15. KAPITOLA

Pod dohledem

Když jsem se probrala, ani v nejmenším jsem se necítila dezorientovaně. Přesně jsem věděla, kde jsem, tedy, přibližně, a nechala jsem oči dál zavřené a oddechovala jsem rovnoměrně. Snažila jsem se dozvědět o své situaci co nejvíc a přitom neprozradit, že jsem opět při vědomí.

Měla jsem hlad. Žaludek se mi svíral a zatínal a hněvivě kručel. Usoudila jsem, že ty zvuky mě neprozradí, protože břicho mi jistě bublalo a naříkalo i během spánku.

Hlava se mi mohla bolestí rozskočit. Nemohla jsem určit, co z toho zavinila únava a co ty rány, které jsem dostala.

Ležela jsem na něčem tvrdém. Bylo to drsné a… děrované. Nebylo to úplně ploché, ale spíš divně zaoblené, jako bych ležela v mělké misce. Nebylo to pohodlné. Od té polohy mě bolela záda a kyčle. Právě ta bolest mě nejspíš probudila. Necítila jsem se ani trochu odpočatě.

Byla tma – to jsem poznala i se zavřenýma očima. Ne černočerná tma, ale hustá tma.

Vzduch byl ještě zatuchlejší než předtím – vlhký a zkažený, s divně nakyslou pachutí, která jako by mi houstla hluboko v krku. Bylo tam chladněji než v poušti, ale současně i nepříjemné vlhko. Už zase jsem se potila, voda, kterou do mě nalil Jeb, se konečně dostala až k pórům v kůži.

Slyšela jsem, že ozvěna mého dechu se odráží jen pár kroků ode mě. Mohla jsem sice ležet blízko stěny, ale spíš jsem ležela v hodně malém prostoru. Když jsem napnula sluch, jako by se můj dech odrážel i od druhé stěny.

Pochopila jsem, že zřejmě ležím někde v jeskynním komplexu, kam mě přivedl Jeb, takže jsem si byla skoro jistá, že až otevřu oči, zjistím, že jsem v malé skalní díře, rudohnědé a prolezlé dírami jako sýr.

V tichu se ozývaly jenom zvuky mého těla. Bála jsem se otevřít oči, takže jsem se spoléhala na sluch, poslouchala jsem to ticho stále usilovněji. Nikoho jiného jsem neslyšela, ale nedávalo mi to smysl. Přece by mě nenechali bez hlídače, ne? Třeba se strýčkem Jebem a jeho stále přítomnou puškou nebo s někým méně sympatickým. Nechat mě o samotě… to by neodpovídalo míře jejich brutality, jejich přirozenému strachu ze mě, nenávisti ke mně.

Pokud ovšem…

Zkusila jsem polknout, ale hrdlo se mi sevřelo hrůzou. O samotě by mě nikdy nenechali. To jen v případě, že by si mysleli, že jsem mrtvá, nebo by se postarali, abych umřela. V těchto jeskyních jsou jistě místa, odkud se ještě nikdo nevrátil.

V hlavě se honil obraz místa, kde teď jsem. Viděla jsem se na dně hluboké šachty, nebo jak jsem zazděná do mrňavé hrobky. Svaly kolem plic se mi napínaly, plíce se plnily vzduchem v přípravě na výkřik, který se mi dral z hrdla. Zaťala jsem zuby, abych ho zarazila.

Těsně vedle hlavy se mi ozvalo ostré zaskřípání.

Zavřískla jsem a v tom prostůrku to bylo ohlušující. Prudce jsem rozlepila víčka, celým tělem jsem od toho zlověstného zvuku uskočila a narazila do drsné stěny. Hlavou jsem se bolestivě praštila o nízký strop a instinktivně jsem zvedla ruce, abych si ochránila obličej.

Matné světlo ozářilo dokonale kruhový vchod do jeskyňky, v níž jsem byla stulená. Jaredův obličej byl osvětlený jen z poloviny, když se nakláněl do otvoru, jednu paži natahoval ke mně. Rty měl vzteky sevřené. Při pohledu na mou neskrývanou paniku mu na čele zatepala vystouplá žíla.

Nepohnul se; jen vztekle zíral, než se mi srdce opět rozběhlo a dech se nepatrně zklidnil. Pohlédla jsem mu do očí, vzpomněla si, jak uměl být tichý – jako duch, když chtěl. Nebylo divu, že jsem neslyšela, že drží hlídku před kobkou.

Ale něco jsem slyšela. Jared teď mávl nataženou rukou blíž a skřípavý zvuk se ozval podruhé. Koukla jsem dolů. U nohou mi místo podnosu ležel ulomený kus umělohmotného servírovacího tácu. A na něm…

Vrhla jsem se po otevřené lahvi s vodou a skoro jsem nevnímala Jaredův zhnusený úsměšek, když jsem si ji zběsile zvedla ke rtům. Nepochybovala jsem, že později se kvůli tomu budu užírat, ale teď mi záleželo jen na vodě. Mimoděk mě napadlo, jestli ještě někdy v životě budu brát vodu jako samozřejmost. Ale jelikož tenhle můj život zřejmě neměl dlouho trvat, odpověď zněla ne.

Jared zmizel v okrouhlém otvoru. Viděla jsem pouze kus jeho rukávu a nic víc. To matné, umělé namodralé světlo vycházelo kdesi za ním v neznámu.

Vylokala jsem polovinu vody, když mou pozornost upoutal nový pach a prozradil mi, že voda není jediným darem. Opět jsem koukla na podnos.

Jídlo. Oni mi dají najíst?

Byl tam chléb – tmavá, šišatá večka, jejíž vůni jsem ucítila především, ale kromě ní tam ležela i miska s čirou tekutinou, která byla cítit cibulí. Zblízka jsem na dně spatřila tmavší kousky. Vedle misky ležely tři bílé silné válečky. Domyslela jsem si, že to je zelenina, ale druh jsem nepoznala.

Tohle všechno jsem zaregistrovala během pouhých pár vteřin, ale i během té chvilky mi žaludek málem vyskočil z úst, jak se snažil dostat k jídlu.

Zahryzla jsem se do chleba. Byl hodně hutný, protkaný celými zrny, jež mi drhly v zubech. Těsto bylo zrnité, ale chutnalo báječně. Už jsem si ani nevzpomínala, že by mi něco chutnalo víc, dokonce ani ty rozdrcené sušenky Twinkies. Žvýkala jsem tak rychle, jak jen to šlo, ale stejně jsem většinu soust tuhého chleba polkla jen zpola rozžvýkané. Slyšela jsem, jak mi každý kus žuchl do žaludku s hlasitým žbluňknutím. Nebyl to tak skvělý pocit, jak jsem si slibovala. Žaludek jsem měla prázdný tak dlouho, že na jídlo reagoval nevolností.

Nevšímala jsem si toho a vrhla se na tekutinu – byla to polévka. Ta se polykala snáz. Byla cítit po cibuli, ale chuť měla mdlou. Zelené kousky na dně byly měkké a houbovité. Vypila jsem to všechno rovnou z misky a litovala, že není hlubší. Nakonec jsem ji podržela dnem vzhůru, abych se ujistila, že tam nezůstala ani kapka.

Bílá zelenina byla křupavá a chutnala trochu jako dřevo. Nějaký kořen. Nebylo to tak hřejivé jako polévka ani chutné jako chleba, ale já byla vděčná, že můžu do břicha nacpat ještě něco. Ale sytá jsem nebyla, ani zdaleka, a kdyby ten podnos byl jen trochu k jídlu, určitě bych ho začala přežvykovat.

Teprve když jsem dojedla, došlo mi, že správně by mě neměli krmit. Ne, pokud ovšem Jared neprohrál spor s Doktorem. Ale v tom případě, proč by hlídal zrovna on?

Prázdný tác jsem odstrčila od sebe a při tom skřípavém zvuku jsem sebou trhla. Jared se pro něj natáhl a já se přitom zády tiskla k zadní stěně skalní kobky. Tentokrát se na mě ani nepodíval.

„Děkuju,“ šeptla jsem, než opět zmizel. Neodpověděl, ani výraz v obličeji se mu nezměnil. Už jsem neviděla ani ten kus jeho rukávu, ale nepochybovala jsem, že tam je.

Pořád nemůžu uvěřit, že mě uhodil, rozjímala Melanie, spíš ohromeně než uraženě. Pořád se z toho šoku ještě nevzpamatovala. Pro mě osobně to žádné překvapení nebylo. Pochopitelně jsem to byla já, koho uhodil.

Docela by mě zajímalo, kde jsi byla, broukla jsem na ni. Pěkná nevychovanost, nejdřív mě zatáhneš do téhle kaše a pak mě v tom necháš samotnou.

Můj kyselý tón jí nestál za poznámku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by toho byl schopen. To já bych ho neuhodila za nic na světě.

Ale uhodila. Myslím, že kdyby za tebou přišel se sršícíma očima, zachovala by ses stejně. Máš násilnickou povahu. Vzpomněla jsem si na její touhu zaškrtit Hledačku vlastníma rukama. Jako by od té doby uběhla řada měsíců, i když se to stalo jen před pár dny. Ale bylo divné, že jsem se za tak krátkou dobu dokázala zaplést do tak katastrofálního průšvihu.

Melanie to zkusila zvážit objektivně. To si vážně nemyslím. Jareda ne… ani Jamieho, za žádných okolností bych neublížila Jamiemu, i kdyby byl… Nedořekla, ta představa se jí hnusila.

Když jsem se nad tím sama zamyslela, uznala jsem, že má pravdu. I kdyby se z dítěte stalo něco jiného nebo někdo jiný, ani já, ani ona bychom na ně nedokázaly vztáhnout ruku.

Ale to je jiné. Jsi jako… matka. Matky se v tomhle neřídí rozumem. Hraje v tom roli příliš mnoho emocí.

Mateřství je vždycky hodně emocionální – dokonce i pro vás, duše.

Neodpověděla jsem.

Co myslíš, že se stane teď?

Na lidi jsi expert ty, připomněla jsem jí. Ale to, že mi dali najíst, nejspíš nevěští nic dobrého. Napadá mě pouze jediný důvod, proč potřebují, abych zůstala silná.

V hlavě se mi kmitly vzpomínky na historické projevy lidské krutosti spolu s obsahem článků, které jsme spolu četly ve starých novinách. Oheň – to byla zlá možnost. Melanie si jednou hloupě popálila všech pět prstů na pravé ruce, když si neuvědomila, že pánev má rozpálené držadlo. Ještě nezapomněla, jak ji ta bolest šokovala – byla nečekaně pronikavá a drtivá.

Ale to byla jen nehoda, zranění, rychle ošetřené ledem, mastí, léky. Nikdo to neudělal záměrně, nikdo po té první zrůdné bolesti nepokračoval dál, neprotahoval to donekonečna…

Nikdy předtím jsem nežila na planetě, kde by docházelo k takovým zločinným krutostem, a to ani před příchodem duší. Tohle místo byl ten nejlepší a současně i nejubožejší ze všech světů – ty nejkrásnější smysly, ty nejúžasnější emoce… ty nejzvrhlejší touhy, nejpříšernější činy. Ale možná to tak bylo správně. Možná bez utrpení neexistovalo ani štěstí. Co když duše byly jen výjimkou toho pravidla? Copak bez tmy zdejšího světa mohly poznat světlo?

Já… něco cítila, když tě uhodil, vytrhla mě Melanie z myšlenek. Řekla to pomalu, slovo za slovem, jako by to říct vlastně nechtěla.

Já taky něco cítila. Bylo k nevíře, jak mě to soužití s Melanií vycvičilo v používání sarkasmu. Má úžasný backhand, viď?

Tak jsem to nemyslela. Víš… Dlouze váhala a zbytek slov pak doslova vychrlila. Myslela jsem, že to všechno je mnou – to, jaké k němu chováme city. Myslela jsem, že… to ovládám.

Obsah jejího sdělení byl zřetelnější než vlastní slova.

Ty jsi myslela, že jsi mě sem dokázala přivést jen proto, že jsi po tom tolik toužila. Že ovládáš ty mě, a ne naopak. Snažila jsem se potlačit svoje rozhořčení. Věřila jsi, že mnou manipuluješ.

Ano. Kajícnost v jejím hlase nevyvolalo moje rozčilení, ale její neochota přiznat, že není neomylná. Ale…

Vyčkávala jsem.

A pak to z ní vylétlo v jediném nepřetržitém gejzíru. Ty jsi do něho taky zamilovaná, nezávisle. Je to jiné, než to cítím já. Nepochopila jsem to, dokud se neocitl v naší blízkosti, dokud jsi ho poprvé nespatřila. Jak se to stalo? Jak se deseticentimetrový červ může zamilovat do člověka?

Červ?

Promiň. Asi máš i něco jako… končetiny.

Ne tak docela. Jsou to spíš tykadla. A když je natáhnu, měřím mnohem víc než deset centimetrů.

Chtěla jsem připomenout, že není z tvé rasy.

Tělo mám lidské, upozornila jsem ji. Dokud jsem skrytá v něm, jsem taky člověk. A když jsi mi ukazovala Jareda ve svých vzpomínkách… Zkrátka, je to všechno tvoje vina.

Chvíli si to rovnala v hlavě. Moc se jí to nezamlouvalo.

Takže kdyby ses teď rozjela do Tucsonu a dostala nové tělo, už bys ho dál nemilovala?

Upřímně, fakt upřímně doufám, že by to tak bylo.

Ani jedna z nás nebyla z mé odpovědi nadšená. Opřela jsem se čelem o kolena. Melanie změnila téma.

Aspoň že Jamie je v bezpečí. Věděla jsem, že Jared se o něho postará. Pokud ho budu muset opustit, nemohla bych ho nechat v lepších rukou… Moc ráda bych ho viděla.

Já o to nepožádám! Bojácně jsem se nakrčila při představě, jakou reakci bych si tím vysloužila.

Ale současně jsem toužila spatřit chlapcovu tvář na vlastní oči. Chtěla jsem mít jistotu, že je skutečně tady, skutečně v bezpečí – že ho živí a pečují o něho tak, jak by Melanie už nikdy znovu nemohla. Tak, jak bych o něho toužila pečovat i já, přestože nejsem matka. Zpívá mu někdo večer? Vypráví mu příběhy? Pomyslí ten nový, rozhněvaný Jared i na takové maličkosti? Má se ke komu přitulit, když ho přepadne strach?

Co myslíš, řeknou mu, že jsem tady? zeptala se Melanie.

Pomohlo by mu to, nebo ublížilo? odpověděla jsem otázkou.

Její myšlenka jen šeptla: Nevím… Jen bych mu chtěla říct, že jsem dodržela slovo.

To jsi vážně dodržela. Užasle jsem zavrtěla hlavou. Nikdo tě nemůže obvinit, že ses jako vždycky nevrátila.

Děkuju. Hlas měla slabounký. Nepoznala jsem, jestli mi děkuje za moje poslední slova, nebo za to, že jsem ji sem vůbec přivedla.

Najednou na mě padlo vyčerpání a vycítila jsem, že ona je na tom stejně. Teď, když se mi žaludek trochu uklidnil a já byla skoro sytá, ani všechny ostatní bolesti dohromady nebyly tak silné, aby mi nedovolily usnout. Váhala jsem, než jsem se pohnula, bála jsem se, že způsobím hluk, ale moje tělo se toužilo protáhnout. Udělala jsem to co nejtišeji a snažila se najít v zaoblené kobce dost dlouhé místo, abych se tam mohla natáhnout trochu pohodlně. Nakonec jsem musela vystrčit nohy kulatým otvorem ven. Neudělala jsem to ráda, bála jsem se, aby mě Jared nepodezříval, že chci uprchnout, ale nijak na to nereagoval. Zdravou tvář jsem si položila na paži, zkusila jsem nevnímat, jak mi zaoblená podlaha křiví páteř, a zavřela jsem oči.

Snad jsem usnula, ale pokud ano, nijak tvrdě. Ty kroky zněly ještě v dálce, když jsem se vytrhla ze spánku do úplné bdělosti.

Tentokrát jsem oči otevřela naráz. Nezměnilo se nic – kulatým otvorem jsem stále viděla matné namodralé světlo; pořád jsem neviděla, jestli je Jared stále venku na stráži. Někdo se sem blížil, kroky se ozývaly úplně zřetelně. Co nejtišeji jsem vytáhla nohy z otvoru a opět se schoulila u zadní stěny. Mrzelo mě, že si nemůžu stoupnout; nepřipadala bych si tak zranitelně, byla bych připravenější na to, co přijde. Nízký strop kobky by mi však umožnil sotva klečet.

Před mým vězením se kmitl pohyb. Zahlédla jsem Jaredovu nohu, když se tiše posadil.

„Á! Tady jsi,“ ozval se mužský hlas. Ta slova mi po prázdném tichu připadala tak hlasitá, až jsem nadskočila. Ten hlas jsem znala. Patřil jednomu z bratrů, které jsem poprvé viděla v poušti; tomu s mačetou, Kyleovi.

Jared neodpověděl.

„Tohle my nedovolíme, Jarede.“ Jiný člověk, uvážlivější tón. Pravděpodobně mladší z bratrů, Ian. Bratři měli hodně podobné hlasy – či spíš měli by, kdyby ten Kyleův skoro pořád nepřipomínal hulákání a nečišel vzteky. „Všichni jsme někoho ztratili. Kčertu, všichni jsme ztratili všechny. Ale tohle je směšné.“

„Když to nechceš dát Doktorovi, musíme to hned zabít,“ zavrčel Kyle zlověstně.

„Nemůžeš to tady věznit,“ dodal Ian. „Nakonec by to uteklo a všechny by nás objevili.“

Jared pořád nemluvil, ale udělal krok stranou, takže zády stál přímo před průlezem do mé cely.

Srdce se mi mocně a rychle rozbušilo, protože jsem pochopila, jak to bratři myslí. Jared vyhrál. Nečeká mě mučení. Nezabijou mě, aspoň ne hned. Jared mě drží jako svého vězně.

To slovo mi vzhledem k okolnostem připadalo nádherné.

Přece jsem říkala, že nás ochrání.

„Nekomplikuj to, Jarede,“ pravil nový mužský hlas, který jsem neznala. „Jiná možnost není.“

Jared mlčel.

„Nechceme ti ublížit, Jarede. Tady jsme všichni bratři. Ale pokud nás donutíš, uděláme to.“ Bylo zřejmé, že Kyle myslí svou hrozbu vážně. „Uhni.“

Jared stál jako skála.

Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji než dřív, mlátilo mě do žeber tak mohutně, až mi těmi údery rozhodilo rytmus dechu a já se začala dusit. Melanie byla strachem doslova ochromená, neschopná si pomyslet smysluplná slova.

Bože, oni mu ublíží. Ti šílení lidé napadnou jednoho ze svého vlastního plemene.

„Jarede… prosím,“ ozval se Ian.

Jared neodpověděl.

Těžké dupnutí – skok – a zvuk, jak cosi těžkého udeřilo do čehosi tvrdého. Lapnutí po dechu, dávení škrceného hrdla…

„Ne!“ vykřikla jsem a vyskočila průlezem ven z kobky.

16. KAPITOLA

Poznávání

Okraj kamenného otvoru byl sice ošoupaný, ale stejně mi odřel dlaně a holeně, když jsem se jím protáhla ven. Navíc, jak jsem byla ztuhlá, napřímila jsem se jen s bolestí a hned nato jsem sykla. Hlava se mi zatočila, jak z ní krev vytékala dolů do těla.

Rozhlížela jsem se po jediném – kde je Jared, abych mohla skočit mezi něho a útočníky.

Všichni zůstali stát jako zkamenělí a třeštili na mě oči. Jared byl zády ke stěně, zaťaté ruce pokrčené u boků. Před ním se Kyle zlomený v pase držel za břicho. Ian a neznámý muž se drželi pár kroků za ním, ústa leknutím dokořán. Využila jsem jejich překvapení. Udělala jsem dva dlouhé nejisté kroky, abych se dostala mezi Kylea a Jareda.

Kyle zareagoval jako první. Stála jsem sotva třicet centimetrů před ním; ze všeho nejdřív ho napadlo mě odstrčit. Udeřil mě do ramene a srazil k zemi. Ještě než jsem dopadla, cosi mě chytlo za zápěstí a trhnutím vytáhlo zpět na nohy.

Sotva si Jared uvědomil, co právě udělal, uškubl rukou, jako by mi ze zápěstí vytékala kyselina.

„Koukej vlézt zpátky!“ zařval na mě. Taky mě strčil do ramene, i když ne tak tvrdě jako předtím Kyle. Pozpátku jsem klopýtla k průlezu do kobky, který se v šeru rýsoval jako černý kruh. Skalní chodba měla podobný tvar jako moje vězení, jen byla větší. Lampička stojící na podlaze – nevěděla jsem, na jakou energii – házela do chodby matný přísvit. Vrhala divné stíny na obličeje všech mužů a kreslila na ně rysy zlověstných zrůd.

Popošla jsem opět k útočníkům a obrátila se zády k Jaredovi.

„Jsem to já, koho chcete,“ oslovila jsem Kylea. „Jeho nechte prosím na pokoji.“

Po několik dlouhých vteřin všichni mlčeli.

„Lstivá mrcha!“ zamumlal konečně Ian, oči vytřeštěné hrůzou.

„Řekl jsem, že máš zalézt zpátky!“ sykl na mě zezadu Jared.

Otočila jsem se jenom napůl, abych neztratila Kylea z očí. „Tvou povinností není chránit mě za každou cenu.“

Jared se ušklíbl a zvedl ruku, aby mě opět postrčil ke kobce.

Uskočila jsem mu z dosahu, ale tím jsem se pro změnu dostala blíž k lidem, kteří mě chtěli zabít.

Ian mě chytil za paže a přidržel mi je za zády. Instinktivně jsem se bránila, ale byl příliš silný. Zvedl mi paže tak vysoko, až jsem vyjekla.

„Okamžitě z ní dej ty pracky pryč!“ zahulákal Jared a zaútočil.

Kyle mu vyrazil naproti a sevřel mu hrdlo předloktím, takže Jared musel zvrátit hlavu dozadu. Druhý muž znehybnil jeho zmítající se paže.

„Neubližujte mu!“ zavřískla jsem a vzpouzela se hrubým rukám, které mě věznily.

Jared vrazil Kyleovi loket do břicha a ten s heknutím uvolnil sevření. Jared se mu vyškubl, uskočil a přitom pěstí praštil Kylea do nosu. Po stěnách a lampě se rozstříkla tmavě rudá krev.

„Zab to, Iane!“ řval Kyle, sklonil hlavu a naběhl přímo do Jareda, jehož odhodil na dalšího z útočníků.

„Ne!“ zaječeli jsme s Jaredem jednohlasně.

Ian pustil moje paže a rukama mi sevřel hrdlo, uzavřel dýchací cesty. Drápala jsem mu do hřbetů rukou neškodnými krátkými nehty. Zmáčkl mě ještě pevněji a nadzvedl mě do vzduchu.

Bolelo to – rdousící ruce, prudká panika z nedostatku vzduchu. Svíjela jsem se ve snaze uniknout spíš bolesti než vraždícím rukám.

Cvak, cvak.

Ten zvuk jsem zatím zaslechla jen jednou, ale poznala jsem ho. A totéž platilo i pro všechny ostatní. Všichni znehybněli, Ian pořád s rukama zaťatýma do mého hrdla.

„Kyle, Iane, Brandte – couvnout!“ vyštěkl Jeb.

Nikdo se ani nehnul – ve vzduchu se svíjely jen moje drápající ruce a kopaly moje nohy.

Náhle se Jared bleskurychle protáhl pod Kyleovou nehybnou paží a skočil po mně. Zahlédla jsem letící pěst a zavřela jsem oči.

Jenom pár centimetrů za hlavou se ozvalo hlasité buch. Ian zařval a já se svezla k podlaze. Zhroutila jsem se mu k nohám, zalykala se. Jared po mně loupl vzteklým pohledem a postavil se vedle Jeba.

„Vy tu jste jen hosté, mládenci, tak na to nezapomínejte,“ zavrčel Jeb. „Zakázal jsem vám to děvče hledat. Momentálně je i ona můj host a já nejsem nadšený, když moji hosté zabíjejí moje další hosty –“

„Jebe,“ zasténal Ian nade mnou; hlas mu přitlumila dlaň, kterou si tiskl k ústům. „Jebe. Tohle je šílené.“

„A jaký máš vlastně plán?“ naléhal Kyle. Obličej měl zmazaný krví, což byl příšerný, krutý pohled. Z hlasu mu nebylo slyšet ani náznak bolesti, jen potlačovaná, vřící zuřivost. „Máme právo to vědět. Musíme rozhodnout, jestli tu jsme v bezpečí nebo jestli se máme odstěhovat. Takže… jak dlouho si tu věc chceš chovat jako domácí zvířátko? Co s ní uděláš, až si přestaneš hrát na Boha? My všichni si zasloužíme znát odpověď.“

Kyleova nesmyslná slova se mi rozléhala za bubnováním tepu hluboko v hlavě. Chovat jako domácí zvířátko? Jeb mě označil za svého hosta… Je to jen jiný název pro vězně? Je možné, že existují hned dva lidé, kteří nevyžadují mou smrt ani doznání na mučidlech? Pokud ano, byl to zázrak.

„Žádných odpovědí se teď nedočkáš, Kyle,“ pravil Jeb. „Na mně to nezáleží.“

Pochybuji, že kterákoliv jiná Jebova reakce by je zmátla víc. Všichni čtyři, Kyle, Ian, muž, kterého jsem neznala, a dokonce i Jared, na něho jen vytřeštili oči. Já ještě pořád jsem u Ianových nohou lapala po dechu a přála si, abych nepozorovatelně mohla vklouznout zpátky do kobky.

„Nezáleží to na tobě?“ zopakoval nakonec Kyle, který nevěřil vlastním uším. „Tak na kom tedy? Jestli máš v plánu nechat o tom hlasovat, už se stalo. Právě Ian, Brandt a já jsme oficiálně pověření uskutečnit společné rozhodnutí.“

Jeb zavrtěl hlavou – upjatý pohyb, při němž nespustil oči z muže před sebou. „Hlasování nepřichází v úvahu. Pořád je to můj dům.“

„Tak na kom to záleží?“ zařval Kyle.

Jeb konečně sklouzl pohledem k jinému obličeji a pak zpátky ke Kyleovi. „To rozhodnutí je na Jaredovi.“

Všichni, včetně mě, se užasle ohlédli po Jaredovi.

Ten civěl na Jeba se stejným ohromením jako my ostatní a potom slyšitelně zaskřípal zuby. Načež se s výrazem ryzí nenávisti obrátil ke mně.

„Jared?“ křikl Kyle na Jeba. „To nedává smysl!“ Teď už se neovládal, zuřivostí se skoro zakoktával. „Je zaujatý víc než kdokoliv jiný! Tak proč? Copak může rozhodnout nezaujatě?“

„Jebe, já…“ zamumlal Jared.

„Máš to na zodpovědnosti jen ty, Jarede!“ prohlásil Jeb nesmlouvavě. „Budu ti samozřejmě pomáhat, pokud se vyskytnou další podobné potíže, s jejím ohlídáním a tak. Ale pokud jde o rozhodování, je to výhradně na tobě.“ Zvedl ruku, aby zarazil další Kyleovy protesty. „Podívej se na to takhle, Kyle. Kdyby někdo při útoku našel tvou Jodi a přivedl ji sem, chtěl bys, aby o jejím osudu rozhodl doktor nebo hlasování?“

„Jodi je po smrti!“ zasyčel Kyle, až mu od rtů vystříkla krev. Zíral na mě se stejným výrazem jako před chvílí Jared.

„Dobrá, kdyby sem doputovalo její tělo, stejně by rozhodnutí zůstalo na tobě. Nebo bys to chtěl jinak?“

„Většina…“

„Můj dům, moje pravidla!“ okřikl ho Jeb stroze. „Konec diskusí. Konec hlasování. Konec pokusů o popravu. Vy tři to dáte vědět všem ostatním – a takhle to odteď bude fungovat pořád. Nové pravidlo.“

„Další?“ zabrblal tiše Ian.

Jebovi nestál na pohled. „Pokud by se podobný případ opakoval, i když to je nepravděpodobné, o tělu rozhodne výhradně ten, komu patřilo.“ Jeb mávl hlavní pušky od Kylea směrem k chodbě za svými zády. „Vypadněte odsud. Už vás tady nechci víckrát vidět. Všem dáte na srozuměnou, že tahle chodba je pro ně zakázaná. Kromě Jareda tady nikdo nemá co pohledávat, a jestli tu někoho nachytám při slídění, nebudu se ho na nic ptát. Jasné? Tak zmizte. Hned.“ Opět mávl výhružně hlavní.

S úžasem jsem sledovala, jak tři útočníci poslušně vycouvali z chodby a ani si netroufli hodit po mně či Jebovi vzteklý úšklebek.

Upřímně jsem chtěla věřit, že puška v Jebových rukou slouží jen k zastrašení.

Hned od prvního okamžiku, co jsem ho spatřila, se Jeb choval nesmírně laskavě. Jedinkrát proti mně nepoužil násilí; jedinkrát se na mě nepodíval s viditelným nepřátelstvím. Teď navíc všechno nasvědčovalo tomu, že je jedním z pouhých dvou lidí, kteří mi nechtěli ublížit. Jared se sice rval, aby mě udržel naživu, ale bylo jasné, že kvůli tomu rozhodnutí svádí obrovský vnitřní boj. Cítila jsem, že kdykoliv může svůj názor změnit. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že by celou tu věc měl nejradši za sebou – zvlášť když Jeb předal veškerou zodpovědnost na něho. Teď se na mě Jared mračil a nijak se netajil svým zhnusením.

Na druhou stranu, i když jsem stokrát chtěla věřit, že Jeb pouze blufuje, při pohledu na trojici mužů mizejících ve tmě chodby mi bylo jasné, že to je prostě vyloučeno. Pod svou vnější slupkou musel Jeb být stejně nebezpečný a krutý jako ostatní. Kdyby tu pušku v minulosti už nepoužil – a to k zabíjení, nejenom k vyhrožování – nikdo by ho tak rychle a bez odporu neposlechl.

Nebezpečná doba, šeptla Melanie. Nemůžeme si dovolit chovat se laskavě ve světě, který jste vy stvořili. Jsme stále na útěku, ohrožený druh. Každým krokem rozhodujeme o svém životě či smrti.

Pššš. Teď nemám na řeči čas. Musím se soustředit.

Jared stál proti Jebovi a držel dlaň jedné ruky pozvednutou, jako by cosi odmítal. Po odchodu trojice útočníků jim vyprchalo napětí z těla, protože už nebylo třeba být ve střehu. Jeb se pod hustým plnovousem dokonce usmíval, jako by ho předchozí výstup pobavil. Divný člověk.

„Prosím, ušetři mě té zodpovědnosti, Jebe,“ požádal Jared. „Kyle má pravdu v jedné věci – nemůžu se rozhodnout rozumem.“

„Nikdo netvrdí, že se musíš rozhodnout hned v tuhle vteřinu. Ona ti nikam neuteče.“ Jeb se pořád s úsměvem podíval dolů, kde jsem ležela na zemi. Oko blíž ke mně, na které Jared neviděl, na mě bleskově mrklo. „Těžko, když si dala tolik práce s tím, aby se sem dostala. Máš spoustu času si to promyslet.“

„Není co promýšlet. Melanie je mrtvá. Ale já nemůžu – nemůžu – Jebe, já prostě nemůžu…“ Jared zřejmě nedokázal tu větu dokončit.

Pověz mu to.

Nejsem připravená umřít zrovna v tenhle okamžik.

„Tak na to nemysli,“ poradil mu Jeb. „Možná si to srovnáš v hlavě později. Na nic nespěchej.“

„Ale co s tím tedy uděláme? Nemůžeme to hlídat čtyřiadvacet hodin denně.“

Jeb potřásl hlavou. „Tak přesně tohle budeme muset nějakou dobu dělat. Situace se uklidní. Dokonce ani Kyle v sobě nedokáže tu vražednou zuřivost živit déle než pár týdnů.“

„Pár týdnů? Ale my si nemůžeme hrát na hlídače celé týdny! Máme jiné věci…“

„Já vím, já vím,“ povzdechl si Jeb. „Něco vymyslím.“

„A to je teprve část problému.“ Jared se na mě opět podíval; na čele mu zatepala žíla. „Kde to budeme držet? Žádné vězení tu nemáme.“

Jeb se na mě usmál. „Nebudeš nám dělat problémy, nemám pravdu?“

Němě jsem na něho zírala.

„Jebe,“ zamumlal podrážděně Jared.

„Och, nedělej si kvůli ní těžkou hlavu. Za prvé, pohlídáme si ji. Za druhé, v životě by nenašla cestu odtud – bloudila by tady kolem, dokud by do někoho nenarazila. A tím se dostáváme k bodu tři: není hloupá.“ Zacukal na mě jedním hustým bílým obočí. „Nevydáš se pátrat po Kyleovi ani těch ostatních, viď? Řekl bych, že žádný z nich tě nemá dvakrát v lásce.“

Jenom jsem zírala, nevěřila jsem jeho přátelskému tónu.

„Byl bych radši, kdybys s tím takhle nemluvil,“ zavrčel Jared.

„Vychovali mě ve zdvořilejších dobách, chlapče. Nemůžu si pomoct.“ Jeb zlehka popleskal Jareda po paži. „Poslyš, hlídal jsi celou noc. Další směnu přenech mně. Běž se prospat.“

Jared chtěl zřejmě něco namítnout, ale pak se opět podíval na mě a rysy mu ztvrdly.

„Jak chceš, Jebe. A… Ne… Odmítám za tu věc převzít zodpovědnost. Klidně to zabij, pokud to budeš považovat za nejlepší řešení.“

Trhla jsem sebou.

Jared se při mé reakci zachmuřil, rázně se otočil a odešel stejným směrem, kterým před chvílí zmizeli ostatní. Jeb ho doprovázel pohledem a já se zatím vplížila zpátky do kobky.

Slyšela jsem, jak se Jeb zvolna usazuje na zem před průlezem. S povzdechem se protáhl, až mu zalupalo v kloubech. Po pár minutách si začal tiše pohvizdovat. Byla to rozverná melodie.

Stulila jsem se na boku do klubíčka a zády se přitiskla do nejzazšího výklenku jeskyňky. Třes začal dole v zádech a postupoval nahoru po páteři. Ruce se mi klepaly a jektala jsem zuby, navzdory vlhkému vedru.

„A proč bych si vlastně nelehl a taky si nezdříml,“ broukl Jeb; nepoznala jsem, jestli to říká mně nebo sobě. „Zítra nás čeká perný den.“

Po čase, tak po půl hodině, to chvění přešlo. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se rozhodla zařídit se podle Jebovy rady. Tvrdá skála mi sice připadala ještě nepohodlnější než předtím, ale během pár vteřin jsem o sobě nevěděla.

*

Probudila mě vůně jídla. Tentokrát jsem otvírala oči celá omámená a dezorientovaná. Ruce se mi roztřásly instinktivním děsem ještě dřív, než jsem otevřela oči.

Na podlaze vedle mě ležel stejný tác se stejným obsahem jako předtím. Jeba jsem viděla i slyšela. Seděl před jeskyní, díval se do dlouhé chodby a tiše si pohvizdoval.

Spalovala mě zběsilá žízeň; posadila jsem se a popadla otevřenou lahev s vodou.

„Brejtro,“ kývl Jeb mým směrem.

Ztuhla jsem s rukou na lahvi, dokud opět neodvrátil hlavu a nezačal si znovu hvízdat.

Až teď, kdy jsem nebyla tak žíznivá jako předtím, jsem si všimla divné a nepříjemné pachuti ve vodě. Připomínala ten nakyslý puch ve vzduchu, jen byla trochu silnější. Pachuť mi přetrvala v ústech, neuniknutelná.

Chvatně jsem hltala, pro změnu jsem si polévku nechala na konec. Žaludek mi teď reagoval vlídněji, přijal jídlo bez velkých protestů. Už skoro nekručel.

Ovšem když jsem nyní ukojila ty nejnaléhavější potřeby, začalo se tělo hlásit i jinak. Rozhlédla jsem se po temné mrňavé díře. Moc možností jsem neviděla, ale zatím jsem nedokázala přemoct strach z představy, že hlasitě vyslovím žádost, i když jen před podivným, ale přátelským Jebem.

Vsedě jsem se kolébala dopředu a dozadu a váhala. Kyčle mě bolely od ležení v kamenné míse.

„Echm,“ ozval se Jeb.

Opět se na mě zadíval a obličej měl pod bílou hřívou zarudlejší než obvykle.

„Už tam jsi zalezlá hezky dlouho,“ poznamenal. „Potřebuješ… na chvilku ven?“

Přikývla jsem.

„Taky bych se kapku prošel.“ Mluvil zvesela a ze země vyskočil s překvapivou pružností.

Doplížila jsem se k průlezu a ostražitě se na něho zadívala.

„Ukážu ti naši malou umývárnu,“ pokračoval Jeb. „Měla bys vědět, že musíme projít… přes něco jako náměstí. Neboj se, teď už všichni vědí, jak to je.“ Mimoděk přejel rukou po pušce.

Zkusila jsem polknout. Měchýř jsem měla tak nalitý, že nepřetržitě bolel; to nešlo ignorovat. Ale pochodovat rojem rozzuřených zabijáků? Nemohl by mi prostě donést kbelík?

Všiml si paniky v mých očích, neušlo mu, jak jsem se automaticky stáhla hlouběji do kobky, a zadumaně našpulil rty. Pak se obrátil a zamířil temnou chodbou pryč. „Pojď za mnou!“ houkl za mnou, ani se neohlédl, jestli poslechnu.

Na okamžik jsem si živě představila, jak mě tady o samotě najde Kyle, a během vteřiny jsem vyrazila za Jebem. Neobratně jsem se protáhla otvorem a pak jsem co nejrychleji pajdala na zdřevěnělých nohách, abych ho dohonila. Stát zase vzpřímeně bylo hrozné i báječné. Cítila jsem ostrou bolest, ale ta úleva byla větší.

Na konci chodby jsem byla Jebovi konečně v patách; vysokým nerovným oválem průchodu nás vítala tma. Zaváhala jsem, ohlédla se na lampu, kterou nechal na podlaze. Bylo to jediné světlo v temné jeskyni. Měla jsem ji vzít s sebou?

Zaslechl, že jsem se zastavila, a ohlédl se přes rameno. Bradou jsem ukázala na lampu a pak se koukla opět na Jeba.

„Jen to nech. Znám cestu zpaměti.“ Natáhl ke mně volnou ruku. „Povedu tě.“

Dlouze jsem na tu ruku civěla a pak mě tlak v močovém měchýři donutil, abych mu vložila ruku do dlaně, ale tak, abych se jí skoro nedotkla – asi jako kdybych se z donucení dotýkala hada.

Jeb mě jistými rychlými kroky vedl tmou. Po dlouhém tunelu přišla řada nepřehledných zatáček oběma směry. Když jsme prudce zabočili do chodby v protisměru, konečně jsem pochopila, že Jeb mě naschvál vodí pořád dokola, i to, že jsme nechali lampu u kobky. Nechtěl, abych se v labyrintu sama vyznala.

Zajímalo by mě, jak ten úkryt vznikl, jak ho Jeb objevil a jak se sem dostali ti ostatní. Silou vůle jsem však sevřela rty. Usoudila jsem, že teď bude nejbezpečnější mlčet. Sama jsem si nebyla jistá, v co vlastně doufám. V několik dalších dní života? Po konci bolestí? Zbývalo mi vůbec něco? Věděla jsem pouze, že ještě nejsem připravená umřít, přesně jak jsem předtím řekla Melanii; pud sebezáchovy jsem měla vyvinutý navlas stejně jako každý jiný člověk.

Zabočili jsme za další roh, a to už se objevily první paprsky. Vpředu na nás vysokým úzkým otvorem žhnulo světlo z jiné místnosti. Ale ne, to světlo nebylo umělé jako z lampy, kterou jsme nechali na podlaze u mé kobky. Bylo příliš bílé, příliš průzračné.

Úzkou škvírou ve skále jsme se nemohli protáhnout bok po boku; Jeb šel první, já mu těsně v patách. Jakmile jsme byli na druhé straně a já se rozkoukala, vytáhla jsem ruku z Jebova lehkého stisku. Nijak nereagoval, jen si uvolněnou ruku položil na pušku.

Ocitli jsme se v kratičkém tunelu, na jehož klenutém konci zářilo ještě jasnější světlo. Stěny byly pořád ze stejného, narudlého a děrovaného kamene.

Teď jsem slyšela hlasy. Mluvily tišeji a klidněji, než když jsem předtím slyšela překotný halas lidského davu. Dnes nás nikdo nečekal. Uměla jsem si domyslet reakci, až se objevím s Jebem. Dlaně jsem měla studené a zvlhlé, mělce jsem lapala po dechu. Přisunula jsem se k Jebovi tak blízko, jak to šlo, abych se ho přitom nedotkla.

„Jen klid,“ zamumlal, ani se neohlédl. „Mají z tebe větší strach než ty z nich.“

Nevěřila jsem mu, ale i kdyby to byla pravda, strach se v lidských srdcích vždy přetaví na nenávist a krutost.

„Nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ broukl Jeb u východu z tunelu. „Každopádně, měla by sis na to zvykat.“

Ráda bych se ho zeptala, jak to myslí, ale mezitím vstoupil do další jeskyně. Plížila jsem se půl kroku za ním a schovávala se mu za záda, jak nejlépe to šlo. I když jsem se bála vyjít před ostatní lidi, ještě větší strach jsem měla z představy, že se za Jebem zdržím a někdo mě v tunelu odchytí samotnou.

Náš příchod přivítalo náhlé ticho.

Opět jsme se ocitli v obří zářivě osvětlené jeskyni, do které mě přivedl poprvé. Jak je to dlouho? Neměla jsem představu. Strop byl tak oslnivý, že jsem nedokázala rozeznat, jakým způsobem je vlastně osvětlený. Předtím jsem si toho nevšimla, ale stěny nebyly jednolité – desítky nepravidelných otvorů tvořily vchody do dalších tunelů. Některé otvory byly sotva dost velké, aby jimi prolezl sehnutý člověk, jiné otvory byly uměle rozšířené a za nimi byly vidět různé jeskyně a prostory.

Z těch jeskyní na nás zíralo několik lidí, kteří na okamžik znehybněli. Další lidé byli v obří centrální jeskyni, ale i oni ustali ve své činnosti. Jedna žena se shýbala dolů, k tkaničkám na svých střevících. Nějaký muž ztuhl s pažemi nad hlavou, jak cosi předváděl svým druhům. Další muž se zastavil v rychlé chůzi tak zprudka, až mu podrážka hlasitě pleskla o zem. Byl to jediný zvuk v hlubokém tichu a rozlehl se celou jeskyní.

Nebylo vůbec správné, že jsem byla vděčná za tu odpornou zbraň v Jebových rukách… ale byla jsem. Bez ní by nás ti lidé určitě napadli. Byli by schopní ublížit i Jebovi, pokud by mě jinak nemohli dostat. Ale na druhou stranu, mohli nás napadnout i navzdory té pušce. Jeb by stihl zastřelit jen jednoho z nich.

Z té úděsné představy se mi udělalo nesnesitelně zle. Snažila jsem se soustředit na svoje okolí, což bylo dost zlé samo o sobě.

Jeb se na vteřinu zastavil a pušku namířenou kupředu podržel ve výši pasu. Rozhlédl se po jeskyni a jako by postupně pohlédl do očí každému z přítomných. Nebylo jich tam ani dvacet, takže to netrvalo dlouho. Když byl s prohlídkou spokojený, zamířil k levé stěně. Držela jsem se v jeho stínu a vnímala jen bouření krve ve vlastních uších.

Jeb nešel prostředkem jeskyně, ale držel se oblouku skalní stěny. Bylo mi to divné, dokud jsem si nevšimla velkého tmavého čtverce, který zabíral prostředek podlahy – její velkou část. V tom čtverci nikdo z lidí nestál. Byla jsem příliš vyděšená, než abych zvládla víc než tu zvláštnost zaregistrovat; dokonce jsem netušila ani její význam.

Zatímco jsme obcházeli ztichlou jeskyni, tu a tam se kmitl pohyb. Skloněná žena se napřímila a sledovala každý náš krok. Mávající muž spustil paže k bokům. Všichni lidé mhouřili oči, rysy zaťaté vztekem. Nikdo se k nám však nepřiblížil ani o krok, nikdo nepromluvil. Ať už Kyle a ti další dva popsali svou konfrontaci s Jebem jakkoliv, zřejmě to vedlo přesně k tomu účinku, jaký si Jeb od toho sliboval.

Když jsme míjeli hájek lidských soch, v jednom širokém bočním otvoru jsem zahlédla Maggie a Sharon, které nás sledovaly upřeným pohledem. Tvářily se uzavřeně, z očí jim čišel chlad. Po pravdě, nedívaly se na mě, jen na Jeba. Nevšímal si jich.

Měla jsem dojem, že uběhly snad celé roky, než jsme se dostali na protější stranu jeskyně. Jeb mířil k průměrně velkému černému otvoru v ozářené skalní stěně. Cítila jsem na zátylku upřené oči, ale neodvážila jsem se ohlédnout. Všichni sice mlčeli, ale bála jsem se, že půjdou za námi. Byla úleva vklouznout do tmy nového vchodu. Jebova ruka se mi položila na loket, aby mě vedla, a já neuhnula. Za námi se opět ozvala změť hlasů.

„Proběhlo to líp, než jsem čekal,“ zamumlal Jeb, když mě prováděl jeskyní. Ta poznámka mě překvapila a dodatečně jsem byla ráda, že nevím, co všechno se podle něho mohlo stát.

Půda se mi začala svažovat pod nohama. Hustou tmu rozhánělo matné světlo před námi.

„Vsadím se, že jsi nikdy neviděla nic jako tenhle můj hrad.“ Jeb už zase mluvil hlasitěji, vlídně jako dřív. „Vážně to je něco, nemyslíš?“

Na okamžik se odmlčel, kdybych snad chtěla odpovědět, a potom pokračoval.

„Objevil jsem to tady už v sedmdesátých letech. No, objevil – propadl jsem se dírou do té největší jeskyně. Takový pád jsem správně neměl přežít, ale mám takovou výdrž, až mi to někdy škodí. Dost dlouho mi trvalo, než jsem našel cestu ven. Tou dobou jsem už měl takový hlad, že bych žvejkal i kámen.

Tenkrát jsem byl jediný, kdo zůstal na farmě, takže jsem ani neměl komu to ukázat. Prozkoumal jsem tu každý kout a každou škvíru a uvědomil si, jaké možnosti se tady nabízejí. Rozhodl jsem se, že si svůj objev schovám jako eso v rukávu, čistě pro jistotu. To jsme zkrátka my Stryderové – rádi jsme připravení na všechno.“

Minuli jsme matné světlo – vycházelo z díry ve stropě velké jako pěst a na podlaze tvořilo kulatou zářivou skvrnu. O pár kroků dál jsem daleko před námi spatřila další zářivý bod.

„Nejspíš jsi zvědavá, jak tohle všechno vznikalo.“ Další odmlka, kratší než ta první. „Já tedy zvědavý byl. Podnikl jsem menší průzkum. Tohle jsou lávové tunely – věřila bys tomu? Celé to bývala sopka. No, sopka je to vlastně pořád. Není úplně vyhaslá, jak se za chvíli přesvědčíš sama. Všechny ty jeskyně a díry jsou bubliny vzduchu, uvízlé v chladnoucí lávě. V posledních pár desetiletích jsem se tady dost nadřel. Něco šlo snadno – spojit ty tunely chtělo jen chvíli mlácení kladivem. Jiné části vyžadovaly větší fantazii. Viděla jsi strop v hlavním sále? Trvalo roky, než jsem s tím byl spokojený.“

Měla jsem chuť se zeptat, jak to udělal, ale nedonutila jsem se otevřít ústa. Mlčení bylo nejbezpečnější.

Kamenná podlaha se svažovala pořád příkřeji, pak se objevily hrubé schody, ale zřejmě docela bezpečné. Jeb mě po nich sebejistě vedl níž a níž a vzduch byl postupně stále teplejší a vlhčí.

Ztuhla jsem, když ke mně dolétlo další bublání lidského hovoru, tentokrát zepředu. Jeb mě laskavě pohladil po ruce.

„Tohle místo se ti bude líbit – každý to má tady nejradši,“ sliboval mi.

Široký a vysoký obloukovitý vchod se chvěl pohybujícím se světlem. Mělo stejnou barvu jako světlo v hlavním sále, průzračné a bílé, ale blikalo v podivném tanečním rytmu. Světlo mě děsilo, protože jsem nechápala jeho původ, ale tady v jeskyních mě děsila spousta věcí.

„Tak jsme tady!“ zahlaholil Jeb nadšeně, když mě provedl pod skalní klenbou. „Co tomu říkáš?“