do zákulisí.“ Na okamžik se odmlčel, pak dodal: „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že ses s ním setkala. Promluvíme si později.“

Zpráva skončila a mně se nadšením zadrhl dech v hrdle. S Takatou jsem se setkala před čtyřmi lety, když mě zahlédl na balkóně při koncertu ke dni rovnodennosti. Když se objevil statný dlak v triku pořadatele a eskortoval mě do zákulisí, zatímco na pódiu hrála předskupina, myslela jsem, že mě odtamtud vyhodí.

Ukázalo se, že Takata zahlédl moje kudrnaté vlasy, a chtěl vědět, jestli jsou očarované, nebo pravé, a pokud jsou pravé, jestli nemám amulet, který by tak divokou hřívu zkrotil. Byla jsem tak uchvácená, že jsem se několikrát naprosto znemožnila, nakonec jsem ale přiznala, že kudrny jsou pravé, i když jsem jim tu noc trochu napomohla, a dala jsem mu jeden z talismanů, které jsme s matkou celou moji střední školu zdokonalovaly, abychom dostaly vlasy pod kontrolu. Zasmál se, rozpletl si jeden z blonďatých dreadloků a ukázal mi, že on je na tom ještě hůř, jeho vlasy se totiž kvůli statické elektřině vznášely a na všechno se lepily. Od té doby už jsem si vlasy nikdy nerovnala.

S přáteli jsme pak sledovali show ze zákulisí, a když skončila, já s Takatou jsme celou noc prchali před jeho osobními strážci městem. Byla jsem si jistá, že si mě bude pamatovat, ale netušila jsem, jak se s ním spojit. Přece jen jsem mu nemohla prostě zavolat a říct: „Hej, vzpomínáš si na mě? Před čtyřmi lety jsme si spolu o rovnodennosti dali kafe a probírali jsme, jak ti narovnat kudrny.“

Prsty jsem přejížděla po záznamníku a koutky úst se mi zkroutily v úsměvu. Na starého chlapa byl fajn. Tehdy mi samozřejmě každý nad třicet připadal starý.

Nickův vzkaz byl na záznamníku jediný, a tak jsem vyťukala číslo Vlkodlaků a se sluchátkem v ruce jsem pochodovala sem a tam po pokoji. Telefon zvonil a já se škubala za triko. Po útěku před dlaky jsem potřebovala sprchu.

Ozvalo se cvaknutí a hluboký hlas téměř zavrčel: „Haló? Tady Vlkodlaci.“

„Trenére!“ zvolala jsem, když jsem poznala dlakův hlas. „Mám dobré zprávy.“

Na okamžik se rozhostilo ticho. „Kdo je to?“ zeptal se. „Odkud máte tohle číslo?“

Zírala jsem. „Tady Rachel Morganová,“ řekla jsem pomalu. „Z Upírské čarodějné.“

Odvrátil se od telefonu a křikl: „Který z vás psů si objednal eskortní službu? Jste atleti, proboha. Nedokážete si čapnout nějakou čubku bez placení?“

„Počkejte!“ řekla jsem, než mohl zavěsit. „Najal jste si mě, abych vám našla maskota.“

„Ach!“ Odmlčel se a já uslyšela v pozadí válečný pokřik. „Jasně.“

Na okamžik mě napadlo, jestli by změna názvu firmy stála za povyk, který by Ivy spustila. Přece jen pořídila tisíc elegantních černých navštívenek, celostránkovou reklamu v telefonním seznamu a dva obrovské hrnky s naším jménem vyvedeným zlatým písmem. Ne, na změnu názvu určitě nepřistoupí.

„Mám vaši rybu,“ řekla jsem, když jsem se vrátila do přítomnosti. „Kdy si pro ni můžete přijet?“

„Hm,“ zamumlal trenér. „Nikdo vám nevolal?“

Svaly na tváři mi ochably. „Ne.“

„Jeden z kluků naši holku odnesl, aby mohl vyčistit akvárko, a nikomu to neřekl,“ vysvětlil. „Nikdy nikam nezmizela.“

Holku? napadlo mě. Je ženského pohlaví? Jak to ví? Pak jsem se rozzlobila. Vloupala jsem se do kanceláře dlaka pro nic za nic? „Ne,“ řekla jsem chladně. „Nikdo mi nevolal.“

„Hm. Tak to se omlouvám. Ale díky za pomoc.“

„Počkat! Okamžíček,“ vykřikla jsem, protože jsem vycítila, že se chystá zavěsit. „Plánovala jsem to tři dny. Riskovala jsem život!“

„A my si toho ceníme…“ začal trenér.

Vztekle jsem se otočila a okny ve výšce ramen jsem se zadívala do zahrady a na sluncem ozářené náhrobky. „Myslím, že ne, trenére. Mluvím o kulkách!“

„Ale ona se nikdy neztratila,“ trval na svém trenér. „Nemáte naši rybu. Promiňte.“

„Omluvou se dlaků, kteří po mně jdou, nezbavím.“ Zuřivě jsem pochodovala kolem konferenčního stolku.

„Podívejte,“ řekl. „Pošlu vám lístky na příští exhibici.“

„Lístky!“ vykřikla jsem šokovaně. „Za to, že jsem se vloupala do kanceláře pana Raye?“

„Simona Raye?“ řekl trenér. „Vy jste se vloupala do kanceláře Simona Raye? Zatraceně, tak to je blbé. Mějte se.“

„Ne, počkejte!“ vykřikla jsem, ale v telefonu mezitím cvaklo. Zírala jsem na hučící sluchátko. Copak neví, kdo jsem? Copak neví, že je můžu proklít, aby se jim lámaly pálky a nikdo už nechytil ani míček? Copak si opravdu mysleli, že nic neudělám, když mi dluží nájemné?

Bezmocně jsem se zhroutila do Ivyina šedého semišového křesla. „Jo, jasně,“ řekla jsem tiše. Bezkontaktní čáry vyžadují hůlku. Školné na vyšší střední nepokrývalo výrobu hůlek, jen přípravu lektvarů a amuletů. Neměla jsem dost zkušeností a ani recept na to, abych vyrobila něco podobně komplikovaného. Asi přece jen věděli, kdo jsem.

Z kuchyně se ozvalo zašoupání bot na linoleu a já pohlédla do chodby. Bezva. Glenn všechno slyšel. Zahanbeně jsem se zvedla z křesla. Odněkud ty peníze získám. Měla jsem ještě týden.

Když jsem vešla do kuchyně, Glenn se otočil. Stál vedle kanystru s rybou, která mi teď byla naprosto k ničemu. Možná bych ji mohla prodat. Odložila jsem telefon vedle Ivyina počítače a vydala se ke dřezu. „Můžete se posadit, detektive Eddene. Ještě se chvíli zdržíme.“

„Jsem Glenn,“ řekl škrobeně. „Pravidla FIK zakazují, aby příbuzní pracovali na stejném oddělení, takže si to nechte pro sebe. A do bytu pana Smathera půjdeme hned.“

Posměšně jsem se zasmála. „Váš táta rád obchází zákony, že jo?“

Zamračil se. „Ano, madam.“

„Do Danova bytu zaskočíme, až Sára Jane skončí v práci.“ Svěsila jsem ramena. Na Glenna jsem naštvaná nebyla. „Podívejte,“ řekla jsem, protože jsem nechtěla, aby ho tu Ivy našla, až budu ve sprše. „Co kdybyste jel domů a setkal se tady se mnou v sedm třicet?“

„Radši bych zůstal.“ Podrbal si růžový šrám pod řemínkem hodinek.

„Jasně,“ řekla jsem kysele. „Jak chcete. Ale já si dám sprchu.“ Očividně se obával, že půjdu bez něj. A po právu. Naklonila jsem se přes dřez k oknu a křikla do bujné, skřítky pěstěné zahrady: „Jenksi!“

Podle toho, jak rychle vlétl dovnitř dírou v síťce proti hmyzu, bych se vsadila, že nás špehoval. „Volala jste, smradlavá princezno?“ řekl a posadil se na parapet vedle Pana Ryby.

Unaveně jsem na něj pohlédla. „Ukážeš Glennovi zahradu, zatímco se budu sprchovat?“

Jenks mával křídly tak rychle, až z nich zůstala jen šmouha. „Jo,“ řekl a začal létat v širokých, obezřetných kruzích okolo Glennovy hlavy. „Budu mu dělat chůvu. Tak pojď, kotě. Pěkně tě tu provedu. A začneme hřbitovem.“

„Jenksi,“ varovala jsem ho. Zakřenil se a švihácky si hodil do očí blonďatou ofinu.

„Tudy, Glenne,“ řekl a vletěl do chodby. Glenn ho následoval, ale neměl z toho vůbec radost.

Uslyšela jsem bouchnout zadní dveře a vyklonila jsem se z okna. „Jenksi?“

„Co?“ Skřítek se vrátil zpět k oknu a podrážděně svraštil obličej.

Zamyšleně jsem si založila paže na hrudi. „Až budeš mít čas, přinesl bys mi listí divizny a květy netýkavky? A máme na zahradě ještě nějaké kvetoucí pampelišky?“

„Pampelišky?“ Překvapeně o několik centimetrů klesl a hlasitě plácal křídly. „Nějak měkneš! Vyrobíš mu talisman proti svědění, co?“

Vyklonila jsem se ven a zadívala se na Glenna, který stál ztuhle pod dubem a drbal se na krku. Vypadal uboze a já mám pro ubožáky slabost, jak mi Jenks neustále opakuje. „Prostě mi to přines, dobře?“

„Jasně,“ řekl. „Takhle nám k ničemu nebude, co?“

Spolkla jsem smích, Jenks vylétl z okna a připojil se ke Glennovi. Když mu skřítek přistál na rameni, Glenn překvapeně vyskočil. „Hej, Glenne,“ řekl Jenks hlasitě. „Zamiřte k těm žlutým květinám za sochou anděla. Chci vás ukázat zbytku dětí. Ještě nikdy neviděly důstojníka FIK.“

Pousmála jsem se. Pokud se Ivy vrátí domů dřív, s Jenksem bude Glenn v bezpečí. Ivy si žárlivě střeží soukromí a nenávidí překvapení, obzvláště ta v uniformě FIK. A skutečnost, že Glenn je Eddenův syn, taky nepomůže. Byla ochotná nechat starou nevraživost být, ale kdyby nabyla dojmu, že ohrozil její území, nezaváhala by a něco by s tím udělala. Díky zvláštnímu politickému statutu budoucí nemrtvé upírky jí procházely věci, za které bych já skončila v cele IBA.

Odvrátila jsem se a zadívala se na rybu. „Co s tebou − Bobe?“ řekla jsem a povzdychla si. Do kanceláře pana Raye se s ním nevrátím, ale nemohla jsem ho nechat v kanystru. Otevřela jsem víčko a uviděla, jak zoufale nadouvá žábra a leží skoro na boku. Napadlo mě, že bych ho mohla strčit do vany.

S kanystrem v ruce jsem zamířila do Ivyiny koupelny. „Vítej doma, Bobe,“ zamumlala jsem a vylila obsah kanystru do Ivyiny černé zahradní vany. Ryba sebou začala v několika centimetrech vody mrskat. Rychle jsem otočila kohoutky a chvíli si s nimi hrála, aby voda měla pokojovou teplotu. Za chvíli už Bob plaval v klidných, ladných kruzích. Zastavila jsem vodu a počkala, až doteče a hladina se uklidní. Byl opravdu pěkný a na pozadí černého porcelánu se působivě vyjímal: měl stříbrnou barvu, dlouhé, krémově bílé ploutve a jeden bok mu zdobilo černé kolečko, které vypadalo jako obrácený úplněk. Ponořila jsem prsty do vody a Bob uprchl na opačnou stranu vany.

Nechala jsem ho být, prošla chodbou do vlastní koupelny, vytáhla ze sušičky čisté oblečení a pustila sprchu. Zatímco jsem čekala, až se voda zahřeje, snažila jsem se rozplést uzlíky ve vlasech a pohled mi přitom padl na tři rajčata, která zrála na okenním parapetu. Trhla jsem sebou a byla jsem ráda, že je neviděl Glenn. Dala mi je jedna skřítka za to, že jsem ji propašovala přes město, když prchala před nechtěným manželstvím. A přestože už rajčata nebyla nelegální, považovalo se za nezdvořilé vystavovat je na odiv před lidmi.

Bylo tomu už víc než čtyřicet let, co čtvrtinu lidské populace vyhladil virus, který unikl z armádní laboratoře a spontánně se nalepil na slabinu v biogeneticky upraveném rajčeti. Odeslali ho dřív, než to někdo zjistil − virus překročil oceán stejně snadno jako mezinárodní turista − a nastoupil Zvrat.

Na inderlanďany, kteří do té doby ukrývali svoji identitu, působil virus rozdílně. Čarodějové, nemrtví upíři a menší rasy jako skřítkové nebo víly nebyli zasaženi vůbec. Dlaci, živí upíři, leprikóni a podobná stvoření dostali jen chřipku. Lidé umírali houfně a vzali s sebou i elfy, kteří rozmnožovali své řady míšením s lidmi, což se obrátilo proti nim.

Spojené státy by následovaly země třetího světa a upadly by do naprostého chaosu, kdyby inderlanďané nezakročili, nezastavili šíření viru, nepálili mrtvé a neudrželi civilizaci v chodu, dokud zbytky lidstva nepřestaly truchlit. Díky imunitě vůči viru bylo naše tajemství na pokraji prozrazení, když tu charismatický živý upír jménem Rynn Cormel poukázal na to, že dohromady se počtem vyrovnáme lidem. Rozhodnutí vystoupit na veřejnost a žít otevřeně mezi lidmi, za něž jsme se kvůli bezpečí tak dlouho vydávali, bylo téměř jednohlasné.

Celé události se začalo říkat Zvrat a následovaly po ní tři hrůzné roky. Lidstvo obrátilo strach z nás proti bioinženýrům, kteří Zvrat přežili, a postavilo je před soud, který legalizoval jejich vraždu. Ale lidé zašli ještě dál a postavili mimo zákon všechny geneticky upravené produkty i vědu, jež je stvořila. Což přivodilo druhou, pomalejší vlnu úmrtí, neboť znovu začaly bujet staré nemoci jako Alzheimer a rakovina, protože léky proti nim přestaly existovat. Lidé na rajčata stále pohlížejí, jako by byla jedovatá, přestože virus už dávno vymizel. Když si je sami nevypěstujete, musíte si pro ně zajít do zvláštního obchodu.

Hleděla jsem na rudý plod, na kterém se srážela pára ze sprchy, a mračila jsem se. Kdybych byla chytrá, odnesla bych rajče do kuchyně a ukázala ho Glennovi, abych zjistila, jak bude reagovat u Piscaryho. Vzít člověka do inderlandské restaurace nebylo nejchytřejší. Pokud udělá scénu, nejenže nezískáme žádné informace, ale mohli by nás vykázat nebo ještě hůř.

Odhadla jsem, že voda už bude dost horká, a vstoupila jsem s tichým „au, au, au“ do sprchy. O dvacet minut později jsem stála zabalená ve velkém růžovém ručníku před ošklivým toaletním stolkem z překližky, který měl na desce rozestavěných asi tucet lahviček s parfémy. Za rámem zrcadla vězela rozmazaná fotka maskota Vlkodlaků. Rozhodně vypadal jako Bob.

Oknem se dovnitř nesl veselý křik skřítkovských dětí a zlepšoval mi náladu. Jen málo skřítků dokáže ve městě vychovat rodinu. Jenks byl silnější, než si většina lidí myslela. Zabíjel, aby si udržel zahradu a jeho děti neumřely hlady. Bylo fajn slyšet jejich veselý povyk: byly to zvuky rodiny a bezpečí.

„Která vůně to byla?“ zamumlala jsem, držela jsem ruku nad parfémy a vzpomínala, se kterým právě s Ivy experimentujeme. Čas od času mi bez komentáře přinesla další lahvičku, když našla něco nového, co bych mohla vyzkoušet.

Zvedla jsem flakón, ale vzápětí mi vypadl z ruky, když mi Jenks do ucha řekl: „Tahle ne.“

„Jenksi!“ Přidržela jsem si ručník a otočila se. „Vypadni, k čertu, z mého pokoje!“

Chňapla jsem po něm, ale odlétl dozadu. Jeho úsměv se rozšířil, když jsem náhodou odhalila nohu. Se smíchem prolétl okolo mě a přistál na lahvičce. „Tahle funguje docela dobře,“ řekl. „A až Ivy povíš, že jdeš zase po Trentovi, budeš potřebovat veškerou pomoc.“

Zamračila jsem se a natáhla se po flakónku. Se šuměním křídel vzlétl a skřítkovský prášek vnesl mezi třpytivé lahvičky sluneční paprsky. „Díky,“ řekla jsem mrzutě, protože jsem věděla, že má lepší nos než já. „Teď vypadni. Ne, počkej.“ Zastavil se u malého vitrážového okna a já si přísahala, že díru v síťce proti hmyzu zašiju. „Kdo hlídá Glenna?“

Jenks přímo zářil otcovskou pýchou. „Jax. Jsou v zahradě. Glenn střílí gumičkou třešňové pecky a děti se je snaží chytit, než dopadnou na zem.“

Byla jsem tak překvapená, že jsem skoro dokázala ignorovat to, že mi z mokrých vlasů kape voda a na sobě nemám nic než ručník. „Hraje si s tvými dětmi?“

„Jo. Není tak špatný − když ho líp poznáš.“ Jenks prolétl dírou v síťce. „Za pět minut ho pošlu dovnitř, dobře?“ zavolal.

„Za deset,“ řekla jsem tiše, ale už byl pryč. Podmračeně jsem okno zavřela a dvakrát si ověřila, že přes závěsy není vidět. Pak jsem vzala lahvičku, kterou Jenks navrhl, a navoněla se. Pokoj prostoupila vůně skořice. S Ivy jsme se už tři měsíce snažily najít parfém, který by překryl její pach na mém těle. Tato vůně patřila k lepším.

Nemrtví i živí upíři se řídí instinkty, které spouští feromony a pach, a jsou tak ještě víc obětí svých hormonů než puberťáci. Vydávají nezjistitelný pach, který ulpí všude, kde se zdržují, a vytváří pachovou stopu, co ostatním upírům jasně říká, že se jedná o zabrané teritorium a mají si dát zpátečku. Ivy mi jednou řekla, že jde o způsob, jak prodloužit život stínu, protože pach varuje ostatní upíry před pytlačením. Já sice její stín nejsem, ale její pach na mně stejně ulpívá. Podstatou je, že naše smíšené pachy působí jako krvavé afrodisiakum a pro Ivy je tak těžší ovládnout instinkty, i když je nepraktikující upír.

Jedna z mála věcí, kvůli nimž se s Nickem hádáme, je, proč ji vlastně toleruju, když neustále ohrožuje moji svobodnou vůli a kdykoli může zapomenout na slib abstinence a napadnout mě. Kdyby to udělala, nedokázala bych se ubránit. Pravda ale je, že se Ivy považuje za moji přítelkyni, a co víc, popustila uzdu emocím a dovolila, abych se i já stala její přítelkyní. Je to opojná čest. Byla nejlepší agentkou, jakou jsem kdy poznala, a mně stále lichotí, že opustila úžasnou kariéru v IBA, aby pracovala se mnou a chránila mi zadek.

Ivy je majetnická, panovačná a nevypočitatelná. Také má nejsilnější vůli ze všech lidí, které znám, neustále svádí bitvu sama se sebou, a pokud zvítězí, připraví se o život po smrti. A je připravena zabíjet, aby mě ochránila, protože ji považuju za přítelkyni. Bože, jak bych se mohla k něčemu takovému obrátit zády?

Až na okamžiky, kdy jsme samy a ona se může bez obav uvolnit, se chová chladně a škrobeně nebo uplatňuje klasickou upírskou sexuální dominanci, což je, jak jsem zjistila, její způsob, jak se odloučit od svých pocitů. Obává se, že když jim jen trochu povolí uzdu, ztratí sebekontrolu. Myslím, že se snaží zachovat si zdravý rozum tím, že žije skrze mě, co se potácí životem, a užívá si nadšení, které projevuju, kdykoli najdu ve výprodeji úžasné rudé boty na podpatku nebo se naučím čarám, co dokáží složit darebáka na lopatky. Přejížděla jsem prsty po flakóncích s parfémy, které mi koupila, přemýšlela jsem, jestli Nick nemá náhodou pravdu a náš zvláštní vztah se nemění v něco, po čem jsem rozhodně netoužila.

Rychle jsem se oblékla a vrátila se do kuchyně. Podle hodin nad dřezem se blížila čtvrtá. Měla jsem spoustu času na to, abych namíchala Glennovi lektvar, než budeme muset jít.

Zpod pultu jsem vytáhla knihu zaklínadel a posadila se na obvyklé místo u Ivyina starožitného stolu. S pocitem uspokojení jsem zažloutlý svazek otevřela. Oknem vál dovnitř studený vánek a sliboval chladnou noc. Milovala jsem to tu, pracovat ve své krásné kuchyni obklopená svěcenou půdou, v bezpečí před vším ošklivým.

Zaklínadlo proti svědění jsem našla snadno, stránka měla oslí ucho a byla něčím pokapaná. Nechala jsem knihu otevřenou, vstala jsem a vytáhla nejmenší měděný kotlík a keramické lžíce. Stávalo se jen vzácně, že člověk přijal amulet, ale když Glenn uvidí, jak ho vyrábím, možná to udělá. Jeho táta si ode mě jednou vzal amulet proti bolesti.

Právě jsem odměřovala pramenitou vodu, když se na zadních schodech ozvalo zašoupání. „Haló? Slečno Morganová?“ zavolal Glenn, zaklepal a otevřel dveře. „Jenks říkal, že můžu dovnitř.“

Nevzhlédla jsem od odměrky. „V kuchyni,“ řekla jsem hlasitě.

Glenn opatrně vešel. Změřil si mě pohledem, od chlupatých růžových pantoflí přes černé silonky, černou minisukni a červenou blůzku k černé stuze, kterou jsem si stáhla vlhké vlasy. Pokud jsem se měla znovu sejít se Sárou Jane, chtěla jsem vypadat hezky.

Glenn nesl v rukou lístky divizny, květy pampelišek a netýkavek. Působil ztuhle a zahanbeně. „Jenks − skřítek − říkal, že chcete tohle, madam.“

Kývla jsem na pult. „Položte to sem. Díky. Sedněte si.“

Rychle a formálně prošel místností a odložil rostlinky na pult. Na okamžik zaváhal, pak vytáhl Ivyinu židli a posadil se. Neměl na sobě sako a podpažní pouzdro s pistolí tak vypadalo nápadně a útočně. Kravatu však měl povolenou a horní knoflík škrobené košile rozepnutý, takže ukazoval náznak tmavých chlupů na hrudi.

„Kde máte sako?“ zeptala jsem se lehce, abych zjistila, jakou má náladu.

„Děti…“ zaváhal. „Skřítci si z něj udělali pevnost.“

„Ach.“ Skryla jsem úsměv a prohrabala poličku s kořením, abych našla lahvičku se šťávou z vlaštovičníku. Jenksova schopnost být osinou v zadku byla nepřímo úměrná jeho velikosti. Stejně tak jeho věrnost a přátelství. Glenn si Jenkse očividně získal. Podívejme na to!

Uspokojilo mě, že mě nechtěl svou zbraní zastrašit, přilila jsem trochu vlaštovičníku a zamíchala vodu keramickou lžící, abych z ní dostala poslední zbytky lepkavé hmoty. Rozhostilo se nepříjemné ticho, které ještě zdůraznilo zahučení zapalovaného plynu. Cítila jsem, jak hledí na můj náramek. Dřevěné amulety na něm tiše chrastily. Funkce krucifixu byla jasná, ale aby zjistil, k čemu slouží ostatní, musel by se zeptat. Měla jsem jen mizerné tři − mé staré talismany shořely, když Trentova bomba zabila v autě svědka, který je měl u sebe.

Směs na sporáku začala kouřit a Glenn pořád neřekl ani slovo. „Ták,“ protáhla jsem. „Jste u FIK dlouho?“

„Ano, madam.“ Krátká odpověď, rezervovaná a blahosklonná zároveň.

„Můžete přestat s tou madam? Jsem Rachel.“

„Ano, madam.“

Ó, pomyslela jsem si, čeká nás zábavný večer. Nevrle jsem sebrala lístky divizny. Hodila jsem je do zašlého hmoždíře a pustila se do drcení větší silou, než bylo nutné. Vzniklou kaši jsem na chvíli namočila do směsi. Proč se obtěžuju s výrobou amuletu? Stejně ho nepoužije.

Směs konečně začala vařit. Stáhla jsem plamen a nastavila časovač na tři minuty. Měl podobu krávy a já ho milovala. Opřela jsem se zády o kraj pultu a Glenn mě mlčky a s obezřetnou nedůvěrou sledoval. „Připravím vám něco, co zastaví svědění,“ řekla jsem. „Bůh mi pomoz, ale je mi vás líto.“

Jeho výraz ztvrdl. „Kapitán Edden mi vás vnutil. Ale nepotřebuji vaši pomoc.“

Popadl mě vztek a zhluboka jsem se nadechla, abych mu řekla, ať jde skočit z koštěte, ale pak jsem zavřela pusu. Já taky kdysi všem tvrdila, že nepotřebuju pomoc. Jak že mě to Jenks přesvědčil o opaku? Ach ano. Klel a řekl mi, že jsem idiot.

„Pro mě za mě se můžete jít zvrátit,“ řekla jsem mu mile. „Ale Jenks vás očaroval a říká, že jste citlivý na skřítkovský prášek. Šíří se vám lymfatickým systémem. Chcete se celý týden drbat, protože jste příliš hrdý, než abyste přijal obyčejný amulet proti svědění? Tohle se učí v mateřské škole.“ Klepla jsem nehtem do měděného kotlíku a kov zazvonil. „Aspirin. Za šesták jich dostanete tucet.“ Nebyla to pravda, ale Glenn by ho nepřijal, kdyby věděl, kolik by za něj zaplatil v obchodě s amulety. Byly to medicínské čáry druhé třídy. Pravděpodobně jsem ho měla vařit v uzavřeném kruhu, ale to bych se musela spojit se záhrobím. A kdyby mě Glenn viděl pod vlivem silové čáry, určitě by vyletěl.

Odmítl mi pohlédnout do očí. Noha mu cukala, jak se snažil neškrábat přes kalhoty. Časovač cinkl − nebo spíše zabučel − a já ho nechala, ať se sám rozhodne, přidala jsem do směsi květy pampelišky a netýkavky a po směru hodinových ručiček − nikdy proti směru − jsem je rozdrtila o stěnu kotlíku. Koneckonců jsem bílá čarodějka.

Glenn přestal předstírat, že ho nic nesvědí, a pomalu si mnul paži přes rukáv. „Nikdo nebude vědět, že jste mě očarovala?“

„Ne, pokud vás neprověří čáry.“ Trochu mě zklamal. Bál se dát otevřeně najevo, že používá magii. Podobné předsudky nejsou neobvyklé. Na druhou stranu, poté co jsem si jednou vzala aspirin, bych raději trpěla, než abych spolkla další. Takže nemám úplně čisté svědomí.

„Dobrá.“ Souhlasil jen velmi nerad.

„Tak jo.“ Přihodila jsem rozdrcený kořen vodilky a nechala celou směs zprudka převařit. Když pěna zežloutla a začala vonět kafrem, vypnula jsem plyn. Už jsem byla skoro hotová.

Z lektvaru se dalo jako obvykle udělat sedm dávek a já přemýšlela, jestli bude požadovat, abych jednu vyplýtvala na sebe, aby se přesvědčil, že ho neproměním v žábu. To je nápad! Mohla bych ho chovat v zahradě a on by mě zbavoval slimáků. Edden by ho nezačal postrádat dřív než za týden.

Glenn mě pozorně sledoval, když jsem vytáhla sedm čistých disků z blahovičníku o velikosti nikláku a rozmístila je na pult, aby je dobře viděl. „Už jsem skoro hotová,“ řekla jsem s nuceným veselím.

„To je všechno?“ zeptal se a vykulil hnědé oči.

„To je všechno.“

„Žádné svíčky, kruhy ani magická slova?“

Zavrtěla jsem hlavou. „To mluvíte o magii silových čar. A je to latina, ne magická slova. Čarodějky silových čar čerpají sílu přímo z čáry a rituál potřebují k tomu, aby ji ovládly. Já jsem zemská čarodějka.“ Díkybohu. „I moje magie pochází ze silových čar, ale je přirozeně filtrovaná rostlinami. Kdybych byla černá čarodějka, většinu bych brala ze zvířat.“

Cítila jsem se, jako bych byla zpátky ve školní laboratoři. Otevřela jsem zásuvku s příbory a vytáhla jehličku. Píchnutí do prstu jsem sotva cítila, pak jsem z ranky vymasírovala do lektvaru potřebné tři kapky krve. Vzduch naplnila silná pižmová vůně blahovičníku a přehlušila vůni kafru. Udělal jsem to správně. Určitě.

„Nakapala jste do toho krev!“ řekl a já zvedla hlavu, když jsem uslyšela jeho znechucený tón.

„No a? Jak jinak jsem měla lektvar aktivovat? Měla jsem ho snad strčit do trouby a upéct?“ Svraštila jsem obočí a zastrčila si pramen vlasů, který se vysmekl z culíku, za ucho. „Za všechnu magii se platí smrtí, detektive. Bílá zemská magie vyžaduje moji krev a smrt rostlin. Kdybych chtěla použít černé čáry, omráčit vás, proměnit vám krev v dehet nebo u vás třeba jen vyvolat škytavku, musela bych použít pěkně odporné přísady jako třeba části zvířecích těl. Skutečně černá magie nevyžaduje jen moji krev, nýbrž i zvířecí obětinu.“ Anebo lidskou či inderlandskou.

Hlas jsem měla drsnější, než jsem zamýšlela. Se sklopenýma očima jsem odměřovala dávky a nechávala je vsakovat do dřevěných placek. Za svoji krátkou kariéru u IBA jsem zatýkala především šedé čaroděje − ty, kteří používali bílé čáry, jako třeba uspávací, se zlým úmyslem − ale dostala jsem i několik černých. Většina byla čaroději silových čar, protože už jen přísady potřebné k výrobě černého talismanu jsou tak odporné, že většina zemských čarodějek zůstává bílá. Oko mloka nebo prst žáby? To sotva. Spíše krev odsátá ze sleziny živého zvířete a jazyk vyříznutý při posledním smrtícím výkřiku. Odporné.

„Já černé čáry nepoužívám,“ řekla jsem, když Glenn mlčel. „Nejenže je to šílené a odporné, ale černá magie se vždycky obrátí proti tomu, kdo ji použil.“ A když je po mém, stane se tak prostřednictvím mého kolena a želízek.

Vybrala jsem si amulet a vytlačila na něj další tři kapky krve, abych ho zaktivovala. Rychle vsákly, jako by čáry doslova vycucly krev z mého prstu. Podala jsem mu ho a vzpomněla si na vlastní pokušení použít černou magii. Přežila jsem, ale odnesla jsem si démonské znamení. A jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem se na knihu zaklínadel podívala. Černá magie vždy vrací úder. Vždy.

„Má to na sobě vaši krev,“ řekl s odporem. „Udělejte další a já na něho nakapu svoji.“

„Vaši? Vaše nic nezmůže. Musí to být krev čaroděje. Vaše nemá enzymy potřebné k aktivaci čar.“ Znovu jsem mu ho podala a on zavrtěl hlavou. Vztekle jsem zaskřípala zuby. „Váš táta jeden použil, ufňukaný človíčku. Vezměte si ho, ať už to máme za sebou!“ Útočně jsem mu amulet podala a on si ho opatrně vzal.

„Lepší?“ řekla jsem, když prsty sevřel dřevěný disk.

„No jo,“ řekl a hranatá čelist mu poklesla. „Je.“

„Samozřejmě že je,“ zabručela jsem. Trochu uchlácholená jsem pověsila zbytek amuletů do skříňky s talismany. Glenn si moji zásobu mlčky prohlížel. Každý háček byl díky Ivyině úzkoprsé posedlosti organizací pečlivě označený. Pro mě za mě. Ona byla spokojená a mě to nestálo žádnou námahu. Práskla jsem dvířky a otočila se.

„Děkuji, slečno Morganová,“ řekl a dokonale mě tak překvapil.

„Není zač,“ řekla jsem a potěšilo mě, že mi konečně přestal říkat madam. „Pokud se talisman nedostane do styku se solí, měl by vydržet rok. Až puchýře zmizí, můžete si ho sundat a někam schovat. Funguje i na škumpu jedovatou.“ Pustila jsem se do uklízení. „Omlouvám se, že jsem Jenksovi dovolila, aby vás očaroval,“ řekla jsem pomalu. „Neudělal by to, kdyby věděl, že jste citlivý na skřítkovský prášek. Puchýře se obvykle nešíří.“

„Nedělejte si s tím starosti.“ Natáhl se pro jeden z Ivyiných katalogů na stole, ale zase ruku stáhl, když si všiml, že nabízí slevu na zahnuté nože z nerez oceli.

Vrátila jsem knihu zaklínadel na polici pod pultem a potěšilo mě, že se začíná uvolňovat. „U inderlanďanů mívají ti nejmenší tvorové často největší ránu.“

Ozvalo se hlasité bouchnutí vstupních dveří. Ztuhla jsem a založila si paže na hrudi, protože jsem si teprve teď uvědomila, že jsem před chvílí slyšela na ulici dunět Ivyinu motorku. Glenn mi pohlédl do očí a napřímil se, když si všiml mého úleku. Ivy byla doma.

„Ale ne vždycky,“ dokončila jsem.