19. KAPITOLA

Odchod

„Kdo je Hledačka v černém? Proč nepřestala s hledáním?“ Jaredův řev byl ohlušující, protože se ke mně odrážel ze všech stran.

Skrývala jsem se za vlastní ruce a čekala na první ránu.

„Ech – Jarede?“ zamumlal Ian. „Možná bys to měl nechat na mě…“

„Ty se do toho nepleť!“

Ianův hlas bylo slyšet víc zblízka, jak se naklonil do kobky, která už beztak byla přeplněná. „Vždyť to hrůzou není schopné slova! Nech to vteřinku na pokoji a…“

Zaslechla jsem, jak se Jared prudce pohnul, a pak tupý úder. Když jsem opět vykoukla mezi prsty, Iana nebylo vidět a Jared klečel zády ke mně.

Ian prskal a sténal. „To je podruhé,“ vrčel a já pochopila, že Ian si svým zásahem vysloužil ránu určenou původně pro mě.

„Klidně ti vrazím ještě třetí!“ sykl Jared, ale vzápětí se obrátil ke mně a zvedl lampu do výšky. Po předchozím šeru zalila jeskyňku skoro oslnivá zář.

Jared opět promluvil; upřeně si prohlížel můj osvětlený obličej a každé slovo zdůraznil jako samostatnou větu: „Kdo. Je. Ta. Hledačka.“

Spustila jsem ruce dolů a zahleděla se do těch nelítostných očí. Vadilo mi, že vinou mého mlčení někdo trpěl – i když šlo o člověka, který se mě kdysi pokusil zavraždit. Takhle to být nemělo.

Jared zřejmě pochopil, že bych chtěla promluvit; rysy se mu trochu uvolnily. „Nemusím ti ublížit,“ řekl tišeji, jako by si tím sám nebyl jistý. „Ale vážně potřebuje znát odpověď na svou otázku.“

Ta otázka se vlastně netýkala toho tajemství, které jsem musela za každou cenu ochránit.

„Pověz to!“ naléhal a mhouřil oči zoufalstvím i obyčejnou lidskou bolestí.

Vážně jsem se zachovala jako zbabělec? Radši bych věřila, že můj strach z bolesti přehlušil všechno ostatní, ovšem skutečný důvod, proč jsem otevřela ústa a začala mluvit, byl mnohem ubožejší.

Chtěla jsem mu udělat radost, tomu člověku, který mě tak zuřivě nenáviděl.

„Hledačka,“ začala jsem chraptivě, sípavě; nemluvila jsem už hodně dlouho.

Netrpělivě mě přerušil. „My už víme, že to je Hledačka!“

„Ne, ne jen tak nějaká Hledačka,“ šeptla jsem. „Moje Hledačka.“

„Jak to myslíš, tvoje Hledačka?“

„Určili mi ji, sleduje mě. Právě kvůli ní…“ Zarazila jsem se na poslední chvíli, než jsem pronesla slovo, které by mohlo znamenat naši smrt. Než jsem řekla my. Ryzí pravda by v jeho očích totiž vypadala jako ryzí lež, kterou hraju na jeho nejtoužebnější přání, nejhlubší bolest. Nikdy by neuvěřil, že je možné, aby se jeho přání splnilo. Za těma očima, jež kdysi miloval, by viděl jen nebezpečného lháře.

„Kvůli ní co?“ naléhal.

„Kvůli ní jsem utekla,“ vydechla jsem. „Proto jsem přišla sem.“

Nebyla to úplná pravda, ale ani úplná lež.

Jared na mě zíral s polootevřenými ústy, jak se to snažil pochopit. Koutkem oka jsem zahlédla, že do průlezu opět nakoukl Ian, jasně modré oči vytřeštěné překvapením. Na bledých rtech se mu temněla krev.

„Ty jsi utekla před Hledačkou? Ale vždyť jsi jedna z nich!“ Jared se s vypětím všech sil snažil uklidnit, vrátit se k otázkám. „Proč tě to sledovalo? Co to chtělo?“

Polkla jsem; zaznělo to nepřirozeně hlasitě. „Chtěla totiž vás. Tebe a Jamieho.“

Rysy mu ztvrdly. „Ty ses snažila přivést to sem?“

Zavrtěla jsem hlavou. „To ne… já…“ Jak to vysvětlit? Pravdě by v životě neuvěřil.

„Co?“

„Já… nechtěla jsem jí to říct. Nemám ji ráda.“

Opět nechápavě zamžikal. „Copak vy nemusíte mít rádi všechny?“

„Měli bychom,“ přiznala jsem, zrudlá hanbou.

„Kdo ti pověděl o tomhle místě?“ zeptal se Ian přes Jaredovo rameno. Jared se zaškaredil, ale nespustil oči z mého obličeje.

„Nemůžu říct přesně – nevím… Prostě jsem viděla čáry. Čáry v albu. Nakreslila jsem je i Hledačce… ale nevěděly jsme, co znamenají. Ona si pořád ještě myslí, že jde o mapu silnic.“ Najednou jsem nedokázala umlknout. Pokusila jsem se vyslovovat pomaleji, abych se náhodou nepodřekla.

„Jak můžeš tvrdit, že jsi nevěděla, co znamenají, když jsi tady?“ Jaredova ruka se natáhla ke mně, ale stáhla se dřív, než překonala i tu malou vzdálenost.

„Já… měla jsem potíže se svou… s její pamětí. Nerozuměla jsem… Neměla jsem přístup ke všemu. Byly tam zdi, hradby. Proto mi přidělili Hledačku, aby čekala, až odhalím i zbytek.“ Příliš mnoho, příliš mnoho. Kousla jsem se do jazyka.

Ian s Jaredem si vyměnili pohled. Nic podobného ještě nikdy neslyšeli. Nevěřili mi, ale zoufale si přáli, aby to bylo možné. Toužili po tom tak hrozně moc, až je to děsilo.

Jaredův hlas mě šlehl nečekaně ostře: „Dokázala jsi zjistit cestu k mému srubu?“

„Hodně dlouho ne.“

„A pak jsi ji popsala Hledačce.“

„Ne.“

„Ne? Proč ne?“

„Protože… než jsem se na to rozpomněla… jsem jí to už nechtěla říct.“

Ianovi málem vylézaly oči z důlků.

Jared ztišil hlas, mluvil teď skoro něžně. Působilo to o tolik nebezpečněji než hulákání. „A proč jsi jí to nechtěla říct?“

Pevně jsem zaťala zuby. Nešlo o to tajemství, ale přesto šlo o tajemství, které by ze mě musel vymlátit. V té chvíli moje rozhodnutí držet jazyk za zuby nevyplývalo ani tak z pudu sebezáchovy jako spíš z hloupé, vzdorné hrdosti. Tomu muži, který mnou pohrdá, přece neprozradím, že ho miluju.

Všiml si vzpurnému záblesku v mých očích a zřejmě pochopil, za jakou cenu by se dozvěděl odpověď. Usoudil, že to radši nechá plavat, nebo možná že se k tomu chtěl vrátit později, nakonec; zřejmě pro případ, kdybych pak už nebyla schopná odpovědět na další otázky, až se mnou skončí.

„Proč jsi neměla přístup ke všemu? Je to… normální?“

I tahle otázka byla nesmírně nebezpečná. Vůbec poprvé jsem řekla stoprocentní lež.

„Spadla z velké výšky. Tělo bylo hodně poškozené.“

Lhaní pro mě nebylo snadné; lež vyzněla falešně. Jared i Ian si toho nepřirozeného tónu všimli. Jared naklonil hlavu k rameni a Ian povytáhl inkoustově černé obočí.

„Proč tahle Hledačka nevzdala pátrání jako ti ostatní?“ zajímal se dál Ian.

Prudce na mě dolehla únava. Věděla jsem, že takhle by oba mohli pokračovat celou noc, budou pokračovat celou noc, když jim budu pořád odpovídat, a nakonec že bych se podřekla. Zády jsem se zhroutila na stěnu a zavřela jsem oči.

„Nevím,“ šeptla jsem. „Není jako jiné duše. Je… protivná.“

Ian se krátce zasmál – polekaně.

„A ty – ty jsi jako jiné… duše?“ zeptal se Jared.

Otevřela jsem oči a dlouze, unaveně se na něho zadívala. Pitomá otázka, pomyslela jsem si. Pak jsem pevně zavřela oči, zaryla si obličej do klína a pažemi si objala kolena.

Buď Jared pochopil, že s mluvením jsem skončila, nebo ho tělo z nepohodlné pozice příliš rozbolelo, ale jen párkrát zabručel, protáhl se průlezem z kobky na chodbu i s lampou, a venku se s tichým heknutím protáhl.

„Tak tohle jsme nečekali,“ pošeptal mu Ian.

„Samé lži, jak jinak,“ odpověděl Jared také šeptem. Slova jsem slyšela jen taktak; asi si neuvědomili, že zvuk se odráží až ke mně. „Jenom… Nenapadá mě, co nám chce nabulíkovat – kam se nás snaží dovést.“

„Podle mě nelže. Tedy, až na jednu výjimku. Všiml sis?“

„To je součást té přetvářky.“

„Jarede, narazil jsi někdy na parazita, který umí zalhat aspoň v něčem? Samozřejmě nemyslím Hledače.“

„Což je jistě tenhle případ.“

„To myslíš vážně?“

„Jako jediné to dává smysl.“

„Ona – to nemá s Hledači společného, co by se za nehet vešlo. Kdyby Hledač měl potuchy, kde nás najde, přivedl by s sebou armádu.“

„A nenašli by stejně nic. Zatímco ona – to se dostalo sem dovnitř, je to tak?“

„Vždyť nejmíň desetkrát samo málem zahynulo…“

„Ale ještě pořád dýchá, nemám pravdu?“

Dlouho mlčeli. Tak dlouho, až jsem začala uvažovat, že se z té schoulené polohy trochu uvolním, ale nechtěla jsem na sebe upozornit ani tím šustnutím, které bych způsobila při lehání. Přála jsem si, aby Ian odešel a já mohla usnout. Když mi klesla hladina adrenalinu, doslova jsem zvadla.

„Myslím, že si půjdu promluvit s Jebem,“ zašeptal nakonec Ian.

„No, to je super nápad!“ ucedil Jared s neskrývanou jízlivostí.

„Pamatuješ si na tu první noc? Když to skočilo mezi tebe a Kylea? To bylo hodně zvláštní.“

„Jen to hledalo způsob, jak přežít, jak uniknout…“

„Tím, že se nechá od Kylea sama – samo zabít? Dobrý plán.“

„Zabralo to.“

„Ne, zabrala Jebova puška. Copak ona věděla, že přichází?“

„To už přeháníš, Iane. Takhle to chtěla a tak to dopadlo.“

„Ne, nemáš pravdu. Nevím proč… ale podle mě by byla nejradši, kdybychom ji pustili z hlavy.“ Slyšela jsem, že Ian se zvedá do stoje. „Ale víš, co je vážně zvrhlé?“ zeptal se už normálním hlasem.

„Co?“

„Cítím se provinile – sakra provinile – když vidím, jak před námi uhýbá. Když vidím ty černé modřiny na jejím krku.“

„Nesmíš dovolit, aby ti takhle lezla pod kůži.“ Jared náhle znervózněl. „Není to člověk. Na to nezapomínej.“

„Ale snad si nemyslíš, že necítí bolest jen proto, že není člověk?“ ptal se Ian zřejmě už na odchodu. „Že necítí prostě jako děvče, které zbili – které jsme zbili my?“

„Vzpamatuj se!“ sykl za ním Jared.

„Uvidíme se později, Jarede.“

Jared se neuvolnil ještě dlouho po Ianově odchodu; chvíli přecházel před kobkou sem a tam a pak se posadil na přikrývku a zaclonil mi světlo, přičemž si mumlal něco nesrozumitelného pod vousy. Rozhodla jsem se nečekat, až usne, a natáhla se na zaoblenou podlahu, jak nejlépe to šlo. Když Jared zaslechl můj pohyb, trhl sebou, ale pak si začal zase něco mumlat.

„Provinile,“ vrčel pohrdavě. „Nechal se tím oblbnout, stejně jako Jeb, jako Jamie. Takhle to nemůže dál pokračovat. Byla hloupost nechat to naživu.“

Na pažích mi naskočila husí kůže, ale snažila jsem se ji nevnímat. Kdybych zpanikařila pokaždé, kdy dostane chuť mě zabít, nezažila bych chvilku klidu. Překulila jsem se na břicho, abych si páteř prohnula na opačnou stranu, a on sebou opět trhl, ale pak znehybněl. Když jsem konečně odplula do spánku, určitě ještě přemýšlel.

*

Po probuzení jsem zjistila, že Jared sedí na přikrývce v místě, kde jsem na něho viděla, lokty opřené o kolena, hlavu podloženou jednou pěstí.

Měla jsem pocit, že jsem nemohla spát déle než hodinu dvě, ale byla jsem příliš rozlámaná, než aby mělo smysl zkoušet znovu usnout. Místo toho jsem si v hlavě pořád probírala Ianovu návštěvu, bála jsem se, že po té jeho zvláštní reakci se Jared bude snažit ještě usilovněji než dřív udržet mě v izolaci. Proč jen Ian nemohl držet klapačku a nezmínit se o svém pocitu provinilosti? Pokud věděl, že si dokáže připadat provinile, tak proč vůbec škrtí lidi? Melanie byla na Iana naštvaná stejně jako já a nervózně vyčkávala, co vzejde z Jaredova mlčení.

Po pár minutách nás něco z těch obav vyrušilo.

„To jsem jen já,“ zaslechla jsem Jebovo volání. „Takže buď v klidu.“

Jared pozvedl pušku.

„No, do toho, odpráskni mě, synku. Tak jdi do toho.“ Jebův hlas se stále blížil.

Jared s povzdechem pušku odložil. „Prosím tě, běž pryč.“

„Potřebuju s tebou mluvit,“ oznámil Jeb a s heknutím se posadil naproti Jaredovi. „Hej ty, zdravím!“ kývl směrem ke mně.

„Vždyť víš, jak děsně mě to vytáčí,“ zabručel Jared.

„No jo.“

„Ian mi už pověděl o Hledačích…“

„Já vím. Před chvílí jsem s ním o tom mluvil.“

„No skvěle. Tak co navrhuješ?“

„Nejde o to, co chci já. Jde o to, co chtějí všichni. Docházejí nám zásoby úplně všeho. Potřebujeme stálý a kompletní přísun.“

„Och,“ zamumlal Jared; tohle téma v žádném případě nečekal. Po krátkém váhání řekl: „Pošli Kylea.“

„Dobrá,“ kývl Jeb vlídně a opřel se o stěnu, aby se zase zvedl.

Jared si povzdechl. Zřejmě jen blufoval. Ucouvl hned v tu vteřinu, kdy ho Jeb vzal za slovo. „Ne. Kylea ne. Je moc…“

Jeb se zachechtal. „Když byl naposledy venku sám, málem nás dostal do hodně velkého průšvihu, co? Kdepak, ten je příliš zbrklý, nic si předem nepromyslí. A co Ian?“

„Ten zase všechno promýšlí až moc.“

„Brandt?“

„Na dlouhé výpravy je k ničemu. Po pár týdnech mezi lidmi zpanikaří. Začne dělat chyby.“

„No dobře, tak mi poraď, koho.“

Míjely vteřiny a já slyšela, jak se Jared občas hlasitě nadechl, jako by se chystal Jebovi odpovědět, ale pak vždycky jen vydechl a dál mlčel.

„Ian s Kylem?“ zeptal se Jeb. „Třeba by se usměrnili navzájem.“

Jared zasténal. „Jako posledně? Tak jo, jo. Uznávám, že to musím být já.“

„Jsi nejlepší,“ potvrdil Jeb. „Změnil jsi nám život, hned jak ses tu ukázal.“

Melanie i já jsme v duchu přikývly; ani jednu z nás to nepřekvapilo.

Jared je kouzelník. Dokud nás vedly Jaredovy instinkty, Jamie i já jsme byli v absolutním bezpečí; dopadení nám nikdy nehrozilo ani v nejmenším. Kdyby místo mě v Chicagu byl Jared, určitě by vyklouzl úplně pohodově.

Jared škubl ramenem směrem ke mně.. „A co…“

„Pohlídám ji, jak jenom to půjde. A ty bys měl s sebou vzít Kylea. Pomohlo by mi to.“

„Ale to nestačí – že Kyle bude pryč a ty na ni dohlídneš, jak to půjde. Ona… to dlouho nevydrží.“

„A jak dlouho můžeš tady dole zůstat ty?“ zeptal se ho Jeb.

„Nevím,“ přiznal Jared šeptem.

Následovalo dlouhé ticho. Po pár minutách si Jeb začal nezvučně pohvizdovat.

Nakonec Jared dlouze vydechl; ani jsem si neuvědomila, že zadržuje dech.

„Vyrazím dneska večer.“ Oznámil to pomalu, rezignovaně, ale také s úlevou. V hlase měl už méně vzdoru, skoro jako by se měnil zase na toho Jareda, jakým byl před mým příchodem. Zbavil se nepříjemné povinnosti a místo ní převzal jinou, vítanější.

Vzdal se snahy udržet mě naživu a nechal přírodu – či spíše dav – aby se postarali o spravedlnost. Pokud po svém návratu zjistí, že jsem mrtvá, nebude si připadat provinile. Nebude truchlit. To všechno jsem slyšela v jeho pouhých třech slovech.

Znala jsem nadsázku, s jakou lidé mluvili o žalu – zlomené srdce. Melanie si vzpomínala, že tu frázi používala i ona sama. Já to vždycky považovala za hezký básnický obrat, tradiční popis něčeho, co nemá reálný fyziologický základ, něco jako dar od boha a podobně. Nečekala jsem tedy tu bolest v prsou. A nevolnost, sevřené hrdlo, ano, a taky slzy pálící v očích. A co je ten řezavý pocit těsně pod žebry? Nedávalo mi to smysl.

A nebylo to jenom řezání, ale i kroucení a škubání do různých stran, protože zlomené srdce měla i Melanie, a to byl samostatný pocit, jako by nám dorostl další orgán, aby vyvážil naše zdvojené vědomí. Dvě srdce pro dvě mysli. Dvojnásobná bolest.

Odjíždí, vzlykala. Už ho nikdy neuvidíme. Nepochybovala, že nás dvě čeká jen smrt.

Nejradši bych se rozplakala s ní, ale někdo si musel zachovat rozvahu. Zakousla jsem se do ruky, abych přidusila sten.

„Tak to bude asi nejlepší.“

„Potřebuju předem zařídit pár věcí…“ Jaredovy myšlenky už byly daleko, daleko od téhle stísněné chodby.

„Tak já se o ni postarám. Bezpečně se vrať.“

„Dík. Tak se uvidíme, až se uvidíme, Jebe.“

„Taky hádám.“

Jared podal Jebovi jeho pušku, zvedl se a roztržitě si setřepl prach z oblečení. A zmizel svým typickým rychlým krokem, myšlenkami už jinde. Mým směrem nevyslal jediný pohled, ani mžikem na mě nepomyslel.

Poslouchala jsem jeho vzdalující se kroky, až zmizely v dálce. Pak jsem zapomněla na Jeba, zabořila si obličej do dlaní a rozvzlykala se.

20. KAPITOLA

Vysvobození

Jeb mě nechal plakat a nekomentoval to. Během mého vzlykání neutrousil jedinou poznámku. Promluvil až půl hodiny poté, co jsem utichla.

„Ještě nespíš?“

Neodpověděla jsem. Příliš jsem si zvykla mlčet.

„Nechceš vylézt ven a kapku se protáhnout?“ nabídl. „Záda mě bolí už jen při pomyšlení na tu mizernou díru.“

Kupodivu, po týdnu ticha jsem byla tak nepříčetná, že jsem na společnost neměla náladu. Ovšem jeho nabídka byla z těch, co se neodmítají. Než jsem si to sama uvědomila, už mě moje ruce postrčily průlezem ven.

Jeb seděl se zkříženýma nohama na přikrývce. Protřepávala jsem si paže a nohy a kroutila ramenními klouby a přitom číhala na nějakou jeho reakci, ale nechal oči zavřené. Stejně jako při Jamieho návštěvě se zdálo, že spí.

„Už se cítíš líp?“ zeptal se, když otevřel oči.

Pokrčila jsem rameny.

„Víš, bude to v pořádku.“ Zazubil se od ucha k uchu. „Co jsem říkal Jaredovi… No, netvrdím, že jsem přímo lhal, protože to je všechno pravda, když se na to podíváš z jedné strany, no ale, z druhé strany to nebyla ani tak pravda jako to, co zkrátka potřeboval slyšet.“

Třeštila jsem oči; vůbec jsem mu nerozuměla.

„Věc se má tak, že Jared potřebuje odstup. Ne od tebe, děvče,“ dodal rychle, „ale od celé té situace. Než se vrátí, bude všechno vidět jinak.“

Divila jsem se, jak pozná, která slova či věty mě zraňují. A co víc, proč by Jebovi mělo záležet na tom, jestli mě jeho slova zraní, nebo dokonce jestli mě bolí polámaná záda? Jeho laskavé chování mě svým způsobem děsilo, protože bylo nepochopitelné. Jaredovo jednání dávalo aspoň smysl. Kyleovy a Ianovy vražedné pokusy, doktorova bujará ochota mě mučit – i tohle chování bylo logické. Žádná laskavost. Co Jeb po mně vlastně chce?

„Netvař se tak ponuře,“ zasmál se Jeb. „Má to i světlou stránku. Jared byl, pokud jde o tebe, hrozně tvrdohlavý, ale když ráčil zmizet, můžeme se ti postarat o větší pohodlí.“

Svraštila jsem obočí, jak jsem dumala, co tím asi myslí.

„Tak například,“ pokračoval Jeb, „tuhle malou jeskyni používáme obvykle jako sklad. No jo, a až se Jared s mládenci vrátí z výpravy, budeme potřebovat místo, kam uložit zásoby, takže ti radši najdeme něco nového. Třeba většího? Třeba i s postelí?“ Opět se usmál, jako by mě škádlil návnadou.

Čekala jsem, že s ní ucukne a vychechtá se mi, že jen žertoval.

Ale místo toho se mu vybledlé modré oči zalily hlubokou něhou a z výrazu jeho tváře se mi sevřelo hrdlo jakoby při pláči.

„Ne, do té díry už nemusíš, děvenko. To nejhorší máš za sebou.“

Zjistila jsem, že mu musím stoprocentně věřit. Podruhé během hodiny jsem si schovala obličej do dlaní a rozplakala se.

Jeb vstal a neobratně mě popleskal po rameni. Se slzami si zřejmě nevěděl rady. „No tak, no tak,“ zabrumlal.

Tentokrát jsem se vzpamatovala rychleji. Když jsem si otřela mokré oči a kradmo se na Jeba usmála, pochvalně přikývl.

„Hodná holka,“ popleskal mě znovu. „Teď tu musíme počkat, než Jared najisto odejde a nechytí nás.“ Spiklenecky se zazubil. „A pak si užijeme trochu legrace!“

Vzpomínala jsem si, že jeho obvyklá představa legrace se týká nejvýš ozbrojeného příměří.

Můj výraz mu přišel k smíchu. „Neboj se. A při tom čekání si můžeme kapku odpočinout. Vsadím se, že i tahle tenká přikrývka ti bude připadat pohodlná.“

Podívala jsem se na přikrývku a zpátky na něho.

„Posluž si,“ vybídl mě, „pořádný spánek ti nejspíš neublíží. Budu tě hlídat.“

Dojetím mi opět zvlhly oči. Klesla jsem na přikrývku a položila hlavu na polštář. Bylo to božské, i když Jeb tvrdil, že složená přikrývka je tenká. Natáhla jsem celé tělo a napnula prsty. Slyšela jsem, jak mi lupe v kloubech. Pak jsem se uvolnila. Měla jsem pocit, že se rozplývám na obláčku, že se mi hojí všechna otlačená místa. Povzdechla jsem si.

„Jo, na to se člověku hezky kouká,“ broukl Jeb. „To je k zbláznění vědět, že pod tvou střechou někdo trpí.“

Posadil se na podlahu pár metrů ode mě a začal si tiše pobrukovat. Usnula jsem dřív, než skončil první melodii.

Když jsem se probudila, bylo mi jasné, že jsem tvrdě spala hodně dlouho – snad nejdéle za celou dobu svého pobytu v jeskyni. Nebudila mě žádná bolest, nikdo mě nevyrušil. Cítila bych se docela dobře až na to, že polštář pod hlavou mi připomněl, že Jared je pryč. Ještě pořád voněl po něm. A to bylo dobře, protože já nevoněla.

Zpátky do snů, povzdechla si Melanie nešťastně.

Na sen jsem se rozpomínala jen matně, ale věděla jsem, že v něm byl Jared – jako obvykle, když se mi podařilo usnout dost tvrdě, abych snila.

„Brejtro, děvenko,“ ozval se Jeb; podle všeho byl odpočatý.

Rozloupla jsem víčka a jukla na něho. Že by proseděl u stěny celou noc? Nevypadal unaveně, ale mě náhle zalil provinilý pocit, že jsem mu zabrala lůžko.

„Mládenci jsou dávno pryč!“ prohlásil nadšeně. „Co si vyjít na prohlídku?“ Podvědomě pohladil pušku, která mu visela na rameni.

Vykulila jsem oči a nevěřícně na něho zůstala zírat. Prohlídka?

„Ale no tak, nehraj si přede mnou na citlivku. Nikdo ti neublíží. A časem se tu musíš vyznat sama.“

Natáhl ruku, aby mi pomohl vstát.

Automaticky jsem se jí chytla, jak jsem si rovnala v hlavě jeho slova. Cože? Měla bych se tu časem pohybovat bez dozoru? Proč? A co vlastně znamená to „časem“? Jak dlouho podle něho asi přežiju?

Vytáhl mě na nohy a odváděl mě z chodby ven.

Už jsem zapomněla, jaké je jít temnými chodbami s rukou, která mě vede. Bylo to tak snadné – nemusela jsem přemýšlet o tom, kam šlapu.

„Tak moment,“ mumlal Jeb. „Nejspíš začneme tím pravým křídlem. Uchystám ti tam slušné bydlení. Potom tu je kuchyně…“ Zatímco jsme se temným tunelem blížili do zářivě osvětleného hlavního sálu, nepřestával plánovat prohlídku. Když k nám dolehla změť hlasů, vyschlo mi v ústech. Jeb ustavičně brebentil, jako by můj strach nevnímal nebo ignoroval.

„Vsadím se, že už vyrašily mrkve,“ vykládal a vedl mě na hlavní náměstí. Světlo mě oslepilo, takže jsem neviděla, kdo tam je, ale cítila jsem na sobě mnoho očí. Náhlé ticho na mě zapůsobilo stejně zlověstně jako pokaždé.

„No jo,“ potvrdil Jeb sám sobě. „Je to hotová nádhera. Na tu svěží ranní zeleň je vždycky radost se podívat.“

Zastavil se, abych tu radost mohla sdílet s ním. Mrkla jsem směrem, kterým ukazoval, ale oči mi pořád těkaly po sále, jak jsem se snažila rozkoukat v té záři. Chvilku trvalo, než jsem spatřila, co mi ukazoval, ale současně jsem uviděla asi patnáct lidí, kteří mě všichni do jednoho sledovali nepřátelským pohledem. Současně se však něčím zaměstnávali.

Rozlehlý tmavý čtverec uprostřed sálu už nebyl tmavý; jeho polovinu pokrývala jemná zeleň, přesně jak sliboval Jeb. A bylo to hezké. A neuvěřitelné.

Nebylo divu, že na ten čtverec lidé nevstupovali. Byla to zahrada.

„Mrkev?“ šeptla jsem.

Jeb hlasitě odpověděl. „Ano, ta zelená polovina záhonu. Na té druhé je špenát. Vyrazí už za pár dnů.“

Lidé v sále se vrátili ke své práci; zpočátku po mně pokukovali, ale pak se soustředili na to, co dělali. Nebylo těžké uhodnout co – veliký sud na podvozku a hadice; zalévali úrodu.

„Zavlažují?“ šeptla jsem.

„Přesně tak. V tomhle vedru hlína proklatě rychle vysychá.“

Souhlasně jsem přikývla. Hádala jsem, že je teprve dopoledne, a už jsem byla zalitá potem. Žár od oslnivé záře nad hlavou byl vražedný. Opět jsem si zkusila strop prohlédnout, ale do oslepivého svitu se nedalo ani podívat.

Zatáhla jsem Jeba za rukáv a ukázala nahoru. „Jak?“

Jeb neskrýval, že moje zvědavost ho potěšila. „Stejně jako to dělají kouzelníci – zrcadly. Jsou jich tam stovky. Trvalo mi sakra dlouho, než jsem je tam všechny připevnil. Je dobré vědět, že až je budeme čistit, máme tady další pár rukou. Pochop, ve stropě jsou jen čtyři úzké ventilační průduchy, a z nich bychom neměli dost světla, aspoň ne podle mých představ. Tak co tomu říkáš?“

Hrdě vypjal hruď.

„Úžasné,“ zašeptala jsem. „Geniální.“

Jeb blaženě přikývl.

„Tak jdeme dál,“ navrhl. „Dneska nás toho čeká hodně.“

Zavedl mě do neznámé chodby, širokého přírodního tunelu, který vybíhal z hlavního sálu. Bylo to neznámé teritorium. Svaly se mi mimovolně zaťaly, posunovala jsem se vpřed na zdřevěnělých nohách jako robot.

Jeb mě popleskal po ruce, ale mou nervozitu nekomentoval. „Tady jsou hlavně ložnice a pár skladů. Tunely jsou blíž povrchu, takže osvětlení je snazší.“

Ukázal na dlouhou, úzkou, zářivou puklinu ve stropě tunelu, jež nám pod nohy házela bílou skvrnu světla.

Došli jsme k rozcestí – rozbíhala se tu řada menších chodeb, rozevřených jako chapadla chobotnice.

„Třetí zleva,“ řekl Jeb a podíval se na mě.

„Třetí zleva?“ zopakovala jsem.

„Správně, tak to nezapomeň. Tady se snadno zabloudí, a to by pro tebe nebylo bezpečné. Lidi by ti spíš vrazili kudlu do zad, než aby ti ukázali cestu.“

Otřásla jsem se. „Díky,“ zahuhlala jsem s tichou jízlivostí.

Zasmál se, jako by ho moje odpověď pobavila. „Nemá cenu si něco nalhávat. A když to řekneš nahlas, určitě to horší nebude.“

Ale nepřipadalo mi to ani lepší, což jsem si ovšem nechala pro sebe. Přece jen se mi líbilo, že si se mnou někdo povídá. Kdyby nic jiného, Jeb byl zajímavý společník.

„První, druhá, třetí,“ odpočítal a zavedl mě do třetí chodby zleva. Míjeli jsme okrouhlé vchody s improvizovanými dveřmi. Některé kryly jen vzorované závěsy, jiné byly z kartonu slepeného lepicí páskou. Jen dvě díry měly skutečné dveře – jedny byly z šedého kovu, druhé dřevěné, s červeným nátěrem.

„Sedm,“ odpočítal Jeb a zůstal stát před menším otvorem, jenž v nejvyšším bodě sahal jen pár centimetrů nad moji hlavu. Místo dveří tu vchod chránil pěkný smaragdově zelený paraván, jaký by se dobře vyjímal v elegantním obývacím pokoji. Na hedvábí byl ručně malovaný vzor z třešňových květů.

„Takhle narychlo mě jiné místo nenapadá. Navíc má slušné zařízení. Pár týdnů tu bude prázdno, a než ho bude někdo zase potřebovat, stačíme ti najít něco lepšího.“

Jeb odhrnul zástěnu a vzápětí nás přivítalo jasnější světlo, než bylo v chodbě.

Místnost za španělskou stěnou mi způsobila závrať – možná proto, že měřila mnohem víc na výšku než na šířku; jako by člověk stál ve věži nebo v silu. Ne snad, že bych něco takového sama znala, ale tahle přirovnání mi nabídla Melanie. Strop byl pokrytý bludištěm prasklin, které jako by vířily, otáčely se jako šlahouny břečťanu. Připadalo mi to nebezpečné – nestabilní. Jeb mě však dovnitř vedl bez známek strachu.

Na podlaze ležela dvojitá matrace a ze tří stran kolem ní byl asi metr široký prostor. Dva polštáře a dvě přikrývky dělily matraci na dvě samostatná lůžka, jako by tu bydlela dvojice. Ve výši ramen tam byla mezi stěnami zapřená tyč jako hrazda, a přes ni byla přehozená trička a dvoje džíny. U stěny stála dřevěná stolička zavalená dalším oblečením a na podlaze pod ní ležela hranička ohmataných brožovaných knížek.

„Kdo?“ zeptala jsem se opět šeptem Jeba. Ta místnůstka byla očividně domovem někoho jiného. Měla jsem dojem, že tu je s námi.

„Patří to jednomu z mládenců, co jsou na výpravě. Nějakou dobu bude pryč. Mezitím ti najdeme něco vlastního.“

Nelíbilo se mi to – ne ta ložnice, ale představa, že v ní bydlím. Přítomnost majitele tu působila silně. Bez ohledu na to, kdo to je, by ze mě neměl radost. Hnusilo by se mu to.

Jeb mi zřejmě četl myšlenky – nebo možná jsem se tvářila tak výmluvně, že ani nemusel.

„No, no,“ zabručel. „Nedělej si starosti. Tohle je můj dům a tahle ložnice je jednou z mnoha, určených hostům. A já rozhoduju, kdo je a kdo není můj host. Zrovna teď jsi můj host a já ti nabízím tuhle místnost.“

Pořád ještě se mi to nelíbilo, ale nechtěla jsem pohněvat Jeba. V duchu jsem si přísahala, že tu s ničím ani nehnu, i kdybych měla spát na tvrdé zemi.

„No jo, tak popojdeme. Nezapomeň: třetí odleva, sedmé od vchodu.“

„Zelená zástěna,“ dodala jsem.

„Přesně.“

Jeb mě zavedl zpět ho hlavního sálu se zahradou; kolem stěny jsme se dostali na protější stranu a tam vkročili do nejširšího tunelu. Když jsme míjeli lidi zavlažující záhony, ztuhli a otáčeli se za námi, jako by se báli mít mě za zády.

Tunel byl dobře osvětlený; zářivé škvíry ve stropě se objevovaly tak pravidelně, že to nemohla být náhoda.

„Teď jsme ještě blíž povrchu. Je tady větší sucho, jenomže taky větší horko.“

Toho jsem si všimla téměř okamžitě. Už jsme nebyli jen zpocení, ale doslova jsme se pekli. Vzduch tady nebyl tak zatuchlý. Cítila jsem pouštní prach.

Vpředu se ozvaly další hlasy. Snažila jsem se obrnit vůči jejich nevyhnutelné reakci lidí. Ale pokud Jeb trvá na tom, že se mnou bude jednat jako… jako s člověkem, vítaným hostem, budu si na to muset zvyknout. Nijak mi nepomůže, když mi z toho pokaždé bude strachy na zvracení. Ale žaludek se mi stejně rozbouřil.

„Tudy se jde do kuchyně,“ poučil mě Jeb.

Nejdřív jsem myslela, že jsme se ocitli v dalším tunelu, kde se náhodou sešel dav lidí. Přitiskla jsem se ke stěně a snažila se udržet od nich odstup.

Kuchyně byla dlouhá chodba s vysokým stropem, vyšší než širší, jako moje ložnice. Bylo tam zářivé, horké světlo, protože ve stropě nebyly jen škvíry, ale obrovské okrouhlé otvory.

„Ve dne se vařit nesmí. Kvůli kouři, chápeš. Do večera to tady slouží jako jídelna a společenská místnost.“

Rozhovor po našem příchodu utichl, takže Jebova slova slyšeli úplně všichni. Snažila jsem se za něho schovat, ale nezastavil se.

Lidi jsme vyrušili při snídani, nebo to možná byl oběd.

Lidé – odhadem jich byla asi dvacítka – tu byli blízko u mě; bylo to jiné než v hlavním sále. Ráda bych civěla jen do země, ale nedokázala jsem aspoň chvilkami nezatékat očima kolem sebe. Pro jistotu. Cítila jsem, jak se mi tělo napíná, připravené dát se na útěk, i když jsem neměla potuchy, kam bych vlastně utekla.

Po obou stranách chodby se táhly široké zídky z drsného lávového rudého kamene, slepeného světlejší maltou. Vodorovně na nich ležely jiné kameny, hnědší, ploché, slepené k sobě navzájem, takže tvořily poměrně rovnou plochu, jako pracovní pult nebo jídelní stůl. Očividně sloužily oběma účelům.

U některých pultů lidé seděli, o jiné se jen opírali. Viděla jsem, že jedí chlebové rolky, i když teď při pohledu na Jeba a jeho návštěvnici ztuhli úžasem.

Některé jsem poznávala. Nejblíž mně byla skupinka složená ze Sharon, Maggie a doktora. Melaniina neteř a sestra probodávaly Jeba zuřivým pohledem. Kdovíproč jsem si byla jistá, že i kdybych se postavila na hlavu a na celé kolo zpívala Melaniiny oblíbené písničky, stejně by se po mně ani neohlédly; zato doktor si mě měřil s neskrývanou a skoro přátelskou zvědavostí, z níž mě hluboko v kostech mrazilo.

Na konci dlouhé místnosti jsem zahlédla vysokého muže s inkoustově černými vlasy a srdce mi leknutím klopýtlo. Myslela jsem, že Jared měl ty nepřátelské bratry vzít s sebou, aby mě Jeb snáze udržel naživu. Ale aspoň že zůstal mladší, Ian, u něhož se opožděně probudilo svědomí. Kyleova přítomnost by byla mnohem horší. Ani tahle útěcha však moje splašené srdce nezpomalila.

„To jste se najedli tak rychle?“ otázal se Jeb ostatních jízlivě.

„Přešla nás chuť!“ zavrčela Maggie.

„A co ty?“ obrátil se ke mně. „Máš hlad?“

Ostatní tiše zasténali.

Zavrtěla jsem hlavou, kratičce, ale zpanikařeně. Ani jsem nevěděla, jestli mám hlad, ale určitě bych nedokázala jíst před lidmi, kteří by mě nejradši sežrali.

„Hm, tak to já zase jo,“ broukl Jeb. Šel dál uličkou mezi pulty, ale já zůstala stát. Děsila jsem se představy, že by mě tihle lidé měli na dosah. Tiskla jsem se zády ke stěně. Jeb si z umělohmotné krabice na jednom z pultů vytáhl chlebovou večku, ale sledovala ho přitom jen Maggie se Sharon. Všichni ostatní nespouštěli oči ze mě. Byla jsem si jistá, že kdybych se pohnula jen o centimetr, zaútočí na mě. Tajila jsem i dech.

„No, tak popojdeme dál,“ navrhl Jeb, když se s ústy plnými chleba vracel zpátky ke mně. „Jinak by se asi tady nikdo pořádně nenajedl. Tahle cháska pořád jen kouká, kde co lítá.“

Celou tu dobu jsem číhala, kdo z lidí se třeba pohne mým směrem, takže jejich tváře mi až na těch pár známých splývaly v jednu skvrnu. Jamieho jsem si proto nevšimla dřív, dokud se nezvedl.

Byl o hlavu menší než dospělí lidé vedle něho, ale současně o hlavu převyšoval obě děti, mezi kterými seděl na pultu. Zlehka seskočil a pustil se za Jebem. Tvářil se napjatě, soustředěně, jako by se pokoušel zpaměti vyřešit složitou rovnici. Nespouštěl ze mě oči. Teď už jsem to v kuchyni nebyla jenom já, kdo tajil dech. Všichni přítomní těkali pohledem mezi mnou a Melaniiným bratrem.

Och, Jamie, zanaříkala Melanie. Vadil jí smutný, dospělý výraz v obličeji, a mně nejspíš vadil ještě víc. Cítila jsem se provinileji než ona, protože Jamie se tak tvářil mou vinou.

Kdybychom to jeho trápení mohly zaplašit, povzdechla si Melanie.

Na to je asi pozdě. Copak se dá napravit taková věc?

Svou otázku jsem myslela spíše řečnicky, přesto jsme náhle obě začaly hledat odpověď, ale během té vteřiny, co jsme měly k dispozici, jsme nenašly nic; nepochybovala jsem, že taková odpověď ani neexistuje. Přesto jsme obě věděly, že až skončí ta hloupá prohlídka s Jebem, začneme to znovu promýšlet. Pokud tak dlouho přežijeme.

„Co chceš, synku?“ zeptal se Jeb, ani se po něm neohlédl.

„Akorát mě zajímá, co děláš,“ odpověděl Jamie; snažil se o ležérní tón a beznadějně selhal.

Jeb se zastavil vedle mě a konečně se obrátil k Jamiemu. „Provádím ji tady. Stejně jako každého nováčka.“

Lidé tiše zamumlali.

„Můžu s vámi?“ vyhrkl Jamie.

Viděla jsem Sharon, jak zuřivě vrtí hlavou a tváří se dopáleně. Jeb jí nevěnoval pozornost.

„Proč by ne… Když se budeš chovat slušně.“

Jamie pokrčil rameny. „Není problém.“

Musela jsem se nějak pohnout – proplést si prsty obou rukou na břiše, protože jsem zoufale chtěla odhrnout Jamiemu neposlušné vlasy z očí a jednu paží ho obejmout kolem ramen. Kdykoliv jsme si náhodou pohlédli do očí, honem jsme jimi uhnuli do strany.

Došli jsme do poloviny velké kuchyně, když jsem za námi zaslechla tiché kroky. Zareagovala jsem okamžitě a instinktivně. Uskočila jsem k jedné stěně a strhla Jamieho za sebe, abych ho vlastním tělem hájila před případným nebezpečím.

„No hele!“ zaprotestoval, ale mou paži neodstrčil.

Jeb byl stejně rychlý jako já. Puška se mu svezla z ramene jako blesk.

Ian i Doktor okamžitě zvedli ruce nad hlavu.

„My se taky umíme chovat slušně!“ prohlásil Doktor. Bylo k nevíře, že tenhle muž s mírným hlasem a přátelským obličejem je místní kat; právě ta jeho vlídnost mě děsila o to víc. V zlověstné noci si člověk dává pozor, je připravený na útok. Ale za jasného, slunného dne? Jak poznat, že je nejvyšší čas k útěku, když nebezpečí se neschovává a tváří se mile?

Jeb se podíval na Iana a trhl hlavní pušky jeho směrem.

„Nechci ti házet klacky pod nohy, Jebe. Budu se chovat stejně zdvořile jako Doktor.“

„Tak dobrá,“ kývl Jeb stručně a sklonil zbraň. „Hlavně mě nepokoušejte. Už jsem sakra dlouho nikoho nezastřelil a docela mi ten pocit chybí.“

Vyjekla jsem. Všichni se ke mně obrátili a spatřili můj výraz plný děsu. Jako první se rozesmál Doktor a za chvilku se k němu připojil i Jamie.

„To byl vtip,“ šeptl mi potom. Mimoděk odtáhl ruku od boku, jako by sahal po mé dlani, ale hned ji chvatně strčil do kapsy kraťasů. Nechala jsem klesnout i svoji paži, kterou jsem mu ochranitelsky držela před tělem.

„No, nebudeme marnit čas,“ zamumlal Jeb, pořád ještě maličko nabručeně. Vykročil ještě dřív, než dořekl poslední slovo.