Hostitel - Kapitola 35,36

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 8. 6. 2011 v kategorii Hostitel-Stephenie Meyer, přečteno: 682×

35. KAPITOLA

Soud

Zasténala jsem. Hlava mi vířila v závrati, jako bych ji měla oddělenou od těla. Žaludek se mi bouřil nevolností.

„Konečně,“ broukl kdosi s úlevou. Ian, samozřejmě. „Máš hlad?“

Při představě jídla jsem se podvědomě začala dávit.

„Ach. Nevadí. A znovu promiň. Museli jsme. Když jsme tě vzali ven, všichni začali paranoidně vyvádět.“

„Nevadí,“ vydechla jsem.

„Chceš se napít?“

„Ne.“

Otevřela jsem oči a snažila se v šeru zaostřit. V stropních otvorech jukaly dovnitř dvě hvězdy. Už zase noc. Nebo ještě noc, kdo ví?

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se. Rozložení průduchů mi nebylo povědomé. Určitě jsem tu nikdy nebyla.

„Ve své ložnici,“ odpověděl Ian.

Zkusila jsem zjistit, jak se tváří, ale ve tmě jsem rozeznala jen temný obrys hlavy. Zkusmo jsem osahala, na čem ležím. Byla to opravdová matrace. Přitom jsem zavadila o Ianovy prsty. Chytil mě za ruku dřív, než jsem stačila ucuknout.

„Čí ložnice to je ve skutečnosti?“

„Tvoje.“

„Iane…“

„Bývala naše… Kyleova a moje. Ale Kylea budou… držet v nemocničním křídle tak dlouho, dokud se nerozhodne. A já můžu přespávat u Wese.“

„Přece ti neukradnu ložnici! A co myslíš tím, dokud se nerozhodne?“

„Říkal jsem ti, že se sejde soud.“

„Kdy?“

„Proč tě to zajímá?“

„Protože v tom případě tam musím jít i já, abych to vysvětlila.“

„Abys lhala.“

„Tak kdy?“ zopakovala jsem otázku.

„Za úsvitu. Nevezmu tě tam.“

„V tom případě tam dojdu sama. Jen co přestane ta závrať, určitě to zvládnu.“

„Ty si nedáš pokoj, viď?“

„Ano. Nebylo by fér, kdybych nesměla promluvit.“

Ian s povzdechem pustil mou ruku a zvolna vstal. Zakřupalo mu přitom v kloubech. Jak dlouho tady seděl a čekal, až se proberu? „Za chvilku jsem zpátky. Ty hlad možná nemáš, ale já jsem vyhladovělý jako vlk.“

„Bděl jsi skoro celou noc.“

„To ano.“

„Až se začne rozednívat, nebudu na tebe čekat dál.“

Nevesele se zasmál. „Tím si jsem jistý. Neboj, vrátím se dřív a pomůžu ti tam dojít.“

Otevřel dveře, prošel na chodbu a nechal dveře opět zapadnout. Vraštila jsem čelo. Na jedné noze bych se k hlavní síni asi nedovlekla. Upřímně jsem doufala, že se Ian vrátí.

Během čekání jsem vzhlížela ke dvěma hvězdám ve stropě a dovolila hlavě, aby se zvolna uklidnila a přestala vířit. Lidské léky byly hnusné. Brrr. Tělo mě bolelo, ale ten rozmazaný mozek byl mnohem horší.

Čas se vlekl, ale neusnula jsem. Ostatně, prospala jsem skoro celých čtyřiadvacet hodin. A nejspíš jsem měla hlad, ale jistá jsem si nemohla být dřív, dokud se mi nezklidní žaludek.

Ian se vrátil před rozedněním, přesně jak slíbil.

„Cítíš se líp?“ vyhrkl, sotva vešel do dveří.

„Snad ano. Ale hlavou jsem radši nehýbala.“

„Myslíš, že na ten morfin reaguješ ty nebo Melaniino tělo?“

„To je Mel. Špatně snáší všechna sedativa. Zjistila to, když si před deseti lety zlomila zápěstí.“

Na chvíli se zamyslel. „Je to… divné, jednat se dvěma lidmi současně.“

„To ano,“ potvrdila jsem.

„Už máš hlad?“

Usmála jsem se. „Řekla bych, že cítím vůni chleba. Ano, žaludek se mi už trochu vzpamatoval.“

„Doufal jsem, že to řekneš.“

Jeho stín se ke mně naklonil, ve tmě vyhledal mou ruku a do dlaně vtiskl známý oblý tvar.

„Pomůžeš mi posadit se?“ požádala jsem.

Opatrně mě objal kolem ramen a vytáhl mě do sedu, aby mě zhmožděniny bolely co nejmíň. Na žebrech jsem si nahmátla cosi tuhého, neznámý předmět.

„Díky,“ lapla jsem po dechu. Hlava se mi trochu točila. Osahala jsem si obvaz na hrudníku.

„Takže mám vážně zlomená žebra?“

„Doktor si tím není jistý. Dělá, co může.“

„Hodně se snaží.“

„To je pravda.“

„Stydím se… že jsem ho zpočátku neměla ráda.“

Ian se zasmál. „Jasně, že neměla. Je div, že dokážeš mít ráda kteréhokoliv z nás.“

„Změnili jste to,“ zamumlala jsem a zakousla se do tvrdé rolky. Mechanicky jsem přežvykovala a polkla. Zatímco jsem čekala, než mi sousto sklouzne do žaludku, odložila jsem chleba stranou.

„Moc chutný není, to uznávám,“ prohodil Ian.

„Ale ne, jen čekám, jestli mě ta nevolnost doopravdy přešla.“

„A co bys řekla nějaké dobrotě…“

Zvědavě jsem se na Iana podívala, ale ve tmě jsem nerozeznala výraz jeho tváře. Ostré zapraskání, trhavý zvuk… a pak jsem to ucítila a bylo mi to jasné.

„Cheetos!“ vykřikla jsem. „Vážně? A pro mě?“

Cosi se dotklo mých rtů a já schroupala tu lahodnou hrst čipsů, kterou mi nasypal do úst.

„O tom se mi snad i zdálo,“ zasmála jsem se.

Zřejmě ho to pobavilo. Strčil mi sáček do rukou.

Chvatně jsem čipsy zhltala a pak jsem dojedla chleba; v ústech mi pořád přetrvávala chuť sýra. Než jsem si stačila říct, Ian mi podal lahev vody.

„Děkuju. A ne jenom za Cheetos, to dobře víš. Za spoustu dalšího.“

„Rádo se stalo, Wando.“

Snažila jsem se z jeho temně modrých očí vyluštit všechny významy té věty; jako by nebyla jen zdvořilostní fráze. Vzápětí jsem si uvědomila, že rozeznám barvu jeho očí, a rychle jsem vzhlédla k průduchům ve stropě. Hvězdy zmizely a obloha zešedla. Blížil se úsvit.

„A jsi si jistá, že to musíš udělat?“ zeptal se Ian už v předklonu, aby mě zvedl.

Přikývla jsem. „Ale nemusíš mě nést. Nohy jsou už lepší.“

„Tak se přesvědčíme.“

Pomohl mi na nohy, ale pořád mě objímal kolem ramen a druhou rukou přidržoval kolem pasu.

„Opatrně. Jak to jde?“

Belhavě jsem zvládla krok. Bolelo to, ale dalo se to vydržet. „Bezva. Jdeme dál.“

Myslím, že Ian tě má rád až moc.

Až moc? Udivilo mě, že Melanie se ozvala, a navíc tak zřetelně. Poslední dobou o sobě dávala vědět jen v Jaredově přítomnosti.

Já tu jsem taky. Vzal to vůbec na vědomí?

Jistěže ano. Spolu s Jebem a Jamiem nám věří nejvíc ze všech.

Tak jsem to nemyslela.

Jak jsi to tedy myslela?

Ale to už byla pryč.

Trvalo nám to dlouho. Ta vzdálenost mě zaskočila. Čekala jsem, že jdeme do hlavního sálu nebo do kuchyně, kde se lidé scházeli obvykle. My jsme však prošli přes východní pole a pokračovali dál až do velké, hluboké černé jeskyně, kterou Jeb označil termínem hřiště. Byla jsem tu předtím jen jednou, při první prohlídce jeskyní. Přivítal mě štiplavý pach síry.

Na rozdíl od ostatních zdejších jeskyní bylo hřiště širší než vyšší. Poznala jsem to až teď, když matně modré lampy visely ze stropu, místo aby stály na podlaze. Strop se mi klenul jenom pár desítek centimetrů nad hlavou, ve výšce stropu v normální budově. Ale stěny byly tak daleko, že v matném osvětlení jsem na ně nedohlédla, stejně jako na ten páchnoucí pramen, schovaný v jednom koutě, ale slyšela jsem jeho zurčení.

Kyle seděl na nejzářivěji osvětleném místě a dlouhými pažemi si objímal pokrčená kolena. Obličej měl nehybný jako masku. Když jsem s Ianovou pomocí vkulhala dovnitř, ani nevzhlédl.

Po jeho bocích stáli Jared a Doktor, oba skoro uvolněně, ale stejně mi připomínali… stráže.

Vedle Jareda hleděl Jeb, pušku přes rameno. Vypadal klidně, ale já dobře věděla, jak rychle se umí změnit. Za volnou ruku se ho držel Jamie… ne, on držel Jamieho, který z toho nebyl dvakrát nadšený. Mě ale přivítal úsměvem a zamáváním a pak se významně podíval na Jeba. Ten ho pustil.

Sharon stála vedle Doktora spolu s tetičkou Maggie.

Ian mě odtáhl za hranici světla, kde seděli ostatní. Rozeznala jsem jejich obrysy, ne obličeje.

Bylo to zvláštní; po celou cestu mě Ian podpíral bez problémů, ale náhle jako by na něho padla olověná únava. Jeho paže mi kolem pasu jen ochable ležela. Usadil mě na místo, které jsem si na podlaze sama vybrala, a posadil se vedle mě.

„Ouvej,“ zaslechla jsem šeptnutí.

Ohlédla jsem se. Trudy. Přesunula se blíž k nám a po ní i Geoffrey a Heather.

„Vypadáš děsně,“ řekla mi. „Jak moc jsi zraněná?“

Pokrčila jsem rameny. „Nic mi není.“ Napadlo mě, že Ian mi dovolil vbelhat se do jeskyně vlastními silami, abych předvedla svoje zranění – svědectví beze slov. Zamračila jsem se na něho, i když se tvářil nevinně.

Dorazili Wes s Lily a přisedli si k nám. Po pár vteřinách se objevil Brandt, pak Heidi a Andy s Paige. Jako poslední vešel Andy.

„Jsme tu všichni!“ oznámil. „Lucina zůstane s dětmi, nechce, aby to viděly. Máme začít bez ní.“

Zavládla chvilka ticha.

„Tak tedy,“ oznámil Jeb hlasitě, aby ho všichni slyšeli, „uděláme to takhle. Normální hlasování, vítězí většina. Ovšem je to můj dům, takže pokud by mi názor většiny nebyl po chuti, stejně rozhodnu podle svého.“

Někdo se zasmál, ale zase rychle umlkl. Nebyla to žádná legrace. Souzený člověk se pokusil zabít mimozemšťana. Bude to hrozný den pro všechny.

„Kdo vypovídá proti Kyleovi?“ otázal se Jeb.

Ian se začal zvedat.

„Ne!“ sykla jsem a pověsila se mu na loket.

Odstrčil mě a vstal.

„Je to úplně jednoduché!“ začal Ian. Nejradši bych vyskočila a ucpala mu ústa dlaní, ale bez pomoci bych se stejně nezvedla. „Bratr dobře věděl, že jedná proti Jebovým pravidlům. Wanda patří do komunity a vztahují se na ni všechna pravidla a veškerá ochrana jako na nás. Jeb řekl Kyleovi na rovinu, že pokud nedokáže žít v její blízkosti, ať odejde. Kyle se rozhodl zůstat. Dobře věděl, jaký je v jeskyních trest za vraždu.“

„Oběť je pořád naživu,“ zavrčel Kyle.

„A právě proto nežádám pro tebe trest smrti!“ vyštěkl Ian. „Ale tady žít dál nemůžeš. Ne, když jsi v hloubi srdce vrah.“

Ian ještě okamžik spaloval bratra pohledem a opět si přisedl vedle mě.

„Ale mohli by ho chytit a on by k nám třeba dovedl Hledače,“ namítal Brandt, který rozčileně vyskočil.

Jeskyní se rozlehlo tlumené dohadování.

Kyle vzdorně loupl očima po Brandtovi. „Živého by mě ale nikdy nedostali.“

„Jenže to nemůžeš zaručit!“ ozval se Andy a ostatní přizvukovali.

„Jeden po druhém!“ varoval je Jeb.

„Už jsem venku přežil!“ vybuchl Kyle dopáleně.

Ze tmy zazněl další hlas, sykavě. „Je to risk.“ Neuměla jsem si ho zařadit.

A další. „Co udělal Kyle špatného? Nic.“

Jeb zlověstně pokročil blíž k publiku. „Porušil moje pravidla.“

„Ona ale není jednou z nás!“ protestoval kdosi.

Ian se opět začal zvedat.

„Hej!“ zaburácel Jared tak hlasitě, až všichni poskočili. „Tady přece nesoudíme Wandu! Pokud má někdo konkrétní stížnost na ni, ať svolá další soud. Všichni ale víme, že tady neublížila nikomu. A jemu dokonce zachránila život!“ Ukázal palcem na Kylea, který se okamžitě nahrbil v ramenou. „Jen chvilku poté, co se ji pokusil shodit do řeky, riskovala vlastní život, aby ho uchránila před stejným příšerným osudem. Dobře věděla, že kdyby zahynul, byla by tu ve větším bezpečí, ale stejně ho zachránila. Udělal by to někdo z vás? Zachránil by svého nepřítele? Chtěl ji zjevně zabít, a ona dokonce ani nevypovídá proti němu!“

Všechny oči v temné místnosti se upřely na mě. Jared natáhl ruku mým směrem.

Budeš svědčit proti němu, Wando?“

Třeštila jsem na něho oči, šokovaná, že se postavil na mou stranu, že pronesl moje jméno. Melanie byla stejně ohromená jako já. Byla štěstím bez sebe, že na nás upíral laskavý pohled, po kterém se jí tak dlouho stýskalo. Ale pronesl moje jméno…

Trvalo pár vteřin, než jsem konečně našla hlas.

„To všechno je nedorozumění,“ zašeptala jsem. „Když se podlaha zbortila, oba jsme se propadli. To je všechno.“ Doufala jsem, že šepot zamaskuje lež, ale Ian se okamžitě rozchechtal. Dloubla jsem do něho loktem, ale to ho nezarazilo.

Jared se na mě dokonce usmál. „Vidíte. Dokonce kvůli němu i lže.“

„No, spíš se o to snaží,“ upřesnil Ian.

„Hm, a jak dokážete, že to je lež?“ rozkřikla se Maggie nenávistně a popošla ke Kyleovi. „Kdo dokáže, že ten tvor lže?“

„Mag…“ začal Jeb.

„Sklapni, Jebediahu – teď mluvím já! Trčíme tady úplně zbytečně. Žádnému člověku se nic nestalo. Tenhle nestoudný vetřelec si na nic nestěžuje. Všechno to je ztráta času!“

„S tím souhlasím!“ vykřikla zvučně Sharon.

Doktor po ní vrhl ukřivděný pohled.

Pak vyskočila Trudy. „Přece tu nenecháme vraha – aby se mu to nakonec povedlo!“

Vražda je subjektivní termín!“ vyštěkla Maggie. „Podle mě se dá zavraždit jenom člověk!“

Ian mě objal kolem ramen. Uvědomila jsem si, že se celá klepu.

Člověk je subjektivní termín, Magnolie!“ zaškaredil se Jeb na sestru. „Věřil jsem, že ta definice zahrnuje i soucit a vcítění, špetku milosrdenství.“

„Pojďme hlasovat!“ navrhla Sharon dřív, než se její matka stačila na Jeba rozkřiknout. „Zvedněte ruku každý, podle koho by Kyle měl zůstat v jeskyních, bez trestu za to… nedorozumění.“ Šlehla pohledem ne po mně, ale na Iana po mém boku, než pronesla poslední slovo.

Kolem mě se začaly zvedat paže. Jared se hrozivě zachmuřil.

I já jsem zkusila zvednout ruku, ale Ian mě k sobě přitiskl úžeji a podrážděně zavrčel. Nakonec nebylo mého hlasu třeba.

Jeb hlasitě sčítal hlasy: „Deset… patnáct… dvacet… dvacet tři. Fajn, jasná většina.“

Nerozhlédla jsem se kolem sebe, abych viděla, jak kdo hlasoval. Stačilo mi, že lidé v mé těsné blízkosti ruku nezvedli, jen dychtivě sledovali Jeba.

Jamie se odtrhl od Jeba a vmáčkl se mezi mě a Trudy. Objal mě z opačné strany než Jared.

„Možná že vy duše jste nás odhadly dobře!“ pronesl tak hlasitě, aby ho zaslechla většina přítomných.

„Tiše!“ zasyčela jsem na něho.

„Dobrá!“ zvolal Jeb. Všichni zmlkli. Jeb pohlédl na Kylea u svých nohou, potom na mě a na Jareda. „Dobrá, v téhle věci se tedy podřídím většině.“

„Jebe…“ vyhrkli Jared s Ianem jednohlasně.

„Můj dům, moje pravidla,“ připomněl jim Jeb. „Na to nikdy nezapomínejte. A ty mě dobře poslouchej, Kyle. A ty taky, Magnolie. Každého, kdo se pokusí ublížit Wandě, nečeká soud, ale rovnou pohřeb!“ Svoje prohlášení zdůraznil plesknutím do hlavně.

Vylekaně jsem zamrkala.

Magnolie vztekle civěla na bratra.

Kyle přikývl, jako by ty podmínky bral.

Jeb se rozhlédl po neuspořádaném obecenstvu a každému zvlášť se podíval do očí.

„Soud je u konce!“ ohlásil. „A co takhle si zahrát?“

36. KAPITOLA

Důvěra

Shromáždění se rázem uvolnilo a v půlkruhu lidí zazněl nadšený šum hlasů.

Podívala jsem se na Jamieho. Tvářil se otráveně. „Jeb se snaží vrátit věci do normálu. Ty poslední dny byly mizerné. Walterův pohřeb…“

Trhla jsem sebou.

Jeb se zazubil na Jareda, který chvíli zatínal zuby, ale pak se na staříka ušklíbl a rychle vyběhl z jeskyně.

„Jared má nový míč?“ zeptal se kdosi.

„Super!“ zajásal Wes po mém boku.

„Tenhle fotbal,“ potřásla Trudy hlavou.

„Ale co, pokud to zmírní napětí,“ pokrčila rameny Lily.

Dolehly ke mně hlasy i ze středu jeskyně.

„Tentokrát se s tím míčem trochu kroť,“ oslovil Aaron Kylea a podal mu ruku, aby mu pomohl vstát.

Kyle pomoc přijal a zvolna se vytáhl na nohy. Hlavou se skoro dotýkal lamp.

„Poslední zápas nestál za nic,“ zakřenil se na Jeba. „Žádná taktika.“

„Za kapitána jmenuji Andyho!“ zařval kdosi.

„A já zase Lily!“ zvolal Wes, vstal a protáhl se.

„Andy a Lily.“

„A já chci Kylea,“ vyhrkl Andy chvatně.

„A já Iana!“ křikla Lily.

„Jareda!“

„Brandta!“

Jamie vstal a snažil se vypadat hodně urostle.

„Paige.“

„Heidi.“

„Aarona.“

„Wese.“

Rozpočítávání pokračovalo. Jamie zářil, protože Lily si ho vybrala ještě dřív, než si stihli rozebrat první polovičku hráčů. Objevila se dokonce i Lucina s oběma hopsajícími chlapečky. Jared donesl nový lesklý kopací míč.

„Wando?“ zeptala se Lily.

Zavrtěla jsem hlavou a ukázala si na nohu.

„Aha. Promiň.“

Fotbal hraju skvěle! připomněla Melanie. Tedy, hrávala jsem.

Sotva chodím, hájila jsem se.

„Řekl bych, že tenhle zápas prosedím!“ oznámil Ian.

„To přece ne!“ stěžoval si Wes. „Mají Kylea a Jareda. Bez tebe jsme vyřízení!“

„Jen hraj!“ vybídla jsem ho. „Já… já budu počítat góly.“

Podíval se na mě a přísně stiskl rty. „Nemám na fotbal tu správnou náladu.“

„Potřebují tě.“

Ušklíbl se.

„Tak pojď, Iane!“ naléhal Jamie.

„Budu se dívat,“ slíbila jsem. „Ale byla by to nuda, kdyby jeden tým měl příliš jasnou převahu.“

„Wando,“ povzdechl si Ian. „Ty jsi vážně ta nejhorší lhářka, o jakou jsem kdy zakopnul.“

Přesto vstal a začal se rozcvičovat spolu s Wesem.

Paige ze čtyř lamp udělala dvě branky.

Zkusila jsem vstát, protože jsem seděla přímo uprostřed hřiště. V šeru si mě nikdo nevšímal, kolem vládla atmosféra nabitá radostným vzrušením. Jeb měl pravdu. Tohle jeho lidé potřebovali, i když já to moc nechápala.

Vytáhla jsem se na všechny čtyři, ale zraněnou nohu jsem nemohla ohnout v koleni. Doufala jsem, že se mi nějak podaří vyhoupnout se do stoje, tíha bezvládné nohy mi v tom však bránila.

Než jsem se po prvním neúspěšném pokusu vstát svalila přímo na obličej, zachytily mě silné ruce. Nešťastně jsem vzhlédla, abych Ianovi poděkovala.

Slova mi však zamrzla v hrdle, protože ty paže, co mě podpíraly, patřily Jaredovi.

„Mohla jsi přece požádat o pomoc,“ prohodil vlídně.

„Já…“ odkašlala jsem si. „Asi ano, ale nechtěla jsem…“

„Přivolávat k sobě pozornost?“ Z hlasu jsem mu vyčetla jen obyčejnou zvědavost, žádné obvinění. Pomohl mi dobelhat se ke vchodu do jeskyně.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nechtěla jsem… aby mi někdo pomáhal jen ze zdvořilosti, proti své vůli.“ Nebylo to celé vysvětlení, ale podle všeho mi rozuměl.

„Nemyslím, že Ian a Jamie by ti pomoc poskytli neochotně.“

Ohlédla jsem se po nich. V šeru si ani jeden z nich ještě nevšiml, že jsem odešla stranou. Kopali si míč a rozesmáli se, když Jamie Wese trefil do obličeje.

„Ale zrovna se baví. Nerada bych je vyrušila.“

Jared se mi zkoumavě díval do obličeje. Všimla jsem si, že se mile usmívá.

„Na tom chlapci ti hodně záleží,“ řekl.

„To ano.“

Přikývl. „A co ten muž?“

„Ian je… Ian mi věří. A dohlíží na mě. Dokáže být velmi laskavý… na člověka.“ Málem jsem dodala, že skoro jako duše, ale to by vůči přítomným nevyznělo jako pochvala.

Jared se ušklíbl. „Na člověka. To je důležitější věc, než jsem si předtím dokázal uvědomit.“

U vchodu do jeskyně se táhl mělký výběžek, skoro jako kamenná lavice. Posadil mě na něj, protože to bylo pohodlnější než rovná podlaha.

„Děkuju,“ řekla jsem. „Jeb rozhodl správně, věř mi.“

„Já s tím nesouhlasím.“ Vyznělo to mírněji, než by obsah slov naznačoval.

„A díky taky za to, jak jsi mě předtím obhajoval.“

„Každé slovo bylo ryzí pravda.“

Zadívala jsem se do podlahy. „Víš, nikdy jsem nikomu neublížila záměrně. Mrzí mě, že tobě a Jamiemu jsem svým příchodem způsobila bolest. Omlouvám se.“

Se zamyšleným výrazem ve tváři si ke mně přisedl. „Upřímně řečeno…“ Zaváhal. „Co jsi tady, chlapec je na tom mnohem líp. Už jsem málem zapomněl, že se umí smát.“

Oba jsme teď slyšeli, jak se jeho smích zvonivě proplétá mezi hlasy dospělých.

„Jsem ráda, že jsi mi to řekl. Kvůli tomu jsem si dělala největší starosti. Bála jsem se, abych něco nezničila.“

„Proč?“

Nechápavě jsem k němu vzhlédla.

„Proč ho máš ráda?“ zeptal se zvědavě, ale taky skoro něžně.

Hryzla jsem se do rtu.

„Mně to povědět můžeš. Já jsem… já jsem…“ Zřejmě nenacházel vhodná slova. „Zkrátka mi to můžeš říct,“ zopakoval.

Se sklopenou hlavou jsem vysvětlila: „Zčásti proto, že ho má ráda Melanie.“ Ani jsem se nepodívala, jestli na to jméno nějak zareagoval. „Ty její vzpomínky na bratříčka… je to silné. A pak, když jsem ho poznala osobně…“ Pokrčila jsem rameny. „Nejde ho nemilovat. Patří to do mého… Lásku k němu má tohle tělo zakódovanou do každé buňky. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jaký vliv na mě má hostitelské tělo. Ale možná to platí jen pro lidská těla. Možná jen pro Melami.“

„Hovoří s tebou?“ Znělo to klidně, ale stejně jsem vycítila skryté napětí.

„Ano.“

„Jak často?“

„Když má chuť. Když ji něco zajímá.“

„A co dnes?“

„Nic moc. Ona se… na mě trochu zlobí.“

Překvapeně se zasmál. „Zlobí se? A proč?“

„Protože…“ Nemělo cenu riskovat. „Jenom tak.“

Poznal lež a domyslel si, jak to je doopravdy.

„Kvůli Kyleovi? Chtěla, aby si to odskákal.“ Opět se zasmál. „No jasně.“

„Dokáže se… hodně navztekat.“ Usmála jsem se, abych tu urážku zmírnila.

On to jako urážku nebral. „Vážně? Jak se to projevuje?“

„Nutí mě, abych se bránila. Jenomže já… to neumím. Nejsem žádný rváč.“

„To vidím.“ Prstem mi přejel po zhmožděné tváři. „Promiň.“

„Ne, to by udělal každý. Chápu, jak ti bylo.“

„To nemůžeš…“

„Kdybych byla člověk, cítila bych to stejně. Navíc, o tohle nešlo… Pochop, vzpomněla jsem si přitom na Hledačku.“

Jared zkameněl.

Opět jsem se usmála a on se maličko uvolnil. „Mel mě nutila, ať ji zaškrtím. Strašně moc ji nenávidí. A já… já jí to kdovíproč nemůžu mít za zlé.“

„Pořád tě hledá. Ale helikoptéru už jí zřejmě znovu neposkytnou, chválabohu.“

Zavřela jsem oči, zaťala pěsti a silou vůle se snažila zklidnit dech.

„Původně jsem se jí nebála,“ šeptla jsem. „Sama nechápu, proč z ní teď mám takovou hrůzu. Kde je?“

„Nedělej si starosti. Včera se ometala jenom na té dálnici. Nenajde tě.“

Přikývla jsem a snažila se tomu uvěřit.

„A teď… teď Mel slyšíš?“ vyhrkl ostýchavě.

Ani teď jsem oči neotevřela. „Já… vnímám ji. Poslouchá nás velmi pozorně.“

„Co si myslí?“ Teď už jen šeptal.

Teď máš šanci, upozornila jsem ji. Co mu chceš říct?

Náhle byla opatrná. Moje pobídka ji rozrušila. Proč? Proč ti najednou věří?

Otevřela jsem oči a zjistila, že Jared mi se zatajeným dechem zírá zblízka do obličeje.

„Chce vědět, co se stalo, že jsi náhle… tak jiný. Proč jsi nám uvěřil?“

Na okamžik se zamyslel. „No… Všechno to do sebe začalo zapadat. Byla jsi tak… hodná na Waltera. Tolik soucitu jsem zatím viděl pouze u Doktora. A zachránila jsi Kyleovi život v situaci, kdy by ho většina z nás nechala spadnout čistě kvůli vlastnímu bezpečí – a to neberu v úvahu ten jeho vražedný pokus. Nu, a ke všemu jsi ještě mizerný lhář.“ Krátce se zasmál. „Pořád sám sebe přesvědčuju, že jde o velké a důmyslné spiknutí. Možná že se zítra probudím a budu tomu věřit.“

Já i Mel jsme sebou zděšeně trhly.

„Ale když na tebe dnes začali útočit… Zkrátka, vyjel jsem. Viděl jsem v nich všechno to špatné, co mě mrzí i u sebe samého. Došlo mi, že jsem ti uvěřil už dávno, ale tvrdohlavě a krutě jsem si to odmítal přiznat. Věřím ti nejspíš už od toho prvního večera… víš, jak jsi skočila přede mě, abys mě zachránila před Kylem.“ Pobaveně se zasmál, jako by Kylea nepovažoval za nebezpečného. „Ale aspoň umím lhát líp než ty. A dokonce umím obelhávat i sám sebe.“

„Doufá, že svůj názor nezměníš, i když se bojím, že to tak dopadne.“

Zavřel oči. „Mel.“

Srdce se mi rozbušilo. To způsobila její radost, ne moje. Jistě uhodl, jak hluboce ho miluji. Jistě to poznal po tom, co se mě vyptával na Jamieho.

„Vyřiď jí… že se to nestane.“

„Ona tě slyší.“

„Jak… konkrétně jste propojeny?“

„Slyší to, co já, vidí, co já.“

„Cítí totéž?“

„Ano.“

Nakrčil nos a opět se dotkl mé tváře, něžně, jako polaskání. „Ani nevíš, jak mě to mrzí.“

V místě toho doteku mě kůže přímo pálila, ale příjemně. Ještě víc mě však sežehla jeho slova. Samozřejmě že ho mrzí, že jí ublížil. To je logické a neměla bych se tím trápit.

„Tak pojď, Jarede! Hrajem!“

Vzhlédli jsme. Kyle zval Jareda do hry. Vypadal v pohodě, jako by dnes ani nestál před soudem. Buď věděl, že to tak dopadne, nebo se uměl ze všeho rychle otřepat. Mě po Jaredově boku zřejmě nevnímal.

Ale teď jsem si poprvé uvědomila, že si nás dvou všimli ostatní.

Jamie se na nás díval se spokojeným úsměvem. Podle něho to bylo v pořádku. Ale bylo?

Jak to myslíš?

Co při pohledu na nás vlastně vidí? Svou opět stmelenou rodinu?

A není to tak aspoň zčásti?

S novým nezvaným členem.

Pořád lepší, než to bylo včera.

To snad…

Já vím, přiznala Mel. Jsem ráda, že Jared ví o mé přítomnosti…, ale stejně mi vadí, že se tě dotýká.

A mně se to zase až moc líbí. Ten dotek Jaredových prstů jsem stále cítila. Omlouvám se za to.

Nevyčítám ti to. Tedy, aspoň vím, že bych neměla.

Díky.

Ale Jamie nebyl sám, kdo nás pozoroval.

Jeb byl zvědavý, koutky úst povytažené v úsměvu.

Sharon a Maggie nás sledovaly planoucíma očima. Tvářily se nyní navlas stejně a byly nejen podobné, ale díky tomu nasupenému výrazu připomínaly spíš sestry než matku s dcerou.

Ian se tvářil ustaraně, přísně svíral rty a zřejmě se chystal užuž se vrhnout k nám a ochránit mě. Nebyl si jistý, zda mi Jared opět nevyhrožuje. Usmála jsem se na něho. Úsměv mi sice neoplatil, ale zhluboka vydechl.

Nemyslím, že on si dělá těžkou hlavu zrovna kvůli tomu, řekla Mel.

„A teď ji slyšíš?“ Jared mezitím vstal, ale nespouštěl oči z mé tváře.

Svou otázkou mi zabránil zeptat se Mel, co přesně myslela. „Ano.“

„Co říká?“

„Všímáme si toho, co s ostatními dělá změna… tvého postoje.“ Kývnutím jsem ukázala na Melaniinu tetu a sestřenici, které se jako na povel obrátily ke mně zády.

„Husy paličaté!“ zabručel Jared.

„Tak dobrá!“ houkl Kyle a obrátil se k míči, položenému na nejzářivěji osvětleném místě v jeskyni. „Vyhrajeme to i bez tebe!“

„Už jdu!“ zařval Jared, hodil po mně poslední toužebný pohled a vrhl se do hry.

Žádné góly jsem nepočítala, byla tam příliš velká tma, aby bylo něco vidět. Místo toho jsem počítala Jamieho radostné výkřiky, to když dali gól, a vzteklé zasténání, když skóroval soupeř. Těch druhých zvuků bylo výrazně víc.

Hráli všichni. Maggie dělala v Andyho týmu brankáře, Jeb chytal v bráně Lilyina týmu. Oba byli překvapivě dobří a v tom matném osvětlení vypadali omládle. Jeb se nebál udělat za míčem šipku, ale Maggie chytala stejně dobře i bez podobně okázalých kousků. Kdykoliv Ian či Wes vykopli, lup… a míč jí přistál přímo v dlaních.

Hra byla plná smíchu, vzrušení a uvolnění. Nikdo by nevěřil, že ten den začal soudem nad jedním z obyvatel jeskyní.

Trudy a Paige po půlhodince odešly z hřiště a s veselým klábosením se vytratily z jeskyně. Po chvíli se vrátily s krabicemi plnými celozrnných tyčinek – těch sladkých, se sušeným ovocem. Hra ustala, Jeb vyhlásil přestávku a všichni se hrnuli pro snídani.

Jamie vyklouzl z klubka těl a paží; ruce měl plné tyčinek a v podpaží zastrčené lahve s vodou.

„Díky. Bavíš se?“

„Jasně! Škoda, že taky nemůžeš hrát!“

„Příště,“ slíbila jsem.

„Tumáš…,“ Ian mi podával hrst ovocných tyčinek.

„Předběhl jsem tě!“ zazubil se na něho Jamie.

„Och,“ hlesl Jared, který se objevil po Jamieho druhém boku. I on měl tyčinek víc než pro jednoho.

Ian a Jared si vyměnili navztekaný pohled.

„Kam se ztratilo všechno jídlo?“ zuřil Kyle u prázdné krabice a rozhlížel se, kdo je ten zloděj.

„Chytej!!“ křikl Jared a jednu po druhé mu naházel polovinu svých tyčinek.

Kyle každou zručně chytil v letu a zamířil k nám.

„Hej!“ vyštěkl Ian na bratra a také mu naházel díl svých tyčinek, aniž by se na něho jedinkrát podíval. „A teď zmiz.“

Kyle ho ignoroval. Poprvé za celý den se díval přímo na mě. Zornice měl černé, výraz naprosto neproniknutelný.

Přikrčila jsem se a sykla bolestí, když se mi připomněla žebra.

Kyle se blížil k nám.

„Slyšel jsi Iana!“ zavrčel Jared.

„Můžu předtím něco říct?“ zeptal se Kyle a nespouštěl ze mě oči.

Nikdo neodpověděl.

„Nemrzí mě to,“ prohlásil Kyle. „Pořád věřím, že to bylo správné rozhodnutí.“

Ian bratra odstrčil dozadu. Kyle zavrávoral, ale opět udělal krok vpřed.

„Moment, ještě jsem neskončil.“

„Ale jo, skončil!“ vyštěkl Jared. Zatínal pěsti tak zuřivě, až mu klouby prstů zbělely.

Mezitím jsme upoutali pozornost všech ostatních. V jeskyni vládlo ticho, radostné vzrušení ze hry se rázem vytratilo.

„Ne, neskončil.“ Kyle zvedl ruce nad hlavu, jako kdyby se vzdával, a znovu mě oslovil: „Nemyslím, že jsem jednal špatně, ale ty jsi mi vážně zachránila život. Nevím proč, ale zachránila. A tak mám dojem, že je to život za život. Nezabiju tě, a tím ti splatím svůj dluh.“

„Ty pitomý osle!“ vybuchl Ian.

„Kdo z nás se zabouchl do červa, brácho? Zrovna ty mi říkej, že jsem pitomý!“

Ian máchl pěstmi, předklonil se.

„Tak já ti řeknu, proč!“ vyhrkla jsem hlasitěji, než jsem měla v úmyslu. Dosáhla jsem však účinku, o který mi šlo. Ian a Jared a Kyle se ke mně obrátili. Všichni rázem zapomněli na rvačku.

Znervózněla jsem. Odkašlala jsem si. „Nenechala jsem tě spadnout, protože… protože nejsem jako ty. Tím netvrdím, že nejsem jako lidé, protože i tady jsou takoví, kteří by udělali totéž. Je tu spousta laskavých a dobrých lidí – třeba tvůj bratr a Jeb a Doktor…. Zkrátka říkám, že nejsem konkrétně jako ty.“

Kyle se na mě minutku díval a pak se zasmál. „Trefa!“ broukl pořád ještě se smíchem a zamířil k lahvím s vodou. „Život za život!“ křikl ještě přes rameno.

Tak úplně jsem mu nevěřila. To ani náhodou. Lidé byli dobří lháři.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a dvě