33. KAPITOLA

Pochyby

Další šplouchnutí. Z tíhy Kyleova těla mi doslova pukaly paže.

„Wando? Wando?“

„Pomoz mi! Kyle!! Podlaha!! Pomoc!“

Obličejem jsem se tiskla ke skále a očima visela na vchodu do jeskyně. Tajila jsem dech. Paže mi bolestí umdlévaly.

„Wando? Kde jsi?“

Do jeskyně skokem vběhl Ian s puškou připravenou k výstřelu. Na obličeji měl masku zuřivosti, normálně typickou pro jeho bratra.

„Dávej pozor!“ ječela jsem na něho. „Podlaha se drolí! Už ho dál neudržím!“

Trvalo mu dvě dlouhé vteřiny, než pochopil výjev, který se absolutně lišil od toho, co čekal – jak se mě Kyle chystá zabít. To ovšem byla pravda ještě před chvilkou.

Pak odhodil pušku a dlouhými kroky zamířil ke mně.

„K zemi – rozlož svou váhu!“

Padl na všechny čtyři a plazil se ke mně; v denním světle mu planuly oči.

„Nepouštěj ho!“ varoval mě.

Bolestí jsem sténala.

Vteřinku hodnotil situaci a pak si lehl za mě, tělem mne přitlačil blíž k pilíři. Paže měl delší než já. I přes mé tělo dosáhl na bratra.

„Raz, dva, tři,“ zachrčel.

Přitáhl Kylea ke skále mnohem pevněji než já; přitom mi drtil obličej o kámen – tou zraněnou tváří, ale beztak už nebylo možné ji poničit ještě víc.

„Vytáhnu ho na tuhle stranu. Dokážeš vyklouznout ven?“

„Zkusím to.“

Pustila jsem Kylea; ramena mi šílela bolestí a úlevou. Ian bratra pevně držel. Pak jsem se přesunula blíž k východu a dávala pozor, abych nepřenesla váhu na nebezpečný úsek podlahy. Plazila jsem se pryč, ale pořád jsem byla připravená chňapnout po Ianovi, kdyby se začal propadat dolů.

Ian s vypětím všech sil několika škubnutími vytáhl bratra podél jedné strany pilíře nahoru. Během necelé minuty jsme všichni tři leželi v ústí tunelu a já i Ian jsme sotva lapali po dechu.

„Co se to… k čertu… stalo?“

„Naše spojená váha… byla příliš. Podlaha se probořila.“

„Ale co jste dělali… tak u kraje? Ty a Kyle?“

Sklonila jsem hlavu a soustředila se na dýchání.

Hele, řekni mu to.

A co se stane pak?

Ty víš, co se stane. Kyle porušil pravidla. Jeb ho zastřelí nebo ho vykopnou z komunity. A Ian ho možná nejdřív do krve zmlátí. To bude zábavné divadlo.

Melanie to nemyslela vážně – aspoň jsem si to myslela. Prostě jen byla na mě navztekaná, že jsem kvůli našemu potenciálnímu vrahovi riskovala život.

Přesně tak, potvrdila jsem. Ale kdyby Kylea odtud vykopli kvůli mně… nebo ho dokonce zabili… Otřásla jsem se hrůzou. Chápeš, že by to vůbec nedávalo smysl? Je jedním z vás.

My tady žijeme, Wando. A vy jste nám všechno ukradli.

Ale vždyť je to i můj život. A já jsem… no, já jsem já.

Melanie si zhnuseně odfrkla.

„Wando?“ naléhal Ian.

„Nic,“ zamumlala jsem.

„Jsi špatná lhářka. Ale to jistě víš.“

Se sklopenou hlavou jsem pravidelně oddechovala.

„Co udělal?“

„Nic,“ lhala jsem. Zase špatně.

Ian mi vsunul prsty pod bradu a zdvihl mi obličej. „Krvácíš z nosu.“ Natočil mou hlavu do strany. „A další krev máš i ve vlasech.“

„Já – uhodila jsem se do hlavy, když se propadla podlaha.“

„Z obou stran?“

Pokrčila jsem rameny.

Ian si mě dlouho a zkoumavě prohlížel. Hluboké šero v chodbě tlumilo třpyt v jeho očích.

„Měli bychom donést Kylea k Doktorovi – při tom pádu si lebku vážně nakřápl.“

„Proč ho pořád chráníš? Vždyť se tě pokusil zabít.“ To nebyla otázka, nýbrž konstatování. Ianův vztek se pomalu přetavil ve zděšení. Z očí jsem mu vyčetla, že si představuje, co všechno se na té římse odehrávalo. Když jsem neodpověděla, zhrozeně zašeptal: „Chtěl tě hodit do řeky…“ Viditelně se roztřásl po celém těle.

Ian jednou paží objímal Kylea kolem ramen, protože bratr na něm spočíval plnou vahou. Teď bezvědomého Kylea drsně odstrčil a štítivě se od něho odtáhl. Přesunul se blíž ke mně a ovinul obě paže kolem mě, pevně si mě přitáhl na hrudník. Cítila jsem, že oddechuje ztěžka a přerývaněji než obvykle.

Byl to velice zvláštní pocit.

„Měl bych ho odkutálet zpátky do jeskyně a osobně skopnout přímo do vody.“

Zavrtěla jsem hlavou tak zběsile, až mi v ní zatepalo bolestí. „Ne.“

„Ušetřil bych všem spoustu času. Jeb určil pravidla jasně. Každý, kdo tady zkusí někomu ublížit, si ponese následky. Bude se konat soud.“

Zkusila jsem se od něho odtáhnout, ale zesílil objetí ještě víc. Vůbec mě to však neděsilo, ne jako když mě předtím popadl Kyle. Ale přesto mě to rozrušilo – vyvedlo mě to z rovnováhy. „Ne. To nesmíš udělat, protože pravidla neporušil nikdo. Propadla se podlaha, to je celé.“

„Wando…“

„Je to tvůj bratr.“

„Ale moc dobře věděl, co dělá. Je můj bratr, to ano, ale udělal, co udělal, a ty jsi… ty jsi…. moje kamarádka.“

„Nic neprovedl. Je to člověk,“ zašeptala jsem. „Tady je jeho domov, ne můj.“

„Tohle nebudeme znovu probírat. Tvoje definice lidství se neshoduje s tím mým. Pro tebe znamená něco… negativního. Pro mě to je poklona – a podle mé definice jsi člověk ty, ne on. Rozhodně ne po tomhle.“

„Lidskost nepovažuji za negativní. Teď už to chápu. Ale, Iane, je to tvůj bratr.“

„A já se za to stydím.“

Opět jsem se pokusila od něho odtáhnout. Tentokrát mě pustil. Možná za to mohlo i zasténání, které mi uniklo v okamžiku, kdy jsem pohnula nohou.

„Jsi v pořádku?“

„Snad ano. Musíme najít Doktora, ale nejsem si jistá, zda jsem schopná chůze. Já – víš, při tom pádu jsem se uhodila do nohy.“

Přiškrceně sykl: „Do které nohy? Ukaž.“

Zkusila jsem poraněnou nohu narovnat – byla to ta pravá – a znovu jsem zasténala. Začal ji ohmatávat u kotníku, zkontroloval kosti, klouby. Opatrně mi zakroužil kotníkem.

„Výš. Tady.“ Povytáhla jsem mu ruku výš, nad důlek kolena. Když to místo stiskl, opět jsem zanaříkala. „Podle mě to není zlomené, nic takového. Jen je to hodně naražené.“

„Hluboká svalová zhmožděnina, to přinejmenším,“ zašeptal. „Jak se to stalo?“

„Nejspíš jsem… upadla přímo na nějaký kámen.“

Povzdechl si. „Tak fajn, dopravím tě k Doktorovi.“

„Kyle ho potřebuje naléhavěji než já.“

„Beztak musíme Doktora nejdřív najít – nebo aspoň nějakou pomoc. Kylea tak daleko nedonesu, ale tebe zvládnu. A safra – moment.“

Rázně se obrátil a vběhl zpět do jeskyně s řekou. Nehádala jsem se. Chtěla jsem ještě vidět Waltera, než… Doktor slíbil, že na mě počká. Odezní ta první dávka léků proti bolesti hodně rychle? Zmocnila se mě závrať. Dělala jsem si tolik starostí a byla jsem tak unavená! Vyprchaly ze mě i zbytky adrenalinu, zůstala jsem úplně prázdná.

Ian se vrátil s puškou. Zamračila jsem se, protože tím mi připomněl, že předtím jsem po ní sama zatoužila. Nezamlouvalo se mi to.

„Tak jdeme.“

Bez rozmýšlení mi pušku podal. Nechala jsem ji dopadnout do svých otevřených dlaní, ale nedokázala jsem je sevřít. Fakt, že musím pušku držet, mi připadal jako vhodný trest.

Ian se zasmál. „Jak z tebe může někdo mít strach…“ broukl ale spíš pro sebe.

Zvedl mě bez očividné námahy a vykročil ještě dřív, než si mě pohodlně urovnal v náruči.

„Proč jsi tak mokrá?“ podivil se. Procházeli jsme zrovna pod jedním z úzkých světlíků ve stropě a já si všimla, že se zachmuřeně usmívá.

„Nevím,“ zamumlala jsem. „Od páry?“

Opět jsme vstoupili do tmy.

„Chybí ti bota.“

„Ach!“

Prošli jsme pod dalším kuželem světla; oči se mu safírově zablýskly. Vážně se mi upíraly do tváře.

„Jsem… hrozně moc rád, že nejsi zraněná, Wando. Tedy, zraněná ještě hůř.“

Neodpověděla jsem ze strachu, abych mu nedala nějakou munici proti Kyleovi.

Jeb nás potkal těsně předtím, než jsme se dostali k hlavní jeskyni. Nebyla tam taková tma, abych nezpozorovala zvědavý záblesk v jeho očích, když mě uviděl v Ianově náruči, s obličejem od krve, s puškou volně balancující v dlaních.

„Tak jsi měl pravdu, Iane,“ prohodil Jeb. Z hlasu mu čišel ocelový podtón. Pod vousy se mu napjaly čelistní svaly. „Ale výstřel jsem neslyšel. Co Kyle?“

„Je v bezvědomí,“ vyhrkla jsem chvatně. „Musíš všechny varovat – v říční jeskyni se zbortila část podlahy. Netuším, jak je to tam teď stabilní. Kyle se tvrdě udeřil do hlavy, když se snažil utéct. Potřebuje Doktora.“

Jeb povytáhl překvapeně jedno obočí tak vysoko, až mu málem zmizelo ve vlasech.

„Tak to tvrdí ona.“ Ian neskrýval své pochybnosti. „A jinou verzi z ní nejspíš nevyrazíme.“

Jeb se zasmál. „Ukaž, vezmu to,“ řekl mi.

Ochotně jsem mu pušku podala. Pobavilo ho to.

„Zavolám Andyho a Brandta, aby mi s Kylem pomohli. Přijdeme za vámi.“

„Až se probere, nespusť ho z očí!“ doplnil Ian stroze.

„To zvládnu.“

Jeb se odštrachal pro pomocníky a Ian se mnou v náruči utíkal do nemocniční jeskyně.

„Kyle může být vážně zraněný… Jeb by si měl pospíšit.“

„Kyle má lebku tvrdší než kameny v našich jeskyních.“

Dlouhý tunel mi připadal delší než obvykle. Co když Kyle navzdory mému úsilí zemře? Nebo je už při vědomí a pátrá po mně? A co Walter? Spí… nebo umřel? A Hledačka se vzdala lovu, nebo se za světla opět vrátila?

Bude Jared pořád s Doktorem? pronesla Mel otázku, která napadla i mě. Bude se zlobit, až tě uvidí? Pozná mě?

Ve sluncem zalité jeskyni Jared a Doktor seděli skoro stejně, jako když jsme odcházeli. Opírali se zády o Doktorův improvizovaný psací stůl a mlčky pozorovali spícího Waltera.

Vykulenýma očima sledovali, jak mě Ian přináší dovnitř a pokládá na lůžko vedle toho Walterova. Opatrně mi urovnal pravou nohu.

Walter pochrupoval. Ten zvuk mě maličko uklidnil.

„Co je zas?“ vybuchl Doktor naštvaně. Vzápětí se už nade mnou nakláněl a otíral mi krev z tváře.

Jared jako by ztuhl ohromením. Hlídal se však, jinou emoci neprozradil ani mrknutím.

„Kyle,“ odpověděl Ian současně s tím, jak jsem řekla: „Podlaha…“

Doktor se nechápavě díval z jednoho na druhého.

Ian s povzdechem zvedl oči ke stropu. Mimoděk mi přitiskl dlaň na čelo. „U prvního říčního otvoru se zbortila podlaha. Kyle upadl na záda a hlavou se udeřil o kámen. Wanda mu ten jeho bezcenný život zachránila. Tvrdí, že když se propadla podlaha, zranila se i ona.“ Ian věnoval Doktorovi významný pohled. „Cosi,“ protáhl jízlivě, „ji pořádně tvrdě majzlo do zátylku.“ Začal vypočítávat: „Krvácí z nosu, ale zlomený ho nejspíš nemá. Pak má pohmožděné svaly, tady.“ Dotkl se mého bolavého stehna. „Kolena má odřená do krvava a obličej taky. Tohle si ale možná udělala sama, jak se snažila vytáhnout Kylea z díry. Mohla si tu námahu ušetřit.“ Poslední slova Ian zabručel skoro neslyšně.

„Ještě něco?“ zeptal se Doktor. Přesně v tom okamžiku mi zkušenými prsty nahmátl na boku místo, kam mě Kyle praštil. Lapla jsem po dechu.

Doktor mi vyhrnul košili; slyšela jsem, jak Ian i Jared hlasitě sykli.

„Zkusím hádat,“ ucedil Ian ledově. „Upadla jsi na kámen.“

„Přesně tak,“ vyjekla jsem bez dechu. Doktor mi bok prohmatával a já dusila vzlyky.

„Možná máš zlomené žebro,“ mumlal Doktor. „Škoda, že ti nemůžu dát něco na bolest…“

„S tím si nelámej hlavu, Doktore,“ hekala jsem. „Vydržím to. Co Walter? Vzbudil se vůbec?“

„Ne, nějakou dobu potrvá, než se z té dávky vyspí,“ řekl Doktor. Vzal mě za ruku a zkusil ji ohnout v zápěstí.

„Jsem v pořádku.“

Laskavě mi pohlédl do očí. „V pořádku budeš, ale až si pořádně odpočineš. Pohlídám si tě. Tak, otoč hlavu do strany.“

Vyhověla jsem a zamrkala bolestí, když mi stiskl ránu na spánku.

„Sem ne,“ zahučel Ian.

Na Doktora jsem neviděla, ale Jared probodl Iana řezavým pohledem.

„Nesou sem Kylea. Nechci je ve stejné místnosti.“

Doktor přikývl. „To dává smysl.“

„Připravím pro ni místo. Kylea udržíte tady, dokud…. dokud se nerozhodneme, co s ním.“

Začala jsem mluvit, ale Ian mi přitiskl prst na ústa.

„Tak dobrá,“ souhlasil Doktor. „Klidně ho i svážu, jestli chceš.“

„V případě nutnosti rozhodně. Můžeme ji odnést?“ Ian se ustaraně ohlédl k tunelu.

Doktor zaváhal.

„Ne,“ šeptla jsem, Ianovy prsty pořád ještě na rtech. „Walter. Chci tu zůstat pro Waltera.“

„Dnes jsi zachránila už dost životů, Wando,“ připomněl mi Ian něžně a posmutněle.

„Ráda bych mu řekla… Ráda bych se s ním rozloučila.“

Ian přikývl a pohlédl na Jareda. „Můžu ti věřit?“

Jared zrudl vzteky a Ian honem zvedl ruku.

„Nerad bych ji tu nechal bez ochrany, než pro ni najdu bezpečné místo,“ vysvětlil Ian. „A nevím, jestli Kyle bude při vědomí, až ho sem přinesou. Kdyby ho Jeb zastřelil, rozrušilo by ji to, ale ty a Doktor ho dokážete krotit. Nerad bych, aby Doktor byl na něho sám. Jeb by se pak nemusel ovládnout.“

Jared procedil přes zaťaté zuby: „Doktor na něho sám nebude.“

Ian pořád váhal. „V posledních dnech si prožila peklo. Nezapomínej na to.“

Jared načuřeně přikývl.

„Budu tady,“ uklidňoval Doktor Iana.

Ten mu pohlédl do obličeje. „Dobrá.“ Naklonil se ke mně. „Vrátím se brzy. Neměj strach.“

„Nemám.“

Rty mi zavadil o čelo.

Nikdo nebyl překvapenější než já. Brada mi klesla úžasem, ale Ian se mezitím obrátil na patě a tryskem vyběhl z jeskyně do chodby.

Slyšela jsem, jak Doktor sykavě vtáhl vzduch přes zuby, jako by hvízdal opačným směrem. „No tedy,“ hlesl.

Oba na mě zůstali dlouze civět. Byla jsem tak vyčerpaná a rozbolavělá, že mi bylo jedno, co se jim honí hlavou.

„Doktore…“ začal říkat Jared naléhavě, ale hluk z chodby ho zas zarazil.

Otvorem se ztěžka prodralo pět mužů; vpředu Jeb nesl Kyleovu levou nohu, Wes držel tu pravou, Andy a Aaron podpírali bezvládný trup.

„U hvězd, ten je ale těžký,“ chrčel Jeb.

Jared s Doktorem skočili k příchozím, aby pomohli. Po pár minutách klení a hekání se povedlo Kylea položit na lůžko pár kroků ode mě.

„Jak dlouho je v tom bezvědomí, Wando?“ zeptal se mě Doktor, zatímco vytahoval Kyleovi víčka a díval se mu do zornic.

„No…,“ přemýšlela jsem honem. „Celou tu dobu, co mě Ian nesl, to trvalo tak deset minut, a možná pět minut předtím.“

„Takže přinejmenším dvacet minut?“

„Přibližně ano.“

Zatímco jsme se radili, Jeb učinil vlastní diagnózu. Naši pozornost upoutal ve chvíli, kdy vylil lahev vody Kyleovi přímo do obličeje.

„Jebe,“ napomenul ho Doktor.

Ale Kyle zaprskal, zamžikal a začal sténat. „Co se stalo? Kam se to podělo?“ Pohnul tělem a začal se rozhlížet. „Podlaha… hýbe se…“

Při zaslechnutí Kyleova hlasu jsem mimoděk zaťala pěsti. Zmocnila se mě panika. Noha mě bolela, ale třeba se dokážu odpajdat pryč? Pomalu by to snad šlo…

„Nic se neděje,“ zamumlal někdo. Ne tak někdo. Tenhle hlas bych poznala kdykoliv.

Jared se postavil mezi moje a Kyleovo lůžko, zády ke mně, s pohledem upřeným na hromotluka. Kyle se sténáním zmítal hlavou do obou stran.

„Jsi v bezpečí,“ pronesl Jared tiše, ale na mě se ani nepodíval. „Neboj se už ničeho.“

Zhluboka jsem se nadechla.

Melanie se ho toužila dotknout. Ruku měl hned vedle mé, jež ležela na okraji lůžka.

Prosím, ne, přemlouvala jsem ji. Už takhle mám obličej zřízený ažaž.

On tě neuhodí.

To si myslíš, ale já nejsem ochotná to riskovat.

Melanie si povzdechla; tolik toužila po jeho blízkosti! Snášela bych to snáz, kdybych po něm sama tolik netoužila.

Dopřej mu čas, žadonila jsem. Ať si na nás nejdřív trochu zvykne. Ať skutečně uvěří.

Další povzdech.

„Á, k čertu!“ zavrčel náhle Kyle naštvaně. Zatěkala jsem k němu pohledem. Za Jaredovým loktem jsem viděla jeho planoucí oči. „Ta věc nespadla!“

34. KAPITOLA

Pohřeb

Jared se vrhl kupředu a hlučným plesknutím udeřil Kylea pěstí přímo do obličeje.

Kyleovi zasvítilo v očích bělmo, ústa se ochable rozzívla.

Na pár vteřin zavládlo v jeskyni ticho.

„Echm,“ prohodil Doktor vlídně, „ale z lékařského hlediska to jeho stav asi příliš nevylepšilo –“

„Zato já se cítím líp!“ zahučel Jared trucovitě.

Doktor se nepatrně usmál. „Nu, dalších pár minut bezvědomí ho nejspíš nezabije.“

Pak Doktor začal opět Kylea vyšetřovat, měřil mu pulz…

„Co se stalo?“ ptal se šeptem Wes, jenž stál u hlavy mého lůžka.

„Kyle se to pokusil zabít,“ vysvětlil Jared dřív, než jsem to stihla já. „Ne, že by nás to překvapilo.“

„Mně tedy ne,“ zamumlala jsem.

Wes se podíval na Jareda.

„Altruismus tomu vyhovuje zřejmě líp než lži,“ kývl Jared.

„Zkoušíš mě dopálit?“ vybuchla jsem. Trpělivost mi definitivně došla. Jak dlouho jsem už nespala? Jediné, co mě bolelo víc než zraněná noha, byla hlava. Při každém nádechu mě řezalo v boku. Trochu zaskočeně jsem si uvědomila, že mám vážně bídnou náladu. „Protože pokud ano, tak se ti to povedlo.“

Jared s Wesem na mě zděšeně vytřeštili oči. Bylo mi jasné, že ostatní se tváří podobně. No, snad až na Jeba. Ten byl přes kamenný obličej mistr.

„Jsem žena!“ pokračovala jsem v nářku. „A tohle všechno mi vážně brnká na nervy!“

Jared ohromeně zamžikal a pak se opět zatvářil nesmiřitelně. „To kvůli ženskému tělu, ve kterém jsi?“

Wes se na něho vztekle podíval.

„Ne, kvůli mně!“ zasyčela jsem.

„Podle čeho soudíš, že jsi žena?“

„Podle čeho to poznáš ty? V mém druhu jsem ten, kdo rodí mláďata. To ti snad nepřipadá dost ženské?“

Na to neměl argument. Měla jsem skoro až škodolibou radost.

Dobře jsi udělala, podpořila mě Melanie. Nemá pravdu a chová se jako prase.

Děkuju.

My holky musíme držet při sobě.

„Tak tenhle příběh jsi nám ještě nevyprávěla,“ ozval se Wes, zatímco Jared horečně vymýšlel, jak mě usadit. „Jak to funguje?“

Po Wesově olivově snědém obličeji se náhle rozlil ruměnec, protože si uvědomil, o co mě požádal. „Tedy, pokud ti připadám nezdvořilý, nemusíš odpovídat, víš?“

Rozesmála jsem se. Nálada se mi měnila každou vteřinou jak na divoké houpačce. Bláznivě, jak by řekla Mel. „Ne, neptáš se na nic… nepatřičného. V našem druhu nemáme tak… důmyslný akt.“ Opět jsem vyprskla smíchy a obličej mi zahořel žárem. Až příliš dobře jsem si pamatovala, jak důmyslný být může.

Přestaň myslet na ty čuňárny.

Myslíš na ně ty, připomněla jsem jí.

„Takže…,“ pobízel mě Wes.

Povzdechla jsem si. „Je nás jen několik, co jsme… Matky. Říkají nám tak, i když v sobě máme jen potenciál stát se jednou z nich…“ Při tom pomyšlení jsem opět zvážněla. Tady nepřežila žádná Matka, pouze vzpomínky na ně.

„A ty ten potenciál máš?“ zeptal se Jared upjatě.

Věděla jsem, že ostatní napjatě poslouchají. Dokonce i Doktor na chvíli přestal vyšetřovat Kylea.

Nechala jsem tu otázku bez odpovědi. „Jsme… trochu jako váš včelí roj nebo mravenci. Mnoho bezpohlavních členů rodiny a k tomu královna…“

„Královna?“ Wes si mě měřil se zvláštním výrazem v obličeji.

„Ne doslova, ale na každých pět až deset tisíc jedinců mého druhu připadá jedna Matka. Občas i na míň, v tomhle směru nejsou žádná pravidla.“

„A kolik trubců?“ zajímal se Wes.

„Ale ne, my nemáme trubce. Kdepak, je to jednodušší.“

Dychtivě čekali na vysvětlení. Polkla jsem. Neměla jsem to téma vytáhnout. Nechtělo se mi o tom mluvit. Vážně bylo tak důležité, abych pro Jareda nebyla „to“?

Pořád čekali. Naštvaně jsem pokračovala, protože jsem s tím začala já. „Matky se… dělí. Z každé… no, řekněme buňky, protože my máme jinou strukturu než vy, se stane nová duše. Každá duše v sobě nese část Matčiny paměti, kousek jejího já, který přetrvá.“

„Kolik buněk?“ vyzvídal Doktor. „Kolik mláďat?“

Pokrčila jsem rameny. „Tak kolem milionu.“

Všem povylezly oči z důlků. Snažila jsem se nebrat to osobně, když Wes maličko ucouvl.

Doktor tiše hvízdl. Jako jediný měl zájem na pokračování. Aaron a Andy se tvářili ostražitě, číhavě. Moje vyprávění zatím nikdy neslyšeli. Nikdy nezažili, abych toho tolik napovídala.

„A kdy k tomu dochází? Existuje nějaký spouštěč?“ zeptal se Doktor.

„Záleží jen na dobrovolném rozhodnutí,“ vysvětlila jsem. „Je to jediná příležitost, kdy se dobrovolně rozhodneme pro smrt. Vyměníme život za novou generaci.“

„Takže ty se i teď můžeš rozhodnout, že rozdělíš všechny svoje buňky, prostě jenom tak?“

„Jenom tak to není, ale ano.“

„Je to složité?“

„Vlastní rozhodnutí jistě. Proces je… bolestivý.“

„Bolestivý?“

Proč ho to překvapilo? Copak totéž neplatí i pro jeho druh?

Muži! odfrkla si Melanie.

„Mučivý,“ potvrdila jsem. „A všechny si pamatujeme, jaké to pro naše Matky bylo.“

Doktor si uchváceně mnul bradu. „Tak by mě zajímalo, jaká vlastnost se evolučně přičinila, že došlo ke vzniku společenství se sebevražednými královnami…“ Ponořil se do myšlenek.

„Altruismus,“ připomněl Wes.

„Hmmm,“ přisvědčil Doktor. „Ano, to bude ono.“

Zavřela jsem oči; už jsem litovala, že jsem si tohle všechno nenechala pro sebe. Mohla za to únava nebo snad zranění hlavy?

„Och,“ vzpomněl si Doktor, „ty jsi spala ještě míň než já, nemám pravdu, Wando? Musíme ti dopřát pořádný odpočinek.“

„Je mi dobře,“ šeptla jsem, ale oči jsem neotevřela.

„No to je namouduši super,“ slyšela jsem čísi šepot. „Mezi námi žije zatracená mimozemšťanská královna! Než se nadějeme, může nás zaplavit milionem nových marťanů!“

„Tiše!“

„Stejně by vám neublížili,“ odpověděla jsem nikomu určitému, s víčky pořád zavřenými. „Bez hostitelských těl by rychle zahynuli.“ Při představě toho nepředstavitelného žalu jsem sebou až cukla. Milion drobounkých bezmocných duší, miniaturních stříbřitých miminek, jak se scvrkávají…

Nikdo mi neodpověděl, ale vycítila jsem všeobecnou úlevu.

Ještě nikdy jsem nebyla tak unavená. Už mi nevadilo, že Kyle leží sotva metr ode mě, že dva muži z těch přítomných by se k němu přidali, kdyby došlo k útoku. Nechtěla jsem už nic než spát.

A samozřejmě, zrovna v tom okamžiku se probudil Walter.

„Úúúúúch,“ zasténal šeptem. „Gladdie?“

Taky jsem zasténala, když jsem se překulila na bok. Bolest v noze i trupu mi moc pohybu nedovolila. Natáhla jsem k Walterovi paži, nahmátla jeho dlaň.

„Tady jsem,“ pošeptala jsem mu.

„Ááách,“ vydechl Walter úlevou.

Doktor napomenul muže, kteří začali protestovat: „Wanda se zřekla vlastního spánku a klidu, aby mu pomohla vydržet bolest. Ruce má samou modřinu od toho, jak pevně ho držela. Co jste pro Waltera udělali vy?“

Walter opět zasténal. Nejdřív hrdelně chrčel, ale zvuk rychle přešel do ječivého nářku.

Doktor zaťal zuby. „Aarone, Andy, Wesi… Mohli byste, echm, mohli byste mi sehnat Sharon?“

„My všichni?“

„Vypadněte!“ přetlumočil Jeb.

Odpovědělo mu tiché šoupání vzdalujících se kroků.

„Wando,“ pošeptal mi Doktor přímo do ucha, „má kruté bolesti. Nesmíme dovolit, aby se úplně probral.“

Zoufale jsem se snažila klidně dýchat. „Bude líp, když mne nepozná. Ať si myslí, že s ním je Gladdie.“

Otevřela jsem oči. Jeb stál těsně u Waltera, který pořád ještě vypadal, jako by spal.

„Sbohem, Waltře,“ řekl Jeb. „Sejdeme se tam na druhém břehu.“

Ucouvl.

„Jsi dobrý chlap. Budeš nám chybět,“ zamumlal Jared.

Doktor se zabýval dalším balením morfia. Papírový obal chrastil.

„Gladdie,“ vzlykl Walter. „Bolí to.“

„Šššš. Ta bolest za chvilku zmizí. Doktor ji zažene.“

„Gladdie?“

„Ano?“

„Miluju tě, Gladdie. Miloval jsem tě celý svůj život.“

„Já vím, Waltře. Já – já tě taky miluju. Sám víš, jak moc tě miluju.“

Walter si povzdechl.

Když se Doktor naklonil nad Waltera s injekční stříkačkou, zavřela jsem oči.

„Spi dobře, příteli,“ šeptal Doktor.

Z Walterových prstů vyprchalo napětí, pustily mě. Teď jsem to byla já, kdo je svíral.

Uběhla minuta ticha, narušovaného pouze mým oddechováním, zajíkavým a nepravidelným, na pomezí vzlyků.

Po rameni mě popleskala dlaň. „Zemřel, Wando,“ oznámil mi chraptivě Doktor. „Už necítí žádnou bolest.“

Pustila jsem Walterovu ruku a opatrně se překulila do polohy, která mě bolela nejmíň. Ale stejně to pořád bolelo hrozně, a teď, když jsem věděla, že Waltera neruším, rozplakala jsem se skoro nahlas a svírala si bok, kde mi pulzovala příšerná bolest.

„Ale tak jo, klidně. Vždyť bys jinak neusnul,“ zaslechla jsem Jaredovo zhnusené brouknutí. Zkusila jsem otevřít oči, ale nezvládla jsem to.

Cosi mě píchlo do paže. Nevzpomínala jsem si, že bych měla zranění i tam. A navíc na nezvyklém místě, v ohbí lokte…

Morfin, špitla Melanie.

Už jsme ztrácely vědomí. Snažila jsem se potlačit strach, ale žádný jsem vlastně necítila. Už jsem byla příliš daleko.

Nikdo se neloučil, pomyslela jsem si otupěle. Od Jareda jsem to nemohla čekat… ale Jeb… Doktor… Ian tu ovšem nebyl…

Nikdo neumírá, ujistila mě Melanie. Tentokrát to bude jenom dlouhý spánek…

*

Když jsem se probudila, strop nade mnou byl temný, ozářený hvězdami. Noc. Tolik hvězd? Netušila jsem, kde to ležím. Nikde žádné temné překážky, strop mimo dohled. Jen hvězdy a hvězdy a hvězdy…

Přes obličej mi zavanul vítr. Voněl jako… prach a… cosi, co jsem nedokázala pojmenovat. Něco vlastně chybělo. Zmizel pach zatuchliny. Nikde žádná síra, jen suchý vzduch.

„Wando?“ zašeptal kdosi a dotkl se mé zdravé tváře.

Ve světle hvězd jsem spatřila Ianův obličej, který se nade mnou skláněl, Ian měl chladnou ruku, ale nebylo to nepříjemné. Kde to jsem?

„Wando? Jsi vzhůru? Dál už čekat nebudou.“

Odpověděla jsem také šeptem: „Cože?“

„Už začínají. Věděl jsem, že u toho taky chceš být.“

„Už se probrala?“ ozval se Jebův hlas.

„Co začíná?“ nechápala jsem.

„Walterův pohřeb.“

Zkusila jsem se posadit, ale tělo jsem měla jako z gumy. Ianova ruka mi přejela na čelo a tam zůstala, přidržovala mě, abych nevstala.

Pootočila jsem hlavu pod jeho rukou, snažila se uvidět…

Byla jsem venku.

Venku.

Po levé straně se tyčila miniaturní neuspořádaná pyramida balvanů, obklopená ježatým křovím. Po mé pravé ruce se táhla poušť a utápěla se ve tmě. A když jsem se podívala za své nohy, stál tam hlouček lidí, kteří se pod širým nebem necítili dobře. Přesně jsem věděla, jak se cítí. Zranitelně.

Opět jsem se pokusila posadit. Chtěla jsem jít blíž, vidět to. Ian mě zadržel. „Jen pomalu,“ varoval mě. „Hlavně se nesnaž vstát.“

„Tak mi pomoz,“ zaprosila jsem.

„Wando?“

Jamieho hlas; a pak jsem ho spatřila, letěl ke mně, až mu vlasy nadskakovaly.

Konečky prstů jsem přejela po rohoži, na které jsem ležela. Jak to, že ležím pod hvězdami?

„Nepočkali!“ žaloval Jamie. „Za chvíli bude konec.“

„Pomoz mi!“ zopakovala jsem.

Jamie mě vzal za ruku, ale Ian zavrtěl hlavou. „Vezmu ji.“

Opatrně mě podebral pod tělem; dával pozor, aby ani nezavadil o moje nejbolestivější zranění. Zvedl mě ze země a hlava se mi ihned zatočila jako loď ve víru. Zanaříkala jsem.

„Co se mnou Doktor vlastně udělal?“

„Vpíchl ti trošku zbylého morfinu, aby tě mohl bezbolestně vyšetřit. A ty ses beztak potřebovala prospat.“

Nesouhlasně jsem zkrabatila čelo. „Copak by se nenašel někdo, kdo by ten lék potřeboval víc?“

„Pššššt,“ sykl a já v dálce zaslechla tichý hlas. Ohlédla jsem se tím směrem.

Opět jsem spatřila ten hlouček lidí. Stáli u ústí nízké, temné, otevřené jeskyně, kterou pod nestabilní horou balvanů vykutal vítr. Stáli v nerovné řadě a hleděli do temného prostoru.

Poznala jsem Trudyin hlas.

„Walter bral vždycky všechno z té lepší stránky. Našel by světlo i na konci té nejtemnější díry. Tohle mi bude chybět.“

Všimla jsem si, že pak kupředu pokročila postava s pohupujícím se šedočerným copem; Trudy vhodila do tmy hrst písku, jenž se syčivě sypal na zem.

Po chvilce se vrátila ke svému manželovi. Teď postoupil blíž k černé jeskyni Geoffrey.

„Snad najde svou Gladys. Tam bude šťastnější než tady.“ Geoffrey hodil další hrst písku.

Ian mě odnesl na pravý konec fronty lidí, odkud se už dalo do jeskyně dohlédnout. Všichni lidé stáli v půlkruhu kolem temného vchodu do podzemí.

Byli tam všichni – všichni.

Dopředu popošel Kyle.

Roztřásla jsem se a Ian mě k sobě něžně přitiskl.

Kyle se po nás ani neohlédl. Jeho obličej jsem měla z profilu; pravým okem přes otok skoro neviděl.

„Walter zemřel jako člověk,“ řekl Kyle. „Nikdo z nás nemůže žádat víc.“ Vhodil hrst písku na temný předmět, ležící na dně jeskyně.

Kyle se zařadil do hloučku.

Vedle něho stál Jared. Ten došel až k okraji Walterova hrobu.

„Walter byl dobrák až do morku kostí. Nikdo z nás se mu nevyrovnal.“ Hrst písku.

Pak k hrobu zamířil Jamie, a Jared ho popleskal po rameni, když se míjeli.

„Walter byl statečný!“ prohlásil Jamie. „Nebál se umřít, nebál se žít a… nebál se věřit. Rozhodoval sám za sebe a vždycky dobře.“ Jamie vhodil hrst. Obrátil se a po celou zpáteční cestu se mi díval přímo do očí.

„Jsi na řadě,“ šeptl, když si stoupl vedle mě.

Andy už mířil k jeskyni s lopatou v ruce.

„Počkej!“ ozval se Jamie; i ten mírný hlas se nesl daleko do ticha. „Wanda a Ian se ještě nerozloučili.“

Kolem nás zazněl nespokojený šepot. Mozek mě v lebce tížil a bodal.

„Nějakou úctu snad Walterovi dlužíme!“ ozval se Jeb, podle mě až příliš hlasitě.

Nejdřív jsem měla chuť mávnout na Andyho, ať jde dál, a poprosit Iana, ať mě odnese pryč. Tohle byl lidský žal, ne můj.

Až na to, že já taky truchlila. A skutečně jsem chtěla něco říct.

„Iane, pomoz mi nabrat hrst písku.“

Ian přidřepl, abych mohla hrábnout do štěrku u jeho nohou. Pak si mé tělo položil na koleno, aby si písek nabral i on. Když se napřímil, odnesl mě ke vchodu do jeskyně.

Dovnitř jsem neviděla; skalní převis vrhal stín a hrob se zdál velmi hluboký.

Ian promluvil dřív než já.

„Walter byl to nejlepší a nejkrásnější, co je na lidech,“ řekl a vhodil písek do otvoru. Trvalo dlouho, než dopadl na dno.

Pak se Ian podíval na mě.

V hvězdné noci vládlo absolutní ticho. Dokonce i vítr se ztišil. Mluvila jsem šeptem, ale můj hlas dolehl ke všem přítomným.

„V srdci jsi neměl ani špetku nenávisti,“ oslovila jsem Walterovo tělo. „Právě tvoje existence je důkazem toho, že jsme se mýlili. Neměli jsme právo ukrást tvůj svět, Waltře. Doufám, že vaše pohádky říkají pravdu. Doufám, že najdeš Gladdie.“

Nechala jsem kamínky klouzat mezi prsty a dopadat na nezřetelný obrys Walterova těla v hlubokém hrobě.

Sotva Ian udělal první krok, Andy se pustil do práce. Lopatou nabíral světlou, suchou hlínu z hromady, která ležela těsně vedle ústí jeskyně. Zemina dopadala hlučně a mě z toho zamrazilo v zádech.

Aaron nás minul s další lopatou. Ian ustoupil do strany, aby mu udělal místo. Lidé se semkli do skupinky a začali tiše probírat průběh pohřbu.

Až teď jsem Ianovi pohlédla do obličeje, poprvé od chvíle, kdy mě zvedl do náruče. Měl ho pokrytý prachem a povadlý únavou. Položil mě zpátky na rohož, stranou. Nepatřila jsem k hloučku truchlících. Náhle jsem znejistěla. Co mám tady pod širým nebem dělat? Spát? Za Ianem se objevil Doktor. Oba si klekli vedle mě.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Doktor a začal mi prohmatávat bok.

Chtěla jsem se posadit, ale Ian mě držel vleže na rohoži.

„Jsem v pořádku. Možná zvládnu i jít…“

„Nemá cenu něco uspěchat. Dopřej té noze pár dní odpočinku, ano?“ Doktor mi povytáhl levé víčko a automaticky mi do oka posvítil baterkou. Pravým okem jsem spatřila oslnivý odraz, který mu zatančil na obličeji. Honem zamžikal a odtáhl se. Ian však ruku z mého ramene neodtáhl. Kupodivu.

„Hmm, tak tohle nám při diagnóze nepomůže. Co hlava?“ pokračoval Doktor.

„Mám trochu závrať, ale to bude spíš od toho vašeho léku než od zranění. Ale ten lék už nechci; asi dám přednost bolesti.“

Doktor se ušklíbl a Ian také.

„Co je?“ vyděsila jsem se.

„Musím tě opět uspat, Wando. Omlouvám se.“

„Ale… proč?“ šeptla jsem nešťastně. „Tak vážně zraněná zase nejsem. Nechci…“

„Musíme tě odnést zase pod zem,“ vysvětlil Ian. „A lidi mají strach, že by sis mohla pamatovat cestu.“

„Tak mi zavažte oči,“ prosila jsem.

Doktor vytáhl z kapsy stříkačku; už v ní zbývala jen čtvrtina obsahu. Přitiskla jsem se blíž k Ianovi, jehož ruka mě dál znehybňovala.

„Nesmíme podcenit žádné nebezpečí…,“ mumlal Doktor.

„Ale i kdybych utekla, kam bych šla? A proč bych utíkala zrovna teď?“

„Všichni budou klidnější…,“ ujišťoval mě Ian.

Doktor mě vzal za zápěstí a já se nebránila. Když mi jehla vklouzla pod kůži, dívala jsem se na Iana. Oči měl půlnočně temné. Z mých očí vyčetl zrazenost.

„Promiň,“ šeptl. To bylo poslední, co jsem slyšela.