17. KAPITOLA

Návštěva

Nejprve mě udeřilo horko, jako by do mě narazila hradba páry. Vlhký hustý vzduch se přese mě převalil a na kůži se mi vysrážel do krůpějí. Mimoděk jsem otevřela ústa, jak jsem se snažila vdechnout zahoustlý vzduch. Ten pach tady byl silnější, stejná kovová pachuť, která mi uvízla v hrdle a ochucovala i zdejší vodu.

Mumlající sbor hlubokých i vysokých hlasů jako by zněl ze všech stran, odrážel se od stěn. Bojácně jsem jukala do rozvířených mračen páry a snažila se určit, odkud ty hlasy vycházejí skutečně. Prostor byl ozářený; i tady strop přímo oslňoval jako v hlavní jeskyni, byl ale mnohem níž. Světlo se odráželo od mračen páry a vytvářelo třpytivou záclonu, jež mě málem oslepovala. Zatímco jsem čekala, až si oči na to navyknou, zpanikařeně jsem visela Jebovi na ruce.

Překvapilo mě, že to podivné plynulé brebentění na náš příchod nijak nezareagovalo. Ale možná nás jen neviděli, stejně jako my je.

„Je to tady trochu stísněné,“ omlouval se Jeb a rukou si rozháněl mlhu před obličejem. Mluvil vlídně, uvolněně a tak hlasitě, až jsem strachy nadskočila. Mluvil totiž tak, jako by nás neobklopoval dav. Ostatně, bublavé hlasy zněly dál, jako by nepromluvil.

„Ne že bych si stěžoval,“ pokračoval Jeb. „Kdybych tu podobné místo neměl, byl bych už stokrát po smrti. Vlastně hned poprvé, co jsem v jeskyních uvízl. A hlavně, bez něj bychom se tady nevydrželi skrývat. A bez úkrytu by byli všichni mrtví, nemám pravdu?“

Skoro spiklenecky do mě dloubl loktem.

„Ale je to tady uspořádané moc šikovně. I kdybych to všechno modeloval vlastnoručně, líp bych to nevymyslel.“

Jeho smích rozehnal oblak páry a já poprvé spatřila, kde vlastně jsem.

Vlhkou jeskyní s vysokým klenutým stropem protékaly dvě řeky. Voda proudila přes rudou sopečnou horninu i pod ní. To bylo to bublání, které jsem považovala za hovor mnoha hlasů. Jeb mluvil, jako bychom tu byli sami – a to jsme také byli.

Vlastně šlo o řeku a menší potok. Potok byl blíž k nám, mělká klikatá stužka, pod světlem shora celá stříbrná; voda jako by se užuž měla rozlít přes nízké břehy a drobné vlnky nepřetržitě šeptaly něžnými ženskými hlasy.

Mužské hluboké zurčení měla na svědomí řeka a také oblaka páry tryskající z děr v podlaze při zadní stěně jeskyně. Řeka byla černá a zanořená pod podlahu jeskyně; jen tu a tam prosvítala místy nepravidelně vymletými po celé délce prostory. Ty díry s temnou vodou vypadaly nebezpečně a stejně zlověstně působila celá, skoro neviditelná řeka, mocně se valící směrem k neznámému a propastně hlubokému cíli. Podle horka a páry, jež stoupaly z hladiny, se voda blížila bodu varu. Ostatně, svědčilo o tom i její nepřetržité bublání.

Od stropu viselo několik dlouhých tenkých stalaktitů a ukapávaly dolů na stalagmity, jež zase rostly pod nimi. Tři z nich se setkaly a vytvořily černé pilíře mezi oběma vodními toky.

„Tady musíš být opatrná,“ upozornil mě Jeb. „Ten horký proud je pořádně rychlý. Kdyby tam někdo spadl, vmžiku zmizí. Jednou se to už stalo.“ S vážným výrazem sklopil při té vzpomínce hlavu.

Zběsilé černé víry podzemní řeky ve mně rázem probudily děs. Představila jsem si, jak mě strhne vřící proud, a zamrazilo mě hrůzou v zádech.

Jeb mi zlehka položil ruku na rameno. „Neboj se. Dávej pozor, kam šlapeš, a všechno bude v pořádku. A teď,“ ukázal na vzdálený konec jeskyně, kde mělký proud vtékal do temné jeskyňky, „tady jsme zařídili koupelnu. Ve skále jsme vytesali pěkně hlubokou vanu. Koupele probíhají podle rozpisu, ale soukromí není problém – uvnitř je jak v pekle. Místnost je příjemně vytopená párou, ale voda tě tam nepopálí jako tenhle vřící pramen. A za koupelnou je ještě jedna místnost, za krátkým tunelem. Vchod jsme rozšířili, aby byl pohodlný. Je to nejzazší místo, kam můžeme sledovat proud, protože se tam propadá do podzemí. Udělali jsme tam tedy latrínu. Je to šikovné a hygienické.“ Jeb mě poučoval dost samolibě, jako by na těchto dílech přírody měl osobní zásluhu. Ale pravda, on zdejší jeskynní komplex objevil a vylepšil, tak na jistou hrdost měl podle všeho právo.

„Neradi plýtváme bateriemi a většina z nás tu umí chodit poslepu, ale ty jsi tady poprvé, tak si posviť tímhle.“

Jeb vytáhl z kapsy baterku a podal mi ji. Připomněl mi tím okamžik, kdy mě našel umírat v poušti, posvítil mi do očí a poznal, co jsem zač. Neměla jsem potuchy, proč mě ta vzpomínka rozesmutnila.

„A ne abys dostala bláznivý nápad, že tě řeka odtud někam odnese nebo tak. Jakmile se proud ponoří, nahoru se už nevrátí,“ varoval mě Jeb.

Zřejmě čekal, že na jeho varování nějak zareaguju. Přikývla jsem. Vzala jsem si od něho baterku, pomalu, abych ho nějakým rychlým pohybem nevylekala.

Povzbudivě se na mě usmál.

Chvatně jsem se zařídila podle jeho instrukcí, protože zvuk zurčící vody mi můj problém rozhodně neusnadnil. Ale co když se tady v těch škvírách schovává někdo, kdo si spočítal, že nakonec se tu musím ukázat? Zaslechl by Jeb rvačku i přes nemelodický hluk vody?

Světlem baterky jsem objela koupelnu, zda to není past. Kmitající se stíny nerovných stěn nepůsobily dvakrát příjemně, ale jinak jsem žádný důvod ke strachu nenašla. Jebova vana byla velká spíš jako malý bazén a černá jako inkoust. Člověk schovaný pod hladinou by zůstal neviditelný tak dlouho, dokud by vydržel tajit dech… Honem jsem proběhla úzkou škvírou do zadní místnosti, abych svým představám unikla. Bez Jeba jsem doslova panikařila, nemohla jsem ani pořádně dýchat. V uších mi bouřil tep tak hlasitě, že jsem skoro neslyšela. Zpátky do jeskyně s oběma řekami jsem se vrátila skoro poklusem.

Pohled na Jeba, jak stojí pořád na stejném místě a sám, pohladil moje zjitřené nervy jako balzám. Dech i srdeční rytmus se mi zklidnily. Nechápala jsem, proč mi ten potrhlý člověk přináší tolik útěchy. Možná to skutečně byly nebezpečné časy, jak se zmínila Melanie.

„Nejsou to žádné špeluňky, co?“ zeptal se s hrdým úsměvem.

Opět jsem přikývla a vrátila mu baterku.

„Ty jeskyně jsou obrovský dar,“ poznamenal, když jsme se tmavou chodbou vraceli do sálu. „Bez nich bychom těžko přežili takhle ve skupině. Magnolia a Sharon to nahoře v Chicagu zvládaly dobře – namouduši, až ksakru dobře, ale pokoušely štěstí, když tam schovávaly další dva lidi. Vždyť je to nádhera, mít takhle velkou společnost. Hned si připadám jako normální člověk.“

Ještě jednou mě podepřel za loket, to když jsme šplhali po strmém schodišti.

„Jinak se omlouvám za to, echm, ubytování, co jsme ti vybrali. Myslel jsem, že pro tebe to tam bude nejbezpečnější. Dost mě překvapilo, že tě mládenci našli tak rychle.“ Jeb si povzdechl. „No, Kyle má k tomu… důvod. Ale možná je to tak nejlepší. Aspoň si zvykneš, jak to tady chodí. Možná se nám povede najít ti něco pohodlnějšího. Ještě to promyslím… Ale když s tebou budu já, tak se aspoň nemačkej v té díře. Můžeš sedět vedle mě na chodbě, tedy pokud chceš. Samozřejmě že s Jaredem…“ Nedořekl.

Jebův omluvný proslov jsem poslouchala s úžasem. Tolik laskavosti jsem nečekala ani ve snu; bylo to mnohem víc soucitu, než podle mých představ byla lidská rasa schopná cítit vůči svým nepřátelům. Váhavě jsem pohladila ruku na svém lokti ve snaze potvrdit, že chápu a nebudu dělat problémy. Nepochybovala jsem, že Jared jen uvítá, když mě nebude mít na očích.

Jeb si moje bezeslovné sdělení vyložil naprosto správně. „Hodná holka,“ zazubil se. „Však to časem nějak vyřešíme. Doktor ať se stará o uzdravování lidí. Podle mě jsi mnohem zajímavější živá.“

Byli jsme tak blízko u sebe, že musel cítit, jak se celá třesu.

„Neboj se. Doktor tě nebude otravovat.“

Těžko jsem si však mohla poručit, ať se zklidním. Jeb mi mohl zaručit pouze to, co je teď. Neexistovala záruka, že se Jared nakonec nerozhodne, že moje tajemství je důležitější než Melaniino tělo. Takový osud mě určitě přinutí litovat, že Ian včera nedotáhl svůj útok do konce. Polkla jsem a cítila zhmožděniny uvnitř hrdla i všude kolem krku.

Nikdy nevíš, kolik ti zbývá času, připomínala mi Melanie před mnoha dny, kdy jsem svůj svět měla ještě pod kontrolou.

Její slova mi zněla v hlavě právě v okamžiku, kdy jsme opět vstoupili do hlavního sálu, kde se obvykle zdržovala většina členů Jebovy komunity. Teď tam bylo plno, stejně jako toho prvního večera, a všichni mě zase probodávali pohledy plnými zášti a žhavého hněvu. Upřeně jsem civěla do skály pod svýma nohama. Koutkem oka jsem si všimla, že Jeb opět drží pušku připravenou.

Byla to jen otázka času. Obklopovala mě dusná atmosféra nenávisti a strachu. Jeb mě nebude chránit dlouho.

S úlevou jsem se protáhla úzkou škvírou do tunelu a těšila se na temný labyrint a svoji mrňavou vězeňskou kobku, kde budu sama.

Za mnou se ve velké jeskyni rozléhalo zuřivé syčení jak z hadího hnízda; teď jsem litovala, že Jeb mě tou jeskyní neprovedl tryskem.

Jeb se pochechtával pod vousy. Čím delší dobu jsem s ním trávila, tím mi připadal podivnější. Jeho smysl pro humor byl pro mě stejně nepochopitelný jako jeho motivace.

„Tady v jeskyních to bývá občas dost nuda, víš?“ broukl, ale nebylo jasné, jestli pro sebe, nebo pro mě. U Jeba se to dalo těžko rozeznat. „Možná až je přejde ten vztek na mě, ještě mi budou vděční za vzrušení, co jsem jim obstaral.“

Chodba se vinula tmou jako had. Vůbec mi nepřipadala povědomá. Možná mě Jeb vedl jinou cestou, abych si je nezapamatovala. Zdálo se mi, že to trvá déle než cesta ven, ale konečně jsem zahlédla, že za další zatáčkou září matné modré světlo.

Předem jsem se připravila na možnost, že tam bude čekat Jared. Pokud ano, určitě bude vzteky bez sebe. Stoprocentně ho vytočí, že Jeb mě vzal na výlet, i když to bylo naléhavé.

Sotva jsme zahnuli do poslední chodby, zjistila jsem, že u stěny vedle lampy se skutečně choulí postava a vrhá k nám dlouhý stín, ale Jared to nebyl. V náhlé křeči jsem zděšeně zaťala ruku do Jebovy paže.

A potom jsem si čekající postavu pořádně prohlédla. Byla menší než já – tak jsem také na první pohled poznala, že to není Jared – a hubená. Byla malá, ale současně až moc vyčouhlá a ohebná. I v tom špatném světle lampy se dalo rozeznat, že kůži má sluncem zbarvenou do tmavě hněda a černé hedvábné vlasy že mu zanedbaně spadají až pod bradu.

Kolena se mi podlomila.

Zoufale jsem se držela Jeba, teď už ne v panice, ale abych neupadla.

„No, propána!“ vyštěkl Jeb s neskrývaným podrážděním. „Copak v tomhle hnízdě nikdo neudrží tajemství ani na mizerných čtyřiadvacet hodin? Ať se propadnu, co je tu za bandu tupců! Jeden větší žvanil než druhý…“ Dál si zuřivě brblal jen pod vousy.

Já se však ani nesnažila pochopit, co vlastně mele; sváděla jsem totiž ten nejpříšernější boj svého života – všech životů, které jsem kdy žila.

Melanii jsem cítila v každičké buňce svého těla. Rozjitřené nervy mi vibrovaly vědomím její důvěrně známé blízkosti. Svaly mi pocukávaly v očekávání jejích příkazů. Rty se mi chvěly úsilím promluvit. Naklonila jsem se vstříc k chlapci v chodbě, protože mi na něho reagovalo tělo, když už ne paže.

Melanie se naučila spoustu nového od chvíle, kdy jsem nad ní ztratila kontrolu, a já se s ní musela doslova rvát, a to tak zuřivě, až mi na čele vyrazily další krůpěje potu. Ale teď jsem neumírala v poušti a nebyla jsem zesláblá a zaskočená setkáním s člověkem, kterého jsem považovala za mrtvého; předem jsem věděla, že tenhle okamžik může nastat. Moje tělo bylo houževnaté, zotavovalo se rychle a síly se mi zase vrátily. A tělesná energie dodala sílu mému sebeovládání, mému rozhodování.

Vyhnala jsem ji ze všech svých údů, z každičkého místa, které obsadila, dokopala ji zpátky do nejzazších koutů své mysli a tak ji upoutala.

Vzdala se náhle a bezvýhradně. Áááách, vydechla a znělo to skoro jako nářek.

Sotva jsem zvítězila, zmocnil se mě pocit prazvláštní provinilosti.

Už jsem si přiznala, že pro mě znamená víc než rebelující hostitel, který mi zbytečně komplikuje život. V průběhu posledních týdnů se z nás staly přítelkyně, dokonce i spiklenci už od chvíle, kdy jsme se semkly proti Hledačce coby společnému nepříteli. Když mi Kyle v poušti mával nožem nad hlavou, byla jsem ráda, že pokud musím umřít, nebudu to já, kdo Melanii zabije. I v té chvíli pro mě byla víc než pouhé tělo. Ale mezitím už můj vztah pokročil ještě dál. Mrzelo mě, že jí působím bolest.

Bylo to však nezbytné, i když ona si to zřejmě neuvědomila. Každé neuvážené slovo, každý zbrklý čin by znamenal okamžitou popravu. Reagovala moc divoce a emocionálně. Dostala by nás do průšvihu.

Teď mi musíš věřit, naléhala jsem na ni. Jen se snažím udržet nás naživu. Vím, že odmítáš uvěřit, že tvoji lidé by nám dokázali ublížit…

Ale tohle je Jamie, šeptla. Toužila po chlapci tak silně, až se mi opět podlamovala kolena.

Zkusila jsem si ho prohlédnout nezaujatě, toho zachmuřeného puberťáka, opřeného o skalní stěnu s pažemi zkříženými na prsou. Snažila jsem se vidět v něm cizího člověka a podle toho si naplánovat svou reakci (pokud se nerozhodnu nereagovat). Selhala jsem. Byl to Jamie, byl nádherný, a moje paže – moje, ne Melaniiny – žhnuly touhou ho obejmout. Do očí mi vhrkly slzy a stékaly po tvářích. Mohla jsem pouze doufat, že v tom příšeří nejsou vidět.

„Jebe,“ vyhrkl Jamie; nabručený pozdrav. Bleskově po mně sklouzl pohledem a zase jím uhnul do strany.

Měl tak hluboký hlas! Vážně už je mu tolik? Dvojnásob provinile jsem si uvědomila, že jsem zrovna propásla jeho čtrnácté narozeniny. Melanie mi o tom řekla a já si vzpomněla, že to byl stejný den, kdy se mi poprvé zdálo o Jamiem. Během hodin bdění se tak zoufale snažila utajit bolest přede mnou, zatmít své vzpomínky, aby ho ochránila, že se mi nakonec objevil ve snu. A já o tom napsala e-mail Hledačce.

Teď jsem se otřásla hnusem, že jsem se dokázala zachovat vůči ní tak bezcitně.

„Co tady děláš, chlapče?“ vybuchl Jeb.

„Proč jsi mi to neřekl?“ oplatil mu stejně naštvaně Jamie.

Jeb mlčel.

„Byl to Jaredův nápad?“ nedal se odbýt Jamie.

Jeb si povzdechl. „Dobrá, tak to tedy víš. A k čemu ti to je? Chtěli jsme jenom…“

„…mě ochránit?“ skočil mu Jamie trucovitě do řeči.

Od kdy je tak zatrpklý? A je to moje vina? Samozřejmě že je.

V hlavě se mi rozplakala Melanie. Bylo to neodbytné, hlasité – a Jebův a Jamieův hlas náhle zněly velmi vzdáleně.

„Tak jo, Jamie. Ochranu nepotřebuješ. Co tedy chceš?“

Ta rychlá Jebova kapitulace Jamieho zřejmě rozhodila. Těkal očima mezi Jebovým a mým obličejem a horečně hledal odpověď.

„Já – já chci mluvit s ní… s tím,“ vymáčkl ze sebe nakonec. Hlas měl vyšší než před chvílí.

„Moc toho nenamluví,“ pokrčil Jeb rameny. „Ale klidně to zkus, chlapče.“

Jeb si od předloktí odtrhl mé prsty, pak se zády opřel o bližší stěnu a po ní se sesunul do sedu. Na zemi se chvíli vrtěl, dokud se necítil pohodlně. Pušku si nechal volně položenou na klíně. Zátylkem se opřel o kámen a zavřel oči. Zdálo se, že během vteřiny usnul.

Stála jsem na místě, kde mě nechal, snažila se nedívat do Jamieho tváře, ale marně.

Jamieho teď skutečnost, že mu Jeb tak snadno ustoupil, vykolejila ještě víc než předtím. Vykulenýma dětskýma očima sledoval, jak se stařec usazuje na zemi. Když se Jeb celou věčnost ani nepohnul, Jamie se opět podíval na mě a přimhouřil oči.

Ten jeho pohled – ty tmavé oči plné hněvu, poctivého úsilí vystupovat statečně a dospěle, a přitom prosáklé viditelným strachem – rozplakal Melanii ještě víc a mně roztřásl kolena. Nechtěla jsem riskovat další zhroucení, takže jsem popošla ke stěně naproti Jebovi a svezla se k zemi stejně jako on. Nahrbila jsem se nad přikrčená kolena, abych byla co nejmenší.

Jamie mě ostražitě pozoroval a pak pomalu udělal čtyři kroky, až stál přímo nade mnou. Mžikl po Jebovi, který se nehnul, ani neotevřel oči, a pak si přiklekl vedle mě. V obličeji se mu objevilo soustředění a náhle vypadal nezvykle dospěle. Srdce mi pro toho smutného muže ve tváři malého chlapce doslova krvácelo.

„Ty nejsi Melanie,“ pronesl tiše.

Teď bylo těžší s ním nemluvit, protože jsem to byla já, kdo o to měl zájem. Nakonec jsem po krátkém zaváhání zavrtěla hlavou.

„Jsi ale v jejím těle.“

Další pauza, opět jsem přikývla.

„Co se ti… jí… stalo s obličejem?“

Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, jak vypadám v obličeji, ale uměla jsem si to představit.

„Kdo ti to udělal?“ vyzvídal. Nejistě zvedl prst a téměř se dotkl mé šíje ze strany. Ani jsem se nehnula, necítila jsem nutkání odtáhnout se od téhle ruky.

„Teta Maggie, Jared a Ian,“ vyjmenoval Jeb znuděným hlasem. Oba jsme sebou trhli leknutím. Jeb seděl nehybně, oči pořád zavřené. Vypadal tak pokojně, jako by na Jamieho otázku odpověděl ze spaní.

Jamie chviličku čekal a pak se ke mně obrátil se stejně naléhavým výrazem jako na začátku.

„Ty nejsi Melanie, ale znáš všechny její vzpomínky a vůbec všechno, mám pravdu?“

Zase jsem přikývla.

„A mě znáš?“

Zkusila jsem ta slova spolknout, ale stejně mi vyklouzla ze rtů. „Jsi Jamie.“ Neubránila jsem se tomu, aby můj hlas to jméno něžně nepolaskal.

Zamrkal úlekem, že jsem porušila svoje mlčení. „Správně,“ potvrdil šeptem.

Oba jsme se ohlédli po Jebovi, který se stále ani nehnul, a pak jsme se podívali opět jeden na druhého.

„Takže si pamatuješ, co se s ní stalo?“ zeptal se.

Zamrkala jsem a pomalu kývla.

„Chci to vědět,“ požádal šeptem.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Chci to vědět,“ zopakoval Jamie. Rty se mu roztřásly. „Nejsem malý. Pověz mi to.“

„Není to… hezké,“ vydechla jsem proti své vůli. Ta prosba se chlapci dala odmítnout jen stěží.

Svraštil tmavé obočí, jež se mu propletlo nad velkýma očima. „Prosím,“ hlesl.

Podívala jsem se na Jeba. Zdálo se mi, že mě sleduje zpod spuštěných řas, ale jistá jsem si nebyla.

Můj šepot zněl sotva hlasitěji než dech. „Někdo ji zahlédl jít do domu, kam byl vstup zakázán. Hned poznali, že něco není v pořádku. Přivolali Hledače.“

Při tom slově sebou trhl.

„Hledači ji přemlouvali, aby se vzdala. Utekla jim, a když jí odřízli únikové cesty, skočila do výtahové šachty.“

Při vzpomínce na bolest jsem zaťala zuby a Jamie pod svým opálením zbledl.

„Neumřela?“ zašeptal.

„Ne. Máme velmi schopné Léčitele. Rychle ji uzdravili. Pak do ní implantovali mě. Doufali, že jim prozradí, jak se jí povedlo přežít tak dlouho.“ Neměla jsem v úmyslu prozradit tolik; honem jsem stiskla rty. Jamie si mého uklouznutí vůbec nevšiml, ale Jeb pomalu otevřel oči a zadíval se mi do tváře. Jinak se nepohnul a Jamie si té změny ani nevšiml.

„Proč jste ji nenechali umřít?“ zeptal se. Musel křečovitě polknout, aby zaplašil hrozící vzlyknutí. Pro mě ten zvuk byl o to bolestnější, že to nebylo dětské škytnutí ze strachu z neznáma, ale mučivý sten dospělého člověka, který situaci dokonale chápe. Nejradši bych ho objala a poprosila, ať není smutný. Zaťala jsem pěsti a zkusila se soustředit na jeho otázku. Jeb zatěkal očima k mým rukám a pak zpátky k obličeji.

„Já o tom nerozhodovala,“ zamumlala jsem. „Když se to stalo, byla jsem ještě v hibernačním tanku hluboko ve vesmíru.“

Jamie překvapením zamžikal. Takovou odpověď nečekal ani ve snu a teď jsem poznala, že zápasí s nějakou novou emocí. Jebovi plály oči zvědavostí.

A stejná zvědavost, i když ostražitější, nakonec vyhrála i u Jamieho. „Odkud pocházíš?“ zeptal se.

Proti své vůli jsem se jeho nezvladatelné zvědavosti usmála. „Zdaleka. Z jiné planety.“

„Byla to…“ začal, ale náhle ho přehlušila jiná otázka.

„Co to, kčertu, znamená?“ řval nepříčetně rozzuřený Jared, který se vynořil zpoza rohu na konci tunelu. „Proklínám tě, Jebe! Nedohodli jsme se…“

Jamie vyskočil. „Jeb mě sem nepřivedl. Ale ty jsi měl!“

Jeb se s povzdechem postavil. Přitom mu spadla puška z klína na podlahu a přistála jen pár centimetrů ode mě. Vyjukaně jsem uskočila.

Jared zareagoval odlišně. Vrhl se ke mně, několika dlouhými skoky přeběhl celou chodbu. Přikrčila jsem se u stěny a zakrývala si obličej pažemi. Škvírkou u lokte jsem sledovala, jak prudkým trhnutím zvedá pušku z podlahy.

„Chceš snad, aby náš všechny zabila?“ skoro se rozeřval na Jeba a vrazil mu pušku zpátky do rukou.

„Uklidni se, Jarede,“ zavrčel Jeb unaveně. Přendal si pušku do jedné ruky. „Na tenhle krám by nesáhla, i kdybych ho tady nechal válet celou noc. Copak to nevidíš?“ Mávl hlavní směrem ke mně. „Není to žádná Hledačka, tohle.“

„Sklapni, Jebe, kruci, sklapni!“

„Nech ho být!“ zavřískl Jamie. „Neudělal nic špatného!“

„A ty!“ zahulákal Jared a otočil se k běsnící útlé postavičce. „Ty odtud zmiz, nebo za sebe neručím!“

Jamie zaťal pěsti a vzdorně zůstal stát.

A pěsti zaťal i Jared.

Hrůzou jsem doslova vrostla do země. Jak je možné, že na sebe takhle křičí? Vždyť jsou rodina, s pouty pevnějšími než pokrevní spříznění! Jared by Jamieho v životě neuhodil – nedokázal by to! Chtěla jsem nějak zasáhnout, ale nevěděla jsem jak. Kdybych na sebe jakkoliv připoutala jejich pozornost, rozzuřilo by je to ještě víc.

Melanie byla výjimečně klidnější než já. Jamiemu neublíží, pomyslela si sebejistě. Vyloučeno.

Dívala jsem se na ně, jak proti sobě stojí jako odvěcí nepřátelé, a panikařila jsem.

Nikdy jsme sem neměly chodit. Vidíš, jak jsou kvůli nám nešťastní? naříkala jsem.

„Nebylo správné, že jsi to přede mnou tajil!“ procedil Jamie mezi zuby. „A taky jsi jí neměl ubližovat!“ Uvolnil jednu pěst a zvedl ruku, aby ukázal na můj obličej.

Jared si uplivl na zem. „To přece není Melanie. Ta se nikdy nevrátí, Jamie.“

„Je to její obličej,“ nedal se Jamie. „A její krk. To tě ty modřiny netrápí?“

Jared spustil ruce k bokům. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Buď okamžitě odejdeš, Jamie, a přestaneš otravovat, nebo tě k odchodu donutím. Myslím to vážně. Na tohle už zkrátka nemám nervy, jasné? Víc nesnesu. Mohli bychom to, prosím, spolu probrat později?“ Když oči opět otevřel, přetékaly bolestí.

Jamie se na něho podíval a z tváře mu zvolna vyprchal hněv. „Promiň,“ zamumlal po chvilce. „Půjdu… ale nemůžu ti slíbit, že se nevrátím.“

„Teď o tom nedokážu přemýšlet. Jdi. Prosím.“

Jamie pokrčil rameny, naposledy po mně střelil pátravým pohledem a odešel; jeho rychlé dlouhé kroky ve mně nově probudily lítost nad tím, co všechno jsem u něho promeškala.

Jared se obrátil k Jebovi. „Pro tebe to platí taky!“ vyzval ho důrazně.

Jeb zvedl oči ke stropu. „Podle mě jsi neměl dost dlouhý odpočinek. Pohlídám ti ji…“

„Běž.“

Jeb se přemýšlivě zachmuřil. „Jak chceš. Jdu.“ Zamířil na konec chodby.

„Jebe?“ křikl za ním Jared.

„Jo?“

„Kdybych ti teď nakázal, abys to zastřelil, poslechl bys?“

Jeb dál zvolna pokračoval v chůzi, neohlédl se, ale odpověděl naprosto zřetelně. „To bych musel. Svými pravidly se řídím i já. Takže mě o to nežádej dřív, dokud si sám nebudeš jistý.“

Zmizel ve tmě.

Jared ho doprovázel pohledem. Než se zachmuřeně obrátil ke mně, vklouzla jsem do svého nepohodlného úkrytu a schoulila se v nejzazším koutku.

18. KAPITOLA

Nuda

Zbytek dne jsem s jednou kratičkou výjimkou strávila v absolutním tichu.

Ta výjimka se odehrála o pár hodin později, když Jeb donesl jídlo pro mě i pro Jareda. Když průlezem strkal tác na podlahu mé jeskyňky, věnoval mi omluvný úsměv.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

„Rádo se stalo,“ řekl.

Zaslechla jsem, jak Jared nespokojeně zavrčel, dopálený naším krátkým rozhovorem.

A to byl jediný zvuk, který Jared za celý den vydal. Nepochybovala jsem, že sedí venku, ale nikdy mi to nepotvrdil ani jediný slyšitelný povzdech.

Byl to příšerně dlouhý den – v tom stísněném prostůrku nesmírně jednotvárný. Vyzkoušela jsem každou myslitelnou polohu, ale ani jednou jsem se nemohla natáhnout aspoň trochu pohodlně. Bolest v kříži se změnila na vytrvalé mučivé bodání.

Já i Melanie jsme měly plnou hlavu Jamieho. Většinu doby jsme se užíraly obavami, že jsme mu svým příchodem ublížily, že mu ubližujeme dál. V porovnání s tím bylo dodržení slibu pouhé nic.

Čas ztratil na významu. Klidně mohlo zapadat slunce nebo i vycházet – tady hluboko pod zemí se to nedalo poznat. Nakonec mně i Melanii došla témata k hovoru. Apaticky jsme se probíraly našimi společnými vzpomínkami, jako kdybychom přepínaly televizní kanály, ale na nic se nesoustředily. Jednou jsem si dokonce zdřímla, ale tvrději jsem neusnula, protože v jeskyňce bylo děsně nepohodlně.

Když se Jeb konečně vrátil, nejradši bych ho na tu vrásčitou tvář políbila. Nakoukl do kobky s úsměvem od ucha k uchu.

„Není načase jít na další procházku?“ zeptal se.

Dychtivě jsem přikývla.

„Já to zařídím,“ zavrčel Jared. „Dej mi pušku.“

Zaváhala jsem, nešikovně schoulená u průlezu kobky, dokud mi Jeb nepokynul.

„Jen běž,“ vybídl mě.

Vylezla jsem, celá zdřevěnělá a mátožná, a chytila se Jebovy vztažené ruky, abych udržela rovnováhu. Jared zhnuseně sykl a odvrátil se. Pušku svíral křečovitě, až měl klouby prstů na pažbě úplně bílé. Nebyla jsem ráda, že pušku drží on; u něho mě znervózňovala víc než u Jeba.

Jared na mě cestou nebral ohledy jako Jeb. Odpochodoval do černého tunelu a nečekal, až ho dohoním.

Bylo to těžké – šel tiše a nevedl mě, takže jsem musela klusat s jednou rukou zdviženou před obličejem a s druhou na stěně, abych nenaběhla přímo do skály. Dvakrát jsem na nerovné podlaze upadla. Pravda, vstát mi nepomohl, ale aspoň počkal, dokud neuslyšel, že už jsem zase na nohou. V jednu chvíli, když jsme šli rovným úsekem chodby, jsem se příliš přiblížila a šátrající rukou jsem se dotkla jeho zad a přejela mu po ramenou dřív, než jsem si uvědomila, že se nedotýkám další stěny. Uskočil dopředu a se vzteklým syknutím se vytrhl zpod mých prstů.

„Promiň,“ šeptla jsem a cítila, jak mi ve tmě zahořely tváře.

Neodpověděl, ale zrychlil tempo, takže držet s ním krok bylo pro mě ještě náročnější.

Zmátlo mě, když se před námi konečně objevilo světlo. Vedl mě snad jinou chodbou? Tohle nebyla ta bílá, oslnivá zář největší jeskyně. Světlo bylo tlumené, bledé a stříbřité. Ale ta úzká škvíra, kterou jsme se museli protáhnout, mi byla povědomá… Teprve když jsme vstoupili do obřího prostoru, v němž se rozléhala ozvěna, jsem si uvědomila, v čemž vlastně spočívá ten rozdíl.

Byla noc; světlo u stropu napodobovalo spíš měsíc než slunce. Využila jsem toho, že neoslepovalo, a prohlédla jsme si strop, abych vykoumala jeho záhadu. Nesmírně vysoko nad mou hlavu svítila stovka miniaturních měsíců, které vrhaly řídké světlo na podlahu hluboko pod nimi. Měsíce byly uspořádané ve shlucích, některé byly dál než ostatní. Zavrtěla jsem hlavou. I když jsem se teď mohla dívat přímo do zdrojů světla, stejně jsem nechápala, o co jde.

„Pojď,“ poručil Jared, jenž byl napřed o hezkých pár kroků.

Trhla jsem sebou a honem zrychlila. Zamrzelo mě, že jsem se na chvíli rozptýlila. Dobře jsem viděla, jak ho štve, že na mě musel promluvit.

V jeskyni s řekami jsem nepočítala s pomocí ani s baterkou a taky se mi jich nedostalo. I tady bylo světlo potemnělé, na stropě však viselo jen asi dvacet miniaturních měsíců. Jared zaťal zuby a zíral do stropu, zatímco jsem váhavě mířila do jeskyňky s inkoustově černým bazénem. Usoudila jsem, že kdybych spadla do vřícího podzemního pramene a zmizela, Jared by v tom pravděpodobně viděl laskavý zásah osudu.

Myslím, že by byl smutný, nesouhlasila Melanie, když jsem se podél stěny sunula k zadní jeskyňce, kdybychom spadly.

Pochybuju. Možná by mu to připomnělo bolest, kterou cítil, když tě ztratil poprvé, ale byl by šťastný, kdybych já zmizela.

Protože tě nezná, šeptla Melanie a pak se vytratila, jako by na ni náhle padlo vyčerpání.

Vlídně.

Zůstala jsem překvapeně stát. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem dojem, že Melanie mi právě složila poklonu.

„Zrychli!“ vyštěkl Jared ze sousední jeskyně.

Začala jsem spěchat, jak jen mi tma a strach dovolily.

Po návratu jsme vedle modré lampy v tunelu našli Jeba. U nohou mu ležely dva nerovné válce a dva šišaté obdélníky. Předtím jsem si jich nevšimla, ale možná je donesl, zatímco jsme byli pryč.

„Dnes tu přespíš ty nebo já?“ zeptal se Jeb Jareda.

Jared se podíval na věci u Jebových nohou.

„Já,“ usekl stroze. „A stačí mi jen jedna přikrývka.“

Jeb povytáhl jedno husté obočí.

„Není jednou z nás, Jebe. Nechal jsi rozhodnutí na mně – tak odpal.“

„Ale není ani zvíře, chlapče. Takhle by ses nechoval ani k psovi.“

Jared neodpověděl, jen zaskřípal zuby.

„Nikdy jsem tě nepovažoval za surovce,“ pokračoval Jeb mírně, ale hodil si popruh svázané přikrývky přes rameno a polštář si strčil do podpaží.

„Promiň, zlato,“ broukl, když mě míjel, a poplácal mě po rameni.

„Nech toho!“ zavrčel Jared.

Jeb pokrčil rameny a odštrachal se. Ještě než zahnul za roh, chvatně jsem zmizela ve své kobce. Schovala jsem se v nejtemnějším výklenku a schoulila se do klubíčka; doufala jsem, že tak budu neviditelná.

Jared tentokrát neseděl vedle kobky stranou, abych na něho neviděla, ale rozložil si přikrývku na kamennou podlahu hned před průlez z jeskyňky. Párkrát okázale natřásl polštář, zřejmě aby mi zdůraznil, že já na něco takového nemám právo. Pak si lehl a zkřížil paže na prsou. Dírou jsem z něho viděla právě jen ty paže a kus břicha.

Kůži měl pořád opálenou do toho tmavě zlatého odstínu, který mě posledního půl roku pronásledoval ve snech. Bylo divné vidět kus svého snu zhmotněného na skutečnost jen metr a půl od sebe. Surrealistické.

„Kolem mě se neprotáhneš,“ varoval mě mírněji než předtím – ospale. „Zkus to a…“ Zívl. „Zabiju tě.“

Neodpověděla jsem. To varování mě trochu urazilo. Proč bych utíkala? Kam bych šla? Do rukou barbarů, kteří tam venku čekají jenom na mě, a všichni si přejí, abych podnikla právě takový hloupý pokus? Nebo, i kdybych kolem něho opravdu dokázala proklouznout, měla bych se vrátit do pouště, kde jsem se minule málem upekla k smrti? Netušila jsem, co si o mně myslí. Vážně mě podezřívá, že chystám plán na zničení jejich malého světa? Vážně mu připadám tak silná? Není snad jasné, jak uboze jsem bezbranná?

Poznala jsem, že tvrdě spí, protože se začal ve spaní svíjet přesně tak, jak si pamatovala Melanie. Neklidný spánek ho trápil jen tehdy, když byl rozrušený. Sledovala jsem, jak zatíná a povoluje pěsti, a sama sebe se ptala, jestli je ve snu nesvírá kolem mého hrdla.

*

Následující dny – celkem tvořily asi týden, ale nebylo možné je přesně počítat – proběhly klidně a tiše. Jared byl jako němá hradba mezi mnou a vším ostatním, ať dobrým, nebo zlým. Jediným zvukem byl můj vlastní dech, moje vlastní pohyby, nebylo vidět nic než černou kobku, kruh matného světla a známý tác se stejným jídlem, jen občas jsem krátce a spíš kradmo zahlédla Jareda; žádné doteky, jen hrubá skála tisknoucí se mi ke kůži; žádná chuť, jen trpká voda, hutný chleba, mdlá polévka, dřevité kořínky, a to všechno pořád dokola.

Celé to byla nesmírně zvláštní kombinace: nepřetržitá hrůza, neutuchající bolest z tělesného nepohodlí a trýznivá jednotvárnost. Z toho všeho jsem nejhůř snášela vražednou nudu. Moje vězení neposkytovalo smyslům jediný podnět.

Spolu s Melanií jsme se strachovaly, že nakonec zešílíme.

Obě slyšíme v hlavě hlas, upozorňovala. To přece nikdy není dobré znamení.

Zapomeneme mluvit, bála jsem se. Jak je to dlouho, co na nás nikdo nepromluvil?

Před čtyřmi dny jsi poděkovala Jebovi za jídlo a on odpověděl, že se rádo stalo. Tedy, myslím, že to jsou čtyři dny. Každopádně se to odehrálo před čtyřmi dlouhými spánky. Jako by si povzdechla. Přestaň si kousat nehty – trvalo mi roky, než jsem se toho zlozvyku zbavila.

Ale mně zase vadily dlouhé škrábavé nehty. Myslím, že pokud jde o dlouhodobé zlozvyky, nemusíme si kvůli nim dělat těžkou hlavu.

Jared už Jebovi znovu nedovolil, aby jídlo donesl až k nám. Musel ho vždycky nechat na konci chodby a Jared ho tam vyzvedl. Dvakrát denně jsem dostávala totéž – chleba, polévku a zeleninu. Pro Jareda tam občas bylo něco navíc, zabalené dobroty se značkovým názvem, který jsem si pamatovala – Red Vines, Snickers, Pop-Tarts. Zkoušela jsem si představit, jak se lidé k těm lahůdkám dostali.

Nečekala jsem, že se Jared podělí – to dá rozum, že ne – ale někdy mě napadlo, že si možná myslí, že v to doufám. Mezi tu trošku mých rozptýlení patřilo poslouchat, jak jí ty sladkosti, protože to vždycky dělal hodně okázale, jako když si toho prvního večera natřásal polštář.

Jednou Jared pomalu roztrhl sáček Cheetos – pomaloučku, jako obvykle – a do jeskyňky se vlila sytá vůně sýrové náhražky… lahodná, neodolatelná. Jared pak jednu tyčinku pomalu schroustal, abych slyšela každičké hryznutí.

Žaludek mi hlasitě zakručel a já se sama sobě zasmála. Nesmála jsem se už hodně dlouho; zkusila jsem si vzpomenout, kdy naposledy, ale marně – pokud jsem nepočítala ten divný záchvat zrůdné hysterie v poušti, což se těžko dalo považovat za smích. Ale i předtím, než jsem přišla sem, mě moc věcí zrovna nepobavilo.

Ale tohle mi kdovíproč připadalo k popukání – že můj žaludek baží po jediné malé sýrové tyčce – a znovu jsem se rozesmála. Musel to být příznak šílenství.

Nevěděla jsem, proč ho moje reakce urazila, ale zvedl se a zmizel. Po dlouhých minutách jsem zaslechla, jak zase chroupe tyčky, ale dál od kobky.

Dvakrát denně – nebo spíš, dvakrát každou noc, protože mě nikdy nevzal ven, když ostatní byli vzhůru – jsem došla do jeskyně se dvěma řekami. Navzdory strachu to pro mě byly světlé okamžiky, protože to představovalo jedinou příležitost se napřímit z nepřirozeně skrčené polohy, kterou mi vnucovalo miniaturní vězení. Každý návrat skrz průlez byl obtížnější než ten poslední.

Třikrát během týdne, vždycky ale v době spánku, nás přišel někdo překontrolovat.

Poprvé to byl Kyle.

Jared vyskočil tak zprudka, až mě probudil. „Vypadni odtud!“ varoval ho s namířenou puškou.

„Jen se chci přesvědčit,“ odpověděl Kyle. Jeho hlas doléhal až od konce chodby, ale zněl tak hlasitě a hrubě, že se nedal zaměnit s hlasem jeho bratra. „Třeba tu jednou nebudeš. Nebo budeš spát moc tvrdě.“

Jared odpověděl jen tím, že natáhl kohoutek.

Slyšela jsem, jak se za odcházejícím Kylem táhne jeho smích.

Ve dvou dalších případech jsem netušila, kdo to byl. Buď zase Kyle, nebo snad Ian, dost možná i někdo jiný, koho neznám jménem. Věděla jsem jen tolik, že dvakrát mě probudil Jared, protože prudce vyskočil na nohy a namířil na vetřelce pušku. Nepadlo přitom jediné slovo; dotyční, kteří se přišli jen přesvědčit, se s rozhovorem neobtěžovali. Po jejich odchodu Jared zase rychle usnul, zato mně se srdce zklidňovalo mnohem déle.

Počtvrté to však proběhlo jinak.

Jen tak jsem podřimovala, když se Jared s trhnutím probudil a bleskově se překulil na kolena. Vzápětí už stál s puškou v ruce a kletbou na rtech.

„Klid,“ zamumlal z dálky hlas. „Přicházím v míru.“

„Nemám zájem se bavit, s nikým,“ zavrčel Jared.

„Jenom si chci promluvit.“ Hlas se blížil. „Jsi zalezlý tady dole, neúčastníš se důležitých jednání… Chybí nám tvoje názory.“

„To jistě,“ ucedil Jared jízlivě.

„Hele, dej tu pušku pryč. Kdybych se s tebou chtěl rvát, přivedl bych si tentokrát další čtyři chlapy.“

Následovala chvilka ticha, a když Jared opět promluvil, z hlasu mu čišelo zlomyslné pobavení. „Jakpak se vede tvému bratříčkovi?“ Hosta škádlil s neskrývanou chutí. Posadil se zády k průlezu do mé kobky, už klidnější, ale s puškou pořád v pohotovosti.

Rozbolel se mi krk, jako by vycítil blízkost rukou, které ho předtím drtily a pohmoždily.

„Ještě pořád zuří kvůli svému nosu,“ svěřil se Ian. „Ále co – nemá ho zlomený poprvé. Vyřídím mu, že tě to mrzí.“

„Nemrzí.“

„Já vím. Nikoho nemrzí, že praštil Kylea.“

Oba muži se tiše rozesmáli; v jejich dobré náladě byl podtón kamarádství, které se sem až křiklavě nehodilo. Ale pochopitelně, vztahy ukuté v zoufalých podmínkách úkrytu musely být nevídaně silné. Silnější než krev.

Ian přisedl na přikrývku vedle Jareda. Viděla jsem siluetu jeho profilu, černý tvar na bledě modrém pozadí. Všimla jsem si, že nos má dokonalý – zahnutý, jemný, jako jsem vídala na snímcích slavných soch. Znamená to snad, že je snesitelnější než bratr, který měl nos zlomený už mnohokrát? Nebo umí líp uhýbat?

„Tak proč jsi přišel, Iane. Hádám, že ne kvůli omluvě pro Kylea.“

„Už ti to Jeb řekl?“

„Nevím, co myslíš.“

„Že vzdali pátrání. Dokonce i Hledači.“

Jared nic neodpověděl, ale vycítila jsem jeho napětí.

„Pozorně jsme hlídali, jestli nedojde k nějakému průlomu, ale oni se ani moc nesnažili. Pátrání se nikdy nevzdálilo příliš daleko od místa, kde jsme nechali auto, a v posledních dnech jednoznačně hledali jen tělo, ale už ne živou osobu. A před dvěma večery se na nás usmálo štěstí – pátrací skupina neuklidila odpadky a na základní tábor proto udělali nájezd kojoti. Jeden z nich se vracel pozdě a překvapil je. Kojoti na Hledače zaútočili a odtáhli ho skoro sto metrů dál do pouště, než ostatní zaslechli křik a přiběhli to zachránit. Kojoty zahnali celkem snadno a oběť nebyla vážně zraněná, ale zřejmě jim to odpovědělo na všechny otázky, jaký mohl být osud tady našeho hosta.“

Divila jsem se, jak dokázali špehovat Hledače, kteří po mně pátrali – jak mohli vidět tolik. Při té představě jsem se cítila zvláštně bezbranná. Vůbec se mi nezamlouval výjev, jak neviditelní lidé pozorují duše, které nenávidí. Na šíji se mi naježily vlasy.

„Takže se sbalili a odjeli. Hledači vzdali pátrání. Všichni dobrovolníci se vrátili domů. Nikdo už to nehledá.“ Ohlédl se po mně a já se schoulila a doufala, že v té tmě mě nevidí, že se mu rýsuju nejvýš jako temný tvar, stejně jako mně jeho profil. „Pokud to vedou jako dřív, určitě ji prohlásili za úředně mrtvou. Jeb omílá ‚Já to hned říkal‘ každému, kdo před ním nestačí utéct dost rychle.“

Jared zabručel cosi nesrozumitelného; zachytila jsem pouze Jebovo jméno. Pak se prudce nadechl, sykavě vypustil vzduch z plic a prohlásil: „Tak dobrá. To bychom měli o starost míň.“

„Zdá se.“ Ian zaváhal a dodal: „Až na to, že… No, ale to nejspíš nic neznamená.“

Jared se opět celý napjal; neměl rád, když mu někdo předem určoval, jaký má mít názor. „Pokračuj.“

„Všichni kromě Kylea nad tím mávli rukou, ale sám víš, jaký Kyle je.“

Jared souhlasně zavrčel.

„Ty máš na tyhle věci šestý smysl, takže bych chtěl slyšet, co řekneš. Taky proto jsem přišel, riskuju život návštěvou na místě se zákazem vstupu,“ poznamenal Ian sice ironicky, ale okamžitě zase zvážněl. „Pochop, byla tam jedna… Hledačka, to zdůrazňuju – co nosí Glock.“

Trvalo mi pár vteřin, než jsem si uvědomila význam toho slova. V Melaniině slovníku nebylo zrovna běžné. Když jsem však pochopila, že jde o druh střelné zbraně, z toužebného tónu Ianova hlasu se mi udělalo mírně nevolno.

„Kyle si všiml jako první, jak se to liší od ostatních. Těm zřejmě nepřipadalo důležité – rozhodně ne natolik, aby si od toho nechali mluvit do rozhodování. Tedy, pořád to mělo nějaké návrhy, ale nikdo to neposlouchal. Škoda, že jsme neslyšeli, co to říkalo…“

Strachy mi znovu naskočila husí kůže.

„Každopádně,“ vykládal Ian. „když pátrání odvolali, nebylo to vůbec rádo. Přece víš, jak se ti paraziti chovají pořád tak… úžasně mile? Bylo to zvláštní… ale skoro se pohádali. Vlastně ne doopravdy, protože ti ostatní se nehádali, ale to naštvané jako by se hádalo s nimi. Hlavní skupina Hledačů to prostě nebrala na vědomí – a všichni odjeli.“

„A to hádavé?“ zajímal se Jared.

„Sehnalo si to auto a ujelo půl cesty do Phoenixu. Pak se rozjelo zpátky do Tucsonu. A znovu zamířilo na západ.“

„Pořád pátralo.“

„Nebo to bylo hodně popletené. Zastavilo se v koloniálu pod tím horským štítem. Vyzpovídalo parazita, co tam pracuje, i když toho vyslechli už předtím.“

„Hm,“ broukl Jared. Tahle hádanka probudila jeho zájem, pozorně sledoval každé slovo.

„Pak se to vydalo nahoru k vrcholu – blbeček. Muselo se vařit zaživa, v tom černém oblečení od hlavy až k patě.“

Tělem mi projela křeč. Zvedla jsem se do sedu, zády se snažila vmáčknout do skály a rukama jsem si instinktivně chránila obličej. Slyšela jsem, jak se kobkou rozléhá syknutí, a teprve když doznělo, uvědomila jsem si, že vyšlo z mých úst.

„Co to bylo?“ vyhrkl zděšeně Ian.

Jukla jsem mezi prsty a zjistila, že oba nahlížejí průlezem dovnitř. Ianův obličej byl černý, ale Jaredův zčásti osvětlený, rysy tvrdé jako kámen.

Toužila jsem být nehybná, neviditelná, ale tělo se mi rozezmítalo nepotlačitelnou třesavkou.

Jared se odtáhl a vrátil se s lampou v ruce.

„Koukni tomu na oči,“ zamumlal Ian. „Jsou hrůzou bez sebe.“

Teď jsem viděla tváře obou mužů, ale dívala jsem se pouze na Jareda. Upřeně mě pozoroval, přemýšlel. Domyslela jsem si, že si v hlavě rovná všechny informace od Iana a hledá, co odstartovalo tohle moje chování.

Nepřestávala jsem se třást.

Ona se nikdy nevzdá! naříkala Melanie.

Já vím, já vím, odpovídala jsem stejně naříkavě.

Kdy se náš odpor změnil ve strach? Žaludek se mi svíral a bouřil. Proč mě nenechala umřít jako ty ostatní? A kdybych umřela, pokračovala by v pronásledování?

„Kdo je Hledačka v černém?“ vyštěkl nečekaně Jared.

Rty se mi zachvěly, ale neodpověděla jsem. Mlčení bylo nejjistější.

„Vím, že umíš mluvit,“ zavrčel Jared. „S Jebem a Jamiem jsi mluvila. A teď budeš mluvit se mnou.“

Protáhl se průlezem na okraj kobky a přitom hekl překvapením, jak moc se musí skrčit, aby se tam vešel. Pod nízkým stropem mohl jen klečet, což ho nejspíš moc nenadchlo. Bylo jasné, že radši by nade mnou stál.

Neměla jsem kam utéct, jen jsem se krčila do nejhlubšího koutku. Do kobky jsme se vešli jen taktak. Na kůži jsem cítila jeho dech.

„Pověz, co víš!“ poručil.