7

„Rache,“ ozval se Jenks na mojí náušnici. „Koukni na toho chlápka. Chová se jako trol!“

V neobvykle teplém zářijovém odpoledni jsem si nadhodila řemínek kabelky výš na rameni, a když jsem procházela salónkem, zamžourala jsem na řečeného chlápka. V podvědomí mě šimrala hudba, protože měl rádio puštěné tak potichu, že jsem ho dobře neslyšela. První, co mě napadlo, bylo, že je to kus. Měl černé vlasy, černé oblečení, černé brýle a jeho černý plášť byl z kůže. Opíral se o automat a snažil se působit rafinovaně, když mluvil s gotičkou v černých krajkových šatech. Ale kazil to. Nikdo nevypadá sofistikovaně s plastovým kelímkem v ruce, bez ohledu na svůdnost dvoudenního strniště na bradě. A nikdo se neobléká jako gotik až na mladistvé živé upíry, kteří se vymkli kontrole, a smutné lidi, kteří si na upíry hrají.

Zachechtala jsem se a hned jsem se cítila líp. Velikost univerzity a davy mladých lidí mě znervózňovaly. Já se musela spokojit s vyšší střední, se standardními dvěma roky a čtyřmi lety praxe v IBA. Matka by si z tátova důchodu školné na cincinnatské univerzitě nikdy nemohla dovolit, a to ani s příplatkem za jeho smrt.

Pohlédla jsem na vybledlý žlutý rozvrh, který mi Edden dal. Stály na něm čas a dny, kdy se kurz konal, a v pravém dolním rohu pak jeho cena − daň, poplatky za laboratoř a školné tvořily šokující sumu. Jediný kurz tu stál skoro tolik jako jeden semestr na mé staré alma mater. Nervózně jsem schovala papír do kabelky, když jsem si všimla, že mě z kouta pozoruje dlak. Působila jsem nápadně i bez rozvrhu v ruce. Klidně jsem si mohla pověsit na krk cedulku s nápisem „žákyně doplňkového studia“. Bože, cítila jsem se tak stará. Nebyli o moc mladší než já, ale přímo z nich čišela nevinnost.

„Je to pitomost,“ zamumlala jsem Jenksovi, když jsem opustila jídelnu. Ani jsem nevěděla, proč vlastně šel se mnou. Možná ho na mě nasadil Edden, aby se ujistil, že opravdu půjdu na hodiny. Moje upíry šité boty ostře klapaly, když jsem procházela proskleným průchodem z fakulty obchodních studií do Kantackovy budovy. Trhla jsem sebou, když jsem si uvědomila, že kráčím do rytmu Takatovy „Shattered Sight“, a přestože jsem hudbu tak docela neslyšela, slova písně mi uvízla v hlavě a doháněla mě k šílenství. V životech a v prachu najdi moje kroky. Miluju tě, miluju už celé roky.

„Měla bych s Glennem vyslýchat Danovy sousedy,“ stěžovala jsem si. „Nepotřebuju navštěvovat ty zatracené hodiny, stačí, když si promluvím s Danovými spolužáky.“

Moje náušnice se houpala jako dětská houpačka a Jenksova křídla mě lechtala na krku. „Edden nechce, aby doktorka Andersová věděla, že je podezřelá. Myslím, že je to dobrý nápad.“

Zamračila jsem se a mé kroky se ztišily, když jsem vešla do chodby s kobercem a začala sledovat čísla na dveřích. „Myslíš, že je to dobrý nápad, co?“

„Jo. Ale na jednu věc zapomněl.“ Uculil se. „Anebo možná ne.“

Zpomalila jsem, když jsem uviděla skupinu lidí před dveřmi. Asi jsem patřila k nim. „Na co?“

„No,“ protáhl, „když teď chodíš do kurzu, odpovídáš profilu.“

Zalil mě adrenalin a zase vyprchal. „Podívejme,“ zamumlala jsem. Zatracený Edden.

Jenksův smích zněl jako cinkání zvonkohry ve větru. Přehodila jsem si těžkou knihu na druhý bok, rozhlédla se po skupince a snažila se najít někoho, kdo by se rád podělil o drby. Vzhlédla ke mně mladá žena, no, spíše k Jenksovi, usmála se a zase se odvrátila. Měla na sobě džíny stejně jako já, triko a draze vypadající semišový kabátek. Nedbalý, přesto elegantní oděv. Pěkná kombinace. Odložila jsem kabelku na koberec a jako ostatní se opřela o stěnu v neutrální vzdálenosti jednoho metru.

Pokradmu jsem pohlédla na knihu u ženiných nohou. Bezkontaktní extenze prostřednictvím silových čar. Trochu se mi ulevilo. Aspoň že mám správnou učebnici. Možná to nebude tak zlé. Pohlédla jsem na mrazové sklo v zavřených dveřích a uslyšela za nimi tichý hovor. Předešlá hodina asi ještě neskončila.

Jenks se houpal na mojí náušnici a tahal za ni. Dokázala bych ho ignorovat, když ale začal zpívat o píďalkách a měsíčcích, zahnala jsem ho.

Žena vedle mě si odkašlala. „Právě tě sem přeřadili?“ zeptala se.

„Promiň?“ zeptala jsem se, když Jenks přilétl zpátky.

Udělala žvýkačkou bublinu a nalíčenýma očima těkala ode mě ke skřítkovi. „Studentů silových čar moc není. Nepamatuju si tě. Chodíš obvykle na noční hodiny?“

„Ach.“ Odstrčila jsem se od stěny a otočila se k ní. „Ne. Vybrala jsem si ten kurz kvůli, hm, postupu v práci.“

Zasmála se a zastrčila si pramen dlouhých vlasů za ucho. „Hej, já jsem na tom stejně. Ale než se odsud dostanu, nezbude už asi pro filmovou produkční, která se vyzná v silových čarách, žádné volné místo. Zdá se, že dneska se všichni specializují.“

„Jsem Rachel.“ Napřáhla jsem ruku. „A to je Jenks.“

„Ráda vás poznávám,“ řekla a stiskla mi ji. „Janine.“

Jenks k ní přibzučel a snesl se na ruku, kterou rychle nastavila. „Potěšení je na mé straně,“ řekl, a dokonce se uklonil.

Zářivě se usmála nadšením. Očividně se se skřítky často nestýkala. Většinou se zdržují mimo město, pokud nenajdou zaměstnání v těch několika oblastech, v nichž excelují: v údržbě kamer, jako hlídači nebo při starém dobrém špehování. Přesto si práci snáze nacházejí víly, protože jedí hmyz místo nektaru a potrava se tak pro ně shání lépe.

„Ach, učí v kurzu sama doktorka Andersová, nebo její asistent?“ zeptala jsem se.

Janine se zasmála a Jenks se vrátil zpátky na moji náušnici. „Slyšela jsi o ní?“ zeptala se. „Ano, učí ona, protože nás není moc.“ Janine přimhouřila oči. „Obzvláště teď. Když jsme začínali, bylo nás dvanáct, ale čtyři lidé to vzdali, když nám doktorka Andersová řekla, že se vrah zaměřuje na čaroděje silových čar a že si máme dávat pozor. A potom odešel i Dan.“ Svěsila ramena, znovu se opřela o stěnu a povzdychla si.

„Mluvíš o tom sériovém vrahovi?“ zeptala jsem se a potlačila úsměv. Pustila jsem se do řeči se správnou osobou. Vykulila jsem oči. „Žertuješ…“

Tvářila se ustaraně. „Myslím, že je to jeden z důvodů, proč Dan odešel. A je to škoda. Byl to kus, dokázal by i rozprašovač přinutit jiskřit v bouři. Chystal se na nějaký důležitý pohovor. Nechtěl mi říct, o co jde. Asi se bál, abych mu to místo nevyfoukla. Zdá se, že práci dostal.“

Přitakala jsem a přemýšlela, jestli to byla ta velká novina, o kterou se chtěl v sobotu podělit se Sárou Jane. Ale pak mě napadlo, že se s ní možná chtěl při večeři v Carew Tower rozejít, ale nakonec nesebral odvahu a prostě zmizel, aniž by jí cokoli řekl.

„Opravdu odešel sám od sebe?“ zeptala jsem se. „Možná ten masový vrah…“ Nedokončila jsem větu, ale Janine se chlácholivě usmála.

„Ano, odešel dobrovolně. Zeptal se, jestli bych si od něj nekoupila magnetickou křídu, pokud tu práci dostane. Obchod už ji zpátky nevezme, když zlomíš pečeť.“

Poklesla mi čelist a ovládla mě skutečná panika. „Nevěděla jsem, že budu potřebovat křídu.“

„Ach, mám jednu navíc, půjčím ti ji,“ řekla a hrábla do kabelky. „Doktorka Andersová nás obvykle nechává kreslit různé věci: pentagramy, růžice a podobné věci. Spojuje laboratorní práce s přednáškou. Proto se scházíme tady, ne v posluchárně.“

„Díky,“ řekla jsem, vzala si od ní kovovou hůlku a přidala ji ke knize. Pentagramy? Nenávidím pentagramy. Neumím nakreslit rovnou čáru. Budu se muset zeptat Eddena, jestli mi zaplatí i druhý výlet do obchodu. Když jsem si ale vzpomněla na peníze, které už vyhodil za kurz a které se mu pravděpodobně nikdy nevrátí, rozhodla jsem se, že raději zajedu k matce pro staré školní potřeby. Bezva. Raději bych jí měla zavolat.

Janine si všimla mého mdlého výrazu, špatně si ho vyložila a rychle mě ujistila: „Ach, žádný strach, Rachel. Vrah nejde po nás. Opravdu. Doktorka Andersová říká, že máme být opatrní, ale vrah jde jen po zkušených čarodějích.“

„Jo,“ řekla jsem a uvažovala, jestli se můžu považovat za zkušenou, nebo ne. „Asi jo.“

Hovor okolo nás utichl, když se za dveřmi ozval pronikavý hlas doktorky Andersové. „Já nevím, kdo vraždí moje studenty. Tento měsíc jsem se zúčastnila příliš mnoha pohřbů, než abych snášela vaše ohavná obvinění. A pokud pošpiníte moje jméno, vysoudím na vás poslední kalhoty!“

Janine vylekaně sebrala učebnici a přitiskla si ji k hrudi. Studenti v chodbě nejistě přešlapovali a vyměňovali si znepokojené pohledy. Jenks na náušnici zašeptal: „A to jsme nechtěli, aby doktorka Andersová věděla, že je podezřelá.“ Kývla jsem a napadlo mě, jestli mi teď Edden dovolí kurzu nechat. „Vevnitř je s ní Denon,“ dodal Jenks a já se rychle nadechla.

„Cože?“

„Cítím Denona,“ zopakoval. „Je tam uvnitř s doktorkou Andersovou.“

Denon? Uvažovala jsem, co můj bývalý šéf dělá mimo kancelář.

Ozvalo se tiché mumlání a hlasité lupnutí. Všichni v chodbě až na mě a Jenkse vyskočili. Janine zvedla ruku a dotkla se ucha, jako by dostala políček. „Cítila jsi to?“ zeptala se mě a já zavrtěla hlavou. „Právě uzavřela kruh bez načrtnutí.“

Spolu s ostatními jsem se zadívala na dveře. Nevěděla jsem, že se dá uzavřít kruh bez nákresu. A taky se mi nelíbilo, že všichni až na Jenkse a mě věděli, co udělala. Začínala jsem mít pocit, že na tohle nestačím. Zvedla jsem ze země kabelku.

Z tichého bručení mého bývalého šéfa mě mrazilo. Denon je živý upír jako Ivy. Ale patří k nízké krvi, ne k vysoké, což znamená, že se narodil jako člověk a teprve později ho upířím virem nakazil pravý nemrtvý. A tam, kde má Ivy politickou moc, protože se narodila jako upír a má tudíž jistotu, že se připojí k nemrtvým, i kdyby zemřela o samotě a bez kapky krve v těle, Denon bude vždy zastávat druhořadé postavení a bude muset věřit, že až zemře, někdo se bude obtěžovat a promění ho.

„Vypadněte,“ poručila doktorka Andersová. „Jinak si na vás budu stěžovat.“

Studenti se nervózně zavrtěli. Nepřekvapilo mě, když se za mrazovým sklem ve dveřích objevila tmavá silueta. Jakmile Denon vyšel na chodbu, ztuhla jsem spolu s ostatními. Málem se musel ve dveřích natočit do strany, aby jimi prošel.

Pořád jsem se nezbavila dojmu, že musel být v minulém životě balvan − možná vodou ohlazený valoun vážící dobrou tunu? Protože patří k nízké krvi a má jen lidskou sílu, musí pracovat na tom, aby s mrtvými bratry udržel krok. Důsledkem je štíhlý pas a provazce svalů, které mu napínaly bílou košili, když líně kráčel pryč chodbou. Zářivě bílá bavlna ostře kontrastovala s jeho tmavou pletí, což přitahovalo pohled − přesně jak si přál.

Studenti ustoupili, aby ho nechali projít. Zdálo se, jako by se za ním na chodbu vyvalil studený vzduch, asi pozůstatky aury, kterou vytasil na doktorku Andersovou. Rty mu zkroutil sebejistý, dominantní úsměv, když mě uviděl.

„Ach, Rachel?“ ozval se Jenks a odlétl k Janine. „Uvidíme se uvnitř, dobře?“

Nic jsem neřekla, protože jsem se najednou cítila příliš drobná a zranitelná.

„Podržím ti místo,“ řekla Janine, ale já neodtrhla oči od bývalého šéfa. Chodba se s tichým šustěním vyprázdnila.

Dříve jsem se ho bála a byla jsem připravená a ochotná bát se ho i teď, ale něco se změnilo. Přestože se stále pohyboval s ladností dravce, ztratil nadčasovou auru, kterou se kdysi pyšnil. Neobtěžoval se skrýt hladový pohled, který mi prozradil, že stále praktikuje, ale hádala jsem, že ztratil přízeň a už nepije krev nemrtvých, i když oni asi stále vysávají tu jeho.

„Morganová,“ řekl a jeho hlas jako by se odrazil od stěny za mnou a postrčil mě dopředu. Jeho hlas byl stejný jako on sám, cvičený, mocný a obtěžkaný přísliby. „Prý jste se zaprodala FIK. Anebo jste se prostě rozhodla zvýšit si vzdělání?“

„Ahojky, pane Denone,“ řekla jsem a dál mu hleděla do černých očí. „Degradovali vás na obyčejného agenta?“ Hladový chtíč v jeho očích ustoupil vzteku a já dodala: „Vypadá to, že teď plníte úkoly, které jste dřív zadával mně. Zachraňujete zvířecí důvěrníky ze stromů? Kontrolujete platnost licencí? A jak se vlastně mají trolové pod mostem?“

Denon se s napjatým pohledem i svaly pohnul vpřed. Zamrazilo mě a ucouvla jsem ke stěně. Zdálo se, jako by slunce, které proudilo dovnitř vzdáleným průchodem, potemnělo. Vířilo jako kaleidoskop, až se zdálo, že přichází z dvakrát větší vzdálenosti. Srdce mi poskočilo a usadilo se zpátky na obvyklém místě. Snažil se proti mně použít auru, ale já věděla, že to nezvládne, pokud nedám najevo strach, který by ji živil. Nebudu se bát.

„Nechte toho, Denone,“ řekla jsem odvážně, i když se mi stáhl žaludek. „Žiju s upírkou, která by si vás dala ke snídani. Schovejte si auru pro někoho, koho to zajímá.“

Přesto se přiblížil, až jsem viděla jen jeho. Musela jsem k němu vzhlížet a to mě strašně štvalo. Z jeho teplého dechu jsem cítila krev. Srdce mi bušilo a já nenáviděla to, že ví, že se ho pořád bojím.

„Je tady kromě nás ještě někdo?“ řekl a hlas měl hebký jako čokoláda.

Pomalu, rozvážně jsem sáhla pro slizovou zbraň. Klouby na ruce jsem si odřela o cihlovou zeď, ale když jsem se prsty dotkla rukojeti, vrátilo se mi sebevědomí. „Jen vy, já a moje slizová zbraň. Dotkněte se mě a střelím.“ Usmála jsem se na něj. „Čím jsem ji asi nabila? Jen těžko byste vysvětloval, proč sem někdo z IBA musí zajet a polít vás slanou vodou, ne? Myslím, že by se tomu smáli aspoň rok.“ V očích se mu usadil nenávistný pohled.

„Zpátky,“ řekla jsem jasně. „Když ji vytáhnu, tak ji použiju.“

Ustoupil. „Jděte od toho, Morganová,“ pohrozil. „Je to můj případ.“

„To vysvětluje, proč s tím IBA ještě nedokázala pohnout. Možná byste se měl vrátit k pokutování špatně zaparkovaných aut a přenechat práci profesionálovi?“

Dech mu zasyčel a já čerpala z jeho zlosti sílu. Ivy měla pravdu. Hluboko v duši se bál. Bál se, že se nemrtví upíři, kteří mu sají krev, jednou přestanou ovládat a zabijí ho. Bál se, že se nebudou obtěžovat přivést ho zpátky jako jednoho ze svých.

Měl by se bát.

„Je to případ IBA,“ řekl. „Pokud se mi budete plést pod nohy, nechám vás zavřít.“ Odhalil lidské zuby v úsměvu. „Myslíte, že být v Kalamackově kleci bylo zlé? Počkejte, až uvidíte tu moji.“

To nalomilo moji sebejistotu. IBA o tom ví? „Žádný strach,“ řekla jsem uštěpačně. „Jsem tu kvůli pohřešované osobě, ne kvůli vraždám.“

„Pohřešovaná osoba,“ posmíval se. „To je dobrý příběh. Raději byste se ho měla držet. A pokuste se ji tentokrát udržet naživu.“ Naposledy na mě pohlédl, otočil se a vyrazil chodbou ke slunci a vzdáleným zvukům jídelny. „Nezůstanete mazlíčkem Tamwoodové navždy,“ řekl, aniž by se otočil. „Nakonec vás dostanu.“

„Jo, jasně,“ řekla jsem, i když jsem ucítila bodnutí starého strachu. Zadusila jsem ho a vytáhla ruku zpoza zad. Nejsem Ivyin mazlíček, ale fakt, že je mojí spolubydlící, mi opravdu poskytuje jistou ochranu před populací cincinnatských upírů. Sama sice nedisponuje velkou mocí, ale jako poslední žijící člen rodiny Tamwoodů se může v budoucnu stát vůdkyní, což moudří upíři, živí i mrtví, respektují.

Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se vypudit slabost z kolen. Nádhera. Teď přijdu pozdě na hodinu.

Napadlo mě, že můj den už nemůže být horší, proto jsem se vzchopila a vešla do místnosti jasně osvětlené řadou oken s výhledem na univerzitní areál. Jak Janine říkala, třídu tvořila laboratoř s vysokými stoly, u nichž na stoličkách seděli vždy dva lidé. Janine seděla sama, hovořila s Jenksem a očividně mi držela místo.

Ve vzduchu jsem cítila ozón z ochranného kruhu, který doktorka Andersová narychlo uzavřela. Samotný kruh zmizel, ale v nose mě stále šimrala moc. Zadívala jsem se na ženu, která byla jejím zdrojem.

Doktorka Andersová seděla u ošklivého kovového stolu před obyčejnou černou tabulí. Lokty se opírala o stůl a hlavu měla složenou v rukách. Třásly se jí prsty a já uvažovala, jestli za to mohou Denonova obvinění, nebo skutečnost, že musela načerpat obrovské množství moci ze záhrobí, aby vytvořila kruh bez pomoci jeho fyzické existence. Třída se zdála nezvykle tichá.

Černé vlasy měla stažené do přísného drdolu a protkané nelichotivými šedými prameny. Vypadala starší než má matka a na sobě měla konzervativní hnědé kalhoty a vkusnou blůzku. Snažila jsem se na sebe neupozornit, prosmýkla jsem se okolo prvních dvou řad stolů a posadila se vedle Janine. „Díky,“ zašeptala jsem.

Vykuleně na mě hleděla, když jsem schovávala kabelku pod stůl. „Ty pracuješ pro IBA?“

Pohlédla jsem na doktorku Andersovou. „Pracovala jsem. Loni na jaře jsem dala výpověď.“

„Myslela jsem, že to u IBA nejde,“ řekla a zatvářila se ještě užasleji.

Pokrčila jsem rameny a odhodila si stranou vlasy, aby se Jenks mohl posadit na obvyklé místo. „Nebylo to snadné.“ Otočila jsem se dopředu, protože doktorka Andersová vstala.

Byla přesně tak vysoká a děsivá, jak jsem si pamatovala, a její nos odpovídal představě čarodějnic z dob před Zvratem. Ale neměla na něm bradavici a její pleť nebyla zelená. Vyzařovala z ní autorita a pozornost třídy upoutala prostě tím, že před ní stála. Když brala do rukou stoh papírů, už se jí netřásly.

Posadila si na nos brýle s kovovou obroučkou a okatě si prohlížela zápisky. Vsadila bych se, že jejich úkolem nebylo jen zlepšit zrak, ale byly i očarované a měly odhalit magii silových čar. Litovala jsem, že nemám dost odvahy na to, abych si nasadila vlastní brýle a podívala se, jestli její vzhled zhoršuje magie, nebo tak skutečně vypadá. Úzká ramena se jí při povzdychu zvedla, pak vzhlédla a zadívala se přes brýle rovnou na mě. „Vidím,“ řekla a z jejího hlasu mě zamrazilo u páteře, „že tu dnes máme nový přírůstek.“

Falešně jsem se na ni usmála. Očividně mě poznala, protože její svraštěný obličej připomínal sušenou švestku.

„Rachel Morganová,“ řekla.

„Tady,“ odpověděla jsem rázně.

Tváří jí problesklo podráždění. „Vím, kdo jste.“ Za cvakání nízkých podpatků přistoupila blíž a zastavila se přímo přede mnou. Předklonila se a zadívala se na Jenkse. „A kdopak jste vy, pane skřítku?“

„Ach, Jenks, madam,“ vykoktal, zamával rozčileně křídly a zapletl si je do mých vlasů.

„Jenks,“ řekla a její hlas zněl téměř uctivě. „Ráda vás poznávám. Nejste na seznamu studentů. Prosím, odejděte.“

„Ano, madam,“ řekl. Překvapilo mě, když se obvykle tak arogantní skřítek poslušně zhoupl na mé náušnici a seskočil. „Promiň, Rache,“ řekl, když zůstal viset přede mnou. „Budu v salónku nebo v knihovně. Nick je možná ještě v práci.“

„Jasně. Uvidíme se později.“

Kývl na doktorku Andersovou a odbzučel otevřenými dveřmi.

„Promiňte,“ řekla doktorka Andersová. „Narušují mé hodiny váš společenský život?“

„Ne, doktorko Andersová. Ráda vás zase vidím.“

Když uslyšela lehkou uštěpačnost v mém hlase, narovnala se. „Opravdu?“

Koutkem oka jsem viděla, jak Janine poklesla čelist. Zbytek třídy reagoval stejně. Tvář mi hořela. Netušila jsem, co proti mně ta ženská má, ale něco jí očividně vadilo. Na ostatní byla příjemná jako hladová vrána, ale ke mně se chovala jako vzteklý jezevec.

Doktorka Andersová práskla papíry o stůl. Moje jméno si zakroužkovala silným červeným fixem. Téměř neznatelně stáhla tenké rty. „Proč jste tady?“ zeptala se. „Semestr začal před dvěma týdny.“

„Což znamená, že se do vašich hodin můžu pořád přihlásit,“ odsekla jsem a srdce se mi rozbušilo. Na rozdíl od Jenkse mi nečiní problémy postavit se autoritám. Autority ale obyčejně vycházejí ze sporů vítězně.

„Nemám zdání, jak jste získala svolení se na tuto hodinu vůbec zapsat,“ obořila se na mě sžíravě. „Nemáte potřebné základy.“

„Kredity mi převedli. A získala jsem rok za praxi.“ Byla to vlastně pravda, i když skutečným důvodem, proč jsem se do tak pokročilé třídy dostala, byl Edden.

„Plýtváte mým časem, slečno Morganová,“ řekla. „Jste zemská čarodějka. Myslela jsem si, že jsem vám to dala jasně najevo. Silové čáry ovládáte sotva natolik, abyste uzavřela průměrný kruh.“ Sklonila se nade mnou a já cítila, jak mi stoupá tlak. „Dostanu vás ze své třídy rychleji než poprvé.“

Nadechla jsem se, abych se uklidnila, a rozhlédla se po šokovaných tvářích okolo. Tuto stránku své milované učitelky ještě asi neznali. „Potřebuju tento kurz, doktorko Andersová,“ řekla jsem a netušila jsem, proč se snažím apelovat na její zakrnělý soucit. Když mě vyhodí, Edden by třeba mohl chtít, abych mu vrátila školné. „Jsem tady, abych se učila.“

Pichlavá žena sebrala papíry a vrátila se ke svému prázdnému stolu. Přelétla pohledem po třídě a znovu ho upřela na mě. „Máte problémy se svým démonem?“

Několik lidí ve třídě zalapalo po dechu. Janine se ode mě dokonce odtáhla. Zatracená ženská, pomyslela jsem si a zakryla si zápěstí rukou. Nejsem tu ještě ani pět minut a už obrátila zbytek třídy proti mně. Zaťala jsem zuby a zrychlil se mi dech, jak jsem bojovala s touhou odseknout.

Doktorka Andersová se tvářila spokojeně. „Zemskou magií démonské znamení spolehlivě nezakryjete,“ řekla a zvýšila hlas. „Na to je potřeba magie silových čar. Proto jste tady, slečno Morganová?“ posmívala se.

Třásla jsem se, ale odmítla jsem sklopit oči. To jsem nevěděla. Není divu, že všechny maskovací amulety vydržely sotva do západu slunce.

Zamračila se a vrásky se jí ještě prohloubily. „Moderní démonologie profesora Peltzera je v sousední budově. Možná byste se měla omluvit a jít se podívat, jestli si ještě můžete vyměnit kurzy. My se tu černou magií nezabýváme.“

„Nejsem černá čarodějka,“ řekla jsem tiše, protože jsem se obávala, že když zvýším hlas, začnu ječet. Vykasala jsem si rukáv, odhalila démonské znamení a odmítla se za ně stydět. „Nevyvolala jsem démona, který mi tohle udělal. Bojovala jsem s ním.“

Pomalu jsem se nadechla a nedívala se na nikoho, obzvláště ne na Janine, která si ode mě odsedla tak daleko, jak jen to šlo. „Jsem tady, abych zjistila, jak se toho zbavit, doktorko Andersová. Nebudu navštěvovat hodiny démonologie. Bojím se démonů.“

Poslední větu jsem zašeptala, ale věděla jsem, že mě všichni slyšeli. Doktorka Andersová vypadala zaskočeně. Cítila jsem se trapně, ale pokud ji trocha hanba přiměje, aby mi dala pokoj, pak mi to bude stát za to.

Hlasitě odkráčela dopředu k tabuli. „Jděte domů, slečno Morganová,“ řekla. „Vím, proč jste tady. Nezabila jsem své studenty a vaše nevyslovené obvinění mě uráží.“

A s tou příjemnou myšlenkou se otočila a napjatě se usmála. „Vy ostatní si prosím vytáhněte kopie pentagramů osmnáctého století. V pátek z nich budeme psát test. Na příští týden si pročtěte kapitoly šest, sedm a osm a nezapomeňte na cvičení na konci každé z nich. Janine?“

Žena vyskočila, když uslyšela své jméno. Snažila se prohlédnout si moje zápěstí. Pořád jsem se třásla, když jsem si zapisovala domácí úkol.

„Janine, vy si projděte i nepovinné úkoly u kapitoly šest. V uvolňování nahromaděné energie silových čar zrovna neexcelujete.“

„Ano, doktorko Andersová,“ řekla a celá zbledla.

„A jděte si sednout k Brianovi,“ dodala. „Od něj se naučíte víc než od slečny Morganové.“

Janine nezaváhala. Ještě než doktorka Andersová domluvila, sebrala si Janine kabelku i učebnici a přesunula se k vedlejší lavici. Zůstala jsem sama a bylo mi zle. Křída, kterou jsem si od Janine půjčila, ležela vedle mojí učebnice jako ukradená sušenka.

„V pátek bych také ráda prověřila vaše pouta s důvěrníky, protože se v následujících týdnech zaměříme na dlouhodobou ochranu,“ řekla doktorka Andersová. „Takže si je prosím vezměte s sebou. Bude nějaký čas trvat, než vás všechny probereme. Studenti na konci abecedy tedy musí očekávat, že zůstanou po hodině.“

Několik studentů vyčerpaně zasténalo, ale jejich protest postrádal veselí, které, jak jsem vycítila, obvykle sdíleli. Pokleslo mi srdce. Nemám zvířecího důvěrníka. Pokud si do pátku nějakého neseženu, vyhodí mě jako posledně.

Doktorka Andersová mi věnovala ledový úsměv. „Bude to problém, slečno Morganová?“

„Ne,“ řekla jsem mdle a začínala jsem toužit svalit na ni ty vraždy, ať už je spáchala, nebo ne. „Žádný problém.“