8

Když jsme v Glennově neoznačeném voze zajeli k Piscaryho pizzerii, naštěstí před ní nestála žádná fronta. Sotva auto zastavilo, okamžitě jsme s Ivy vystoupily. Pro nikoho to nebyla příjemná jízda, vzpomínka na to, jak mě přirazila ke stěně v kuchyni, totiž byla příliš čerstvá. Ten večer se chovala velmi zvláštně, krotce, ale zároveň vzrušeně. Měla jsem pocit, jako bych se chystala na setkání s jejími rodiči. Jistým způsobem tomu tak asi bylo. Piscary přece jen kdysi dávno založil její pokrevní linii.

Glenn pomalu vysedl, zívl a oblékl si bundu, ale probudil se natolik, aby zahnal Jenkse, který mu poletoval kolem hlavy. Nezdálo se, že by ho znervózňovalo, že se chystá navštívit čistě inderlandskou restauraci. Viděla jsem, že mu to pořád nedochází. Asi nebyl moc chápavý.

Souhlasil, že vymění naškrobený oblek za džíny a sepranou flanelovou košili, které Ivy schovávala vzadu ve skříni v krabici označené vybledlým černým nápisem jako OSTATKY. Dokonale Glennovi padly a já raději nechtěla vědět, odkud je vzala nebo proč byly na několika velmi neobvyklých místech zašité. Pod nylonovou bundou schovával zbraň, kterou odmítl odložit, já ale slizovou pistoli nechala doma. Proti bandě upírů by mi stejně k ničemu nebyla.

Na parkoviště zajela dodávka a zastavila na prázdném místě na jeho vzdáleném konci. Odtrhla jsem od ní oči a zadívala se na jasně osvětlené vydávací okénko pizzerie. Zatímco jsem přihlížela, vydali další pizzu a rozvážkové auto vyrazilo rychlostí, která napovídala, že pod kapotou ukrývá silný motor. Zdejší řidiči dobře vydělávali, protože si prosadili rizikový příplatek.

Zdálky se neslo tiché šplouchání vody. Na hladině řeky Ohio se odrážely dlouhé pruhy světel a vysoké budovy Cincinnati. Piscaryho pizzerie stála mezi luxusními kluby, restauracemi a bary na nábřeží. Dokonce tu mohly v přístavišti kotvit jachty − ale získat stůl s výhledem na řeku bylo tak pozdě v noci prakticky nemožné.

„Připraveni?“ zeptala se Ivy vesele a upravila si sako. V kožených kalhotách a hedvábné košili vypadala štíhle a dravě. Jedinou barvu v její tváři tvořila ostře rudá rtěnka. Namísto krucifixu si na krk pověsila řetízek z černého zlata − kříž nechala ve šperkovnici. Řetízek dokonale ladil s nákotníky. A dokonce si nalakovala nehty průhledným lakem, takže se jemně leskly.

Šperky a lak u ní byly tak neobvyklé, že když jsem je spatřila, zakryla jsem si démonské znamení místo koženým náramkem s talismany silným stříbrným. Bylo fajn pěkně se obléct, a dokonce jsem se pokusila udělat něco s vlasy. Střapatá kštice vypadala skoro jako účes.

Vydali jsme se ke dveřím a já se držela krok za Glennem. Inderlanďané se volně mísili, ale naše skupinka byla víc než neobvyklá a já doufala, že získáme potřebné informace a vypadneme dřív, než upoutáme pozornost. Z dodávky, která přijela s námi, se vyhrnula smečka dlaků a za hlasitého povyku se blížila.

„Glenne,“ řekla Ivy u dveří. „Držte jazyk za zuby.“

„Jasně,“ odsekl detektiv nepřátelsky.

Povytáhla jsem obočí a obezřetně ustoupila. Jenks se usadil na mé náušnici. „To bude zajímavé,“ zachechtal se.

Ivy popadla Glenna za límec, zvedla ho ze země a přirazila ho ke dřevěnému sloupu, který podpíral baldachýn. Překvapeně ztuhl, pak se pokusil nakopnout Ivy do břicha. Pustila ho, uhnula, znovu ho s upírskou rychlostí zvedla a praštila s ním o sloup. Glenn zasyčel bolestí a zalapal po dechu.

„Jú,“ zavýskl Jenks. „To bude ráno bolet.“

Podupávala jsem nohou a pohlédla na smečku dlaků. „Nemohli jste si to vyřídit doma?“ stěžovala jsem si.

„Podívej, ty zákusku,“ řekla Ivy klidně a přiblížila tvář k jeho. „Budeš držet klapačku. Neexistuješ, dokud ti nepoložím přímou otázku.“

„Táhni k čertu,“ vypravil ze sebe Glenn a tmavý obličej mu zrudl.

Zavrčel, když ho Ivy zvedla o kus výš. „Smrdíš jako člověk,“ pokračovala a oči jí zčernaly. „Piscaryho pizzerie je jen pro inderlanďany nebo lidské nevolníky. Celý a bez dvou dírek navíc se odsud dostaneš jen tehdy, když si budou všichni myslet, že jsi můj stín.“

Stín, pomyslela jsem si. Bylo to hanlivé označení. Další bylo nevolník. Nejpřesnější pojem ale byl hračka. Označoval člověka, kterého nedávno kousl upír, udělal z něj obyčejný zdroj sexu a potravy a mentálně ho k sobě připoutal. Podobní lidé byli udržováni v podřízeném postavení, dokud to šlo. Někdy celá desetiletí. Můj bývalý šéf Denon mezi ně taky patřil, dokud si nezískal přízeň upíra, který mu dal větší volnost.

Glennovi se na tváři objevil ošklivý výraz, vytrhl se jí a upadl. „Jdi se zvrátit, Tamwoodová,“ zachroptěl a promnul si krk. „Umím se o sebe postarat. Nebude to o nic horší než výlet do starého dobrého baru v Georgii.“

„Jo?“ zeptala se a založila si bledou ruku v bok. „Tam tě taky chtěl někdo sežrat?“

Smečka dlaků se prosmýkla okolo a vešla. Jeden sebou trhl a vykulil na mě oči a mě napadlo, jestli mi krádež ryby nezpůsobí problémy. Ven pronikly hudba a hovor a zase utichly, když se silné dveře zavřely. Povzdychla jsem si. Zdálo se, že mají narváno. Pravděpodobně budeme muset na stůl čekat.

Když Ivy otevřela dveře, nabídla jsem Glennovi ruku. Glenn pomoc odmítl, schoval si amulet proti svědění za košili a snažil se sebrat zbytky hrdosti, které Ivy zadupala do země. Jenks se vznesl z mého ramena a usadil se na jeho. „Sedni si jinam, skřítku,“ řekl a rozkašlal se.

„Ach ne,“ opáčil Jenks vesele. „Copak nevíš, že se tě žádný upír nedotkne, když ti na rameni sedí skřítek? Je to známá věc.“

Glenn zaváhal a já obrátila oči v sloup. Idiot.

Vešli jsme za Ivy. Dlačí smečku zrovna odváděli ke stolu. Restaurace byla plná, což nebylo ani během týdne nijak neobvyklé. Piscary měl tu nejlepší pizzu v Cincinnati a nebral rezervace. Teplo a hluk mě uvolnily a já si svlékla kabát. Hrubě otesané, silné trámy podpíraly nízký strop a po širokém schodišti se dolů neslo rytmické dupání do rytmu Stingova „Rehumanize Yourself“. Panoramatická okna nabízela výhled na černou řeku a město za ní. U mola kotvila třípatrová, obscénně drahá jachta a přístavní světla ozařovala jméno na přídi, SOLAR. Pohledná mládež v krátkých uniformách se výkonně pohybovala mezi stoly, přičemž někteří měli na sobě svůdnější oblečky než jiní. Většinou to byli lidští nevolníci, protože upírští zaměstnanci obvykle dohlíželi na divočejší dění nahoře.

Vrchní číšník povytáhl při pohledu na Glenna obočí. Že je vrchní, jsem poznala podle toho, že měl jen napůl rozhalenou košili a stálo to na jeho jmenovce. „Stůl pro tři? Osvětlený, nebo ne?“

„Osvětlený,“ ozvala jsem se, než mohla Ivy cokoli říct. Nechtěla jsem jít nahoru. Znělo to tam na můj vkus trochu příliš divoce.

„Pak musíte počkat patnáct minut. Můžete zatím zajít do baru.“

Povzdychla jsem si. Patnáct minut. Vždycky to je patnáct minut. Patnáct krátkých minut se protáhne na třicet, pak na čtyřicet a nakonec jste ochotní počkat ještě deset, abyste v jiné restauraci nemuseli absolvovat celý kolotoč zase od začátku.

Ivy odhalila zuby v úsměvu. Špičáky neměla o nic delší než já, zato ostré jako kočka. „Počkáme tady, děkuju.“

Vrchního její úsměv uchvátil, proto jen kývl. Hruď pod rozhalenou košilí měl posetou bledými jizvami. Číšníci se obvykle takto neoblékají, ale proč bych si měla stěžovat? Vypadal trochu změkčile, což se mi na mužích nelíbí, ale některým ženám ano. „Nebude to trvat dlouho,“ řekl, a když si všiml, že na něj hledím, otočil se ke mně. Vyzývavě pootevřel ústa. „Chcete si objednat hned?“

Kolem zrovna nesli pizzu. Odtrhla jsem od něj oči, pohlédla jsem na Ivy a pokrčila rameny. Nepřišli jsme na večeři, ale proč ne? Vonělo to tu nádherně.

„Jo,“ řekla Ivy. „Extra velkou. Se vším kromě papriky a cibule.“

Glenn se odvrátil od sletu čarodějnic, které jásaly nad přinesenou večeří. Dát si večeři u Piscaryho byla skutečná událost. „Říkala jsi, že nezůstaneme.“

Ivy se k němu otočila a oči jí zčernaly. „Mám hlad. Vadí ti to?“

„Ne,“ zamumlal.

Ivy se ihned ovládla. Věděla jsem, že tady nezupírovatí. Mohla by tím spustit řetězovou reakci u ostatních upírů a Piscary by za to určitě přišel o SVL. „Možná bychom si mohli k někomu přisednout. Umírám hlady,“ řekla a podupávala nohou.

SVL je zkratka pro Smíšenou veřejnou licenci. Znamená to, že v prostorech je striktně zakázáno pouštět žilou. Už od dob Zvratu je standardní pro všechna místa, kde se podává alkohol. Tvoří bezpečnou zónu, kterou my křehcí, smrtelní tvorové potřebujeme. Když se ocitne pohromadě víc upírů a jeden z nich pustí někomu žilou, ostatní nad sebou začnou ztrácet kontrolu. Není to velký problém, když všichni přítomní jsou upíři, ale lidem se nelíbí, když se z večera ve městě stane pro jejich milované věčnost na hřbitově. Anebo hůř.

Existují samozřejmě i kluby a bary bez SVL, ale nejsou tak populární a nevydělávají tolik peněz. Lidé mají místa se SVL rádi, protože v nich mohou bezpečně flirtovat, aniž by se partner přestal ovládat a rande skončilo krveprolitím. Tedy alespoň dokud se nedostanou do bezpečí ložnice, kde mohou podobnou věc přežít. A upíři mají SVL taky rádi − ledy se prolamují snadněji, když si váš doprovod nemusí dělat starosti s tím, že ho zakousnete.

Rozhlédla jsem se po napůl otevřené místnosti. Mezi hosty jsem viděla jen inderlanďany. I se SVL bylo jasné, že Glenn přitahuje pozornost. Hudba utichla a nikdo nepřihodil další čtvrťák. Kromě čarodějek v koutě a dlačí smečky vzadu bylo přízemí plné upírů ve svůdných oděvech od nedbalého po satén a krajky. Velkou část místnosti zabíralo něco, co vypadalo jako pohřební hostina.

Náhle jsem na krku ucítila teplý dech, trhla jsem sebou a jen Ivyin znepokojený pohled mi zabránil osobu, která na mě funěla, udeřit. Bleskurychle jsem se otočila, ale ostré odseknutí se mi zadrhlo v hrdle. Bezva. Kisten.

Živý upír byl Ivyin přítel a já ho neměla ráda. Jedním z důvodů byl fakt, že Kist je Piscaryho prostředník, pravá ruka mistra upíra, za kterého odvádí denní práci. Nepomohlo ani to, že mě Piscary jednou Kistovým prostřednictvím očaroval, což jsem do té doby považovala za nemožné. A ještě k tomu byl velice, velice hezký, v důsledku čehož byl, podle mého názoru, velice, velice nebezpečný.

Pokud Ivy byla nevěstou temnoty, pak Kist byl její ženich, a bůh mi pomoz, vypadal tak. Měl krátké blond vlasy, modré oči a díky strništi na bradě působily jeho jemné rysy drsně, takže tvořil sexy uzlíček příslibů a zábavy. Byl oblečený konzervativněji než obvykle, motorkářskou kůži a řetězy vyměnil za vkusnou košili a kalhoty. Ale pořád se choval, jako by ho vůbec nezajímalo, co si o něm ostatní myslí. Já si obula boty na podpatku, a on si naopak nevzal motorkářská bagančata, takže byl jen o chloupek vyšší než já, a nadčasový vzhled nemrtvého upíra se okolo něj třpytil jako příslib čekající na splnění. Pohyboval se s kočičí sebejistotou a měl dost svalů na to, aby byly příjemné na dotyk, ale zase ne tolik, aby vadily.

Měli s Ivy společnou minulost, o které jsem nic nevěděla, protože Ivy v té době silně praktikovala. Vždy ve mně vyvolával dojem, že když nezíská ji, spokojí se s její spolubydlící. Anebo s děvčetem odvedle. Anebo se ženou, kterou to ráno potkal v autobuse…

„Dobrý večer, lásko,“ vydechl s falešným britským přízvukem a v očích měl pobavený výraz, protože mě překvapil.

Odstrčila jsem ho prstem. „Tvůj přízvuk nestojí za zlámanou grešli. Jdi pryč a nevracej se, dokud se ho správně nenaučíš.“ Ale tep se mi zrychlil a z jizvy na krku se mi začalo šířit příjemné chvění, což mě vyplašilo. Zatraceně. Zapomněla jsem na to.

Pohlédl na Ivy, jako by žádal o svolení, a hravě si olízl rty, když uviděl její podmračený výraz. Zaškaredila jsem se, protože mě napadlo, že nepotřebuju její pomoc, abych se ho zbavila. Když zahlédla, jak se tvářím, podrážděně si odfrkla, odtáhla Glenna k baru a Jenkse zlákala na medový punč. Detektiv se ohlédl přes rameno, protože věděl, že se mezi námi třemi něco stalo, netušil ale co.

„Konečně sami.“ Kist se postavil vedle mě a rozhlédl se po restauraci. Cítila jsem z něj kůži, i když na sobě žádnou neměl. Alespoň pokud jsem viděla.

„To neznáš žádný lepší úvod?“ řekla jsem a zalitovala, že jsem Ivy poslala pryč.

„Nebyl to žádný úvod.“

Ramenem se skoro dotýkal mého, ale já odmítla ustoupit a dát najevo, že mi to vadí. Koukla jsem po něm. Očima těkal po hostech a zároveň zhluboka nasával můj pach, aby zjistil, jak se cítím. V uchu se mu třpytily dvě diamantové náušnice a já si vzpomněla, že ve druhém má jen jednu a zahojenou jizvu. Jediným pozůstatkem jeho obvyklého rebelského oděvu byl řetízek ze stejného zlata, jako měla Ivy. Uvažovala jsem, co tu asi dělá. Pro živé upíry existovala lepší místa, kde mohli najít společnost/zákusek.

Neustále neklidně pohyboval prsty a přitahoval můj pohled. Věděla jsem, že vypouští upírské feromony, aby mě uklidnil a uvolnil − a snadněji sežral − ale čím větší fešáci muži jsou, tím víc se mám na pozoru. Poklesla mi čelist, když jsem si uvědomila, že dýchám do rytmu s ním.

Byla to ta nejlepší jemná magie, zadržela jsem proto úmyslně dech, abych vypadla z rytmu, a viděla jsem, jak se usmál, sklopil hlavu a přejel si rukou po bradě. Obvykle dokázal neochotné oběti očarovat jen nemrtvý upír, ale díky tomu, že Kist je Piscaryho prostředník, získal část schopností svého mistra. Tady by se je ale neodvažoval použít. Ne když nás Ivy sledovala od baru přes láhev s vodou.

Znenadání jsem si uvědomila, že vyzývavě kolébá boky. „Nech toho,“ řekla jsem znechuceně a otočila se k němu. „U baru máš celý houf ženských, které z tebe nedokáží spustit oči. Jdi otravovat je.“

„Otravovat tebe je mnohem větší zábava.“ Zhluboka se nadechl mé vůně a naklonil se blíž. „Pořád voníš jako Ivy, ale nekousla tě ještě. Můj bože, ráda ji škádlíš, co?“

„Jsme kamarádky,“ prohlásila jsem uraženě. „Nejde po mně.“

„Pak jí nebude vadit, když já ano.“

Podrážděně jsem se odtáhla. Následoval mě, dokud jsem zády nenarazila na podpěrný sloup. „Nehýbej se,“ řekl, opřel se rukou o sloup vedle mojí hlavy a uvěznil mě, i když mezi námi zůstal volný prostor. „Potřebuju ti něco říct a nechci, aby to někdo slyšel.“

„Jako by nás někdo mohl přes ten kravál slyšet,“ ušklíbla jsem se a ruku za zády jsem zaťala v pěst, abych si nezaryla nehty do dlaně, kdybych mu musela jednu vrazit.

„Byla bys překvapená,“ zamumlal a upřeně se na mě zadíval. Pohlédla jsem mu do očí, našla v nich slabounký náznak černé a zároveň jsem ucítila, jak se mi jizva na krku z jeho blízkosti rozžhavila. Žila jsem s Ivy dost dlouho na to, abych poznala, kdy upírovi hrozí ztráta sebekontroly. On byl v pořádku, instinkty měl pod kontrolou a hlad utišený.

Byla jsem víceméně v bezpečí, proto jsem se uvolnila a svěsila ramena. Překvapeně rozevřel chtíčem zrudlé rty, když jsem přijala jeho blízkost. Oči mu zářily, dýchal malátně pomalu, naklonil se blíž a rty se dotkl mého ucha. Světlo se odrazilo v černém řetízku okolo jeho krku a já zvedla ruku. Řetízek byl teplý, což mě tak překvapilo, že jsem si s ním pohrávala, i když by bylo lepší, kdybych toho nechala.

Břinkot nádobí a hučení rozhovorů ustoupily a já vydechla do jeho tichého, nerozeznatelného šepotu. Zachvátil mě rozkošný pocit, jako kdyby mi žilami koloval rozžhavený kov. Nezajímalo mě, že pramení z jizvy, se kterou si pohrával; bylo to úžasné. A to ještě neřekl ani jedno srozumitelné slovo.

„Pane?“ ozvalo se za ním opatrně.

Kistovi se zadrhl dech. Na tři zabušení srdce se nepohnul a ramena se mu napjala podrážděním. Nechala jsem klesnout ruku.

„Někdo s tebou chce mluvit,“ řekla jsem a zadívala se na vrchního číšníka, který za ním neklidně přešlapoval. Pousmála jsem se. Kist se nebezpečně přiblížil porušení SVL a někdo vrchního poslal, aby tomu učinil přítrž. Zákony jsou dobrá věc. Udržují mě naživu, když udělám něco pitomého.

„Co?“ řekl Kist rázně. Zatím v jeho hlase vždy zaznívala jen vášnivá nevrlost, ale teď jsem v něm slyšela podtón, ze kterého mě mrazilo, a jeho nečekanost byla ještě působivější.

„Pane, vlkodlaci nahoře? Začínají se stahovat do smeček.“

Ach? pomyslela jsem si. To jsem nečekala.

Kist narovnal paži, odstrčil se od sloupu a tváří mu probleskla trpkost. Zhluboka, očistně jsem se nadechla. Cítila jsem nezdravě silné zklamání a jen znepokojivě slabý náznak úlevy.

„Říkal jsem, abys jim řekl, že nám došla oměj,“ řekl Kist. „Doslova z nich táhla.“

„Řekli jsme jim to, pane,“ protestoval vrchní a ucouvl, když ode mě Kist poodstoupil. „Ale opřeli se do Tarry a ta jim prozradila, že ještě nějakou máme, a dala jim ji.“

Kistova rozmrzelost se proměnila ve vztek. „Kdo pustil Tarru nahoru? Říkal jsem jí, že bude pracovat dole, dokud se dlačí kousnutí nezahojí.“

Kist pracuje u Piscaryho? Jaké překvapení. Ani mě nenapadlo, že dokáže být i užitečný.

„Přesvědčila Samuela, aby ji pustil nahoru, protože dostane lepší spropitné,“ řekl číšník.

„Sam…“ procedil Kist skrz zaťaté zuby. Na okamžik ho ovládly emoce a mě překvapilo, že dokáže myslet taky na něco jiného než na sex a krev. Stiskl plné rty a rozhlédl se po přízemí. „Dobrá. Všechny stáhni, jako bychom chystali narozeninové překvapení, pak ji odtamtud dostaň, než kvůli ní přijdou o hlavu. Už žádná oměj. Zákusek na účet podniku pro každého, kdo bude chtít.“

Blond strniště se mu ve světle zalesklo, když vzhlédl, jako by stropem viděl do patra. Hudba už zase duněla a dolů se nesla píseň Jeffa Becka „Loser“. Znělo to docela dobře, když se všichni opile pustili do zpěvu. Bohatším hostům v přízemí to, jak se zdálo, nevadilo.

„Piscary mě stáhne z kůže, pokud kvůli kousnutí dlaka ztratíme SVL,“ řekl Kist. „A i kdyby to bylo vzrušující, chci se zítra zase postavit na nohy.“

Kist se přiznal ke vztahu s Piscarym tak lehce, že mě to zaskočilo, i když asi nemělo. Přestože jsem si vždy spojovala pití krve se sexem, nebylo tomu tak, obzvláště když k výměně krve docházelo mezi živým a nemrtvým upírem. Oba na tom byli úplně jinak, asi proto, že jeden měl duši a druhý ne.

Většině živých upírů na „láhvi s krví“ záleží. Vybírají si partnery s péčí a obvykle − i když ne vždy − na základě své sexuální orientace, protože jsou jen rádi, když celá věc skončí sexem. Dokonce i když upíra štve hlad, pití krve často splňuje i emocionální potřebu, je to fyzické potvrzení emocionálního pouta podobně jako sex − ale nemusí tomu tak být vždy.

Nemrtví upíři jsou ještě pedantštější a vybírají si společníky s pečlivostí masového vraha. Jde jim o dominanci a citovou manipulaci, ne o vztah, takže jim na pohlaví nezáleží − i když ani nemrtví nepohrdnou sexem, protože jim propůjčí intenzivní pocit nadvlády, takže se i vztah s dobrovolným partnerem podobá spíše znásilnění. Podobný vztah je vždy jednostranný, přestože tomu ten, kdo upírovi dává krev, obvykle odmítá věřit a je přesvědčený, že jeho mistr je výjimka. Proto mě zarazilo, že Kist, jak se zdálo, po další schůzce s Piscarym přímo dychtí. Pohlédla jsem na mladého upíra vedle sebe a napadlo mě, jestli to není tím, že Kist získává od mistra sílu a postavení.

Kist netušil, o čem přemýšlím, a svraštil rozzlobeně obočí. „Kde je Sam?“ zeptal se.

„V kuchyni, pane.“

Zacukalo mu v oku. Kist na vrchního hleděl, jako by říkal: „Na co čekáš?“ A muž odspěchal.

Ivy se s lahví vody v ruce připlížila zezadu ke Kistovi a odtáhla mě od něj. „A to jsi tvrdil, že jsem byla hloupá, když jsem se rozhodla studovat policejní školu místo managementu?“ řekla. „Vypadáš skoro zodpovědně, Kistene. Dávej si pozor, jinak si zničíš reputaci.“

Kist odhalil ostré špičáky v úsměvu a opět v ničem nepřipomínal uštvaného manažera restaurace. „Má to i své výhody, Ivy, lásko,“ řekl a objal ji kolem ramen s familiárností, kterou tolerovala jen okamžik, než ho uhodila. „Kdybys potřebovala práci, přijď za mnou.“

„Strč si ji do zadku, Kiste.“

Zasmál se, sklopil hlavu a lstivě na mě pohlédl. Nahoru po širokém schodišti vyrazila skupinka číšníků a číšnic, tleskala a zpívala nějakou připitomělou písničku. Působili protivně, ale neškodně, a už vůbec ne jako záchranná četa. Zvedla jsem obočí. Kist v tom byl dobrý.

Jako by mi četl myšlenky, naklonil se blíž. „V posteli jsem ještě lepší, lásko,“ zašeptal a jeho dech mě hluboko uvnitř rozkoší rozechvěl.

Než jsem ho mohla odstrčit, odsunul se a s úsměvem odešel. V půli cesty do kuchyně se otočil, aby zjistil, jestli ho sleduju. Sledovala jsem ho. K čertu, všechny ženské v restauraci − živé, mrtvé i ty někde uprostřed − ho sledovaly.

Odtrhla jsem od něj oči, otočila se k Ivy a s překvapením jsem zjistila, že se tváří nepřístupně. „Už se ho nebojíš,“ řekla jednotvárně.

„Ne,“ odpověděla jsem a samotnou mě to překvapilo. „Asi proto, že umí i něco jiného než jen flirtovat.“

Odvrátila se. „Kist umí spoustu věcí. Užívá si, když mu někdo dominuje, ale co se týká obchodu, dokáže kohokoli hravě rozdrtit. Piscary by si nezvolil za prostředníka hlupáka, ať už by chutnal jakkoli dobře.“ Stiskla rty tak pevně, až jí zbělely. „Stůl je připravený.“

Zadívala jsem se stejným směrem jako ona, na jediný prázdný stůl u stěny daleko od oken. Po Kistově odchodu se k nám připojili Glenn s Jenksem, společně jsme se propletli mezi stoly, usadili se na půlkruhové lavici zády ke stěně − inderlanďanka, člověk, inderlanďanka − a čekali, až si nás najde číšník.

Jenks se posadil na nízko visící lustr a světlo, které mu prozařovalo křídla, vrhalo na stůl zelené a zlaté odlesky. Glenn se mlčky rozhlížel a vší silou se snažil netvářit rozpačitě při pohledu na zjizvené číšníky a číšnice. Ať už se jednalo o ženu či muže, všichni do jednoho byli mladí, atraktivní, usmívali se a tvářili se tak dychtivě, až se mi dělalo zle.

Ivy už o Kistovi dál nemluvila, za což jsem byla vděčná. Zahanbovalo mě, jak snadno mě ovlivňovaly upíří feromony a měnily mé odmítnutí ve vstřícnost. Kvůli obrovskému množství upířích slin, které do mě démon napumpoval, když se mě pokoušel zabít, mi proti upírským feromonům nezůstala prakticky žádná odolnost.

Glenn se opatrně opřel lokty o stůl. „Ještě jsi mi neřekla, jak dopadla hodina.“

Jenks se zasmál. „Bylo to peklo na zemi. Dvě hodiny neustálých výtek a shazování.“

Poklesla mi čelist. „Jak to víš?“

„Vplížil jsem se zpátky dovnitř. Co jsi té ženské provedla, Rachel? Přejela jsi jí kočku?“

Zahořela mi tvář. Skutečnost, že Jenks všechno slyšel, celou věc ještě zhoršovalo. „Je to babizna,“ řekla jsem. „Glenne, pokud ji chceš kvůli vraždám vyslechnout, klidně můžeš. Už ví, že je podezřelá. Objevila se u ní IBA a pořádně ji to vytočilo. Ale nenašla jsem nic, co by se třeba jen vzdáleně podobalo motivu nebo vině.“

Glenn sundal ruce ze stolu a opřel se. „Nic?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jen to, že Dan měl po páteční hodině pohovor. Asi to byla ta velká věc, kterou chtěl říct Sáře Jane.“

„V pátek v noci vynechal všechny hodiny,“ řekl Jenks. „Prostě se z nich odepsal a zaplatil pokutu. Asi to udělal mailem.“

Zamžourala jsem na skřítka, který se usadil vedle žárovky, aby se zahřál. „Jak to víš?“

Křenil se a křídly mával tak rychle, že nebyla vidět. „Během přestávky jsem zkontroloval přijímací kancelář. Myslíš, že jsem s tebou šel jen proto, že na tvém rameni vypadám dobře?“

Ivy bubnovala nehty do stolu. „Vy tři neplánujete mluvit celou noc o práci, že ne?“

„Malá Ivy!“ ozval se silný hlas a všichni jsme vzhlédli. Malý, štíhlý muž v zástěře se ladně proplétal mezi stoly a hnal se restaurací k nám. „Moje Ivy!“ zvolal, aby ho bylo přes rámus slyšet. „Jsi zpátky! A přivedla sis přátele!“

Pohlédla jsem na Ivy a překvapilo mě, když jí lehce znachověly bílé tváře. Malá Ivy?

„Malá Ivy?“ řekl Jenks z výšky. „Co to, k čertu, je?“

Ivy zahanbeně vstala a objala muže, který se u nás zastavil. Tvořili zvláštní pár, protože byl o víc než deset centimetrů menší. Otcovsky ji poplácal po zádech. Pozvedla jsem obočí. Objala ho?

Kuchařovy černé oči se třpytily radostí. Ucítila jsem rajčatovou pastu a krev. Očividně to byl praktikující upír. Ale nedokázala jsem říct, jestli je mrtvý.

„Ahoj, Piscary,“ řekla Ivy, když se posadila. S Jenksem jsme si vyměnili pohledy. To je Piscary? Jeden z nejmocnějších upírů v Cincinnati? Ještě nikdy jsem neviděla nenápadnějšího upíra.

Piscary byl dokonce o několik centimetrů nižší než já, měl štíhlou, dobře tvarovanou postavu a pohyboval se s línou lehkostí. Úzký nos, široko posazené oči mandlového tvaru a tenké rty mu propůjčovaly exotický vzhled. Tmavé oči mu zářily, když si sundal kuchařskou čepici a zastrčil si ji za tkanici zástěry. Holil si hlavu a jeho medově jantarová kůže se ve světle lustru nad stolem leskla. Lehká, světlá košile a kalhoty mohly pocházet z obchodu, ale nějak jsem o tom pochybovala. Vypadal v nich, jako by patřil ke střední třídě, a jeho dychtivý úsměv celou iluzi jen podtrhoval. Piscary řídil velkou část cincinnatské temné strany, ale při pohledu na něj jsem přemýšlela jak.

Má obvykle zdravá nedůvěra k nemrtvým upírům zesílila v ostražitou opatrnost. „Piscary?“ zeptala jsem se. „Jako Piscaryho pizzerie?“

Upír se usmál a odhalil zuby. Byly delší než Ivyiny − byl opravdu nemrtvý − a na pozadí jeho snědé pleti zářily bělostí. „Ano, Piscaryho pizzerie je moje.“ Hlas měl na tak malou postavu hluboký a zdálo se, jako by v sobě nesl sílu písku a větru. Slabý přízvuk mě přiměl uvažovat o tom, jak dlouho mluví anglicky.

Ivy si odkašlala a odvrátila se od jeho bystrých, tmavých očí. Pohled na jeho zuby ve mně z neznámého důvodu nevyvolal instinktivní úlek. „Piscary,“ řekla Ivy, „to jsou Rachel Morganová a Jenks, moji obchodní partneři.“

Jenks slétl dolů na pepřenku, Piscary na něj kývl, pak se obrátil ke mně. „Rachel Morganová,“ řekl pomalu a precizně. „Čekal jsem, kdy vás malá Ivy přivede. Asi se bojí, že jí řeknu, že už si s vámi nemůže dál hrát.“ Zkroutil rty v úsměvu. „Jsem okouzlen.“

Zadržela jsem dech, když s uhlazeností, která naprosto neodpovídala jeho vzhledu, vzal moji ruku do své. Přiblížil si mé prsty ke rtům. Tep se mi zrychlil, ale měla jsem pocit, jako by mé srdce bylo jinde. Zhluboka se nadechl, jako by cítil krev, která mi kolovala žilami. Potlačila jsem chvění a zaťala zuby.

Piscaryho oči měly barvu černého ledu. Odvážně jsem mu pohled oplatila, protože mě zaujaly náznaky v jejich hlubinách. Piscary se odvrátil jako první a já se mu rychle vysmekla. Byl dobrý. Opravdu dobrý. Použil auru k tomu, aby mě okouzlil, ne vylekal. To uměli jen staří. A démonská jizva se ani neozvala. Nevěděla jsem, jestli je to dobré znamení nebo zlé.

Moji nečekanou a nepokrytou podezřívavost odměnil Piscary dobrosrdečným smíchem a posadil se na lavici vedle Ivy, protože se kolem snažili projít tři číšníci obtěžkaní talíři. Glennovi očividně vůbec nevadilo, že ho Ivy nepředstavila, a Jenks držel jazyk za zuby. Ramenem jsem se tiskla ke Glennovi. Jak se snažil udělat místo Piscarymu, málem mě shodil z lavice, takže jsem sotva dřepěla na okraji.

„Měla jsi mi říct, že přijdeš,“ řekl Piscary. „Rezervoval bych vám stůl.“

Ivy pokrčila rameny. „Jeden jsme sehnali.“

Piscary se pootočil k baru a křikl: „Přineste láhev červeného ze sklepení Tamwoodových!“ Na rtech se mu usadil lstivý úsměv. „Tvé matce nebude chybět.“

S Glennem jsme si vyměnili ustarané pohledy. Láhev červeného? „Ach, Ivy?“ zeptala jsem se.

„Dobrý bože,“ řekla. „Je to víno. Klid.“

Klid, pomyslela jsem si. To se snadno řekne, mně ale visel zadek napůl z lavice a byla jsem obklopená upíry.

„Už jste si objednali?“ zeptal se Piscary Ivy, ale dusivý pohled upíral na mě. „Získal jsem sýr, který při zrání využívá nové kultury plísní. Dovezli mi ho až z Alp.“

„Ano,“ řekla Ivy. „Extra velkou se…“

„Se vším kromě cibule a papriky,“ dokončil, odhalil zuby v širokém úsměvu a odvrátil se.

Když ode mě odtrhl pohled, nahrbila jsem ramena. Vypadal jako přátelský kuchař a to mě děsilo víc, než kdyby se tu svůdně plížil, vysoký a hubený v krajkách a v hedvábí.

„Ha!“ vyštěkl a já málem vyskočila. „Připravím ti večeři, malá Ivy.“

Ivy se usmála a vypadala v tu chvíli na deset. „Děkuju, Piscary. To bych byla moc ráda.“

„Jasně že bys byla. Něco zvláštního. Něco nového. Na účet podniku. Bude to můj nejlepší výtvor!“ prohlásil odvážně. „Pojmenuji ho po tobě a po tvém stínu.“

„Nejsem její stín,“ řekl Glenn napjatě, zůstal ale sedět schoulený a oči upíral na stůl.

„Nemluvil jsem o vás,“ odpověděl Piscary a já vytřeštila oči.

Ivy neklidně poposedla. „Rachel… taky není můj… stín.“

Znělo to provinile a starý upír se zatvářil zmateně. „Opravdu?“ řekl a Ivy viditelně ztuhla. „Tak co s ní děláš, malá Ivy?“

Odmítala vzhlédnout od stolu. Piscary se mi znovu zadíval do očí. Srdce mi bušilo a v jizvě po démonově kousnutí na krku mě lehce šimralo. Stůl mi najednou připadal přecpaný. Měla jsem pocit, jako by se na mě ze všech stran někdo lepil, a začínala mě zmáhat klaustrofobie. Tolik mě to šokovalo, až jsem vydechla a zadržela dech. Zatraceně.

„Na krku máte zajímavou jizvu,“ řekl Piscary a mně se zdálo, jako by svým hlasem prohmatával moji duši. Bolelo to a zároveň to bylo nesmírně příjemné. „Od upíra?“

Nevědomky jsem zvedla ruku ke krku. Ránu zašila Jenksova manželka a drobounké stehy téměř nebyly vidět. Nelíbilo se mi, že si jí všiml. „Od démona,“ řekla jsem a nezajímalo mě, jestli to Glenn poví tátovi, nebo ne. Nechtěla jsem, aby si Piscary myslel, že mě kousl upír, Ivy ani kdokoli jiný.

Piscary lehce překvapeně povytáhl obočí. „Vypadá upírsky.“

„To vypadal i démon, když mi ji způsobil,“ řekla jsem a při vzpomínce se mi stáhl žaludek.

Starý upír kývl. „Ach, tak to by to vysvětlovalo.“ Usmál se a mě zamrazilo. „Znásilněná panna, na jejíž krev si nikdo nečiní nárok. Jste rozkošná, slečno Morganová. Už se nedivím, že vás přede mnou malá Ivy schovávala.“

Otevřela jsem ústa, ale nevěděla jsem, co říct.

Bez varování se postavil. „Večeře bude za chvíli hotová.“ Sklonil se k Ivy a zašeptal: „Promluv si s matkou. Chybíš jí.“

Ivy sklopila oči. S ledabylou ladností sebral Piscary kolemjdoucímu číšníkovi podnos s talíři a chlebovými tyčinkami. „Užijte si dnešní večer,“ řekl a postavil je na náš stůl. Zamířil zpátky do kuchyně a cestou se několikrát zastavil, aby pozdravil lépe oblečené hosty.

Zírala jsem na Ivy a čekala na vysvětlení. „No?“ řekla jsem kousavě. „Vysvětlíš mi, proč si Piscary myslel, že jsem tvůj stín?“

Jenks se zachechtal, založil si ruce v bok a zaujal na pepřence pózu Petra Pana. Ivy provinile pokrčila rameny. „Ví, že bydlíme pod jednou střechou. Prostě předpokládal…“

„Jo, chápu.“ Podrážděně jsem sebrala chlebovou tyčinku a opřela jsem se o stěnu. Ať už se na můj vztah s Ivy díváte z jakéhokoli úhlu, je divný. Ona se snaží abstinovat, i když volání krve se téměř nedá odolat. Kdyby podlehla instinktům, jako čarodějka bych ji dokázala zastavit magií. Jednou už jsem to udělala a ta vzpomínka jí pomáhala držet hlad na uzdě a bránila jí přiblížit se.

Ale vadilo mi, že ze studu dovolila, aby si Piscary myslel, co si myslet chce − styděla se za to, že se otočila zády k nechtěnému dědictví. Díky spolubydlící mohla lhát světu a předstírat, že je normální upírka, která žije se zdrojem krve, a přesto zůstat svému provinilému tajemství věrná. Říkala jsem si, že mi to nevadí, že mě tak chrání před ostatními upíry. Ale někdy… někdy mě dost dráždilo, že si všichni myslí, že jsem Ivyina hračka.

Moje trucování přerušil číšník, který přinesl víno, mírně teplé, jak ho pije většina upírů. Bylo už otevřené a Ivy se chopila láhve, nalila víno do tří sklenic a celou dobu se přitom vyhýbala mému pohledu. Jenks si vystačil s kapkou na hrdlu láhve. Naštvaně jsem sebrala sklenku, opřela se a sledovala ostatní hosty. Nemínila jsem pít, protože síra, kterou se víno ošetřuje, mi nesedí. Řekla bych to Ivy, ale nic jí do toho nebylo. Nemůže za to fakt, že jsem čarodějka, je to prostě osobní slabost, která mi působí bolest hlavy a takovou citlivost na světlo, že se musím schovat ve svém pokoji a na oči si položit vlhký hadr. Má to co dělat s dětskou nemocí, kvůli níž jsem až do puberty trávila spoustu času v nemocnici. S radostí jsem dala přednost citlivosti na síru před mizérií, již jsem zažívala jako dítě, když jsem byla slabá a nemocná z toho, jak se mě tělo snažilo zabít.

Znovu se rozezněla hudba a nepokoj, který ve mně Piscary vyvolal, se pomalu rozplynul, zahnán hudbou a hovory v pozadí. Poté co s námi promluvil Piscary, všichni Glenna ignorovali. Otřesený muž lokal víno, jako by to byla voda. S Ivy jsme si vyměnily pohledy, když si roztřesenýma rukama dolil. Přemýšlela jsem, jestli se opije, anebo se pokusí dnešní večer přečkat střízlivý. Usrkl z další sklenky a já se usmála. Asi tak trochu z obojího.

Glenn střelil opatrným pohledem po Ivy a naklonil se ke mně. „Jak ses mu mohla dívat do očí?“ zašeptal, takže jsem ho přes kravál sotva slyšela. „Nebála ses, že tě očaruje?“

„Je mu víc než tři sta let,“ řekla jsem a uvědomila si, že Piscaryho přízvuk pochází ze staré Anglie. „Kdyby mě chtěl očarovat, nemusel by mi hledět do očí.“

Tvář pod krátce zastřiženým vousem mu zesinala a odtáhl se. Nechala jsem ho, ať o tom chvíli přemýšlí, a trhla jsem hlavou, abych upoutala Jenksovu pozornost. „Jenksi,“ řekla jsem tiše. „Co kdyby ses zaletěl podívat dozadu? Zkontroloval kuchyňku pro zaměstnance? Zjistil, jak to tam vypadá?“

Ivy si dolila. „Piscary ví, že jsme tady z nějakého důvodu,“ řekla. „Poví nám, co chceme vědět. Jenkse jen načapají.“

Skřítek se naježil. „Jdi se zvrátit, Tamwoodová,“ zavrčel. „Proč jsem tady, když se nesmím porozhlédnout kolem? V den, kdy se nedokážu vyhnout pekaři…“ Zmlkl. „No,“ řekl, „jo. Budu hned zpátky.“ Ze zadní kapsy vytáhl červený šátek a uvázal si ho okolo pasu. Byla to skřítkovská verze bílé vlajky a všem skřítkům a vílám říkala, že nepytlačí na jejich území. Nosil ho u sebe pro případ, že by narazil na někoho, kdo by žárlivě střežil své území. Vznesl se skoro ke stropu a odbzučel do kuchyně.

Ivy zavrtěla hlavou. „Chytí ho.“

Pokrčila jsem rameny a přisunula si blíž chlebové tyčinky. „Neublíží mu.“ Znovu jsem se opřela, sledovala, jak se spokojení hosté baví, a uvažovala, jak už je to dlouho, co jsme si s Nickem naposledy někam vyšli. Zrovna jsem se zakousla do druhé tyčinky, když se objevil číšník. U stolu panovalo ticho, ale teď ho naplnilo očekávání, když odklidil drobky a použité talíře. Pod límečkem modré saténové košile měl velké jizvy, přičemž ty nejnovější byly stále zarudlé a vypadaly bolestivě. Usmíval se na Ivy trochu příliš dychtivě, jako štěně. Nenáviděla jsem to a uvažovala, jaké asi měl sny, než se stal něčí hračkou.

Zašimralo mě v démonském kousnutí. Přelétla jsem pohledem přecpanou místnost a zjistila, že nám jídlo nese sám Piscary. Hlavy se za ním otáčely, asi zlákány báječnou vůní, která se linula z podnosu. Rozhovory okolo umlkly. Piscary postavil podnos na stůl a po tváři se mu rozlil dychtivý úsměv. U někoho s tak obrovskou mocí působila touha po uznání kuchařských schopností divně. „Říkám tomu Temereova nouze,“ řekl.

„Ach, můj bože!“ pronesl Glenn znechuceně a jeho hlas se rozlehl místností. „Jsou v tom rajčata!“

Ivy ho praštila loktem do břicha tak silně, až mu vyrazila dech. V restauraci se rozhostilo dokonalé ticho, jen z patra se nesly zvuky, a já na Glenna zírala. „Ach, jak báječné,“ zasípal.

Piscary střelil po Glennovi pohledem a profesionálně pizzu rozřezal. Z vůně roztaveného sýra a omáčky se mi sbíhaly sliny v ústech. „Voní to báječně,“ řekla jsem s obdivem a předchozí nedůvěru umlčela chuť k jídlu. „Moje pizzy nikdy takhle nevypadají.“

Malý muž povytáhl tenká, téměř neexistující obočí. „Používáte omáčku ze sklenice.“

Kývla jsem a přemýšlela, jak to ví.

Ivy se zadívala ke kuchyni. „Kde je Jenks? Na tohle by tu měl být.“

„Hrají si s ním v kuchyni,“ řekl Piscary lehce. „Umím si představit, že bude za chvíli zpátky.“ Nemrtvý upír přesunul první kus na Ivyin talíř, druhý na můj a třetí na Glennův. Detektiv znechuceně odsunul talíř prstem. Ostatní hosté si šeptali a čekali na naši reakci na Piscaryho nejnovější výtvor.

S Ivy jsme se hned pustily do jídla. Sýr silně voněl, ale ne tak silně, aby přehlušil vůni koření a rajčat. Ukousla jsem a zavřela oči blahem. Na pizze bylo právě dost rajčatové omáčky na to, aby podtrhla chuť sýra. A právě dost sýra na to, aby podtrhl chuť ostatních přísad. Nezajímalo mě, jestli je na pizze síra, protože byla tak dobrá. „Ach, spalte mě na hranici,“ zasténala jsem a žvýkala. „Je to naprosto báječné.“

Piscary kývl a vyholená hlava se mu zaleskla. „A co ty, malá Ivy?“

Ivy si utřela bradu. „Pro tohle bych vstala z mrtvých.“

Povzdychl si. „Do svítání mám tedy klid.“

Zpomalila jsem žvýkání a spolu s ostatními jsem se otočila ke Glennovi. Seděl ztuhle mezi Ivy a mnou a zatínal zuby odhodláním a nevolností. „Ach,“ řekl a pohlédl dolů na pizzu. Polkl a zdálo se, že nevolnost vyhrála.

Piscary se přestal usmívat a Ivy se na Glenna zamračila. „Sněz to,“ řekla hlasitě, aby to celá restaurace slyšela.

„A začni špičkou, ne kůrkou,“ varovala jsem ho.

Glenn si olízl rty. „Jsou na tom rajčata,“ řekl a já našpulila rty. Doufala jsem, že právě tomu se vyhneme. Jeden by si myslel, že jsme mu naservírovali živé housenky.

„Nebuď zbabělec,“ řekla Ivy sžíravě. „Pokud si opravdu myslíš, že T4 Andělský virus přeskočil čtyřicet generací rajčat a objevil se v úplně nové odrůdě jen kvůli tobě, požádám Piscaryho, aby tě před odchodem kousl. Tak nezemřeš, jenom se z tebe stane upír.“

Glenn se rozhlédl a pochopil, že bude muset kus sníst, jinak se odsud ve zdraví nedostane. Viditelně polkl a nešikovně se chopil pizzy. Zavřel pevně oči a otevřel ústa. Rámus v patře se zdál nesmírně hlasitý, jak všichni dole se zatajeným dechem přihlíželi.

Zakousl se a tvář se mu zkroutila. Sýr vytvořil dva visuté můstky od jeho rtů k pizze. Dvakrát přežvýkl, pak pootevřel oči. Jeho žvýkání se zpomalilo. Ochutnal. Pohlédl mi do očí a já kývla. Pomalu odtáhl pizzu od úst a sýr se přetrhl.

„Ano?“ Piscary se opřel rukama o stůl a upřímně ho zajímalo, co si o jeho kuchařském umění myslí člověk. Glenn byl pravděpodobně první člověk za čtyři desetiletí, který ho okusil.

Glennova tvář se vyprázdnila. Polkl. „Ach,“ zamumlal napůl plnými ústy. „Je to, ach… dobré.“ Zatvářil se šokovaně. „Je to opravdu dobré.“

Celá restaurace si oddychla. Piscary se vytáhl do celé své malé výšky, očividně potěšen, a hovory okolo se nanovo vzrušeně rozproudily. „Jste tady kdykoli vítán, detektive,“ řekl a Glenn ztuhl. Očividně ho zaskočilo, že ho odhalili.

Piscary si přitáhl židli za sebou a otočil ji. Posadil se ke stolu naproti nám a díval se, jak jíme. „Tak,“ řekl, když Glenn nadzvedl sýr a prohlédl si rajčatovou omáčku pod ním. „Nepřišli jste na večeři. Co pro vás mohu udělat?“

Ivy odložila pizzu na talíř a natáhla se pro víno. „Pomáhám Rachel při hledání pohřešované osoby,“ řekla a zbytečně si odhodila dlouhé vlasy dozadu. „Jednoho z tvých zaměstnanců.“

„Problémy, malá Ivy?“ zeptal se Piscary a zvučný hlas mu překvapivě zněžněl lítostí.

Usrkla jsem vína. „To se snažíme zjistit, pane Piscary. Jde o Dana Smathera.“

Piscary hleděl na Ivy a jemné vrásky se mu nakrčily v lehké zamračení. Zavrtěla se tak nepatrně, že bych si toho skoro nevšimla, a tvářila se zároveň ustaraně i vzdorně.

Obrátila jsem se ke Glennovi. Stahoval sýr z pizzy. Šokovaně jsem zírala, jak si ho opatrně cpe do pusy. „Můžete nám říct, kdy jste ho naposledy viděl, pane Piscary?“ zeptal se a očividně ho víc zajímalo kuchání pizzy než výslech.

„Zajisté.“ Piscary hleděl na Glenna se svraštělým čelem, jako by si nebyl jistý, jestli se má cítit uražen nebo potěšen tím, jak jí jeho pizzu, ze které už zůstalo jen těsto a rajčatová omáčka. „Brzy ráno v sobotu, po práci. Ale Dan nezmizel. Dal výpověď.“

Svaly na tváři mi ochably překvapením. Po třech úderech srdce jsem přimhouřila rozzlobeně oči. Všechno do sebe začínalo zapadat a skládačka byla mnohem menší, než jsem si myslela. Měl velký pohovor, odepsal se z hodin, dal výpověď a nepřišel na „musíme si promluvit“ večeři s přítelkyní. Zalétla jsem pohledem ke Glennovi, který mi věnoval krátký, znechucený pohled, protože očividně dospěl ke stejnému závěru. Dan nezmizel; našel si dobrou práci a holce z malého města dal kopačky.

Odstrčila jsem sklenku a bojovala s depresí. „Dal výpověď?“ řekla jsem.

Nenápadný upír se ohlédl přes rameno po vstupních dveřích, kterými dovnitř vtrhla skupina neurvalých mladých upírů. Vypadalo to, jako by se k nim seběhli všichni číšníci a začali je objímat a pokřikovat na ně. „Dan patřil k mým nejlepším řidičům,“ řekl. „Bude mi scházet. Ale přeji mu hodně štěstí. Říkal, že kvůli něčemu takovému chodil do školy.“ Smetl si mouku ze zástěry. „Myslím, že se zmínil o práci v bezpečnosti.“

S Glennem jsme si vyměnili unavené pohledy. Ivy se napřímila a dál se tvářila napjatě. Ovládl mě nepříjemný pocit. Nechtěla jsem Sáře Jane říct, že ji přítel nechal. Danovi se naskytla šance udělat kariéru a spálil za sebou všechny mosty, zbabělec jeden. Vsadila bych se, že měl někde druhou přítelkyni. Pravděpodobně se u ní schovával, nechával Sáru Jane v přesvědčení, že leží mrtvý někde v uličce, a smál se, zatímco ona krmila jeho kočku.

Piscary pokrčil rameny a vložil do pohybu celé drobné tělo. „Kdybych věděl, že se vyzná v ochraně a bezpečnosti, možná bych mu udělal lepší nabídku, ale přebít pana Kalamacka není jednoduché. Jsem jenom prostý restauratér.“

Při Trentově jméně jsem sebou trhla. „Kalamack?“ řekla jsem. „Získal práci u Kalamacka?“

Piscary kývl a Ivy ztuhla. Pizzy se po prvním soustu ani nedotkla. „Ano,“ řekl. „Jeho přítelkyně prý pro pana Kalamacka taky pracuje. Myslím, že se jmenuje Sára? Pokud ho hledáte, měli byste se poptat u ní.“ Věnoval nám ďábelský úsměv. „Řekl bych, že to byla ona, kdo mu práci sehnal, pokud chápete, co tím chci říct.“

Chápala jsem, ale podle všeho to Sára Jane neudělala. Srdce mi bušilo a začínala jsem se potit. Věděla jsem to. Věděla jsem, že čaroděje vraždí Trent. Nalákal Dana na příslib práce a pravděpodobně ho oddělal, když se Dan pokusil vycouvat, poté co si uvědomil, na které straně práva Trent stojí. Byl to on. U Zvratu, já to věděla!

„Děkuju vám, pane Piscary,“ řekla jsem. Chtěla jsem už jít, protože jsem se potřebovala pustit do vaření lektvarů. Žaludek se mi stáhl a příjemná chuť pizzy spolu s hltem vína mi zkysly v břiše vzrušením. Trente Kalamacku, pomyslela jsem si hořce, jsi můj.

Ivy odložila prázdnou sklenici na stůl. Vítězoslavně jsem na ni pohlédla, ale moje radost zeslábla, když jsem viděla, že si znovu dolévá. Nikdy si nedala víc než jednu sklenku, protože se bála, že by se mohla přestat ovládat. Vzpomněla jsem, jak zareagovala v kuchyni, když jsem jí řekla, že znovu půjdu po Kalamackovi.

„Rachel,“ řekla s pohledem upřeným na víno. „Vím, na co myslíš. Přenechej to FIK. Nebo zajdi za IBA.“

Glenn ztuhl, ale mlčel. Při vzpomínce na její prsty na svém hrdle jsem snadno našla neurčitý tón. „Budu v pořádku,“ řekla jsem.

Piscary vstal. Holou hlavou ani nedosáhl na lustr. „Přijď mě zítra navštívit, malá Ivy. Musíme si promluvit.“

Přepadl ji stejný strach jako včera. Dělo se tu něco, o čem jsem nevěděla, a nebylo to dobré. Budeme si s Ivy muset promluvit.

Padl na mě Piscaryho stín a já vzhlédla. Obličej mi ztuhl. Stál příliš blízko a pach krve přebil ostrou vůni rajčatové omáčky. Zadíval se černýma očima do mých a něco se změnilo, jako když nečekaně praskne led.

Ani se mě nedotkl, přesto mě blaženě zamrazilo, když vydechl. Vytřeštila jsem překvapeně oči. Jeho dech následoval jeho myšlenky mojí bytostí, protékal mnou a měnil se v teplou vlnu, která se do mě vpíjela jako voda do písku. Jeho myšlenky pronikly až na dno mé duše, a když zašeptal něco nesrozumitelného, odrazily se zpátky.

Dech se mi zadrhl v hrdle a v jizvě na krku mi začalo tepat do rytmu mého srdce. Ovládl mě šok a seděla jsem bez hnutí, protože z jizvy se šířily přísliby budoucí extáze. Vytřeštila jsem oči náhlým chtíčem a dech se mi zrychlil.

Piscary na mě hleděl vědoucím pohledem. Znovu jsem se nadechla a zadržela dech ve snaze potlačit hlad, který ve mně narůstal. Nechtěla jsem krev. Chtěla jsem jeho. Chtěla jsem, aby se mi zakousl do krku, přirazil mě ke stěně, zaklonil mi hlavu a pil moji krev, aby ve mně vyvolal extázi lepší než sex. Touha bušila do mého odhodlání a dožadovala se odpovědi. Seděla jsem ztuhle, nedokázala se pohnout a srdce mi tlouklo.

Jeho mocný pohled sklouzl na můj krk. Zachvěla jsem se a pohnula se, vyzývala jsem ho. Vábení sílilo, bylo svůdně naléhavé. Očima hladil mé démonské kousnutí. Zavřela jsem oči pod tíhou bolestivého příslibu. Kdyby se mě jen dotkl… Stačilo by mi to. Nevědomky jsem zvedla ruku ke krku. V mém nitru se svářely hrůza a slastné opojení a vše překrývala bolestivá potřeba.

Ukaž, Rachel. Cítila jsem, jak se mnou rozléhá jeho hlas. A v myšlence se ukrýval rozkaz. Krásné, nádherné, bezmyšlenkovité nutkání. Můj chtíč se proměnil v očekávání. To všechno bude mé, a ještě víc… už brzy. Bylo mi teplo a cítila jsem se spokojená, prstem jsem si přejela od ucha dolů ke klíční kosti a téměř jsem se otřásla, když jsem nehtem zavadila o jizvy. Hučení hovorů utichlo. Byli jsme sami, ukryti v nejasném víru očekávání. Očaroval mě. Nezajímalo mě to. Bůh mi pomoz, byl to tak příjemný pocit.

„Rachel?“ zašeptala Ivy a já mrkla.

Ruku jsem si tiskla ke krku. Cítila jsem pod ní tep. Místnost i kravál se rázem vrátily a mě zalil bolestivý nával adrenalinu. Piscary klečel přede mnou, jednu ruku měl položenou na mé a vzhlížel ke mně. Černý pohled měl ostrý a jasný, nadechl a nasál do plic můj výdech.

„Ano,“ řekl a sundal ruku z mé. Stáhl se mi žaludek. „Malá Ivy byla velmi neopatrná.“

Téměř jsem lapala po dechu, zírala jsem na svá kolena a nečekaný strach jsem zatlačila do pozadí spolu s touhou po jeho dotyku. Démonská jizva na krku naposledy zapulzovala. Tiše jsem vypustila zadržený dech. Nesla se v něm touha a já se za to nenáviděla.

Ladně vstal. Zírala jsem na něj a viděla, že ví a chápe, co mi provedl. Piscaryho moc byla tak intimní a sebejistá, že ho po právu ani nenapadlo, že bych mohla vzdorovat. Vedle něj působil Kist jako dítě, i když si půjčoval pánovy schopnosti. Jak bych se ještě někdy mohla Kistena bát?

Glenn na mě vytřeštěně, nejistě zíral. Přemýšlela jsem, jestli ví, co se stalo.

Ivy svírala stopku prázdné sklenice tak pevně, až jí zbělely klouby. Starý upír se k ní naklonil. „Nefunguje to, malá Ivy. Buďto dostaneš svého mazlíčka pod kontrolu, nebo to udělám já.“

Ivy neodpověděla, jen tam s vyděšeným, zoufalým výrazem seděla.

Byla jsem roztřesená, tudíž jsem jim nemohla připomenout, že nejsem ničí majetek.

Piscary si povzdychl jako unavený otec.

Jenks kolísavě a s tichým bzučením přilétl zpět k našemu stolu. „K čemu tu, k čertu, jsem?“ zavrčel, když přistál na solničce a začal se oprašovat. Sypalo se z něj něco, co vypadalo jako sýrový prášek, a na křídlech měl omáčku. „Mohl bych být doma v posteli. Skřítci v noci spí, víte? Ale né,“ protáhl. „Musel jsem se přihlásit jako chůva. Rachel, dej mi trochu vína. Víš, jak je těžké dostat rajčatovou omáčku z hedvábí? Žena mě zabije.“

Přestal kňourat, protože si uvědomil, že ho nikdo neposlouchá. Všiml si Ivyiny úzkosti a mého zděšení. „Co se tu, u Zvratu, děje?“ zeptal se vyzývavě a Piscary ustoupil od našeho stolu.

„Zítra,“ řekl starý upír Ivy. Otočil se ke mně a kývl na rozloučenou.

Jenks pohlédl z Ivy na mě. „Propásl jsem něco?“