1. KAPITOLA
Rozpomínání
Věděla jsem, že to začne koncem a ten že bude těmto očím připadat jako smrt. Varovali mě.
Ne těmto očím. Mým očím. Mým. Tohle jsem teď já…
Zjistila jsem, že používám divný jazyk, ale dával smysl. Úsečný, dutý, slepý, přímočarý. Trapně omezený v porovnání s mnoha jazyky, které jsem už používala, ale přesto schopný plynulého vyjádření. Občas i krásy. Můj současný jazyk. Můj rodný jazyk.
Podle instinktu svého druhu jsem se bezpečně vpletla do centra myšlenek lidského hostitelského těla, vetkala jsem se nevyhnutelně do každého jeho dechu a reflexu, až nakonec přestalo být svébytným jedincem. Byla jsem to já.
Ne to tělo, moje tělo.
Cítila jsem, jak narkóza odeznívá a začíná se probouzet vědomí. Obrnila jsem se vůči útoku první vzpomínky, což ve skutečnosti bude poslední vzpomínka – poslední okamžiky, které tělo zažilo, vzpomínka na konec. Důkladně mě varovali před vším, co se teď stane. Ty lidské emoce budou silnější a živější než pocity ostatních druhů, jimiž jsem byla. Snažila jsem se na to připravit.
Vzpomínka přišla. A, přesně jak mě varovali, na něco podobného se připravit prostě nedá.
Sežehla mě pronikavou barvou a řinčením. Chlad na její kůži, bolest svírající údy, pálící jako oheň. V jejích ústech odporně kovová pachuť. A pak ten nový smysl, pátý smysl, který jsem nikdy neměla, který sbírá určité částice ze vzduchu a přetváří je v jejím mozku do podivných informací a radostí a obav – pachů, jež mě rozptylovaly, mátly mě, ale nikoliv její vzpomínku. Její vzpomínka se nezabývala pachy, které pro mě byly nové. Vzpomínka obsahovala pouze strach.
Strach ji drtil jako svěrák, poháněl necitlivé, neohrabané končetiny vpřed, ale současně je svazoval. Prchat, běžet – víc nedokázala.
Selhala jsem.
Vzpomínka, jež nepatřila mně, byla tak děsivě silná a průzračná, že pronikla mým sebeovládáním – potlačila odstup, vědomí, že tohle je pouze vzpomínka, a ne já. Stržená do pekla, kterým byl poslední okamžik jejího života, jsem byla ona, a obě jsme prchaly.
Taková tma. Nevidím. Nevidím podlahu. Nevidím vlastní ruce natažené před sebe. Běžím poslepu a snažím se zaslechnout pronásledovatele, které za sebou cítím, ale v uších mi tep bouří tak hlasitě, že utopí všechny další zvuky.
Je zima. Teď by na tom nemělo záležet, ale bolí to. Je mi strašná zima.
Vzduch v nose byl nepříjemný. Hnusný. Hnusný smrad. Na vteřinku mě svou silou dokonce vytrhne ze vzpomínky. Ale jen na vteřinu a pak se do ní opět propadnu a oči se mi zaplaví zděšenými slzami.
Jsem ztracená, všichni jsme ztraceni. Je po všem.
Teď je mám přímo v patách, hlučné, na dosah. Tolik nohou – kroků! Jsem sama. Selhala jsem.
Hledači volají. Z těch hlasů se mi rozbouří žaludek. Budu zvracet.
„To je v pořádku, v pořádku,“ lže mi jedna, aby mě uklidnila, aby mě zpomalila. Hlas má zkreslený namáhavým oddechováním.
„Dávej pozor!“ varují mě další výkřiky.
„Nezraň se,“ prosí jeden hlas. Hluboký, plný obav.
Plný starostlivosti.
Do žil mi vystříkl žár a já se málem zalkla zběsilou nenávistí.
Za všechny své životy jsem podobnou emoci nezažila. Můj odpor mě na další vteřinu vytrhl ze vzpomínky. Do uší mi proniklo ječivé kvílení a tepalo mi v hlavě. Zvuk mě škrábal v průduškách. Pak jsem v hrdle ucítila slabou bolest.
Křičíš, vysvětlilo mi tělo. To křičíš.
Ztuhla jsem úlekem a zvuk prudce umlkl.
To nebyla vzpomínka.
Moje tělo – ona myslela! Mluvila ke mně!
Ale v tom okamžiku byla vzpomínka silnější než moje ohromení.
„Prosím!“ hulákají. „Vpředu hrozí nebezpečí!“
Nebezpečí hrozí vzadu! vykřiknu na ně v duchu. Ale vidím, co tím myslí. Slabý proužek světla, vycházející kdovíodkud, ozařuje konec chodby. Není tam rovná stěna ani zamčené dveře, slepý konec, který jsem s hrůzou očekávala. Je tam černá díra.
Výtahová šachta. Nepoužívaná, prázdná a odsouzená k zániku, stejně jako celá budova. Kdysi útočiště, teď hrobka.
V běhu mě zaplaví úleva. Tady je cesta. Možná ne cesta k záchraně, ale možná cesta k vítězství.
Ne, ne, ne! Tahle myšlenka byla jenom moje a já se zběsile snažila od ní odpoutat, ale byly jsme jedno. A pádily jsme na okraj smrti.
„Prosím!“ Výkřiky znějí stále zoufaleji.
Je mí do smíchu, protože si uvědomím, že běžím dost rychle. Představuji si jejich ruce, jak po mně chňapají jen centimetry za mými zády. Ale jsem přesně tak rychlá, jak potřebuju. Na okraji podlahy ani nezaváhám. Díra se mi vzepne vstříc uprostřed kroku.
Pohltí mě prázdnota. Nohy mi neužitečně vlají. Rukama hrabu do vzduchu, pátrám po opoře. Chlad kolem mě sviští zvučně jak zvonkohra.
Náraz zaslechnu dřív, než ho ucítím… Vítr utichne…
A pak je všude bolest… Bolest je všechno.
Zastavte ji.
Nebylo to dost hluboko, šeptnu si skrz bolest.
Kdy ta bolest skončí? Kdy…?
Tma zavalila utrpení a já ochabla úlevou, že vzpomínka dozněla v nezvratném konci. Tma všechno odnesla a já byla volná. Nadechla jsem se, abych se uklidnila, jak tohle tělo mělo ve zvyku. Moje tělo.
Ale pak barvy prudce vtrhly nazpátek, vzpomínka se opět vzepjala a zaplavila mě novou vlnou.
Ne! zpanikařila jsem, zděšená z chladu a bolesti i z toho strachu.
Ale nebyla to tatáž vzpomínka. Tohle byla vzpomínka ve vzpomínce – závěr vzpomínky, jak poslední lapnutí po dechu – a přesto překvapivě silnější než ta první.
Tma odnesla všechno kromě jedné věci: tváře.
Tvář, jež pro mě byla stejně neznámá jako beztvářná hadí chapadla mého posledního hostitele, bude patřit k novému tělu. Podobný druh tváře jsem viděla ve výjevech, které do mě vysílali při přípravách na tenhle svět. Špatně se rozlišovaly navzájem, měly jen nepatrné odchylky v barvě a tvaru u každého jednotlivce. Jinak byly všechny skoro stejné. Nos uprostřed koule, nad ním oči, pod ním ústa, uši po stranách. Všechny smysly kromě hmatu soustředěné na jedno místo. Kůže na kostech, vlasy rašící nahoře, komické huňaté linky nad očima. Další srst dole na čelistech; to byli vždycky muži. Barvy v celé škále hnědé, od světle smetanové až po skoro černou. Ale jinak, jak je navzájem rozlišit?
Tenhle obličej bych poznala mezi miliony.
Tenhle obličej měl tvar čtyřúhelníku, pod kůží zřetelně vynikaly tvary kostí. Vlasy až na pár plavých zářivých proužků byly o pár odstínů tmavší než pokožka a pokrývaly jen hlavu a pak ty podivné srstnaté proužky nad očima. Okrouhlé zornice na bílých bulvách byly tmavší než vlasy, ale stejně jako ony měly v sobě světlejší stříkance. Kolem očí ležely jemné vrásky a její vzpomínky mi prozradily, že vrásky jsou důsledkem častého smíchu a mhouření očí před sluncem.
Neměla jsem ponětí, co ta cizí rasa považuje za krásu, ale přesto jsem věděla, že tahle tvář je krásná. Toužila jsem se na ni dívat donekonečna. Sotva jsem si to uvědomila, tvář zmizela.
Moje, pronesla cizí myšlenka, která správně neměla existovat.
Opět jsem zkameněla, šokovaná. Neměl tam být nikdo kromě mě. A přesto ta myšlenka byla tak silná a tak vědomá!
Vyloučeno. Jak by tu mohla zůstat? Teď jsem to já.
Moje, pokárala jsem ji, a to slovo bylo obtěžkané silou a nadřazeností vládce. Všechno je moje.
Tak proč jí odpovídám? zeptala jsem se sama sebe, ale pak mě z myšlenek vytrhly hlasy.
2. KAPITOLA
Odposlechnuto
Hlasy zněly tiše a blízko, a třebaže jsem si je uvědomila až nyní, zřejmě už chvíli vedly šeptem rozhovor.
„Obávám se, že je toho na ni moc,“ říkal jeden hlas tlumeně, ale byl hluboký, mužský. „Bylo by to příliš na každého. Taková krutost!“ Zhnusený podtón.
„Vykřikla jen jednou,“ připojil vyšší, tenčí ženský hlas s náznakem potěšení, jako by žena v té diskusi vyhrávala.
„Já vím,“ připustil muž. „Je velmi silná. Ostatní prožili mnohem větší trauma z mnohem menších příčin.“
„Určitě bude v pořádku, přesně jak jsem říkala.“
„Možná ses minula svým Posláním.“ Mužský hlas zazněl ostře. Jízlivost, pojmenovala to moje paměť. „Možná jsi správně měla být Léčitel jako já.“
Žena vyrazila pobavený zvuk. Smích. „Pochybuji. My Hledači dáváme přednost jiným diagnózám.“
Moje tělo znalo to slovo, ten titul: Hledač. Strachy mě z něj zamrazilo podél páteře. Zbytková reakce. Pochopitelně, já ke strachu neměla důvod. Hledači.
„Občas si říkám, jestli se vaše profese nenakazila infekcí lidstva,“ pravil muž, hlas pořád ještě zakyslý rozhořčením. „Součástí vaší životní volby je i násilí. Že by ve vás přežívala původní povaha a umožňuje vám těšit se z hrůz?“
Překvapilo mě to jeho obvinění, jeho tón. Celý rozhovor připomínal skoro… hádku. Pro moji hostitelku známá věc, pro mě zcela nová zkušenost.
Žena se hájila: „My si žádné násilí nezvolili. Volíme ho jen tehdy, když není jiná možnost. Pro vás ostatní je výhodou, že někteří z nás jsou dost silní, aby zvládli i tak nepříjemné situace. Bez naší práce byste jen těžko žili v takovém míru.“
„To bývalo. Hádám, že vaše povolání se co nevidět zařadí k dalším přežitkům.“
„Důkaz tvého omylu leží na tomhle lůžku.“
„Jedna lidská dívka, osamělá a neozbrojená! Ano, ta jistě představuje hrozbu pro náš mír.“
Žena zhluboka vydechla. Povzdech. „Ale odkud přišla? Jak se objevila uprostřed Chicaga, už dávno zcivilizovaného města, stovky kilometrů od míst, kde se objevují vzbouřenci? Jak to mohla tak dlouho a sama zvládnout?“
Vyslechla tu otázku bez toho, že by na ni zkusila hledat odpověď, jako by ji vyslovila už mnohokrát.
„To je tvůj problém, ne můj,“ odporoval muž. „Mým posláním je pomoct téhle duši zabydlit se v novém hostiteli bez zbytečné bolesti a utrpení. A ty mě v té práci vyrušuješ.“
Jen zvolna jsem se nořila ze tmy, zvykala si na nový svět smyslů, takže až teď jsem si uvědomila, že rozhovor se týká mě. Já byla ta duše, o které mluvili. Já byla další význam toho slova, slova, jež pro moji hostitelku znamenalo mnoho dalších věcí. Na každé planetě jsme přijímali jiné jméno. Duše. Ten termín mi připadal přiléhavý. Neviditelná síla, která řídí tělo.
„Odpovědi na moje otázky jsou stejně důležité jako tvoje povinnosti k duši.“
„To je sporné.“
Zvuk pohybu a ženin hlas náhle přešel do šepotu. „Kdy začne reagovat? Účinek sedativa už jistě vyprchává.“
„Až bude připravená. Nech ji v klidu. Má právo zvládnout situaci tak, jak pro ni bude nejpříjemnější. Jen si představ ten šok po probuzení – v těle vzbouřenecké hostitelky, smrtelně zraněné při pokusu o útěk! V čase míru by nikdo neměl podstoupit takovou trýzeň!“ Pod návalem emocí zvýšil hlas.
„Je silná.“ Žena teď hovořila chlácholivě. „Vidíš, jak dobře překonala první vzpomínku, tu nejhorší. Ať už čekala cokoliv, zvládla to.“
„Ale proč je to vůbec nutné?“ zamumlal muž, ale s odpovědí zřejmě nepočítal.
Žena však přesto odpověděla: „Chceme-li získat informace, které potřebujeme…“
„Potřebujeme? To říkáš ty. Já bych vybral slovo chceme.“
„Pak někdo musí vydržet i nepříjemné věci,“ pokračovala žena, jako by ji muž nepřerušil. „A osobně si myslím, aspoň podle všeho, co vím o téhle duši, že kdyby existoval způsob, jak ji požádat, sama by po té výzvě sáhla. Jak jsi ji pojmenoval?“
Muž dlouho mlčel a žena čekala.
„Poutnice,“ odpověděl nakonec neochotně.
„Výstižné,“ přisvědčila žena. „Nemám oficiální statistiky, ale musí být jednou z mála, pokud ne přímo jediná, kdo doputoval tak daleko. Ano. Poutnice stačí až do doby, kdy si sama vybere nové jméno.“
Muž mlčel.
„Samozřejmě může přijmout i jméno své hostitelky… Ale její otisky prstů ani snímek sítnice jsme v záznamech neobjevili. Nemůžu ti tedy říct, jak se jmenuje.“
„Lidské jméno by nepřijala,“ zamumlal muž.
Žena reagovala velmi smířlivě: „Každý hledá útěchu po svém.“
„Tahle Poutnice bude útěchy potřebovat víc než většina ostatních, a to jen díky vašemu způsobu Hledání.“
Ozvaly se ostré zvuky – kroky, staccato na tvrdé podlaze. Když žena opět promluvila, její hlas zazněl z opačného konce místnosti, než stál onen muž.
„Počátky svého povolání jsi zřejmě snášel hodně špatně.“
„Ty zase podle všeho nesnášíš mír.“
Žena se zasmála, ale ten zvuk byl falešný – nečišelo z něj žádné veselí. Moje mysl byla podle všeho dobře navyklá k určování skutečného významu podle tónu a modulace hlasu.
„Nemáš správnou představu, co moje Poslání vlastně obnáší. Dlouhé hodiny sezení nad spisy a mapami. Skoro samá úředničina. Boj a násilí jen zřídkakdy, i když si myslíš opak.“
„Před deseti dny jste se vyzbrojili vražednými nástroji a uštvali jste tohle tělo.“
„Výjimka, věř mi, zdaleka ne pravidlo. Nezapomínej, že právě ty zbraně, které si hnusíš, se obrátí proti nám pokaždé, kdykoliv my Hledači polevíme v ostražitosti. Lidé nás s největší radostí zabíjejí při sebemenší příležitosti. Ti z nás, kterým jejich nepřátelství poznamenalo život, v nás vidí hrdiny.“
„Podle tvých řečí by se zdálo, že zuří regulérní válka.“
„Pro zbytek lidské rasy to tak je.“
Ta slova mi udeřila do uší a moje tělo na ně zareagovalo; cítila jsem, jak se mi zrychlil dech, srdce mi bušilo hlasitěji než obvykle. Přístroj vedle mého lůžka ohlásil zvýšení hodnot tlumeným pípáním, ale Léčitel a Hledačka byli příliš zabraní do svého sporu, než aby si toho všimli.
„Ale jistě jim už došlo, že pro ně je ta válka dávno ztracená. Jaký je poměr sil? Milion ku jedné v náš prospěch? Ale to jistě víš sama.“
„Odhadujeme, že početní převaha hovoří značně pro nás,“ připustila zdráhavě.
Léčitel se zřejmě rozhodl, že tahle informace mu stačí jako tečka za sporem. Chvíli bylo ticho.
Ten prázdný čas jsem využila na zhodnocení své situace. Řada faktů byla zcela jasná.
Byla jsem v Léčitelském ústavu a zotavovala se po neobvykle traumatickém přenosu. Nepochybovala jsem, že než mi dali to tělo, dokonale ho uzdravili. Poškozený hostitel by putoval do odpadu.
Zamyslela jsem se nad protichůdnými názory Léčitele a Hledačky. Podle informací, které mi poskytli před rozhodnutím sem vstoupit, měl pravdu Léčitel. K nepřátelským střetům s několika přežívajícími skupinkami lidí už téměř nedocházelo. Planeta zvaná Země byla stejně mírumilovná a klidná, jak vypadala z vesmíru, vstřícně zelená a modrá, ovinutá pruhy neškodných bílých par. Pokud duše mohla soudit, v celém vesmíru vládla harmonie.
Slovní půtka mezi Léčitelem a Hledačkou do toho nezapadala. Na náš druh byla nezvykle útočná. Vyvolávala ve mně otázku, zda není něco pravdy na těch pokradmu šířených pověstech, které jako vlny prorážely myšlenkami toho… toho…
Chvíli jsem se snažila rozpomenout se na jméno mého posledního hostitelského druhu. Jméno jsme měli, to jsem věděla, ale když už jsem nebyla s hostitelem propojená, to slovo mi unikalo. Používali jsme mnohem jednodušší jazyk, než byl tenhle, němý jazyk myšlenek, spojující nás všechny do jedné obří mysli. Užitečná vymoženost, když je jedinec nepřetržitě zavrtaný do vlhké černé hlíny.
Svým novým lidským jazykem bych ten druh dokázala popsat. Žili jsme na dně velkého oceánu, jenž pokrýval celý povrch našeho světa; i ten svět měl jméno, ale také zmizelo. Každý z nás měl stovku paží a na každé paži bylo tisíc očí, takže díky propojení našich myslí neexistoval v těch nedozírných vodách jediný výjev, který by nám unikl. Zvuk jsme nepotřebovali, proto nám chyběl sluch. Rozlišovali jsme chuť vody, což nám spolu se zrakem sdělilo všechny potřebné informace. Cítili jsme chuť všech sluncí převysoko nad vodou a jejich chuť jsme přetvářeli v potravu.
Uměla jsem nás popsat, ale pojmenovat už ne. Zalitovala jsem ztraceného poznání a pak se opět zamyslela nad tím, co jsem právě zaslechla.
Duše neměly schopnost říkat cokoliv jiného než pravdu. Samozřejmě na Hledače kladlo jejich Poslání jiné požadavky, ale mezi dušemi nikdy neexistoval důvod ke lži. V jazyku mého posledního druhu bylo vyloučeno lhát, i kdybych chtěla. Ovšem vzhledem ke své nehybnosti jsme si na zaplašení nudy vyprávěli příběhy. Vypravěčské umění patřilo k nejcennějším ze všech nadání, jelikož přinášelo potěšení všem.
Občas se fakta promísila s fantazií tak důkladně, že – i když nepadla jediná lež – dalo se jen těžko pamatovat, co je vlastně pravda.
Kdykoliv jsme pomysleli na novou planetu – Zemi, tak vyschlou, tak rozmanitou a osídlenou tak násilnickými, destruktivními obyvateli, že se vymykali našim představám – pocit hrůzy občas vystřídalo vzrušení. Kolem tak napínavého tématu se v rychlém sledu rodily historky. Války – války, protože náš druh musel bojovat! – jsme nejdřív popisovali přesně a pak zveličovali a vylepšovali. Když se báchorky dostávaly do rozporu s oficiálními informacemi, které jsem si vyhledala, přirozeně jsem věřila reálným zprávám.
Šeptem se však šířily poplašné zvěsti: že lidský hostitel je tak silný, že přinutí duše zase odejít; že jsou hostitelé, jejichž mysl se nedá kompletně potlačit; že některé duše přijmou osobnost v těle místo naopak. Pověsti. Zběsilé šuškandy. Šílenství.
Ale to skoro odpovídalo obviněním z úst Léčitele…
Honem jsem tu myšlenku zaplašila. K jeho odsuzujícímu postoji zřejmě přispěl odpor, který ve většině z nás vyvolávalo Poslání Hledačů. Kdo by si dobrovolně vybral život plný svárů a štvanic? Koho by lákala povinnost stopovat vzpurné hostitele a odvádět je do zajetí? Kdo z nás by měl žaludek čelit násilí ze strany nepřátelského lidského druhu, který zabíjel tak bez zábran, tak bezmyšlenkově? Tady, na téhle planetě, se Hledači proměnili skoro na… profesionální vojsko – můj nový mozek mi pro neznámý pojem pohotově nabídl správný termín. Většina z nás věřila, že pouze nejméně civilizované duše, nejméně rozvinuté, ty méně cennější mezi námi, to láká k dráze Hledače.
Přesto si tady na Zemi Hledači vysloužili lepší pověst. Ještě nikdy předtím nebylo jejich povolání tak úděsné. Ještě nikdy se jeho náplň nesestávala ze zuřivého, krvavého boje. Nikdy předtím nepadlo za oběť tolik duší. Hledači fungovali jako bezpečný štít a duše tohoto světa jim vděčily trojnásob: za bezpečí, které vybojovali z chaosu vyvolaného vzbouřenci, za risk vlastní konečné smrti, které dobrovolně čelili každý den, a za nová těla, která stále zajišťovali.
Nyní se však nebezpečí stalo minulostí a vděčnost viditelně vyprchávala. A, přinejmenším pro tuto Hledačku, ta změna nebyla vůbec příjemná.
Snadno jsem si uměla představit, na co by se mě ptala. Léčitel se mi sice snažil zajistit dost času, abych si zvykla na nové tělo, ale já věděla, že se budu ze všech sil snažit pomoct Hledačce. Občanská zodpovědnost patřila k podstatě každé duše.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se připravila. Monitor ten pohyb zaznamenal. Uvědomovala jsem si, že trochu otálím. Přiznávala jsem si to jen nerada, ale měla jsem strach poskytnout informaci, kterou Hledačka potřebovala. Musela bych propátrat vzpomínky plné násilí, z něj jsem řvala hrůzou. A víc než to, měla jsem strach z hlasu, který jsem předtím tak hlasitě slyšela v hlavě. Ale ona teď už mlčela, což bylo správné. I ona se zařadila mezi vzpomínky.
Neměla bych se bát. Koneckonců, teď se jmenuju Poutnice. A to jméno jsem si zasloužila.
Opět jsem se zhluboka nadechla a po hlavě se vrhla do těch děsivých vzpomínek, postavila jsem se jim čelem, se zaťatými zuby.
Konec jsem dokázala přeskočit – teď už mě nezahltil. Zrychleně jsem si přehrála běh tmou, svíjela se bolestí, snažila se necítit. Za chvíli to bylo odbyté.
Když jsem překonala tuhle bariéru, už bylo snazší proplouvat skrz méně děsivé zážitky a místa a pátrat po té informaci, kterou jsem chtěla. Viděla jsem, jak ona přišla do tohoto studeného města, jak v noci jela v ukradeném autě, které si vybrala pro jeho nenápadnost. Ve tmě procházela ulicemi Chicaga a pod kabátem se chvěla.
Prováděla vlastní pátrání. Byli tu další jako ona, či aspoň v to doufala. A především jeden člověk. Přítel… ne příbuzný. Sestra, ne… sestřenice.
Slova stále zpomalovala a já zpočátku nechápala důvod. Zapomněla je? Ztratila se vinou traumatu z toho, že téměř zemřela? Jsem pořád ještě zpomalená po předchozím bezvědomí? Usilovně jsem se snažila myslet jasněji. Byl to naprosto neznámý pocit. Je tělo ještě pořád pod vlivem sedativ? Cítila jsem se zcela bdělá, ale mysl mi neúspěšně tápala po odpovědi, kterou jsem chtěla.
Zkusila jsem jiný směr pátrání v naději, že se dočkám konkrétnějšího výsledku. Co vlastně bylo jejím cílem? Našla by… Sharon – vylovila jsem jméno – a pak by…
Narazila jsem do zdi.
Byla to temnota, nicota. Pokusila jsem se ji obejít, ale nedokázala jsem najít hranice té prázdnoty. Jako kdyby právě ta informace, kterou jsem hledala, byla pečlivě vymazaná.
Jako kdyby tenhle mozek byl poškozený.
Probleskl mnou hněv, žhavý a nespoutaný. Překvapeně jsem zírala na tu nečekanou reakci. O emocionální nestabilitě lidských těl jsem už slyšela, ale tohle se vymykalo mému chápání. Za plných osm životů jsem nikdy nepoznala emoci, která by mě zasáhla s takovou silou.
Cítila jsem krev, jež mi tepala skrz šíji, bušila mi za ušima. Zaťala jsem pěsti.
Přístroje vedle mě ohlásily zrychlený srdeční rytmus. V místnosti na to zareagovali: ostré cvakání Hledaččiných podpatků se ke mně blížilo za doprovodu šoupavých kroků, které musely patřit Léčiteli.
„Vítej na Zemi, Poutnice,“ pravil ženský hlas.
3. KAPITOLA
Vzdorovitá
„Neví, že jde o její nové jméno,“ zabručel Léčitel.
Zmocnil se mě nový pocit. Cosi příjemného, změna ve vzduchu, když se Léčitel zastavil po mém boku. Vůně, uvědomila jsem si. Cosi jiného než ta sterilní místnost bez sebemenšího záchvatu. Parfém, připomněla mi nová mysl. Květinový, svěží…
„Slyšíš mě?“ vytrhla mě Hledačka z hodnocení prožitku. „Jsi už při vědomí?“
„Dopřej jí čas,“ naléhal Léčitel mírnějším hlasem, než jakým mluvil ještě před chvílí.
Oči jsem neotevřela, nechtěla jsem se dát rozptýlit. Moje mysl mi dodala všechna potřebná slova i tón hlasu, který sdělí, co bych jinak musela vysvětlovat hodně dlouho.
„Vložili jste mě do poškozeného těla, abyste získali požadované informace, Hledačko?“
Ozvalo se lapnutí po dechu – překvapení zabarvené vztekem – a pak se mé kůže dotklo cosi teplého, zakrylo mi ruku.
„To jistě ne, Poutnice,“ řekl muž konejšivě. „Dokonce i Hledačka má jisté zábrany.“
Hledačka opět hlasitě vyjekla. Sykla, opravila mě moje paměť.
„Tak proč tahle mysl nefunguje správně?“
Chvíle ticha.
„Snímky vyšly bezchybně!“ prohlásila Hledačka. Neznělo to konejšivě, nýbrž svárlivě. Chce se snad se mnou hádat? „Tělo bylo úplně zahojené.“
„Po sebevražedném pokusu, kterému chyběl jen vlásek k úspěchu.“ Mluvila jsem upjatě, pořád pohněvaně. Na hněv jsem nebyla zvyklá, bylo těžké ho potlačit.
„Všechno bylo v nejlepším pořádku…“
Léčitel jí skočil do řeči. „V čem je problém?“ zeptal se mě. „Řeč očividně ovládáš.“
„Vzpomínka. Snažím se najít, co potřebuje Hledačka.“
I když vládlo ticho, atmosféra se změnila. Atmosféra, jež po mém obvinění byla napjatá, se opět uvolnila. Měla jsem zvláštní pocit, že nevysvětlitelně přijímám víc, než mi zprostředkuje mých pět smyslů – téměř pocit dalšího smyslu, matného, ne zcela vědomého. Intuice? Šestý smysl? To byla skoro správná slova. Jako by některé stvoření potřebovalo víc než pět smyslů.
Hledačka si odkašlala, ale byl to Léčitel, kdo odpověděl.
„Och,“ začal, „kvůli… potížím s útržky vzpomínek si nedělej žádné starosti. Tedy, není to běžné, ale vzhledem k okolnostem nejde o nic překvapivého.“
„Nerozumím, co tím myslíte.“
„Tento hostitel patří k hnutí lidského odporu.“ Hledačka mluvila s neskrývaným vzrušením. „Ti lidé, kteří o nás vědí před implantováním duše, se podrobují obtížněji. Tato žena stále vzdoruje.“
Zavládlo ticho, v němž čekali na mou odpověď.
Vzdoruje? Hostitelka blokuje můj vstup? Opět mě zaskočila vášnivost mého hněvu.
„Jsem správně implantovaná?“ zeptala jsem se nepřirozeným hlasem, protože jsem ho cedila přes zaťaté zuby.
„Ano,“ potvrdil Léčitel. „Všech osm set dvacet sedm bodů je bezpečně zakotveno v optimálních polohách.“
Tato mysl zaměstnala víc mých schopností než kterýkoliv z předchozích hostitelů a nechala mi jen sto osmdesát jedna volných chapadel. Možná že právě počet vzájemných spojení se zasloužil o tak mocné emoce.
Rozhodla jsem se otevřít oči. Potřebovala jsem si ověřit, že Léčitel říkal pravdu, a ujistit se, že zbytek mě skutečně funguje.
Světlo. Oslnivé, bolestné. Opět jsem zavřela oči. Poslední světlo, které jsem viděla, bylo přefiltrované stovkami metrů oceánských vod. Ale tyhle oči viděly zřetelněji a byly schopné to zvládnout. Nepatrně jsem je pootevřela a škvírku ještě stínila řasami.
„Chcete, abych světla zhasl?“
„Ne, Léčiteli. Oči si zvyknou.“
„Výborně,“ řekl a já pochopila, že mě chválí za samozřejmé využívání nových schopností.
Oba trpělivě vyčkávali, než zvolna rozevřu oči.
Moje mysl poznala obyčejný pokoj v lékařském zařízení. Nemocnice. Strop byl pokrytý bílými, tmavě tečkovanými kazetami. Světla byla čtvercová, velká stejně jako stropní kazety, jejichž místo v pravidelných intervalech vyplňovaly. Stěny měly světle zelený nátěr – uklidňující barva, ale současně barva nemoci. Podle mého bleskově zformulovaného úsudku nešťastná volba.
Lidé, kteří na mě hleděli, byli nesrovnatelně zajímavější než pokoj. Sotva jsem pohledem utkvěla na Léčiteli, v mysli mi vytanulo slovo lékař. Měl na sobě volný modrozelený oděv, který mu ponechával holé paže. Oděv chirurga. Obličej mu pokrývaly vlasy divné barvy, kterou moje paměť nazvala slovem zrzavá.
Zrzavá! Tu a její odstíny jsem naposledy viděla o tři světy nazpátek. Dokonce i tohle narudlé zlato ve mně probudilo stesk.
Jeho obličej nesl obecně lidské rysy, ale zkušenost z mých vzpomínek doplnila slovo laskavý.
Netrpělivý nádech připoutal mou pozornost k Hledačce. Byla velmi drobná. Kdyby zachovala klid, trvalo by mnohem déle, než bych si jí vedle Léčitele povšimla. Nebyla nijak nápadná, jen stín v ozářeném pokoji. Od brady až po zápěstí byla černá – usedlý kostým s hedvábným rolákem vespod. I vlasy měla černé. Rostly jí až do úrovně brady a teď je měla zastrčené za uši. Pleť měla tmavší než Léčitel. Olivovou.
Drobné změny ve výrazu lidských tváří byly tak nepatrné, že se daly jen obtížně rozluštit. Ale moje paměť uměla ženin výraz pojmenovat. Černé obočí šikmo svraštělé nad mírně vypoulenýma očima tvořilo známý výjev. Ne přímo hněv. Soustředění. Podrážděnost.
„Jak často k tomu dochází?“ ohlédla jsem se opět po Léčiteli.
„Ne moc často,“ připustil Léčitel. „Ovšem dospělých hostitelů je beztak málo. Nezralí hostitelé jsou mnohem tvárnější. Ale ty jsi naznačila, že bys raději začala jako dospělá…?“
„Ano.“
„Většina žádostí zní přesně opačně. Délka lidského života je mnohem kratší, než jsi zvyklá.“
„Všechna fakta znám dokonale, Léčiteli. Už jste se s podobným… s podobným vzdorem setkal dřív?“
„Já osobně jen jednou.“
„Popište mi ten případ.“ Po pauze jsem dodala: „Prosím,“ protože jsem na své straně vycítila nedostatek zdvořilosti.
Léčitel si povzdechl.
Hledačka si začala prsty klepat do paže. Známka netrpělivosti. Nechtělo se jí čekat na to, co potřebovala.
„Stalo se to před čtyřmi lety,“ rozhovořil se Léčitel. „Duše z toho případu si jako hostitele vyžádala dospělého muže. První byl k dispozici muž, který žil v ostrůvku odporu už od počátku okupace. Ten člověk… po polapení věděl, co se stane.“
„Stejně jako moje hostitelka.“
„Echm, ano.“ Odkašlal si. „Byl to teprve druhý život zmíněné duše. Přišla ze Slepého světa.“
„Slepý svět?“ Zamyšleně jsem naklonila hlavu k rameni.
„Och, omlouvám se, ty neznáš naše přezdívky. Byl to jeden i z tvých světů, že?“ Z kapsy vytáhl přístroj, počítač, a bleskově do něj nahlédl. „Ano, tvoje sedmá planeta. V osmdesátém prvním sektoru.“
„Slepý svět?“ zopakovala jsem, tentokrát dotčeně.
„Ano, ale někteří jeho obyvatelé mu radši říkají Zpívající svět.“
Pomalu jsem přikývla. To se mi zamlouvalo víc.
„A někteří, co tam nikdy nebyli, jí říkají Planeta Netopýrů,“ zamumlala Hledačka.
Obrátila jsem k ní oči a pak jsem je přimhouřila úsilím, než jsem si z paměti vydolovala patřičný obraz ošklivých létajících hlodavců.
„Předpokládám, že tys tam nikdy nežila, Hledačko,“ odbyl ji Léčitel. „Tu duši jsme nejdřív pojmenovali Letící píseň – to byl volný překlad jeho jména ve… Zpívajícím světě. Zanedlouho si však vybrala jméno svého hostitele, Kevin. Třebaže Posláním byla vzhledem ke svému původu vycvičená v hudbě, oznámila nám, že je jí příjemnější pokračovat v prvotním povolání svého hostitele, který byl mechanik.
Tyto známky sice dělaly jeho Patronovi určité starosti, ale pořád zůstávali v rámci normálu.
Pak si Kevin začal stěžovat, že občas trpí výpadky paměti. Přivedli ho ke mně a tady jsme provedli řadu testů, abychom měli jistotu, že v mozku hostitele nejsou skryté vady. Během testování si několik Léčitelů všimlo výrazných nesrovnalostí mezi jeho chováním a osobností. Když jsme se ho na to optali, tvrdil, že si na jistá prohlášení ani činy nevzpomíná. Spolu s jeho Patronem jsme ho pozorovali i nadále a nakonec jsme zjistili, že v jistých intervalech ovládá Kevinovo tělo jeho hostitel.“
„Ovládá?“ vytřeštila jsem oči. „A duše si to ani neuvědomila? Hostitel si vzal tělo zpátky?“
„Bohužel ano. Kevin nebyl dost silný, aby hostitele potlačil.“
Nebyl dost silný.
Budou mě také považovat za slabocha? A jsem slabá, když tuhle mysl nedokážu přinutit, aby odpověděla na moje otázky? A nejsem ještě slabší, když její živé myšlenky existují v mé hlavě, kde by nemělo být nic kromě vzpomínek? Odjakživa jsem věřila, že jsem silná. Děsila mě představa vlastní slabosti. Cítila jsem zahanbení.
Léčitel váhavě pokračoval: „Došlo k jistým událostem, a tak padlo rozhodnutí…“
„K jakým událostem?“
Léčitel bez odpovědi sklopil hlavu.
„K jakým událostem?“ nepřestávala jsem dotírat. „Jistě mám právo to vědět!“
Léčitel si opět povzdechl. „To máš. Kevin… napadl Léčitelku, když nebyl… sám sebou.“ Zamžikal. „Úderem pěsti omráčil Léčitelku a vzal jí skalpel. Našli jsme ho v bezvědomí. Hostitel se pokusil vyříznout duši ze svého těla.“
Chvíli trvalo, než jsem našla ztracenou řeč, ale i pak jsem dokázala jen šeptat. „Jak to s nimi dopadlo?“
„Hostitel naštěstí omdlel dřív, než si stačil způsobit vážnější zranění. Kevina jsme implantovali znovu, tentokrát do nezralého hostitele. Problémový hostitel byl ve vážném stavu a nakonec jeho záchrana ztratila smysl.
Kevin je dnes ve věku sedmi lidských let a je naprosto normální… až na to, že si nechal jméno Kevin. Jeho pěstouni dbají na to, aby byl hojně vystaven vlivu hudby, a všechno jde dobře…“ Poslední informaci sdělil tónem, jako by to byla dobrá zpráva – která nějak smaže všechno předchozí.
„Proč?“ Odkašlala jsem si, aby mi hlas víc zněl. „Proč se ta nebezpečí tají?“
„Ve skutečnosti,“ ozvala se Hledačka, „jsou velmi konkrétně uvedena ve všech náborových materiálech; zdůrazňuje se tam, že adaptace na zbývající dospělé hostitele je mnohem náročnější než na dítě. Výrazně doporučujeme nedospělého hostitele.“
„Slovo náročnější zdaleka nevystihuje Kevinův příběh,“ šeptla jsem.
„Ano, ale ty ses rozhodla doporučení ignorovat.“ Zvedla ruce v mírotvorném gestu, zatímco moje tělo se napjalo, až tuhé prostěradlo na úzkém lůžku zašustilo. „Ne že bych ti to měla za zlé. Dětství je neobyčejně nudné. A ty jednoznačně nepatříš k průměrným duším. Pevně věřím, že je zcela v tvých silách tuhle situaci zvládnout. Tohle je pouze další z řady tvých hostitelů. Jistě co nevidět nad ním získáš bezvýhradnou vládu.“
V této chvíli mě překvapilo, že Hledačka je ochotná smířit se s prodlením, a dokonce proto, abych si zvykla na hostitele. Vycítila jsem, že moje neinformovanost ji zklamala, a to ve mně opět probudilo neznámé pocity hněvu.
„A nenapadlo tě získat odpovědi, které hledáš, tím způsobem, že se do toho těla necháš naimplantovat sama?“ zeptala jsem se.
Ztuhla. „Nejsem žádný skokan.“
Automaticky jsem povytáhla obočí.
„Další přezdívka,“ vysvětlil Léčitel. „Pro ty, kdo nedotáhnou život až do konce v těle hostitele.“
S porozuměním jsem přikývla. V mých ostatních světech jsme pro to také měli název. Na žádném světě se na to netvářili vlídně. Přestala jsem tedy Hledačku vyslýchat a sdělila jí všechno, co jsem věděla.
„Jmenovala se Melanie Stryderová. Narodila se v Albuquerque, stát Nové Mexiko. Když se dozvěděla o okupaci, byla zrovna v Los Angeles, takže se několik let skrývala v divočině, než zjistila… Hmmm. Omlouvám se, tohle zkusím později. Tělo prožilo již dvacet let. Do Chicaga přijela z…“ Potřásla jsem hlavou. „Zažila několik období a nebyla ve všech sama. Vozidlo ukradla. Hledala sestřenici Sharon, protože měla důvod k naději, že je stále člověk. Nenašla ji a s nikým se ani nestačila zkontaktovat dřív, než jsme ji zaregistrovali. Ovšem…,“ bojovala jsem s další prázdnou stěnou. „Myslím… nejsem si jistá… myslím, že nechala vzkaz… někde.“
„Takže počítá s tím, že ji někdo hledá?“ vyhrkla Hledačka dychtivě.
„Ano. Budou ji… pohřešovat. Pokud se nesejde s…“ Zaskřípala jsem zuby křečovitým úsilím. Stěna byla černá a nedalo se poznat, jak je silná. Bušila jsem do ní, na čele mi perlil pot. Hledačka a Léčitel mlčeli, abych se mohl soustředit.
Snažila jsem se myslet na něco jiného – na hlasité nepovědomé burácení motoru auta, na zpanikařený výtrysk adrenalinu pokaždé, když se na silnici přiblížila světla jiného vozidla. Tohle jsem zvládla a nic mě nebrzdilo. Dovolila jsem vzpomínce, aby mě nesla dál, nechala jsem ji klouzat po studeném bloudění městem pod záštitou noční tmy, nechala jsem ji prokličkovat až k budově, kde mě objevili.
Ne mě, ji. Zamrazilo mě po těle.
„Nepřepínej…“ začal Léčitel.
Hledačka ho umlčela.
Chvíli jsem si připomínala hrůzu odhalení, spalující nenávist Hledačů, která přebila skoro všechno. Nenávist byla zlo; byla bolest. Připadala mi nesnesitelná. Ale já ji nechala proudit v naději, že otupí vzdor, oslabí obranný val.
Pozorně jsem sledovala, jak se snaží skrýt, a pochopila jsem, že marně. Vzkaz, načmáraný na kus odpadu zlomenou tužkou. Chvatně podstrčený pod dveřmi. A ne jen tak nějakými dveřmi.
„Jde o páté dveře na páté chodbě v pátém patře. Tam je její vzkaz.“
Hledačka držela malý telefon a cosi do něj tiše drmolila.
„Budova měla být bezpečná,“ pokračovala jsem. „Věděli, že je určená k demolici. Ona netuší, jak ji objevili. Našli Sharon?“
Na pažích mi zděšením vyrazila husí kůže.
Tu otázku jsem nepoložila já.
Tu otázku jsem nepoložila já, ale ze rtů mi sklouzla tak přirozeně, jako kdyby ano. Hledačka si nevšimla, že něco je v nepořádku.
„Tu sestřenici? Ne, dalšího člověka nenašli,“ odpověděla a moje tělo se vzápětí uvolnilo. „Tuto hostitelku zahlédli vcházet do budovy. Občan, který si toho všiml, si dělal starosti, protože budova byla určená k demolici. Zavolal nám a my budovu sledovali, zda nechytíme víc než jednu osobu, ale když tomu nic nenasvědčovalo, zahájili jsme akci. Najdeš místo, kde se má konat schůzka?“
Snažila jsem se.
Tolik vzpomínek, všechny pestré a ostré. Viděla jsem stovku míst, kde jsem nikdy nebyla, poprvé jsem slyšela jejich názvy. Dům v Los Angeles, lemovaný vysokými stromy s vějířovitými listy. Louka v lese, se stanem a ohništěm, za městem Winslow v Arizoně. Opuštěná skalnatá pláž v Mexiku. Jeskyně, vchod strážený prudkým lijákem, kdesi v Oregonu. Stany, chatrče, primitivní přístřešky. Jak ubíhal čas, názvy byly stále konkrétnější. Netušila, kde je, a bylo jí to jedno.
Teď se jmenuji Poutnice, ale její vzpomínky navenek vypadají jako moje. Až na to, že pouť jsem si vybrala dobrovolně. Ty záblesky vzpomínek jsou bez výjimky poznamenány strachem štvané kořisti. Ne pouť, ale útěk.
Snažila jsem se necítit soucit. Místo toho jsem se soustředila na vzpomínky. Nepotřebovala jsem vidět, kde byla, jenom kam měla namířeno. Probírala jsem se výjevy, jež se vázaly ke slovu Chicago, ale všechno to byly jen náhodné obrazy. Rozšířila jsem síť. Co je mimo Chicago? Zima, pomyslela jsem si. Zima a nějaká obava, která se toho týká.
Kam? Naléhala jsem a stěna se vrátila.
Prudce jsem vydechla. „Za městem – v divočině… ve státním parku, mimo všech stavení. Předtím tam nikdy nebyla, ale zná cestu.“
„Kdy?“ vyzvídala Hledačka.
„Brzy.“ Odpověď přišla automaticky. „Jak dlouho jsem tady?“
„Hostiteli jsme dopřáli devět dní na uzdravení, abychom měli jistotu, že se plně zotavil,“ řekl mi Léčitel. „Implantace byla dnes, desátý den.“
Deset dní. Tělo mi ochablo úlevou.
„Příliš pozdě,“ vyhrkla jsem. „Dojít na místo schůzky…, dokonce i nechat vzkaz.“ Cítila jsem hostitelčinu reakci – až příliš silnou. Hostitelka byla skoro… vítězoslavná. Dovolila jsem, aby slova, která si myslela, zazněla nahlas, abych se z nich mohla poučit. „On tam nebude.“
„On?“ Hledačka zdůraznila zájmeno. „Kdo?“
Černá zeď vyrostla, mnohem prudčeji než předtím. Ona měla zpoždění o zlomek vteřiny.
Opět jsem v duchu spatřila ten obličej. Překrásnou tvář s opálenou pletí a očima se zářícími skvrnkami. Pronikavě zřetelnou tvář, která ve mně probudila zvláštní, propastnou slast.
A třebaže zeď se vynořila současně s pocitem zuřivého vzdoru, nebyla dost rychlá.
„Jared,“ odpověděla jsem. A stejně rychle, jako by vyšla ze mě, mi ze rtů splynula věta, kterou jsem nepronesla já: „Jared je v bezpečí.“