23. KAPITOLA

Přiznání

Stín byl obrovský a beztvarý. Čněl nade mnou, shýbl se blíž k mému obličeji.

Asi jsem chtěla zavřísknout, ale výkřik mi uvízl v hrdle a ven vyšlo pouze nezvučné kviknutí.

„Pššš, to jsem jenom já!“ šeptl Jamie. Z ramen se mu skulilo cosi beztvarého a oblého a měkce to plesklo o podlahu. Potom jsem konečně rozeznala, že to je on, drobný stín v měsíčním světle.

Párkrát jsem marně lapla po dechu, rukou si svírala hrdlo.

„Promiň,“ zašeptal a posadil se na okraj matrace. „To bylo ode mě dost hloupé, co? Nechtěl jsem vzbudit Doktora a nenapadlo mě, že tě tolik vyděsím. Jsi v pohodě?“ Pohladil mě po kotníku nohy, protože to byla část mého těla, kterou měl u sebe nejblíže.

„Jistě,“ vyhekla jsem, pořád ještě bez dechu.

„Promiň,“ zamumlal znovu.

„Co tady děláš, Jamie? Neměl bys spát?“

„No, právě proto jsem přišel. Strýček Jeb chrápe fakt neuvěřitelně! Už jsem to dál nevydržel!“

Jeho odpověď mi nedávala smysl. „Copak ty s Jebem obvykle nespíš?“

Jamie zívl a sehnul se, aby rozvázal tkanice srolované přikrývky, kterou shodil na podlahu. „Ne, normálně spím s Jaredem. Ten nechrápe, ale to přece víš sama.“

Věděla jsem to.

„Tak proč si nejdeš lehnout do Jaredova pokoje? Bojíš se spát o samotě?“ Neměla bych mu to vůbec za zlé. Já osobně jsem tu prožívala téměř nepřetržitý děs.

„Já a bát se?“ sykl uraženě. „Nikdy. Ale tohle je Jaredova ložnice. A moje.“

„Cože?“ vyjekla jsem zděšeně. „Jeb mě strčil do Jaredova pokoje?“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Jared mě zabije. Ne, nejdřív zabije Jeba a až potom zabije i mě.

„Mně ta ložnice patří taky. A já Jebovi dovolil, že sem smíš.“

„Jared bude zuřit,“ šeptla jsem.

„Se svou ložnicí si můžu dělat, co chci!“ zavrčel Jamie vzdorně, ale hned si skousl ret. „Tak mu to neřekneme. Nemusí se o tom vůbec dozvědět.“

Přikývla jsem. „Dobrý nápad.“

„Ale nebude ti vadit, když se vyspím tady? Strýček Jeb je fakticky děsně hlučný.“

„Ne, nevadí mi to. Ale víš, Jamie, asi bys neměl.“

Zamračil se, snažil se vypadat chlapácky místo ukřivděně. „Proč ne?“

„Není to bezpečné. Občas za mnou v noci chodí lidi.“

Vykulil oči. „Vážně?“

„Jared míval připravenou pušku, tak vždycky zase zmizeli.“

„Kdo?“

„Nevím – třeba i Kyle. Ale určitě se tu pořád najde dost jiných.“

Přikývl. „Tím spíš bych tu měl zůstat. Doktorovi se pomoc může hodit.“

„Jamie…“

„Nejsem malý kluk, Wando. Umím se o sebe postarat.“

Bylo zřejmé, že námitky v něm probouzejí ještě větší tvrdohlavost. „Tak si aspoň lehni na matraci,“ ustoupila jsem. „Já se vyspím na podlaze. Je to tvoje ložnice.“

„To není slušné. Ty jsi host.“

Tiše jsem se ušklíbla. „Pcha. Ne, postel patří tobě.“

„Nesmysl.“ Lehl si na jednu z matrací a pevně se objal zkříženými pažemi.

Opět jsem si potvrdila, že nesouhlas nepředstavuje účinný způsob, jak Jamieho přesvědčit. No, tentokrát stačí počkat, až usne, a pak se zařídím po svém. Jamie míval spánek tvrdý jako bezvědomí, nikdy se neprobudil, ani když ho Melanie přenášela v náruči.

„Můžeš si lehnout na můj polštář,“ poplácal polštář vedle sebe. „Je zbytečné, aby ses krčila tam v nohách.“

Povzdechla jsem si, ale poslušně se v posteli posunula výš.

„Fajn,“ kývl pochvalně. „A mohla bys mi hodit ten Jaredův?“

Zaváhala jsem, chtěla jsem vytáhnout polštář zpod mé hlavy, ale Jamie se přes mě natáhl a popadl ten druhý. Znovu jsem si jen povzdechla.

Chvíli jsme leželi mlčky a poslouchali tiché hvízdání Doktorova dechu.

„Doktor chrápe příjemně, viď?“ zašeptal Jamie.

„Rozhodně tě nebude budit,“ souhlasila jsem.

„Jsi unavená?“

„Jsem.“

„Hm.“

Čekala jsem, že ještě něco dodá, ale mlčel.

„Chtěl jsi něco?“ zeptala jsem se.

S odpovědí váhal, cítila jsem, že svádí vnitřní boj.

„Když se na něco zeptám, řekneš mi pravdu?“

S váháním teď byla řada na mně. „Všechno taky nevím,“ kličkovala jsem nenápadně.

„To vědět budeš. Když jsme šli… já a Jeb… něco mi vykládal. Věci, co si myslí, ale já nevím, jestli má pravdu.“

Melanie byla v mé hlavě náhle velmi přítomná.

Jamieho šepot byl skoro neslyšitelný, tišší než můj dech. „Strýček Jeb si myslí, že Melanie pořád ještě žije. Tam uvnitř s tebou, víš.“

Můj Jamie, povzdechla si Melanie.

Ani jednomu z nich jsem nic neřekla.

„Nevěděl jsem, že to je možné. Ale je to tak?“ Hlas se mu zlomil, slyšela jsem, jak zápasí se slzami. Nebyl to rozhodně žádný uplakánek a dnes jsem ho zarmoutila už dvakrát. Hrudí se mi rozlila bodavá bolest.

„Je to tak, Wando?“

Řekni mu to. Řekni mu, že ho mám ráda.

„Proč mi neodpovídáš?“ Teď už Jamie plakal, jen se snažil ztlumit vzlyky.

Přesunula jsem se k němu přes mezeru mezi oběma matracemi a objala třesoucí se ramena. Obličejem jsem se mu zabořila do vlasů a cítila, jak mě na krku hřejí jeho slzy.

„Je Melanie pořád naživu, Wando? Prosím?“

Jamie zřejmě sloužil jen jako nástroj. Stařec ho mohl vyslat záměrně: Jeb byl dost chytrý na to, aby poznal, že Jamie snadno prolomí moje obranné valy. Možná Jeb chtěl pouze potvrzení své teorie a neštítil se hocha k tomu zneužít. A jak se Jeb zachová, až se o té nebezpečné pravdě ujistí? Jak naloží s novou informací? Nezdálo se, že mi chce ublížit, ale což jsem mohla důvěřovat svému vlastnímu úsudku? Lidi byli zrádní, zákeřní tvorové. Nedokázala jsem předvídat jejich temné úmysly, protože podobné jednání bylo pro moje plemeno nemyslitelné.

Vedle mě se třásl Jamie.

Vždyť trpí! křičela Melanie. Neškodně do mě uvnitř bušila.

Nemohla bych jí však nic vyčítat, i kdyby ta moje odpověď byla osudovou chybou. Dobře jsem věděla, kdo z nás teď má hlavní slovo.

„Slíbila ti, že se vrátí, je to tak?“ zašeptala jsem. „Copak tě Melanie někdy zklamala?“

Jamie mě objal kolem pasu a dlouho se ke mně mlčky tiskl. Uběhlo několik minut, než zamumlal: „Mám tě rád, Mel.“

„Ona tě má taky ráda. Je šťastná, že jsi tady a v bezpečí.“

Mlčel dost dlouho, aby mi jeho slzy oschly na kůži a nechaly po sobě jen jemný slaný prach.

„Je takový každý?“ zajímal se Jamie šeptem, když už jsem myslela, že usnul. „Každý zůstane?“

„Ne,“ přiznala jsem smutně. „Ne, Melanie je výjimečná.“

„Je silná a statečná.“

„Velice.“

„Myslíš…“ Popotáhl. „Myslíš, že někde je takhle i táta?“

Polkla jsem, abych se zbavila knedlíku v krku. Marně. „Ne, Jamie. Ne, neřekla bych. Ne jako Melanie.“

„Proč?“

„Protože přivedl Hledače, kteří vás hledali. Tedy, udělala to duše v něm. Kdyby tvůj otec zůstal v těle, nikdy by to nedopustil. Tvoje sestra mi nikdy neukázala, kde se nachází ten srub; hodně dlouho jsem neměla potuchy ani o tvé existenci. Sem mě nepřivedla dřív, dokud si nebyla jistá, že ti neublížím.“

Prozradila jsem až příliš mnoho. A až když jsem umlkla, všimla jsem si, že Doktor už nepochrupuje. Vůbec jsem neslyšela jeho dech. Jsi pitomá, vynadala jsem si v duchu.

„Páni!“ vyjekl Jamie.

Šeptla jsem mu do ucha tak zblízka, aby to Doktor nemohl zaslechnout: „Ano, je nesmírně silná.“

Jamie napínal sluch, nechápavě se zamračil, ale pak se ohlédl k průlezu do temné chodby. Zřejmě si uvědomil totéž co já, protože se opět obrátil ke mně a pošeptal mi do ucha mnohem tišeji než předtím: „Proč jsi to vše udělala? Jako, proč jsi nám neublížila? Copak nechceš právě to?“

„Ne, nechci vám ublížit.“

„Proč?“

„Tvoje sestra a já jsme… strávily spolu hodně času. Svěřila se mi, že jsi. A… já tě taky začala… mít ráda.“

„A Jareda taky?“

Kratičce jsem zaskřípala zuby, zahanbená, že tak snadno si domyslel souvislosti. „Samozřejmě bych nikdy neublížila ani Jaredovi.“

„Nenávidí tě,“ připomněl Jamie, jehož to očividně trápilo.

„Ano. To všichni,“ povzdechla jsem si. „Nemůžu jim to mít za zlé.“

„Pro Jeba to neplatí. A pro mě taky ne.“

„Třeba se to změní, až si to trochu srovnáte v hlavě.“

„Ale vždyť jsi ani nebyla u toho, když obsadili Zemi. Nevybrala sis mého tátu, ani maminku, ani Melanii. Přece jsi tehdy byla ve volném vesmíru, je to tak?“

„Ano, ale jsem, co jsem, Jamie. Udělala jsem přesně to, co dělají duše. Před Melanií jsem měla mnoho hostitelů a nic mi nezabránilo… ničit životy. Znovu a zas. Takhle žiju.“

„A Melanie tě nenávidí?“

Zamyslela jsem se. „Ne tolik jako zpočátku.“

Ne. Už k tobě necítím nenávist. Už ne.

„Říká, že nenávist už ke mně necítí,“ zamumlala jsem skoro neslyšně.

„Jak… Jak jí je?“

„Je šťastná, že je tady. Je šťastná, že tě vidí. Dokonce jí nezáleží ani na tom, jestli nás tu zabijí.“

Jamie mi v náruči ztuhl. „To nemůžou! Ne, jestli je Mel ještě naživu.“

Teď jsi ho rozrušila, zanaříkala Melanie. To jsi nemusela říkat.

Ale když nebude připravený, nebude to mít snazší.

„Oni tomu neuvěří, Jamie,“ vysvětlovala jsem šeptem. „Budou si myslet, že tě chci obelhat. Pokud jim to povíš, půjdou po mně ještě víc než na začátku. Jen Hledači dokážou lhát.“

Při tom slově se otřásl hrůzou.

„Ale ty nelžeš. Vím to,“ namítl po chvíli.

Pokrčila jsem rameny.

„Nedovolím, aby tě zabili.“

Jeho hlas, tichý jako dech, sršel odhodláním. Ochromovala mě představa, že se do té věci kolem mě zaplete ještě víc. Připomněla jsem si ty barbary, s kterými tu žije. Pokud se mě pokusí bránit, ušetří ho jen proto, že je skoro dítě? Pochybovala jsem o tom. Tápala jsem v roztěkaných myšlenkách, pátrala po způsobu, jak chlapce přesvědčit a neprobudit v něm obvyklou tvrdohlavost.

Jamie mě předběhl; náhle byl naprosto klidný, jako by řešení bylo úplně samozřejmé. „Jared něco vymyslí. Vždycky to zvládne.“

„Jared ti taky neuvěří. Bude zuřit ze všech nejvíc.“

„Tebe ochrání, i kdyby ti nevěřil. Prostě tě ochrání.“

„Uvidíme,“ zamumlala jsem. Později najdu ta správná slova – najdu argument, co ho nepřiměje k hádce.

Jamie mlčky přemýšlel. Po chvíli se mu dech zpomalil, brada poklesla. Počkala jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že spí tvrdě, a pak jsem přelezla přes jeho nehybné tělo a opatrně se přesunula z matrace na podlahu. Povedlo se mi to tak, že se nevzbudil.

Jaredův polštář jsem odstrčila a natáhla se na přikrývku, kterou donesl Jamie.

No, pomyslela jsem si, právě jsem skočila rybářům přímo do sítě. Byla jsem však příliš unavená, než abych si uměla domyslet, co to znamená. Během pár vteřin jsem nevěděla o světě.

Když jsem se probudila, škvíry ve stropě zářily odrazem slunečního svitu a poblíž si někdo pohvizdoval.

Vzápětí pohvizdování utichlo.

„Konečně,“ zabručel Jeb.

Překulila jsem se na bok, abych na něho viděla; jak jsem se pohnula, z paže mi sklouzla Jamieho ruka. Někdy v průběhu noci se ke mně natáhl – tedy, ne po mně, ale po své sestře.

Jeb se opíral o kamenný oblouk průlezu, paže založené na prsou. „Brýtro,“ zazubil se. „Prospala ses dost?“

Protáhla jsem se, usoudila, že se cítím odpočatě, a přikývla jsem.

„Hele, s tou němotou to na mě už nezkoušej,“ zamračil se otráveně.

„Omlouvám se,“ šeptla jsem. „Vyspala jsem se dobře, děkuju.“

Můj hlas probudil Jamieho.

„Wando?“ zavrtěl se.

Docela mne vzalo, že v polospánku pronesl tuhle moji směšnou přezdívku.

„Ano?“

Jamie zamžikal a odhrnul si zcuchané vlasy z očí. „Jéje, dobrý ráno, strýčku Jebe.“

„Tak můj pokoj není pro tebe dost dobrý, kluku?“

„Děsně hlasitě chrápeš,“ vysvětlil Jamie a zívl.

„Copak jsem tě nic nenaučil?“ brblal si dál Jeb. „Odkdy dámská návštěva spí na zemi?“

Jamie se prudce posadil a nechápavě zíral. Zkrabatil čelo.

„Netrap ho,“ požádala jsem Jeba. „Na podlaze chtěl spát sám, ale já si tam přelezla, když usnul.“

Jamie se ušklíbl. „Jo, Mel si vždycky prosadila svou.“

Vrhla jsem po něm významný pohled, abych ho varovala.

Jeb se uchechtl. Vzhlédla jsem k němu a on se tvářil stejně samolibě jako včera. Jako by právě rozluštil hádanku. Popošel k nám a zlehka kopl do matrace.

„Už jsi propásl ranní vyučování. Sharon bude dost naštvaná, tak hejbni kostrou.“

„Sharon je přece naštvaná v jednom kuse,“ postěžoval si Jamie, ale okamžitě vyskočil.

„Tak syp, chlapče.“

Jamie se na mě podíval, obrátil se a zmizel na chodbě.

„Tak,“ prohlásil Jeb, sotva jsme osaměli. „Hádám, že ta hloupá hra na chůvu trvá až moc dlouho. Mám toho spoustu na práci, jako všichni tady – každopádně nikdo nemá čas tu šaškovat jako hlídač. Tak dneska půjdu po svých povinnostech a ty se budeš držet u mě.“

Úžasem jsem otevřela ústa.

Bez úsměvu mě probodával pohledem.

„Netvař se tak vyjukaně,“ zahučel. „Nic se ti nestane.“ Popleskal pušku. „V mém domě se všichni chovají dospěle.“

Proti tomu jsem nenašla argument. Třikrát jsem se rychle, zhluboka nadechla, abych si zklidnila nervy. Krev mi v uších bouřila tak hlasitě, že vedle toho zněl můj vlastní hlas tiše.

„Tak jdeme, Wando. Škoda dne.“

Otočil se a vypochodoval na chodbu.

Vteřinu jsem stála jako zkamenělá a pak jsem se vrhla za ním. Myslel to vážně – už stačil zmizet za nejbližším rohem. Rozběhla jsem se celá zděšená, že bych v tomto opuštěném křídle mohla narazit na někoho jiného. Dohonila jsem ho dřív, než dorazil k velké křižovatce tunelů. Když jsem s ním vyrovnala krok, ani se po mně neohlédl.

„Nejvyšší čas osázet severovýchodní pole. Nejdřív musíme připravit půdu. Doufám, že ti nevadí zmazat si ruce. Až budeme hotovi, postarám se, aby ses mohla umýt. Potřebuješ to.“ Okázale začichal a vyprskl smíchy.

Cítila jsem, jak mi zrudl zátylek, ale nechala jsem tu jízlivost bez odpovědi. „Špinavé ruce mi nevadí,“ broukla jsem. Matně jsem se rozpomínala, že severovýchodní pole leží dost stranou. Možná budeme pracovat o samotě.

Sotva jsme vyšli do největší jeskyně, začali jsme potkávat lidi. Všichni na mě civěli stejně vztekle jako jindy. Většinu z nich jsem už poznávala: ženu s dlouhým šedohnědým copem, kterou jsem včera zahlédla ve skupině, jež zalévala. S ní byl mrňavý mužík s pivním břichem, prořídlými plavými vlasy a zarudlými tvářemi. Žena s atletickou postavou a karamelově hnědou pletí, kterou jsem předtím poprvé zahlédla, jak si zavazuje tkaničku. Další tmavá žena se silnými rty a ospalýma očima byla předtím v kuchyni, a teď vedle ní stály dvě tmavovlasé děti – možná byla jejich matka? A minuli jsme i Maggie, jež se zaškaredila na Jeba a ode mě se odvrátila. A pak jsme prošli kolem bledého, nemocně vyhlížejícího muže s bílými vlasy, kterého jsem předtím zaručeně nepotkala. A další byl Ian.

„Hej, Jebe!“ pozdravil zvesela. „Kam máš namířeno?“

„Zrýt východní pole,“ zavrčel Jeb.

„Chceš kapku pomoct?“

„No, měl bys být užitečný,“ broukl Jeb.

Ian si to vyložil jako souhlas a šel za mnou. Z jeho očí, jež se mi zavrtávaly do zad, mi naskočila husí kůže.

Minuli jsme mladíka, který nemohl být o moc let starší než Jamie. Nad olivově snědým čelem mu trčely vlasy jak drátěný kartáč.

„Zdravím, Wesi,“ houkl na něho Ian.

Wes nás mlčky doprovázel pohledem.

A minuli jsme Doktora.

„Zdravím, Doktore!“ zahlaholil Ian.

„Iane,“ kývl Doktor. V rukou držel mohutný kus těsta. Na košili měl poprašek tmavé hrubé mouky. „Dobré ráno, Jebe. Dobré ráno, Wando.“

„Zdravím,“ řekl Jeb.

Rozpačitě jsem přikývla.

„Tak zatím!“ zvolal Doktor, který spěchal se svým břemenem pryč.

„Tak Wanda, jo?“ zašklebil se Ian.

„Můj nápad,“ oznámil Jeb. „Podle mě se to k ní hodí.“

„Zajímavé,“ broukl stručně Ian.

Konečně jsme dorazili k severovýchodnímu poli a tam se mi naráz vypařily všechny naděje.

Pracovalo tam víc lidí, než kolik jsme jich cestou potkali – pět žen a devět mužů. Všichni ustali v práci a zamračili se; nebylo divu.

„Nevšímej si jich,“ pošeptal mi Jeb.

Zařídil se podle vlastní rady a popošel k neuspořádané hromadě nástrojů u nejbližší stěny, pušku si přehodil křížem přes záda a zvedl krumpáč a dva rýče.

Když nestál těsně u mě, cítila jsem se nechráněná. Ian stál jen krok za mnou – slyšela jsem jeho dech. Všichni ostatní se nepřestávali škaredit, ale pracovali dál. Uvědomila jsem si, že ty nástroje, kterými kypří hlínu, by snadno rozsekaly i lidské tělo. Z výrazu aspoň těch nejbližších jsem usoudila, že nejsem jediná, koho to napadlo.

Jeb se vrátil a podal mi rýč. Sevřela jsem hladkou, ošoupanou dřevěnou násadu, potěžkala nástroj. Při tom krvelačném výrazu v lidských očích se v rýči snadno dala vidět zbraň. Nelíbilo se mi to. Pochybovala jsem, že bych s ním dokázala zasadit třeba jen jednu ránu.

Ianovi podal Jeb krumpáč. Ostrý černý kov vypadal v jeho rukách vražedně. Musela jsem sebrat všechnu sílu vůle, abych mu neuskočila z dosahu.

„Začneme v zadním rohu.“

Aspoň že mě Jeb zavedl na nejmíň zalidněné místo v dlouhé, prosluněné jeskyni. Nařídil Ianovi, ať přede mnou rozkopává do tvrda spečenou hlínu, já za ním obracela hroudy a on sám je za mnou roztloukal hranou rýče na jemnou prsť.

Když jsem viděla pot, který se lil po Ianově bílé pokožce – hned po pár vteřinách žáru pod září odráženou zrcadly shodil košili – a když jsem slyšela Jebovo hekání za sebou, rychle jsem pochopila, že já z nich mám tu nejsnazší práci. Mrzelo mě, že nedělám něco vyčerpávajícího, co by mi zamezilo všímat si pohybů ostatních lidí. Takhle jsem se ustavičně krčila a uhýbala.

Ianovu práci jsem dělat nemohla – chyběly mi silné svaly a široká záda, bez kterých bych tvrdou hlínu neprorazila. Ale mohla jsem pomoct aspoň Jebovi, vždycky jsem roztloukla velké hroudy na menší, než jsem udělala krok kupředu. Trochu mu to práci ulehčilo, ale mě to unavovalo, takže jsem se musela soustředit, abych tu dřinu vydržela.

Občas nám Ian donesl vodu. Jedna žena – malá a světlovlasá, včera jsem ji viděla v kuchyni – měla zřejmě roznášet vodu všem pracujícím, ale nás ignorovala. Ian vždycky donesl dost vody pro nás tři. Obrat v jeho chování vůči mně mi připadal podezřelý. Že by vážně už neprahl po mé smrti? Nebo jen číhá na vhodnou příležitost? Voda tu měla od začátku divnou pachuť – sirnou a zatuchlou – ale teď jsem v tom hledala také nebezpečí. Zoufale jsem se snažila tu paranoiu zaplašit.

Dřela jsem se naschvál tak těžce, abych si zaměstnala oči a otupěla mysl. Ani jsem si nevšimla, že jsme dorazili ke konci posledního řádku. Přestala jsem kopat až poté, co se zastavil Ian. Protáhl se, oběma rukama zvedl krumpáč vysoko nad hlavu, až mu luplo v kloubech. Uhnula jsem z dosahu jeho nástroje, ale nevšímal si mě, stejně jako ostatní, kteří se už také napřímili. Rozhlédla jsem se po čerstvě zkypřené hlíně a uvědomila si, že pole je hotové.

„Dobrá práce!“ ohlásil Jeb hlasitě. „Zítra zasijeme a zavlažíme.“

Jeskyní se rozlehl tlumený hovor a cvakání nástrojů, které všichni opírali o stěnu. Někdo se bavil bezstarostně, jiný zůstával nervózní z mé přítomnosti. Ian natáhl ruku po mém rýči a já mu ho podala. Beztak mizerná nálada se mi zhoršila ještě víc. Neměla jsem pochyb, že do „my“ budu zítra patřit i já. Zítra mohu počítat se stejnou dřinou jako dnes.

Nešťastně jsem vzhlédla k Jebovi, který se na mě pobaveně zubil. Tvářil se tak lišácky, že určitě věděl, co si myslím, a měl z toho legraci.

A pak na mě můj šílený přítel zamrkal. Opět jsem si uvědomila, že tohle je to nejlepší, co můžu od lidského přátelství očekávat.

„Tak nashle zítra, Wando!“ houkl Ian z opačného konce jeskyně a zasmál se jakoby pro sebe.

Všichni jen vykulili oči.

24. KAPITOLA

Tolerance

Musela jsem uznat, že nevoním.

Už jsem ztratila pojem, kolik dní jsem tu strávila. Víc než týden? Nebo dva? – ale celou dobu jsem se potila do stejného oblečení, ve kterém jsem vyrazila na svou katastrofickou výpravu do pouště. Na bavlněné košili mi zaschlo tolik soli, že tvrdě zvarhánkovatěla jako tahací harmonika. Původně byla světle žlutá, ale teď byla flekatá a měla na sobě tmavě rudý vzor v barvě hlíny, jež kryla podlahu jeskyní. Krátké vlasy jsem měla natužené pískem a potem; cítila jsem, že mi trčí kolem hlavy zběsile do všech stran a nahoře do hřebenu jak kohoutovi. Svůj obličej jsem neviděla už hezky dlouho, ale představovala jsem si ho ve dvou odstínech rudé: hlíny z jeskyně a hojících se podlitin.

Z toho důvodu nebylo těžké pochopit Jebovu narážku – ano, nutně jsem potřebovala koupel. A taky se převléknout do čistého, aby ta koupel vůbec měla smysl. Jeb mi nabídl pár kousků Jamieho oblečení, abych měla co na sebe, než moje šaty uschnou, ale nechtěla jsem chlapci zničit těch pár kousků šatstva tím, že je vytáhnu. Naštěstí mi nezkusil nabízet nic z Jaredových věcí. Nakonec jsem skončila s Jebovou starou, ale čistou flanelovou košilí s utrženými rukávy a vyrudlými děravými tepláky ustřiženými pod koleny, o něž zřejmě už celé měsíce nikdo neměl zájem. Nesla jsem je přehozené přes loket a v ruce jsem svírala smrdutou a neforemnou hroudu hmoty – podle Jeba domácí kaktusové mýdlo. Šla jsem za starcem do jeskyně se dvěma říčkami.

Opět jsme nebyli sami a stejně jako předtím jsem cítila zklamání. Tři muži a jedna žena – ta s šedohnědým copem – nabírali z malé říčky vodu do věder. Ze sousední jeskyně, která sloužila jako koupelna, se rozléhalo šplouchání a smích.

„Prostě jen počkáme, až na nás přijde řada,“ vysvětlil Jeb.

Opřel se o stěnu. Stála jsem toporně vedle něho, a i když jsem civěla do černého horkého proudu, který probleskoval v dírách v pórovité podlaze, s nepříjemným pocitem jsem si uvědomovala, že se na mě upírají čtyři páry očí.

Po chvilce se z druhé jeskyně vynořily tři ženy, jimž z mokrých vlasů kapala voda na záda košil: ta sportovní žena s karamelovou pokožkou, plavovláska, kterou jsem viděla poprvé, a Melaniina sestřenice Sharon. Smích je přešel v té chvíli, co nás zahlédly.

„Hezké odpoledne přeju, dámy,“ zvedl Jeb prsty k čelu, jako by chtěl smeknout neexistující klobouk.

„Jebe,“ kývla karamelová žena stručně.

Sharon a druhá dívka nás ignorovaly.

„Tak fajn, Wando,“ oslovil mě Jeb, když odešli. „Máš teď koupel jen pro sebe.“

Ponuře jsem po něm koukla a pak opatrně zamířila do černé jeskyně.

Snažila jsem se rozpomenout, jak vypadá podlaha – byla jsem si jistá, že od vody mě dělí ještě pár kroků. Zula jsem si střevíce, abych vodu ucítila hned prsty na nohou.

Byla příšerná tma. Vzpomněla jsem si, že voda v bazénku připomínala inkoust, takže se nedalo ani tušit, co číhá pod neprůhlednou hladinou. Zamrazilo mě v zádech. Ovšem čím déle budu váhat, tím déle tu budu muset zůstat, takže jsem čisté oblečení položila k botám a s páchnoucím mýdlem v ruce jsem se opatrně došourala až k okraji bazénku.

V porovnání s horkým, vlhkým vzduchem v jeskyňce mi voda připadala chladná. Byla příjemná, což sice nezaplašilo strach, ale přesto jsem si ten pocit vychutnávala. Už strašně dlouho jsem necítila něco tak osvěžujícího. Pořád v tom propoceném oblečení jsem se vbrodila do vody až po pás hluboko. Kolem kotníků se mi těsně nad dnem řinul rychlý proud. Potěšilo mě, že to není stojatá voda, protože bych ji svou špínou zaneřádila.

Přidřepla jsem, až mi inkoust vystoupil k ramenům. Začala jsem si hrubým mýdlem přejíždět po oblečení, protože jsem usoudila, že tak je nejsnáze vyperu. Kde mi mýdlo zavadilo o kůži, mírně pálilo.

Pak jsem si namydlené šaty vysvlékla a vydrhla je pod vodou; máchala jsem je tak dlouho, až v nich nemohla zůstat ani kapka potu a slz, vyždímala je a položila na místo, kde jsem tušila svoje boty.

Mýdlo mě teď na kůži pálilo trochu víc než předtím, ale vydržela jsem to, protože to znamenalo, že zase budu čistá. Když jsem skončila s mydlením, měla jsem husí kůži a hlavu jako opařenou. Místa s modřinami byla citlivější, bylo znát, že se ještě nezahojily úplně. S úlevou jsem to žíravé mýdlo položila na kámen a oplachovala se skoro stejně dlouho, jako jsem předtím máchala šaty.

S podivnou směsicí úlevy a lítosti jsem se s cákáním dobrodila na břeh. Voda byla úžasně příjemná i čistá, třebaže podrážděná kůže nepříjemně pálila. Ve tmě jsem nahmátla čisté oblečení, honem se do něho nasoukala a vymáčenými chodidly vklouzla do bot. Jednou rukou jsem zvedla vyprané šaty a dvěma prsty opatrně uchopila mýdlo.

Když jsem se vynořila před Jebem, při pohledu na mýdlo se zasmál.

„Krapet to štípe, co? Ale časem ten problém vyřešíme.“

Podebral si cíp košile a mýdlo uchopil přes látku.

Neodpověděla jsem, protože jsme nebyli sami; za Jebem mlčky čekala fronta pěti lidí, všichni z pole, kde jsme pracovali.

První v řadě stál Ian.

„Vypadáš líp,“ řekl mi, ale z jeho hlasu jsem nepoznala, jestli ho to překvapilo nebo naštvalo.

Zvedl paži a dlouhé bílé prsty natáhl blíž k mému krku. Ucukla jsem a ruka mu opět klesla.

„Za to se omlouvám,“ zamumlal.

Myslí to, že mě právě vylekal, nebo že mi na hrdle způsobil podlitiny? Neuměla jsem si představit, že by se omlouval za to, že se mě pokusil zabít. Ale jistě nepřestal po mé smrti toužit ani teď. Ptát jsem se na to nehodlala. Zamířila jsem pryč a Jeb mě dohonil.

„Tak co, dnešek nebyl vůbec špatný,“ prohodil po chvíli Jeb v tmavém tunelu.

„Nebyl špatný,“ zamumlala jsem. Koneckonců, nezavraždili mě. To bylo samozřejmě plus.

„Zítřek bude ještě lepší,“ sliboval. „Sázení jsem měl odjakživa rád. Víš, jak se ta na pohled mrtvá semínka probouzejí k životu, to je hotový zázrak. Hned mám pocit, že i v tak vrásčitém dědkovi, jako jsem já, zbývá ještě hodně síly. I kdyby měla posloužit jen jako hnojivo.“ Jeb se zachechtal vlastnímu vtípku.

Když jsme došli do velké ústřední jeskyně, Jeb mě uchopil za loket a směroval mě na východ.

„Hlavně mi nezkoušej namluvit, že po tom kopání nemáš hlad,“ broukl. „Nikdo ti nebude nosit jídlo až do postele. Budeš jíst současně s ostatními.“

Se sklopenou hlavou jsem se ušklíbla, ale nechala jsem se odvést do kuchyně.

Nakonec bylo jen dobře, že k jídlu jsme dostávali pořád totéž, protože i kdyby se náhle objevily hovězí medailonky nebo sáček čipsů, asi bych jejich chuť stejně nevnímala. Musela jsem sebrat všechny své síly, abych vůbec polkla sliny, když mě v kuchyni opět přivítalo mrtvé ticho. Nebylo tam zvlášť moc lidí, jen asi deset se jich opíralo o pulty a žvýkalo tuhý chleba, který zapíjeli řídkou polévkou. Opět jsem ale umlčela veškerý hovor. V duchu jsem si kladla otázku, jak dlouho to potrvá.

Odpověď zněla: přesně čtyři dny.

A stejně dlouho mi trvalo pochopit, co Jeb vlastně sleduje, jaká motivace pohání jeho střídání rolí zdvořilého hostitele a mrzoutského biřice.

Den strávený rytím vystřídal den věnovaný osetí a zavlažení stejného pole. Tentokrát se mnou pracovala skupina jiných lidí. Domyslela jsem si, že pokud jde o pracovní povinnosti, lidé takzvaně rotují a střídají se v nich. V nové skupině byla i Maggie a žena s karamelovou pokožkou, ale tu jsem neznala jménem. Lidé pracovali většinou mlčky. Ticho mi připadalo nepřirozené – protest vůči mé přítomnosti.

Ian s námi pracoval, i když jasně nebyla jeho směna, a to mě tady rozrušovalo.

Opět jsem musela jíst v kuchyni. Byl tam Jamie a zabránil tomu, aby v místnosti vládlo naprosté ticho. Věděla jsem, že je dost vnímavý, aby si všiml trapného ticha, ale zřejmě se rozhodl ho záměrně ignorovat a tvářil se, jako by Jeb a já jsme byli jediní lidé v celé místnosti. Vykládal o učení v Sharonině třídě, svěřil se, že si zavařil průšvih mluvením, když nebyl na řadě, a stěžoval si, že za trest dostal úkoly navíc. Jeb ho nepříliš přesvědčivě pokáral. Oběma se dařilo chovat se skoro normálně. Já ale hrát neuměla. Když se mě Jamie zeptal, co jsem od rána dělala, dokázala jsem jen upřeně civět do jídla a mumlat jednoslabičné odpovědi. Nejspíš mu to bylo líto, ale nenaléhal.

Zato večer to bylo úplně jinak – nutil mě vyprávět tak dlouho, dokud jsem neprosila, ať mě konečně nechá usnout. Jamie se do své ložnice vrátil už oficiálně, zabral Jaredovu polovičku postele a nedal jinak, než že já musím spát na té jeho. Takhle si to ostatně pamatovala i Melanie, která s tím uspořádáním souhlasila.

A Jeb také. „Aspoň mi to ušetří starosti s hledáním hlídače. Drž pušku u sebe a hlavně na ni nezapomínej,“ poučoval Jamieho.

Opět jsem zkusila protestovat, ale stařec i hoch mě nebrali vážně. Jamie tedy spal s puškou u opačného boku, než jsem ležela já, a mě to děsilo a pronásledovalo strašidelnými sny.

Třetí den na mě vyšla práce v kuchyni. Jeb mě naučil hníst hrubé chlebové těsto. Nejdříve se nechalo nakynout ve velkých bochnících a později bylo třeba živit oheň pod velkou kamennou pecí – to když se venku setmělo natolik, aby nás neprozradil kouř.

Uprostřed odpoledne Jeb odešel.

„Donesu ještě nějakou mouku,“ zamumlal a přitom si pohrával s popruhem pušky, zavěšené u pasu.

Tři mlčící ženy, které hnětly těsto spolu s námi, ani nevzhlédly. Byla jsem až po lokty ponořená do lepkavé hmoty, ale hned jsem ji ze sebe začala seškrabovat, abych mohla s ním.

Jeb se zazubil, hodil pohledem po ženách, jež se na nás nedívaly, a zavrtěl hlavou. Pak se obrátil a zmizel dřív, než jsem se stihla osvobodit.

Ztuhla jsem, bála se i nadechnout. Zírala jsem na ty tři ženy – mladou plavovlásku z koupací jeskyně, ženu s šedohnědým copem a matku s těžkými víčky – a čekala, kdy jim dojde, že teď mě můžou zabít. Žádný Jeb, žádná puška, ruce jsem měla uvězněné v těstě – nic je nemohlo zastavit.

Ale ženy dál zpracovávaly a tvarovaly těsto, jako by si tu do očí bijící pravdu vůbec neuvědomily. Po dlouhém, bezdechém čekání jsem se opět pustila do práce. Moje nehybnost by je nejspíš na situaci upozornila dřív, než když jsem se dál věnovala těstu.

Jeb byl pryč snad celou věčnost. Možná chtěl původně říct, že jde namlít víc mouky. Jinak se ta jeho nekonečná nepřítomnost nedala vysvětlit.

„No, to ti to trvalo,“ broukla žena s šedohnědým copem, když se vrátil, čímž mi potvrdila, že se mi to nezdálo.

Jeb spustil s temným žuchnutím na podlahu těžký jutový pytel. „Je to spousta mouky. Zkus si to nést sama, Trudy.“

Trudy jen pohrdavě frkla. „No jasně, proto jsi musel každou chvíli odpočívat.“

Jeb se na ni usmál. „To si teda piš.“

Moje srdce, které sebou po celý ten rozhovor mlátilo jak vyplašený pták, se zpomalilo do klidnějšího rytmu.

Další den jsme čistili zrcadla v místnosti, v níž bylo kukuřičné pole. Jeb mi vysvětlil, že to dělávají pravidelně, protože vlhký vzduch a prach je olepí matnou vrstvou, takže pak neodrážejí dost světla pro rostliny. Na rozvrzaný dřevěný žebřík vylezl Ian, který s námi opět pracoval, zatímco já s Jebem jsme dole podpírali žebřík. Vzhledem k Ianově váze a chatrnému, podomácky vyrobenému žebříku to byla hrozná dřina. Paže jsem večer měla zesláblé a bolavé.

Až když jsme skončili a mířili do kuchyně, všimla jsem si, že Jeb u sebe nemá obvyklou pušku.

Hlasitě jsem vyjekla, kolena se mi podlomila jak vylekanému hříběti a jako bych vrostla do země.

„Copak se stalo, Wando?“ optal se Jeb až moc nevinně.

Asi bych odpověděla, kdyby hned vedle něho nestál Ian a jiskřivýma modrýma očima zaujatě nesledoval moje divné chování.

Nakonec jsem tedy na Jeba jen upřela pohled plný ohromení a výčitek a pak jsem pomalu dál šla po jeho boku a vrtěla jsem hlavou. Jeb se pochechtával.

„Co ji to popadlo?“ zeptal se Ian Jeba polohlasem, jako bych byla hluchá.

„Vím já?“ opáčil Jeb; lhal tak, jak to dokážou jen lidi, plynně a přesvědčivě.

Byl dobrý lhář a mne napadlo, jestli dnes nepřišel bez pušky a jestli mě včera nenechal o samotě ve společnosti lidí jediné proto, že usiloval o mou smrt bez toho, že by se s ní špinil vlastnoručně. Že bych si namlouvala i to jeho přátelství? Další lež?

Už čtvrtý den jsem jedla v kuchyni.

Jeb, Ian a já jsme vešli do dlouhé, horké jeskyně – do davu, který tlumeně probíral události dne – a nic se nestalo.

Nestalo se nic.

Žádné náhlé ticho. Nikdo se nezarazil, aby se po mně nenávistně ohlédl. Jako by si nás nikdo nevšímal.

Jeb mě postrčil k prázdnému pultu a šel pro tři porce chleba. Ian okouněl vedle mě a ledabyle se obrátil k dívce, kterou měl z druhé strany. Byla to ta mladá plavovláska; oslovoval ji jako Paige.

„Jak to jde? Zvládáš to bez Andyho?“ vyptával se jí.

„Byla bych v pohodě, kdybych si nemusela dělat tolik starostí,“ svěřila se a skousla si ret.

„Co nevidět se vrátí,“ ujišťoval ji Ian. „Jared bez výjimky přivede domů všechny. Je geniální. Od chvíle, co se objevil, nemáme žádné nehody, žádné problémy. Andy bude v pořádku.“

Zmínkou o Jaredovi probudil můj zájem – a zavrtěla se i Melanie, jež během posledních dnů skoro pořád dřímala – ale Ian nic dalšího už nedodal. Jen Paige poplácal po rameni a odvrátil se, aby si vzal jídlo od Jeba.

Ten se posadil ke mně a s neskrývaným a hlubokým uspokojením se rozhlédl po jeskyni. Rozhlédla jsem se stejně jako on. Aha, takhle to zřejmě vypadalo normálně, když jsem tu ještě nebyla. Ale dnes jsem jim očividně nevadila. Asi jim připadalo únavné, jak jim pořád ruším život.

„Začíná se to zklidňovat,“ prohodil Ian k Jebovi.

„Nic jiného jsem nečekal. Všichni tu mají mozek v hlavě.“

Zamračila jsem se.

„No, platí to jen prozatím,“ zasmál se Ian. „Než se objeví můj bratr.“

„Moje řeč,“ souhlasil Jeb.

Zaujalo mě, že k těm rozumným lidem Ian započítal i sebe. Takže mu neušlo, že Jeb není ozbrojený? Hořela jsem zvědavostí, ale netroufala jsem si na to poukázat pro případ, že by tomu tak přece jen nebylo.

Jídlo pokračovalo v klidu, stejně jako začalo. Nejspíš jsem se už okoukala.

Když jsme dojedli, Jeb prohlásil, že si zasloužím odpočinek. Doprovodil mě až k ložnici, dvorně jako obvykle.

„Tak zatím, Wando,“ cvrnkl do imaginárního klobouku.

Odhodlaně jsem se nadechla. „Jebe?“

„Ano?“

„Jebe…,“ zaváhala jsem, protože jsem hledala co nejzdvořilejší způsob, jak to říct. „Já… víte, možná jsem hloupá, ale kdovíproč si myslím, že jsme přátelé.“

Zkoumavě jsem se mu zahleděla do obličeje a pátrala po známce toho, že se mi chystá zalhat. Tvářil se laskavě, ale copak, jak se pozná lhář?

„Jistěže jsme, Wando.“

„Tak proč se snažíš, aby mě zabili?“

Překvapeně svraštil huňaté obočí. „Propána, zlato, jak jsi na to přišla?“

Odříkala jsem svoje důvody. „Dneska sis nevzal pušku. A včera jsi mě mezi nimi nechal o samotě.“

Jeb se zazubil. „Myslel jsem, že tu pušku nenávidíš.“

Mlčky jsem čekala na odpověď.

„Wando, kdybych si přál tvoji smrt, nepřežila bys první den.“

„Já vím,“ zamumlala jsem; bylo mi trapně, i když jsem sama nevěděla proč. „Taky proto ničemu nerozumím.“

Jeb se vesele zasmál. „Ale já nechci, abys zemřela. V tom je celý ten vtip, holka. Začínám ostatní navykat na to, že jsi s námi; postupně se s tou situací smiřují, ani si to neuvědomují. To máš stejné, jako když vaříš živou žábu.“

Svraštila jsem čelo; to divné přirovnání se mi nezamlouvalo.

Jeb vysvětloval: „Když hodíš žábu do vařící vody, okamžitě vyskočí. Ale když ji dáš do hrnce s vlažnou vodou a pomalu ji zahříváš, žábě nedojde, co se s ní děje, a pak už je příliš pozdě. Uvařená žába. Prostě se musí postupovat po malých krůčkách.“

Vteřinku jsem si to rovnala v hlavě; vzpomněla jsem si, jak mě u oběda lidé ignorovali. Jeb je na mě navykal. Z té představy jsem načerpala paprsek naděje. V mé situaci byla naděje hloupost, ale stejně mě ozářila. Náhle jsem uvěřila, že nemám úplně černé vyhlídky.

„Jebe?“

„Jo?“

„Ta žába ve vodě jsem já?“

Zasmál se. „Tak tuhle hádanku si rozlušti sama. Sebezpytování duši jenom prospívá.“ Opět se rozesmál, tentokrát hlasitěji než dřív; to už se obrátil k odchodu. „Tu slovní hříčku jsem neplánoval.“

„Počkat – můžu se zeptat ještě na něco?“

„Jistě. Stejně bych hádal, že po tom všem mém vyptávání by měla přijít řada i na tebe.“

„Proč jsi můj přítel, Jebe?“

Na vteřinku našpulil rty a nad odpovědí se vážně zamyslel.

„Jistě jsi poznala, že jsem zvědavý,“ začal a já přikývla. „No, a vás duše jsem často pozoroval, ale nikdy jsem s nimi nemluvil. A pořád se mi vynořují nové a nové otázky… A navíc, odjakživa jsem věřil, že když člověk jen trochu chce, dokáže vycházet s každým. Rád svoje teorie testuju v praxi. A vida, pak se objevíš ty, jedno z nejhezčích děvčat, co jsem kdy viděl. Přátelit se s duší je nesmírně zajímavé a já si připadám jako výjimečná osoba, že jsem to dokázal.“

Zamrkal na mě, uklonil se mi a odešel.

*

Jebův plán mi sice byl jasný, ale když přitvrdil, moc platné mi to stejně nebylo.

Pušku si už víckrát nedonesl. Netušila jsem, kam ji schoval, ale byla jsem ráda, že Jamie už s ní nespí. Maličko mě znervózňovalo, že Jamie je se mnou bez ochrany, ale to mě nezviklalo v přesvědčení, že bez pušky je mnohem méně ohrožený, protože nikdo nebude cítit potřebu ublížit bezbrannému dítěti. A kromě toho, beztak sem za mnou nikdo nepřišel.

Jeb mě začal posílat na menší pochůzky. Doběhnout do kuchyně pro další chleba, protože má ještě hlad. Donést vědro vody, tenhle roh pole je vyschlý. Vyvolat Jamieho z vyučování s tím, že Jeb si s ním musí promluvit. Už vyrazil špenát? Běž to tam omrknout. Pamatuješ si cestu jižními jeskyněmi? Jeb má vzkaz pro Doktora.

Kdykoliv jsem musela vyplnit některý z těch jednoduchých příkazů, strachy mě zalil pot. Usilovně jsem se snažila být neviditelná a temnými tunely a rozlehlými jeskyněmi jsem šla tak rychle, že to skoro hraničilo s během. Většinou jsem se držela těsně u stěn a zarytě civěla do podlahy. Někdy při mém příchodu ostatní zmlkli jako dřív, ale většinou si mě nevšímali. Bezprostřední ohrožení na životě jsem pocítila jen jednou, když jsem přerušila Sharoninu hodinu, abych odvedla Jamieho. Pohled, který Sharon po mně vrhla, se nedal vyložit jinak než jako předzvěst útoku. Ale poté, co jsem z přiškrceného hrdla vysoukala svou žádost, jen na Jamieho kývla a nechala nás jít. Sotva jsme osaměli, Jamie mě vzal za roztřesenou ruku a ujistil mě, že Sharon takhle vražedně kouká na všechny, kdo ji ruší při vyučování.

Nejhorší však byl příkaz najít Doktora, protože Ian nedal jinak, než že mi ukáže cestu. Asi jsem ho mohla odmítnout, ale Jeb se tvářil, že nic nenamítá, což znamenalo, že podle jeho soudu mě Ian nezabije. Nelíbilo se mi, že musím na sobě testovat zrovna tuhle jeho teorii, ale zřejmě nebylo vyhnutí. Pokud se Jeb v Ianovi mýlil, tak ten co nevidět využije příležitosti. Vyrazila jsem tedy s Ianem v patách do dlouhého, černého jižního tunelu, jako by šlo o zkoušku ohněm.

První polovinu cesty jsem zvládla, Doktor vyslechl vzkaz. Nejspíš ho neudivilo, že po mém boku jde Ian. Snad se mi to jen zdálo, ale měla jsem dojem, že si vyměnili významný pohled. Napůl jsem čekala, že vzápětí mě připoutají na Doktorovo vyšetřovací lehátko. V těchto prostorách se mi dosud nepřestávalo dělat zle od žaludku.

Ale Doktor mi jen poděkoval a poslal mě pryč, jako by měl dost své práce. Nebylo mi příliš jasné, co dělá – před ním leželo několik rozevřených knih a stohy a stohy papíru, na kterých jako by nebylo nic než náčrtky.

Při zpáteční cestě ve mně zvědavost zvítězila nad strachem.

„Iane?“ vydechla jsem; nebylo pro mě jednoduché oslovit ho poprvé jménem.

„Ano?“ Neskrýval překvapení, že s ním mluvím.

„Proč jsi mě ještě nezabil?“

Zabručel: „Je to rozkaz.“

„Ale mohl bys, to přece víš. Jeb by se vztekal, ale asi by tě nezastřelil.“ Co to vykládám? Skoro jako bych ho k tomu přemlouvala. Kousla jsem se do jazyka.

„Já vím,“ souhlasil samolibě.

Chvíli bylo ticho, od stěn tunelu se odrážel jen tlumený zvuk našich kroků.

„Nepřipadá mi to správné,“ řekl nakonec Ian. „Hodně jsem o tom přemýšlel a vážně nevěřím, že by se tvou smrtí něco napravilo. Bylo by to jako popravit pěšáka za generálovy válečné zločiny. Pochop, že neskočím Jebovi na všechny ty jeho potrhlé teorie; jistě, bylo by hezké tomu věřit, ale pokud toužím, aby něco byla pravda, nestačí tomu jenom věřit. Ale bez ohledu na to, jestli má pravdu nebo ne, ty jsi nám skutečně nechtěla ublížit. Musím uznat, že toho chlapce máš upřímně ráda. Ale je to hrozně divné, věř. Každopádně, dokud nás nějak neohrozíš, zabít by tě bylo… kruté. Další psanec se k nám jistě vejde.“

Zamyslela jsem se nad slovem psanec. Napadlo mě, že výstižnější popis sebe samé jsem ještě asi neslyšela. Copak jsem někdy někam patřila?

Zvláštní, že ze všech lidí to byl zrovna Ian, kdo měl tak překvapivě něžné nitro. Neuvědomila jsem si, že krutost by mohl považovat za něco nepřijatelného.

Mlčky vyčkával, zatímco jsem si to rovnala v hlavě.

„Ale když mě nechceš zabít, proč jsi mě dnes doprovázel?“ zeptala jsem se.

Dal si s odpovědí na čas.

„Nejsem si jistý, že…“ Zaváhal. „Jeb si myslí, že věci se zklidnily, ale já si tím nejsem úplně jistý. Pořád tu je pár lidí, co… Zkrátka, s Doktorem se tě snažíme ohlídat, kdykoliv je to jen trochu možné. Čistě pro jistotu. Osobně si myslím, že poslat tě bez dozoru do jižního tunelu bylo dost riskantní. Ale tohle je prostě celý Jeb – pořád jen tahá čerta za ocas.“

„Ty… ty a Doktor se mě snažíte ochránit?“

„Dějou se na tom světě divné věci, co?“

Trvalo mi hezkých pár vteřin, než jsem se vzmohla na odpověď.

„Ty nejdivnější,“ souhlasila jsem nakonec.