5

Zadívala jsem se do prázdné chodby a pokynula Glennovi, aby zůstal sedět. Na vysvětlování nebyl čas. Přemýšlela jsem, kolik mu toho Edden řekl, nebo jestli se rozhodl udělit Glennovi ošklivým, ale efektivním způsobem lekci.

„Rachel?“ ozval se Ivyin melodický hlas a Glenn vstal a uhladil si šedé kalhoty. Jo, to fakt pomůže. „Věděla jsi, že před Keasleyho domem parkuje FIK?“

„Posaďte se, Glenne,“ varovala jsem ho, a když neposlechl, přesunula jsem se mezi něj a otevřený vchod do chodby.

„Fuj!“ vyjekla Ivy tlumeně. „Mám ve vaně rybu. Patří Vlkodlakům? Kdy si pro ni přijdou?“ Odmlčela se a já se chabě usmála na Glenna. „Rachel?“ zavolala z větší blízkosti. „Jsi tu? Hej, dneska večer bychom měly zajít do nákupního centra. V Tělu a koupeli mají zase řadu vůní s citrusovým základem. Můžeme si vzít pár vzorků. Vyzkoušet, jak budou fungovat. Oslavit, že máš na nájem. Jakou vůni používáš teď? Skořicovou? Voní pěkně, ale vydrží jenom tři hodiny.“

Bylo by hezké, kdyby mi to řekla dřív. „Jsem v kuchyni,“ řekla jsem hlasitě.

Ivyina vysoká, černě oděná postava prošla okolo dveří. Na rameni jí visela plátěná taška s nákupem a okolo nohou jí vlál černý hedvábný plášť. Slyšela jsem, jak něco hledá v obýváku. „Nemyslela jsem, že tu věc s rybou zvládneš,“ řekla a po chvilce dodala: „Kde je, k čertu, telefon?“

„Tady,“ řekla jsem a neklidně zkřížila paže.

Když Ivy spatřila Glenna, zastavila se ve dveřích. Její lehce orientální obličej ztratil překvapením jakýkoli výraz. Skoro jsem viděla, jak se uzavírá, když si uvědomila, že nejsme samy. Kůže okolo očí se jí napjala. Chřípí se jí zachvělo, když zavětřila a ucítila jeho strach a moji starost. Stiskla pevně rty, odložila tašku s nákupem na pult a odhodila si vlasy z očí. V hladké černé vlně jí padaly do půli zad a já věděla, že rozčilení, ne nervozita, ji přimělo zastrčit si je za ucho.

Ivy byla kdysi bohatá a pořád se podle toho oblékala, o celé dědictví ale přišla, když se rozhodla odejít se mnou z IBA a musela se vyplatit ze smlouvy. Prostě řečeno vypadala jako strašidelná modelka: štíhlá, bledá a neuvěřitelně silná. Na rozdíl ode mě si nelakovala nehty, až na kříž a dva tenké černé nákotníky nenosila žádné ozdoby a téměř se nelíčila, protože to nepotřebovala. Ale stejně jako já byla na mizině, tedy dokud její matka nezemře úplně a ona nezdědí majetek Tamwoodů. Odhadovala jsem, že si bude muset ještě aspoň čtyři sta let počkat.

Ivy si Glenna změřila a povytáhla tenké obočí. „Zase sis přivedla práci domů, Rachel?“

Nadechla jsem se. „Ahoj, Ivy. To je detektiv Glenn. Mluvila jsi s ním dnes odpoledne? Poslala jsi ho, aby mě vyzvedl?“ Významně jsem na ni pohlédla. O tom si promluvíme později.

Ivy se k němu otočila zády a pustila se do vybalování nákupu. „Ráda vás poznávám,“ řekla mdle. Pak zamumlala: „Promiň. Něco mi do toho vlezlo.“

Glenn těžce polkl. Vypadal otřeseně, ale držel se. Edden mu zřejmě o Ivy neřekl. Skutečně jsem Eddena v tu chvíli milovala. „Jste upírka,“ řekl.

„Ach,“ odvětila Ivy. „Je chytrý.“

Zašmátral okolo provázku nového amuletu a vytáhl si zpoza košile křížek. „Ale ještě nezapadlo slunce,“ řekl. Znělo to docela zrazeně.

„No páni,“ řekla Ivy. „A taky rosnička, co?“ Otočila se a střelila po něm uštěpačným pohledem. „Ještě nejsem mrtvá, detektive Glenne. Jen nemrtvým vadí sluneční svit. Se sluncem si budu dělat starosti tak za šedesát let.“ Když uviděla jeho křížek, blahosklonně se usmála a vytáhla zpoza blůzky vlastní extravagantní krucifix. „Funguje jenom na nemrtvé upíry,“ řekla a otočila se zpátky k pultu. „Z čeho čerpáte informace? Z béčkových filmů?“

Glenn ucouvl. „Kapitán Edden se nezmínil o tom, že pracujete s upírkou,“ vykoktal.

Sotva Ivy zaslechla Eddenovo jméno, otočila se. Udělala to tak bleskurychle, až jsem se vylekala. Neprobíhalo to zrovna nejlíp. Začínala vyzařovat auru. Zatraceně. Vyhlédla jsem z okna. Brzy zapadne slunce. Zatraceně, zatraceně.

„Slyšel jsem o vás,“ řekl detektiv a já sebou trhla nad arogantním tónem, kterým se snažil zamaskovat strach. Ani Glenn přece není tak hloupý, aby si proti sobě poštval upírku v jejím vlastním domě. Zbraň mu nijak nepomůže. Jasně, může ji zastřelit, ale pak bude mrtvá a rozsápe mu hrdlo. A žádná porota na světě ji neodsoudí za vraždu, když ji zabije první.

„Jste Tamwoodová,“ řekl Glenn a jeho falešná odvaha zjevně pramenila ze stejně falešného pocitu bezpečí. „Udělili vám tři sta hodin veřejně prospěšných prací za to, že jste sejmula celé oddělení kapitána Eddena, že? Co že jste to dělala? Pomocnou sílu v nemocnici?“

Ivy ztuhla a mně poklesla čelist. Je tak hloupý.

„Stálo to za to,“ řekla Ivy tiše. Když opatrně odložila sáček s cukrovinkami, třásly se jí ruce.

Dech se mi zadrhl v hrdle. Do prdele. Ivyiny zorničky se rozšířily a hnědé oči zčernaly. Šokovalo mě, jak rychle k tomu došlo. Už to byly týdny, co naposledy zupírovatěla, a vždycky mě předem varovala. Možná za to zčásti mohl vztek a šok z toho, že našla v kuchyni někoho od FIK, ale uvědomovala jsem si, že asi nebylo nejrozumnější nechat ji sem prostě napochodovat. Glennův strach ji tvrdě a nečekaně zasáhl a neměla čas připravit se na to odolat pokušení.

Jeho děs plnil vzduch feromony. Působily jako mocné afrodisiakum, které cítila jen ona, a probudily k životu tisíc let staré instinkty hluboce zakořeněné v její DNA. V okamžení proměnily moji lehce zneklidňující spolubydlící v dravce, který nás oba mohl během tří vteřin zabít, kdyby touha uspokojit dlouho potlačovaný hlad převážila nad důsledky, které by s sebou neslo vysátí detektiva FIK. A právě to mě děsilo. Já věděla, kde stojím na jejích vahách hladu a zdravého rozumu, ale netušila jsem, kde stojí Glenn.

Uvolnila ztuhlý postoj, jako když se sype prach, opřela se loktem o pult a zhoupla se v bocích. Se smrtící nehybností si Glenna změřila a pohlédla mu do očí. Pomalu a svůdně naklonila hlavu na stranu a přes ofinu se na něj zadívala. Rozvážně se nadechla a dlouhými, bledými prsty si přejela po výstřihu blůzky, kterou měla zastrčenou v kožených kalhotách.

„Jste vysoký,“ řekla a její zastřený hlas ve mně probudil zapomenutý strach. „Líbí se mi to.“ Nešlo jí o sex, nýbrž o dominanci. Kdyby mohla, očarovala by ho, ale ovládnout nedobrovolné oběti dokáže až po smrti.

Bezva, pomyslela jsem si, když se odstrčila od pultu a vykročila k němu. Přestala se ovládat. Bylo to horší než tehdy, když nás s Nickem načapala stulené na gauči, kde jsme rozhodně nesledovali profesionální wrestling. Pořád nevím, co ji tehdy vyprovokovalo − dohodly jsme se, že nejsem její holka, hračka, milenka, stín ani žádný jiný termín, kterým se označoval upírský lokaj.

Zoufale jsem se snažila vymyslet, jak ji přivést zpátky a celou situaci ještě nezhoršit. Ivy se zastavila před Glennem, plášť jí zavířil okolo kotníků a dotkl se jeho bot. Olízla si bílé zuby, až se zablýskly, zase je schovala. S kontrolovanou mocí se rukama opřela o zeď po stranách jeho hlavy a uvěznila ho.

„Hm,“ řekla a vydechla pootevřenými rty. „Velmi vysoký. Dlouhé nohy. Krásná, krásná tmavá pleť. Přivedla vás sem Rachel pro mě?“

Naklonila se blíž, až se ho téměř dotýkala. Byl jen o několik centimetrů vyšší než ona. Zvedla hlavu, jako by se ho chystala políbit. Dolů po tváři a po krku mu stekla kapka potu. Nepohnul se a všechny svaly v těle měl napjaté.

„Pracujete pro Eddena,“ zašeptala a pohled upřela na loužičku potu na jeho klíční kosti. „Asi by ho rozrušilo, kdybyste zemřel.“ Ostře se nadechl a ona rychle zvedla oči.

Nehýbejte se, pomyslela jsem si, protože jsem věděla, že pokud to udělá, podlehne Ivy instinktům. Stál zády ke zdi a už kvůli tomu byl v průšvihu. „Ivy?“ řekla jsem, abych odvedla její pozornost a nemusela Eddenovi vysvětlovat, proč jeho syn skončil na intenzivce. „Edden si mě najal. Glenn mi má pomáhat.“

Přinutila jsem se neotřást, když obrátila a upřela černočerné oči na mě. Přesunula jsem se tak, aby pult byl mezi námi. Nehýbala se, jen rukou přejížděla asi centimetr nad Glennovým ramenem a krkem, jako by ho hladila. „Hm, Ivy?“ řekla jsem opatrně. „Glenn by možná chtěl odejít. Nech ho jít.“

Zdálo se, že k ní moje žádost pronikla, protože rychle vtáhla do plic očistný dech. Ohnula loket a odstrčila se od stěny.

Glenn se prosmýkl okolo ní. Vytáhl zbraň, zastavil se ve dveřích do chodby, rozkročil se a zamířil na Ivy. Odjistil pistoli a vytřeštěně ji sledoval.

Ivy se k němu otočila zády a vrátila se k zapomenutému nákupu. Vypadalo to, jako by ho ignorovala, ale já věděla, že vnímá naprosto vše, a to včetně vosy ťukající do stropu. Nahrbila záda a vybalila pytlík se strouhaným sýrem. „Až příště uvidíte svého idiota kapitána, povězte mu, že ho zdravím,“ řekla a její tichý hlas zněl tak vztekle, až mě to šokovalo. Ale její hlad − touha po dominanci − zmizel.

Podlomila se mi kolena a zhluboka jsem vydechla. „Glenne?“ oslovila jsem ho. „Schovejte tu zbraň, než vám ji sebere. A až příště urazíte moji spolubydlící, nechám ji, ať vám rozsápe hrdlo. Jasné?“

Zalétl pohledem k Ivy a schoval pistoli do pouzdra. Zůstal stát ve dveřích a těžce oddechoval.

V přesvědčení, že to nejhorší máme za sebou, jsem otevřela ledničku. „Hej, Ivy,“ řekla jsem lehce, abych se pokusila situaci vrátit k normálu, „hodíš mi salám?“

Ivy se na mě podívala přes kuchyň, zamrkala a ovládla zbytek instinktů. „Salám,“ řekla a hlas měla zastřenější než obvykle. „Jo.“ Hřbetem ruky se dotkla tváře. Zamračila se a úmyslně pomalu prošla kuchyní. „Díky, že jsi mi to rozmluvila,“ řekla tiše, když mi podávala sáček s nakrájeným salámem.

„Měla jsem tě varovat. Omlouvám se.“ Schovala jsem salám do ledničky, narovnala jsem se a střelila temný pohledem po Glennovi. V obličeji byl šedý a napjatý a utíral si pot. Asi si právě uvědomil, že jsme v jedné místnosti s dravcem, kterému v útoku brání jen hrdost a zdvořilé způsoby. Možná se dneska přece jen něco naučil. Edden bude mít radost.

Prohrabala jsem nákup a schovala věci, které se mohly zkazit. Když uklízela plechovku s broskvemi, naklonila se Ivy blíž. „Co tu chce?“ zeptala se tak hlasitě, aby ji Glenn slyšel.

„Dělám mu chůvu.“

Kývla a očividně čekala, že budu pokračovat. Já ale mlčela, proto dodala: „Platí ti za to, že?“

Pohlédla jsem na Glenna. „Jo. Jde o pohřešovanou osobu.“ Pokradmu jsem se na ni podívala a ulevilo se mi, že se jí zorničky vrátily skoro k normálu.

„Můžu pomoct?“ zeptala se.

Od chvíle, kdy dala Ivy v IBA výpověď, specializovala se na hledání pohřešovaných osob, ale já věděla, že až se dozví, že se jedná o přítele Sáry Jane, bude si myslet totéž co Jenks, a sice že jde o léčku Trenta Kalamacka. Ale kdybych jí to zamlčela, bylo by to nakonec ještě horší. A chtěla jsem, aby se mnou šla k Piscarymu. Získám tak víc informací.

Glenn stál se strojenou nenuceností ve dveřích, zatímco já s Ivy jsme uklízely nákup. Zdálo se, že mu nevadí, že ho ignorujeme. „No tak, Rachel,“ přemlouvala mě upírka. „O koho jde? Mohla bych se poptat kolem.“ V tu chvíli připomínala dravce asi tak jako kachna. Já byla na její nálady zvyklá, ale Glenn se tvářil zmateně.

„Ach, o čaroděje jménem Dan.“ Odvrátila jsem se, strčila do ledničky sýr a schovala do ní hlavu. „Je to přítel Sáry Jane, a než se rozčílíš, Glenn se mnou půjde prohlédnout jeho byt. Napadlo mě, že s návštěvou Piscaryho bychom počkali do zítřka; pracuje tam jako řidič. Ale na univerzitu se mnou Glenn v žádném případě nejde.“ Na okamžik se rozhostilo ticho. Přikrčila jsem se a čekala na její hlasitý protest. Nepřišel.

Překvapeně jsem vykoukla přes dveře ledničky. Ivy se hrbila nad dřezem a opírala se rukama o pult po jeho stranách. Bylo to její oblíbené místo na uklidnění. Ještě nikdy nezklamalo. Zvedla oči a upřela je na mě. Vyschlo mi v ústech. Tentokrát zklamalo.

„Ten případ nevezmeš,“ řekla a její klidný, monotónní hlas na mě zapůsobil jako černý led.

Na okamžik mě ovládla panika, která se mi vzápětí usadila ve staženém, pálícím žaludku. Viděla jsem jen její černočerné oči. Nadechla se a nasála do plic mé teplo. Zdálo se mi, jako bych ji cítila za sebou, a musela jsem bojovat s nutkáním otočit se. Ztuhla mi ramena a zrychlil se dech. Použila plnou, duši kradoucí auru. Ale něco bylo jinak. Neviděla jsem zlost ani hlad. Nýbrž strach. Ivy se bojí?

„Vezmu,“ řekla jsem a slyšela jsem podtón strachu ve svém hlase. „Trent se mě nedotkne a už jsem to slíbila Eddenovi.“

„Ne, nevezmeš.“

Pohnula se a hedvábný plášť za ní vlál. Škubla jsem sebou, protože sotva jsem její pohyb zaregistrovala, stála přede mnou. Tvář měla bělejší než obvykle. Přibouchla dveře ledničky a já uskočila z cesty. Pohlédla jsem jí do očí a věděla jsem, že pokud dám najevo strach, který mi svíral žaludek, jen přiživí její pocity. Za poslední tři měsíce jsem se toho hodně naučila, některé věci tvrdým způsobem, jiné jsem si přála nevědět vůbec.

„Když jsi po Trentovi šla posledně, málem jsi zemřela,“ řekla, po krku jí stékal pot a mizel ve výstřihu halenky. Potí se?

„Klíčové slovo je tu ‚málem‘,“ řekla jsem odvážně.

„Ne. Klíčové slovo je tu ‚zemřela‘.“

Cítila jsem, jak z ní sálá žár, a couvla jsem. Glenn ze dveří vykuleně sledoval, jak se hádám s upírkou. Chtělo to cvik. „Ivy,“ řekla jsem klidně, i když uvnitř jsem se třásla. „Vezmu ten případ. Pokud chceš jít se mnou a s Glennem k Piscarymu…“

Dech se mi zadrhl v hrdle. Ivy mě chytila pod krkem. Zasípala jsem a vzduch mi vylétl z plic, jak mě přirazila ke stěně. „Ivy!“ stačila jsem ze sebe vypravit, než mě zvedla ze země.

Mělce jsem lapala po dechu a visela jí v ruce.

Ivy přiblížila svoji tvář k mé. Oči měla úplně černé a doširoka rozevřené strachy. „Nebudeš mluvit s Piscarym,“ řekla a panika se vinula jejím mdlým hlasem jako stříbrná stuha. „Nevezmeš ten případ.“

Zapřela jsem se nohama o zeď a odstrčila se. Podařilo se mi nadechnout, pak jsem zády znovu narazila do zdi. Vykopla jsem. Uhnula do strany, ale stisk nepovolila. „Co to, k čertu, děláš?“ zachraptěla jsem. „Pusť mě!“

„Slečno Tamwoodová!“ zvolal Glenn. „Pusťte tu ženu a ustupte do středu místnosti!“

Zaryla jsem jí prsty do ruky a pohlédla za ni. Glenn stál s rozkročenýma nohama, připravený střílet. „Ne!“ zasípala jsem. „Vypadněte. Jděte odsud!“

Ivy mě neposlechne, dokud tu bude on. Bála se. Čeho se, k čertu, bojí? Trent se mě nemohl dotknout.

Dovnitř vlétl Jenks a překvapeně hvízdl. „Zdravím,“ řekl uštěpačně. „Vidím, že ti Rachel pověděla o novém případu, co, Ivy?“

„Vypadněte!“ poručila jsem, když Ivyin stisk zesílil.

„U všech svatých!“ vyjekl skřítek u stropu a křídla mu úlekem zčervenala. „Ona nežertuje.“

„Já vím…“ Plíce mě bolely. Zatahala jsem za prsty na svém krku a trhaně se nadechla. Ivyina bledá tvář byla stažená. Oči měla úplně a dočista černé. A plné strachu. To mě děsilo.

„Ivy, pusť ji!“ obořil se na ni Jenks a snesl se na úroveň očí. „Opravdu to není tak zlé. Prostě půjdeme s ní.“

„Vypadněte!“ řekla jsem a zhluboka se nadechla, když se Ivy objevil v očích zmatek a povolila stisk. Panikařila jsem a jí se třásly prsty. Po svraštěném čele jí stékal pot. Bělmo očí jí okolo černých zorniček ostře vystupovalo.

Jenks odlétl ke Glennovi. „Slyšel jste ji,“ řekl skřítek. „Vypadněte.“

Srdce mi bušilo, když Glenn zasyčel: „Zešílel jste? Když odejdeme, ta stvůra ji zabije!“

Ivy zakňourala. Byl to tichý zvuk, jako když padá první vločka, ale já ho slyšela. Cítila jsem vůni skořice.

„Musíme odsud,“ řekl Jenks. „Buďto Rachel Ivy přesvědčí, aby ji pustila, nebo ji Ivy zabije. Možná se vám podaří je oddělit, když Ivy zastřelíte, ale Ivy ji při první příležitosti vystopuje a zabije, pokud podlomí Rachelinu dominanci.“

„Rachel je dominantní?“

Glennův hlas zněl nevěřícně a já se zběsile modlila, aby vypadli, než mě Ivy uškrtí.

Jenksova křídla hučela stejně hlasitě jako krev v mých uších. „Jak asi Rachel Ivy přesvědčila, aby vás nechala být? Myslíte si, že by to jako čarodějka zvládla, kdyby nebyla dominantní? Poslechněte ji.“

Nevěděla jsem, jestli dominantní je správné slovo. Ale pokud okamžitě nezmizí, bude zbytečné se o tom dohadovat. Pravda je, že nějakým pokřiveným způsobem mě Ivy potřebuje víc než já ji. Ale „průvodce randěním“, kterého mi dala na jaře, abych se naučila nedráždit její upírské instinkty, neměl kapitolu s názvem: „Co dělat, když jste dominantní.“ Plula jsem nezmapovanými vodami.

„Vypadněte,“ zasípala jsem, když mi začalo černat před očima.

Slyšela jsem, jak Glenn zajistil pistoli a neochotně ji schoval do pouzdra. Zatímco Jenks poletoval k zadním dveřím a zpátky, detektiv ustupoval a tvářil se rozzlobeně a frustrovaně. Zírala jsem na strop a na hvězdičky, které mi tančily před očima, dokud se zadní dveře se skřípáním nezavřely.

„Ivy,“ zachroptěla jsem a pohlédla jí do očí. Ztuhla jsem, když jsem uviděla černou hrůzu v jejich hlubinách. Viděla jsem se v nich, své rozcuchané vlasy a oteklý obličej. Hrdlo mi začalo bušit v místech, kde mi prsty tiskla na staré démonské kousnutí. Bůh mi pomoz, ale začínala jsem se cítit příjemně, protože mi na mysli vytanula vzpomínka na euforii, která mě ovládla, když se mi démon, jehož na mě na jaře nasadili, zahryzl do krku a naplnil ránu upírskými slinami.

„Ivy, povol stisk, ať se můžu nadechnout,“ vypravila jsem ze sebe a po bradě mi přitom stékaly sliny. Horkost její dlaně ještě zesilovala vůni skořice.

„Řekla jsi, abych ho nechala jít,“ zavrčela, vycenila zuby a zesílila sevření, až jsem vytřeštila oči. „Chtěla jsem ho, a tys mě donutila nechat ho jít!“

Moje plíce se snažily pracovat a nadouvaly se, jak jsem bojovala o dech. Povolila stisk. Vděčně jsem se nadechla. A znovu. Tvářila se ponuře a čekala. Ve společnosti upíra je lehké zemřít. Žít s ním, to už je jiná.

Čelist mě bolela v místech, kde se mě dotýkala. „Pokud ho chceš,“ zašeptala jsem, „jdi si pro něj. Ale neporuš abstinenci kvůli záchvatu vzteku.“ Znovu jsem se nadechla a doufala, že ne naposledy. „Pokud to neuděláš z vášně, nestojí to za to, Ivy.“

Zalapala po dechu, jako bych ji uhodila. Zatvářila se šokovaně a bez varování mě pustila. Svezla jsem se na podlahu.

Schoulila jsem se a zalykala se vzduchem. Dotkla jsem se krku a žaludek se mi stáhl, protože v démonském kousnutí mi dál blaženě tepalo. Pomalu jsem narovnala rozhozené nohy. Přitáhla jsem si kolena k hrudi, zatřásla náramkem s talismany, utřela si sliny a vzhlédla.

Překvapilo mě, že zůstala. Poté co se zhroutila, obvykle utekla k Piscarymu. Na druhou stranu se ještě nikdy takhle nezhroutila. Bála se. Přirazila mě ke zdi, protože se bála. Ale čeho? Mě, protože jsem jí zakázala rozsápat Glennovi hrdlo? Ať už je moje přítelkyně, nebo ne, kdyby mi v kuchyni roztrhala někoho na kusy, odešla bych. Krev by mi navěky působila noční můry.

„Jsi v pořádku?“ zachraptěla jsem a nahrbila ramena, když jsem dostala záchvat kašle.

Nepohnula se. Seděla u stolu zády ke mně a s hlavou v dlaních.

Krátce poté, co jsme spolu začaly bydlet, jsem pochopila, že Ivy nenávidí to, co je. Nenávidí násilí, i když ho sama páchá. Zoufale se snaží abstinovat, i když touží po krvi. Ale je upír. Nemá na vybranou. Virus jí pronikl hluboko do DNA a zůstane tam. Jste, co jste. To, že se přestala ovládat a podlehla instinktům, považovala za selhání.

„Ivy?“ Vyškrábala jsem se na nohy, zavrávorala a klopýtavě se k ní vydala. Pořád jsem cítila na krku její prsty. Bylo to zlé, ale ne tak zlé jako tehdy, když mě v záchvatu chtíče a hladu uvěznila v křesle. Posunula jsem si černou stuhu zpátky na místo. „Jsi v pořádku?“ Chystala jsem se jí dotknout, ale nakonec jsem ruku stáhla.

„Ne,“ řekla, když jsem nechala ruku klesnout. Její hlas zněl tlumeně. „Rachel, omlouvám se. Já… já nemůžu…“ Zaváhala a roztřeseně se nadechla. „Neber ten případ. Pokud jde o peníze…“

„Nejde o peníze,“ řekla jsem, než mohla větu dokončit. Otočila se ke mně a vztek, který mě popadl při pomyšlení, že se mě snaží koupit, vyprchal. Tvář měla vlhkou, i když se ji snažila utřít. Ještě nikdy jsem ji neviděla plakat, proto jsem se posadila na židli k ní. „Musím pomoct Sáře Jane.“

Odvrátila se. „Pak s tebou půjdu k Piscarymu,“ řekla a do hlasu se jí vrátila troška síly.

Objala jsem se pažemi a jednou rukou jsem si mnula bledou jizvu na krku, pak jsem si ale uvědomila, že to dělám proto, abych zesílila pálení, které se z ní šířilo. „Doufala jsem, že půjdeš,“ řekla jsem a přinutila se přestat.

Vyděšeně a ustaraně se na mě usmála a odvrátila se.

6

Skřítkovské děti poletovaly v hejnu okolo Glenna, který seděl u kuchyňského stolu tak daleko od Ivy, jak jen mohl, aniž by to bylo příliš očividné. Jenksovy děti si detektiva neobvykle oblíbily. Ivy seděla u počítače a ze všech sil se snažila ignorovat jejich dovádění. Připomínala mi kočku spící před krmítkem pro ptáky; zdálo se, že si ničeho nevšímá, ale dávala přitom dobrý pozor, jestli nějaký ptáček neudělá chybu a příliš se nepřiblíží. Všichni okatě přehlíželi fakt, že málem došlo ke katastrofě, a moje nechuť k tomu, že mi na krk hodili Glenna, přešla v lehké podráždění nad jeho novým a nečekaným taktem.

Pomocí injekční stříkačky pro diabetiky jsem do poslední modré paintballové kuličky vstříkla uspávací lektvar. Bylo po sedmé. Nelíbilo se mi, že musím nechat v kuchyni takový nepořádek, ale potřebovala jsem vyrobit tyhle malé drahoušky, protože jsem odmítala jít se Sárou Jane do cizího bytu neozbrojená. Nemusím to Trentovi usnadňovat, pomyslela jsem si, sundala si ochranné rukavice a odhodila je stranou.

Z misek pod pultem jsem vytáhla pistoli. Dříve jsem ji schovávala v kotlíku nad pultem, dokud mě Ivy neupozornila na to, že abych na ni dosáhla, musela bych ze sebe udělat jasný terč. Bylo lepší nechat ji pěkně u země. Glenn zpozorněl, když jsem zbraň položila na pult, a mávnutím ruky zahnal štěbetající, zeleně oděné skřítky.

„Neměla byste nechávat zbraň na tak snadno dostupném místě,“ pokáral mě. „Víte vůbec, kolik dětí každý rok kvůli podobným hloupostem zemře?“

„Klid, detektive,“ řekla jsem a vytáhla zásobník. „Paintballová kulička ještě nikoho nezabila.“

„Paintball?“ zeptal se a zatvářil se blahosklonně. „Aha, hrajete si na drsňačku, co?“

Nakrčila jsem obočí. Mám svoji slizovou pistolku ráda. Padla přesně do ruky a navzdory miniaturní velikosti byla těžká a uklidňující. Přestože měla třešňově červenou barvu, lidé obvykle nepoznali, oč jde, a mysleli si, že jsem skutečně ozbrojená. A co bylo nejlepší, nepotřebovala jsem na ni licenci.

Popuzeně jsem z krabice na polici nad talismany vytřásla červenou kuličku o velikosti nehtu na malíku. Strčila jsem ji do komory. „Ivy,“ řekla jsem a ona vzhlédla od počítače. Dokonale oválnou tvář měla nečitelnou. „Pozor.“

Obrátila se zpět k obrazovce, ale lehce naklonila hlavu. Skřítkovské děti zaječely, rozprchly se, vylétly z okna ven do zahrady a zanechaly po sobě jen třpytivé stopy skřítkovského prášku a ozvěnu tenkých hlásků. Pomalu se rozhostilo ticho rušené jen vrzáním cvrčků.

Ivy nerada hraje stolní hry a jednou, když jsme spolu na gauči sledovaly Křižovatku smrti, jsem nechtíc probudila její upírské instinkty a vysloužila si kousnutí, protože mi při poslední rvačce ve filmu stoupla tělesná teplota, naše pachy se smísily a tvrdě ji zasáhly. A tak teď kromě pečlivě naplánovaných cvičných zápasů obvykle děláme jen věci, které mezi námi nechávají spoustu volného místa. Při uhýbání slizovým kulkám se procvičí a já si piluju mušku.

A ještě větší sranda je to o půlnoci na hřbitově.

Glenn si přejel rukou po zastřiženém vousu a čekal. Tušil, že se něco stane, jen nevěděl co. Ignorovala jsem ho, odložila slizovou pistoli na pult a pustila se do uklízení nepořádku ve dřezu. Zrychlil se mi tep a z napětí mě bolely prsty. Ivy dál nakupovala po internetu a cvakání myši znělo velmi hlasitě. Sáhla po tužce, protože ji něco zaujalo.

Sebrala jsem pistoli, otočila se a stiskla spoušť. Zbraň zasyčela a mě zamrazilo vzrušením. Ivy uhnula doprava. Zvedla volnou ruku, aby kuličku s vodou zastavila. Ozvalo se ostré plesknutí, kulička praskla a namočila jí dlaň. Aniž by odtrhla oči od monitoru, na němž si prohlížela nabídku polštářů, setřásla vodu z ruky. Vánoce byly za tři měsíce a já věděla, že pořád neví, co dát matce.

Glenn se při výstřelu postavil a položil ruku na pouzdro se zbraní. Nechápavě těkal pohledem od Ivy ke mně. Hodila jsem mu slizovou zbraň a on ji chytil. Cokoli, jen aby sundal ruku z pistole. „Kdyby to byl uspávací lektvar,“ řekla jsem samolibě, „už by byla mimo.“

Podala jsem Ivy roli utěrek, které jsme měly právě proto na pultu. Nonšalantně se utřela a vrátila se k nakupování.

Glenn sklonil hlavu a prohlédl si paintballovou pistoli. Věděla jsem, že cítí, jak je těžká, a uvědomuje si, že nejde o hračku. Přistoupil ke mně a vrátil mi ji. „Měli by na podobné věci chtít povolení,“ řekl, když jsem ji vzala do ruky.

„Jo,“ souhlasila jsem lehce. „To by měli.“

Cítila jsem, jak mě sleduje, když jsem ji nabíjela kulkami s lektvary. Jen málo čarodějek používá lektvary, ale ne proto, že jsou příšerně drahé a po spuštění fungují sotva týden, ale protože se musíte pořádně vymáchat ve slané vodě, abyste zlomili jejich působnost. Bylo to otravné a vyplývali jste spoustu soli. Uspokojilo mě, že jsem mu ukázala, oč tu kráčí, zastrčila si slizovou pistoli vzadu za pásek a zakryla ji koženou bundou. Skopla jsem z nohou růžové pantofle a bosky odešla do obýváku, kde u zadních dveří stály boty, které jsem koupila u upírů. „Připraven vyrazit?“ zeptala jsem se, když jsem se opřela o stěnu v chodbě, abych se obula. „Budete řídit.“

Glennova vysoká postava zaplnila dveře do kuchyně. Tmavými prsty si zkušeně vázal kravatu. „Jdete takhle?“

Svraštila jsem obočí a pohlédla dolů na svoji rudou blůzku, černou sukni, silonky a kotníkové boty. „Je na tom snad něco špatného?“

Ivy si u počítače neslušně odfrkla. Glenn pohlédl na ni, pak zpátky na mě. „To je jedno,“ řekl mdle. Utáhl si kravatu, aby vypadal uhlazeně a profesionálně. „Jdeme.“

„Ne,“ řekla jsem a zastoupila mu cestu. „Chci vědět, co bych si měla podle vás obléct. Jeden z těch polyesterových pytlů, které nutíte svým důstojnicím? Existuje důvod, proč je Rose tak upjatá, a nemá to nic společného s tím, že její kancelář nemá stěny nebo že si ulomila kolečko u židle!“

Glenn mě s tvrdým výrazem obešel a zamířil chodbou pryč. Sebrala jsem kabelku, vzala na vědomí Ivyino nepřítomné zamávání a vyrazila za ním. Zabíral téměř celou šíři chodby, jak si za chůze oblékal sako. Zašustění podšívky o košili nebylo přes dunění jeho bot na dřevěné podlaze skoro slyšet.

Zachovávala jsem ledové mlčení, když Glenn přejel most a opustil Díru. Bylo by fajn, kdyby s námi jel Jenks, ale Sára Jane se zmínila o kočce, proto se moudře rozhodl zůstat doma.

Slunce dávno zapadlo a provoz zhoustl. Světla Cincinnati vypadala z mostu pěkně a mě pobavilo, když jsem zjistila, že Glenn jede v čele kolony aut, jejichž řidiči neměli odvahu ho předjet. Dokonce i neoznačené vozy FIK jsou nápadné. Pomalu se mi zlepšovala nálada. Pootevřela jsem okno, abych rozehnala vůni skořice, a Glenn zapnul topení. Parfém mi už nevoněl tak příjemně, když mě zklamal.

Dan bydlel v typicky městském domě: upraveném, čistém a s bránou. Ležel nedaleko univerzity. Měl dobrý přístup k dálnici. Připadal mi dost drahý, ale když chodil na univerzitu, asi si ho mohl dovolit. Glenn zajel na parkovací místo s číslem Danova domu a vypnul motor. Na verandě se svítilo a závěsy byly roztažené. Na zábradlí v prvním patře seděla kočka a sledovala nás zářícíma očima.

Aniž by Glenn cokoli řekl, sáhl pod sedadlo a posunul ho dozadu. Zavřel oči a opřel se, jako by se chystal zdřímnout si. Ticho sílilo a já poslouchala cvakání chladnoucího motoru. Natáhla jsem se po knoflíku rádia a Glenn zamumlal: „Nedotýkejte se toho.“

Nevrle jsem se opřela. „Nechcete vyslechnout sousedy?“ zeptala jsem se.

„Udělám to zítra, až bude svítit slunce a vy budete na hodině.“

Povytáhla jsem obočí. Podle rozvrhu, který mi Edden dal, jsem měla hodinu od čtyř do šesti. Je to dokonalý čas pro návštěvu, protože lidé se v tu dobu vracejí domů, denní inderlanďané jsou vzhůru a noční se začínají probouzet. A zdálo se, že v okolí jsou zastoupeni všichni.

Z nedalekého domku vyšel pár, a aniž by se přestal hádat, nasedl do naleštěného auta a odjel. Ona šla pozdě do práce, a pokud jsem pochopila jejich rozhovor správně, byla to jeho vina.

Cítila jsem se znuděná a trochu nervózní, proto jsem hrábla do kabelky, vytáhla jehličku a jeden z detekčních amuletů. Miluju tyhle věcičky − detekční amulety, ne jehličky − a poté co jsem se píchla do prstu, vymačkala z něj tři kapky krve a aktivovala amulet, jsem zjistila, že v okruhu deseti metrů kromě mě a Glenna nikdo není. Pověsila jsem si amulet na krk jako kdysi placku IBA, když tu na parkoviště zajelo malé červené auto. Kočka na zábradlí se protáhla a seskočila dolů na balkón.

Byla to Sára Jane a zaparkovala přímo za námi. Glenn ji vzal na vědomí, ale nic neřekl, když jsme vystoupili a zamířili k ní.

„Ahoj,“ řekla a v její srdcovité tváři se ve světle pouličního osvětlení zračila starost. „Doufám, že jste nečekali dlouho,“ dodala profesionálně.

„Vůbec ne, madam,“ řekl Glenn.

Bylo chladno, proto jsem si přitáhla kožený kabát blíž k tělu, zatímco ona chrastila klíči, vybrala jeden, který stále zářil novotou, a otevřela dveře. Tep se mi zrychlil a pohlédla jsem dolů na amulet, protože mi hlavou táhly myšlenky na Trenta. Nosím u sebe slizovou zbraň, ale nejsem statečná. Před velkými, ošklivými darebáky radši vezmu nohy na ramena. Tato taktika dramaticky prodlužuje život.

Glenn následoval Sáru Jane, která rozsvítila světla na verandě i v domě. Nervózně jsem překročila práh. Na jedné straně jsem toužila dveře zavřít, aby už nikdo nemohl dovnitř, na druhé straně jsem je chtěla nechat otevřené, abych mohla kdykoli utéct. Nakonec jsem je přivřela.

„Problém?“ zašeptal Glenn, když Sára Jane sebevědomě vykročila do kuchyně, a já zavrtěla hlavou. Dům měl otevřené přízemí, takže bylo ode dveří téměř celé vidět. Schody do prvního patra byly rovné a bez fantazie. Uvolnila jsem se, protože jsem věděla, že amulet by mě varoval před vetřelci. Byli jsme tu jen my tři a kočka kňourající na balkóně v patře.

„Půjdu pustit dovnitř Sarkofága,“ řekla Sára Jane a zamířila ke schodům.

Obočí mi vylétlo vzhůru. „Myslíte kočku, že?“

„Půjdu s vámi, madam,“ nabídl se Glenn a oddupal po schodech za ní.

Zatímco byli pryč, rychle jsem prohlédla přízemí, přestože jsem věděla, že nic nenajdeme. Trent byl příliš dobrý, než aby po sobě zanechal stopy; prostě jsem chtěla vědět, do jakého muže se Sára Jane zamilovala. Kuchyňský dřez byl suchý, odpadkový koš páchl, monitor počítače byl zaprášený a kočičí záchodek plný. Dan očividně nebyl nějakou dobu doma.

Podlaha nade mnou zavrzala, jak se Glenn vydal dolů po schodech. Na televizi stál stejný obrázek Dana a Sáry Jane na parníku. Vzala jsem ho do ruky, pečlivě si prohlédla jejich tváře a odložila rámeček zpátky na televizi, když Glenn sešel dolů. Měl tak široká ramena, že zabírala skoro celou šíři schodiště. Sára Jane šla tiše za ním, vypadala maličká a ve vysokých podpatcích našlapovala stranou.

„Nahoře je všechno v pořádku,“ řekl Glenn, když prohlédl hromádku pošty na kuchyňském pultu. Sára Jane otevřela komoru. Stejně jako zbytek domu byla dobře zorganizovaná. Po chvíli váhání vytáhla pytlík s kočičím žrádlem.

„Vadilo by vám, kdybych si prohlédla jeho emaily?“ zeptala jsem se. Sára Jane zavrtěla hlavou a v očích měla smutný pohled. Pohnula jsem myší a zjistila jsem, že Dan je neustále on-line stejně jako Ivy. Vlastně bych to neměla dělat, ale pokud nikdo nic nenamítá… Koutkem oka jsem zahlédla, jak si Glenn změřil elegantní kostýmek Sáry Jane, která právě otvírala kočičí žrádlo, a pak se zadíval na můj ohoz, když jsem se ohýbala nad klávesnicí. Podle jeho výrazu jsem poznala, že mé oblečení považuje za neprofesionální, a potlačila jsem úšklebek.

Dan měl ve schránce řadu nepřečtených zpráv, dvě od Sáry Jane a jednu z univerzity. Zbytek pocházel z nějakého hardrockového chatroomu. Dokonce i já věděla, že bych je neměla otvírat, protože pokud ho najdeme mrtvého, dalo by se to považovat za poškozování důkazů.

Glenn si přejel rukou po krátce zastřižených vlasech a vypadal zklamaně, že jsme neobjevili nic nezvyklého. Hádala jsem, že mu nejde o to, že je Dan nezvěstný, ale o to, že je čaroděj a ze stropu by mu tedy měly viset svraštělé opičí hlavy. Zdálo se, že Dan je průměrný, nezávislý mladík. Možná dbal víc na pořádek, ale Sára Jane by se špindírou nechodila.

Sára Jane postavila misku se žrádlem na podložku vedle misky s vodou. Při cinknutí porcelánu se od schodů připlížil černý kocour. Zasyčel na Sáru Jane a nepustil se do žrádla, dokud neodešla z kuchyně. „Sarkofág mě nemá rád,“ řekla zbytečně. „Je zvířecí důvěrník a má rád jen jednu osobu.“

Dobří zvířecí důvěrníci už jsou takoví. Ti nejlepší si vybírají své pány, ne naopak. Kocour sežral žrádlo překvapivě rychle, pak vyskočil na opěradlo gauče. Zaškrábala jsem na povlak a kocour se přiblížil, aby zjistil, co to dělám. Natáhl krk a dotkl se čumákem mého prstu. Byl to kočičí pozdrav a já se usmála. Ráda bych si pořídila kočku, ale Jenks by mě určitě začaroval, kdybych nějakou přinesla domů.

Vzpomněla jsem si na svoji proměnu v norka a zašmátrala jsem v kabelce. Diskrétně jsem aktivovala amulet, abych zjistila, jestli kočka není začarovaná. Nic. To mi ale nestačilo, proto jsem zahrabala hlouběji a vytáhla brýle s drátěnou obroučkou. Ignorovala jsem Glennův tázavý pohled, otevřela pouzdro a opatrně vytáhla brýle tak škaredé, že mohly fungovat jako antikoncepce. Pořídila jsem si je minulý měsíc, a přestože stály trojnásobek nájemného, ospravedlnila jsem nákup tím, že si je můžu strhnout z daní. Brýle, ve kterých bych nevypadala jako šprt, by stály dvakrát tolik.

Magie silových čar se dala svázat se stříbrem, stejně jako se zemská magie dala vetknout do dřeva, a kovové obroučky mi tak dovolovaly prohlédnout převleky vyčarované magií silových čar. Cítila jsem se dost lacině, když jsem je používala, protože mi připadalo, že se chovám jako černokněžnice a používám čáry, na které mé vlastní síly nestačí. Když jsem ale podrbala Sarkofága pod bradou s jistotou, že se nejedná o Dana uvězněného v kočičí podobě, rozhodla jsem se, že na tom nesejde.

Glenn se otočil k telefonu. „Vadilo by vám, kdybych si poslechl vzkazy?“ zeptal se.

Sára Jane se hořce zasmála. „Poslužte si. Jsou ode mě.“

Sundala jsem si brýle a s hlasitým klapnutím zavřela pouzdro. Glenn stiskl tlačítko a já sebou trhla, když se tichým domem rozlehl nahraný hlas Sáry Jane. „Hej, Dane. Čekala jsem hodinu. Měli jsme se sejít v Carew Tower, že?“ Zaváhala, pak rezervovaně řekla: „No, zavolej mi. A raději bys mi měl přinést čokoládu.“ Pak se jí do hlasu vloudil hravý tón. „Budeš muset pěkně poprosit za odpuštění, chlapče.“

Druhý vzkaz zněl ještě znepokojeněji. „Ahoj, Dane. Pokud tam jsi, zvedni to.“ Odmlka. „No, já s tou čokoládou jen žertovala. Uvidíme se zítra. Miluju tě. Pa.“

Sára Jane stála v obýváku a v obličeji měla ztuhlý výraz. „Když jsem sem zaskočila, nebyl tu a od té doby jsem ho neviděla,“ řekla tiše.

„No,“ řekl Glenn, když se záznamník vypnul, „ještě jsme nenašli jeho vůz a kartáček na zuby a holicí strojek nechal tady. Ať už je kdekoli, neplánoval tam zůstat. Vypadá to, že se něco stalo.“

Kousla se do rtu a odvrátila se. Šokovala mě Glennova netaktnost a střelila jsem po něm vražedným pohledem. „Máte cit nadrženého psa, víte to?“ zašeptala jsem.

Glenn pohlédl na schoulená ramena Sáry Jane. „Promiňte, madam.“

Otočila se a nešťastně se usmála. „Možná bych měla vzít Sarkofága k sobě…“

„Ne,“ ujistila jsem ji rychle. „Ještě ne.“ Soucitně jsem se dotkla jejího ramene a šeříkový parfém ve mně vyvolal vzpomínku na křídovou chuť nadrogovaných mrkví. Podívala jsem se na Glenna a poznala, že neodejde, abych si s ní mohla promluvit o samotě. „Sáro Jane,“ zeptala jsem se opatrně. „Musím se zeptat a předem se omlouvám. Nevíte náhodou, jestli Danovi někdo nevyhrožoval?“

„Ne,“ řekla, zvedla ruku k límečku a obličej pozbyl jakéholi výrazu. „Nikdo.“

„A co vám?“ zeptala jsem se. „Nevyhrožoval vám někdo? Nějak?“

„Ne. Jistěže ne,“ řekla rychle, sklopila oči a tvář jí ještě víc zbělela. Nepotřebovala jsem amulet, abych poznala, že lže. Ticho se nepříjemně protahovalo, jak jsem jí dala šanci změnit názor a říct mi pravdu. Neudělala to.

„Už… už jsme skončili?“ vykoktala a já kývla a upravila si kabelku na rameni. Sára Jane zamířila rychlým, formálním krokem ke dveřím. S Glennem jsme ji následovali na betonovou verandu. Na hmyz bylo příliš chladno, ale okolo světla se táhla potrhaná pavučina.

„Děkuju, že jste nám dovolila prohlédnout si jeho dům,“ řekla jsem, když se roztřesenými prsty chytila veřejí. „Zítra si promluvím s jeho spolužáky. Možná někdo z nich bude něco vědět. Ať už se stalo cokoli, můžu pomoct,“ řekla jsem a snažila se dát slovům dvojí význam.

„Ano. Děkuji.“ Těkala pohledem, odmítala se mi podívat do očí a do hlasu se jí znovu vloudil profesionální podtón. „Cením si toho, že jste přišli. Lituji, že jsem vám nedokázala víc pomoct.“

„Madam,“ rozloučil se Glenn. Sára Jane se vydala pryč a podpatky jí ostře klapaly na asfaltu. Následovala jsem Glenna k autu, a když jsem se otočila, uviděla jsem, že nás z okna v patře sleduje Sarkofág.

Auto Sáry Jane vesele píplo. Hodila si kabelku dovnitř, nasedla a odjela. Stála jsem ve tmě u otevřených dveří a dívala se za ní, dokud koncová světla nezmizela za rohem. Glenn se zastavil na straně řidiče a paže položil na střechu vozu. Tmavé oči měl ve svitu pouličního osvětlení bezvýrazné.

„Kalamack jí musí dobře platit, když si může dovolit takové auto,“ řekl tiše.

Ztuhla jsem. „Vím, že jí dobře platí,“ řekla jsem dopáleně, protože se mi nelíbilo, co naznačuje. „Je ve své práci velmi dobrá. A zůstává jí dost peněz na to, aby je posílala domů rodině, která si tak žije ve srovnání s ostatními farmáři doslova královsky.“

Zabručel a otevřel dveře. Nasedla jsem, zapnula si pás a uvelebila se na koženém sedadle. Zírala jsem ven na tmavé parkoviště a padala na mě stále silnější deprese. Sára Jane mi nevěří. Ale proč by měla?

„Berete to dost osobně, nemyslíte?“ řekl Glenn, když nastartoval.

„Myslíte si, že když je jen černokněžnice, nezaslouží si pomoc?“ opáčila jsem ostře.

„Zpomalte. Tak jsem to nemyslel.“ Glenn po mně střelil pohledem a vycouval s vozem. Pak zapnul topení a zařadil. Na tváři mě polechtal pramínek vlasů. „Chci jen říct, že se chováte, jako byste měla na výsledku pátrání osobní zájem.“

Promnula jsem si oči. „Promiňte.“

„V pořádku,“ řekl a znělo to, jako by opravdu chápal. „Takže…“ zaváhal. „O co jde?“

Zařadil se do provozu. Pohlédla jsem na něj ve světle pouličních lamp a přemýšlela, jestli k němu mám být upřímná. „Znám Sáru Jane,“ řekla jsem pomalu.

„Tím chcete říct, že znáte její typ,“ řekl Glenn.

„Ne. Znám ji.“

Detektiv se zamračil. „Ona vás nezná.“

„Jo.“ Stáhla jsem okýnko úplně dolů, abych vyvětrala vůni parfému. Už jsem ho nedokázala snést. V duchu jsem neustále viděla Ivyiny černé, vyděšené oči. „A proto je to tak těžké.“

Brzdy tiše hvízdly, když jsme zastavili na červenou. Glenn vraštil obočí a jeho vous vrhal tmavé stíny. „Mohla byste prosím mluvit srozumitelně?“

Nevesele jsem se pousmála. „Pověděl vám táta o tom, že jsme Trenta Kalamacka málem usvědčili z výroby a obchodování s genetickými drogami?“

„Jo. Došlo k tomu předtím, než mě přeřadili na jeho oddělení. Říkal, že jediným svědkem byl agent IBA, který zemřel při výbuchu auta.“ Naskočila zelená a my vyjeli.

Kývla jsem. Edden mu prozradil základní fakta. „Něco vám o Trentu Kalamackovi povím,“ řekla jsem a cítila, jak se mi vítr opírá do ruky. „Když mě nachytal při tom, jak mu prohledávám kancelář a snažím se najít něco, čím bych ho dostala před soud, nevydal mě IBA, nabídl mi práci. Cokoli bych chtěla.“ Začala mi být zima, proto jsem natočila ventilátor topení k sobě. „Nabídl, že mě vyplatí ze smlouvy s IBA, udělá ze mě nezávislou agentku, dá mi vlastní tým, všechno − jen když pro něj budu pracovat. Chtěl, abych dělala věci, proti kterým jsem celý svůj profesionální život bojovala. Nabídl mi něco, co na první pohled vypadalo jako svoboda. Tolik jsem po tom toužila, že jsem málem řekla ano.“

Glenn mlčel a moudře si nechal své myšlenky pro sebe. Neexistoval policajt, který by se neocitl v pokušení, a já byla hrdá na to, že jsem zkouškou prošla. „Když jsem odmítla, stala se z nabídky výhrůžka. Byla jsem tehdy proměněná v norka a on odpřísáhl, že mě bude psychicky i fyzicky týrat, dokud nebudu ochotná udělat cokoli. Odmítla jsem na nabídku přistoupit, ale on by se spokojil i se zdeformovaným stínem, ochotným udělat cokoli, jen aby ho potěšil. Byla jsem bezmocná. Stejně jako teď Sára Jane.“

Odmlčela jsem se a snažila se sebrat odvahu. Ještě nikdy jsem nepřiznala svoji bezmoc nahlas. „Považovala mě za norka, ale chovala se ke mně jako ke zvířeti s větší úctou, než jakou mi Trent prokazoval jako člověku. Musím ji od něj dostat. Než bude příliš pozdě. Pokud Dana nenajdeme a nedostaneme ho do bezpečí, nemá šanci.“

„Pan Kalamack je jenom muž,“ řekl Glenn.

„Opravdu?“ uštěpačně jsem se zasmála. „Tak mi povězte, pane detektive, je člověk, nebo inderlanďan? Jeho rodina už dvě generace tiše řídí velkou část Cincinnati a nikdo neví, co vlastně je. Jenks nepoznal jeho pach a stejně tak ani víly. Ničí ostatní tím, že jim dává přesně to, po čem touží − a užívá si to.“ Zírala jsem na budovy míhající se kolem, aniž bych je viděla.

Glenn mlčel tak dlouho, že jsem na něj pohlédla. „Opravdu si myslíte, že Danovo zmizení nemá nic společného s vraždami čarodějů?“ zeptal se.

„Jo.“ Uvelebila jsem se a nebylo mi příjemné, že jsem mu toho tolik odhalila. „Vzala jsem ten úkol jen proto, abych pomohla Sáře Jane a dostala Trenta. Poběžíte za taťkou a vykecáte mu to?“

Ozářily ho světlomety protijedoucího vozu. Nadechl se a vydechl. „Pokud nějak ohrozíte vyšetřování a zabráníte mi dokázat, že vrahem je doktorka Andersová, osobně vás přivážu ke kůlu na hranici na náměstí Fountain Square,“ pohrozil tiše. „Zajdete zítra na univerzitu a povíte mi, co jste zjistila.“ Ramena se mu uvolnila. „Jen buďte opatrná.“

Zadívala jsem se na něj a pouliční osvětlení, které ho v záblescích ozařovalo, jako by odráželo moji vlastní nejistotu. Zdálo se, že mi rozumí. To se podívejme. „To zní fér,“ řekla jsem a opřela se. Otočila jsem se, když jsme zabočili doleva místo doprava. Pohlédla jsem na něj s pocitem déjà vu. „Kam jedeme? Moje kancelář je na opačné straně.“

„K Piscarymu,“ řekl. „Není důvod čekat do zítřka.“

Hleděla jsem na něj, protože jsem nechtěla přiznat, že jsem Ivy slíbila, že bez ní nepůjdu. „Piscary otvírá až po půlnoci,“ lhala jsem. „Hostí inderlanďany. Chci říct, jak často si lidé objednávají pizzu?“ Glenn ztuhl, protože pochopil, a já se začala rýpat v laku na nehtech. „Až kolem druhé se to tam vyprázdní natolik, aby s námi mohli mluvit.“

„Ve dvě v noci?“ zeptal se.

Hloupá otázka, pomyslela jsem si. V tu dobu to většina inderlanďanů teprve rozjíždí, hlavně ti mrtví. „Co kdybyste se vrátil domů, vyspal se a zaskočili jsme tam společně zítra?“

Zavrtěl hlavou. „Půjdete tam dneska v noci beze mě.“

Uraženě jsem zafuněla. „Já tak nepracuju, Glenne. A kromě toho, kdybych to udělala, šel byste tam znovu sám a já vašemu tátovi slíbila, že se vás pokusím udržet naživu. Počkám. Čestné čarodějné.“

Lhát ano. Ale zradit důvěru partnera − i třeba nevítaného − to nikdy.

Podezřívavě na mě pohlédl. „Dobrá. Čestné čarodějné.“