13. KAPITOLA

Odsouzení

„Jsou tady?“ Ta slova jsme vydávily – vystříkla z nás jako voda z plic, prudce. A po vodě otázka, na které záleželo především: „Zvládli to?“

Ve tmě jsem neviděla na výraz strýčkova obličeje. „Kdo?“ zeptal se.

„Jamie, Jared!“ Náš šepot pálil v hrdle jako řev. „Jared byl přece s Jamiem. S naším bratříčkem! Jsou tady? Přišli? Našel jsi je stejně jako nás?“

Žádné zaváhání.

„Ne.“ Odpověď zazněla důrazně, bez lítosti, bez špetky citu.

„Ne,“ šeptly jsme. To jsme neopakovaly po strýci, jen jsme protestovaly proti svému zmrtvýchvstání. Opět jsme zavřely oči a naslouchaly bolesti ve svém těle. Dovolily jsme jí, aby utopila bolest v naší mysli.

„Podívej,“ pravil strýček Jeb po chvilce. „Já, echm, musím něco zařídit. Chvilku si odpočiň a já se pro tebe vrátím.“

Neslyšely jsme význam slov, pouze zvuky. Ani jsme neotevřely oči. Jeho kroky se s tichým chrupáním vzdálily. Nepoznaly jsme, kterým směrem. Stejně nám to bylo jedno.

Byli pryč. Neexistoval způsob, jak je najít, žádná naděje. Jared i Jamie zmizeli, a to uměli mistrovsky, a my je už nikdy neměly spatřit.

Voda a chladnější noční vzduch nás probraly k vědomí, což bylo přesně to, o co jsme nestály. Překulily jsme se a opět se zabořily obličejem do písku. Cítily jsme hroznou únavu, daleko za hranici vyčerpání, v propastné a ještě hlubší bolesti. Ale jistě dokážeme usnout. Stačí nemyslet. To zvládneme.

Zvládly jsme to.

Když jsme se probudily, byla stále noc, ale na východním obzoru už hrozil úsvit – hory lemovala matná červeň. Naše ústa chutnala po prachu a zpočátku jsme si byly jisté, že o strýčku Jebovi se nám pouze zdálo. Určitě.

Dnes ráno jsme měly hlavu jasnější, a tak jsme si skoro okamžitě všimly divného předmětu vedle naší pravé tváře – nebyl to kámen ani kaktus. Dotkly jsme se toho, předmět byl tvrdý a hladký. Šťouchly jsme do něj a zevnitř se ozval lahodný zvuk šplouchající vody.

Strýček Jeb byl skutečný a nechal nám tady čutoru.

Opatrně jsme se posadily, užaslé, že jsme se přitom nepřelomily vpůli jako suchý klacek. Dokonce jsme se cítily trochu líp. Voda zřejmě měla dost času propracovat se aspoň zčásti do těla. Bolest otupěla a po dlouhé době jsme opět dostaly hlad.

Ztuhlými neohrabanými prsty jsme odšroubovaly víčko z čutory. Nebyla plná až nahoru, ale bylo v ní dost vody, aby nám opět roztáhla žaludek; už zase se mi scvrknul. Vypily jsme všechno. S šetřením vody na později jsme už skoncovaly.

Pustily jsme plechovou čutoru na písek, kde dutě žuchla v tichu před úsvitem. Byly jsme naprosto bdělé. Povzdechly jsme si, protože bychom daly přednost bezvědomí, a spustily jsme hlavu do dlaní. Co teď?

„Proč jsi tomu dal vodu, Jebe?“ vybuchl rozzlobený hlas těsně za našimi zády.

Prudce jsme se otočily, přesmýkly se na kolenou. Při následujícím pohledu nám klopýtlo srdce a naše vědomí se roztříštilo.

Kolem místa, kde jsem klečela pod stromem, stálo v půlkruhu osm lidských bytostí. Nebylo pochyb, že to jsou lidé, do jednoho. Ještě nikdy jsem neviděla obličeje stažené do podobných grimas – ne u své rasy. Ty rty zkřivené nenávistí nad vyceněnými zaťatými zuby, jako divoká zvěř. Obočí svraštěná hluboko přes oči planoucí zuřivostí.

Šest mužů a dvě ženy, někteří z nich hodně statní, většinou vyšší než já. Cítila jsem, jak mi krev vyprchává z obličeje, protože jsem si uvědomila, proč drží ruce tak divně; křečovitě vztažené před tělem, každý svíral nějaký předmět. Drželi zbraně. Někteří měli nože – několik krátkých, jako ty, co jsem měla v kuchyni, pak delší a jeden obrovský a zlověstný. Ten by v kuchyni k ničemu nebyl. Melanie mi doplnila název: mačeta.

Ostatní lidé drželi dlouhé tyče, kovové i dřevěné. Kyje.

V jejich středu jsem poznala strýčka Jeba. V rukou mu volně visela věc, kterou jsem nikdy neviděla osobně, jen v Melaniiných vzpomínkách, stejně jako ten obrovský nůž. Byla to puška.

Ten pohled mě zděsil, ale Melanie na to všechno hleděla s úžasem a v duchu jásala nad jejich počtem. Osm zachráněných lidí. Domnívala se, že Jeb tu je úplně sám, v nejlepším případě jen se dvěma dalšími. Pohled na tolik osob své rasy ji zalilo radostí.

Jsi idiot! utrhla jsem se na ni. Jen se na nepodívej. Vidíš to?

Přiměla jsem ji, aby si je prohlédla z mé perspektivy; aby viděla ty zlověstné postavy ve špinavých džínách a lehkých bavlněných košilích, zahnědlých prachem. Možná to byli lidé – v tom původním smyslu slova – kdysi, ale v téhle chvíli byli něco jiného. Byli to barbaři, zrůdy. Předkláněli se, slintali touhou po krvi.

V každém tom páru očí jsem si mohla vyčíst rozsudek smrti.

Melanie to všechno viděla a musela připustit, i když neochotně, že mám pravdu. V téhle chvíli její milovaní lidé předváděli, co v nich bylo nejhoršího, jako v těch novinových článcích, které jsme nechaly ve srubu. Dívaly jsme se na zabijáky.

Měly jsme být moudřejší; měly jsme včera umřít.

Proč nás strýček Jeb nechal naživu? Pro tohle?

Při tom pomyšlení mě zamrazilo po těle. V duchu jsem si prolétla historii lidských zvěrstev. Neměla jsem na to žaludek. Možná bych se měla víc soustředit. Pamatovala jsem si, že lidé z jistých důvodů nechávali své nepřátele naživu, aspoň dočasně. Kvůli tomu, co chtěli z jejich myslí či těl…

Samozřejmě mi to rázem skočilo do paměti – právě to jedno tajemství, které by ode mě chtěli. Právě to, které jim nikdy, nikdy neřeknu. Bez ohledu na to, co mi udělají. To bych se radši dřív zabila sama.

Melanii jsem neprozradila tajemství, jež jsem chránila. Použila jsem proti ní její vlastní obranné prostředky a poprvé od implantace jsem si vztyčila v hlavě zeď, abych tu informaci skryla. Předtím to nebylo nutné.

Melanii v nejmenším nezajímalo, co je na druhé straně zdi; vůbec se nesnažila za ni proniknout. Měla mnohem důležitější starosti než fakt, že ona není jediná, kdo si nechává něco pro sebe.

A záleží vůbec na tom, že svoje tajemství před ní chráním? Nebyla jsem tak silná jako Melanie a nepochybovala jsem, že ona mučení snese. Kolik bolesti vydržím, než jim prozradím přesně to, co chtějí slyšet?

Zvedl se mi žaludek. Sebevražda byla odporná volba – o to horší, že by současně šlo i o vraždu. Melanie by se mnou snášela mučení nebo smrt. Rozhodla jsem se počkat, dokud mi stoprocentně nezbude jiná možnost.

Ne, to nemůžou. Strýček Jeb by nikdy nedovolil, aby mi ublížili.

Strýček Jeb neví, že jsi tady, připomněla jsem jí.

Tak mu to pověz!

Soustředila jsem se na starcův obličej. Přes hustý bílý plnovous jsem neviděla, jestli taky cení zuby, ale oči mu neplanuly tak zuřivě jako těm ostatním. Koutkem oka jsem zahlédla, že pár mužů sklouzlo pohledem ode mě k němu. Čekali odpověď na otázku, která mě upozornila na jejich blízkost. Strýček Jeb se díval přímo na mě a svoje druhy ignoroval.

Nemůžu mu to říct, Melanie. Nevěřil by mi. A jakmile by usoudili, že jim lžu, považovali by mě za Hledačku. Jistě mají dost zkušeností, aby věděli, že pouze Hledačka by se sem vydala vyzbrojená lží, historkou, která má umožnit její infiltraci.

Melanie rázem uznala, že mám pravdu. Už při pouhém slově Hledačka se odtáhla nenávistí a bylo jí jasné, že tihle cizinci by zareagovali navlas stejně.

Ale na tom nesejde. Jsem duše – a to jim stačí.

Muž s mačetou – ze všech největší, tmavovlasý, s nápadně světlou pletí a živě modrýma očima – pohrdavě zafrkal a odplivl si na zem. Pak popošel o krok dopředu a pomalu zvedl dlouhou čepel do výšky.

Radši ať to je rychlé než pomalé. Radši ať nás zabije tahle surová ruka než já. Radši ať neumřu jako zdroj násilí, který byl měl na svědomí Melaniinu krev i tu mou vlastní.

„Zadrž, Kyle.“ Jeb promluvil neuspěchaně, skoro vlídně, ale mohutný muž znehybněl. S úšklebkem se obrátil k Melaniinu strýci.

„Proč? Říkal jsi, že ses ujistil, že je jednou z nich.“

Poznala jsem ten hlas – byl to tentýž hlas, který se otázal Jeba, proč mi dal vodu.

„Nu, ano, jsem si jistý. Ale je to maličko složitější.“

„Jak?“ Tuhle otázku položil jiný muž. Stál po boku statného tmavovlasého Kylea a oba si byli tak podobní, že to museli být bratři.

„Pochop, že to je taky moje neteř.“

„Ne, už není!“ štěkl Kyle rázně. Opět si uplivl a zarputile udělal další krok mým směrem, mačetu pořád připravenou. Z úhlu jeho napjatých ramen jsem vyčetla, že příště ho už nezastaví pouhá slova. Zavřela jsem oči.

Ozvalo se dvojí kovové cvaknutí a kdosi vyjekl. Prudce jsem otevřela oči.

„Řekl jsem, abys zůstal stát, Kyle!“ Tón Jebova hlasu zněl pořád uvolněně, ale pušku svíral v rukou pevněji než předtím a hlavní mířil na Kyleova záda. Kyle zkameněl jenom pár kroků ode mě a mačeta mu zůstala viset nad hlavou.

„Jebe,“ zděsil se Kyleův bratr, „co to děláš?“

„Ustup od té dívky, Kyle!“

Kyle se rozzuřeně obrátil k Jebovi. „To přece, ksakru, není žádná dívka, Jebe!“

Jeb jenom pokrčil rameny, ale puškou dál neochvějně mířil na Kylea. „Musíme probrat jisté věci.“

„Doktor by se od toho mohl leccos dozvědět,“ pronesl nato nevlídný ženský hlas.

Při těch slovech jsem se přikrčila, protože vyjádřily moje nejhorší obavy. Když mě Jeb před okamžikem označil za svou neteř, pošetile jsem dovolila zadoutnat plamínku naděje – možná se nade mnou slitují. Byla jsem hloupá, že jsem tomu věřila, i kdyby jen na vteřinku. Od těchto zrůd jsem mohla doufat v jediné slitování – smrt.

Ohlédla jsem se po ženě, která promluvila, a překvapeně jsem si uvědomila, že je stará jako Jeb, možná i starší. Vlasy měla spíš tmavě šedé než bílé, což byl důvod, proč jsem si předtím její stáří ani neuvědomila. Obličej tvořila změť vrásek, všechny mířící dolů v grimase hněvu. Současně však v rysech pod těmi vráskami se skrývalo cosi důvěrně známého.

Melanie našla souvislost mezi stařeckou tváří a mnohem hladším obličejem ze svých vzpomínek.

„Tetičko Maggie? Ty jsi tady? Jak to? A je Sharon…“ Všechna slova patřila Melanii, ale řinula se z mých úst a já je nedokázala zarazit. Společná trýzeň v poušti ji buď posílila, nebo mě oslabila. Ale možná jsem se jenom příliš soustředila na to, odkud přiletí smrtelná rána. Já sbírala síly před naším zavražděním a ona prožívala toto rodinné shledání.

Melanie však svůj překvapený výkřik nedokončila. Stará žena jménem Maggie skočila dopředu s rychlostí, která popírala její křehký vzhled. Nezvedla ruku s černým páčidlem, a právě tu jsem hlídala; proto mi ušlo, že se rozpřáhla druhou, volnou rukou a tvrdě mě s ní udeřila do obličeje.

Hlava se mi zvrátila dozadu a potom přepadla na prsa. Udeřila mne podruhé.

„Nás neobelžeš, ty parazite. My víme, jak to děláte. Víme, jak dobře nás dokážete napodobovat!“

Na vnitřní straně tváře jsem ucítila chuť krve.

Přestaň s tím! napomenula jsem Melanii. Říkala jsem ti přece, co si o nás myslí.

Šokovaná Melanie se nevzmohla na odpověď.

„No tak, Maggie,“ začal Jeb chlácholivě.

„Nemluv se mnou jak s malou, ty starý hlupáku! Nejspíš sem na nás přivedla celou armádu!“ Ucouvla ode mě a pohledem si číhavě měřila mou nehybnou postavu, jako bych byla stočený had. Postavila se vedle svého bratra.

„Nikoho nevidím,“ uklidňoval ji Jeb. „Héééj!!“ zahulákal a já sebou leknutím trhla. Takže jsem nebyla jediná. Jeb zamával levou rukou nad hlavou, v pravé nepřestával svírat pušku. „Tady!“

„Sklapni!“ zavrčela Maggie a praštila ho do žeber. I když jsem se na vlastní kůži přesvědčila, jak je silná, Jeb se ani nepohnul.

„Je tady sama, Mag. Když jsem ji našel, byla skoro mrtvá a ani teď není v extra skvělé kondici. Ty stonožky nikdy své druhy takhle neobětují. Přišly by ji zachránit mnohem dřív než já. Ať už je, kdo chce, je sama.“

V hlavě jsem si vybavila podobu dlouhého hmyzu s množstvím nohou, ale souvislost jsem nenacházela.

Mluví o tobě, přeložila mi Melanie. Vedle mé vzpomínky na zářivě stříbřitou duši přiřadila obraz šeredného hemživce. Žádnou podobnost jsem neviděla.

Zajímalo by mě, odkud vědí, jak vypadáš, pomyslela si Melanie roztržitě. Moje vzpomínky na skutečný vzhled duše pro ni na začátku byly naprostou novinkou.

Neměla jsem čas divit se spolu s ní. Jeb kráčel přímo ke mně a ostatní se mu drželi těsně v patách. Kyle měl ruku pozvednutou u Jebova ramene, připravený ho zadržet nebo odhodit stranou; těžko říct.

Jeb si přendal pušku do levé ruky a pravici natáhl ke mně. Ostražitě jsem ji sledovala a čekala, až mě udeří.

„Tak pojď,“ vybídl mě mírně. „Kdybych tě takovou dálku unesl, vzal bych tě domů už včera večer. Teď musíš urazit ještě kus cesty po svých.“

„Ne!“ zavrčel Kyle.

„Odvedu ji s sebou!“ oznámil Jeb a poprvé to zaznělo ostře. Pod vousy se mu rty napjaly do zatvrzelé čáry.

„Jebe!“ namítla Maggie.

„Je to můj úkryt, Maggie. Udělám, co já budu chtít!“

„Ty starý troubo!“ vyštěkla.

Jeb se shýbl a popadl mě za ruku svinutou v pěst, jež mi ochable ležela na stehně. Trhnutím mě vytáhl na nohy. Nebylo v tom nic surového; spíš jako by měl naspěch. Ale prodloužit mi život z jakýchkoliv důvodů byla zřejmě ta největší krutost, jaké se na mě mohl dopustit.

Nejistě jsem se zakymácela. Skoro jsem necítila nohy – jen píchání jako od tisíců jehliček, jak do nich opět vproudila krev.

Za Jebem se ozvalo táhlé, nesouhlasné syčení. A nehnulo se jenom z jedněch úst.

„Tak dobrá, ať jsi kdovíco zač,“ řekl mi Jeb laskavě, „musíme odtud zmizet, než se den rozpálí.“

Muž, určitě Kyleův bratr, položil Jebovi dlaň na loket.

„Přece jí neukážeš, kde žijeme, Jebe.“

„Podle mě na tom nesejde,“ zavrčela Maggie nemilosrdně. „Stejně nedostane šanci o nás někde vykládat.“

Jeb si jen povzdechl a z krku si odvázal šátek, jenž měl až doteď ukrytý pod plnovousem.

„Je to směšné,“ brblal, když mi špinavou látku, ztvrdlou zaschlým potem, vázal kolem očí.

Ani jsem se přitom nehnula a bojovala s panikou, která zesílila hlavně teď, když jsem na své nepřátele neviděla.

Ale i když jsem neviděla, věděla jsem, že to je Jeb, kdo mi položil dlaň na záda a vedl mě; nikdo z těch ostatních by nebyl tak jemný.

Vyrazili jsme k severu, jak se mi aspoň zdálo. Zpočátku nikdo nemluvil, bylo slyšet jen písek chrupající pod množstvím nohou. Terén byl rovný, ale já pořád necítila chodidla a každou chvíli jsem zaškobrtla. Jeb měl se mnou trpělivost; jeho ruka mě vedla skoro rytířsky.

Cestou jsem cítila, jak slunce na obloze stoupá. Některé kroky byly rychlejší než ty ostatní, předešly nás a nakonec je skoro nebylo slyšet. Podle zvuků zůstala s Jebem a se mnou jen malá skupinka. Zřejmě usoudili, že moc hlídačů nepotřebuju – byla jsem zesláblá hlady a kymácela jsem se na každém kroku; v hlavě jsem cítila jen závrať a prázdno.

„Nemáš snad v úmyslu mu to říct, slyšíš?“

To byl Maggiin hlas, ozval se sotva pár kroků za mnou a zněl jako výčitka.

„Má právo to vědět,“ odsekl Jeb. Už zase mluvil zarputile.

„Je to od tebe bezohlednost, Jebediahu.“

„Život je bezohledný, Magnolie.“

Těžko říct, který z těch dvou mě víc děsil. Byl to Jeb se svou umanutostí udržet mě naživu? Nebo Maggie, která jako první zmínila Doktora – což bylo slovo, které mě zalilo pudovou hrůzou, z níž se mi dělalo zle od žaludku – ale které krutost zřejmě vadila víc než jejímu bratrovi?

V dalším mlčení jsme kráčeli ještě několik hodin. Když se pode mnou podlomily nohy, Jeb mě spustil na zem a přidržel mi lahev u úst stejně jako v noci.

„Dej mi vědět, až budeš trochu odpočatá,“ řekl mi. Znělo to laskavě, ale mně bylo jasné, že si to vykládám nesprávně.

Někdo si netrpělivě povzdechl.

„Proč to vlastně děláš, Jebe?“ zeptal se hlas, který jsem už znala; patřil jednomu z bratrů. „Kvůli Doktorovi? To jsi ale mohl Kyleovi přiznat hned a nemířit na něho puškou.“

„Kyleovi by jenom prospělo, kdyby na něho mířili trochu častěji,“ zamumlal Jeb.

„Hlavně mi, prosím tě, řekni, že to neděláš ze soucitu,“ pokračoval muž. „Po tom všem, co jsi viděl…“

„Kdybych se po tom všem, co jsem viděl, nenaučil soucitu, tak bych za moc nestál. Ale ne, o soucit se nejedná. Kdybych s touhle chudinkou pořádně soucítil, tak bych ji tam nechal umřít.“

I v té pouštní výhni mě zamrazilo po těle.

„Tak proč to děláš?“ vyzvídal Kyleův bratr.

Následovalo dlouhé ticho a Jebova ruka se dotkla mé. Chňapla jsem po ní, potřebovala jsem pomoc, abych se opět vytáhla na nohy. Druhou ruku mi přitiskl na záda a já poslušně vykročila.

„Ze zvědavosti,“ pronesl Jeb tiše.

Nikdo neodpověděl.

Cestou jsem si v hlavě rovnala fakta, kterými jsem si byla jistá. Za prvé, nebyla jsem první duše, kterou polapili. Už v tom měli zavedený systém. Tenhle „Doktor“ se jistě snažil získat odpověď už z jiných přede mnou.

Za druhé, snažil se neúspěšně. Kdyby některá duše nezvolila sebevraždu a pak se rozpovídala při mučení z lidských rukou, tak by mě teď nepotřebovali. Smrt by přišla milosrdně rychle.

Kupodivu jsem nedokázala doufat v rychlý konec anebo ho nějak sama přivolat. Šlo by to snadno, ani bych to nemusela udělat sama. Stačilo by jim napovídat nějakou lež – předstírat, že jsem Hledačka, tvrdit, že moji druzi jdou za mnou a hledají mě, vztekat se a vyhrožovat. Nebo jim vyklopit pravdu – že Melanie žije ve mně a že to byla ona, kdo mě sem přivedl.

Vytušili by v tom jinou lež a ta vábná vějička, že lidé mohou žít dál i po implantaci, by pro ně byla tak nestoudně lákavá, tak rafinovaná, že by mě považovali za Hledačku daleko jistěji, než kdybych to sama o sobě prohlásila. Považovali by to za léčku, bleskově by se mě zbavili a našli by si novou skrýš, daleko odtud.

Máš nejspíš pravdu, souhlasila se mnou Melanie. Já bych to tak skutečně udělala.

Ale ještě jsem necítila žádnou bolest a taky jsem si nedokázala představit sebevraždu; pud sebezáchovy mi uzamkl rty. Hlavou mi bleskla vzpomínka na mou poslední schůzku s Patronkou – v tak civilizované době, jako by se odehrála na jiné planetě. Melanie mě vybízela, ať se jí zbavím, což sice vypadalo jako sebevražedné nutkání, ale spíš mě jenom vodila za nos. Vzpomněla jsem si, jak si myslela, že smrt se z pohodlného křesla plánuje jen obtížně.

Včera večer jsme s Melanií toužily po smrti společně, ale smrt byla tehdy doslova na dosah. Teď jsem byla opět na nohou a všechno rázem vypadalo jinak.

Já taky nechci umřít, šeptla Melanie. Ale možná se pleteš. Možná nás nenechaly naživu z tohohle důvodu. Nechápu, proč by to… Nechtěla si představovat, co všechno by nám mohli udělat, ale byla jsem si jistá, že by to bylo horší, než co jsem tušila já. Jakou odpověď by od tebe potřebovali tak zoufale?

Nikdy to neřeknu. Ani tobě, ani jinému člověku.

To bylo dost opovážlivé tvrzení. Ale připomínám, že pořád ještě mě nedrtila bolest…

Uběhla další hodina – slunce nám sálalo přímo nad hlavou, žár mi seděl ve vlasech jak ohnivá koruna – když se zvuk změnil. Chrupavé kroky, které jsem sotva slyšela, se přede mnou rozezněly ozvěnou. Jebova chodidla pořád ještě vrzala v písku jako ta moje, ale lidé před námi vstoupili na jiný terén.

„Teď opatrně,“ varoval mě Jeb. „Pozor na hlavu.“

Zaváhala jsem, nebyla jsem si jistá, na co si dávat pozor a jak, když mám zavázané oči. Odtáhl mi dlaň od zad a přitiskl mi ji shora na hlavu, abych se shýbla. Předklonila jsem se. Šíji jsem měla ztuhlou.

Opět mě vedl dopředu a já slyšela, že naše kroky duní stejně jako kroky těch před námi. Půda se měkce nepropadala jako písek ani neujížděla jako štěrk. Byla pod nohama plochá a pevná.

Slunce zmizelo – už jsem necítila, jak mě pálí na kůži nebo mi žhne do vlasů.

Udělala jsem další krok a obličej mi ovanul jiný vzduch. Nebyl to vánek. Vzduch byl zatuchlý – já do něj vkročila. Suchý pouštní vítr zmizel. Vzduch byl nehnutý a chladnější, s nepatrnou stopou vlhkosti, plísně, kterou jsem cítila v nose i v ústech.

Měla jsem plnou hlavu otázek a Melanie zrovna tak. Chtěla, abych ty její vyslovila nahlas, ale já mlčela. Neexistovalo nic, co by některá z nás v tu chvíli mohla říct, aby nám to pomohlo.

„Fajn, můžeš se napřímit,“ vyzval mě Jeb.

Pomalu jsem zvedla hlavu.

Dokonce i se zavázanýma očima jsem poznala, že tam není světlo. Kolem okrajů šátku byla absolutní tma. Za sebou jsem slyšela ostatní, jak netrpělivě šoupají nohama a čekají, kdy popojdeme kupředu.

„Tudy,“ vybídl mě Jeb a opět mě vedl. Ozvěna našich kroků se překrývala s jejich dusotem, takže jsme museli být ve velmi stísněném prostoru. Přistihla jsem se, jak instinktivně předkláním hlavu.

Po několika krocích jsme prudce zabočili za roh; měla jsem dojem, že teď jdeme stejným směrem, kterým jsme přišli. Půda se začala svažovat. Sklon byl pořád strmější a Jeb mě podepřel svou mozolnatou rukou. Nemám potuchy, jak dlouho jsem se smekala a klouzala temnotou, ale mně to připadalo nekonečné, protože průběh každé minuty mi prodlužoval dusivý pocit děsu.

Další zatáčka a pak půda pod nohama začala naopak stoupat. Nohy jsem měla tak necitlivé a zdřevěnělé, že Jeb mě do svahu musel skoro vyvléct. Čím jsme šli dál, tím byl vzduch zatuchlejší a vlhčí, ale tma kolem šátku se neměnila. Slyšet tu byly pouze naše kroky a jejich kratičké ozvěny.

Cesta opět běžela rovně, zato se začala kroutit jako had.

Konečně, konečně podél horního a dolního okraje šátku na mých očích prosáklo světlo. Byla bych ráda, kdyby mi sám sklouzl z očí, protože já byla příliš vyděšená, než abych si ho troufla stáhnout sama. Byla jsem přesvědčená, že kdybych uviděla, kde jsem a kdo je se mnou, neprožívala bych takovou hrůzu.

Se světlem se objevil i zvuk. Podivný zvuk, tiché, mumlavé bublání. Znělo to skoro jako vodopád.

Bublání s každým naším krokem zesilovalo, a čím jsme byli blíž, tím víc to připomínalo zurčící vodu. Bylo různé, hlubší a vyšší tóny se navzájem proplétaly a rozléhaly se. Kdyby nezněly tak nesladěně, připomínaly by nepovedenou verzi všudypřítomné hudby, kterou jsem slýchala a sama prozpěvovala na Zpívajícím světě. Tma za šátkem na očích ve mně probudila vzpomínky na svět slepých.

Melanie tu kakofonii poznala dřív než já. Ten zvuk jsem nikdy předtím neslyšela, protože jsem se ještě nesetkala s lidmi.

Je to hádka, uvědomila si. Zní to, jako by se hádala spousta lidí.

Táhlo ji to za zvukem. Takže tu je víc lidí? Předtím nás zaskočil pohled i na těch osm lidí, které jsme viděly v poušti. Kde to vlastně jsme?

Ruce se mi dotkly zátylku a já před nimi uhýbala.

„A teď klid,“ řekl Jeb a stáhl mi šátek z očí.

Pomalu jsem zamžikala a stíny kolem mě zahoustly do tvarů, které mi dávaly smysl: hrubé nerovné stěny, strop plný děr, ošoupaná hlinitá podlaha. Byli jsme kdesi v podzemí, v přírodním jeskynním komplexu. Asi jsme nebyli příliš hluboko, cesta sem stoupala mnohem delší dobu, než jsme strávili smekáním se dolů.

Skalní stěny i strop byly tmavě fialově hnědé a plné děr jak ementál. Okraje děr níž u země byly ošoupané dohladka, ale ty nad hlavou měly nápadně ostřejší hrany.

Z kulaté díry před námi sem vycházelo světlo; tvarem se podobala děrám, kterými byly jeskynní stěny doslova poseté, ovšem velikostí každou z nich mnohonásobně převyšovala. Byl to vchod, vstup do zářivějšího místa. Melanie se už nemohla dočkat, uchvácená představou dalších lidí, ale já váhala a nečekaně si přiznala, že ten šátek na očích byl zřejmě milosrdnější než možnost vidět.

Jeb si povzdechl. „Omlouvám se,“ zamumlal tak tiše, že to zaručeně neslyšel nikdo kromě mě.

Zkusila jsem polknout, ale nešlo to. Opět se mě zmocnila závrať, tentokrát zřejmě hlady. Když mě Jeb postrčil směrem k velkému otvoru, ruce se mi roztřásly jako v mrazivém vánku.

Tunel se rozevřel do tak obrovské jeskyně, že jsem zpočátku nevěřila vlastním očím. Strop byl neuvěřitelně zářivý a vysoký – skoro jako umělá obloha. Snažila jsem se zjistit, co ho tak ozařuje, ale z ostrých šípů světla se mi rozbolely oči.

Očekávala jsem, že bublavé hlasy zesílí, ale v monumentální jeskyni se náhle rozhostilo mrtvolné ticho.

V porovnání se stropem byla podlaha zšeřelá. Mým očím chvíli trvalo, než poznaly, co ty tvary znamenají.

Dav. Jiný výraz pro to neexistoval – stál tam dav lidí nehybných jak kmeny a všichni na mě mlčky zírali s palčivým, nenávistným výrazem v tváři.

Pro Melanii to byl takový šok, že dokázala jen počítat. Deset, patnáct, dvacet… dvacet pět, dvacet šest, dvacet sedm…

Bylo mi jedno, kolik jich je. Pokusila jsem se jí vysvětlit, jak málo na tom sejde. Nemusí jich být dvacet, aby mě dokázali zabít. Nás zabít. Zkusila jsem jí připomenout, v jakém jsme nebezpečí, ale v tom okamžiku moje varování nevnímala; tonula blahem ze světa lidí, o němž nikdy neměla tušení.

Z davu vykročil muž a já ze všeho nejdřív zatěkala pohledem k jeho rukám, jakou má zbraň. Měl zaťaté pěsti, ale jinak byl neozbrojený. Mezitím si moje oči stačily na to oslnivé světlo navyknout, rozeznaly nazlátlé opálení jeho pokožky a pak ho poznaly.

S hrdlem náhle sevřeným závratnou nadějí jsem vzhlédla k mužově tváři.

14. KAPITOLA

Spor

Bylo to pro nás obě příliš, vidět ho tady, když už jsme uvěřily, že se s ním nikdy nesetkáme, že jsme ho ztratily navždy. Ohromením jsem zkameněla, nebyla jsem schopná ničeho. Chtěla jsem se podívat na strýčka Jeba, abych pochopila, proč mi v poušti zlomil svou odpovědí srdce, ale nedokázala jsem pohnout ani očima. Jen jsem tupě zírala do Jaredova obličeje.

Melanie zareagovala odlišně.

„Jarede!“ vykřikla, i když z mého odřeného hrdla se vydralo jen kráknutí.

Strhla mě vpřed, stejně jako předtím v poušti, převzala vládu nad mým ochromeným tělem. Jediný rozdíl byl v tom, že nyní do toho vložila víc síly.

Nedokázala jsem ji zarazit včas.

Skočila kupředu a pozvedla mé paže, aby ho objala. V hlavě jsem na ni varovně vřískla, ale neposlouchala mě. Mou přítomnost skoro nevnímala.

Nikdo se ji nepokusil zastavit, když klopýtala směrem k němu. Nikdo, jen já. Už ji od něho dělily jen centimetry a pořád neviděla to, co mně neušlo. Nevšimla si, že během těch dlouhých měsíců odloučení mu obličej zpřísněl, rýhy v něm se teď rozbíhaly jiným směrem. Nevšimla si, že ten povědomý úsměv, který nosila ve vzpomínkách, by teď ta nová tvář prostě nezvládla. Zamračeného a rozzuřeného ho Melanie viděla zatím jen jednou, ale ten výraz nebyl nic proti tomu, jak se tvářil teď. Neviděla to, nebo jí to možná bylo jedno.

Měl delší paže než já.

Ještě dřív, než se ho Melanie stačila dotknout prsty, paže mu prudce vystřelila a hřbetem dlaně mě tvrdě udeřil do spánku. Úder byl tak tvrdý, že mě vynesl do vzduchu a pak jsem hlavou třískla do kamenné podlahy. Slyšela jsem, jak mi s tupým žuchnutím dopadl na zem i zbytek těla, ale nevnímala jsem to. Oči se mi stočily v sloup, v uších mi dutě zvonilo. Zoufale jsem se bránila závrati, jejíž vír mě stahoval stále hlouběji do bezvědomí.

Hloupá, hloupá, vyčítala jsem jí plačky. Přece jsem ti říkala, ať to neděláš!

Jared je tady, Jared žije, Jared je tady. Blábolila z cesty, omílala tahle slova jako text písničky.

Pokusila jsem se zaostřit oči, ale podivný strop mě oslňoval. Odvrátila jsem od toho světla obličej a spolkla vzlyk, protože ten pohyb mi zalil polovinu lebky bodavou bolestí.

I tenhle jediný spontánní úder mě bolel skoro nesnesitelně. Vyloučeno, abych snesla bezohledné a promyšlené mučení!

Vedle mě zašouraly kroky; instinktivně jsem zatěkala očima, abych našla novou hrozbu. Nade mnou stál strýček Jeb. Začal ke mně natahovat ruku, aby mě zvedl, ale zaváhal, ohlédl se. S přidušeným zasténáním jsem nepatrně pozvedla hlavu, abych se podívala, co vidí on.

Blížil se k nám Jared a tvářil se navlas stejně jako ti divoši v poušti – ale i v té zuřivosti vypadal spíš nádherně než nebezpečně. Srdce se mi zastavilo a pak se nepravidelně rozklopýtalo a najednou jsem dostala chuť se vysmát sama sobě. Copak záleželo na tom, že je krásný a že ho miluju, když se mě chystá zabít?

Vzhlížela jsem k vražedné touze v jeho tváři a snažila se doufat, že jeho vztek zvítězí nad zvědavostí, ale ve skutečnosti jsem po smrti netoužila.

Jeb s Jaredem se nekonečně dlouho poměřovali pohledem. Jared zatínal a povoloval čelisti, zatímco Jebův obličej zůstal v klidu. Vzájemná konfrontace skončila tím, že Jared náhle navztekaně vydechl a o krok ucouvl.

Jeb se sklonil pro mou ruku a druhou paží mi podepřel ramena, aby mi pomohl vstát. Třeštící hlava se mi točila, zvedal se mi žaludek. Kdybych už dny nehladověla, určitě bych začala zvracet. Měla jsem pocit, jako bych se nohama nedotýkala země. Zavrávorala jsem a přepadla kupředu. Jeb mě zachytil a přidržel za loket, aby mi pomohl udržet se na nohou.

Jared to všechno pozoroval s úšklebkem, který mu odhaloval zuby. Melanie se idiotsky snažila k němu opět dostat, ale já už překonala první šok ze setkání a nebyla jsem tak pitomá jako ona. Už se mi znovu nevymkne. Uvěznila jsem ji za všechny závory, které jsem jen dokázala v hlavě najít.

Koukej mlčet. Copak nevidíš, jak si mě hnusí? Ať řekneš cokoliv, jenom všechno zhoršíš. Zabiješ nás.

Ale Jared je naživu, Jared je tady! zpívala blaženě.

Ticho v jeskyni se rozplynulo; ze všech stran se ozýval šepot, všechny hlasy současně, jako bych neudělala cosi tak, jak čekali. V tom sykavém špitání jsem však nerozeznala nic smysluplného.

Těkala jsem pohledem po davu lidí; po každém z nich. Byli tam samí dospělí, nikdo nebyl menší a mladší. Srdce mi z toho bolelo a Melanie se ze všech sil snažila vyslovit otázku. Rázně jsem ji umlčela. K vidění tu byla jen zuřivost a nenávist v tvářích cizinců, zuřivost a nenávist v Jaredově tváři.

Ale jen do chvíle, než se šeptajícím davem protlačil další muž. Měl štíhlou a urostlou postavu a kosti se mu pod kůží rýsovaly víc než většině ostatních. Vlasy měl vyrudlé sluncem, buď světle hnědé, nebo bezvýrazně tmavě plavé. Stejně jako ty nenápadné vlasy a vytáhlé tělo měl i rysy v obličeji mírné a hubené. Mou pozornost upoutal hlavně z toho důvodu, že mu z tváře nečišela ani stopa nenávisti.

Ostatní tomuto navenek přátelskému muži ustupovali z cesty, jako by měl vyšší postavení než oni.

Jen Jared jako jediný před ním neucouvl, stál na místě a probodával mě vražedným pohledem. Muž ho obešel, ale překážku v cestě nevzal zřejmě na vědomí víc než hromadu kamení.

„Dobrá, dobrá!“ pronesl překvapivě zvesela, když obešel Jareda a zastavil se tváří ke mně. „Jsem tady. Copak tu máme?“

Odpověděla mu tetička Maggie, která se objevila u jeho lokte.

„Jeb to našel v poušti. Bývala to naše neteř Melanie. Podle všeho to šlo podle plánku, který jí dal.“ Loupla po Jebovi navztekaným pohledem.

„Mm-hm,“ zamumlal vysoký kostnatý muž a zvědavě si mě měřil. Ta jeho zvídavost byla podivná. Skoro jako by se mu zamlouvalo, co vidí. Nechápala jsem proč.

Uhnula jsem před ním očima k další ženě – mladé ženě, která stála kousek za ním, ruku na jeho lokti. Upoutaly mě její zářivé vlasy.

Sharon! vykřikla Melanie.

Melanina sestřenice mi z očí vyčetla, že jsem ji poznala, a rysy jí ztvrdly.

Postrčila jsem Melanii drsně do zadního kouta své hlavy. Pšššš!

„Mm-hm,“ prohodil vysoký muž a pokýval hlavou. Jednu ruku natáhl k mému obličeji a zřejmě ho překvapilo, že jsem před ní ucukla a couvla jsem až k Jebovi.

„To nic,“ usmál se vysoký muž maličko povzbudivě. „Neublížím ti.“

Opět sáhl po mé tváři a já se přikrčila k Jebovu boku stejně jako předtím, ovšem Jeb mne naopak postrčil dopředu. Vysoký muž se dotkl mé čelisti pod uchem mnohem jemnějšími prsty, než jsem čekala, a já odvrátila obličej. Cítila jsem, jak prstem objíždí jizvu na mé šíji a uvědomila jsem si, že zkoumá jizvu zbylou po implantaci.

Koutkem oka jsem přitom sledovala Jareda. Bylo zřejmé, že mužovo jednání ho znervózňuje, a já tušila důvod – tu tenkou růžovou čárku na mém zátylku si musel nesmírně hnusit!

Jared se zamračil, ale já si překvapeně uvědomila, že už se netváří tak rozzuřeně jako před chvílí. Svraštil v zamyšlení obočí a náhle vypadal spíš zmateně.

Vysoký muž spustil ruce k bokům a ustoupil ode mě. Našpulil rty a oči mu zaplály, jako by s radostí vítal výzvu.

„Pokud odhlédneme od nedávného vyčerpání, dehydratace a hladovění, vypadá poměrně zdravě. Myslím, že jsi do ní nalil dost vody, aby nám dehydratace nedělala problémy. Tak tedy, dobrá.“ Předvedl zvláštní mimoděčné gesto, jako by si myl ruce. „Můžeme začít.“

Ale pak mi mužova slova i jeho stručná prohlídka zacvakly do sebe jak dílky skládačky a já pochopila – tenhle navenek jemný člověk, který právě slíbil, že mi neublíží, byl ten Doktor.

Strýček Jeb si ztěžka povzdechl a zavřel oči.

Doktor ke mně natáhl paži a naznačil, ať mu vložím ruku do dlaně. Schovala jsem ruce za záda a zaťala pěsti. Opět si mě pátravě prohlédl a z očí mi vyčetl děs. Koutky úst mu poklesly, ale nezamračil se. Přemýšlel, jak postupovat dál.

„Kyle, Iane?“ zvolal a natáhl krk, aby mezi shromážděnými našel majitele jmen. Dopředu se prodrali dva mohutní tmavovlasí bratři a mně se podlomila kolena.

„Myslím, že potřebuji vaši pomoc. Možná kdybyste odnesli…“ začal vysvětlovat Doktor, který se vedle Kylea už nezdál tak nezvykle vysoký.

„Ne.“

Všichni se ohlédli, odkud se ozval nesouhlas. Já se dívat nemusela, protože jsem znala ten hlas. Ale podívala jsem se stejně.

Jared se chmuřil tak temně, až měl obočí nad očima skoro propletené, ústa zkřivená do podivné grimasy. V obličeji se mu vystřídalo tolik různých emocí, že bylo obtížné přesně určit aspoň jediný. Hněv, vzdor, zmatek, nenávist, strach… bolest.

Doktor zamžikal, čelist povislou ohromením. „Jarede? Ty v tom snad vidíš problém?“

„Ano.“

Všichni vyčkávali. Jeb vedle mě svíral rty, jako by jim chtěl zabránit, aby se roztáhly v úsměvu. Pokud tomu tak skutečně bylo, pak stařec měl vskutku zvláštní smysl pro humor.

„A jaký?“ naléhal Doktor.

Jared procedil přes zaťaté zuby: „Hned ti ten problém vysvětlím, doktore. Víš, jaký je rozdíl mezi tím, kdybys to dostal do rukou nebo kdyby Jeb tomu prohnal hlavu kulkou?“

Roztřásla jsem se. Jeb mě popleskal po paži.

Doktor opět jen zamžikal. „Jaký?“ zeptal se pouze.

Jared sám odpověděl na vlastní otázku. „Rozdíl je v tom, že kdyby to zabil Jeb, aspoň by to mělo čistou smrt.“

„Jarede.“ Doktor promluvil chlácholivě, stejným tónem, jakým hovořil se mnou. „Pokaždé se toho dozvíme tolik! Co když zrovna tentokrát…“

„Cha!“ odfrkl Jared. „Já tedy žádný pokrok nevidím, Doktore.“

Jared nás ochrání, pomyslela si Melanie slaboučce.

Bylo náročné se soustředit natolik, abych vytvořila slova. Ne nás, pouze tvoje tělo.

To stačí… Její hlas jako by přicházel z dálky, zvenčí mé třeštící hlavy.

Sharon pokročila vpřed, takže zpola stála před Doktorem. Bylo to nezvykle ochranitelské gesto.

„Škoda promarnit takovou příležitost!“ vybuchla vášnivě. „Všichni si uvědomujeme, že to je pro tebe těžké, Jarede, ale konečné rozhodnutí nezáleží na tobě. Musíme myslet na to, co prospěje většině z nás.“

Jared se na ni chmuřil. „Ne!“ zavrčel zlověstně.

Věděla jsem, že nešeptal, ale to slovo jsem sotva zaslechla. Po pravdě, Sharon hýbala rty a ukazováčkem zuřivě bodala směrem k Jaredovi, ale já vnímala jen tiché syčení. Nikdo z nich se nepohnul z místa, ale mně se zdálo, že odplouvají dál ode mě.

Viděla jsem, jak oba rozhněvaní bratři popošli blíž k Jaredovi. Cítila jsem, jak se na protest snažím zvednout ruku, ale jen se ochable zazmítala. Jared zrudl v obličeji, rozevřel rty a šlachy na krku se mu napjaly, jako by hulákal, ale já neslyšela nic. Jeb přestal svírat můj loket a já vedle sebe zahlédla záblesk matně šedé hlavně. Zděšeně jsem se od zbraně odtáhla, i když nemířila na mě. Tím prudkým odskokem jsem ztratila rovnováhu a jeskyně se zvolna překotila na jednu stranu.

„Jamie,“ vydechla jsem, když stropní světla s vířením letěla za moje zorné pole.

Jaredův obličej byl náhle velmi blízko, nakláněl se ke mně se zuřivým výrazem.

„Jamie?“ vydechla jsem opět, tentokrát jako otázku. „Jamie?“

Jebův nabručený hlas odpověděl odkudsi z dálky.

„Chlapec je v pořádku, Jared ho dovedl až sem.“

Vzhlédla jsem k Jaredově zmučené tváři, která se bleskově propadala do černé mlhy, jež se mi přivalila před oči.

„Děkuju,“ šeptla jsem.

A pak jsem se propadla do tmy.