29. KAPITOLA

Zrazená

Možná jsem měla utéct zpátky, odkud jsme přišli. Nikdo mě nenutil zůstat a poslechnout Jaredův hlas, i když studený a vzteklý. Když jsem obcházela roh směrem k modrému světlu, Melanie byla ještě dychtivější než já. Zaváhala jsem.

Ian stál jenom pár kroků přede mnou, ve střehu pro případ, že by Jared proti mně zaútočil.

Jared seděl na zemi, na jedné z matrací, na kterých jsme tu přespali s Jamiem. Vypadal stejně zmoženě jako Ian, i když oči měl v porovnání s vyčerpaně povislými rameny plné života.

„Jen klid,“ řekl Jared Ianovi. „Chci si s tím jenom promluvit. Slíbil jsem to chlapci a slib dodržím.“

„Kde je Kyle?“ naléhal Ian.

„Chrápe. Vaše ložnice se určitě celá třese.“

Ian se ani nepohnul.

„Nelžu, Iane. A nezabiju to. Jeb má pravdu, bez ohledu na to, jak je tahle pitomá situace zamotaná, Jamie má stejné právo jako já. Je totálně zblblý, a tak bych se moc divil, kdyby mi v dohledné době dovolil nějaký zásah.“

„Ne, vůbec není zblblý,“ zavrčel Ian.

Jared mávl rukou, jako by ten rozpor v termínech nebyl podstatný. „Pokud jde o mě, žádné nebezpečí tomu nehrozí.“ Vůbec poprvé se podíval přímo na mě a všiml si, jak se tisknu ke stěně, jak se mi klepou ruce. „Neublížím ti,“ řekl.

Popošla jsem o krůček dopředu.

„Nemusíš s ním mluvit, jestli sama nechceš, Wando,“ vyhrkl Ian chvatně. „To přece k tvým povinnostem nepatří. Můžeš se rozhodnout sama.“

Jared spustil víčka tak nízko, že mu oči skoro zmizely. Ianova slova ho zmátla.

„Ne,“ zašeptala jsem. „Promluvím s ním.“ Přiblížila jsem se o další krůček. Jared na mě kývl ukazovákem, jen ať jdu ještě blíž.

Šla jsem pomalu a trhaně, každý krok oddělený od toho dalšího pauzou. Zůstala jsem stát asi metr od něho; Ian se u mě držel jako stín.

„Rád bych si s tím promluvil o samotě, pokud nemáš námitky,“ požádal ho Jared.

Ian se ani nehnul. „To tedy mám.“

„Ne, Iane, budu v pořádku. Běž se prospat,“ strčila jsem ho zlehka do paže.

Ian se mi pochybovačně zahleděl do tváře. „Nepřeješ si náhodou trest smrti? Nechceš nějak ušetřit Jamieho?“ skoro zaútočil.

„Ne. Jared by v tomhle Jamiemu nelhal.“

Jared se zamračil, když jsem tak sebejistě pronesla jeho jméno.

„Prosím, Iane,“ žadonila jsem. „Chci si s ním promluvit.“

Ian se na mě dlouho a mlčky díval, nato Jareda probodl zuřivým pohledem. Pak začal štěkat, každé slovo připomínalo rozkaz.

„Jmenuje se Wanda, není žádné to. Ani se jí nedotkneš. Pokud na ní najdu jedinou modřinu, namaluju ti jich na tvém bezectném hřbetě dvojnásobek.“

Při té výhrůžce jsem sebou trhla.

Ian se prudce obrátil a odpochodoval do tmy.

Chvíli bylo ticho. Oba jsme mlčky pozorovali prázdné místo, kde předtím stál. Já se na Jareda podívala první, ale když se obrátil, aby zachytil můj pohled, oči jsem zase sklopila.

„Páni. To myslel vážně, viď?“ prohodil Jared.

Usoudila jsem, že o odpověď nestojí.

„Co kdyby ses posadila?“ zeptal se a popleskal matraci vedle sebe.

Chvíli jsem se rozmýšlela a pak se posadila ke stejné stěně, ale blíž k otvoru do díry, takže nás dělila celá matrace. Melanii se to nelíbilo, toužila být těsně u něho, cítit vůni a teplo jeho těla.

Zato já o to nestála, ale nebylo to ze strachu, že mi ublíží. Zrovna teď nevypadal rozzuřeně, spíš jen unaveně a ostražitě. Přesto jsem si sedla dál, protože jeho nenávist by mě zblízka bolela až příliš.

Jared se na mě díval s hlavou nakloněnou k rameni. Jeho pohled jsem zachytila jen na vteřinku a hned jsem se odvrátila pryč.

„Omlouvám se kvůli tomu včerejšímu večeru – myslím tvůj obličej. Neměl jsem to udělat.“

Zírala jsem na své ruce, jež jsem měla v klíně zaťaté do pěstí.

„Nemusíš se mě bát.“

Přikývla jsem, pořád s očima sklopenýma.

Zabručel: „Měl jsem dojem, že jsi řekla, že si se mnou promluvíš?“

Pokrčila jsem rameny. V té nepřátelské atmosféře jsem ztratila hlas.

Zaslechla jsem pohyb. Posunul se po matraci až ke mně – přesně, jak o tom snila Melanie. Ale pro mě to bylo příliš blízko, protože jsem nemohla přemýšlet. A třebaže právě po jeho blízkosti Melanie toužila, kdovíproč se začala chovat rozmrzele.

Co je? zeptala jsem se jí, vylekaná hloubkou její emoce.

Nelíbí se mi, že je tak blízko tebe. Nesluší se to. Vadí mi, že o to stojíš. Vůbec poprvé od našeho odchodu z civilizace na mě z Melanie zavanuly vlny nepřátelství. Byl to pro mě šok. Vůbec jsem si to nezasloužila.

„Mám jen jedinou otázku,“ vyrušil nás dvě Jared.

Pohlédla jsem mu do očí a odtáhla se – od něho a vlastně i od Melanie.

„Asi to dokážeš předem uhodnout. Jeb a Jamie se do mě naváželi celý večer…“

Čekala jsem na jeho otázku a zatím se dívala na pytel rýže, který mi v noci posloužil jako polštář. Koutkem oka jsem zahlédla jeho zvedající se ruku a přimkla se ke stěně.

„Neublížím ti,“ připomněl znovu netrpělivě a mozolnatými prsty mě vzal za bradu a pootočil mi hlavu, abych se na něho musela dívat.

Při jeho doteku mi klopýtlo srdce a náhle jsem přes slzy ani neviděla. Zamrkala jsem v naději, že je setřesu.

„Wando,“ pronesl mé jméno pomalu, možná nevědomky, protože měl naprosto nezvučný hlas. „Je Melanie stále naživu – je tvou součástí? Pověz mi pravdu.“

Melanie do mě zevnitř udeřila brutálně jak bourací koule. Snažila se dostat ven tak zběsile, až mě to fyzicky zabolelo, ostrý hrot migrény.

Přestaň! Copak to nevidíš?

Bylo mi to předem jasné ze stisku jeho úst, z temných linií pod jeho očima. Bylo úplně jedno, co řeknu já nebo ona.

Už teď mě považuje za lhářku! okřikla jsem ji. Pravda ho nezajímá, hledá jen důkazy, nějaký způsob, jak mě obvinit ze lži, dokázat Jebovi a Jamiemu, že jsem Hledačka, aby mu dovolili mě zabít.

Melanie mi odmítla odpovědět i potvrdit, že mi věří. Umlčela jsem ji jen s námahou.

Jared sledoval, jak se mi na čele perlí pot, tušil, že po zádech mi přejíždí mráz. Pořád mě držel za bradu a nedovolil, abych si skryla obličej.

Jarede, miluju tě! snažila se vykřiknout. Jsem tady!

I když rty jsem ani nepohnula, stejně mě udivilo, že ta slova mi nevyčte aspoň z očí.

Čas zvolna ubíhal a Jared trpělivě čekal na odpověď. Byla to trýzeň, hledět mu do očí, vidět ten odpor. A jako by to nestačilo, zevnitř mě drásal Melaniin hněv. Její žárlivost se vzedmula do hořké záplavy, jež mi protékala celým tělem a po sobě nechávala špinavý kal.

Čas ubíhal a slzy mi tlačily do očí, až nakonec přetekly a po tvářích zvolna stekly Jaredovi do dlaně. Nehnul ani brvou.

Nakonec jsem to už nevydržela. Zavřela jsem oči a prudce sklopila hlavu. Neublížil mi, ruka mu klesla do klína.

Zdrceně si povzdechl.

Čekala jsem, že odejde. Opět jsem se zadívala na vlastní ruce a čekala, kdy konečně zůstanu o samotě. Buchot mého srdce odpočítával vteřiny. Nehnul se. Nehnula jsem se. Seděl vedle mě jako vytesaný z kamene. To nehybné mlčení se k němu hodilo. Hodilo se k jeho novému, strohému výrazu, ke studenému lesku v očích.

Melanie přemýšlela o tom novém Jaredovi, porovnávala ho s mužem, jakým býval dřív. Připomněla nám jeden z mnoha dní na útěku…

„Grrrrr!“ vztekají se Jared i Jamie jednohlasně.

Jared si hoví na kožené pohovce a Jamie se rozvaluje na koberci před ním. Na širokoúhlé obrazovce sledují basketbalový zápas. Paraziti, kteří v tom domě žijí, ráno odešli do zaměstnání, a my už stačili naplnit džíp vším, co jsme tam jenom objevili. A teď můžeme hezkých pár hodin odpočívat, než bude nutné zmizet.

Na obrazovce se dva hráči zdvořile dohadují u postranní čáry. Kamera je tak blízko, že slyšíme, co říkají.

„Jsem přesvědčený, že míče jsem se dotkl poslední – je tvůj.“

„Tím si nejsem tak jistý. Nerad bych získal nefér výhodu. Radši si prohlédneme záznam.“

Hráči si potřásají pravicí, navzájem se poplácají po ramenou.

„To je k smíchu,“ brblá Jared.

„Nedá se na to koukat,“ souhlasí Jamie, jenž dokonale imituje jeho tón. Každým dnem mu je podobnější, protože i tím vzdává čest svému hrdinskému idolu. „Nejde něco jiného?“

Jared přejede přes několik kanálů, až najde přenos z olympiády, jež se koná na Haiti. Pokud můžeme soudit, paraziti z toho jsou nadšením bez sebe. Na většině domů visí olympijské vlajky. A medaili dostane každý ze soutěžících. Ubohé.

Běh na sto metrů moc pokazit nemohou. Problém mají při soubojích tělo na tělo, kdy se neumí vybičovat k velkému výkonu, asi z ohleduplnosti. Zato při běhu v oddělených dráhách to vypadá jinak.

„Mel, pojď se trochu pobavit!“ houkne na mě Jared.

Ze zvyku postávám u zadních dveří. Ne z nervozity, ne ze strachu. Prostě jen starý zlozvyk, nic víc.

Popojdu k Jaredovi. Stáhne si mě na klín a něžně se mi bradou opře o hlavu.

„Sedí se ti pohodlně?“ zeptá se.

„Jo,“ přikývnu, protože to znamená báječné pohodlí. Tady, v domě našich vetřelců.

Tatínek říkával spoustu vtípků – například někdy mluvil i vlastním jazykem. Kočkoptačí bidýlko, čokoládová konvice, krabicové dobroty, všetečka slídilská, a že babičku něco vytáčí jak přadeno pletací vlny. A jedním z jeho oblíbených rčení bylo bezpečný jako domov.

Když mě učil jezdit na kole, uklidňoval mou ustaranou maminku: „Jen klid, Lindo, v téhle ulici je bezpečno jako doma.“ A podobně chlácholil Jamieho před spaním. „Tady je bezpečno jako doma, synáčku, na kilometry daleko nepotkáš jedinou příšeru.“

Ale pak se svět přes noc změnil na odpudivou noční můru a z tatínkových frází se stal černý humor. Domy teď jsou to nejnebezpečnější místo, jaké jsme znali.

Skrýváme se v houštinách ježatých borovic, sledujeme auta odjíždějící od domů, jež stojí dál od ostatní zástavby, a rozhodujeme se, zda risknout loupež zásob, nebo zda jde příliš o kejhák. „Myslíš, že paraziti budou pryč dlouho?“ „To určitě ne – tady je bezpečno jak v domě. Padáme odtud.“

Ale teď si můžeme hovět a sledovat televizi jako před pěti lety, kdy maminka s tatínkem byli v sousedním pokoji, a já s Jamiem už nemusela přespávat v úkrytu betonového potrubí a ve společnosti krys, zatímco ti zloději těl s rozsvícenými baterkami pátrali po zlodějích, co je okradli o pytlík suchých fazolí a misku vychladlých špaget.

Vím, že i kdybychom s Jamiem takhle přežívali dvacet let, nikdy bychom nenašli ten pocit domova, bezpečí. A ještě víc než bezpečí – štěstí. Bezpečí a štěstí, to jsou dvě emoce, o kterých jsem už nikdy nedoufala, že je zažiju.

A Jared v nás ty pocity vzbudil už jenom tím, že je Jared.

Vdechuji vůni jeho kůže a cítím teplo jeho těla pod sebou.

Jared do všeho vnáší pocit bezpečí, a navíc i štěstí. Dokonce i do domů.

Pořád ještě se u něho cítím bezpečná, uvědomila si Melanie. Paži měl jenom centimetr od té mé a hřál. I když ani netuší, že tu jsem.

Já se bezpečně necítila. Láska k Jaredovi ve mně budila pocit největšího nebezpečí, jaké jsem kdy poznala.

Zkusila jsem si představit, zda bychom s Melanií milovaly Jareda i v případě, že by odjakživa byl takový jako teď, a ne ten usměvavý Jared z našich vzpomínek, jenž přišel k Melanii s náručí plnou naděje a zázraků. Hledala by ho, kdyby odjakživa byl takhle krutý a cynický? Kdyby po ztrátě dobrosrdečného otce a starších rozjařených bratrů byl zlomený stejně, jako když později přišel o Melanii?

Ale jistě. Mel vůbec nepochybovala. Jareda bych milovala, ať by byl jakýkoliv. A dokonce i takovýhle patří mně a ke mně.

Platilo totéž i pro mě? Milovala bych ho dnes, kdyby v jejích vzpomínkách byl právě takový?

Z myšlenek mě vyrušil právě Jared. Náhle se rozpovídal, jako by navazoval na nějaký předchozí rozhovor.

„Takže se ti Jeba a Jamieho povedlo přesvědčit, že je možné udržet si vědomí sebe sama i po… polapení. Oba věří, že v tobě pořád ještě žije Melanie.“

Zlehka mi pěstí ťukl do hlavy a já polekaně uhnula. Spustil ruku.

„James věří, že si s Mel povídá.“ Zvedl oči ke stropu. „Není fér si s tím chlapcem tak zahrávat; bohužel, tobě nějaká etika nejspíš nic neříká.“

Ovinula jsem si paže kolem ramen.

„Ale Jeb má zřejmě pravdu v tom, že nejvíc mě užírá záhada, o co ti jde? Hledači nepátrali po nás, neměli dokonce ani podezření že existujeme. Podle všeho hledali výhradně tebe, ne nás. Všechno nasvědčuje tomu, že neměli ponětí, co máš za lubem. Že bys něco podnikala na vlastní pěst? Něco tajného? Nebo…“

Když takhle hloupě spekuloval, bylo snazší ho ignorovat než argumentovat. Civěla jsem si na kolena, špinavá a pokrytá černofialovými modřinami.

„Možná mají pravdu – myslím, že je lepší tě nezabít.“

Nečekaně mi prsty přejel po paži, na níž mi z jeho slov naskočila husí kůže. Hlas mu změkl. „Nikdo ti už neublíží; tedy, dokud nezačneš dělat problémy…“ Pokrčil rameny. „Možná by to bylo špatné, i když to vypadá zvráceně. Ale nejspíš se to nedá nijak ospravedlnit… snad jenom tím chlapcem…“

Prudce jsem zvedla hlavu. Probodával mě očima ostrýma jak hroty vrtáku. Okamžitě jsem sklopila oči zpět ke kolenům.

„Děsí mě, jak k tobě přilnul,“ zahučel Jared. „Asi jsem ho tu neměl nechávat, ovšem, těžko mě mohlo napadnout… Hlavně nevím, co s tím teď podniknout. Pořád věří, že Mel v tobě žije. Jak asi zareaguje, až…“

Všimla jsem si, že řekl až, ne kdyby. Bez ohledu na to, co sliboval, sám nevěřil, že přežiju delší dobu.

„Ale dost se divím, že sis získala Jeba,“ změnil téma. „Je to mazaný starý lišák, lháře prokoukne raz dva. Tedy, prozatím to uměl.“

Chvíli přemýšlel mlčky.

„S tebou si jeden moc nepopovídá, co?“

Další dlouhé ticho.

A pak náhle překotně vychrlil: „Pořád mě žere, co když mají pravdu? Jak se o tom mám, k čertu, přesvědčit? Hnusí se mi, že všechna jejich tvrzení dávají smysl. Přece musí existovat nějaké jiné vysvětlení, ne?“

Melanie se opět pokusila promluvit, ale už tolik nebojovala, předem počítala s neúspěchem. Já dál mlčela.

Jared se odvrátil od stěny, otočil se tváří ke mně. Sledovala jsem ho koutkem oka.

„Proč jsi tady?“ zeptal se šeptem.

Na okamžik jsem na něho zpříma pohlédla. V tváři měl laskavý, otevřený výraz, skoro stejný, jaký si pamatovala Melanie. Musela jsem se ovládat, abych po něm nevztáhla paže. Toužila jsem se ho dotýkat. Já po tom toužila a Melanii se to vůbec nezamlouvalo.

Když to nedovolíš mně, tak laskavě nech ruce v klidu, jo? zasyčela.

Snažím se. Promiň. Vážně mě to mrzelo. Nechtěla jsem jí ublížit. Obě jsme trpěly, i když každá jinak. Těžko rozhodnout, která z nás na tom byla hůř.

Jared zvědavě sledoval, jak mi vlhnou oči.

„Proč?“ zeptal se tiše. „Víš, Jeb má takovou šílenou představu, že jsi přišla kvůli mně a Jamiemu. Uznej sama, že se zbláznil.“

Pootevřela jsem ústa, ale honem jsem se hryzla do rtu.

Jared se předklonil a uchopil mou tvář do dlaní. Zavřela jsem oči.

„Neprozradíš mi to?“

Hlava se mi prudce zavrtěla. Nebyla jsem si jistá, kdo s ní pohybuje. Říkám snad já, že nechci, nebo říká Melanie, že nemůže?

Sevřel mi bradu silněji; otevřela oči a zjistila, že jeho obličej dělí od toho mého pouze pár centimetrů. Srdce mi poskočilo a žaludek se mi sevřel a plíce mě přestaly poslouchat.

Vyčetla jsem mu ten úmysl z očí. Přesně jsem věděla, jak budou chutnat jeho rty. A přesto, když se mi ústy přitiskl na ústa, byl to pro mě šok.

Myslím, že původně stál jen o jemný dotek, ale sotva k němu došlo, rázem bylo všechno jinak. Náhle na mě zaútočil tvrdými, drsnými rty, tiskl si mou hlavu k sobě tak zběsile, že i moje ústa náhle našla dosud nepovědomý rytmus, nepoznanou vášeň. Bylo to tak silné, až se mě zmocnila závrať.

Tělo se mi vymklo kontrole. Už jsem nebyla Melanie, byla jsem jen touha, zběsilý dech, vášnivé zalykání.

Prsty jsem mu vjela do vlasů. Chtěla jsem se v nich utopit, ovinout si je kolem levé ruky.

Ale moje pravá ruka byla rychlejší. Ta ruka, kterou ovládla Melanie.

Pěstí mu zasadila ránu do čelisti, s hlasitým cvaknutím mu odrazila obličej od mého. Tvrdě a zuřivě, se zvučným lupnutím.

Rána nebyla dost silná, aby ho ode mě odtrhla, ale odtáhl se hned v tom okamžiku, kdy se naše rty oddálily o pouhý milimetr, a upřel zděšený pohled na můj zděšený výraz v obličeji.

Podívala jsem se na svou zaťatou pěst. Odpuzovala mě jako štír. Zalkla jsem se, jako bych potlačovala dávení. Honem jsem se levou rukou popadla za pravé zápěstí, abych Melanii další projev násilí zarazila.

Vzhlédla jsem k Jaredovi. Třeštil oči na pěst, kterou jsem věznila, a jeho zděšení náhle vystřídal úžas. Z obličeje jsem mu snadno vyčetla myšlenky.

Ne, tohle nečekal. A přitom měl jisté představy, o tom nebylo sporu. Tohle byl test. Test, kterým si chtěl cosi ověřit. Test, o jehož výsledku byl stoprocentně přesvědčený předem. Ale teď žasl.

Prošla jsem testem, nebo jsem selhala?

Bolest v hrudi pro mě nepředstavovala žádné překvapení. Už jsem věděla, že zlomené srdce není jen obrazné vyjádření.

Kdykoliv jsem se ocitla v situaci, jež byla řešitelná buď bojem, nebo útěkem, vždycky jsem zatím volila útěk, ale od temného východu chodby mě odděloval Jared. Bez váhání jsem se otočila a vrhla se do kobky plné krabic.

Krabice se pod mou vahou drtivě, chrastivě bortily a hrnuly se ke stěnám. Vykopla jsem, abych aspoň některou z nich dostala mezi nás jako chabou hradbu. Zavrčel a mně se hrdlo sevřelo dusivým zoufalstvím. Nechtěla jsem mu ubližovat, nechtěla jsem ho udeřit. Chtěla jsem jenom utéct.

Neslyšela jsem ani vlastní hlasité vzlykání, dokud jsem mezi těmi chrastícími krabicemi neznehybněla. V nastalém tichu jsem zaslechla chraplavé steny děsu. Bylo to ponižující.

Ponižující, zahanbující. Zhrozila jsem se sama sebe, touhy po násilí, kterou jsem si nechala zaplavit tělo, ať vědomě, či ne, ale vzlykala jsem z jiného důvodu. Vzlykala jsem, protože to byl pouze test, a já – to hloupé, hloupé, hloupé, přecitlivělé stvoření – jsem si přála, aby to byla skutečnost.

Melanie se uvnitř mě svíjela utrpením, ale vyznat se v té dvojité bolesti bylo nad mé síly. Měla jsem pocit, že umírám, protože to nebylo doopravdy; a jí bylo na umření zase proto, že ona to cítila až příliš skutečně. I když toho už dávno ztratila tolik, zradu ještě neochutnala. Když její otec přivedl Hledače ke svým dětem, věděla, že to nebyl on. Necítila se zrazeně, cítila jenom žal. Její tatínek byl mrtvý. Ale Jared žil a byl sám sebou.

Nikdo tě nezradil, ty hloupá, okřikla jsem ji. Chtěla jsem, aby se přestala trápit. Bylo to příliš těžké břemeno, další porce utrpení. Jako by nestačila ta moje.

Ale jak je to možné? běsnila, ani mě neposlouchala.

Obě jsme nezvladatelně vzlykaly.

Z narůstající hysterie nás vytrhlo jediné slovo.

Od průlezu do kobky se otázal Jaredův tichý, chlaplavý hlas, nejistý a podivně dětský: „Mel?“

30. KAPITOLA

Posun

„Mel?“ zeptal se znovu a z tónu mu čišela naděje, i když se ji snažil zamaskovat.

V doznívajícím šoku se mi dech zadrhl dalším vzlykem.

„Ty přece víš, že to bylo pro tebe, Mel. Ty to víš. Ne pro – to. Ty víš, že to jsem nelíbal.“

Unikl mi další, hlasitější vzlyk, sten. Proč nemůžu přestat? Zkusila jsem zatajit dech.

„Pokud tam skutečně jsi, Mel…,“ odmlčel se.

Melanie kvůli tomu „pokud“ zuřila. Z plic mi explodovalo další škytnutí a já lapla po dechu.

„Miluju tě,“ svěřoval se Jared. „I kdybys tam nebyla, i kdybys mě neslyšela, stejně tě miluju.“

Opět jsem zatajila dech a skousla si ret až do krve. Ani fyzická bolest mi ale příliš nepomohla.

Na chodbě před kobkou bylo ticho, a teď, když jsem nedýchala, absolutní ticho vládlo i uvnitř. Napínala jsem sluch tak usilovně, jako bych jiný ze smyslů ani neměla. Vypnula jsem i myšlení. Všude vládlo ticho.

Ležela jsem zkroucená v naprosto nemožné poloze. Hlavu jsem měla dole, pravou tváří jsem se tiskla k drsné kamenné podlaze, mezi lopatky mě dloubal jeden roh pomačkané krabice, ležela jsem zpola na boku. Zato dolní část těla jsem měla pokroucenou do opačné strany. Cítila jsem, jak mi ke starým modřinám naskakují nové, z otlaků od ostrých hran krabic. Jamiemu a Ianovi budu muset vysvětlit, že jsem si všechny ty podlitiny způsobila sama, ale co jim mám napovídat? Přece nemůžu říct, že Jared mě zkusmo políbil, že dal téhle laboratorní kryse elektrický šok, aby se přesvědčil o její reakci?

A jak dlouho takhle musím vydržet? Nechtěla jsem způsobit sebemenší zvuk, ale páteř jsem měla zkroucenou k prasknutí. Bolest byla stále nesnesitelnější. I to ticho mi lezlo na mozek. V hrdle mi začal postupně narůstat drásavý vzlyk.

Melanie se o moje trápení nestarala, tiše se topila ve vlastní bolesti a vzteku. Jared ji oslovil, konečně rozpoznal její přítomnost. Vyznal jí lásku. Ale – políbil mě. Sama sebe přesvědčovala, že se kvůli tomu nemá trápit, hledala si pro to všechny logické důvody, ale bez úspěchu. Slyšela jsem její myšlenky, ale tentokrát je nesměřovala na mě, patřily jen jí. Nemluvila se mnou, malicherně uražená jako studentka. Zkrátka mě vysklila.

Naštvala mě tím, i když jsem jí jinak nic nemívala za zlé. Ano, ze začátku jsem se na ni hněvala a chtěla si ji vymazat z mysli, ale teď jsem se zrazeně cítila i já. Nijak jsem přece nezavinila, co se stalo. Bylo nelogické, aby to vyčítala mně. Nemohla jsem za to, že jsem se zamilovala vinou vzpomínek, které mi přímo vnutila. Já si dělala těžkou hlavu kvůli jejímu trápení, ale ona na to moje kašlala. Užívala si ho. Zlomyslná lidská bytost.

V tom šíleném tichu mi po tvářích už zase tekly slzy. Její nenávist mi užírala mysl.

A náhle se ta bolest v překroucené páteři nedala už dál snášet. Jako by dopadla poslední kapka.

„Uch,“ vyhekla jsem, odrazila se od kamene i papírových krabic a začala couvat.

Už mi bylo jedno, jestli dělám hluk, chtěla jsem zkrátka ven. V duchu jsem si přísahala, že do téhle díry už živá nevlezu. Doslova.

Vylézt z kobky bylo těžší než udělat do ní šipku po hlavě. Kroutila jsem se jako červ, ale bylo to spíš horší, skončila jsem zkroucená jako preclík. Znovu jsme se rozplakala, tentokrát jako vyděšené dítě, že už se z té pasti nikdy nedostanu.

Melanie si povzdechla. Zahákni chodidlo o okraj díry a vytáhni se ven, poradila mi.

Ignorovala jsem ji, snažila jsem se vysoukat kolem ostrého skalního výstupku, který mě bodal do žeber.

Neurážej se, zahuhlala.

Jo, od tebe to sedí.

Já vím. Zaváhala, ale pak ustoupila. No dobře, promiň. Hele, jsem člověk. Občas je těžké zůstat fér. Neumíme vždycky cítit nebo udělat správnou věc. Pořád ještě trochu trucovala, ale pokoušela se odpustit a zapomenout, že jsem se právě líbala s její životní láskou – přinejmenším tak to ona brala.

Zahákla jsem se chodidlem o okraj díry a zabrala. Kolenem jsem se dotkla podlahy a využila jsem ho jako páku, abych o kus couvla. Pak jsem manévr zopakovala. Už to bylo snazší. Nakonec jsem se podlahy dotkla i rukama a vysoukala se z kobky celá, až na matraci. Chvíli jsem vyčerpaně ležela obličejem dolů a lapala po dechu. Byla jsem si jistá, že Jared už dávno odešel. Oddechovala jsem a sbírala síly zvednout hlavu.

Byla jsem sama. Snažila jsem se potlačit úlevu a taky zklamání. Bylo přece lepší být o samotě. Necítila jsem se tolik poníženě.

Schoulila jsem se na rohoži, zaryla obličej do zaprášených vláken. Drtivá bolest z Jaredova odmítnutí mě vyčerpala. Snažila jsem se myslet na něco jiného, abych zaplašila štiplavé slzy. Na cokoliv jiného než na Jaredův zhrozený obličej, když se ode mě odtrhl…

Co teď asi dělá Jamie? Ví vůbec, že jsem tady, nebo mě hledá? Ian bude určitě hodně dlouho spát, byl úděsně vyčerpaný. A co Kyle, ten se probudí brzy? A vydá se mě hledat? A co Jeb? Neviděla jsem ho celý den. A Doktor se vážně zpil do němoty? To mi k němu nesedělo…

Nakonec mě zvolna probudil vlastní kručící žaludek. Pár minut jsem ležela bez hnutí, abych se zorientovala. Je den nebo noc? Jak dlouho jsem spala?

Ale hlad se nedal vydržet, proto jsem se překulila na všechny čtyři. Podle té vyhládlosti jsem jedno dvě jídla zaspala.

Napadlo mě, že si vezmu něco ze zásob v kobce; koneckonců, už jsem tam toho rozmačkala víc, než bych snědla. Ale pak bych se cítila ještě provinileji. Kdepak, radši ukořistím pár chlebových rolek v kuchyni.

Ke všem křivdám a bolesti se mi přidala ještě křivdička z toho, že celou tu dobu za mnou nikdo nepřišel; ale na druhou stranu, proč by to dělali? Proto se mi trochu ulevilo a utěšilo mě, když jsem u vchodu do zahradního sálu našla Jamieho, jak sedí obličejem obrácený do chodby a jednoznačně čeká na mě.

Oběma se nám rozzářily oči. Vydrápal se hned do stoje, šťastný jak malé dítě.

„Jsi v pořádku!“ vyjekl a já litovala, že to není pravda. Začal brebentit: „Ne snad, že bych Jareda považoval za lháře, ale řekl nám, že asi chceš zůstat na chvíli sama, a Jeb mi za tebou zakázal jít a poručil, ať sedím tady, kde vidí, že jsem se za tebou tajně neodplížil. Víš, já si myslel, že se ti nic nestalo, ale jistotu člověk nikdy nemá, chápeš?“

„Vážně mi nic není,“ potvrdila jsem, ale přitom rozpřáhla náruč, protože jsem toužila po útěše. Objal mě kolem pasu a já s údivem zjistila, že mi může hlavu položit na rameno, jak vyrostl.

„Máš červené oči,“ zašeptal. „Choval se hnusně?“

„Nechoval.“ Vždyť lidé se k laboratorním krysám nechovají krutě naschvál; prostě jen potřebují získat informace.

„Nevím, co všechno jsi mu vysvětlila, ale asi nám konečně uvěřil. Myslím, o Mel. Co na to říká ona?“

„Má z toho radost.“

Blaženě přikývl. „A ty?“

Zaváhala jsem, pátrala po pravdivé odpovědi. „Říkat pravdu je pro mě snazší než ji tajit.“

I tenhle úhybný manévr mu jako vysvětlení zřejmě stačil.

Světlo v zahradě za jeho zády rudlo a pohasínalo. V poušti zapadalo slunce.

„Mám hlad,“ svěřila jsem se a odtáhla se od chlapce.

„To jsem čekal, proto jsem ti schoval něco dobrého.“

Povzdechla jsem si. „Chleba mi stačí.“

„Nech toho, Wando, Ian taky říká, že to s tím sebeobětováním přeháníš. Myslím, že má pravdu,“ dodal Jamie. „I kdybychom tě všichni chtěli tady, nebudeš sem patřit, dokud se tak nerozhodneš sama.“

„Patřit sem nemůžu nikdy. A nikdo tu o mě nestojí, Jamie.“

„Já jo.“

Nepřela jsem se s ním, ale mýlil se. Sám pořádně nevěděl, co chce a říká. Ve skutečnosti chtěl pouze Melanii, ale neuměl nás odlišit.

Trudy a Heidi pekly v kuchyni rolky a střídavě ukusovaly ze zářivě zeleného šťavnatého jablka.

„Ráda tě vidím, Wando!“ přivítala mě Trudy upřímně, s dlaní přes ústa, která měla plná jablka. Heidi jen kývla, zrovna kousala do dužniny. Jamie do mě šťouchl, aby mi připomněl, že je to tak, že lidi o mě stojí. Zájem si pletl s obyčejnou zdvořilostí.

„Schovali jste jí večeři?“ vyhrkl dychtivě.

„Jistě,“ usmála se Trudy, shýbla se a od okraje pece vytáhla plechový tác. „Nechala jsem to v teple. Asi už to bude trochu gumové, ale pořád je to lepší pochutnání než obvykle.“

Na plechu ležel pořádně velký kus červeného masa. V ústech se mi začaly sbíhat sliny, ale stejně jsem nemohla jídlo přijmout jenom tak.

„Je toho moc.“

„Všechny potraviny, co nejsou trvanlivé, musíme sníst první den,“ smál se Jamie. „Každý se cpe, až ho bolí břicho – to je tradice.“

„Potřebuješ proteiny,“ přisadila si Trudy. „Na nouzových dávkách jsme byli až příliš dlouho. Divím se, že to někdo neodnesl zdravím.“

Jedla jsem tedy své proteiny a Jamie mě přitom hlídal jako ostříž, aby každé sousto z podnosu skutečně doputovalo do mého žaludku. Snědla jsem všechno, aby měl radost, i když bylo jasné, že mě pak bude bolet žaludek.

Než jsem skončila, kuchyň se začínala plnit lidmi. Někteří drželi jablko a dělili se o něj ještě s někým. Zvědavě se ohlíželi po mé odřené tváři.

„Co tady všichni chtějí?“ špitla jsem Jamiemu. Venku se mezitím setmělo, doba večeře minula už dávno.

Jamie na mě udiveně zůstal zírat. „Přece poslechnout tvou přednášku.“ Z toho jeho hlasu jsem vyčetla dodatek: Co jiného?

„Utahuješ si ze mě?“

„Říkal jsem ti, že se nic nezměnilo.“

Rozhlédla jsem se po úzké jeskyni. Nebyli tu všichni; chyběl Doktor a všichni muži, kteří se vrátili z lovu, a proto nepřišla ani Paige. Ani Jeb a Ian a Walter. Chyběla ještě hrstka dalších: Travis, Carol, Ruth Ann. Přesto se jich shromáždilo víc, než bych věřila, zvlášť když dnešek byl tak výjimečný den.

„Mohli bychom se vrátit k těm Delfínům, kde jsme předtím přestali?“ požádal Wes a vytrhl mě z rozhlížení se kolem. Uvědomila jsem si, že vykopnout míč se dnes rozhodl on a že hlavním důvodem pro to nebyl pouze zájem o příbuzné civilizace na jiné planetě.

Všichni se po mně vyčkávavě ohlédli. Skutečně, všechno zůstalo víceméně ve starých kolejích.

Od Heidi jsem vzala plech s chleby a strčila ho do pece. Mluvit jsem začala otočená zády k obecenstvu.

„Tak… echm… tedy… třetí soubor prarodičů… Je tradicí, že slouží komunitě, jak to označují oni. Na Zemi by se řeklo, že živí rodinu. Jsou to ti, kdo odchází z domova a shání potravu. Většinou jsou farmáři. Pěstují něco jako rostliny a sbírají jejich mléčnou šťávu…“

A život šel dál.

Jamie se mi snažil to spaní v chodbě se zásobami vymluvit, ale příliš srdce do toho nevkládal. Jiné místo pro mě zkrátka nebylo. Samozřejmě si tvrdohlavě prosadil, že tam bude spát se mnou. Jaredovi se to určitě nelíbilo, ale nemohla jsem si to ověřit, protože jsem se s ním od toho večera nepotkala.

Když teď bylo šest mužů z výpravy zpátky, zase to pro mě bylo stejně trapné a těžké, jako když mě Jeb zařadil do komunity poprvé. Nepřátelské pohledy, vzteklé mlčení. Ale pro ně to bylo těžší než pro mě – já byla zvyklá. Navíc nebyli zvyklí na způsob, jakým se ke mně chovali ti ostatní; třeba když mi Lily při sklizni kukuřice poděkovala úsměvem za donesený koš, Andymu málem vypadly oči z důlků. Nebo když jsme s Trudy a Heidi stály frontu před koupací jeskyní a Heidi mi začala pročesávat vlasy. Rostly, už se mi začínaly vlnit kolem uší a já si je chystala znovu ošmikat nakrátko. Heidi mi pomáhala vybrat účes, přehazovala jejich prameny ze strany na stranu. Brandt a Aaron – Aaron byl nejstarší z účastníků loupežné výpravy a před jeho odchodem jsem se s ním vůbec nesetkala – nás při tom zastihli. Trudy se zrovna smála nějaké hloupé kreaci, kterou mi Heidi vytvářela na hlavě, a oba muži skoro zezelenali a minuli nás mlčky.

Samozřejmě že tohle nebylo nic proti Kyleovi, jenž se po jeskyních toulal s vražedným výrazem v obličeji. Zřejmě dostal rozkaz nevšímat si mě, ale okázale dával najevo, že mu to je proti srsti. Naštěstí jsem se s ním nikdy nepotkala o samotě, ale nikdy mi neušlo, jak cení zuřivě zuby a zatíná pěsti. Plnou vahou na mě dolehla panika z prvních týdnů mého pobytu v jeskyních. Možná bych se zase začala skrývat a vyhýbat se společným prostorám, ale hned druhý večer mou pozornost upoutalo něco důležitějšího než Kyleovy vražedné pohledy.

Kuchyně se opět zaplnila, ale nevěděla jsem, jak moc se o to zasloužil zájem o mé příběhy či zájem o čokoládové tyčinky, které tam rozdával Jeb. Tu svou jsem odmítla a Jamiemu se vymluvila, že přece nemůžu mluvit s plnou pusou; přesto jsem tušila, že to tvrdohlavé dítě pro mě čokoládu schovalo. Ian seděl na svém obvyklém rozpáleném sedadle vedle pece a Andy – s číhavým pohledem – po Paigeině boku. Kromě něho tu z výpravy už nebyl nikdo, samozřejmě ani Jared. Doktor opět chyběl a mě by zajímalo, jestli je pořád ještě opilý nebo vyspává kocovinu. A chyběl i Walter.

Dnes večer mi první otázku položil Geoffrey, Trudyin manžel. Měla jsem radost, že se přidal k lidem, kteří mě tolerovali, i když jsem to zkoušela nedat najevo. Bohužel, odpověď na jeho otázky jsem neznala. Vyptával se na stejné věci jako Doktor.

„O Léčitelství toho vlastně moc nevím,“ přiznala jsem. „Po… po příchodu sem jsem žádného Léčitele nikdy nevyhledala. Nebyla jsem nemocná. Jistá si jsem pouze tím, že by nevybrali planetu, na které by nedokázali dokonale opravovat hostitelská těla. Není nic, co by nedokázali zahojit, od řezné rány či zlomené kosti až po nemoc. V současnosti se umírá pouze stářím. Každé zdravé lidské tělo zvládne fungovat jen po jistou dobu. Aha, a ještě tu jsou nehody, ale k těm často nedochází. My duše jsme opatrné.“

„Střet s ozbrojenými lidmi není žádná nehoda,“ zahučel hlas, který jsem si neuměla zařadit.

„To je pravda,“ souhlasila jsem.

„Takže nevíš, čím ty všechny nemoci léčí?“ naléhal Geoffrey. „Z čeho se skládají jejich léky?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Je mi líto. V dobách, kdy jsem měla k těm informacím přístup, mě to nezajímalo. Asi jsem to brala jako naprostou samozřejmost. Na každé planetě, kterou jsme zabydlili, jsme dobré zdraví považovali za samozřejmost.“

Geoffrey měl tváře červenější než obvykle a se vztekle stisknutými rty civěl do podlahy. Propána, čím jsem ho mohla urazit?

Heath, jež seděla vedle Geoffreyho, mu zlehka pohladila paži. V kuchyni na okamžik zavládlo ticho.

„No… a k těm Supům…“ vzal si slovo Ian – znělo to křečovitě, záměrně měnil téma. „Nevím, jestli jsem z vyprávění něco nepropásl, ale vysvětlila jsi někdy, jak to je s jejich nepřátelskou povahou?“

Ne, to jsem skutečně nevysvětlila, ale podle mě se o ten problém on sám ani nezajímal. Zkrátka a dobře, tohle byla první otázka, která ho napadla.

Moje přednáška skončila dřív než obvykle. Otázky se líhly pomalu a většinu jich položil Jamie nebo Ian, protože všichni ostatní přemýšleli nad Geoffreyovými dotazy.

„Tak tedy, zítra musíme vstávat časně, když na nás čeká sklizeň kukuřice…“ utrousil Jeb do jedné z rozpačitých pauz tónem, který jasně oznamoval konec sezení. Lidé vstávali a protahovali se, ale mezi sebou se bavili stísněně, nervózně.

„Řekla jsem něco?“ špitla jsem Ianovi.

„Kdepak, ale vzpomněli si na svoje mrtvé.“ Povzdechl si.

Můj lidský mozek udělal pokrok v schopnosti, kterou oni označovali za šestý smysl.

„Kde je Walter?“ zeptala jsem se pořád šeptem.

Ian si opět povzdechl. „Leží v jižním křídle. On… není na tom dobře.“

„Proč mi o tom nikdo neřekl?“

„Poslední dobou… Neměla jsi to jednoduché, tak…“

Jamie stál vedle mě; teď mě vzal za ruku.

„Walterovi prasklo několik kostí, má je křehké jak papír,“ vysvětloval tiše. „Podle Doktora je to určitě rakovina – říká, že konečné stadium.“

„Walter musel bolesti tajit hodně dlouho,“ přidal Ian.

Zamrkala jsem účastí. „A nedá se nic dělat? Vůbec nic?“

Ian zavrtěl hlavou a přitom se zářivým pohledem nořil do mých očí. „Pro nás ne. I kdybychom nebyli tady v jeskyni, stejně by nebylo pomoci. Tohle jsme nikdy nevyléčili.“

Hryzla jsem se do rtu, abych ten návrh nevyslovila. Samozřejmě že pro Waltera se nedalo udělat nic. Všichni tihle lidé radši umřou pomalu a v bolestech, než aby svou mysl vyměnili za vyléčené tělo. Dokázala jsem to pochopit… nyní.

„Shání se po tobě,“ pokračoval Ian. „Tedy, občas pronese tvé jméno. Těžko říct, co tím myslí, protože Doktor ho opíjí, aby mu usnadnil ty bolesti.“

„Doktor si teď vyčítá, že sám předtím vypil tolik alkoholu,“ prozradil ještě Jamie. „Prostě, bylo to úplně nevhod.“

„Mohla bych ho navštívit?“ zeptala jsem se váhavě. „Nebo to ostatní naštve?“

Ian se zamračil a odfrkl: „Jo, u některých by mě nepřekvapilo, že se vytočí kvůli takové hlouposti.“ Zavrtěl hlavou. „Ale, co je komu do toho? Jestli to je Walterovo poslední přání…“

„Správně,“ souhlasila jsem. Po tom slově poslední mě začaly pálit oči. „Tak si to Walter zkrátka přeje a je asi jedno, co si o tom myslí jiní.“

„Nemusíš se bát, nedovolíme, aby tě někdo obtěžoval.“ Ianovy rty se stiskly do bílé čárky.

Padla na mě úzkost. V jeskyni pro mě čas ztratil význam, ale náhle jsem ucítila ochromující tíhu konečna. „Není už moc pozdě v noci? Neprobudíme ho?“

„On spí spíš po chvilkách. Můžeme se přesvědčit.“

Okamžitě jsem vyrazila a Jamieho táhla za ruku s sebou. Pohánělo mě vědomí, že času moc nezbývá, že konec je neodvolatelný. Ian svým dlouhým krokem rázoval za námi. V zahradě ozářené měsícem jsme minuli skupinky, které si nás většinou nevšímaly. V Ianově a Jamieho společnosti mě viděli tak často, že jsem nebudila zvědavost, i když jsme nemířili do obvyklé chodby.

Jedinou výjimku představoval Kyle. Při pohledu na Iana po mém boku zkameněl uprostřed pohybu. Když si všiml, že se mě Jamie drží za ruku, z očí mu nebezpečně zablýsklo.

Ianovi bratrova reakce neušla; napřímil se v ramenou, zatvářil se stejně výhrůžně jako bratr a naschvál sáhl po mé druhé ruce. Kyle vyrazil zvuk, jako když zvrací, a odvrátil se.

V temnotě dlouhého tunelu jsem si zkusila ruku vyprostit, ale Ian ji sevřel ještě pevněji.

„Byla bych radši, kdybys ho ještě nedráždil,“ zamumlala jsem.

„Kyle se mýlí. Nemít pravdu je jeho celoživotní problém. Potřebuje víc času než ostatní, aby se s tím smířil, ale to neznamená, že mu musíme dělat ústupky.“

„Bojím se ho,“ přiznala jsem. „A nechci mu přidávat další důvody k nenávisti.“

Ian a Jamie mi stiskli ruce současně. A současně i promluvili.

„Neboj se,“ řekl Jamie.

„Jeb varoval ostatní dost jasně,“ připomněl Ian.

„Jak to myslíš?“ podívala jsem se na Iana.

„Pokud Kyle poruší Jebova pravidla, už tady nebude dál vítaný.“

„Ale to není správné. Kyle sem patří.“

Ian zavrčel: „Však tu zůstane… ale musí se naučit ústupkům.“

Zbytek té dlouhé cesty jsme mlčeli. Cítila jsem se provinile, jako bych tady v jeskyních jiný pocit ani neznala. Pocit viny a navíc strach a krvácející srdce. Proč jsem vůbec přišla?

Protože sem patříš, kupodivu, šeptla Melanie. Pronikavě si uvědomovala, jak mi ruce zahřívá Ianova a Jamieho dlaň. Zažila jsi někdy něco podobného?

Nikdy, přiznala jsem, cítila jsem se ještě hůř. To ale neznamená, že sem patřím. Ne jako ty.

Máme dvojstrannou dohodu, Wando.

To mi nemusíš připomínat.

Trochu mě překvapilo, že ji slyším tak jasně. Poslední dva dny mlčela, s úzkostí čekala, kdy opět uvidí Jareda. Já dělala samozřejmě totéž.

Možná je celou tu dobu s Walterem, zadoufala Melanie.

Ale pro to za Walterem nejdeme.

Ne. Pochopitelně, že ne. Mluvila kajícně, ale já si uvědomila, že Walter pro ni neznamená tolik co pro mě. Přirozeně jí nebylo jedno, že umírá, ale s tím koncem je člověk smířený od začátku, zatímco já si na to ještě nezvykla. Walter byl můj přítel, ne její. Mne bránil.

V nemocničním křídle nás přivítalo namodralé světlo solárních lamp, které se během dne nabíjely na slunných místech. Mlčky jsme šli dál, jen pomaleji.

Tahle místnost se mi hnusila a v temných stínech vypadala ještě nepřátelštěji než obvykle. Cítila jsem neznámý pach – smrad pomalého rozkladu a štiplavého alkoholu a žluči.

Dvě z lůžek byla obsazena. Přes okraj jednoho trčely Doktorovy nohy; slyšela jsem jeho tiché chrápání. Z druhé postele se na nás díval příšerně scvrklý a pokroucený Walter.

„Zvládneš návštěvu, Walte?“ zeptal se šeptem Ian.

„Úúúúch,“ zasténal Walter. Rty mu ochable visely v zborceném obličeji, pokožka se v přísvitu mokře leskla.

„Potřebuješ něco?“ šeptala jsem. Osvobodila jsem si ruce – bezmocně se mi třepetaly nad Walterem.

Nezaostřeně koulel očima v šeru kolem sebe. Přistoupila jsem blíž.

„Můžu pro tebe něco udělat? Cokoliv?“

Chvíli trvalo, než se očím podařilo mě zafixovat a než mě rozeznaly přes mlhu alkoholového opojení a bolesti.

„Konečně,“ lapl po dechu. V hrdle a prsou mu chrastivě hvízdalo. „Věděl jsem, že když budu trpělivý, nakonec přijdeš. Och, Gladys, mám ti tolik co povídat!“