37. KAPITOLA
Spor
Vítězství každého zápasu se dalo snadno uhodnout. Když Jared a Kyle hráli spolu, vždy vyhráli. Když Jared hrál s Ianem, vyhrál zase tento tým. Zdálo by se, že Jared je neporazitelný, dokud jsem neviděla, jak spolu hrají oba bratři.
Ian se v jednom týmu s Kylem necítil dvakrát ve své kůži, aspoň zpočátku, ale po pár minutách hry už spolu tvořili dokonale seřízený stroj – znali se dost dobře a trénovali spolu tak dlouho, že se uměli sehrát beze slova. I když Jared na svou stranu přetáhl výborné hráče, stejně Kyle s Ianem vždycky vyhráli.
Nakonec Jeb fotbalový turnaj odpískal, sebral míč a strčil si ho do podpaží. „Vítěz je, myslím, jasný. Ale i když bych nerad vypadal, že nemám smysl pro legraci, práce čeká… a upřímně řečeno, jsem už ulítaný až běda.“
Ozvalo se sice pár chabých protestů, ale převládal smích. Nikomu nevadilo, že zábava končí. Podle toho, jak si hráči posedali na podlahu a s hlavou mezi koleny ztěžka lapali po dechu, nebyl vyřízený pouze Jeb.
Lidé se postupně v dvojicích a trojicích trousili ven z jeskyně. Přitiskla jsem se ke skalní stěně, abych u východu nepřekážela. Bez průduchů ve stropě téhle černé díry se dal jen těžko odhadnout čas, ale doba oběda už jistě minula. Mezi procházejícími lidmi jsem sledovala Kylea a Iana.
Po odpískání zápasu Kyle zvedl ruku, aby si s bratrem vítězoslavně pleskl dlaní o dlaň, ale Ian se jen obrátil a zamířil pryč. Kyle popadl bratra za rameno a prudce ho otočil obličejem k sobě, ale Ian jeho ruku odrazil. Kyle zaťal pěst a zamířil ji Ianovi přímo na žaludek. Ian však snadno uhnul; v jejich pošťuchování nebyla žádná přesvědčivost. Kyle bratrovi pocuchal vlasy, zřejmě právem staršího sourozence, Ian ho pleskl přes zápěstí a náhle se pousmál.
„Super výkon, brácho!“ zaslechla jsem Kylea. „Pořád ti to kope.“
„Jsi hrozný idiot, Kyle,“ odpověděl Ian.
„To víš, ty jsi pobral všechen rozum, já zase krásu, takže to je fér.“
Kyle předvedl další výpad pěstí na bratrův žaludek, ale Ian mu tentokrát ruku zachytil a zkroutil mu ji za záda. Teď už se smál na celé kolo a Kyle se k němu po pár nadávkách připojil.
Všechno mi to připadalo na hraně násilí; pohled na oba bratry mě stresoval, ale současně jsme si vybavila jednu z Melaniiných vzpomínek: po trávě se válejí tři štěňata a zuřivě si chňapají navzájem po krku, cení zuby a vrčí, jako by toužili sourozence zadávit.
Ano, jenom si hrají, potvrdila Melanie. Bratrská pouta jsou hluboká.
Takže tohle je v pořádku. A pokud mě Kyle skutečně nezabije, bude to mezi nimi dobré už napořád.
Pokud, zopakovala Melanie zlověstně.
„Máš hlad?“
Vzhlédla jsem a srdce se mi na jeden skoro bolestivý okamžik zastavilo v hrudi. Jared podle všeho stále nepřestal věřit.
Zavrtěla jsem hlavou. Tím jsem získala okamžik nutný k tomu, abych se vzpamatovala a dokázala odpovědět: „Nevím proč, když jsem celý dnešek jenom proseděla, ale jsem hrozně unavená.“
Natáhl ke mně ruku.
Ovládej se, varovala mě Melanie. Je jenom zdvořilý.
Myslíš, že to snad nevím?
Snažila jsem se zakrýt, jak se mi třesou ruce. Opatrně mě vytáhl do stoje; balancovala jsem na zdravé noze a náhle nevěděla, co dál. A stejně zmatený byl i Jared. Držel mě sice za ruku, ale stáli jsme dva kroky od sebe. Uvědomila jsem si, že až budu hopkat skrz jeskyně, budu vypadat k popukání, a zalil mě horký ruměnec. Sevřela jsem mu prsty, i když mě vlastně nepodpíral.
„Kam?“
„No…“ Svraštila jsem čelo. „Vlastně nevím. Nezůstala u skladiště ta rohož?“
Zamračil se. Ta představa se mu nelíbila o nic víc než mně.
Náhle mě v podpaží popadly silné ruce a podepřely mě.
„Odnesu ji všude, kam bude potřebovat,“ prohlásil Ian.
Jared se zatvářil ostražitě, zřejmě nechtěl, abych uhodla, co se mu honí hlavou. Pohlédl Ianovi do tváře.
„Zrovna jsme probírali, kde to bude pro ni nejlepší. Je unavená. Možná že nemocnice…“
Zavrtěla jsem hlavou současně s Ianem. Po těch příšerných dnech, které jsem tam prožila, jsem se nemocniční jeskyni toužila na hony vyhnout. Walterova prázdná postel…
„Mám pro ni lepší místo,“ namítl Ian. „Ta lůžka nejsou o moc měkčí než skála, a ona má na těle navíc hodně zhmožděnin.“
Jared mě pořád držel za ruku. Uvědomil si vůbec, jak pevně mě svírá? Začínalo to být nepříjemné, ale nejspíš to nevnímal. Ostatně, já si nehodlala stěžovat.
„Co kdyby ses šel naobědvat?“ navrhl Jared Ianovi. „Vypadáš vyhládle. Odnesu ji, kam mi řekneš…“
Ian se hrdelně uchechtl. „Nemám hlad. A, mezi námi, Jarede, Wanda potřebuje trochu větší pomoc, než je pouhá pomocná ruka. Namouduši nevím, jestli jsi situaci už vnitřně přijal natolik, abys jí zajistil všechno nezbytné. A navíc…“
Ian se shýbl a zvedl mě do náruče. Sykla jsem bolestí v boku, ale co hůř, Jared pořád nepouštěl mou ruku. Konečky prstů mi začínaly červenat.
„… dneska už měla námahy víc než dost. Jen běž do kuchyně sám.“
Poměřovali se vzteklým pohledem, zatímco konečky prstů mi téměř fialověly.
„Klidně ji odnesu,“ zavrčel Jared temně.
„Opravdu?“ zaútočil Ian jízlivě a natáhl paže, jako by mě Jaredovi podával.
Jared se mi zadíval do obličeje a potom s povzdechem pustil mou ruku.
Och, to bolí! postěžovala si Melanie. Myslela tím ostrý šíp bolesti v mé hrudi, ne brnění v odkrvených prstech.
Promiň. Co s tím mám udělat?
Nepatří ti.
Ano, já vím.
Au.
Promiň.
„Myslím, že půjdu s vámi,“ oznámil Jared, když Ian s tajeným vítězoslavným úsměvem mířil k východu z jeskyně. „Potřebuji s vámi něco probrat.“
„Jak chceš.“
Jared však celou cestu mlčel. Byl tak potichu, že jsem si ani nebyla jistá, zda za námi doopravdy jde. Když jsme se však vynořili u osvětleného kukuřičného pole, držel se pořád vedle nás.
Promluvil až v hlavním sále, když kolem nás nikdo jiný nebyl.
„Jak vidíš Kyleovo tvrzení?“ zeptal se.
Ian se ušklíbl. „Pořád se chvástá, že umí držet slovo. Normálně bych mu věřil, ale v téhle situaci… Nespustím ji z očí.“
„Dobrá.“
„To bude v pořádku, Iane,“ řekla jsem. „Já se nebojím.“
„To ani nemusíš, protože jsem přísahal, že už ti nikdo nikdy neublíží. Tady budeš v bezpečí.“
Bylo vyloučeno uhnout pohledem před jeho planoucíma očima. Bylo vyloučeno pochybovat o jeho slovech.
„Přesně tak,“ souhlasil Jared. „Budeš v bezpečí.“
Šel těsně za Ianovým ramenem, takže do obličeje jsem mu neviděla.
„Děkuju,“ šeptla jsem.
Mlčeli jsme až do chvíle, kdy se Ian zastavil před červenošedými dveřmi své jeskyně.
„Mohl bys otevřít?“ požádal Jareda.
Ten se ani nepohnul. Ian se obrátil, takže jsem opět spatřila Jaredův výraz; vrátila se do něj ostražitost.
„Tvůj pokoj? To je tvoje lepší místo?“ Jared neskrýval nedůvěru.
„Teď to je její pokoj.“
Skousla jsem si ret. Ráda bych Ianovi řekla, že to žádný můj pokoj není, ale to už ho Jared začal vyslýchat.
„Kde teď přespává Kyle?“
„Prozatím u Wese.“
„A ty?“
„Nevím určitě.“
Mlčky se na sebe dívali.
„Iane, tohle je…“ ozvala jsem se.
„Hele,“ přerušil mě, jako by si až nyní všiml mé přítomnosti, „jsi asi vyčerpaná, viď? Jarede, otevřel bys dveře, prosím?“
Jared beze slova vyhověl.
Vůbec poprvé jsem měla příležitost si Ianovu ložnici prohlédnout ve slunečním světle, které se dovnitř lilo stropním průduchem. Nebyla tak ozářená jako Jamieho a Jaredův pokoj, ani tak vysoká. Jeskyně byla menší, téměř kulatá – trochu jako moje původní díra ve skále, jen desetkrát větší. Na podlaze ležely dvě matrace, každá u jedné stěny, oddělené úzkou uličkou. U zadní stěny stál dlouhý dřevěný příborník. Na jeho levé straně ležela hranička oblečení, vedle dvě knihy a paklík karet. Pravá strana byla úplně prázdná, i když podle stop v prachu se dalo poznat, že nedávno tam něco bylo.
Ian mě opatrně položil na matraci vpravo, urovnal mi nohu a pod hlavu vsunul polštář. Jared zůstal stát ve dveřích a díval se do chodby.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Ian.
„Ano.“
„Zdáš se mi unavená.“
„To bych ale neměla být – vždyť poslední dobou skoro pořád spím.“
„Tělo potřebuje spánek, aby se zahojilo.“
Přikývla jsem. Nemohla jsem popřít, že mi klesají víčka.
„Později ti přinesu jídlo. Nelam si s ničím hlavu.“
„Děkuju, ale… Iane?“
„Copak?“
„Tohle je přece tvoje ložnice,“ zašeptala jsem. „Budeš samozřejmě spát tady.“
„Tobě to nevadí?“
„Proč by mělo?“
„No, možná to je dobrý nápad; tak tě nejlíp ohlídám. Teď se prospi.“
„Dobře.“
Oči se mi už zavřely. Pohladil mě po ruce. Slyšela jsem, jak vstává, pak tiše klaply dřevěné dveře.
Co tím sleduješ? vybuchla Melanie.
Co je? Co ti zase vadí?
Wando, ty jsi… skoro člověk. Určitě chápeš, co si Ian myslí o tvé nabídce?
O nabídce? Už mi svitlo, na co naráží. Je to jeho ložnice. V jeskyních však není dost místností pro každého. Je samozřejmé, že se o ně dělíme.
Vážně? Wando, vzpamatuj se. Začíná tě… Jak ti to jen vysvětlit, abys to konečně pochopila? Začíná k tobě cítit přesně totéž, co ty cítíš k Jaredovi. To ti nedošlo?
Nekonečně dlouho jsem se nevzmohla na slovo.
Nesmysl, vymáčkla jsem konečně ze sebe.
„Myslíš, že to, co se stalo ráno, nějak ovlivní Aarona a Brandta?“ ptal se Ian tlumeně za zavřenými dveřmi.
„Jako, že Kyle to vzdal?“
„Jistě. Předtím… nemuseli nic. Zdálo se, že Kyle odvede všechnu práci sám.“
„Rozumím. Promluvím s nimi.“
„Bude to stačit?“ staral se Ian.
„Zachránil jsem oběma život. Jsou mi zavázaní. Vyhoví mi ve všem.“
„Vsadíš na to vlastní život?“
„Pohlídáme ji,“ řekl nakonec Jared.
Další dlouhé ticho.
„Nepůjdeš se najíst?“ nadhodil Jared.
„Asi tu ještě chvíli počkám… A co ty?“
Jared neodpověděl.
„Tak co je?“ naléhal Ian. „Chceš mi ještě něco říct, Jarede?“
„Ta dívka uvnitř…,“ pronesl Jared zvolna.
„Ano?“
„To tělo jí nepatří.“
„No a?“
Jared nesmiřitelně zasyčel: „Pracky od ní, slyšíš?“
Ian se tiše zasmál. „Žárlíš?“
„Po tom ti nic není.“
„Ale, že ne?“
„Wanda podle všeho, více méně, s Melanií komunikuje. Skoro jako by byly… kamarádky. Poslední slovo má zřejmě Wanda. Zkus si představit, že bys ty byl Melanie! Jak by ti bylo? Kdyby tě někdo… takhle obsadil? Kdyby ses stal vězněm a někdo jiný by diktoval tvému tělu, co dělat? Kdybys nemohl mluvit sám za sebe? Nechtěl bys, aby tvá přání někdo respektoval?“
„No dobrá, dobrá. Chápu a zkusím na to nezapomenout.“
„Jak, že zkusíš?“ vybuchl Jared. Podle jeho hlasu jsem poznala, že vzteky zatíná zuby i pěsti. „To tělo a osoba uvězněná v něm patří totiž mně!“
„A víš určitě, že Melanie pořád ještě k tobě cítí…“
„Melanie bude navždy moje. A já budu navždy její.“
Navždy.
Náhle jsme byly s Melanií každá jinde; ona se vznášela blahem, zatímco já… ne.
S úzkostí jsme čekali na další slova.
„Ale co kdybys to byl ty?“ otázal se Ian skoro neslyšně. „Co kdyby tebe nacpali do lidského těla a nechali žít na téhle planetě? Co kdybys zjistil, že ses odcizil vlastnímu druhu? Co kdybys byl tak dobrý, že bys chtěl zachránit člověka, jehož tělo ti dali, a to navzdory tomu, že by ti opakovaně hrozila smrt?“ Na okamžik se zajíkl. „Co když by tebou lidi pohrdali, i když bys pro ně byl ochotný zemřít? Nezasloužil by sis aspoň úctu a život?“
Jared neodpověděl a mně do očí vhrkly slzy. Vážně si Ian myslí, že jsem si vysloužila právo na život v jeskyních?
„Tak rozumíš?“ dotíral Ian.
„Musím si to ještě promyslet.“
Ian si povzdechl. „Nenamáhej se. Wanda není… člověk, navzdory tomu lidskému tělu. Na dotek nereaguje lidsky.“
Teď se Jared rozesmál. „To si vážně myslíš?“
„Co je ti k smíchu?“
„Na fyzický kontakt reaguje až moc!“ sdělil mu Jared opět vážně. „V tomhle směru je lidská dostatečně. Či aspoň její tělo.“
Obličej mi zalil žár.
Ian mlčel.
„Tak co, žárlíš?“ nedal se odbýt Jared.
„Vlastně… Sám se divím, ale ano,“ odvětil Ian napjatě. „Jak jsi to zjistil?“
Jared zaváhal. „Byl to… takový pokus.“
„Pokus?“
„Nic se nevyvíjelo podle mých představ. Mel mi pak jednu vrazila.“ Slyšela jsem, jak se Jared směje.
„Melanie tě… praštila?“
„Stoprocentně to nebyla Wanda. Měl bys vidět, jak se tvářila… Co je? Iane, klid, chlape!“
„Uvědomil sis aspoň na vteřinku, jak jí muselo být?“
„Mel?“
„Ne, Wandě, hlupáku!“
„Jak bylo Wandě?“ nechápal Jared.
„Propána, vypadni už odtud. Běž se najíst. Pár hodin mi nechoď na oči!“
Ian nečekal na Jaredovu odpověď, prudce otevřel dveře do ložnice, vešel a zase za sebou rázně zavřel.
Obrátil se a zachytil můj pohled. Zřejmě ho zaskočilo, že jsem vzhůru. Z modrých očí mu vyšlehl oheň. Našpulil rty.
Naklonil hlavu k rameni a zaposlouchal se. Jared na chodbě mlčel, možná odešel. Ian se s povzdechem spustil na protější matraci.
„Asi jsme nemluvili tak potichu, jak jsem myslel,“ prohodil.
„Zvuk se v jeskyních rozléhá,“ hlesla jsem.
Přikývl. „Tak tedy…,“ řekl po chvilce. „Co si o tom myslíš?“
38. KAPITOLA
Doteky
„Co si myslím o čem?“
„O našem… rozhovoru za dveřmi,“ upřesnil Ian.
Nevěděla jsem, co si myslím.
Kdovíjakým zázrakem Ian dokázal vidět věci z mé – mimozemšťanské – perspektivy. A navíc věřil, že jsem si vysloužila právo na život.
Ale…. vážně žárlil? Na Jareda?
Věděl, co jsem zač. Věděl, že jsem jen tvoreček zastrčený do Melaniina mozku. Červ, jak řekl Kyle. Ale přesto právě Kyle Iana obvinil, že je do mě zamilovaný. Do mě? Vyloučeno!
Ale proč ho pak zajímají moje city vůči Jaredovi? Moje reakce na fyzický kontakt? Po zádech mi přejel mráz.
Nebo se zajímá o to, co si myslím o Melanii? Jestli s Jaredem souhlasím, že i ona má svá práva?
Nevěděla jsem, co si myslet. O ničem.
„Vážně nevím,“ zamumlala jsem.
Přikývl. „Úplně to chápu.“
„To ano, ale jen proto, že jsi výjimečně chápavý a soucitný.“
Usmál se na mě. Zvláštní, jak jeho oči dokázaly spalovat i hřát zároveň. Navíc s tou barvou, která připomínala spíš led než oheň. A v téhle chvíli byly neskutečně vřelé.
„Mám tě moc rád, Wando.“
„Až teď mi to začíná docházet. Asi jsem trochu natvrdlá.“
„Mě to taky zaskočilo.“
Oba jsme si chvíli rovnali v hlavě.
Nakonec ohrnul rty. „A… hádám… tohle je jedna z věcí, u kterých nemáš jasno, co cítíš?“
„Ne, vlastně ano. Já… nevím. Já… já…“
„To nevadí, na tyhle věci si musíš zvykat. Asi se ti to zdá… divné.“
Přikývla jsem. „To je slabé slovo. Spíš nemožné.“
„Něco mi pověz,“ požádal Ian po chvíli.
„Když budu znát odpověď.“
„Ta otázka není těžká.“
Ale hned ji nepoložil. Místo toho se natáhl přes uličku mezi matracemi a vzal mě za ruku. Chvíli mou dlaň držel v obou svých rukách, pak mi prsty jedné z nich zvolna přejel po paži nahoru, až k rameni. Nedíval se mi přitom do obličeje, ale sledoval cestičku husí kůže, která se ježila pod jeho dotekem.
„Je ti to příjemné, nebo nepříjemné?“ zeptal se.
Nepříjemné! tvrdila Melanie.
Ale vždyť to nebolí! namítla jsem.
Na tohle se ale neptá. Když myslí příjemné… Och, to je jako mluvit s dítětem!
Není mi ještě ani rok, nezapomínej. Nebo už ano? Zkusila jsem se rozpomenout na datum.
Melanii to nezajímalo. On chce vědět, jestli ti jsou jeho doteky příjemné stejně jako mně ty Jaredovy. Vzpomínka, kterou mi nabídla, nebyla z jeskyní. Stáli s Jaredem v kouzelné soutěsce, při západu slunce. Jared stál za ní a dlaněmi jí objížděl obrys ramen a paží až k bokům. Zachvěla jsem se slastí z pouhého doteku. Takhle.
Och.
„Wando?“
„Podle Melanie to je nepříjemné,“ šeptla jsem.
„A podle tebe?“
„Já… nevím.“
Oči měl ještě hřejivější než před chvílí. „Nejspíš si nedovedu ani představit, jak jsi z toho zmatená.“
Uklidnilo mě, že má takové pochopení. „Ano, jsem zmatená.“
Opět mě pohladil po paži. „Chceš, abych s tím přestal?“
Zaváhala jsem. „Ano,“ kývla jsem nakonec. „To… co děláš… nemůžu pak pořádně myslet. A navíc, Melanie se na mě hněvá, to taky není snadné.“
Na tebe se nehněvám. Řekni mu, ať odejde.
Ian je můj přítel. Nechci, aby odešel.
Ian se odtáhl, založil si paže na prsou.
„Předpokládám, že nás nenechá ani na vteřinku o samotě.“
Zasmála jsem se. „Moc bych se divila.“
Ian naklonil hlavu k rameni. Zatvářil se mazaně.
„Melanie Stryderová?“ oslovil ji.
Obě jsme sebou při zaslechnutí jména trhly.
Ian pokračoval: „Rád bych si s Wandou promluvil soukromě, pokud nemáš námitky. Dalo by se to nějak zařídit?“
Taková drzost! Vyřiď mu, že ani kdyby lezl po zdi! Ten chlap mi je protivný!
Nakrčila jsem nos.
„Co řekla?“
„Že ne.“ Snažila jsem se její slova přetlumočit co nejmírněji. „A taky, že tě… nemá ráda.“
Ian se zasmál. „To beru. Musím ji respektovat, ale za zkoušku to stálo.“ Povzdechl si. „Ale s obecenstvem to nebude ono.“
Co nebude ono? zavrčela Melanie.
Zašklebila jsem se. Její hněv nebyl příjemný, uměla zuřit víc než já.
Zvykej si na to.
Ian mi přitiskl dlaň k tváři. „Nechám tě, aby sis to promyslela, platí? Abys měla jasno, co cítíš.“
Zkusila jsem dotek jeho ruky vyhodnotit objektivně. Dlaň měl měkkou. Ten pocit byl… příjemný. Ne jako když se mě dotkl Jared. Ale lišil se i od Jamieho objetí. Hodně.
„Možná to chvíli potrvá. Pochop, že nic z toho mi nedává smysl,“ vysvětlila jsem.
Zazubil se. „Chápu.“
Náhle jsem si uvědomila, že vlastně chci, aby mě měl rád. Těmi doteky jsem si už nebyla tolik jistá. Ale líbilo se mi, že má o mně hezké mínění. Právě proto bylo těžké říct mu pravdu.
„Ale nezapomeň, že to necítíš ke mně,“ upozornila jsem šeptem. „Jde o tohle tělo… Je hezká, viď?“
Přikývl. „To je. Melanie je moc hezká dívka. Vlastně krásná.“
Konečky prstů mi sklouzl k pohmožděné tváři, něžně hladil strupy na odřenině. „Navzdory tomu, co jsem jí udělal s obličejem.“
Jindy bych to automaticky odmítla, připomněla bych mu, že zranění v mém obličeji nezavinil on. Byla jsem však tak vyvedená z míry tou náhlou závratí, že jsem ze sebe nevymáčkla souvislou větu.
Proč by mi mělo vadit, že Melanii považuje za krásnou?
To mi taky vysvětli. Moje emoce ji mátly stejně jako mě.
Odhrnul mi vlasy z čela.
„Ale může být stokrát krásná, pro mě je to cizí člověk. Není to ona, na kom mi… záleží.“
Hned jsem se cítila líp. A to mě ještě víc vykolejilo.
„Iane, neměl bys…“ Pravda se ze mě vyřinula jako gejzír. „Nemůže ti záležet na mně. Kdybys v ruce držel skutečně mě, hnusila bych se ti. Hodil bys mě na zem a rozdrtil patou jako hmyz.“
Svraštil tmavé obočí. Na světlém čele se objevily ustarané vrásky. „To bych… neudělal, kdybych věděl, že jsi to ty.“
Trpce jsem se zasmála. „Jak bys to zjistil? Jsme jeden od druhého k nerozeznání.“
Koutky úst mu nešťastně povisly.
„Je to pouze tím tělem,“ zopakovala jsem.
„Ne, to vůbec není pravda!“ nesouhlasil. „Nejde o obličej, ale o výraz v něm. Nejde o hlas, ale o to, co říká. A nejde o to, jak vypadá tělo, ale co s ním děláš. To ty jsi krásná!“
Během řeči si vedle mě klekl a vzal mě oběma rukama za ruce.
„Nikdy jsem nepoznal nikoho, jako jsi ty.“
Povzdechla jsem si. „Iane, a co kdybych sem přišla v Magnoliině těle?“
Zašklebil se a vyprskl smíchy. „Dobrá otázka. Tak to nevím.“
„Nebo ve Wesově těle?“
„Ale vypadáš jako žena – a žena také sama jsi.“
„A vždycky žádám, abych se mohla stát ekvivalentem svého pohlaví na té které planetě; to ovšem neznamená, že bych nemohla docela dobře fungovat i v mužském těle.“
„Jenže ty v něm nejsi.“
„Vidíš? A v tom je ten vtip. Tělo a duše. V mém případě dvě úplně odlišné věci.“
„Bez tebe bych to tělo nechtěl.“
„Nechtěl bys mě bez něho.“
Opět se dotkl mé tváře, tentokrát tam dlaň nechal přitisknutou. „Ale to tělo je součást tebe. Spoluvytváří to, co jsi. A pokud nezměníš názor a všechny nás nezradíš, taky v něm zůstaneš navždy.“
Ach, až do smrti tohoto těla. Ano, v tomhle těle zemřu. Definitivně.
A já v něm žít už nikdy nebudu, šeptla Melanie.
Takhle si žádná z nás svou budoucnost neplánovala, viď?
Ne. Žádná z nás si neplánovala nulovou budoucnost.
„Další interní rozhovor?“ uhodl Ian.
„Přemýšlíme o své smrtelnosti.“
„Kdybys odtud odešla, žila bys navždy.“
„Ano, to bych mohla.“ Povzdechla jsem si. „Pochop, lidé mají nejkratší délku života ze všech druhů, kterými jsme kdy byla, s výjimkou Pavouků. Máte na všechno tak málo času.“
„A nemyslíš tedy…,“ Ian se odmlčel a naklonil se blíž ke mně, takže jsem viděla jen bělmo a temný safír jeho očí. „Nemyslíš, že by sis z toho času měla užít co nejvíc? Že bys měla žít, dokud jsi naživu?“
Nepředvídala jsem to jako u Jareda. Iana jsem neznala tak důvěrně. Melanie si to také uvědomila až zlomek vteřiny předtím, než se rty dotkl těch mých.
Ne!
Polibek s Jaredem to nepřipomínalo ani v nejmenším. Tehdy ta reakce byla bezmyšlenkovitá, ryzí touha. Jiskra v kanystru benzinu. S Ianem jsem si nebyla ani jistá, co vlastně cítím. Všechno mi připadalo kalné a rozmazané.
Rty měl hebké a teplé. Tiskl je k mým jen vteřinku a pak se mi jimi otřel o ústa sem a tam.
„Příjemné, nebo nepříjemné?“ šeptl mi do rtů.
Nepříjemné, stokrát!
„Já – nemůžu myslet.“ Dovolil, abych pod jeho rty mohla lehce pohybovat ústy.
„To zní… dobře.“
Tlak jeho úst zesílil. Pak mě zuby jemně uchopil za dolní ret a něžně za něj zatáhl.
Melanie měla chuť ho praštit a kopnout přímo do obličeje. Byla to tak hrozná představa, že jsem sebou trhla; byla v přímém protikladu s Ianovým polibkem.
„Prosím,“ šeptla jsem.
„Ano?“
„Přestaň, prosím. Nemůžu myslet. Prosím.“
Okamžitě se odtáhl. „Tak dobrá,“ přikývl ostražitě.
Přitiskla jsem si dlaně k obličeji a toužila přidusit Melaniin hněv.
„No, ale přinejmenším mě nikdo nepraštil,“ zazubil se Ian.
„Nejradši by s tebou provedla mnohem horší věci. Och, nesnáším, když zuří. Může se mi rozskočit hlava. Hněv je tak… šeredný.“
„A proč to neudělala?“
„Protože jsem nad sebou neztratila kontrolu. Prosadí svou, jenom když… se přestanu ovládat.“
Mlčky sledoval, jak si mnu čelo.
Uklidni se, prosila jsem ji. Už se mě nedotýká.
Copak zapomněl, že jsem tady? Je mu to snad jedno? To jsem já, já!
Snažila jsem se mu to vysvětlit.
A co ty? Zapomněla jsi na Jareda?
Hodila po mně tisíce vzpomínek, jako by mě zasypala údery pěstí: jeho úsměv, oči, jeho rty na těch mých, jeho ruce na mé kůži…
Nezapomněla. A jestlipak ty jsi zapomněla, že nechceš, abych ho milovala?
„Mluví k tobě.“
„Huláká na mě,“ upřesnila jsem.
„Teď už poznám, že se soustředíš na rozhovor s ní. Dřív jsem si toho ani nevšiml.“
„Vždycky toho tolik nenamluví.“
„Omlouvám se, Melanie,“ řekl. „Chápu, že to je pro tebe nesnesitelná situace.“
Opět jsem v duchu spatřila její představu, jak ho pěstí mlátí do obličeje. Pověz mu, ať si svoje omluvy strčí někam.
Trhla jsem sebou.
Ian se kysele usmál. „Omluvu nepřijala.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„A když se přestaneš ovládat, jedná podle svého?“
Pokrčila jsem rameny. „Občas, když mě zaskočí a já sklouznu do… emotivna. Emoce mi nedovolí se soustředit. Ale poslední dobou to má složitější. Jako by se ty dveře mezi námi zamkly. Nevím proč. Zkoušela jsem ji pustit ven, když Kyle…“ Prudce jsem se odmlčela a skousla pevně rty.
„Když se tě Kyle pokoušel zabít,“ dořekl věcně. „Ale proč jsi ji chtěla pustit ven?“
Neodpověděla jsem.
„Aby se bránila?“
Mlčela jsem.
„Dobrá,“ kývl. „Neříkej mi to, ale proč – se ty dveře zamkly?“
Svraštila jsem čelo. „Nevím. Možná že čas běží… A my se začínáme dost bát.“
„Ale Jareda přece uhodila.“
„To ano.“ Zamrazilo mě při vzpomínce, jak mu má pěst narazila do čelisti.
„Protože tě přemohly city?“
„Ano.“
„A co udělal? Jenom tě políbil?“
Přikývla jsem.
Ian sykl a zaťal pěsti.
„Co se stalo?“ nechápala jsem.
„Když tě Jared políbil… přemohly tě city.“
Ustaraně jsme na něho zůstala civět. Melanie si to vychutnávala. Patří ti to!
Ian si povzdechl. „Ale když jsem tě políbil já… ani jsi neuměla říct, zda se ti to líbí. Emoce tě… nepřekonaly.“
„Och.“ Ian žárlil. Tenhle svět byl divný. „Promiň.“
„Neomlouvej se. Slíbil jsem přece, že ti dopřeju dost času, aby sis to srovnala v hlavě. Nevadí mi to.“
Lhal. Vadilo mu to, a moc.
Zhluboka se nadechl. „Je jasné, že hluboce a bezvýhradně miluješ Jamieho. A asi jsem si měl domyslet, že miluješ i Jareda. Oba dva miluješ stejně, jako je milovala Melanie. Jamieho jako bratra a Jareda…“
Zadíval se kamsi nade mě. Náhle jsem i já musela před ním uhnout očima, pověsila jsem se pohledem na skvrny slunečního svitu na červenošedých dveřích.
„Kolik z toho je Melanie?“ zajímal se.
„Nevím. Záleží na tom?“ zakličkovala jsem.
Ian odpověděl skoro neslyšně. „Mně ano.“ Mimoděk mě vzal zase za ruku.
Chvíli bylo ticho. Mlčela dokonce i Melanie. To bylo milé.
A pak, jako když se otočí vypínačem, se Ian opět změnil na svoje staré já. Zasmál se.
„Čas hraje pro mě,“ zazubil se. „Tady asi strávíme zbytek života. Jednou se sama budeš divit, cos na Jaredovi vlastně viděla.“
O tom si nech leda zdát.
Smála jsem se s ním celá šťastná, že už zase vtipkuje.
„Wando? Wando, můžu dál?“
Jamieho hlas a dusot nohou, které se zastavily těsně přede dveřmi.
„Samozřejmě, Jamie.“
Vztahovala jsem po něm ruce ještě dřív, než se stihl protáhnout dveřmi. Poslední dobou jsem byla buď zmrzačená, nebo v bezvědomí, takže sama jsem za ním jít nemohla.
„Ahoj Wando! Ahoj Iane!“ Jamie se zářivě usmíval, zcuchané vlasy mu při každém pohybu povlávaly. Vrhl se ke mně, ale v cestě mu seděl Ian, takže Jamie se nakonec usadil v nohách matrace a položil mi dlaň na kotník. „Jak se cítíš?“
„Líp.“
„Už máš hlad? Je sušené hovězí a vařené kukuřičné palice! Mohl bych ti to donést.“
„Zatím nic nechci. Jak se vede? Dlouho jsem tě neviděla.“
Jamie se ušklíbl. „Sharon mě nechala po škole.“
Usmála jsem se. „Vážně? A co jsi provedl?“
„Nic, normálně na mě ušili boudu.“ Jeho nevinný výraz vypadal hodně vynuceně; rychle změnil téma. „A hádej, co je nového? Jared u oběda řekl, že bylo nefér vystrnadit tě z ložnice, na kterou sis už zvykla. Tohle prý slušný hostitel nedělá. Mám ti vyřídit, aby ses nastěhovala zpátky ke mně, a klidně třeba hned. Že to je super? A taky mi prozradil, kde tě najdu.“
„Ani se nedivím,“ zabručel Ian.
„Jak se ti líbí, Wando, že zase budeme bydlet spolu?“
„Ale Jamie, kde bude přespávat Jared?“
„Moment, zkusím hádat,“ vzal si slovo Ian. „Určitě prohlásil, že jeskyně je dost velká pro tři. Mám pravdu?“
„Jasně, ale jak to víš?“
„Náhodou jsem se trefil.“
„Ale to je bezva, uznej, Wando! Bude to stejné jako dřív, než jsme přišli do jeskyně!“
Když to řekl, jako by mi mezi žebry projela břitva – tak čistá a ostrá bolest to byla.
Můj bolestný výraz Jamieho vyděsil. „Och. Ne, myslím, že to bude fajn i s tebou. Prostě my čtyři spolu, chápeš?“
Zkusila jsem se přes tu bolest zasmát; víc jsem už trpět nemohla.
Ian mi stiskl dlaň.
„My čtyři,“ zamumlala jsem. „Moc milé.“
Jamie se připlazil po matraci výš a objal mě kolem krku.
„Nezlob se. A nebuď smutná.“
„Nedělej si kvůli mně starosti.“
„Vždyť víš, že tě mám taky rád.“
Emoce na téhle planetě byly tak vyostřené, tak pronikavé! Tohle mi Jamie ještě nikdy neřekl. Celé tělo jako by se mi rázem zahřálo o několik stupňů.
Tak vyostřené, souhlasila Melanie, kterou sžírala její vlastní bolest.
„Vrátíš se?“ žadonil Jamie s ústy na mém rameni.
Neuměla jsem hned odpovědět.
„Co chce Mel?“ zeptal se.
„Chce bydlet s tebou,“ šeptla jsem. Ani jsem se jí nemusela ptát.
„A co chceš ty?“
„Ty chceš, abych byla v tvé jeskyni?“
„Samozřejmě, Wando. Prosím.“
Váhala jsem.
„Prosím?“
„Pokud o to stojíš, Jamie, tak ano.“
„Jupí!“ zavýskl mi Jamie do ucha. Vyskočil a radostí začal skákat na matraci.
„No dobře.“
„Ty něco chceš říct, Iane?“
„Jistě, hochu. Vyřiď Jaredovi, že by se měl stydět.“
„Cože?“
„Nech to plavat. Radši skoč Wandě pro oběd.“
„Jasně. A taky řeknu Wesovi o další matraci. A Kyle se může vrátit k Ianovi a všechno zase bude, jak má být!“
„Senzace,“ kývl Ian a já poznala, že to myslí hodně jízlivě.
„Senzace,“ šeptla jsem a opět ucítila to ostří břitvy.