9

„Kde jsou moje peníze, Bobe?“ zašeptala jsem a hodila páchnoucí kuličky do Ivyiny vany. Jenks předchozího dne poslal své potomstvo do nejbližšího parku, aby přineslo hrst krmení pro ryby. Bob vyplul k hladině a já si smyla z rukou zápach rybího oleje. S mokrýma rukama jsem se zadívala na Ivyiny pečlivě poskládané růžové ručníky. Po chvíli váhání jsem si do nich utřela ruce a opět je uhladila, aby nepoznala, že jsem je použila.

Chvíli jsem si upravovala vlasy pod koženou čepicí, pak jsem se za dunění bot na podlaze vydala do kuchyně. Oči mi zalétly k hodinám nad dřezem. Nervózně jsem se ošila, zamířila k ledničce, otevřela ji a zadívala se do ní. Kde je, k čertu, Glenn?

„Rachel,“ zamumlala Ivy od počítače. „Nech toho. Bolí mě z tebe hlava.“

Zavřela jsem ledničku a opřela se o pult. „Říkal, že tu bude v jednu.“

„No tak se opozdil,“ řekla, prst tiskla na obrazovku a zapisovala si adresu.

„O hodinu?“ zvolala jsem. „Kruci. Kdybych zajela do FIK sama, už bych byla zpátky.“

Ivy klikla na další stránku. „Pokud se neobjeví, půjčím ti na autobus.“

Obrátila jsem se k oknu do zahrady. „Proto na něj nečekám,“ řekla jsem, i když tomu tak bylo.

„Jo. Jasně.“ Cvakala perem tak rychle, až téměř bzučelo. „Když už stejně čekáš, co kdybys nám udělala snídani? Koupila jsem vafle.“

„Jasně,“ řekla jsem provinile. Snídani jsem na starosti neměla, jen večeři, ale protože jsme si včera vyšli, cítila jsem, že jí něco dlužím. Podle dohody Ivy nakupovala a já vařila večeře. Původně jsem se tak měla vyhnout zabijákům, kteří mě mohli v obchodě napadnout a dát nový význam hlášení „úklid ke třetímu regálu“. Ale Ivy nerada vaří a odmítala naši dohodu přehodnotit. Proč ne. Zatím to totiž vypadalo, že do konce týdne nebudu mít ani na konzervu. A v neděli jsem musela zaplatit nájem.

Otevřela jsem dveře mrazáku, odstrčila stranou poloprázdné kelímky zmrzliny a vytáhla ven zmražené vafle. S hlasitým bouchnutím jsem postavila krabici na pult. Mňam. Ivy povytáhla obočí, když jsem začala zápasit s vlhkým kartónem. „Ták,“ protáhla, když jsem zaryla rudě nalakované nehty do horní části a celou ji utrhla, protože otvírací pásek praskl. „Kdy si přijdou pro rybu?“

Střelila jsem pohledem po Panu Rybě, který plaval ve sklence na brandy na parapetu kuchyňského okna.

„Pro tu ve vaně?“ dodala.

„Ach!“ zvolala jsem a zrudla. „No…“

Opřela se a židle zavrzala. „Rachel, Rachel, Rachel,“ kárala mě. „Už jsme o tom přece mluvily. Musíš si nechat zaplatit předem. Než úkol vezmeš.“

Rozzlobilo mě, že má pravdu. Vrazila jsem dvě vafle do opékače a zatlačila je dolů. Vyskočily ven a já do nich znovu praštila. „Není to moje vina,“ řekla. „Ta hloupá ryba vůbec nezmizela a nikdo se mi to neobtěžoval říct. Ale v pondělí ti nájemné dám. Slibuju.“

„Je splatné v neděli.“

Ozvalo se bušení na vchodové dveře. „To je Glenn,“ řekla jsem a odkráčela, než mohla říct cokoli dalšího. Za hlasitého dunění bot jsem prošla chodbou do sanktuária. „Pojď dovnitř, Glenne!“ křikla jsem a můj hlas se odrazil od vysokého stropu. Dveře ale zůstaly zavřené, proto jsem do nich strčila a překvapeně se zastavila. „Nicku!“

„Hej. Ahoj,“ řekl. Byl vychrtlý a vysoký a na široké terase vypadal neohrabaně. V dlouhém obličeji se mu zračila otázka a tenké obočí měl vysoko vytažené. Odhodil si z očí černé, záviděníhodně rovné vlasy a zeptal se: „Kdo je Glenn?“

Zkroutila jsem koutky úst v úsměvu nad žárlivostí v jeho hlase. „Eddenův syn.“

Obličej měl bez výrazu, já se zakřenila, popadla ho za paži a vtáhla ho dovnitř. „Je detektiv u FIK. Pracujeme spolu.“

„Aha.“

Emoce, které do slova vložil, byly lepší než rok randění. Protáhl se okolo mě a jeho tenisky nedělaly na dřevěné podlaze skoro žádný hluk. Modře kostkovanou košili měl zastrčenou v kalhotách. Než mohl vejít do sanktuária, chytila jsem ho a odtáhla zpátky do tmavé vstupní haly. Kůže na jeho krku v šeru jakoby zářila, byla snědá a tak hladká, že mě prsty přímo svěděly touhou pohladit ho. „Kde je moje pusa?“ postěžovala jsem si.

Z očí mu zmizel ustaraný pohled. Křivě se usmál a dlouhými pažemi mě objal okolo pasu. „Promiň,“ řekl. „Zaskočila jsi mě.“

„Ále,“ pokárala jsem ho něžně. „Co ti dělá starosti?“

„Hm.“ Změřil si mě pohledem od hlavy k patě. „Spousta věcí.“ Jeho oči vypadaly v tlumeném světle skoro černé. Přitáhl si mě blíž a obklopil mě tak pach zatuchlých knih a nové elektroniky. Zvedla jsem hlavu, našla jeho rty a v břiše se mi usadil vřelý pocit. Ach ano. Miluju podobný začátek dne.

Nick byl vyzáblý, měl úzká ramena a vůbec neodpovídal obrázku rytíře ve stříbrné zbroji. Ale zachránil mi život, když spoutal útočícího démona, což mě přivedlo k závěru, že chytrý muž může být stejně sexy jako svalnatý. A když se Nick následně galantně zeptal, jestli mě může políbit, připravil mě o dech a zanechal mě příjemně šokovanou, moje přesvědčení to jen utvrdilo.

Když ale říkám, že Nick není svalnatý, nechci říct, že je slabý. Jeho štíhlá postava je překvapivě silná, jak jsem zjistila, když jsme se přetahovali o poslední sušenku a rozbili Ivyinu lampu. Je atletický šlachovitým způsobem a díky dlouhým nohám mi bez problémů stačí, kdykoli ho přiměju zavézt mě do zoo, jakmile brzy ráno otevřou pro běžce; tamní kopce jsou kruté k mým lýtkovým svalům.

Ale nejpřitažlivější na Nickovi je, že jeho uvolněný, neotřesitelný zevnějšek ukrývá až děsivě bystrou mysl. Přeskakuje od tématu k tématu rychleji než já a jeho úvahy ho vedou na místa, kam by mě ani nenapadlo vstoupit. V ohrožení života dělá rychlá rozhodnutí bez ohledu na následky. A ničeho se nebojí. A právě to nejen obdivuju, ale dělá mi to i starosti. Je člověk a používá magii. Měl by se bát. Hodně. A nebojí se.

Nejlepší ale je, pomyslela jsem si, když jsem se o něj opřela, že mu vůbec nevadí, že nejsem člověk.

Jeho rty na mých byly příjemně hebké a známé. Náš polibek nenarušil ani náznak vousů. Sepnula jsem ruce za jeho zády a přitáhla si ho blíž. Zavrávorali jsme, proto jsme se raději přesunuli ke stěně, o kterou jsem se zády opřela. Přerušili jsme polibek a já cítila, jak zkroutil rty v úsměvu nad mojí přímočarostí.

„Jsi zlá, zlá čarodějka,“ zašeptal. „Víš to, že? Jen jsem ti přinesl lístky a ty mě celého rozpálíš.“

Prsty jsem mu prohrábla jemnou ofinu. „Jo? Možná bys s tím měl něco udělat.“

„Udělám.“ Pustil mě. „Ale budeš muset počkat.“ Rukou mě rozkošně pohladil po zadečku a ustoupil. „Máš nový parfém?“

Hravá nálada pominula a já se odvrátila. „Ano.“ Skořicovou vůni jsem hned ráno vyhodila. Ivy nic neřekla, když našla třicetidolarovou lahvičku v odpadcích, které díky ní voněly po Vánocích. Parfém selhal a mně se dělalo zle při pomyšlení, že bych ho měla znovu použít.

„Rachel…“

Byl to začátek známého sporu a já ztuhla. Nickovo dětství bylo velmi neobvyklé, vyrostl totiž v Díře a věděl tak o upírech a o jejich hladu, který spouštěl pach, víc než já. „Neodstěhuju se,“ řekla jsem rozhodně.

„Nemohla bys prostě…“ Zmlkl a rukama s dlouhými prsty pianisty dělal krátké, trhané pohyby, které jasně prozrazovaly, jak ho moje zaťatá čelist frustruje.

„Daří se nám dobře. Dávám si pozor.“ Sklopila jsem oči. Cítila jsem se provinile, protože jsem mu neřekla, že mě Ivy přirazila ke stěně v kuchyni.

Povzdychl si a poodstoupil. „Tady.“ Sáhl si do zadní kapsy. „Nech si lístky u sebe. Já ztrácím všechno, co někde nechám ležet déle než týden.“

„Tak to bych raději měla zůstat pořád v pohybu,“ opáčila jsem, abych zlehčila náladu, když jsem si lístky vzala. Pohlédla jsem na čísla sedadel. „Třetí řada. Fantastické! Nevím, jak to děláš, Nicku.“

Odhalil zuby ve spokojeném úsměvu a v očích se mu objevil lstivý pohled. Nikdy mi neřekne, odkud je má. Nick dokáže zařídit cokoli, a když ne, zná někoho, kdo může. Tušila jsem, že právě proto se k autoritám chová ostražitě. Přesto jsem považovala tuto jeho neprozkoumanou část za skvostně troufalou. Dokud nemám jistotu…

„Dáš si kafe?“ zeptala jsem se a schovala lístky do kapsy.

Nick se zadíval do prázdného sanktuária za mnou. „Ivy je doma?“

Vyčetl odpověď z mého mlčení. „Opravdu tě má ráda,“ lhala jsem.

„Ne, díky.“ Přesunul se ke dveřím. Ivy a Nick spolu nevycházejí. Netuším proč. „Musím se vrátit do práce. Mám pauzu na oběd.“

Svěsila jsem zklamaně ramena. „Dobrá.“ Nick pracuje na plný úvazek v muzeu v Eden Parku, kde čistí artefakty, když zrovna nevypomáhá v univerzitní knihovně, kde katalogizuje citlivé svazky, aby je mohli přesunout na bezpečnější místo. Připadalo mi zábavné, že celý přesun pravděpodobně způsobilo naše vloupání do oddělení se starými knihami. Byla jsem si jistá, že Nick práci vzal, aby si mohl „vypůjčit“ svazky, které se snažili ochránit. Až do konce měsíce tak bude mít dvě zaměstnání a já věděla, že je unavený.

Obrátil se k odchodu. Dotkla jsem se ho, protože mě něco napadlo. „Hej, pořád máš u sebe můj největší zaklínací kotlík, že?“ Před třemi týdny jsme v něm vařili chilli, když jsme u něj koukali na maratón filmů o Drsném Harrym, a já si ho neodnesla zpátky.

S rukou na klice zaváhal. „Potřebuješ ho?“

„Edden mě nutí chodit na hodiny o magii silových čar,“ řekla jsem. Nechtěla jsem, aby věděl, že dělám na vraždách čarodějů. Ještě ne. Nezničím náš polibek hádkou. „Musím si pořídit zvířecího důvěrníka, jinak mě ta čarodějnice vyhodí. A na to potřebuju velký kotlík.“

„Ach.“ Zmlkl a mě napadlo, jestli mu to stejně nedojde. „Jasně,“ řekl pomalu. „Bude to stačit dneska večer?“ Když jsem kývla, dodal: „Dobrá. Takže se uvidíme.“

„Díky, Nicku. Pa.“ Potěšilo mě, že jsem z něj dostala slib, že se uvidíme večer. Strčila jsem do dveří, ale zarazila jsem se, když na opačné straně začal hlasitě protestovat mužský hlas. Vykoukla jsem ven a našla na terase Glenna se třemi pytlíky z rychlého občerstvení a podnosem s pitím.

„Glenne!“ zavolala jsem a natáhla se pro pití. „Tady jsi. Pojď dovnitř. To je můj kluk Nick. Nicku, detektiv Glenn.“ Můj kluk Nick. Jo, líbí se mi to.

Glenn si přehodil pytlíky do jedné ruky a druhou napřáhl. „Těší mě,“ řekl formálně, aniž by vešel. Na sobě měl elegantní oblek, vedle nějž Nickův nenucený oděv působil neupraveně. Povytáhla jsem obočí, protože Nick zaváhal, než Glennovi potřásl rukou. Byla jsem si jistá, že za to může Glennův odznak. Nechci to vědět. Nechci to vědět.

„Rád vás poznávám,“ řekl Nick a otočil se ke mně. „Já, ach, uvidíme se večer, Rachel.“

„Dobrá. Měj se.“ I mně to znělo nejistě. Nick přešlápl, naklonil se blíž a políbil mi koutek úst. Napadlo mě, že šlo spíše o důkaz toho, že je můj kluk, než o projev lásky. To je jedno.

Nick tiše sešel ze schodů a pospíšil si ke zrezivělé modré dodávce u chodníku. Jeho schoulená ramena a ztuhlý krok mi dělaly starosti. Glenn ho taky sledoval, ale tvářil se spíše zvědavě.

„Pojď dovnitř,“ zopakovala jsem, zadívala se na pytlíky s jídlem a otevřela dveře dokořán.

Glenn si sundal sluneční brýle a schoval je do vnitřní kapsy obleku. Díky atletické postavě a upravenému vousu připomínal tajného agenta z dob před Zvratem. „To je Nick Sparagmos?“ zeptal se, když Nick odjel. „Ten, co byl krysou?“

Naježila jsem se nad tím, jak to řekl, jako by proměna v krysu nebo v norka byla nemorální. Založila jsem si ruku v bok a nebezpečně přitom naklonila podnos s pitím, takže jsem málem vylila sodovku s ledem. Táta mu očividně řekl víc, než mi Glenn prozradil. „Jdeš pozdě.“

„Zastavil jsem se pro oběd,“ řekl toporně. „Můžu dovnitř?“

Couvla jsem přes práh. Zahákl nohu za dveře a zavřel je za sebou. Šerem vstupní haly silně zavoněly hranolky. „Fajn ohoz,“ řekl. „Jak dlouho jsi ho na sebe malovala?“

Uraženě jsem pohlédla dolů na své kožené kalhoty a červenou hedvábnou blůzku, kterou jsem si do nich zastrčila. Nebylo mi příjemné nosit kožené oblečení před západem slunce, dokud mě Ivy neujistila, že díky vysoké kvalitě kůže, kterou jsem si koupila, nevypadám jako levná coura, nýbrž jako bohatá dáma. Ona by to měla vědět, ale přesto jsem byla na podobné poznámky citlivá. „Tohle nosím do práce,“ vyštěkla jsem. „Když při pronásledování uklouznu po dláždění, ušetřím za doktora. Máš s tím problém?“

Nevýrazně zabručel a následoval mě do kuchyně. Ivy vzhlédla od mapy a zadívala se na pytlíky s burgery a na pití. „Nó,“ protáhla. „Vidím, že jsi pizzu přežil. Pokud chceš, pořád můžu Piscarymu říct, aby tě kousl.“

Glennova tvář ztuhla a mně se hned zlepšila nálada. Vypravil ze sebe ošklivý zvuk. Schovala jsem zmrzlé vafle, protože jsem si všimla, že opékač nebyl zapnutý v zásuvce. „Včera večer jsi pizzu docela rychle spořádal,“ řekla jsem. „Přiznej se. Chutnala ti.“

„Snědl jsem ji, abych přežil.“ Ostře postavil pytlíky na stůl. Vysoký černoch v drahém obleku a se zbraní v podpaží vybaluje jídlo z papírových obalů, jak velmi zvláštní obrázek. „Doma jsem se dvě hodiny modlil k porcelánovému bohu,“ dodal a s Ivy jsme si vyměnily pobavené pohledy.

Ivy odsunula stranou práci a vzala si nejméně pomačkaný burger a největší pytlík hranolek. Svalila jsem se na židli vedle Glenna. Odsunul se na konec stolu a ani se nepokusil udělat to nenápadně. „Díky za snídani,“ řekla jsem, strčila si hranolek do úst a se šustěním papíru rozbalila burger.

Zaváhal, pak se přestal chovat upjatě, rozepnul si spodní knoflík saka a posadil se. „Platí ji FIK. Vlastně je to i moje snídaně. Domů jsem se dostal až s východem slunce. Pracujete dlouho.“

Klid v jeho hlase trochu uvolnil napětí v mých ramenou. „Vlastně ani ne. Náš den prostě začíná asi o šest hodin později než tvůj.“

Dostala jsem chuť na kečup, proto jsem se zvedla a zamířila k ledničce. Natáhla jsem se pro červenou láhev a zaváhala. Ivy zachytila můj pohled a pokrčila rameny, když jsem na ni ukázala. Jo, přesně to napadlo i mě. Vtrhl nám do životů. Včera v noci jedl pizzu. Proč bychom měly kvůli němu trpět? Rozhodla jsem se, vytáhla jsem láhev a odvážně s ní bouchla o stůl. K mému nesmírnému zklamání si toho Glenn ani nevšiml.

„Takže,“ řekla Ivy a natáhla se přes stůl pro kečup. „Budeš dneska dělat Rachel chůvu? Autobusem ji raději nikam neber. Nikdo jí nezastaví.“

Vzhlédl a škubl sebou, když si Ivy polila burger rudou omáčkou. „Ach.“ Zamrkal, protože zjevně zapomněl, co se chystal říct. Zíral na kečup. „Ano. Ukážu jí, co jsme zjistili o vraždách.“

Něco mě napadlo a koutek úst se mi zkroutil v úsměvu. „Hej, Ivy,“ řekla jsem lehce. „Podej mi tu sraženou krev.“

Bez zaváhání mi postrčila láhev přes stůl. Glenn ztuhl. „Ach bože!“ zašeptal drsně a zesinal.

Ivy se uculila a já se rozesmála. „Klid, Glenne,“ řekla jsem a nalila si kečup na hranolky. Opřela jsem se, s úsměvem na něj pohlédla a jeden jsem snědla. „Je to kečup.“

„Kečup!“ Přitáhl si blíž jídlo v papíru. „Zešílely jste?“

„Včera v noci jsi hltal skoro totéž,“ řekla Ivy.

Postrčila jsem láhev k němu. „Nezabije tě to. Ochutnej.“

Glenn upřel oči na červenou plastovou láhev a zavrtěl hlavou. Krk měl ztuhlý a jídlo si přitáhl ještě blíž. „Ne.“

„Ale no tak, Glenne,“ škemrala jsem. „Nebuď padavka. O krvi jsem žertovala.“ K čemu je mít po ruce člověka, když si ho nemůžete trochu dobírat.

Mrzutě mlčel a jedl burger, jako by to byla těžká práce, ne požitek. Ale bez kečupu to tak možná je. „Podívej,“ řekla jsem vemlouvavě, přišoupla jsem se blíž a otočila láhev. „Tady je seznam přísad, které v něm jsou. Rajčata, sladový sirup, ocet, sůl…“ Zamračeně jsem zaváhala. „Hej, Ivy. Věděla jsi, že do kečupu přidávají i cibuli a česnekový prášek?“

Kývla a utřela si z koutku úst kapku kečupu. Glenn se zaujatě naklonil blíž, aby si přečetl drobné písmo nad mým čerstvě nalakovaným nehtem. „Proč?“ zeptal se. „Co je špatného na cibuli a česneku?“ Zatvářil se vědoucně a opřel se. „Aha,“ řekl moudře. „Česnek.“

„Nebuď hloupý.“ Postavila jsem láhev na stůl. „V česneku a v cibuli je spousta síry. Stejně jako ve vejcích. Mám z toho migrénu.“

„Hm,“ řekl Glenn samolibě a vzal láhev do dvou prstů, aby si přečetl štítek sám. „Co jsou přírodní ochucovadla?“

„Raději se neptej,“ řekla Ivy dramaticky.

Glenn postavil láhev zpátky na stůl. Nedokázala jsem potlačit pobavené odfrknutí.

Zvuk blížící se motorky zvedl Ivy na nohy. „To je můj odvoz,“ řekla, pokrčila obal a zbytek hranolků odsunula do středu stolu. Protáhla si štíhlé tělo. Glenn si ji změřil pohledem, pak se odvrátil.

Pohlédla jsem Ivy do očí. Znělo to jako Kistova motorka. Uvažovala jsem, jestli to má něco společného se včerejškem. Když si Ivy všimla mého znepokojení, vzala si kabelku. „Díky za snídani, Glenne.“ Otočila se ke mně. „Uvidíme se později, Rachel,“ dodala a odspěchala.

Glennovi se ihned uvolnila ramena. Pohlédl na hodiny nad dřezem a vrátil se k jídlu. Právě jsem hranolkem nabírala zbytek kečupu, když k nám z ulice dolehl Ivyin hlas. „Jdi se zvrátit, Kiste. Řídím já.“ Usmála jsem se, motorka odburácela a ulice znovu ztichla.

Dojedla jsem, zmačkala papírový obal do kuličky a vstala jsem. Glenn ještě neskončil, a když jsem se pustila do sklízení ze stolu, nechala jsem kečup na místě. Koutkem oka jsem si všimla, jak po něm pokukuje. „Je dobrý i na burgerech,“ řekla jsem a dřepla si u ostrůvku ve středu kuchyně, abych z police vytáhla knihu zaklínadel. Ozvalo se šoupání plastu po stole. S knihou v ruce jsem se otočila, ale zjistila jsem, že láhev odsunul. Když jsem si sedla ke stolu, odmítl mi pohlédnout do očí. „Vadilo by ti, kdybych si ještě něco ověřila, než půjdeme?“ zeptala jsem se a otevřela knihu na obsahu.

„Klidně.“

Hlas mu opět ochladl a já pochopila, že za to může kniha zaklínadel. Povzdychla jsem si a sklonila se nad vybledlým písmem. „Chci namíchat lektvar, který by přiměl Vlkodlaky změnit názor a zaplatit mi,“ řekla jsem, protože jsem doufala, že když bude vědět, co dělám, uvolní se. „Věci, které nemám v zahradě, bych si tak mohla vyzvednout ve městě. Nevadilo by ti udělat zastávku navíc?“

„Ne.“ Jeho hlas už nezněl tak ledově, což bylo dobré znamení. Hlasitě míchal led slámkou a já si schválně přisedla blíž, aby viděl.

„Podívej,“ řekla jsem a ukázala na rozmazané písmo. „Měla jsem pravdu. Budu muset použít bezkontaktní čáry.“ A zemská čarodějka jako já potřebuje pro bezkontaktní čáry hůlku. Ještě nikdy jsem žádnou nevyrobila, ale když jsem si prošla potřebné přísady, povytáhla jsem obočí. Měla jsem všechno až na kapradinová semínka a samotnou hůlku. Kolik může stát palička blahovičníkového dřeva?

„Proč to děláš?“

Jeho hlas zněl lehce útočně. Zamrkala jsem a zavřela knihu. Zklamaně jsem vstala, schovala ji a otočila se čelem k němu a zády k pultu. „Proč čaruju? Je to moje práce. Nikomu neubližuju. Tedy aspoň ne čáry.“

Glenn postavil kelímek na stůl. Jeho tmavé prsty uvolnily stisk a sklouzly po něm dolů. Opřel se a zaváhal. „Ne,“ řekl. „Jak můžeš s někým takovým žít? S někým, kdo může kdykoli vybuchnout.“

„Aha.“ Natáhla jsem se pro pití. „Zastihl jsi ji ve špatný den. Nemá ráda tvého tátu a vybila si to na tobě.“ A ty sis o to koledoval, blbče. Vysrkla jsem zbytek pití a vyhodila kelímek. „Připraven?“ řekla jsem a sebrala jsem kabelku a kabát ze židle.

Glenn vstal, upravil si sako a prošel okolo mě, aby vyhodil odpadky do koše pod dřezem. „Něco se stane,“ řekl. „Kdykoli na tebe pohlédne, tváří se provinile. Ať už chce, nebo ne, ublíží ti a ví to.“

Uraženě jsem si ho změřila. „Nejde po mně.“ Snažila jsem se držet hněv na uzdě a rychle jsem vykročila pryč chodbou.

Glenn mi byl v patách a jeho boty s tvrdou podrážkou na podlaze hlasitě duněly. „Chceš říct, že tě ještě nikdy nenapadla?“

Našpulila jsem rty a dupala tak tvrdě, až se mi otřásala páteř. Mnohokrát jsme měly namále, než jsem zjistila, co ji dráždí, a přestala to dělat.

Glenn nic neřekl, moje mlčení bylo očividně dostatečnou odpovědí. „Poslyš,“ řekl, když jsme vešli do sanktuária. „Možná jsem se včera choval jako pitomec, ale dával jsem dobrý pozor. Piscary tě očaroval snadněji, než sfoukneš svíčku. Ona tě od něj odtrhla prostě tím, že řekla tvoje jméno. To nemůže být normální. A říkal, že jsi její mazlíček. O to jde? Vypadá to tak.“

„Nejsem její mazlíček,“ řekla jsem. „Ví to. Já to vím. Piscary si může myslet, co chce.“ Vrazila jsem ruce do rukávů kabátu, vyšla z kostela a oddupala dolů po schodech. Auto měl zamčené a já tak marně škubla za kliku. Rozzlobeně jsem čekala, až odemkne. „A tobě do toho nic není,“ dodala jsem.

Mlčky otevřel dveře, zůstal stát a zadíval se na mě přes střechu vozu. Oči skryl za slunečními brýlemi. „Máš pravdu. Nic mi do toho není.“

Dveře se odemkly, já nasedla a práskla jimi tak silně, až se celé auto otřáslo. Glenn tiše vklouzl za volant a zavřel.

„To máš zatraceně pravdu, že ti do toho nic není,“ zamumlala jsem v uzavřeném prostoru vozu. „Slyšel jsi ji včera večer. Nejsem její stín. Nelhala, když to říkala.“

„A taky jsem slyšel, jak Piscary říká, že pokud tě nedostane pod kontrolu ona, udělá to sám.“

Probleskl mnou nechtěný, znepokojivý a opravdový strach. „Jsem její přítelkyně,“ prohlásila jsem. „Chce prostě kamarádku, která nejde po její krvi. Nenapadlo tě to?“

„Mazlíček, Rachel?“ řekl tiše a nastartoval.

Nic jsem neřekla a bubnovala prsty do područky. Nejsem Ivyin mazlíček. A dokonce ani Piscary ji nepřinutí, aby ho ze mě udělala.