31. KAPITOLA

Užitečná

Zkameněla jsem a ohlédla se přes rameno, zda za mnou někdo nestojí.

„Gladys byla jeho manželka,“ zašeptal Jamie skoro neslyšně. „Ale neunikla.“

„Gladys,“ oslovil mě Walter, který nevnímal mou reakci. „Věřila bys, že vyváznu a pak dostanu rakovinu? To je ironie, co? V životě jsem nebyl nemocný…“ Hlas mu zeslábl, ale rty se neslyšně pohybovaly dál. Byl příliš slabý, aby zvedl ruku, jen prsty se sunul k okraji lůžka, blíž ke mně.

Ian mě postrčil dopředu.

„Co mám dělat?“ vydechla jsem zděšeně. Ten pot na mém čele neměl s vlhkým horkem v jeskyni nic společného.

„… děda se dožil sto jedna let,“ sípal Walter opět slyšitelně. „V rodině nikdy nebyla rakovina, ani u vzdálené přízně. Ale počkat, teta Regan měla vlastně rakovinu kůže, ne?“

Důvěřivě na mě hleděl a čekal na odpověď. Ian mě dloubl do zad.

„Echm…,“ zabručela jsem.

„Ale možná to byla Billova teta,“ upřesnil Walter.

Zpanikařeně jsem mžikla po Ianovi. „Pomoz mi,“ naznačila jsem rty.

Ukázal na Walterovu ruku.

Kůži měl Walter křídově bílou a průsvitnou. V modrých žilkách na hřbetě ruky viditelně tepala krev. Zvedla jsem mu opatrně ruku, bála jsem se, že ty kůstky jsou křehké a lámavé, jak říkal Jamie. Ruka byla lehká, jako by byla dutá.

„Ach, Gladdie, bylo to bez tebe tak těžké. Tady to je pěkné místo, uvidíš, že se ti tady bude líbit i beze mě. Spousta lidí k povídání… ty přece potřebuješ pořádně si poklábosit…“ Hlas mu slábl, byl nezřetelný, ale rty němě dál mluvily o všem, co už dávno toužil manželce vypovědět, pohybovaly se dokonce i poté, co zavřel oči a hlava se mu skulila k rameni.

Ian našel vlhkou žínku a otřel Walterův lesklý obličej.

„Neumím moc dobře… lhát,“ zašeptala jsem, protože jsem nevěděla, jestli mě Walter neslyší. „Nechci ho rozrušit.“

„Nemusíš říkat vůbec nic,“ ujistil mě Ian. „Není tak při smyslech, aby něco poznal.“

„Jsem jí podobná?“

„Ani trochu. Viděl jsem fotku – podsaditá zrzka.“

„Ukaž, udělám to.“

Ian mi podal žínku a já Walterovi otřela zpocenou šíji. Vždy jsem se uklidnila, když jsem se měla čím zaměstnávat. Walter pořád něco mumlal. Měla jsem dojem, že slyším: „Díky, Gladdie, to je příjemné.“

Ušlo mi, že Doktor přestal chrápat. Náhle se za mnou ozval jeho hlas, mírný, abych se nevylekala.

„Jak mu je?“

„Blouzní,“ zašeptal Ian. „To z brandy, nebo z bolesti?“

„Hádám, že to bude spíš bolestí. Za trochu morfinu bych dal klidně pravou paži.“

„Možná Jared udělá další zázrak,“ nadhodil Ian.

„Snad.“

Nepřítomně jsem zírala do Walterova zsinalého obličeje a natahovala uši, ale o Jaredovi už nepadlo ani slovo.

Není tady, špitla Melanie.

Hledá pomoc pro Waltera, potvrdila jsem.

Sám, dodala.

Vzpomněla jsem si na naše poslední setkání – ten polibek, tu víru… Nejspíš potřebuje trochu času taky pro sebe.

Hlavně jestli tam někde sám sebe nepřesvědčuje, že jsi pouze hodně mazaná Hledačka…

Možné je všechno.

Melanie němě zasténala.

Ian a Doktor se spolu tiše bavili, převážně o novinkách v jeskyních.

„Co to má Wanda s obličejem?“ zaslechla jsem pak Doktorův šepot.

„Pořád to samé,“ odvětil Ian upjatě.

Doktor si nešťastně povzdechl a mlaskl.

Ian mu pověděl o dnešní trapné přednášce a o otázkách, které mi kladl Geoffrey.

„Moc by se nám teď hodilo, kdyby Melanii ovládala duše Léčitele,“ dumal Doktor.

Trhla jsem sebou, ale stáli za mnou a zřejmě si toho nevšimli.

„Máme štěstí, že to je zrovna Wanda,“ hájil mě Ian tiše. „Nikdo jiný…“

„Já vím,“ přerušil ho doktor s obvyklou dobrosrdečností. „Spíš by se dalo říct, že je škoda, že se Wanda nezajímala o medicínu trochu víc.“

„Tak to se omlouvám,“ zamumlala jsem. Skutečně jsem se těšila z dobrého zdraví a nikdy si nelámala hlavu otázkou, jak se ho dosahuje.

Ian mi položil dlaň na rameno. „Nemáš se zač omlouvat,“ řekl.

Jamie byl nezvykle tichý. Ohlédla jsem se po něm a našla ho stuleného na lůžku, kde předtím podřimoval Doktor.

„Už je pozdě,“ poznamenal Doktor. „Walter nám dnes večer nikam neuteče. Měli byste se prospat.“

„Zase přijdeme,“ slíbil Ian. „Dej vědět, co máme donést, pro oba z vás.“

Položila jsem Walterovu ruku na postel, opatrně ji pohladila. Prudce rozevřel víčka a zadíval se na mne mnohem vnímavějším pohledem než dřív.

„Už odcházíš?“ zasípal. „Musíš pryč tak brzy?“

Honem jsem tu ruku zase zvedla. „Ne, nemusím odejít.“

S úsměvem opět zavřel oči a svíral mi ruku s jemnou silou.

Ian si povzdechl.

„Jen běž,“ vybídla jsem ho. „Mně to opravdu nevadí. Odveď Jamieho do postele.“

Ian se rozhlédl po nemocnici. „Moment,“ řekl a popadl lůžko, které měl nejblíž. Nebylo těžké, unesl ho a postavil vedle toho Walterova. Natáhla jsem paži, jak nejvíc to šlo, aby Ian mohl pod ní lůžko podstrčit. Mě pak zvedl se stejnou lehkostí a položil na lůžko vedle Waltera, který si ničeho ani nevšiml. Tiše jsem lapla po dechu, vykolejená tou samozřejmostí, s jakou se mě Ian dotýkal – jako bych byla člověk.

Ian ukázal bradou na moji ruku ve Walterově stisku. „Myslíš, že se dokážeš vyspat i takhle?“

„Ano, určitě.“

„V tom případě dobrou noc.“ Usmál se na mě, pak se obrátil a zvedl Jamieho z druhého lůžka. „Tak jdeme, chlapče,“ zamumlal a odnášel ho stejně snadno, jako by v náruči držel pouhé miminko. Po chvíli jeho tlumené kroky utichly v dálce.

Doktor si zívl a šel si sednout za psací stůl, který vyrobil z dřevěných přepravek a hliníkových dvířek; kalnou lampu odnesl s sebou. V té tmě jsem neviděla Walterovi do obličeje, a to mne znervózňovalo. Skoro jako by už zemřel. Čerpala jsem útěchu z jeho prstů, pořád ještě ovinutých kolem mých.

Doktor se začal probírat papíry a přitom si skoro neslyšně pobrukoval. Nakonec mě to tiché šustění uspalo.

Ráno mě Walter poznal.

Probudila jsem se až ve chvíli, kdy si mě Ian přišel vyzvednout; čekala nás práce na kukuřičném poli. Slíbila jsem Doktorovi, že než nastoupím na směnu, ještě mu donesu snídani. Až potom jsem si z Waterova stisku uvolnila zmrtvělé prsty.

Otevřel oči. „Wando,“ zašeptal.

„Waltře?“ Nebyla jsem si jistá, jak dalece mě poznává a jestli si pamatuje včerejší večer. Rukou chňapal do prázdna, tak jsem mu podala druhou ruku, tu nezdřevěnělou.

„Ty jsi mě přišla navštívit. To je milé. Vím… Že teď, když se ostatní vrátili… to nemáš snadné… Tvůj obličej…“

Bylo jasné, že slova formuluje jen s obtížemi, oči se mu každou chvíli rozostřily. Bylo pro něho typické, že největší starost měl o jiné.

„Všechno je v pohodě, Waltře. Jak se cítíš?“

„Ách…“ Tichounce zasténal. „Nic moc… Doktore?“

„Tady jsem,“ zamumlal Doktor za mými zády.

„Máš ještě líh?“ sípal.

„Jistě.“

Doktor s tím už počítal. U ochablých Walterových rtů přidržel hrdlo tlustostěnné lahve a pomalu mu nechal do úst ukapávat tmavě hnědou tekutinu. Walter pomžikával, protože každý doušek ho v hrdle pekelně pálil. Několik kapek mu steklo na polštář a ten pach mě zaštípal v nose.

„Lepší?“ zeptal se Doktor nakonec.

Walter zavrčel. Neznělo to moc souhlasně. Zavřel oči.

„Ještě?“ zeptal se Doktor.

Walter zkřivil tvář a pak zasténal.

Doktor tiše zaklel. „Kde je Jared?“ zeptal se šeptem.

Při tom jménu jsem ztuhla. Melanie se pohnula a opět se vytratila.

Walterovi se obličej skoro zbortil. Hlava se mu ochable zvrátila dozadu.

„Waltře?“ šeptla jsem.

„Bolest je tak silná, že ho zbavila vědomí. Nech ho být,“ oslovil mě Doktor.

Hrdlo jako by mi opuchlo. „Co můžu udělat?“

Doktorův hlas čišel bezútěšností. „To, co já. Což je nic. Jsem bezmocný.“

„Netrap se tolik, Doktore,“ těšil ho Ian. „Není to tvoje vina. Svět už nefunguje jako dřív. Nikdo od tebe nečeká zázraky.“

Nahrbila jsem se. Ne, jejich svět skutečně už nefungoval jako dřív.

Ian mi poklepal na paži. „Půjdeme,“ vybídl mě tichounce.

Přikývla jsem a zkusila si uvolnit ruku.

Walter otevřel nevidoucí oči. „Gladdie? Jsi tady?“ naléhal.

„Echm… Ano, jsem,“ přisvědčila jsem nejistě a opět dovolila, aby mi stiskl prsty.

Ian pokrčil rameny. „Donesu vám oběma něco k snědku,“ řekl a zmizel.

Úzkostlivě jsem čekala na jeho návrat. Walterův omyl mě vykolejil. Walter pořád dokola mumlal Gladysino jméno, ale jinak ode mě nic nechtěl, za což jsem mu byla vděčná. Po půlhodině jsem začala napínat sluch, ale Ianovy kroky se pořád neozývaly.

Doktor seděl celou tu dobu u stolu a s nahrbenými zády civěl do prázdna. Musel si připadat neschopně.

Pak jsme něco zaslechli, ale nebyly to kroky.

„Co je to?“ zeptala jsem se Doktora šeptem, abych neprobudila Waltera, který stále zůstával v bezvědomí.

Doktor naklonil hlavu k rameni, aby líp slyšel, a podíval se na mě.

Znělo to jako zvláštní bubnování, měkký, rychlý rytmus. Měla jsem dojem, že to zesílilo, ale pak zase utichlo.

„To je divné,“ řekl Doktor. „Zní to skoro jako…“ Nedořekl, jen soustředěně zkrabatil čelo, protože nepovědomý zvuk utichal.

Poslouchali jsme tak soustředěně, že kroky jsme zaslechli už z velké dálky. Nebylo to Ianovo obvyklé tempo – doslova pádil.

Doktor vmžiku vytušil potíže a vyskočil, aby se příchozímu vrhl vstříc. Zoufale jsem se chtěla podívat, co se děje, ale nechtěla jsem Waltera rozrušit tím, že zase odtáhnu ruku. Místo toho jsem napjatě poslouchala.

„Brandte?“ vyhrkl Doktor překvapeně.

„Kde je? Kde je?“ zuřil druhý muž bez dechu. Krok se zastavily a pak se opět rozběhly, pomaleji.

„O čem to mluvíš?“ křikl za ním Doktor.

„O parazitovi!“ sykl Brandt netrpělivě a proletěl klenutým vchodem do jeskyně.

Brandt nebyl vysoký jako Kyle či Ian, mně osobně převyšoval jen o pár centimetrů, ale byl statný a svalnatý jako nosorožec. Rozhlédl se, vteřinku mi zíral do obličeje, pak se podíval na Walterovo nehybné tělo a opět upřel oči na mě.

Doktor Brandta dohonil a zaryl mu dlouhé kostnaté prsty do ramene, aby mu zabránil přiblížit se ke mně.

„Co to vyvádíš?“ zavrčel tak zlověstně, jak jsem od něho ještě nikdy neslyšela.

Než Brandt stačil odpovědět, ten divný tepavý zvuk se vrátil, zesílil do řevu a opět se začal vzdalovat. Pulzující zvuk se opakoval s neúprosnou pravidelností; když zněl nejsilněji, vzduch se otřásal vibracemi.

„To je – to je helikoptéra?“ optal se Doktor šeptem.

„Ano,“ potvrdil Brandt rovněž potichu. „Je to Hledačka – stejná jako předtím, hledá tohle.“ Bradou ukázal ke mně.

Náhle jsem se začala dusit; staženým hrdlem jsem neprotlačila dost vzduchu. Točila se mi hlava.

Ne. Ne teď. Prosím.

Co má ta Hledačka za problém? štěkla mi Melanie v hlavě. Proč nás nenechá na pokoji?

Nesmíme dovolit, aby nám ublížila!

Ale jak ji chceš zarazit?

Nevím. Všechno je to moje vina!

Moje taky, Wando. Naše vina.

„A víš to určitě?“ naléhal Doktor.

„Kyle si ji prohlédl dalekohledem. Je to stejný stroj, který prováděl pátrání na začátku. Zeširoka krouží a pátrá po každém detailu. Zatím se na nic nesoustředí.“

„Co Sharon?“ vzpomněl si opět doktor.

„Je s dětmi a Lucinou. Chlapci si sbalili věci pro případ, že bychom v noci museli utéct, ale podle Jeba to je nepravděpodobné.“

Doktor vydechl a vrátil se zpátky k psacímu stolu, o který se opřel oběma rukama, jako by právě dokončil dlouhý běh. „Takže ve skutečnosti nic nového,“ zamumlal.

„Ne. Stačí nevystrkovat pár dní hlavy,“ ujistil ho Brandt. Opět těkal pohledem po jeskyni a co chvíli se díval po mně. „Máš tady po ruce nějaký provaz?“ zeptal se a zvedl cíp prostěradla prázdného lůžka, jako by zjišťoval, zda nesplní účel.

„Provaz?“ nechápal Doktor.

„Na parazita. Kyle mě sem poslal, abych ho zneškodnil.“

Svaly se mi zasvíjely v instinktivní křeči a Walterovu ruku jsem stiskla tak silně, až zanaříkal. Honem jsem se pokusila křeč uvolnit a přitom nespouštěla oči z Brandtova obličeje. Čekal na Doktorovu odpověď.

„Ty chceš zneškodnit Wandu?“ štěkl Doktor ostře. „Proč je to podle tebe nezbytné?“

„No tak, Doktore. Neplácej hlouposti. Máme tady velké větrací šachty a spoustu kovových věcí, co odrážejí slunce.“ Ukázal na skříňku u protější stěny. „Na minutku to přestaneš hlídat a už té Hledačce pošle světelný signál.“

Úlekem jsem lapla po dechu. Ve ztichlé místnosti to bylo hlasitě slyšet.

„Vidíš?“ ušklíbl se Brandt. „Určitě má nějaký tajný plán.“

Nejradši bych si zalezla pod balvan, abych unikla vykuleným, nelítostným očím Hledačky, ale on si vážně představoval, že ji chci naopak přilákat. Přivést ji sem, aby zabila Jamieho, Jareda, Jeba, Iana… Bylo mi na zvracení.

„Klidně běž, Brandte,“ vyzval ho Doktor mrazivým tónem. „Já už Wandu ohlídám.“

Brandt povytáhl jedno obočí. „Co je to s vámi, lidi? S tebou a Ianem a s Trudy a dalšími? Jako by vás všechny zhypnotizovala. Skoro se musím ptát…“

„Zmiz a ptej se, na co chceš, Brandte. Ale dokud s tím nepřestaneš, sem nestrkej nos!“

Brandt potřásl hlavou. „Mám odvést svou práci.“

Doktor pár metrů Brandta doprovodil, a když došel ke mně, zastavil se a založil si paže na prsou.

„Ani se jí nedotkneš.“

Tepající vrtule helikoptéry utichaly v dálce. Všichni jsme se zatajeným dechem čekali, až se rozhostí naprosté ticho.

Pak Brandt opět jen potřásl hlavou. Beze slova zamířil k Doktorovu psacímu stolu, zvedl židli a odnesl ji ke stěně vedle skříňky s nástroji, hlučně ji postavil na podlahu a prudce na ni dopadl, až kovové nohy zaskřípěly o kámen. S lokty opřenými o kolena se předklonil a zíral na mě. Sup čekající na to, až se zraněný zajíc přestane hýbat.

Doktor zaťal zuby, až mu luplo v čelisti.

„Gladys,“ vynořil se Walter z omámení, „ty jsi tady.“

Pod Brandtovým pohledem jsem se nevzmohla na slovo, jen jsem Waltera pohladila po ruce. Jeho zakalené oči mi pátraly ve tváři a viděly jiné rysy, než jsem měla já.

„Bolí to, Gladdie. Strašně moc to bolí.“

„Já vím,“ šeptla jsem. „Doktore?“

Už vedle mě stál s brandy v ruce. „Otevři ústa, Waltere.“

Zdálky zatepala helikoptéra, daleko, ale pořád nebezpečně blízko. Doktor sebou trhl a mně na paži vystříklo pár kapek brandy.

*

Byl to příšerný den. Nejhorší den, jaký jsem na této planetě zažila, a to počítám i svůj první den v jeskyních i ten poslední žhavý, vyprahlý den v poušti, kde mě od smrti dělilo jenom pár hodin.

Helikoptéra nepřestávala kroužit. Občas bylo ticho i víc než hodinu a já věřila, že už to skončilo. Potom se zvuk vrátil a já si v duchu vybavila Hledaččin tvrdošíjný výraz, vystouplé oči pátrající v holé poušti po stopách lidské přítomnosti. Silou vůle jsem se ji snažila zapudit, v myšlenkách jsem se soustředila na bílou a bezvýraznou poušť, jako bych tak mohla zajistit, že sama nic jiného neuvidí a znuděně lov vzdá.

Brandt ze mě nespouštěl podezíravý pohled. Cítila jsem ho na sobě každou vteřinu. Maličko se to zlepšilo, když Ian dorazil se snídaní a obědem naráz. Byl celý špinavý od chvatného balení pro případ evakuace – ať už by to znamenalo cokoliv. Měli kam odejít? Ian zamračeně vyslechl Brandtovo vysvětlování, co tady dělá, a pak si vedle mě přitáhl další prázdné lůžko, aby Brandtovi na mě zablokoval výhled.

Helikoptéra a Brandtovo podezíravé číhání by samy o sobě nebyly tak zlé. Byl to jen trochu horší normální den – pokud v jeskyních normální den vůbec existoval. Ale to ještě nebylo zdaleka nic.

Do oběda Doktor nalil do Waltera poslední alkohol; snad už o pár minut později se Walter začal svíjet, naříkat a lapat po dechu. Zhmoždil a podrápal mi prsty, ale kdykoliv jsem ruku odtáhla, steny přešly v pronikavé výkřiky. Jednou jsem musela odběhnout na záchod; Brandt mě doprovodil, což přimělo Iana jít s námi. Než jsme se vrátili – skoro celou cestu jsme utíkali – Walterovy skřeky už vůbec nezněly lidsky. Doktor měl obličej ztrhaný odrazem té bolesti. Walter se utišil jen na chvíli, když jsem mu potvrdila, že je s ním jeho žena. Byla to snadná lež, jednoduchá. Brandt podrážděně vrčel, ale já věděla, že se rozčiluje neprávem. Teď nezáleželo na ničem než na Walterově utrpení.

A svíjení a skřeky pokračovaly a Brandt se držel od pacienta co nejdál.

Když světlo nad našimi hlavami zoranžovělo, přiběhl za mnou Jamie a donesl čtyři porce jídla. Nedovolila jsem, aby zůstal; přemluvila jsem Iana, aby chlapce odvedl zpátky do kuchyně a celou noc ho nepustil z očí, aby se tajně nepřiblížil zase k nám. Walter křičel o to víc, když si při tom svíjení hýbal zlomenou nohou. Bylo to nesnesitelné. Jamie by neměl mít ve vzpomínkách tak strašnou noc, bohatě postačilo, že se do mozku vpálí mně a Doktorovi, nejspíš i Brandtovi, i když ten si strčil do uší ucpávky a zkoušel si pobrukovat, aby ten bolestný křik neslyšel.

Doktor se nesnažil udržet odstup od Walterovy trýzně, naopak, trpěl spolu s ním. Walterovy skřeky mu drásaly obličej jako vražedné pařáty.

Bylo zvláštní vidět tak hluboký soucit u člověka, a u Doktora především. Skoro jako by krvácel dovnitř. Názor na něho jsem změnila od základu. Nevěřila jsem, že dokáže někoho mučit. Pravda, nikdy jsem svoje podezření neměla podepřené konkrétním důkazem. Zřejmě jsem se mýlila.

Věřila jsem, že po této příšerné noci budu Doktorovi už jenom důvěřovat, i když z jeho nemocnice na mě dál půjde děs.

Když zmizely poslední zbytky denního světla, konečně odletěla i helikoptéra. Seděli jsme ve tmě, neodvážili se rozsvítit dokonce ani ty kalné lampy. Uběhlo několik hodin, než jsme uvěřili, že hon je u konce. Jako první to přijal Brandt; už měl nemocnice plné zuby.

„To dá rozum, že to vzdali,“ zabručel už cestou k východu. „V noci není nic vidět. Ale světlo si odnesu s sebou, doktůrku, aby na nás Jebův oblíbený parazit neušil nějakou boudu.“

Doktor neodpověděl, ani se po muži neohlédl.

„Zastav to, Gladdie, zastav to!“ žadonil Walter. Zatímco mi drtil ruku v dlani, utírala jsem mu zpocený obličej.

Čas jako by se zpomalil a zastavil. Černá noc se táhla donekonečna. Walter křičel pořád častěji a pořád zmučeněji.

Melanie se vzdálila, věděla, že by beztak nebyla nic platná. A já bych si taky ráda někam zalezla, kdyby mě ovšem Walter nepotřeboval. Uvnitř hlavy jsem byla sama, jak jsem po tom tehdy na začátku toužila, ale připadala jsem si jako ztracená.

Nakonec se skrz velké průduchy vplížil šedavý úsvit. Kymácela jsem se na pokraji spánku, do kterého mi Walterovy steny a křik nedovolily upadnout úplně. Za zády jsem slyšela Doktorovo chrápání. Byla jsem ráda, že aspoň on mohl na chvilku uniknout.

Neslyšela jsem Jaredův příchod. Tiše jsem chlácholila Waltera.

„Jsem tady, jsem tady,“ zašeptala jsem, kdykoliv vykřikl manželčino jméno. „Šššš, všechno je v pořádku.“ Slova byla bezvýznamná, šlo pouze o zvuk mého hlasu, který zřejmě otupoval to nejhorší z jeho bolesti a skřeků.

Nemám potuchy, jak dlouho mě Jared pozoroval, než jsem si uvědomila jeho přítomnost. Byla jsem si jistá, že bude běsnit, ale promluvil klidně.

„Doktore,“ řekl a lůžko za mnou zaskřípalo. „Doktore, probuď se.“

Vyškubla jsem Walterovi svou ruku a prudce se obrátila po tom nezaměnitelném hlase.

V tom příšeří nebylo možné rozluštit výraz v jeho očích, ale možná byl stejně uzavřený jako jeho obličej.

Melanie se s úlekem probrala a teď mu zkoumavě hleděla do tváře a snažila se dohlédnout za tu nehybnou masku.

„Gladdie! Gladdie! Neodcházej!“ Walterův vřískot vylekal Doktora, takže ten vyskočil, div nepřevrátil svoje lehátko.

Honem jsem se vrhla zpět k Walterovi a do tápajících prstů mu opět vsunula svou rozbolavělou ruku.

„Tiše, šššš, Waltře. Jsem tady, neodejdu, máš moje slovo.“

Zklidnil se, jen pokňourával jako malé dítě. Žínkou jsem mu přejela po čele; vzlyk se zlomil do povzdechu.

„Co to znamená?“ zahučel mi Jared za zády.

„Je to nejlepší lék na bolest, co jsem dokázal sehnat,“ vysvětlil Doktor unaveně.

„Tak to já našel něco ještě lepšího, než je ochočená Hledačka.“

Žaludek se mi sevřel a Melanie v mé hlavě sykla: Tvrdohlavý tupec! Ten by ti nevěřil ani to, že slunce vychází na východě.

Doktor naléhal: „Něco máš?“

„Morfin – ne moc. Dostal bych se sem dřív, kdybych se nemusel schovávat před helikoptérou.“

Doktor už jednal. Slyšela jsem zašustění papíru a pak radostí skoro zavrkal. „Jarede, ty jsi kouzelník!“

„Doktore, jen na vteřinku…“

Ale to už Doktor stál vedle mě, ztrhaný obličej prozářený dychtivou nedočkavostí. V rukou držel malou stříkačku; tenkou jehlu zabodl do ohbí Walterova lokte. Odvrátila jsem se; bodání do člověka mi připadalo kruté.

Ale výsledek jsem zpochybnit nemohla. Během půl minuty se Walterovo tělo uvolnilo a změnilo se na hromadu měkkého masa rozpláclou na tenké matraci. Drsný, přerývaný dech se změnil na pravidelný, tichý. Pustil mou dlaň.

Promasírovala jsem si levou rukou pravici a zkoušela rozmasírovat si mravenčící prsty.

„Echm, Doktore, na tohle nemáme dost morfinu,“ zahuhlal Jared.

Vzhlédla jsem od Walterovy pokojné tváře. Jared stál zády ke mně, ale Doktorův výraz jsem viděla.

„Dost na co? Nemůžu si to šetřit na ještě horší dny, Jarede. Nenechám Waltera trpět, když mám prostředek mu pomoct!“

„Tak jsem to nemyslel,“ povzdechl si Jared. Mluvil tónem, který používal vždy, když si něco důkladně promyslel.

Doktor nechápavě vraštil čelo.

„Vystačí to tak na dva tři dny bez bolesti,“ dodal Jared, „když dodržíš dávkování.“

Nechápala jsem, co tím myslí, ale Doktor očividně ano.

„Ach,“ vydechl, zadíval se na Waltera a z očí mu vyklouzly čerstvé slzy. Otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku.

Moc ráda bych se zeptala, o co se jedná, ale v Jaredově přítomnosti jsem si netroufala.

„Nemůžeš ho zachránit, Doktore. Může ho pouze uchránit před bolestí.“

„Já vím,“ potvrdil Doktor; hlas se mu zlomil, jako by potlačoval vzlyk. „Máš pravdu.“

Co se děje? ptala jsem se Melanie. Když už vylezla, mohla být aspoň užitečná.

Zabijou Waltera, sdělila mi věcně. Mají dost morfinu k tomu, aby ho předávkovali.

Hlasitě jsem lapla po dechu. Bylo mi jedno, co si o tom oba muži pomyslí. Naklonila jsem se nad Walterův polštář; kapaly mi na něj slzy.

Ne, naříkala jsem v duchu. Ještě ne. Ne.

To radši chceš, aby se bolestí ukřičel k smrti?

To jen, že… nesnesu tu… konečnost. Je tak neodvolatelná. Už svého přítele víckrát neuvidím!

Kolik dalších přátel na tebe čeká po návratu?

Ale takové přátele jsem nikdy neměla.

Všichni moji přátelé na jiných planetách mi v hlavě splývali v jedno; duše si byly tak podobné, v mnoha směrech skoro zaměnitelné. Walter byl ale jiný, byl svůj. Po jeho odchodu ho nikdo nenahradí.

Podržela jsem Walterovu hlavu v dlaních a zmáčela mu tvář slzami. Nedokázala jsem potlačit bolestné vzlyky, které pomalu přecházely do tenkého vytí.

Já vím. Další poprvé, povzdechla si Melanie šeptem. Zněl z toho soucit. Soucit se mnou – i pro ni to bylo poprvé.

„Wando?“ oslovil mě Doktor.

Jen jsem mlčky zavrtěla hlavou.

„Jsi tady už moc dlouho.“ Na rameni jsem ucítila jeho lehkou teplou dlaň. „Měla by sis jít odpočinout.“

Znovu jsem s pláčem zavrtěla hlavou.

„Jsi vyčerpaná,“ naléhal. „Běž si protáhnout nohy. Něco sněz.“

Zběsile jsem k němu vzhlédla. „A po návratu tady pořád najdu Waltera?“ zamumlala jsem přes slzy.

Ustaraně přimhouřil oči. „A ty o to stojíš?“

„Ráda bych měla příležitost se rozloučit. Je to můj přítel.“

„Já vím, Wando. Já vím. Taky to chci. Nemám naspěch. Běž trochu na vzduch a pak se vrať. Walter teď bude nějakou dobu spát.“

Věřila jsem, že v jeho ztrhaném obličeji vidím upřímnost.

Přikývla jsem a Walterovu hlavu něžně uložila zpátky na polštář. Možná to zvládnu, až si trochu zvyknu na tu myšlenku. Ale jak? S loučením jsem neměla zkušenosti.

Před odchodem jsem se prostě musela podívat i na Jareda, protože jsem ho milovala. I Mel o to stála, ale uvítala bych, kdybychom to mohly udělat každá zvlášť.

Zíral na mě bez hněvu, ale pro změnu překvapeně a podezíravě. Unavovalo mě to. I kdybych byla geniální lhářka, proč bych teď s ním hrála nějakou šarádu? Walter mě už nikdy nebude hájit před ostatními.

Dlouhé vteřiny jsem opětovala Jaredův pohled a pak se obrátila, abych utekla do dehtově černé chodby, která mi připadala zářivější než jeho výraz.

32. KAPITOLA

V pasti

Jeskyně ztichly. Slunce ještě nevyšlo. Zrcadla ve velkém sále zešedla blížícím se úsvitem.

Pár kousků mého rezervního oblečení bylo pořád ještě v ložnici, o kterou se dělil Jared s Jamiem. Vklouzla jsem, ráda, že vím, kde Jared zrovna je.

Jamie tvrdě spal, schoulený do klubíčka na horním konci matrace. Obvykle v takové poloze nespal, ale tentokrát měl k tomu dobrý důvod. Na zbytku matrace totiž spal Ian, ruce a nohy rozhozené do stran, takže mu přečnívaly na podlahu.

Kdovíproč mě to rozesmálo. Musela jsem si nacpat pěst do úst, abych neřvala smíchy, zatímco jsem si sbírala staré tričko a kraťasy. I na chodbě jsem ještě dusila hihňání.

Jsi hysterická, upozornila mě Melanie. Potřebuješ se vyspat.

Vyspím se později. Až… Nedokázala jsem větu dokončit. Rázem jsem vystřízlivěla a všude bylo opět ticho.

I ke koupací jeskyni jsem to vzala tryskem. Doktorovi jsem věřila, ale přesto… Může si to rozmyslet. Jared může rozhodnout jinak. Nemohla jsem ztrácet čas.

V chodbě jsem měla pocit, že za sebou slyším nějaký zvuk. Ohlédla jsem se, ale v šeru jsem nikoho neviděla. Lidé se začínali probouzet. Za chvíli bude snídaně a začne nový pracovní den. Až sesbírají staré kukuřičné stvoly z pole, na obdělání čekají další záhony. Možná jim půjdu pomoct… později…

Po paměti jsem spěchala k podzemním řekám, ale myšlenkami jsem byla úplně jinde. Kdykoliv jsem se pokusila soustředit na něco konkrétního – na Waltera, Jareda, snídani, práci, koupel – během pár vteřin se mi v mozku vynořila jiná myšlenka. Melanie měla pravdu: potřebovala jsem se vyspat. Ona byla stejně na dně jako já. Snila jen o Jaredovi, ale taky to nebylo nic smysluplného.

Na koupací jeskyni jsem si už zvykla. Ta černočerná tma mi už nevadila. V mnoha zdejších prostorách vládla tma. Polovina denních hodin ubíhala v temnotě. A navíc jsem věděla, že pod hladinou na mě nečíhá nic zlého.

Bylo mi jasné, že nemám dost času, abych si ve vodě poležela. Ostatní za chvíli vstanou. Musela jsem si pospíšit, nejdřív se vykoupat a potom si vyprat šaty. Doufala jsem, že z nich vydrbu vzpomínky na poslední dvě noci.

Pak jsem si opláchla štípající popukané ruce v čisté vodě, ale moc to nepomohlo. S povzdechem jsem se oblékla.

Vyprané oblečení jsem nechala schnout na kamenech v zadním rohu. Zakopla jsem o kámen a narazila si bosé chodidlo; kámen se hlučně rozletěl po jeskyni a žbluňkl do vody. Ten zvuk mě vyděsil.

Zrovna jsem si nazouvala tenisky, když se objevil další v řadě.

„Dobré ráno, Iane,“ pozdravila jsem. „Už končím. Vyspali jste se s Jamiem dobře?“

„Ian ještě spí,“ odvětil Ianův hlas. „Ale dlouho to nepotrvá, takže bychom toho měli využít.“

Klouby se mi rozdrolily. Nevzmohla jsem se na pohyb. Na nádech.

Už jsem si toho stačila všimnout: když Kyle zrovna nezuřil, byli si s Ianem podobní skoro k nerozeznání a měli i stejný, lehce chraplavý hlas.

Dusila jsem se. Byla jsem lapená v černé díře a východ hlídal Kyle. Úniková cesta neexistovala.

Mlč! zavřískla mi v hlavě Melanie.

Těžko jsem mohla dělat něco jiného, když mi chyběl vzduch.

Poslouchej přece!

Poslechla jsem, snažila se soustředit navzdory strachu, který mi probodl mozek jak miliony střepů.

Nic jsem neslyšela. Čeká Kyle nějakou odpověď? Plíží se tiše blíž ke mně? Napínala jsem sluch, ale slyšela jsem jen zurčící vodu, která všechno přehlušila.

Zvedni kámen! poručila Melanie.

Představila jsem si, jak házím Kyleovi kámen na hlavu.

To nedokážu!

Jinak zemřeme! zavřískla. Já to dokážu! Pusť mě k tomu!

Přece musí existovat jiný způsob! naříkala jsem, ale přesto jsem přiměla kolena zamrzlá hrůzou, aby se ohnula. Ve tmě jsem nahmatala velký zubatý kámen a hrst oblázků.

Boj nebo útěk.

V zoufalství jsem se snažila pustit Melanii na svobodu. Nemohla jsem najít dveře – ruce pořád ještě patřily mně, svíraly improvizované zbraně.

Zurčení vody přehlušil zvuk. Jenom pár metrů ode mě.

Dej mi ruce!

Nevím jak! Vezmi si je!

Podél stěny jsem se začala plížit k východu. Melanie bušila do svého vězení, ale stejně jako já nemohla najít dveře.

Další zvuk. Blízko vody. Slyšitelný dech vedle východu. Vrostla jsem do skalní podlahy.

Kde je?

Nevím!

Pořád jsem neslyšela nic než řeku. Je Kyle sám? Číhá na mě venku někdo, abych mu neutekla? Jak blízko u mě Kyle je?

Na šíji i pažích se mi zježily chloupky. Vzduch se zavlnil tichým pohybem. Ucouvla jsem opačným směrem, než v jakém jsem tušila dech.

Nemohl čekat navěky, ale bylo mi jasné, že má naspěch. Každou chvíli nás mohl někdo vyrušit. Řada lidí by se ho pokusila zarazit, ale podařit se to mohlo pouze Jebovi s jeho puškou. Jared měl nejmíň tolik síly jako Kyle, ale Kylea navíc poháněla nenávist. Jared by ve rvačce s ním nejspíš prohrál.

Další zvuk. Byl to krok u dveří? Nebo se mi to zdálo? Jak dlouho trvá ta tichá patová situace? Netušila jsem, kolik minut už uběhlo.

Připrav se. Melanie věděla, že tohle co nevidět skončí. Přiměla mě sevřít kámen ještě pevněji.

Ale nejdřív mu dám šanci utéct. Nebudu dobrý bojovník, i když se do toho budu upřímně nutit. Kyle vážil nejmíň dvakrát tolik co já a měl mnohem delší paže.

Zvedla jsem ruku s oblázky a namířila k zadní chodbě, vedoucí k záchodu. Třeba ho přesvědčím, že hledám úkryt právě tam. Oblázky zachřestily na kamenné stěně.

Opět dech těsně u východu, tlumený zvuk kroku mým směrem. Co nejtišeji jsem se sunula podél stěny.

Co když jsou dva?

Nevím.

Už jsem byla skoro u východu z jeskyně. Kdybych se dokázala dostat do tunelu, určitě bych mu utekla. Byla jsem lehčí a rychlejší…

Další došlápnutí, tentokrát zřetelně slyšitelné přes pádící vodní proud. Plížila jsem se pořád rychleji.

Napjaté ticho roztříštilo mohutné šplouchnutí. Voda mi sežehla kůži, s mokrým plesknutím se rozplácla o stěnu.

Jde ke mně skrz jezírko! Uteč!

Váhala jsem o vteřinu déle, než jsem měla. Silné prsty mě popadly za kotník. Vyškubla jsem se, přepadla dopředu. Chytil mě za tenisku. Skopla jsem ji, nechala mu ji v ruce.

Svalila jsem se na zem, ale on taky. Měla jsem tak dost času popolézt dopředu, i když jsem si o drsný kámen rozedrala kolena.

Kyle zavrčel a svíral mi nahý kotník. Neměla jsem čeho se zachytit, táhla jsem se vpřed skoro ve vodorovném předklonu a každou chvilku mi hrozil další pád; to by byl konec.

A nikde nikdo, žádná pomoc. Nakonec se mi povedlo kotník vysvobodit a střemhlav jsem se hnala do jeskyně s řekami. V žilách mi bušil adrenalin, těsně za sebou jsem slyšela Kyleův těžký dech, ale s každým dalším krokem jsem před ním získávala náskok.

Náhle mi noha explodovala bolestí, podlomila se pode mnou.

Přes burácení vody jsem zaslechla, jak o skálu třeskly dva kameny a kutálejí se dál – ten, co jsem držela v ruce, a pak druhý, který po mně hodil Kyle, aby mě zastavil. Svalila jsem se pozpátku na zem a v následující vteřině už na mě ležel.

Tíha jeho těla mě drtila, srazila mi hlavu prudce dozadu, takže jsem se bolestivě praštila o kámen.

Pomoc!

Ze stlačených plic mi uniklo bezdeché zavytí, ve které jsem ani nedoufala. To jistě někdo zaslechne; prosím, ať je to Jeb! A prosím, ať má s sebou pušku!

„Ne!“ zachrčel Kyle a mohutnou dlaní mi přiklopil skoro celý obličej, rval mi ji do úst.

Pak se ze mě odkulil, což mě tak překvapilo, že jsem ten okamžik ani nevyužila k pokusu o útěk. A vzhledem k tomu ochromení jsem netušila, co se děje, dokud jsem hlavou nezajela pod vodu.

Surově mě svíral za šíji a tlačil mi obličej pod proud chladnější vody, které vtékala do koupacího jezírka. Nestihla jsem zatajit dech a vdechla jsem vodu.

Když mi voda ucpala plíce, v smrtelném děsu jsem zpanikařila. Zazmítala jsem se a mlátila kolem sebe všemi údy jako pominutá. Prsty se mu smekly a já ten okamžik využila k tomu, abych bradu nadzvedla nad hladinu, vykašlala trochu vody a nadechla se.

Opět mi ponořil hlavu do proudu, ale bránila jsem se tak zuřivě, že mě neměl pod kontrolou tolik, jak by si přál.

„Tak dost!“ vyštěkl Kyle.

Zvedl se a já se pokusila odkulit stranou.

„Tak to ne!“ zasyčel skrz zaťaté zuby.

Věděla jsem, že je konec. Kašlala jsem tak křečovitě, že jsem se nevzmohla na volání o pomoc, nedostatkem kyslíku a zděšením jsem byla ochromená, bezvládná.

Kyle mě chytil za zápěstí a hrubě mě vytáhl na nohy jak pytel mouky. Chabě jsem vykopla do prázdna.

„Tak s tím skoncujeme.“

Zvedl mě a přeskočil menší říčku, aby se dostal k nejbližšímu otvoru v podlaze. Obličej mi omyla pára z vřícího pramene.

Chtěl mě hodit do díry, kde mě voda uvaří, a navíc stáhne do hlubin.

Bránila jsem se jako šílená, chodidly jsem se snažila opřít o okolní kamenné sloupy a vyškubnout se mu. Podrážděně vrčel.

„Přestaň!“ Odtrhl mi ruku od skály a já ji instinktivně zvedla nahoru a zaryla mu ji do hustých vlasů. Pokud mám skončit v černé řece, on půjde se mnou.

Kyle vyhekl a tvrdě mě praštil do boku.

Kvikla jsem bolestí, ale popadla ho za vlasy i druhou rukou.

Svíral mě oběma pažemi v objetí jako vraždící milenec. Pak mě chytil v pase a zkoušel mě od sebe odtrhnout. Marně, i když pod prsty se mi uvolnily celé chumáče jeho vlasů.

Vřící voda už burácela těsně pode mnou, pára nás omývala, na okamžik jsem viděla jen Kyleův obličej zkřivený do zvířecké a neslitovné zuřivosti.

Zraněná noha pode mnou povolila. Pokoušela jsem se ke Kyleovi přimknout jako břečťan, ale měl dost brutální síly, aby mě od sebe postupně odtrhl. Bylo mi jasné, že za okamžik spadnu do syčící vody a navždy zmizím.

Jarede! Jamie! Ten trýznivý výkřik jsme s Melanií vyrazily dvojhlasně. Nikdy se nedozvědí, co se mi stalo. Ian. Jeb. Doktor. Walter. Žádné loučení.

Kyle i se mnou v rukách povyskočil, abych ztratila pod chodidly oporu. Povedlo se mu to. Plácala jsem se bezmocně ve vzduchu jak hadrový panák.

Než ale stihl učinit poslední krok, něco se stalo.

Ta ostrá rána byla ohlušující. Měla jsem pocit, že se strop jeskyně řítí dolů. Podlaha se pod námi zachvěla.

Kyle vyjekl a uskočil dozadu; držela jsem ho pořád za vlasy, takže mě strhl s sebou. Pod nohama se nám drolila lavina kamení.

Pod naší tíhou se ulomil kraj kamenného břehu a podlaha jeskyně se chvěla jak při zemětřesení. Padli jsme na zem, já přistála na Kyleově hrudi, nohy se nám bimbaly nad vřící propastí plné páry.

„Kyle?“

Žádná odpověď.

Bála jsem se hnout.

Musíš z něho slézt. Spolu jste moc těžcí. Opatrně – podepři se o sloup. Odtáhni se od díry.

Pokňourávala jsem sice strachy, neschopná uvažovat samostatně, ale Melanii jsem poslechla na slovo. Vypletla jsem prsty z Kyleových vlasů a opatrně přelezla jeho bezvědomé tělo; chytla jsem se kamenného sloupu, abych se přitáhla kupředu. Sloup mi připadal poměrně pevný, ale kamenná podlaha nám pořád sténala pod nohama.

Po všech čtyřech jsem se plížila k východu z jeskyně, směrem k bezpečnému tunelu.

Další zapraskání; ohlédla jsem se dozadu. Jedna z Kyleových nohou se propadla níž, jak se pod ním bortila skála. Tentokrát jsem zaslechla šplouchnutí, jak kus kamene dopadl do vody. Podlaha se třásla pod jeho tíhou.

Kyle tam spadne, uvědomila jsem si.

Sláva! zavrčela Melanie.

Ale…!

Pokud tam spadne, aspoň nás nezabije, Wando. Jinak dosáhne svého.

Ale já nemůžu jenom tak…

Ale můžeš. Uteč. Copak ty nechceš žít?

To ano. Chtěla jsem žít.

Bylo skoro jisté, že Kyle spadne do vody; měla bych pak naději, že mi už nikdy nikdo neublíží. Přinejmenším nikdo z obyvatel jeskyně. Ještě jsem musela brát v úvahu Hledačku, ale ta se snad jednoho dne vzdá, a já by pak mohla navždy žít s lidmi, které miluji…

V noze mi pulzovalo, zmrtvělost ustupovala bolesti. Po rtech mi skapávala teplá kapalina. Bezmyšlenkovitě jsem ji slízla a uvědomila si, že to je krev.

Uteč, Poutnice. Já chci žít. Chci o tom taky rozhodovat.

Až ke mně doléhalo chvění kamenné podlahy. Do řeky se odlomil další kus skály. Kyleovo tělo se převážilo, sklouzlo o centimetr blíž k díře.

Nech ho být.

Melanie měla víc rozumu než já. Tohle byl její svět. Její pravidla.

Zírala jsem do obličeje muže, který měl co nevidět zemřít – muže, který si přál mou smrt. Jeho bezvědomá tvář už nepřipomínala rozzuřené zvíře, měla uvolněný, skoro pokojný výraz.

Podobnost s bratrem byla ještě výraznější.

Ne! namítala Melanie.

Doplazila jsem se k němu po břiše. Bála jsem se jít za ten pevný pilíř, takže jsem se o něj zahákla zdravou nohou a předklonila se, abych popadla Kylea v podpaží a odtáhla ho.

Zabrala jsem tak silně, div jsem si nevykloubila ramena, ale ani se nehnul. Zaslechla jsem zvuk, jako když se sype písek v přesýpacích hodinách – to se podlaha rozpadávala na drobounké částečky.

Škubla jsem jím podruhé, ale dosáhla jsem pouze toho, že proud písku a kamínků zesílil. Jakékoliv přesunutí Kyleovy váhy jen zrychlilo drolení skály.

A zrovna v okamžiku, kdy jsem si to uvědomila, sletěl do vody obrovský balvan a křehká rovnováha Kyleova těla vzala za své. Začal se svažovat dolů.

„Ne!“ zavřískla jsem tak hlasitě, že mě muselo být slyšet po všech jeskyních. Přimkla jsem se k pilíři a povedlo se mi ho přidržet z opačné strany; křečovitě jsem ho objímala pažemi kolem hrudníku. Paže mě krutě bolely.

„Pomoc!“ ječela jsem. „Pomozte mi někdo!“