25. KAPITOLA

Otázky

Uběhl další týden, možná dva; sledovat tu čas nebylo zřejmě důležité, nehrál žádnou roli – ale všechno se mi zdálo pořád divnější.

Každý den jsem pracovala po boku lidí, ale ne vždycky s Jebem. Některé dny se mnou byl Ian, jindy Doktor a někdy pouze Jamie. Plela jsem pole, hnětla těsto a drhla pracovní pulty. Nosila jsem vodu, vařila cibulovou polévku, prala prádlo na zadním konci černého bazénku a popálila si ruce při výrobě louhového mýdla. Každý z lidí odváděl svůj díl práce, a protože jsem neměla právo tu být, snažila jsem se pracovat dvojnásob víc než ostatní. Věděla jsem, že místo tady si nemůžu zasloužit žádným způsobem, ale zoufale jsem toužila jim svou přítomnost ulehčit.

Mezitím jsem se o lidech kolem sebe i něco málo dozvěděla, většinou z odposlechu. Znala jsem aspoň jejich jména. Ta žena s karamelovou pokožkou byla Lily a pocházela z Filadelfie. Měla suchý smysl pro humor a se všemi vycházela dobře, protože se nikdy nenaštvala. Mladý muž s černým ježkem byl Wes a často po ní pokukoval, ale podle všeho to nebrala na vědomí. Bylo mu teprve devatenáct a utekl z Eureky ve státě Montana. Ta matka s ospalýma očima byla Lucina a její dva chlapci se jmenovali Isaiah a Freedom; ten druhý, Freedom se narodil s Doktorovou pomocí přímo tady v jeskyni. Tu trojici jsem neviděla moc často. Zdálo se, že i v těch zdejších stísněných prostorách se Lucina snaží udržet děti co nejvíc stranou. Plešatý, rudolící muž byl Geoffrey, Trudyin manžel. Často se zdržoval ve společnosti dalšího postaršího muže jménem Heath, se kterým byli nejlepší kamarádi už od dětství. Všichni tři uprchli před invazí společně. Bledý muž s bílou hřívou se jmenoval Walter. Byl nemocný, ale Doktor netušil, co mu je, protože bez laboratoře a přístrojů ani on neuměl diagnostikovat problém, a stejně by ani neměl léky na jeho léčbu. Jak se příznaky stupňovaly, Doktor začal mít podezření na nějakou formu rakoviny. Trápilo mě to – pohled na člověka, který doopravdy umírá na něco, co by se dalo tak jednoduše vyléčit. Walter se snadno unavil, ale byl pořád veselý. Žena s bíle plavými vlasy a pronikavě tmavýma očima, která toho prvního dne na poli donesla ostatním vodu, byla Heidi. Travis, John, Stanley, Reid, Carol, Violetta, Ruth Ann… Každého z nich jsem znala aspoň jménem. V kolonii bylo celkem třicet pět lidí, ale šest z nich, včetně Jareda, bylo momentálně na loupežné výpravě. Teď tedy v jeskyních bylo dvacet devět lidí a jeden absolutně nevítaný mimozemšťan.

A také jsem se dozvěděla víc o svých sousedech.

Ian a Kyle se dělili o jeskyni v mé chodbě, tu, u které byly skutečné dveře. Původně se Ian přestěhoval k Wesovi do jiné chodby, aby tak vyjádřil nesouhlas s mou přítomností, ale už po dvou nocích se přesunul zase zpátky. I zbylé jeskyně v sousedství zůstaly na čas prázdné. Jeb mi vysvětlil, že jejich obyvatelé mají ze mě strach, což mě pobavilo. Jak se může dvacet devět chřestýšů bát osamělé polní myšky?

Teď se do sousední jeskyně vrátila i Paige; sdílela ji se svým druhem Andym, po jehož přítomnosti truchlila. Lily spala s Heidi v té první jeskyni, za květovaným závěsem; v druhé jeskyni bydlel Heath, to byl ten karton slepený páskou; a Trudy s Geoffreym měli třetí jeskyni, tu s pruhovanou přikrývkou na vchodu. Reid a Violetta byli v jeskyni za mnou a jejich soukromí chránil flekatý a prošlapaný orientální koberec.

Čtvrtá jeskyně v naší chodbě patřila Doktorovi a Sharon a pátá Maggie, ale žádný z těch tří se do ložnice dosud nevrátil.

Doktor se Sharon tvořili pár a Maggie, kdykoliv se vzácně vzmohla na jízlivý vtípek, škádlila Sharon, že kdyby nezaniklo lidstvo, nikdy by nenašla dokonalého muže: každá matka by si po boku své dcery přála Doktora.

Sharon neměla nic společného s dívkou, kterou jsem znala z Melaniiných vzpomínek. Mohla za to ta léta osamělé existence ve společnosti zahořklé Maggie, že se z ní vyklubala křiklavější verze její matky? Ačkoliv její vztah s Doktorem už v tomhle světě existoval před mým příchodem, nezdálo se, že by pod vlivem čerstvé zamilovanosti zjihla, zněžněla.

O délce jejich vztahu jsem věděla od Jamieho; Sharon a Maggie jen výjimečně zapomněly na mou přítomnost v místnosti a mluvily spolu velmi obezřetně. Pořád pro mě představovaly zarytou opozici; byly jediné, kdo mě ignoroval s agresivním nepřátelstvím.

Zeptala jsem se Jamieho, jak se Maggie a Sharon vůbec dostaly až sem; našly Jeba samy, dorazily sem dřív než Jared s Jamiem? Podle všeho dobře pochopil, na co se ptám ve skutečnosti: jestli Melaniin pokus je najít byl naprosto zbytečný?

Jamie odpověděl záporně. Když mu Jared ukázal Melaniin poslední vzkaz s vysvětlením, že odešla, chvíli trvalo, než opět našel ztracenou řeč. Z tváře jsem mu zřetelně vyčetla, jak je to zasáhlo, a sami se vydali hledat Sharon. Maggie se pak Jareda dotýkala hrotem starožitného meče po celou dobu, co jí to vysvětloval; vyvázl jen o fous.

Maggie a Jaredovi netrvalo dlouho a společně vyluštili Jebovu tajenku. Všichni čtyři pak dorazili do jeskyní ještě dřív, než jsem se z Chicaga přesunula do San Diega.

Když jsme s Jamiem teď mluvili o Melanii, bylo to snazší, než by se dalo čekat. Vždycky se těch rozhovorů nějak zúčastnila – zaháněla jeho bolest, zmírňovala můj pocit trapnosti – ačkoliv sama hovořila pramálo. Se mnou už mluvila jen zřídkakdy, a pokud, tak tlumeně; občas jsem si nebyla jistá, jestli slyším ji nebo svou vlastní představu toho, co by říct mohla. Ale kvůli Jamiemu se snažila. Pokud jsem ji vůbec ještě zaslechla, bylo to vždycky jen v jeho přítomnosti. A i když mlčela, stejně jsme její přítomnost oba cítili.

„Proč je teď Melanie tak tichá?“ zeptal se mě Jamie jednou pozdě večer. Výjimečně ze mě netahal další informace o Pavoucích a Ochutnávačích Ohně. Oba jsme byli unavení, protože jsme celý den tahali ze země mrkev. Záda jsem měla bolestivě ztuhlá jako v křeči.

„Mluvení je pro ni obtížné. Vyžaduje od ní mnohem víc námahy než ode mě či od tebe. A ona vlastně nemá nic, co by potřebovala říct tak naléhavě.“

„Co vůbec pořád dělá?“

„Asi poslouchá. Po pravdě, nevím.“

„A ty ji teď slyšíš?“

„Ne.“

Zívla jsem a Jamie mlčel. Domnívala jsem se, že usnul. Ani mně k tomu moc nechybělo.

„Myslíš, že odejde? Jako, nadobro?“ zašeptal nečekaně Jamie. Na posledním slově se mu zadrhl hlas.

Nebyla jsem lhář, ale i kdybych byla, Jamiemu bych lhát asi nedokázala. Snažila jsem se nemyslet na to, co mi sdělovaly moje city k němu. Protože znamenalo, že největší lásku mých devíti životů, moje první skutečné vědomí rodiny, mateřského pudu, vyvolala forma mimozemského života? Honem jsem si zakázala na to myslet.

„Nevím,“ odpověděla jsem. A pak, protože jsem řekla pravdu, jsem ještě dodala: „Doufám, že ne.“

„Máš Melanii ráda stejně jako mě? A taky jsi ji dřív nenáviděla, jako ona tebe?“

„Mám ji ráda jinak než tebe. A já k ní vlastně nikdy necítila skutečnou nenávist, dokonce ani na začátku ne. Hrozně jsem se jí bála a zlobila jsem se na ni, protože její vinou jsem nemohla být stejná jako ostatní. Ale odjakživa jsem obdivovala její sílu; Melanie je ta nejsilnější bytost, jakou jsem kdy poznala.“

Jamie vyprskl smíchy. „Ty ses bála Melanie?“

„Ty nevěříš, že z tvé sestry by mohl jít strach? Vzpomeň si, jak jsi v kaňonu zabloudil moc daleko, a když ses domů vrátil dávno po setmění, ztropila zuřivý výstup, a to rovnou před Jaredem?“

Jamie se při té vzpomínce rozesmál. Potěšilo mě to, protože jsem jeho pozornost odvedla od té první, bolestné otázky.

Byla jsem odhodlaná udržet se všemi svými novými druhy příměří, a to za každou cenu. Věřila jsem, že bych pro to byla schopná udělat první poslední, ať by to byla dřina, nebo nějaký odporný úkol, ale ukázalo se, že jsem se mýlila.

„Tak jsem přemýšlel,“ prohodil Jeb jednoho dne, asi tak dva týdny poté, co se všichni „zklidnili“.

Tahle Jebova fráze mi začínala brnkat na nervy.

„Vzpomínáš, co jsem říkal? Že bys tu mohla kapku učit?“

Stroze jsem potvrdila: „Ano.“

„No, a co na to říkáš?“

Nemusela jsem si to dlouho promýšlet. „Ne.“

Při té odmítavé odpovědi mě nečekaně zaplavily výčitky svědomí. Ještě nikdy předtím jsem se Poslání nevzepřela. Bylo by to hrozně sobecké. Ovšem v tomhle případě šlo o něco jiného. Duše by po mně nikdy nežádaly něco tak jasně sebevražedného.

Zamračil se na mě, svraštil chlupaté obočí, až se navzájem dotýkalo.

„Jen si představ, jak by se to zamlouvalo Sharon?“ namítla jsem rozvážně. Byl to jenom jeden z mých argumentů, i když zřejmě nejpádnější.

Pořád zamračeně zvažoval můj postoj.

„Všem by to prospělo,“ zahučel.

Odfrkla jsem si. „Prospělo by to všem? K tomu stačí mě zastřelit!“

„Wando, jednáš krátkozrace,“ namítal Jeb vážně, jako by moje odpověď stála za úvahu. „Zkrátka, nabízí se nám tady naprosto unikátní šance se vzdělávat. Bylo by škoda ji propást.“

„Opravdu nevěřím, že by se ode mě chtěl někdo učit. Ráda vyprávím tobě nebo Jamiemu…“

„Ale na tom přece nesejde, jestli to chtějí nebo nechtějí,“ nedal se zviklat Jeb, „hlavně pokud je to pro ně dobré. Málokdo si dobrovolně vybere brokolici místo čokolády. Prostě, měli by o vesmíru vědět co nejvíc – o nových obyvatelích naší planety ani nemluvě.“

„Ale k čemu jim to bude platné, Jebe? Myslíš snad, že znám tajemství, jak duše zničit? Jak odvrátit směr přílivu? Jebe, tohle už je dávno rozhodnuto.“

„Nic není rozhodnuto, dokud jsme tady ještě my,“ zazubil se na mě a já poznala, že mě jenom škádlí. „Nečekám, že se z tebe vyklube zrádce a dáš nám k dispozici nějakou super zbraň. Jen by bylo správné, abychom všichni věděli víc o světě, ve kterém žijeme.“

Při slově zrádce jsem sebou trhla. „Žádnou zbraň bych vám dát nemohla, i kdybych chtěla, Jebe. Nemáme žádnou výraznou slabinu, žádnou Achillovu patu. Ve vesmíru neexistují žádní naši odvěcí nepřátelé, co by vám mohli přiletět na pomoc, žádné viry, které by napadly jenom nás a vás ušetřily.“

„Hlavně se uklidni.“ Jeb mě laškovně popleskal po paži. „Možná by ses divila. Už jsem ti říkal, že to je tady dost nudné. Lidi by o tvé historky mohli stát víc, než bys věřila.“

Bylo mi jasné, že Jeb s tím nedá pokoj. Copak ten někdy dokáže uznat prohru? To těžko.

Při jídle jsem obvykle sedávala s Jebem a Jamiem, pokud ten nebyl ve škole nebo zaměstnaný něčím jiným. Ian pokaždé seděl někde poblíž, ale ne přímo s námi společně. Ještě jsem si tak docela nenavykla, že se jmenoval do role mého ochránce. Připadalo mi to až příliš krásné a právě z toho důvodu, aspoň podle logiky lidské filozofie, určitě nepravdivé.

Pár dní nato, co jsem odmítla Jebovu žádost učit lidi „protože by jim to prospělo“, si ke mně u večeře přisedl Doktor.

Sharon zůstala, kde byla, v koutě co nejvíc vzdáleném od mého obvyklého místa. Dnes tu byla sama, bez matky. Když ke mně Doktor mířil, ani se po něm neohlédla. Zářivé vlasy měla vyčesané vysoko do uzlu, takže jsme viděla, že šíji drží strnule a k tomu prkenně, a nešťastně hrbí ramena. Při tom pohledu jsem dostala chuť okamžitě utéct, nečekat na Doktora, ať už mi chce říct cokoliv, jen aby mě nikdo nemohl podezírat, že jsme spiklenci.

Ale Jamie byl se mnou a sotva v mých očích zahlédl ten známý zpanikařený výraz, vzal mě za ruku. Postupně si vypěstoval neomylnou schopnost vytušit, kdy se začnu chovat divně. S povzdechem jsem zůstala sedět. Možná jsem si měla dělat větší starosti kvůli tomu, že ochotně otročím jeho dětským přáním.

„Jakpak se vede?“ prohodil Doktor ležérně a přisedl si k pultu hned vedle mě.

Ian, sedící jen pár kroků od nás, se vsedě pootočil, aby to vypadalo, že patří k naší skupince.

Pokrčila jsem rameny.

„Dnes jsme vařili polívku!“ oznámil Jamie. „Ještě teď mě štípou oči.“

Doktor ukázal svítivě červené ruce. „Mýdlo.“

Jamie se zasmál. „Vyhrál jsi.“

Doktor se žertovně uklonil a pak se obrátil ke mně. „Wando, měl bych na tebe otázku…“ Nedořekl.

Povytáhla jsem obočí.

„Zkrátka, zajímalo by mě… Ze všech různých planet, které jsi poznala, která rasa je fyzicky nejbližší lidstvu?“

Udivilo mě to. „Proč?“

„Prostě jsem normálně staromódně zvědavý. Asi to bude tím, že jsem přemýšlel nad vašimi Léčiteli… Kde vzali ty schopnosti a znalosti léčit, a ne jenom potlačit příznaky, jak jsi říkala?“ Doktor mluvil hlasitěji, než bylo nezbytné, jeho mírný hlas se nesl dál než obvykle. Několik lidí vzhlédlo – Trudy a Geoffrey, Lily, Walter…

Objala jsem sama sebe zkříženými pažemi, abych zabírala co nejmíň místa. „Tohle jsou dvě různé otázky,“ zamumlala jsem.

Doktor jen s úsměvem mávl rukou na znamení, ať pokračuju.

Jamie mi stiskl prsty.

Povzdechla jsem si. „Nejspíš Medvědi na Mlžné planetě, myslím.“

„Tam, co jsou Drápatci?“ šeptl Jamie.

Přikývla jsem.

„V čem jsou podobní?“ naléhal Doktor.

Zvedla jsem oči ke stropu, protože jsem v tom vytušila Jebův vliv, ale pokračovala jsem: „Savcům se podobají v mnoha směrech. Mají srst, jsou teplokrevní. Jejich krev není úplně totožná s tou vaší, ale v podstatě plní stejnou funkci. Cítí podobné emoce, stejnou potřebu společenských kontaktů a tvůrčích nápadů…“

„Tvůrčích?“ Doktor se fascinovaně předklonil – nebo ten zájem předstíral? „Jak to?“

Podívala jsem se na Jamieho. „Ty to víš. Co kdybys to Doktorovi vysvětlil?“

„Třeba to popletu.“

„Nepopleteš.“

Ohlédl jsem se po Doktorovi, který přikývl.

„No, zkrátka, oni mají naprosto senzační ruce!“ vychrlil James nadšeně, ani se nemusel rozmýšlet. „Něco jako dvojitý kloub – můžou je ohýbat oběma směry.“ Napjal prsty, jako by se je pokusil ohnout dozadu. „Jedna strana je měkká jako moje dlaň, ale druhá je jako žiletky! Vyřezávají z ledu – dělají ledové sochy! Budují města křišťálových hradů, které nikdy neroztajou! Je to nádhera, viď, Wando?“ hledal u mě potvrzení.

Přikývla jsem. „Jsou schopni vnímat různá barevná spektra – led tvoří samé duhy. Na svoje města jsou patřičně hrdí a ustavičně se snaží je ještě zkrášlit. Znala jsem jednoho Medvěda, kterému jsme říkali… no, znamenalo to něco jako Třpytivý tkadlec, ale v tamním jazyce to zní líp, protože led jako by sám věděl, jak se má vytvarovat podle jeho snů. Jednou jsem se s ním setkala a prohlédla si jeho díla. Je to jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek.“

„Oni mají sny?“ vyptával se Ian mírně.

Suše jsem se usmála. „Ne tak živé jako lidé.“

„Jak ale vaši Léčitelé získávají znalosti o fyziologii nového druhu? Na naši planetu přišli připraveni. Viděl jsem, jak to začalo – viděl jsem smrtelně nemocné pacienty, jak odcházejí z nemocnice úplně v pořádku…“ Doktor svraštil čelo. Vetřelce nenáviděl jako všichni ostatní, ale na rozdíl od jiných jim i záviděl.

Nechtělo se mi odpovědět. Tou dobou už nás poslouchali všichni, a teď už nešlo o hezkou pohádku o Medvědech tesajících ledové sochy. Tohle byl příběh jejich porážky.

Doktor zachmuřeně vyčkával.

„Oni… brali vzorky,“ zamumlala jsem.

Ian se zazubil na důkaz, že rozumí. „Únosy mimozemšťany.“

Nepodívala jsem se na něho.

Doktor našpulil rty. „To zní logicky.“

Ticho v místnosti mi připomnělo mlčení, jaké jsem tu zažila poprvé.

„Odkud pochází tvoje rasa?“ zajímal se Doktor. „Nezapomněla jsi to? Chci říct, víš, jak se vyvinul váš druh?“

„Planeta Zdroj,“ přikývla jsem. „Ještě pořád tam žijeme. Tam jsem se… narodila.“

„Je to dost výjimečné,“ dodal Jamie. „Potkat někoho ze Zdroje je dost vzácnost, viď? Většina duší se tam snaží zůstat, nemám pravdu, Wando?“ Ani nečekal na odpověď. Už jsem začala litovat, že každý večer tak důkladně odpovídám na jeho otázky. „Takže když se někdo odstěhuje, stane se z něho něco jako… skoro celebrita? Nebo jako člen královský rodiny.“

Cítila jsem, jak mi zrudly tváře.

„Je to bezvadné místo,“ pokračoval Jamie. „Hodně mraků, poskládaných na sebe ze spousty pestrobarevných vrstev. Je to jediná planeta, kde duše může hodně dlouho přežít i mimo hostitele. A hostitelé na planetě Zdroj jsou fakt krásní, mají taková jako křídla a spoustu tykadel a obrovské stříbrné oči.“

Doktor seděl v předklonu, obličej zabořený do dlaní. „Pamatují si, jak se vůbec vyvinul vztah mezi hostitelem a parazitem? Jak ta kolonizace vůbec začala?“

Jamie se po mně ohlédl a pokrčil rameny.

„Takoví jsme byli odjakživa,“ odpověděla jsem zvolna, pořád ještě neochotně. „Každopádně od dob, kdy jsme začali být dost inteligentní, abychom si sebe sami uvědomovali. Objevily nás jiné rasy – Supové, jak jsme je pojmenovali, ale spíš kvůli jejich povaze než vzhledu. Oni byli…. nelaskaví. Pak jsme zjistili, že do nich můžeme vniknout stejně jako do svých původních hostitelů. A jakmile jsme je ovládli, využili jsme jejich technologii. Nejdřív jsme obsadili jejich planetu a pak je následovali na Dračí planetu a na Letní svět; nádherná místa, kde se Supové nechovali hezky. Zahájili jsme kolonizaci, protože naši hostitelé se rozmnožovali mnohem pomaleji než my a žili jen po velmi krátkou dobu. Začali jsme s průzkumem vzdálenějšího vesmíru…“

Odmlčela jsem se; náhle mi došlo, že mi do tváře hledí mnoho očí. Jen Sharon se vytrvale dívala stranou.

„Vyprávíš o tom, skoro jako bys u toho byla,“ poznamenal Ian tiše. „Jak je to dlouho, co se to odehrálo?“

„Poté, co tady žili dinosauři, ale předtím, než jste se tady objevili vy. Já osobně u toho nebyla, ale pamatuju si, co mi ze svých vzpomínek vyprávěla matka matčiny matky.“

„Jak jsi stará?“ zajímal se Ian. Dychtivě se ke mně nakláněl s pronikavým pohledem v modrých očích.

„V pozemských rocích to nevím.“

„Aspoň odhadem?“ naléhal.

„Tisíce let, možná,“ pokrčila jsem rameny. „Během doby strávené v hibernaci jsem přestala roky počítat.“

Ian se opět napřímil, ohromený.

„Páni, hodně stará!“ vydechl Jamie.

„Ovšem když se to vezme reálně, jsem mladší než ty,“ zamumlala jsem na něho. „Není mi ani rok. Pořád si připadám jako dítě.“

Koutky Jamieho úst se povytáhly nahoru. Líbila se mu představa, že je dospělejší než já.

„A jak je to s procesem stárnutí tvé vlastní rasy?“ zajímal se Doktor. „S vaší přirozenou délkou života?“

„Žádná délka nás neomezuje,“ přiznala jsem. „Dokud máme zdravého hostitele, můžeme žít navěky.“

Od stěn jeskyně se začalo odrážet tiché mumlání. Rozhněvané? Zhnusené? Těžko říct. Svitlo mi, že to nebyla moudrá odpověď. Pochopila jsem, co to pro ně znamená.

„Senzace!“ To přidušené vzteklé slůvko zaznělo od Sharon, i když se neohlédla.

Jamie mi stiskl ruku, protože z očí mi opět vyčetl touhu utéct. Tentokrát jsem dlaň jemně uvolnila.

„Už nemám hlad,“ šeptla jsem, i když moje porce chleba ležela na pultě přede mnou téměř netknutá. Seskočila jsem se sedadla a těsně podél zdi jsem prchala pryč.

Jamie se mi držel těsně v patách. Dohonil mě v sále se zahradou a podal mi zbytek mého chleba.

„Bylo to hrozně zajímavé, čestně!“ ujišťoval mě. „Myslím, že to fakt nikoho nerozhodilo.“

„Jeb k tomu Doktora navedl, viď?“

„Vyprávíš pěkné příběhy. Jakmile to ostatní zjistí, budou tě chtít poslouchat. Stejně jako já a Jeb.“

„A co když vyprávět nechci?“

Jamie svraštil čelo. „No, pak… bys to dělat neměla. Ale myslím, že vyprávět příběhy mně ti nevadí.“

„To je něco jiného. Ty mě máš rád.“ Klidně jsem mohla říct na rovinu: Ty mě nechceš zabít, ale mohlo by ho to rozrušit.

„Jen co tě lidi poznají blíž, všichni tě budou mít taky rádi. Ian a Doktor už mají.“

„Ian a Doktor mě rádi nemají, Jamie. Jsou jen morbidně zvědaví.“

„Mají.“

„Ugrrr!“ zasténala jsem. Mezitím jsme došli do své ložnice. Odstrčila jsem zástěnu a vrhla se na matraci. Jamie se mnohem pomaleji spustil vedle mě a objal si pokrčená kolena.

„Nezlob se,“ zaprosil. „Jeb to myslí dobře.“

Znovu jsem zavrčela.

„Nebude to tak hrozné.“

„Doktor se mě bude vyptávat pokaždé, když se objevím v kuchyni, že mám pravdu?“

Jamie plaše přikývl. „Nebo Ian. Nebo Jeb.“

„Nebo ty.“

„Všichni to chceme vědět.“

S povzdechem jsem se překulila na břicho. „A to si Jeb prosadí svou úplně pokaždé?“

Jamie se na okamžik zamyslel a pak přikývl. „Jo, tak nějak to bude.“

Ukousla jsem si velký kus chleba. Když jsem ho rozžvýkala a spolkla, prohlásila jsem: „Myslím, že odteď budu jíst tady.“

„Ian se tě bude zítra vyptávat, až budete spolu plít špenát. Jeb ho k tomu nenutí – on chce sám.“

„No, to je úžasné.“

„Ta jízlivost ti docela jde. Myslel jsem, že paraziti – chci říct, duše – nesnášejí negativní humor. Jen samé šťastné řečičky.“

„Jo, hochu, duše se tady učí sakra rychle.“

Jamie vyprskl smíchy a pak mě vzal za ruku. „Ale nehnusíš si to tady, viď? Nejsi utrápená, že ne?“

Z velkých čokoládových očí mu hleděly obavy.

Přitiskla jsem si jeho ruku k tváři. „Je mi dobře,“ řekla jsem a v tu chvíli to byla absolutní pravda.

26. KAPITOLA

Návrat

Výslovně jsem s tím sice nesouhlasila, ale nakonec se ze mě stala učitelka podle Jebových představ.

Moje „vyučování“ probíhalo velmi neoficiálně. Každý večer jsem po večeři odpovídala na otázky. Zjistila jsem, že pokud jsem ochotná dělat to takhle, Ian a Doktor a Jeb mě přes den nechají na pokoji, takže jsem se mohla lépe věnovat svým povinnostem. Rokovali jsme vždycky v kuchyni; při vyprávění jsem ráda pomáhala s pečením. Aspoň jsem měla záminku udělat pauzu před složitou otázkou a měla jsem na co koukat, když jsem se nechtěla těm ostatním dívat do očí. V duchu jsem to považovala za ideální kombinaci: moje slova občas mohla leckoho rozrušit, ale moje činy byly vždy pro jejich dobro.

Odmítala jsem si přiznat, že Jamie měl pravdu. Bylo jasné, že lidi mě rádi nemají. Ani nemohli; nebyla jsem jednou z nich. Jamie mě rád měl, ale byla to spíš jenom nějaká zvláštní chemická reakce, jež nesouvisela s rozumem. Rád mne měl i Jeb, ale Jeb byl blázen. Ti ostatní se na nic podobného vymlouvat nemohli.

Ne, neměli mě rádi. Ale kdykoliv jsem se rozpovídala, najednou bylo všechno jinak.

Poprvé jsem si toho všimla ráno poté, co jsem u večeře odpovídala na Doktorovy otázky. Byla jsem v temné koupací jeskyni a prala prádlo s Trudy, Lily a Jamiem.

„Prosím tě, podala bys mi to mýdlo, Wando?“ požádala Trudy po mé levé straně.

Když jsem zaslechla svoje jméno vyslovené ženským hlasem, jako bych dostala zásah elektrickým proudem. Mlčky jsem jí mýdlo podala a opláchla si štiplavost z ruky.

„Děkuju,“ dodala.

„Rádo se stalo,“ zamumlala jsem. Při poslední slabice se mi zadrhl rozčilením hlas.

O den později jsem v sále minula Lily, když jsem před večeří hledala Jamieho.

„Ahoj, Wando,“ kývla na mě.

„Ahoj, Lily,“ hlesla jsem vyschlým hrdlem.

Zanedlouho se večer už nevyptával jen Doktor a Ian. Překvapilo mě, kdo byl nejupovídanější: vyčerpaný Walter, v obličeji nezdravě šedý, se nemohl nabažit informací o Netopýrech ze Zpívajícího světa. Heath, který býval obvykle zamlklý a nechal Trudy a Geoffreye, aby všechno vyřizovali za něho, brebentil celé večery. Toho zase fascinoval Ohňový svět, i když já zrovna tohle téma nesnášela, a zasypával mě dotazy, dokud ze mě nevytáhl všechny detaily, které jsem věděla. Lily se pro změnu zajímala o mechanickou stránku věcí; vyptávala se mě na vesmírné lodě, co nás dopravovaly mezi planetami, na jejich piloty a palivo. A právě kvůli Lily jsem vysvětlovala, co jsou kryotanky, což byl předmět, který už všichni viděli, ale málokdo chápal jeho účel. Plachý Wes, jenž se většinou držel poblíž Lily, se nezajímal o jiné planety, ale právě o tuhle. Jak to vlastně funguje? Žádné peníze, žádný plat za práci – jak je možné, že společnost duší se nerozpadne? Zkusila jsem mu vysvětlit, že se to příliš neliší od jejich života v jeskyních. Vždyť oni všichni taky pracují bez peněz a o výsledky své práce se rovnoměrně a spravedlivě dělí!

„No jo,“ přerušil Wes moje argumenty a potřásl hlavou. „Ale tady to je jiné – Jeb nosí v kalhotách pistoli.“

Všichni se ohlédli po Jebovi, který zamrkal, a pak vybuchli smíchy.

Jeb se objevoval přibližně každý druhý večer. Neúčastnil se; prostě jen zamyšleně sedával vzadu v místnosti a občas se zakřenil.

S tím, že zábava všechno změní, měl samozřejmě pravdu. A kupodivu, i když jsme tady všichni měli nohy, ta situace mi připomínala život u Chaluh. Tam pro baviče měli speciální název, který znamenal něco jako Utěšitel či Léčitel nebo Pátrač. Byla jsem jedním z Vypravěčů, takže přeměna na učitele tady na Zemi nepředstavovala velkou změnu, aspoň pokud jde o povolání. A stejné to bylo i po setmění v kuchyni, kde se šířila vůně kouře a chleba, který se pekl v peci. Všichni jsme tady byli uvěznění, jako bychom měli kořeny. Moje příběhy byly něco nového, o čem se dalo přemýšlet při donekonečna se opakujících namáhavých povinnostech, kdy potkávali jen třicet pět pořád stejných tváří, kdy si vybavovali pořád stejné vzpomínky na jiné tváře, kdy důvěrnými společníky jim byly pořád stejné obavy a zoufalství. A z toho důvodu bylo na mém večerním „vyučování“ v kuchyni vždycky plno. Pouze Sharon a Maggie okázale a vytrvale chyběly.

Jako zábavná učitelka jsem o vesmíru vyprávěla asi čtyři týdny, když se život v jeskyních opět změnil.

V kuchyni bylo narváno, jako obvykle. Kromě těch dvou chyběl pouze Jeb a Doktor. Na pultě vedle mě ležel plechový tác s rolkami z tmavého těsta, jež od začátku mého vyprávění nakynuly na dvojnásobek. Už byly připravené do pece, čekaly jen, až se dopeče předchozí plech. Trudy ho každých pár minut kontrolovala, aby měla jistotu, že se nic nepálí.

Často jsem se snažila Jamieho přesvědčit, aby vyprávěl místo mě, když ty příběhy znal dobře. Ráda jsem se dívala na jeho obličej rozzářený nadšením, jak rukama kreslil obrazce ve vzduchu. Dnes večer si Heidi vyžádala další podrobnosti o Delfínech, takže jsem Jamieho požádala, ať se snaží odpovídat co nejlépe.

Kdykoliv se lidé vyptávali na naše nejnověji dobyté teritorium, čišel z nich smutek. Viděli v Delfínech sami sebe během prvního roku okupace. Heidiny tmavé oči, které neladily s ofinou jejích bíloplavých vlasů, při kladení těch otázek přetékaly soucitem.

„Připomínají spíš obrovské vážky než ryby, viď, Wando?“ Jamie se ke mně ustavičně obracel pro potvrzení svých slov, ale na mou odpověď nikdy nečekal. „Ale jsou takoví kožnatí a mívají tři, čtyři nebo i pět párů křídel, to podle jejich stáří, ano? A skrz vodu tak jako létají – je lehčí než zdejší voda, míň hustá. A mívají pět, sedm nebo devět nohou, to podle toho, jakého jsou pohlaví, viď, Wando? Mají tři různá pohlaví. Mají hodně dlouhé ruce s tuhými, silnými prsty, kterými dokážou vybudovat všechno možné. Pod vodou stavějí celá města z tvrdých rostlin, co tam rostou, podobných stromům, ale ne úplně. Ale tak pokročilí jako my nejsou, mám pravdu, Wando? Protože zatím ještě nesestavili vesmírnou loď a nevymysleli telefony. Lidi jsou vývojově dál.“

Trudy vytáhla plech s upečenými chlebovými rolkami a já se předklonila, abych do rozžhavené, čadící díry strčila další dávku vykynutého těsta. Chtělo to trochu zápolení a balancování, abych tam plech dala rovně.

Zatímco jsem se potila před ohněm, na chodbě před kuchyní jsem zaslechla nějaký rozruch, jenž se rozléhal do všech jeskynních prostor do daleka. Při té spoustě ozvěn a zkreslené akustice se daly jenom těžko odhadovat vzdálenosti.

„Héj!“ vypískl Jamie za mými zády, a když jsem se ohlédla, spatřila jsem už jen jeho zátylek, jak letěl ze dveří.

Zvedla jsem se z podřepu a udělala krok za ním, instinktivně jsem ho chtěla následovat.

„Počkej,“ zarazil mě Ian. „Však se Jamie vrátí. Vyprávěj nám ještě o Delfínech.“

Ian seděl na pultu vedle pece – já bych si tak horké místo nevybrala – takže byl dost blízko, aby na mně dosáhl a uchopil mě za zápěstí. Ruka mi samovolně ucukla před kontaktem, ale jinak jsem zůstala stát.

„Co se tam děje?“ zeptala jsem se. Ještě pořád jsem slyšela změť hlasů, z nichž nejvíc vynikal ten Jamieho, vzrušený nejvíc ze všech.

Ian pokrčil rameny. „Kdo ví? Možná že Jeb…“ Opět jen rozhodil rukama, jako by ho to nezajímalo natolik, aby se vůbec namáhal; bylo to nonšalantní, ale v očích mu číhalo napětí, které jsem nechápala.

Nepochybovala jsem však, že co nevidět se všechno dozvím, takže jsem to nechala plavat a začala vysvětlovat neuvěřitelně složité rodinné vztahy mezi Delfíny, zatímco jsem Trudy pomáhala ukládat teplý chleba do plastových zásobníků.

„Šest z devíti… řekněme, prarodičů, tradičně zůstává s larvami během prvního stadia jejich vývoje, zatímco tři rodiče se svými šesti prarodiči budují nové křídlo rodinného sídla, aby mladí měli kde bydlet, až budou pohybliví,“ objasňovala jsem a jako obvykle očima visela na chlebových rolkách, abych se nemusela dívat po obecenstvu, když jsem ode dveří zaslechla užaslé vyjeknutí. Automaticky jsem pokračovala v další větě a přitom se rozhlédla po posluchačích, abych zjistila, koho jsem pohněvala. „Zbývající tři prarodiče se pak tradičně věnují…“

Nehněval se na mě nikdo. Všechny hlavy se dívaly stejným směrem, kterým jsem hleděla i já. Zatěkala jsem pohledem přes všechny ty zátylky k temnému vchodu.

Nejdřív jsem spatřila Jamieho útlou postavu, tisknoucí se k čísi paži; k někomu špinavému od hlavy až k patě, takže skoro splýval se zdí jeskyně; k někomu tak vysokému, že to nemohl být Jeb, ostatně, Jeb koukal Jamiemu přes rameno. I na tu dálku jsem rozeznala, že Jeb mhouří oči a krčí nos, jakoby ustaraně – u Jeba něco výjimečného. A stejně dobře jsem rozeznala, že Jamie září bezvýhradnou radostí.

„A hele, tady je máme,“ zamumlal Ian po mém boku. Přes praskání plamenů jsem ho sotva slyšela.

Špinavý muž, na kterého se Jamie nepřestával věšet, udělal další krok kupředu. Jedna ruka se mu skoro podvědomě zvedla a zaťala se v pěst.

Z té špinavé postavy zazněl Jaredův hlas – bezvýrazný, skoro strojový. „Co znamená tohle, Jebe?“

Hrdlo se mi sevřelo. Zkusila jsem polknout a zjistila jsem, že to nejde. Zkusila jsem se nadechnout, ale neúspěšně. Srdce mi nepravidelně bušilo.

Jarede! Melaniin rozjásaný hlas vykřikl němým rozjařením. Nečekaně mi v hlavě zářivě ožila. Jared je doma!

„Wanda nás učí všechno o vesmíru,“ chlubil se Jamie dychtivě, protože kdovíproč přehlédl Jaredův vztek – nebo mu to možná v té radosti bylo jedno.

„Wanda?“ opakoval Jared tiše, skoro až vrčel.

V chodbě za ním se vynořily další špinavé postavy, ale já si jich všimla až ve chvíli, kdy se nenávistným mumláním připojily k jeho vzteklé poznámce.

Z úžasem zkamenělého obecenstva vyskočila plavá hlava. To Paige se vrhla kupředu. „Andy!“ vypískla a klopýtala mezi sedícími postavami, jež ji obklopovaly. Jeden ze špinavých mužů vklouzl před Jareda a zachytil ji, když málem upadla přes Wese. „Och, Andy!“ vzlykala tónem, který mi připomínal Melanii.

Paigein výbuch štěstí na okamžik změnil atmosféru. Ztichlé shromáždění začalo hlučet, někteří se zvedli. Všichni společně vítali cestovatele. Snažila jsem se rozluštit ty podivné výrazy v jejich tvářích, kdy se nutili do úsměvu a kradmo po mně jukali. Po předlouhém okamžiku – kdy čas téměř kolem mě ztuhl, přimrazil mě na místo – mi došlo že ten výraz, který jsem doposud neznala, je provinilost.

„Všechno bude v pořádku, Wando,“ šeptl mi Ian.

Vyděšeně jsme se po něm ohlédla, hledala u něho stejný pocit viny. Nenašla jsem ho, našla jsem pouze vzdorně přimhouřené živé oči, které upíral na příchozí.

„K čertu, lidi, co to znamená?“ zahulákal nový hlas.

Kyle – jenž navzdory silné vrstvě špíny byl snadno k rozeznání – se dral kolem Jareda a mířil… ke mně.

„Ty dovolíš, aby vám to vykládalo své lži? Copak jste se všichni zcvokli? Nebo to sem přivedlo Hledače? Stali se z vás všech paraziti?“

Řada hlav se zahanbeně sklopila. Jen hrstka jich dál držela bradu vzdorně vzhůru, ramena napřímená: Lily, Heath, Wes… a slaboučký Walter, zrovna on!

„Jen klid, Kyle,“ pronesl Walter svým křehkým hlasem.

Kyle ho ignoroval. Mířil umanutě přímo ke mně a oči, stejně kobaltově modré, jako měl jeho bratr, mu planuly záští. Nedokázala jsem se však na něho dívat, oči mi stále klouzaly k Jaredovi a snažily se číst v té zamazané tváři.

Melaniina láska mnou protékala jako jezero, které protrhlo hráz, a děsila mě dokonce ještě víc než rozzuřený barbar, který se ke mně rychle blížil.

Do zorného pole mi vstoupil Ian, postavil se přímo přede mě. Natáhla jsem krk do strany, abych viděla na Jareda.

„Věci se změnily, zatímco jsi byl pryč, bratře.“

Kyle se zarazil, čelist mu poklesla ohromením. „Takže sem vážně přišli Hledači, Iane?“

„Ona pro nás nepředstavuje nebezpečí.“

Kyle zaskřípal zuby a já jsem koutkem oka viděla, jak sahá pro něco do kapsy.

To konečně upoutalo mou pozornost; přikrčila jsem se, očekávala jsem zbraň. Zadrmolila jsem přiškrceným šepotem: „Nestůj mu v cestě, Iane.“

Ian na mou prosbu nereagoval. Na okamžik mě zaskočilo vědomí, jak moc se o něho bojím, jak strašně moc nechci, aby se mu něco stalo. Nebyl to ten instinktivní ochranitelský instinkt, ta do morku kostí zadřená potřeba chránit, kterou ve mně probouzel Jamie, či dokonce i Jared. Prostě jsem věděla, že Ian by neměl přijít k úhoně jen proto, že mě chce ochránit.

Kyle zvedl ruku s baterkou, kterou rozsvítil. Namířil ji na Ianův obličej, chvíli ho zkoumal. Ian před ostrým světlem neuhýbal.

„No, a co teď?“ vybuchl Kyle, když opět schoval baterku do kapsy. „Parazit nejsi. Jak tě to tedy dostalo?“

„Uklidni se a my ti to vysvětlíme.“

„Ne.“

To odmítnutí nevyštěkl Kyle, ale Jared za jeho zády. Dívala jsem se, jak se k nám Jared blíží mezi němými diváky. Celou tu dobu mu svíral dlaň Jamie, který se tvářil nechápavě. I přes masku špíny v Jaredově obličeji se mi jeho emoce četly snáz než obvykle. Dokonce ani Melanie, pořád ještě opilá štěstím z jeho návratu, nemohla ten výraz hnusu přehlédnout.

Jeb plýtval energií na nesprávné lidi. Vůbec nesešlo na tom, že Trudy a Lily se mnou mluví, že Ian se postavil mezi mě a vlastního bratra, že Sharon a Maggie proti mně nevystoupily s aktivním nepřátelstvím. Jediný, koho bylo třeba přesvědčit, byl už skálopevně rozhodnutý.

„Nemyslím, že je třeba se uklidňovat,“ procedil Jared skrz zuby. „Jebe,“ pokračoval a ani se po starci neohlédl, „dej mi tu pušku.“

Po jeho výzvě se rozhostilo tak husté ticho, že jsem přímo cítila, jak se mi bolestivě tlačí do očí.

Ze záblesku, který se mu kmitl v tváři, jsem rázem pochopila, že je konec. Věděla jsem, co teď musím udělat, a Melanie se mnou souhlasila. Co nejtišeji jsem ukročila do strany a maličko ucouvla, aby mě nekrylo Ianovo tělo. Pak jsem zavřela oči.

„Náhodou ji nemám u sebe,“ zabručel Jeb.

Škvírkou mezi spuštěnými víčky jsem sledovala, jak se Jared prudce obrátil, aby se přesvědčil, že Jeb nelže.

Pak zuřivě zafrkal, až mu hvízdlo v nozdrách. „Dobrá,“ sykl. Přiblížil se ke mně o další krok. „Ale takhle to bude trvat déle. Bylo by lidštější, kdybys ji rychle našel.“

„Prosím tě, Jarede, pojď si nejdřív promluvit!“ požádal Ian a pevně se rozkročil, protože předem věděl, jaká bude odpověď.

„Mám dojem, že řečí tady bylo ažaž!“ štěkl Jared. „Jeb tohle rozhodnutí nechal na mně a já mám jasno.“

Jeb si hlasitě odchrchlal. Jared se k němu pootočil.

„No tak?“ naléhal. „Vydal jsi prohlášení.“

„Nu, to jo, to je pravda.“

Jared se obrátil opět ke mně. „Iane, uhni mi z cesty.“

„No, tak počkej přece vteřinku,“ pokračoval důrazně Jeb. „Pokud si pamatuješ, pravidlo znělo tak, že rozhodnutí je na tom, komu náleží tělo.“

Na Jaredově čele zatepala vystouplá žíla. „A?“

„Tak se mi zdá, že tu je ještě někdo, kdo má na to stejné právo jako ty. Možná větší.“

Jared nehnutě civěl před sebe a snažil se to tvrzení strávit. Po dlouhé době pochopil a svraštil čelo. Shlédl k chlapci, jenž se ho stále ještě držel za paži.

Z Jamieho obličeje mezitím vyprchala všechna radost; zůstala jen bledost a neskrývané zděšení.

„To nemůžeš, Jarede,“ zalykal se hoch. „To neuděláš. Wanda je hodná. Je to má kamarádka. A Mel! Co Mel? Nemůžeš zabít Mel! Prosím! Musíš –“ nedořekl, zahlcený bolestí a panikou.

Opět jsem zavřela oči a snažila se z mysli si vytěsnit obraz trpícího chlapce. Musela jsem se nadlidsky přemáhat, abych se k němu nevrhla. Silou vůle jsem vypnula svaly a připomínala si, že tak bych mu v nejmenším nepomohla.

„Tak tedy,“ vykládal Jeb přehnaně bezstarostným tónem, „jak vidíš, Jamie s tebou nesouhlasí. A podle mě má do věci co mluvit stejně jako ty.“

Odpověď se neozývala tak dlouho, že jsem to nakonec nevydržela a otevřela jsem oči.

Jared zíral na Jamieho utrápenou a úzkostnou tvář s neskrývaným zděšením.

„Jak jsi to mohl dopustit, Jebe?“ zašeptal.

„O tomhle si namouduši musíme promluvit,“ prohlásil Jeb. „Tak co kdybyste si nejdřív trochu odpočinuli? Taková koupel tě na kus řeči určitě dobře naladí.“

Jared probodával starce záštiplným pohledem, v němž se mísilo ohromení i bolest ze zrady. Ten pohled jsem uměla popsat pouze lidskými příměry. César a Brutus, Ježíš a Jidáš.

To nesnesitelné napětí trvalo další předlouhou minutu a nakonec Jared setřásl Jamieho prsty z paže.

„Kyle!“ vyštěkl Jared, obrátil se a odrazoval z místnosti.

Kyle se s bratrem rozloučil pokývnutím a vyšel za Jaredem.

Za nimi následovali i ostatní špinaví členové expedice; Paige dál visela Andymu na lokti.

Většina ostatních posluchačů, vlastně všichni, kteří před Jaredem zahanbeně klopili hlavu, mlčky odešli za nimi, a v kuchyni zůstal jen Jamie, Jeb a Ian, a navíc i Trudy, Geoffrey, Heath, Lily, Wes a Walter.

Nikdo nepromluvil dřív, dokud v dálce nedozněly kroky.

„Páni!“ vydechl Ian. „To bylo o fous. Chytrý nápad, Jebe.“

„V zoufalství je člověk geniální. Ale ještě nemáme vyhráno,“ odpověděl Jeb.

„Jako bych to nevěděl! Nenechal jsi pušku válet někde na ráně, že ne?“

„Kdepak. Domyslel jsem si, že tohle se semele co nevidět.“

„Aspoň že tak.“

Jamie se třásl po celém těle; ten demonstrativní odchod mých nepřátel ho rozrušil. Ale právě přítomnost všech, které jsem směla považovat za své přátele, mi dodala sílu přistoupit až k němu. Objal mě kolem pasu a já ho rozechvělýma rukama popleskala po zádech.

„Všechno je dobré,“ lhala jsem šeptem. „Je to dobré.“ Uvědomovala jsem si, že i hlupák pozná falešný tón těch slov, a Jamie navíc žádný hlupák nebyl.

„Neublíží ti!“ sliboval mi Jamie sevřeným hrdlem, jak bojoval se slzami. „Nedovolím mu to.“

„Šššš,“ chlácholila jsem ho.

Svírala mě hrůza; cítila jsem, že rysy obličeje má ztuhlé děsem. Jared měl pravdu – jak to Jeb jenom mohl dopustit? Kdyby mě zabili hned první den po mém příchodu, ještě předtím, než mě Jamie vůbec uviděl… Nebo aspoň během toho prvního týdne, kdy mě Jared držel na samotce, než jsme se s Jamiem spřátelili… Nebo kdybych mlčela o Melanii… Ale teď bylo pozdě litovat. Pevně jsem to dítě objala.

Melanie prožívala stejné zděšení jako já. Můj nebohý chlapeček!

Já tě varovala, že je nerozum mu všechno povědět, připomněla jsem jí.

Probůh, co by s ním naše smrt provedla?

Byla by to hrůza. Byl by zoufalý a citově zraněný a zlomený…

Melanie mi skočila do řeči. Dost! Já vím, to všechno vím. Ale co s tím můžeme udělat?

Neumřít, myslím.

S Melanií jsme zvážily pravděpodobnost svého přežití a zoufaly si.

Ian pleskl Jamieho do zad; cítila jsem, jak ten jemný úder projel oběma našimi těly.

„Netrap se kvůli tomu, kamaráde,“ usmál se. „Nejsi v tom sám.“

„Jen je to zaskočilo, to je celé,“ zaslechla jsem za sebou Trudyin alt. „Ale až nám dovolí to vysvětlit, všem bude jasné, že jednáme správně.“

„Kyle to nepochopí!“ sykl Ian skoro neslyšně.

„Věděli jsme, že k tomu dojde,“ zamumlal Jeb. „Musíme to prostě nějak přetrpět. Každá bouřka pomine.“

„Možná by sis měl zajít pro pušku,“ navrhla Lily klidně. „Dnešní večer bude hodně dlouhý. Wanda může přespat s Heidi a se mnou…“

„Já bych řekl, že nejlepší bude schovat ji úplně jinde,“ nesouhlasil Ian. „Co třeba v jižních tunelech? Pohlídám ji, Jebe, pomůžeš mi s tím?“

„U mě ji hledat nebudou.“ Walterova nabídla byl pouhý šepot. Wes vyhrkl ještě dřív, než Walter promluvil. „Zůstanu s tebou, Iane. Je jich šest.“

„Ne!“ vymáčkla jsem konečně ze sevřeného hrdla. „Ne. Není to správné. Neměli byste bojovat mezi sebou. Patříte sem všichni. Patříte k sobě. Kvůli mně žádné boje nebudou!“

Odtáhla jsem si Jamieho paže od pasu, a když se bránil, přidržela jsem ho za zápěstí.

„Potřebuju jen chviličku pro sebe,“ řekla jsem mu bez ohledu na všechny ty oči, upírající se mi do tváře. „Chci být sama.“ Ohlédla jsem se k Jebovi. „A ty bys měl dostat šanci probrat se všemi tuhle záležitost bez toho, že vás uslyším. Není to správné, radit se o strategii přímo před nepřítelem.“

„No tak, takhle nemluv,“ napomenul mě Jeb.

„Dopřej mi chvilku, abych si to v klidu promyslela, Jebe.“

Ucouvla jsem od Jamieho, pustila jeho ruce. Na rameno mi dopadla dlaň a já se přikrčila.

Byl to jenom Ian. „To není dobrý nápad, že by ses tady potulovala úplně sama.“

Naklonila jsem se k němu a snažila se ztišit hlas natolik, aby Jamie nerozuměl, co říkám. „Proč ten nevyhnutelný konec odkládat? Později to bude mít složitější nebo lehčí?“

Věděla jsem, že zná odpověď na mou otázku. Proklouzla jsem pod Ianovou paží a tryskem se rozběhla k východu.

„Wando!“ křikl za mnou Jamie.

Kdosi ho chvatně umlčel. Za zády jsem neslyšela žádné kroky. Zřejmě pochopili, že nejmoudřejší bude mě pustit.

Chodba byla temná a liduprázdná. Při troše štěstí se mi ve tmě povede doběhnout k okraji sálu se zahradou, aniž by si mě někdo povšiml.

Během celé té doby, kterou jsem tu strávila, jsem ani jedinkrát nenarazila na cestu ven. Zdálo se mi, že se pořád donekonečna vracím do stejného tunelu. Vrtalo mi to hlavou i teď, když jsem se plížila nejtemnějšími kouty jeskynního komplexu. Kde asi je ten východ? A v duchu jsem přemýšlela i o tom, jestli bych dokázala odejít, i kdybych ho našla.

Nenapadal mě jediný důvod pro to, abych utekla. Nelákala mě ani venkovní poušť, ale ani setkání s Hledačkou a mým Patronem, ani můj bývalý život, jenž mi nijak zvlášť neimponoval. Všechno, na čem mi skutečně záleželo, bylo tady. Jamie. A Jared, i když ten mě nakonec zabije. Neuměla jsem si představit, že bych opustila třeba jen jednoho z nich.

A Jeba. Iana. Měla jsem teď přátele. Doktora, Trudy, Lily, Wese, Waltera, Heath. Zvláštní lidé, kteří uměli přehlédnout, co jsem zač, a viděli ve mně něco, co nechtěli zabít. Možná je k tomu vedla jen zvědavost, ale přesto byli ochotni postavit se po mém boku proti pevně semknuté rodině přeživších. Nechápavě jsem vrtěla hlavou a dlaněmi jsem nepřestala hmatat po drsné skále.

Na vzdálené straně jeskyně jsem slyšela ostatní. I kdybych nějak uměla uhodnout správný směr útěku, stejně bych nezamířila jinam než sem. Plížila jsem se tou nejčernější tmou, jakou si jen dokážete představit, a snažila se co nejvíc zrychlit.