21. KAPITOLA

Jméno

Držela jsem se těsně u Jeba, asi půl kroku před ním; dávala jsem si pozor, abych se k dvojici mužů, kteří šli za námi, ani nepřiblížila. Jamie šel někde uprostřed, protože sám neměl jasno, kde vlastně chce být.

Na zbytek Jebovy prohlídky jsem se už moc nesoustředila. Příliš jsem nevnímala ani druhou zahradu, skrz kterou jsme procházeli – a kde ve spalujícím žáru oslnivých zrcadel rostla kukuřice sahající až do pasu – ani širokou jeskyni s nizounkým stropem, kterou Jeb označil jako „hřiště“. Byla černočerná, hodně hluboko v podzemí, ale Jeb mi vysvětlil, že ji osvětlují pokaždé, když si chtějí zahrát. To hraní mi nedávalo smysl, ne v téhle nervózní a věčně nahněvané hrstce lidí, kteří dosud přežili. A tekla tam další voda, malý potok pronikavě čpící sírou; podle Jeba ho někdy používají jako druhou latrínu, protože k pití se beztak nehodí.

Střídavě jsem pozorovala dvojici za námi a chlapce po svém boku.

Ian a Doktor se skutečně ovládali až překvapivě. I když mě málem rozbolely oči z toho, jak jsem po nich pořád šilhala dozadu, nenapadli mě, tiše nás následovali a občas si tlumeně vyměnili pár slov. Mluvili o věcech a jménech, které mi nic neříkaly, možná ani nepatřily do jeskyní. Nerozuměla jsem jim.

Jamie mlčel, ale o to víc si mě prohlížel. Když jsem zrovna nehlídala ty dva vzadu, taky jsem z něho skoro nespouštěla oči. V důsledku toho mi nezbýval čas dostatečně ocenit všechno, co mi Jeb ukazoval, ale on si mé nepozornosti zřejmě ani nevšiml.

Některé chodby byly hodně dlouhé, ale vzdálenosti v podzemí se odhadovaly špatně. Občas v nich vládla černočerná tma, ale Jeb a ostatní ani jedinkrát nezaváhali. Podle všeho se tam vyznali dokonale a na chůzi ve tmě byli navyklí. Mně se šlo hůř, než když jsem byla sama s Jebem. Ve tmě mi každé šustnutí připadalo jako útok. Dokonce i Doktorovo a Ianovo ledabylé klábosení se dalo považovat za nenápadnou domluvu dvou násilníků.

Jsi paranoidní, poznamenala Melanie.

Asi je to nutné pro přelití.

Mohla bys teď věnovat víc pozornosti strýčkovi Jebovi? Moc mě to zajímá.

Vždyť si ho poslouchej, co hrdlo ráčí.

Ale já vidím a slyším jen to, co vidíš a slyšíš ty, Poutnice, připomněla mi. Pak změnila téma. Jamie vypadá pohodově, nemyslíš? Už ne tak nešťastně.

Vypadá… ostražitě.

Po zatím nejdelší cestě vlhkou tmou jsme konečně vyšli do světla.

„Tohle je nejjižnější místo jeskynního komplexu,“ objasňoval Jeb v chůzi. „Není nejpohodlnější, ale celý den tu je obstojné světlo, tak jsme tady udělali nemocnici. Tohle je tedy působiště našeho doktora.“

Sotva Jeb vysvětlil, kde jsme, doslova jsem zkameněla, klouby jako by mi zamrzly. Vrostla jsem do kamene a očima vytřeštěnýma smrtelnou hrůzou jsem těkala mezi Jebem a Doktorem.

Takže to všechno byla past? Hezky počkali, až tvrdohlavý Jared zmizí ze scény, a pak mě odlákali sem? Připadalo mi k nevíře, že jsem došla až do mučírny úplně dobrovolně! Jak jsem mohla být tak pitomá?

Melanie se zděsila stejně jako já. To už jsme se mohly rovnou zabalit do dárkového papíru!

Ostatní na mě hleděli, Jeb bezvýrazně, Doktor stejně překvapeně jako já – i když ne tak zhrozeně.

Když jsem na paži ucítila ruku, byla bych od doteku odskočila, kdyby mi ta ruka nebyla tak povědomá.

„Ne,“ vyhrkl Jamie s dlaní váhavě položenou na mém lokti. „Ne, všechno je v pořádku. Vážně. Viď, strýčku Jebe?“ S důvěrou se obrátil na starce. „Nic se neděje, viď?“

„Ale jistě.“ Jebovy vybledlé modré oči hleděly stejně klidně jako vždy. „Jen tě provádím po svém království, holka, to je všechno.“

„O čem to mluvíte?“ ozval se zezadu Ian naštvaně, že neví, o čem je právě řeč.

„Fakt myslíš, že jsme tě sem zavedli schválně, pro Doktora?“ naléhal na mě Jamie, místo aby odpověděl Ianovi. „Protože to bychom neudělali. Dali jsme Jaredovi slib.“

Zírala jsem na vážnou chlapeckou tvář, snažila se uvěřit.

„Aha!“ zasmál se Ian, když mu to došlo, a vyprskl smíchy. „To nezní jako špatný plán. Divím se, že mě to taky nenapadlo.“

Jamie se na statného muže zaškaredil, a než ruku odtáhl, ještě mě pohladil po lokti. „Neboj se,“ řekl.

Jeb pokračoval ve výkladu. „Takže jsme tuhle velkou jeskyni vybavili několika lůžky pro případ, že by někdo onemocněl nebo se zranil. Ale v tomhle směru nám zatím přálo štěstí. Doktor nemá moc velké vybavení na léčbu naléhavých případů.“ Ušklíbl se na mě. „To tvoje plemeno vyházelo všechny naše léky, když nás vytěsnilo, a teď se špatně shánějí.“

Lehce jsem přikývla, roztržitě, protože pořád ještě mi šla hlava kolem. Snažila jsem se trochu uklidnit. Místnost vypadala naprosto nevinně, jako by ji skutečně používali k léčení, ale mně se stejně svíral žaludek v bolestivé křeči.

„Co vlastně víš o medicíně mimozemšťanů?“ otázal se Doktor nečekaně, hlavu nakloněnou k rameni. Hleděl na mě s neskrývanou zvědavostí.

Beze slova jsem na něho zírala.

„Ale jdi, s Doktorem mluvit můžeš,“ povzbuzoval mě Jeb. „Když se to vezme kolem a kolem, je to docela slušný chlap.“

Zavrtěla jsem hlavou. Myslela jsem to jako odpověď na Doktorovu otázku, jako že nic nevím, ale vyložili si to jinak.

„Žádné tajemství neprozradí,“ ucedil Ian kysele. „Je to tak, kotě?“

„Chovej se slušně, Iane!“ štěkl Jeb.

„Je to tajemství?“ vyptával se Jamie opatrně, ale přesto zvědavě.

Opět jsem zavrtěla hlavou. Nechápavě na mě hleděli, i Doktor se tvářil zmateně.

Zhluboka jsem se nadechla a zašeptala jsem: „Nejsem Léčitelka. Nevím, jak – léky – fungují. Jenom že skutečně fungují – uzdravují, neléčí pouze příznaky. Žádné pokusy a omyly. Takže není divu, že lidské léky se staly odpadem.“

Všichni čtyři se tvářili užasle. Nejdřív je zaskočilo, že jsem neodpověděla, a teď je zaskočilo, že jsem odpověděla. Lidem se prostě nedalo zavděčit.

„Vaše rasa nezměnila moc věcí, které zůstaly po nás,“ poznamenal pak Jeb zamyšleně. „Jenom ty léky a vesmírné lodě místo letadel. Jinak se zdá, že život pokračuje ve starých kolejích… navenek.“

„Přišli jsme se poučit, ne měnit,“ šeptla jsem. „Ale zdraví má před tou filozofií navrch.“

Skoro slyšitelně jsem zacvakla čelisti. Musím být opatrnější. Lidi jen těžko stojí o přednášku na téma filozofie duší. Kdo ví, co by je rozhněvalo? Při čem by jim došla jejich křehká trpělivost?

Stále ještě zamyšlený Jeb pokýval hlavou a vedl nás dál. Po zbývajících několika jeskyních spojených s nemocnicí mě provázel s viditelně menším nadšením než předtím. Když jsme se černočernou chodbou pustili nazpět, odmlčel se. Byla to dlouhá, tichá cesta. Snažila jsem se rozpomenout, zda jsem ho nějak neurazila. Jeb byl zvláštní, nevyznala jsem se v něm. Ostatní lidé, i když byli nepřátelští a podezíraví, se aspoň chovali logicky. Ale v Jebově případě jsem byla bezradná.

Cesta skončila v okamžiku, kdy jsme se opět vynořili v obrovské jeskyni se zahradou, kde se na tmavé podlaze kadeřil zářivě zelený koberec z rašících mrkví.

„Představení je u konce,“ zavrčel Jeb s pohledem namířeným na Iana a Doktora. „Běžte dělat něco užitečného.“

Ian zakoulel očima, ale i s Doktorem se poslušně obrátil k odchodu. Jamie zaváhal, jestli má jít za nimi do kuchyně, ale zůstal stát.

„Ty pojď se mnou,“ vyzval ho Jeb, tentokrát vlídnějším hlasem. „Mám pro tebe práci.“

„Tak jo,“ řekl Jamie. Poznala jsem, že má radost.

Vrátili jsme se do chodby s ložnicemi. Jamie šel vedle mě. Překvapeně jsem zjistila, že sotva jsme zabočili do třetí chodby zleva, hned přesně věděl, kam jdeme. Jeb se držel kousek za námi, ale Jamie se i bez ptaní zastavil před zelenou zástěnou, kryjící vchod do sedmé ložnice. Odstrčil španělskou stěnu, ale sám ustoupil do strany.

„Chceš si na chvíli v klidu posedět?“ obrátil se Jeb ke mně.

Kývla jsem, vděčná za možnost se chvíli ukrýt. Vlezla jsem do jeskyně a zůstala stát pár kroků od vchodu, protože jsem si nebyla jistá, co udělat. Melanie si vzpomněla, že tam jsou knihy, ale já jí připomněla, jak jsem se zařekla, že se tady ničeho nedotknu.

„Musím jít po práci, synku,“ vysvětlil Jeb Jamiemu. „Jídlo se samo nevylíhne, že jo. Zvládneš ji ohlídat?“

„Jasně,“ zazubil se Jamie blaženě. Hubený hrudník se zvedl hrdým nádechem.

Ohromeně jsem zírala, jak Jeb vkládá pušku do chlapcových dychtivých dlaní.

„Zbláznil ses?“ zařvala jsem tak hlasitě, že jsem nejdřív nepoznala vlastní hlas. Měla jsem dojem, že už neumím nic než šeptat.

Jeb a Jamie se zatvářili šokovaně, zvlášť když jsem vzápětí vyskočila na chodbu k nim.

Chybělo maličko a já stačila pušku vytrhnout Jamiemu z prstů. Na poslední chvíli jsem se však zarazila, protože mi došlo, že tím bych si jistě vysloužila smrt. V tomhle směru jsem byla slabší než lidé; nemohla jsem se přinutit sáhnout na zbraň, i kdybych tím měla chlapce zachránit.

Místo toho jsem se obrátila k Jebovi.

„Co tě to napadlo? Dát zbraň dítěti? Mohl by se zabít!“

„Jamie má toho za sebou dost, aby se mohl počítat mezi dospělé. A s puškou umí zacházet, neboj se.“

Jamie při Jebově chvále napřímil ramena a přitiskl si pušku těsněji k tělu.

Jeb mě svou tupostí vážně naštval. „Co kdyby sem pro mě přišli a našli tady jeho? Umíš si představit, co by se stalo? Tohle není legrace! Klidně by mu ublížili, jen aby mě dostali!“

Jeb ani nemrkl. „Podle mě dneska žádné problémy nebudou. Na to se vsadím.“

„No, ale já ne!“ zuřila jsem. Můj hlas se odrážel od stěn tunelu; určitě to někdo slyšel, ale mně to bylo jedno. Radši ať přijdou, dokud je tady Jeb. „Pokud sis tak jistý, proč bys mě tady nemohl nechat samotnou? Hlavně nevystavuj Jamieho nebezpečí!“

„Bojíš se o toho chlapce, nebo máš strach, že obrátí pušku proti tobě?“ vyptával se Jeb skoro pobaveně.

Zamžikala jsem, rázem jsem zapomněla na hněv. To mě vůbec nenapadlo. A při pohledu na Jamieho překvapený výraz jsem si uvědomila, že jeho ta představa šokovala stejně jako mě.

Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatovala. Jebovi se mezitím vplížil do očí soustředěný výraz, našpulil rty – jako by právě objevil poslední dílek k zbláznění složité skládačky.

„Dej tu pušku Ianovi nebo někomu z ostatních, na tom mi nesejde,“ požádala jsem nuceně klidným hlasem. „Hlavně z toho vynech Jamieho.“

Jeb se nečekaně usmál, zazubil se od ucha k uchu jako namlsaná kočka.

„Tohle je můj dům, holka, a tady se zařídím, jak já chci. Vždycky to tak dělám.“

Jeb se obrátil, odcházel pryč a cestou si pohvizdoval. Dívala jsem se za ním s ústy dokořán. Když zmizel, podívala jsem se na Jamieho, který se tvářil trucovitě.

„Nejsem žádné dítě!“ zahuhlal hlubším hlasem než obvykle a vzdorně vystrčil bradu. „Ale teď bys měla… měla bys jít do své ložnice.“

Ten rozkaz nezněl vůbec přísně, ale těžko jsem mohla dělat něco jiného. Tenhle spor jsem prohrála na celé čáře.

Posadila jsem se zády ke skále vedle vchodu, v místě, kde na mě nebylo vidět, ale sama jsem mohla pozorovat Jamieho. Objala jsem si kolena pažemi a začala dělat to, co mě zřejmě čekalo až do vyřešení celé téhle situace: dělala jsem si starosti.

Navíc jsem napínala oči a uši, jestli se někdo neblíží. Bez ohledu na to, co Jeb říkal, jsem byla odhodlaná předejít útoku na svého malého hlídače tím, že se okamžitě a sama vzdám.

Správně, souhlasila Melanie stručně.

Jamie postál pár minut v chodbě a pevně svíral pušku; zatím si nebyl jistý, jak správně plnit svou povinnost. Nejdřív přecházel před vchodem sem a tam, ale brzy si začal připadat hloupě. Pak si sedl na zem vedle vchodu, pušku si položil na překřížené nohy a bradu si opřel do sepjatých dlaní. Uběhla dlouhá doba, než si povzdechl. Práce dozorce nebyla tak vzrušující, jak si sliboval.

Zato mě pohled na něho nemohl znudit.

Tak za hodinku dvě se po mně začal dívat, kradmými kratičkými pohledy. Párkrát otevřel ústa, ale pak si to zase rozmyslel a neřekl nic.

Položila jsem si bradu na kolena a čekala, zatímco sváděl boj sám se sebou. Za trpělivost jsem se dočkala odměny.

„Ta planeta, z které jsi přiletěla, než ses ocitla v Melanii,“ vyhrkl nakonec, „jaká je? Hodně podobná téhle naší?“

Směr jeho myšlenek mě zaskočil nepřipravenou. „Ne,“ odpověděla jsem. Když tu byl jen Jamie, nevadilo mi mluvit normálně, ne jenom šeptat. „Ne, byla úplně jiná.“

„A povíš mi, jaké to tam je?“ požádal s hlavou nakloněnou k rameni jako pokaždé, kdy ho jedna z Melaniiných vyprávěnek na dobrou noc obzvlášť zaujala.

A tak jsem mu vyprávěla.

Vyprávěla jsem mu o Chaluhách na Vodní planetě. Vyprávěla jsem mu o dvou sluncích, eliptické oběžné dráze, šedé vodě, trvale nehybných kořenech, ohromujícím pohledu tisíce očí, o nekonečných rozhovorech milionu nezvučných hlasů, což bylo jediné, co jsme mohli slyšet.

Poslouchal s vykulenýma očima a okouzleným úsměvem.

„A to kromě té naší existuje jen tahle jedna planeta?“ zeptal se, když jsem zmlkla a rozpomínala se, jestli jsem na něco nezapomněla. „Jsou ty Chaluhy,“ zasmál se, když si je představil, „jediný druh mimozemšťanů?“

Zasmála jsem se spolu s ním. „Ani náhodou. Stejně jako já nejsem jediný mimozemšťan na tomhle světě.“

„Vyprávěj.“

A tak jsem mu vyprávěla o Netopýrech ve Zpívajícím světě – jaký byl život v melodické slepotě, jaké bylo létat. Vyprávěla jsem mu o Mlžné planetě – jak jsem měla hustou bílou srst a čtyři srdce zajišťující tělesnou teplotu a širokým obloukem se vyhýbala Drápatcům.

Zrovna jsem se pustila do vyprávění o Planetě Květin, o barvě a světle, ale přerušil mě novou otázkou.

„A co ti mrňaví zelení mužíčci s trojúhelníkovou hlavou a velkýma černýma očima? Víš, jak havarovali v Roswellu a tak. To jste byli taky vy?“

„Kdepak, my ne.“

„Tak to byl podvod?“

„Nevím – možná ano, možná ne. Vesmír je veliký a hodně zabydlený.“

„A jak jste se sem tedy dostali? Jestli nejste mrňaví zelení mužíčci, kdo jste? Musíte mít přece těla, abyste se mohli pohybovat a tak všechno, ne?“

„Správně,“ potvrdila jsem. Překvapilo mě, jak bystře chápe všechny informace. Ale nemělo mě to udivovat, přece jsem věděla, jak je bystrý, že má mozek jako žíznivou houbu. „Úplně na začátku jsme používali svou Pavoučí podobu.“

„Pavouci?“

A tak jsem mu vyprávěla o Pavoucích – o fascinující rase. Neuvěřitelná inteligence, ta nejgeniálnější, na jakou jsme kdy narazili, a každý pavouk měl v sobě hned tři. Tři mozky, každý v jedné části členitého těla. Přesto jsme narazili na problém, který pro nás nedovedli vyřešit. Byli svým založením tak chladně analytičtí, že jen málokdy v nich některý problém probudil tolik zvědavosti, aby ho vyřešili jen pro sebe. Ze všech našich hostitelů nás nejvíc vítali právě Pavouci. Většinou si toho rozdílu ani nevšimli, a pokud přece jen ano, zřejmě oceňovali náš přínos. Těch několik duší, které se dostaly na planetu Pavouků ještě před implantacemi, nám sdělilo, že planeta je šedá a studená – nebylo divu, že Pavouci měli jen černobílé vidění a omezené vnímání teplot. Pavoučí život byl krátký, ale mláďata se rodila se znalostí všeho, co znali jejich rodiče, takže žádné poznání nepřišlo nazmar.

Strávila jsem jeden krátký život v zástupci zmíněné rasy a pak jsem planetu opustila bez sebemenší touhy po návratu. Ta úžasně jasná mysl, otázky, které se objevily snad na každou odpověď a bez zjevné námahy, věčný tanec čísel, to byly jen chabé náhražky za emoce a barvy, které pro mě v tom těle neměly skoro žádný význam. Nechápala jsem, jak by tam nějaká duše dokázala být spokojená, ale planeta byla soběstačná po tisíce pozemských let. Ještě pořád bylo možné ji kolonizovat, protože Pavouci se rozmnožovali tak rychle, byli to vlastně celé vaky vajíček.

Svěřila jsem Jamiemu, jak hrozné bylo přistání tady na Zemi. Pavouci byli naši nejlepší technici, ty vesmírné koráby, které pro nás vyrobili, klouzaly elegantně a nepozorovaně celým vesmírem. A Pavoučí těla byla skoro stejně dokonalá jako jejich mozky: čtyři dlouhé nohy u každého článku těla – díky kterému si na téhle planetě vysloužili svou přezdívku – a dvanáctiprstovou ruku na každé noze. Prsty s šesti klouby byly tenké a silné jako ocelové struny a zvládaly i ty nejjemnější úkony. Tělo odpovídalo velikostí krávě, jen nižší a hubenější, a první implantace snášeli Pavouci dobře. Byli silnější než lidé, chytřejší než lidé a připravení, což lidstvo rozhodně nebylo…

Zarazila jsem se uprostřed věty, protože na Jamieho tváři se zajiskřila křišťálová krůpěj.

Civěl přímo před sebe, do prázdna, rty sevřené do úzké čárky. Od oka blíž ke mně se mu kutálela velká slaná slza.

Idiote, vynadala mi Melanie. To tě nenapadlo, jak s ním tvoje vyprávění zamává?

A tebe zas nenapadlo varovat mě dřív?

Neodpověděla. Nebylo pochyb, že se do líčení historky zabrala stejně jako já.

„Jamie,“ zamumlala jsem ochraptěle. Pohled na jeho slzu mi s hrdlem prováděl zvláštní věci. „Jamie, omlouvám se. Bylo to neomalené.“

Jamie zavrtěl hlavou. „Ale co, přece jsem se ptal. Zajímalo mě, jak se to seběhlo.“ Mluvil drsně, snažil se zamaskovat bolest.

Bylo to instinktivní, touha předklonit se a otřít tu slzu. Nejdřív jsem se to snažila ignorovat; nebyla jsem Melanie. Ale slza tam visela, nehybně, jako by nikdy neměla spadnout. Jamie nepřestával civět do prázdné zdi a rty se mu třásly.

Byl jen kousek ode mě. Natáhla jsem paži, abych mu prsty přejela po tváři; slza se na kůži rozmázla a zmizela. Opět jsem poslechla instinkt, nechala jsem ruku přitisknutou k jeho teplému obličeji, ze strany ho podebrala do dlaně.

Na kratičkou vteřinku předstíral, že mě nevnímá.

Ale pak se ke mně překulil s očima zavřenýma a vztáhl ke mně ruce. Přitulil se mi k boku, tváří se mi zavrtal do důlku ramene, kam se kdysi vešel líp, a rozvzlykal se.

Nebyly to slzy malého dítěte, o to působily skutečněji; byly posvátnější a bolestnější, než kdyby plakal přímo přede mnou. Byl to žal dospělého muže na pohřbu jeho celé rodiny.

Objala jsem ho; do náruče se mi nevešel tak snadno jako dřív. Rozplakala jsem se spolu s ním.

„Promiň,“ opakovala jsem pořád dokola. Tím jedním slovem jsem se mu omlouvala úplně za všechno. Že jsme tu planetu vůbec našli. Že jsme si ji vybrali. Že jsem to zrovna já, kdo se zmocnil jeho sestry. Že jsem ji přivedla sem a ublížila mu tak podruhé. Že jsem ho svým necitlivým vyprávěním rozplakala.

Neodtáhla jsem paže ani po tom, co se utišil; nespěchala jsem s tím. Zdálo se mi, že celým tělem jsem od samého začátku lačněla po podobném kontaktu, i když jsem nikdy předtím netušila, jak ten hlad ukojit. To tajemné pouto mezi matkou a dítětem – na téhle planetě tak silné – pro mě už neznamenalo záhadu. Neexistovalo mocnější pouto, než které vyžadovalo váš život za jiný. Tenhle fakt jsem pochopila dávno; jen jsem nechápala proč. Teď mi bylo jasné, proč by matka dala život za dítě, a to poznání bude už navždy ovlivňovat moje vnímání vesmíru.

„Jsem si jistý, že jsem tě vycvičil líp, synku!“

Odskočili jsme od sebe. Jamie vylétl na nohy, ale já se stulila níž k zemi, vmáčknutá ke skalní stěně.

Jeb se shýbl a zvedl ze země pušku, na kterou jsme oba zapomněli. „Musíš na pušku dohlížet trochu líp, Jamie.“ Mluvil něžně, tónem hlasu otupil výčitku. Natáhl ruku, aby Jamiemu pocuchal huňaté pačesy.

Jamie uhnul zpod Jebovy ruky, celý zrudlý zahanbením.

„Omlouvám se,“ zahučel chlapec a obrátil se jakoby k útěku. Zarazil se však hned po prvním kroku a ohlédl se po mně. „Nevím, jak se jmenuješ,“ vyhrkl.

„Říkají mi Poutnice,“ odpověděla jsem šeptem.

„Poutnice?“

Přikývla jsem.

Kývl na oplátku a pak utekl. Šíji měl pořád ještě celou zrudlou.

Když zmizel, Jeb se opřel o skálu a zády se po ní svezl do sedu na stejné místo, kde předtím seděl Jamie. A stejně jako on si nechal pušku ležet na kolenou.

„Máš namouduši zajímavé jméno,“ poznamenal. Zřejmě se mu vrátila jeho povídavá nálada. „Možná mi vysvětlíš, jak jsi k němu přišla. Určitě to je pěkná historka. Ale to jméno je kapku moc dlouhé, nemyslíš? Poutnice?“

Civěla jsem na něho.

„Vadilo by ti, kdybych ti vybral jiné jméno? Třeba Wanda? Je kratší.“

Chvíli čekal na odpověď, ale nakonec pokrčil rameny. Bylo by mi jedno, i kdyby mi říkal „synku“ nebo jinou lidskou přezdívkou. Určitě to myslel laskavě.

„Tak dobrá, Wando.“ Usmál se, spokojený se svým nápadem. „Jsem rád, že tě můžu nějak oslovovat. Hnedka mám dojem, že jsme staří známí.“

Věnoval mi jeden ze svých širokánských úsměvů a já mu to prostě musela oplatit, i když jsem se usmála spíš žalostně než potěšeně. Měl to být můj nepřítel. Podle všeho byl šílený. Ale choval se jako můj přítel. Ne že by mě nezabil, kdyby se věci zvrtly k horšímu, ale neměl by z toho radost. A co víc by se dalo chtít od lidského přítele?

22. KAPITOLA

Vyprávění

Jeb si založil ruce za hlavu a zamyšleně se zadíval k temnému stropu. Povídavá nálada ho nepřešla.

„Snažím si představit, jaké je – když člověka dopadnou, víš. Na vlastní oči jsem to viděl mnohokrát, leckdy jsem sám taktak vyvázl. Jaké by to bylo, říkal jsem si. Bolí to, když člověku nasadí něco do hlavy? Viděl jsem, jak se to dělá, chápeš?“

Vykulila jsem oči úžasem, ale nedíval se na mě.

„Podle všeho používáte nějaké anestetikum, ale to jen hádám. Nikdo ale bolestí nekřičel, tak to nemohla být žádná muka.“

Nakrčila jsem nos. Muka. Ne, to byla lidská specialita.

„Ty příběhy, cos vyprávěla chlapci, byly namouduši zajímavé.“

Ztuhla jsem a Jeb se tiše zasmál. „No jo, poslouchal jsem. Tajně jsem odposlouchával, přiznávám. A nemrzí mě to – jsou to úžasné informace a se mnou bys nemluvila jako s Jamiem. Vážně jsem z těch netopýrů a chaluh a pavouků celý pryč. Člověk má hned o čem přemýšlet. Odjakživa jsem rád četl ty potrhlé příběhy o jiných světech, science fiction a tohle všechno. Doslova jsem to hltal. A ten chlapec je navlas jako já – všechny moje knihy přečetl nejmíň dvakrát třikrát. To pro něho musel být báječný zážitek, ty nové příběhy. Jsi navíc dobrá vypravěčka.“

Nepřestávala jsem zírat do země, ale cítila jsem, jak jihnu, jak ze mě trochu vyprchává obezřetnost. Stejně jako všichni v emocionálním lidském těle jsem hltala každou lichotku.

„Tady si všichni myslí, že jsi nás pronásledovala, abys nás zradila Hledačům.“

Ta slova mě zahltila prudkým šokem. Zaťala jsem zuby, vjely mi do jazyka. Ucítila jsem chuť krve.

„Jaký jiný důvod bys mohla mít?“ pokračoval; mé reakce si buď nevšiml, nebo ji ignoroval. „Ale zřejmě se stali jen oběťmi svých utkvělých představ. Já jako jediný si kladu další otázky… Pochop, co by to bylo za plán, zabloudit daleko do pouště, bez možnosti vrátit se zpátky?“ Uchechtl se. „Bloudění – to je nejspíš tvoje specializace, viď, Poutnice Wando?“

Naklonil se blíž a dloubl do mě loktem. Očima vytřeštěnýma nejistotou jsem k němu kratičce vzhlédla a opět je sklopila k zemi. Opět se zachechtal.

„Podle mě ti chyběl jen krůček k úspěšné sebevraždě. Takhle Hledači nefungujou, jestli víš, jak to myslím. Snažil jsem se na to jít rozumově, logicky, chápeš? Takže, pokud jsi neměla krytá záda, a já nic podobného nezpozoroval, musela jsi sledovat jiný cíl. Co jsi u nás, nebyla jsi zrovna povídavá, leda teď s tím chlapcem, ale dobře jsem poslouchal každé slovo, co jsi přece jen řekla. A tak bych hádal, že jsi v té poušti málem vypustila duši jenom proto, že jsi byla zatraceně odhodlaná najít toho kluka a Jareda.“

Zavřela jsem oči.

„Na druhou stranu, co by ti po nich bylo?“ pokračoval Jeb, který očividně nečekal odpověď, jen hlasitě přemýšlel. „Takže, jak já to vidím, buď jsi hodně dobrá herečka – zřejmě nějaká super Hledačka, nový druh, mazanější než ten předchozí, s plánem, který nedokážu prokouknout – nebo vůbec nehraješ. To první vysvětlení tvého chování je zbytečně moc komplikované a mně se prostě nezdá.

Ale pokud nehraješ…“

Na vteřinu se odmlčel.

„Pozorováním vašeho plemene jsem strávil spoustu času. Vždycky jsem číhal na změnu, však víš, kdy se nadále nebudou muset chovat jako my, protože nebude pro koho hrát divadýlko. Hlídal jsem a čekal, ale všichni se pořád chovali jako lidé. Zůstali s rodinami svých těl, když bylo hezky, jezdili s nimi na výlety, sázeli květiny a malovali obrazy a tohle všechno. A tak mě napadlo, jestli se vy všichni nakonec neměníte trochu v lidi. Jestli nakonec na vás přece jen nemáme silný vliv.“

Počkal, nabízel mi příležitost k odpovědi. Mlčela jsem.

„Před pár lety jsem viděl věc, na kterou jsem nezapomněl. Stařec a stařena, tedy, těla starce a stařeny. Žili spolu tak dlouho, že jim snubní prsteny zarostly do kůže. Vodili se za ruce, on ji políbil na tvář a ona se pod těmi vráskami začervenala. A mně napadlo, že možná máte stejné city jako my, protože ve skutečnosti jste my, ne jenom ruce zastrčené do maňáska.“

„Ano,“ potvrdila jsem šeptem. „Všichni máme stejné emoce. Lidské emoce. Naději a bolest a lásku.“

„Takže, pokud nehraješ… No, přísahal bych, že je miluješ oba. Myslím tebe, Wando, ne pouze Melaniino tělo.“

Položila jsem si hlavu na natažené paže. Bylo to výmluvné přiznání, ale bylo mi to jedno. Už jsem nedokázala dál snášet svoje tajemství.

„Dobrá, to jsi ty. Ale zajímalo by mě, jak se to má s mou neteří. Jaké to pro ni je, jaké by to bylo pro mě. To když mi nasadí někoho do hlavy, tak prostě… já zmizím? Vymaže mě to? Jako bych umřel? Nebo jako když usnu? Vnímám, že mě ovládá někdo zvenčí? Vím o tobě? Jsem tam uvězněný, řvu jako v pasti?“

Seděla jsem zcela nehybně, snažila jsem se tvářit bezvýrazně.

„Je jasné, že moje vzpomínky a způsob chování, to všechno zůstane. Ale co vědomí… Skoro to svědčí o tom, že někteří lidé se nevzdají bez boje. Kčertu, já vím, že sám bych se snažil zůstat; každý ti poví, že mám tvrdou palici. Jsem povahou rváč. Všichni, kdo jsme přežili, jsme bojovníci. A dej na mě, že Mel bych taky tipoval na bojovnici, to teda jo.“

I když dál hleděl do stropu, já honem sklopila oči k zemi, jako bych si chtěla zapamatovat šmouhy v jemném červenošedém prachu.

„Jo, tak tohle mi hodně vrtá hlavou.“

Teď už jsem na sobě cítila jeho pohled, i když jsem hlavu nezvedla. Tichounce jsem dýchala, bez hnutí. Udržet ten pomalý rytmus dechu byla dřina. Musela jsem polknout; do úst mi pořád ještě prosakovala krev.

Jak je možné, že jsme ho někdy považovali za blázna? žasla Melanie. Nic mu neujde. Je geniální.

Je oboje.

No, možná to znamená, že už to nemusíme dál tajit. On to ví. Z jejích slov čišela naděje. Poslední dobou byla hodně zamlklá, skoro polovinu doby, co jsem bděla. Kdykoliv se cítila skoro šťastná, soustředila se jen s námahou. Vyhrála svůj velký boj. Dostala nás obě až sem. Už nemusela skrývat svoje tajemství: její vzpomínky už Jareda a Jamieho nikdy neohrozí.

A protože nemusela bojovat, bylo pro ni náročnější přinutit se mluvit, dokonce i se mnou. Uvědomila jsem si, jak do ní představa odhalení – že by další lidská bytost věděla o její existenci – teď vlila novou energii.

Jeb to ví, ano. Ale vážně se tím něco mění?

Vzpomněla si, jak se ostatní lidé dívali na Jeba. Asi ne. Povzdechla si. Ale myslím, že Jamie… No, on to neví, ani to neuhodl, ale myslím, že vycítil pravdu.

Asi to tak bude. Ale teprve uvidíme, jestli to jemu nebo nám nějak prospěje.

Jeb vydržel mlčet jen pár vteřin a pak opět spustil a vytrhl nás z rozhovoru. „To je proklatě zajímavá věc. Ne tolik jako bang! bang! v akčních filmech, na které jsem si dřív potrpěl. Ale zajímavé to je i tak, to zas jo. Rád bych věděl něco víc o těch jakoby Pavoucích. Na to jsem zvědavý… namouduši hodně zvědavý, to nezapírám.“

Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu. „Co chceš vědět?“

Vřele se usmál, oči se mu ve vráskách zmenšily na půlměsíčky. „Tři mozky, mám pravdu?“

Přikývla jsem.

„Kolik očí?“

„Dvanáct – po jednom v každém spojení nohy a těla. Víčka jsme neměli, oči chránila jen hustá vlákna – jako oční řasy z ocelových drátků.“

Pokýval hlavou; oči mu zářily. „A byli chlupatí, jako tarantule?“

„Ne. Měli spíš… krunýř – nebo šupiny, jako plaz nebo ryba.“

Opřela jsem se zády o skálu, připravená na dlouhý rozhovor.

Jeb mě v tomhle ohledu nezklamal. Rychle jsem přestala počítat otázky, kterými mě zasypával. Zajímal se o spoustu detailů – o vzhled Pavouků, jejich obyčeje, jak se chovají na Zemi. Nehnusil si ani podrobnosti z dob invaze; naopak, měla jsem dojem, že si tuhle část vychutnává dychtivěji než jiné informace. Chrlil jednu otázku za druhou, sotva jsem odpověděla, už zase se ptal a zahrnoval mě úsměvy. A když po pár hodinách usoudil, že o Pavoucích ví všechno, co chce, začal se vyptávat na Květiny.

„Tohle jsi mi nevysvětlila ani zpola,“ připomněl mi.

A tak jsem mu vyprávěla o nejkrásnější a nejpokojnější planetě v celém vesmíru. Skoro pokaždé, kdy jsem udělala pauzu, abych se nadechla, přispěchal s novou otázkou. Bavilo ho hádat odpovědi dřív, než jsem je pronesla, a pokud se spletl, v nejmenším mu to nevadilo.

„Takže to se živí mouchami, jako masožravé kytky? Vsadím se, že ano – nebo něčím větším, jako jsou ptáci? Nebo pterodaktylové?“

„Ne, živí se tam slunečním světlem, jako většina tamních rostlin.“

„No, to fakt není zábava podle mých představ.“

Zrovna jsme se dostali k Drakům, když se objevil Jamie s večeří pro tři.

„Ahoj, Poutnice,“ hlesl maličko rozpačitě.

„Ahoj, Jamie,“ odpověděla jsem taky plaše, protože jsem si nebyla jistá, jestli už nelituje našeho předchozího sblížení. Koneckonců, já byla tady ten zlý.

Ale Jamie se posadil přímo vedle mě, mezi mě a Jeba, překřížil nohy a podnos s jídlem položil před nás. Byla jsem vyhládlá a v krku mi vyprahlo od mluvení. Popadla jsem misku s polévkou a mohutnými doušky ji vylokala.

„Hned mě mělo napadnout, že v jídelně jsi řekla ne jenom ze zdvořilosti. Musíš si říct, že máš hlad, Wando. Neumím číst myšlenky.“

S tou poslední větou jsem nesouhlasila, ale v odpovědi mi zabránilo mohutné sousto chleba.

„Wanda?“ podivil se Jamie.

Přikývla jsem, abych dala na srozuměnou, že mi to nevadí.

„Docela jí to jméno sekne, nemyslíš?“ Jeb byl sám na sebe tak pyšný, až jsem se divila, že se vlastnoručně nepopleskal pochvalně po zádech.

„Snad jo,“ připustil Jamie. „Nemluvili jste zrovna o dracích?“

„Přesně tak,“ potvrdil Jeb nadšeně, „ale ne o těch, co vypadají jako ještěrky. Jsou z rosolu. Ale umějí létat… Tak trochu. Vzduch je tam hustý, taky jako rosol, takže oni spíš plavou. A vydechují kyselinu – to je skoro stejně dobré jako oheň, co říkáš?“

Nechala jsem Jeba, aby Jamiemu vylíčil další podrobnosti, a zatím jsem zhltala víc než svůj díl chleba a vypila lahev vody. Sotva jsem měla zase prázdná ústa, Jeb opět začal s otázkami.

„A teď k té kyselině…“

Jamie se nevyptával, poslouchal a já si v jeho přítomnosti dávala větší pozor na to, co odpovídám. Tentokrát se však Jeb neptal na žádná choulostivá témata, ať už schválně, nebo náhodou, takže jsem byla zbytečně obezřetná.

Světlo zvolna pohasínalo, až v chodbě zavládla tma. Posléze dovnitř pronikl nepatrný, kalný odlesk měsíce; když jsem si na tmu navykla, dokázala jsem matně rozeznat sedící postavy muže a chlapce.

S postupující nocí se Jamie přesunul blíž ke mně. Ani jsem si při řeči neuvědomila, že se mu prsty probírám ve vlasech, ale pak jsem si všimla, že Jeb mi zírá na ruku.

Honem jsem si založila paže na prsou.

Nakonec Jeb mohutně zazíval a já i Jamie jsme ho ihned napodobili.

„Umíš dobře vyprávět, Wando,“ pochválil mě Jeb, když jsme se všichni protáhli.

„To byla moje práce… předtím. Byla jsem profesorkou na univerzitě v San Diegu. Přednášela jsem historii.“

„Učitelka!“ rozjařil se Jeb. „Není to nádhera? Přesně to by se nám hodilo. Maggiina holčina Sharon dohlíží na vzdělání těch tří děcek, ale se spoustou věcí si neví rady. Matematika a podobné předměty jí problémy nedělají. Zato historie…“

„Učím výhradně naši historii,“ skočila jsem mu do řeči, protože nemělo smysl čekat, až udělá pauzu. „Jako učitelka bych tu moc platná nebyla. Nemám na to ani školy.“

„Vaše historie je pořád lepší než nic. My lidi bychom měli vědět i tyhle věci, když už žijeme v zabydlenějším vesmíru, než jsme si mysleli původně.“

„Ale já nebyla opravdová učitelka,“ objasňovala jsem zoufale. Vážně si Jeb myslí, že někdo má zájem poslouchat můj hlas, natož se nudit při mých historkách? „Byla jsem něco jako honorární profesor, spíš jen hostující pedagog. Stáli o mne jen proto… no, protože se to dobře hodilo k mému jménu.“

„To byla další věc, na kterou jsem se chtěl zeptat,“ prohodil Jeb samolibě. „O tvé učitelské praxi si můžeme promluvit později. Ale teď – proč ti říkali Poutnice? Už jsem slyšel hodně divná jména, Suchá voda, Nebeské prsty, Pád vzhůru – a všechno to bylo, jak jinak, promíchané s pozemskými jmény. To mi věř, že nad něčím takovým bych zvědavostí dokázal zešílet.“

Počkala jsem, až bylo jisté, že už nic dalšího nedodá. „No, většinou to chodí tak, že duše si vyzkouší život na jedné nebo dvou jiných planetách – ty dvě jsou častější – a pak se natrvalo usídlí na planetě, která se jí zamlouvá nejvíc. Kdykoliv se její tělo přiblíží smrti, prostě se přesune do nového hostitele stejného druhu. Střídání různých druhů těl totiž příliš dezorientuje. Většina duší to nenávidí. A některé duše se nikdy nehnou z planety, na které se narodily. Občas je problém najít pro některou duši vhodné tělo. Musejí vystřídat i tři planety. Jednou jsem se setkala s duší, která neúspěšně prošla pěti planetami, než se konečně usadila v těle Netopýra. Mně se tam taky líbilo – musím se přiznat, že jsem tam málem zůstala i já. Nebýt té slepoty…“

„Na kolika planetách jsi žila?“ zeptal se Jamie tiše. Během mého vyprávění mi nenápadně vklouzl rukou do dlaně.

„Tohle je moje devátá,“ odpověděla jsem a jemně mu stiskla prsty.

„Páni, devět!“ vydechl.

„To byl ten hlavní důvod, proč po mně chtěli, abych učila. Statistiky umí přednášet každý, ale já měla osobní zkušenost ze všech planet, které jsme… obsadili.“ Při tom posledním slově jsem zaváhala, ale Jamiemu to zřejmě nevadilo. „Nenavštívila jsem pouze tři – no, vlastně čtyři. Právě objevili nový svět.“

Očekávala jsem, že Jeb mě zasype otázkami o té nejnovější planetě či o těch, které jsem zatím vynechala, ale on si jen zamyšleně potahoval za konečky vousů.

„Proč ses nikdy neusadila?“ divil se Jamie.

„Nikdy se mi nikde natolik nezalíbilo.“

„A co Země? Myslíš, že tu zůstaneš?“

Nejradši bych se jeho dětské naivitě zasmála; těžko ještě někdy dostanu šanci přesídlit do jiného hostitele. Vždyť sotva přežiju měsíc v tom těle, které právě mám.

„Země je… moc zajímavá,“ zamumlala jsem. „Život je tu těžší než jinde.“

„Těžší než na planetě se zamrzlým vzduchem a Drápatci?“ ujišťoval se.

„V jistém směru, ano.“ Jak vysvětlit, že Mlžná planeta útočila jen zvenčí – a že útok zevnitř se snáší mnohem hůř.

Útok, ušklíbla se Melanie.

Zívla jsem. Nemyslela jsem přímo tebe, vysvětlila jsem jí. Myslela jsme ty nevyrovnané emoce, které mě stále zrazují. Ale ty jsi na mě taky útočila, když jsi mi tak vnucovala své vzpomínky.

Už jsem se poučila, ujistila mě suše. Cítila jsem, jak pronikavě si uvědomuje tu ruku v mé dlani. Vzdouvala se v ní emoce, kterou jsem dosud neznala. Skoro hněv, s náznakem touhy a podtónem zoufalství.

Žárlivost, poučila mě.

Jeb také zazíval. „Mám dojem, že se chovám jako nezdvořák. Určitě jsi pořádně utahaná – nejdřív ta dnešní procházka a pak tě tady půlku noci nutím klábosit. Musím se polepšit. Pojď, Jamie, ať se Wanda může trochu prospat.“

Byla jsem vyčerpaná. Zdálo se mi, že mám za sebou hodně dlouhý den, a podle Jebových slov to zřejmě nebyla jen pouhá představa.

„Jasně, strýčku Jebe,“ vyskočil Jamie zlehka na nohy a pak natáhl ruku k sedícímu starci.

„Díky, synku,“ vyhekl Jeb, když vstával. „A tobě taky moc děkuju,“ dodal ještě ke mně. „Tak zajímavý rozhovor jsem neměl… no, vlastně nikdy. Trochu si odpočiň, hlavně šetři hlas, protože moje zvědavost je vážně mocná. Á, tady jsi! Nejvyšší čas.“

Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že slyším blížící se kroky. Automaticky jsem se přitiskla ke stěně a zajela hlouběji do jeskyně, ale pak jsem se cítila ještě zranitelnější, protože tam měsíc svítil jasněji než na chodbě.

Překvapilo mě, že za celou noc se objevil teprve první člověk, protože podél chodby bylo zřejmě hodně dalších ložnic.

„Omlouvám se, Jebe. Musel jsem si promluvit se Sharon a pak jsem si nejspíš zdříml.“

Bylo vyloučeno nepoznat ten příjemný, jemný hlas. Zděšením se mi zvedl žaludek a já rázem zalitovala, že ho nemám prázdný.

„Ani jsme si toho nevšimli, Doktore,“ řekl Jeb. „Báječně jsme se tu bavili. Někdy ji musíš přesvědčit, aby ti vyprávěla aspoň pár ze svých příběhů – senzace. Ale dnes v noci už ne. Vsadil bych se, že je úplně vyřízená. Tak na shledanou ráno.“

Doktor si před vchod rozložil přikrývku, stejně jako to dělával Jared.

„Tohle si ohlídej,“ radil Jeb a vedle přikrývky položil pušku.

„Není ti něco, Wando?“ vyhrkl Jamie. „Celá se klepeš.“

Neuvědomila jsem si to, ale skutečně jsem se celá třásla. Neodpověděla jsem – hrdlo se mi stáhlo.

„No, no,“ prohodil Jeb chlácholivě. „Požádal jsem tady Doktora, jestli by vzal jednu směnu. Ty si nedělej starosti, doktor je čestný chlap.“

Doktor se lenivě pousmál. „Neublížím ti… Wando, je to tak? Jen budu držet hlídku, než se vyspíš.“

Hryzala jsem se do rtu a třes neustával.

Jeb podle všeho usoudil, že už není co řešit. „Brou noc, Wando. Brou noc, Doktore,“ popřál nám už při odchodu.

Jamie zaváhal a ustaraně se po mně ještě ohlédl. „Doktor je v pohodě,“ uklidnil mě šeptem.

„Poběž, chlapče, už je pozdě!“

Jamie se rozběhl za Jebem.

Když odešli, nespouštěla jsem z Doktora oči, číhala jsem na jakoukoli změnu. Ovšem Doktor se nepřestával tvářit klidně a pušky se ani nedotkl. Natáhl dlouhé tělo na přikrývku; z jedné strany mu přečnívala chodidla i lýtka. Vleže se zdál mnohem menší, byl hubený jak kostra.

„Dobrou noc,“ zamumlal ospale.

Samozřejmě jsem neodpověděla. Dívala jsem se na něho v kalném měsíčním světle, odhadovala zvedání a klesání jeho hrudníku podle vlastního tepu bouřícího v uších. Dýchal stále hlouběji a pomaleji a pak začal tichounce pochrupávat.

Mohlo to být divadýlko, ale i kdyby ano, těžko jsem mohla něco dělat. Tiše jsem se odplazila ještě hlouběji do jeskyňky, až jsem za zády ucítila okraj matrace. Sice jsem si předtím slíbila, že do postele lézt nebudu, ale usoudila jsem, že se nic nestane, když se stulím v nohách matrace. Podlaha byla hrubá a hrozně tvrdá.

Zvuk Doktorova tichého chrápání působil konejšivě. Možná to na mě jenom hrál, ale aspoň jsem věděla, kde přesně v té tmě je.

Nakonec jsem usoudila, že se klidně můžu prospat bez ohledu na to, zda přežiju nebo ne. Byla jsem utahaná jako pes, aspoň jak by řekla Melanie. Nechala jsem víčka klesnout. Matrace byla to nejměkčí, čeho jsem se tady po svém příchodu dotkla. Uvolnila jsem se, ponořila se…

Náhle se ozvalo tiché šoupání – v jeskyni blízko mě. Prudce jsem otevřela oči a mezi ozářeným stropem a sebou zahlédla stín. Venku dál nerušené pochrupoval Doktor.