39. KAPITOLA

Obavy

Senzace, brblala jsem si v duchu. Vážně senzace.

Ian ke mně mířil, aby v mé společnosti poobědval, na obličeji nalepený naučený úsměv. Bude se mě snažit rozveselit…. zase.

Poslední dobou to s tou jízlivostí přeháníš, napomenula mě Melanie.

Zkusím si to pamatovat.

Během posledního týdne se moc neozývala. Ani jedna z nás teď nepředstavovala zrovna zábavnou společnost. Bylo lepší, když jsme se vyhýbaly ostatním a vlastně i jedna druhé.

„Hej Wando,“ pozdravil mě Ian a přisedl k pultu vedle mě. V jedné ruce držel misku ještě kouřící rajčatové polévky. Ta moje, zpola nedojedená, chladla vedle mě, zatímco jsem trhala chlebovou rolku na miniaturní kousíčky.

Neodpověděla jsem mu.

„Ale, no tak.“ Položil mi ruku na koleno. Melaniin hněv vyzněl lenivě; na podobné věci si stačila už zvyknout natolik, že se na pořádný vztek ani nevzmohla. „Dnes večer budou zpátky. Určitě ještě před západem slunce.“

„To jsi tvrdil před třemi dny a před dvěma dny a taky včera,“ připomněla jsem mu.

„Ale dneska mám takové tušení. A netrucuj – je to až moc lidské,“ poškádlil mě Ian.

„Ale já netrucuju.“ Nelhala jsem. Samými starostmi jsem nebyla schopná pořádně myslet, na nic mi nezbývala energie.

„Tohle přece není první loupežná výprava, které se účastní i tvůj Jamie.“

„Tak to vědomí mi náladu nevylepší,“ ušklíbla jsem se; Melanie měla pravdu, že s tou jízlivostí to přeháním.

„Jared a Geoffrey a Trudy ho pohlídají. A je tam i Kyle!“ zasmál se Ian. „Takže máš jistotu, že se mu nic nestane.“

„Nechce se mi o tom mluvit.“

„V pohodě.“

Obrátil pozornost k jídlu a mě nechal, ať se dusím ve vlastní šťávě. V tomhle směru byl Ian milý; vždycky se mi snažil dát všechno, co jsem chtěla, i když jsem sama nevěděla, co vlastně chci. Tedy, s výjimkou těch pokusů mě pobavit. Ale já o rozptýlení nestála; chtěla jsem si dělat starosti, a on to věděl. Nic jiného jsem totiž dělat nemohla.

Uplynul měsíc od chvíle, co jsem se přestěhovala do Jamieho a Jaredovy ložnice. Celé tři týdny jsme my čtyři žili společně. Jared spal na matraci přiražené k čelům matrací, kde jsme spali my s Jamiem.

Na to jsem si zvykla – myslím na to spaní. Spánek v prázdné ložnici mi teď dělal problémy; chyběl mi dech dalších dvou lidí.

Ale na probouzení v Jaredově přítomnosti jsem si nezvykla. Vždycky mi trvalo až moc dlouho, než jsem mu odpověděla na pozdrav dobrého rána. Choval se zdvořile; my oba byli velmi zdvořilí.

Naštěstí Jamieho dobrá nálada a neustálé brebentění zaháněly přílišné napětí. Tak dlouho oslovoval přímo Melanii, až její jméno mezi námi nepředstavovalo zdroj stresu. Každým dnem byl život uvolněnější a příjemnější.

Byly jsme… skoro šťastné. Melanie i já.

A pak asi před týdnem Jared vyrazil na další z krátkých loupežných výprav – hlavně nahradit rozbité nářadí – a Jamieho vzal s sebou.

„Unavená?“ zeptal se Ian.

Uvědomila jsem si, že si mnu oči. „Ani ne.“

„Pořád spíš špatně?“

„Je tam moc ticho.“

„Můžu spát s tebou – No tak, zklidni se, Melanie. Víš přece, jak to myslím.“

Ianovi nikdy neušlo, kdy trpím pod prudkým návalem Melaniina nepřátelství.

„Ale neříkal jsi snad, že se vrátí už dneska?“ nadhodila jsem.

„Máš pravdu. Není nutné nic měnit.“

Povzdechla jsem si.

„Možná by sis měla dopřát na jedno odpoledne volno.“

„Neplácej hlouposti,“ namítla jsem. „Mám už dost energie, abych práci zvládala.“

Zazubil se, jako bych řekla něco milého. Jako by si přál, abych tu větu pronesla.

„Prima. Hodila by se mi totiž pomoc v jedné věci.“

„O co jde?“

„Ukážu ti to. Už jsi dojedla?“

Přikývla jsem.

Vzal mě za ruku a odváděl mě z kuchyně. Opět to byla tak běžná věc, že Melanie skoro ani neprotestovala.

„Kam jdeme?“ Východní pole nepotřebovalo žádnou péči. Ráno jsme ho s ostatními zavlažili.

Ian neodpověděl, ale nepřestával se usmívat.

Vedl mě tunelem za kukuřičné pole ve směru, odkud se neslo tlumené buch buch. Ovanul mě známý čpavý pach síry.

„Iane, na fotbal vážně nemám náladu.“

„Vždyť jsi tvrdila, že máš spoustu energie. Zklamala bys Lily a Wese. Slíbil jsem jim zápas dvou proti dvěma. Celé dopoledne se tolik dřeli, aby měli odpoledne volno…“

„Hele, nesnaž se ve mně probudit pocit viny,“ broukla jsem a šla za ním chodbou. Před námi blikalo několik lamp a házely kolem sebe stíny.

„Proč ne, když to funguje?“ zasmál se Ian. „A tobě to taky udělá dobře.“

Lily a Wes už na hřišti čekali a krátili si čas kopáním do míče.

„Tak co, jsi připravená na prohru, Wando?“ houkl na mě Wes. „Planetu jste obsadit mohli, ale tenhle zápas projedeš.“

Ian zařval smíchy, ale já mlčela. Tahle planeta mě nepřestávala udivovat. Jak můžou žertovat o tak tragických věcech?

A navíc Melanie, která jinak tonula ve stejné depresi jako já, náhle sálala nedočkavostí a vzrušením.

Minule jsme si nezahrály, vysvětlila mi. Běh kdysi milovala. A posedáváním na zadku je domů dřív nepřivedeme. Trochu rozptýlení nemůže škodit.

Už předem zvažovala strategii, tipovala si schopnosti soupeřů.

„Znáš pravidla?“ zeptala se Lily.

Přikývla jsem. „Ještě si je pamatuju.“

Automaticky jsem ohnula koleno a popadla zezadu kotník, abych si protáhla svaly. Byl to příjemný pocit. Totéž jsem udělala s druhou nohou. Stopy po zraněních už byly pryč, i hluboká pohmožděnina na zadní straně stehna se připomínala jen světle žlutým odstínem.

Před čtrnácti dny jsem si při čištění zrcadel mohla prohlédnout zranění v obličeji. Tvořila se tam temně rudá jizva, velká jako moje dlaň a po obvodě zubatá. Melanii to trápilo víc než mě.

Ian a já jsme hráli proti těm dvěma. Melanie milovala soupeření.

Hned od prvního výkopu jsme všichni brali hru vážně, a i mě potěšilo, že s Ianem jsme báječně sehnaný tým, který svému soupeři nedává šanci. Já byla rychlá a on uměl mířit s naprostou přesností. Wesovo pošklebování utichlo hned po Ianově třetím gólu. Bylo to příjemné, to protahování svalů, tělesná únava, vrstva potu na kůži.

Lily vzdala zápas poté, co dostali jednadvacátý míč do branky.

„Uznej, Wesi, že jsou lepší.“

„To byl podraz.“

„Nikdo nikdy netvrdil, že Wanda neumí hrát.“

„Ale nikdo taky neřekl, že je profík.“

Pobaveně jsem se usmála.

„Nauč se prohrávat!“ ušklíbla se Lily a polechtala Wese na břiše. Popadl ji za ruku, přitáhl k sobě a pevně ji políbil na rozesmátá ústa.

S Ianem jsme si vyměnili polekaný pohled.

„Kvůli tobě budu prohrávat rád!“ zubil se Wes, když Lily pouštěl.

Lilyina hladká karamelová pleť zrůžověla.

„Cha, však uvidíme, jestli ten tvůj fotbalový zázrak obstojí proti Kyleovi?“ obrátil se Wes k Ianovi a odkopl míč do temného koutu jeskyně. Slyšeli jsme, jak se šplouchnutím přistál v sirném prameni. Když Wes s Ianem odběhli, aby ho vylovili, Lily se ke mně plaše obrátila.

Zasmála se mému výrazu a rozhodila pažemi. „No dobrá… tady se nic neutají, ale už je to tak. Navíc je to trochu tvoje vina.“

„Co jsem provedla?“ podivila jsem se vyjukaně.

„Nic,“ ujistila mě. „Zato mě překvapilo, jak na tebe reagoval Wes. Netušila jsem, že má v sobě tak hlubokou přemýšlivost a chápavost. Předtím jsem ho skoro nebrala na vědomí, víš, je na mě trochu moc mladý.“ Zasmála se. „Ne snad, že by na tom záleželo, zvlášť tady.“

„Přesně tak,“ souhlasil Ian, který se mezitím vrátil. Objal mě kolem ramen. „Takže tys nevěděla, že Wes byl do tebe poblázněný od chvíle, co sem přišel?“

„Nevšimla jsem si toho,“ přiznala Lily se smíchem. „Mimochodem, kde je?“

„Šel nám všem pro vodu.“

Chvíli jsme se ještě společně bavili a střídavě si házeli a kopali míč v trojici.

No jasně, super kámoši, brblala Melanie zapškle.

Ušklíbla jsem se a Lily se na mě tázavě zadívala.

„Jaredova Melanie není ráda, když se bavím v Ianově společnosti,“ riskla jsem pravdu.

„Zajímavé,“ povytáhla Lily obočí.

„A to jsem ještě Wandě ani nenabídl, že s ní klidně budu spát v jedné ložnici, aby se konečně pořádně vyspala. O samotě se v jednom kuse budí,“ objasnil Ian Lily. „Možná že Melanii prospěje, když si Wanda taky jednou prosadí svou.“

Teď jsem pro změnu zrudla já a Ian ohleduplně změnil téma. „Kde se Wes zdržel tak dlouho?“ nadhodil. „Možná bych se měl jít po něm poohlédnout.“

V tom jsme zaslechli Wesovo hulákání, které se tunelem rychle přibližovalo.

„Vrátili se! Wando, už jsou zpátky!“

Trvalo mi sotva vteřinku, abych se vzpamatovala, a vzápětí jsem se dala do trysku. Ian za mnou huhlal, ať to nepřeháním.

Samým spěchem jsem málem srazila Wese k zemi. „Kde jsou?“ lapala jsem po dechu.

„V hlavní síni.“

Na víc jsem nečekala. Do rozlehlé zahrady jsem vbíhala s očima těkajícíma do všech stran, jak jsem všude hledala příchozí. Jamie stál před hloučkem lidí u vchodu do jižního tunelu.

„Héj, Wando!“ vyjekl a nadšeně mi zamával.

Zatímco jsem obíhala pole, Trudy ho držela za paži, jako by mu chtěla zabránit, aby mi běžel naproti.

Popadla jsem ho za ramena a pevně objala. „Och, Jamie!“

„Stýskalo se ti?“

„Jen docela maličko. Kde jsou všichni? Vrátil se každý z vás? Je všechno v pořádku?“ Kromě Jamieho byla právě Trudy jediný člověk z výpravy, kterého jsem tu viděla. Ti ostatní z hloučku – Lucina, Ruth Ann, Kyle, Travis, Violetta, Reid – je vítali domů.

„Všichni se vrátili celí,“ ujistila mě Trudy.

Rozhlédla jsem se po obrovské jeskyni. „Kam se poděli?“

„Uch… Myjí se a skládají náklad…“

Měla jsem sto chutí nabídnout, že také pomůžu, jen abych se dostala blíž k Jaredovi a na vlastní oči se přesvědčila, že je v bezpečí, ale bylo mi jasné, že nesmím vědět, kudy zboží přinášejí do jeskyní.

„Koukám, že by ti neuškodila koupel,“ pocuchala jsem Jamiemu mastné, zknocené vlasy, ale objímat jsem ho nepřestala.

„Měl by si především lehnout,“ zahučela naštvaně Trudy.

„Hele!“ Jamie po ní loupl trucovitým pohledem.

Trudy se po mně podívala a odvrátila se.

„Lehnout…?“ Chvíli jsem na Jamieho civěla a pak jsem o krok ucouvla, abych si ho mohla prohlédnout. A při pohledu na jeho pravou nohu jsem zkameněla.

Pár centimetrů nad kolenem měl v džínách zubatou díru a od ní se táhla dlouhá, ztvrdlá skvrna až k dolní záložce nohavice.

Krev, uvědomila si Melanie zděšeně.

„Jamie! Co se stalo?“

„Fakt díky, Trudy.“

„Vždyť by si toho dřív nebo později stejně všimla. Pojď, mluvit můžeme i při chůzi.“

Trudy ho vzala za loket a pomáhala mu hopsat po zdravé levé noze kupředu.

„Jamie, tak povídej!“ Objala jsem ho z druhé strany a snažila se ho podpírat, jak nejvíc to šlo.

„Taková pitomost. Můžu si za to sám. A klidně by se to mohlo stát i tady.“

„Tak to vyklop.“

Povzdechl si.

„Zakopl jsem s nožem v ruce.“

„A neměl bys jít za Doktorem?“

„Tam jsem už byl. Ránu mi vyčistil a ovázal a nařídil, ať ležím.“

„A proč jsi nezůstal v nemocnici? Jít takovou dálku…“

Jamie se ušklíbl a ohlédl se po Trudy, jako by hledal správnou odpověď.

„Jamiemu bude líp v jeho posteli,“ vysvětlila.

„Jasně,“ zadrmolil Jamie chvatně. „Ta nemocniční lůžka jsou hnusná. Kdo by na nich chtěl ležet dobrovolně, uznej!“

Podívala jsem se na ně. Hlouček zmizel, z jižní chodby zaznívaly hlasy.

Co to znamená? divila se Mel.

Uvědomila jsem si, že Trudy není o nic lepší lhářka než já. Když tvrdila, že všichni ostatní vykládají zboží, v hlase jí skřípal falešný podtón. Vzpomněla jsem si, jak přitom zatěkala očima právě k tomu tunelu.

„Vítej, chlapče! Vítej, Trudy!“ ozval se Ianův hlas.

„Ahoj, Iane,“ pozdravili oba.

„Co se tady děje?“

„Upadl jsem na nůž,“ broukl Jamie se sklopenou hlavou.

Ian se zasmál.

„Podle mě to moc k smíchu není!“ napomenula jsem ho stísněně. Melanie měla chuť mu vrazit políček, ale nevšímala jsem si jí.

„To se přece může stát každému,“ řekl Ian a pěstí škádlivě šťouchl Jamieho do ramene.

„No jo,“ zahučel Jamie.

„Kde jsou všichni?“

Zatímco Trudy odpovídala, nenápadně jsem ji pozorovala.

„Jen ještě vykládají nějaké věci.“ Opět se ohlédla k ústí jižního tunelu a Ianův výraz zkameněl a pak se v něm na zlomek vteřiny blýskl vztek. Nato si Trudy všimla, že je pozoruju.

Honem zaveď řeč jinam, špitla Melanie.

Bleskově jsem se obrátila k Jamiemu.

„Máš hlad?“ zeptala jsem se ho.

„Kdypak ty hlad nemáš?“ poškádlil ho Ian. Opět se tvářil uvolněně; v přetvářce byl ve srovnání s Trudy mistr.

Dorazili jsme do naší ložnice a Jamie se vděčně svezl na matraci.

„Vážně ti je dobře?“ ujišťovala jsem se.

„Nic mi není, fakticky. Doktor tvrdí, že za pár dní budu zase v pořádku.“

Přikývla jsem, i když mě moc nepřesvědčil.

„Půjdu se vykoupat,“ prohodila už odcházející Trudy.

Ian se opřel o stěnu. Odejít zřejmě nehodlal.

Až budeš lhát, skloň hlavu dolů, radila Melanie.

„Iane?“ řekla jsem s pohledem upřeným na Jamieho zakrvácenou nohavici. „Mohl bys skočit pro jídlo? Mám taky hlad, víš.“

„Jasně! Přines nám něco dobrého.“

Cítila jsem na sobě Ianův pohled, ale hlavu jsem nezvedla.

„Tak dobře,“ souhlasil a zdůraznil: „Za minutku jsem zpátky.“

Dokud Ianovy kroky neutichly v dálce, předstírala jsem, že si prohlížím chlapcovo zranění.

„Nezlobíš se na mě?“ vyzvídal Jamie.

„To víš, že ne.“

„Ale nechtěla jsi, abych šel s nimi.“

„Teď už jsi v bezpečí a na ničem jiném nesejde.“ Roztržitě jsem ho pohladila po paži a vyskočila jsem. „Hned jsem tady, zapomněla jsem Ianovi něco říct.“

„A co?“

„Vydržíš tady chvilku sám?“

„Samozřejmě!“ zapomněl na svou otázku.

Vyklouzla jsem na chodbu dřív, než ji stačil položit znovu.

Chodba byla vylidněná, Ian nikde. Musela jsem si pospíšit, protože měl již podezření. Všiml si, že jsem prokoukla Trudyiny lži. Jistě se nezdrží pryč dlouho.

Cílevědomě a rychle jsem přešla hlavní sál, jako bych šla za nějakým úkolem. Běh by vypadal nápadně. Porůznu tam byla jen hrstka lidí – Reid mířil k chodbě vedoucí ke koupeli, Ruth Ann a Heidi mě minuly zabrané do hovoru, Wes s Lily se drželi za ruce – ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Nenápadně jsem vklouzla do jižního tunelu.

Sotva jsem vkročila do té černočerné tmy, dala jsem se po té známé trase do klusu.

Jakýsi šestý smysl mi našeptával, že tohle je stejné, jako když se z předchozí výpravy vrátil Jared se svým týmem a Doktor se opil a nikdo mi na nic neodpovídal. Opakovalo se to, cosi, o čem jsem neměla vědět. Co jsem vědět nechtěla, aspoň podle Iana. Na šíji se mi zježily vlasy. Možná to vážně nechci vědět.

Ale chceš. Obě to chceme.

Mám strach.

Já taky.

Co nejtišeji jsem pádila dlouhým, temným tunelem vpřed.

40. KAPITOLA

Zděšení

Když jsem zaslechla hlasy, zpomalila jsem. Nedošla jsem tak blízko k nemocnici, aby to byl Doktor. To se museli vracet ostatní. Přitiskla jsem se k hrbolaté skalní stěně a plížila se co nejtišeji. Po dlouhém běhu jsem dýchala přerývavě a hlučně, proto jsem si zakryla ústa dlaní, abych svoje sípání přidusila.

„Proč v tom pořád pokračujeme?“ stěžoval si kdosi.

Ten hlas jsem nepoznávala, patřil někomu, koho jsem neznala příliš dobře. Snad Violettě? Čišel z něj ten depresivní tón, který jsem slyšela už dřív, takže bylo jasné, že si nic nenamlouvám.

„Doktor taky nechtěl. Tentokrát to byl Jaredův nápad.“

S určitostí to mluvil Geoffrey, ačkoliv hlas měl maličko zkreslený potlačovanou nechutí. Geoffrey byl s Trudy na výpravě, jak jinak. Ti dva dělali všechno spolu.

„Ale já myslel, že je největší odpůrce těchto praktik.“

Aha, Travis.

„Teď má… větší motivaci,“ vysvětloval Geoffrey. Mluvil tiše, ale bylo jasné, že kvůli něčemu zuří.

Prošli jen krok od výklenku, kde jsem se skrývala, nehybně, se zatajeným dechem.

„Podle mě to je zvrhlost,“ huhlala Violetta. „Ryzí hnus. Nikdy se to nepovede.“

Pomalu se vzdalovali, kroky ztěžklé zoufalstvím.

Nikdo jí neodpověděl. Dokud byli v mém doslechu, nepronesli už ani slovo. Vyčkala jsem, dokud se jejich kroky trochu nevzdálí, ale pak jsem opět vyrazila vpřed. Ian mě už nejspíš hledal!

Nejdřív jsem se opatrně plížila a do běhu jsem se dala až ve chvíli, kdy jsem usoudila, že skupinka zůstala v bezpečné vzdálenosti za mnou.

Pak jsem za ohbím chodby zahlédla první matné paprsky slunce a přešla jsem do tiššího a opatrnějšího klusu. Věděla jsem, že jakmile obejdu roh, bude na mě od vchodu do Doktorova království vidět.

Světlo sílilo, našlapovala jsem pořád pomaleji a opatrněji. Kolem vládlo absolutní ticho. Na okamžik mě napadlo, že jsem se spletla a v nemocniční jeskyni nikdo není, ale sotva jsem spatřila zubatý oblouk vchodu, zaslechla jsem tiché vzlyky.

Po špičkách jsem se připlížila až k otvoru a zaposlouchala se.

Vzlykání pokračovalo a doprovázel ho měkký, rytmický buchot.

„No tak, no tak.“ Jebův hlas prodchnutý pochopením. „To je v pohodě, Doktore. Neber si to tolik.“

Po místnosti přecházely několikery kroky. Zašustila látka. Pak jako by někdo zametal. Připomínalo mi to velký úklid.

A pak tu byl zápach, který sem nepatřil. Podivný pach… trochu kovový, ale nic mi nepřipomínal. Přesto jsem měla neurčitý pocit, že bych ho měla znát.

Bála jsem se obejít roh.

Co nejhoršího nám mohou udělat? otázala se Mel. Vykopnout nás z jeskyní?

Máš pravdu.

Věci se hodně změnily, pokud tohle bylo to nejhorší, čeho jsme se bály od lidí.

Zhluboka jsem se nadechla – a opět si všimla toho divného, nezařaditelného puchu – a vkročila do nemocnice.

Nikdo si mě nevšiml.

Doktor klečel na podlaze, obličej zabořený do dlaní, ramena se mu otřásala. Nad ním se nakláněl Jeb a popleskával ho po zádech.

Jared s Kylem nesli mezi lůžky nosítko. Jared měl na obličeji nehybnou masku.

Lůžka nebyla prázdná jako obvykle. Pod tmavě zelenými přikrývkami na nich ležely dlouhé předměty, které známými oblinami a úhly připomínaly těla.

V čele lůžek stál pod kuželem nejjasnějšího světla Doktorův stůl, pokrytý stříbřitými předměty, jež jsem ani neznala – lesklými skalpely a různými zastaralými lékařskými nástroji.

Ale ještě víc zářily ty další stříbrné věci. Chvějivé útržky stříbra, natažené na stole ve zmučených, pokroucených polohách… drobné stříbřité nitě, urvané a obnažené a pohozené…. cákance stříbrné tekutiny, rozmazané po stole, přikrývkách a okolních stěnách…

Ticho v místnosti roztříštil můj skřek. Jako by se otřásla celá jeskyně. Rozvířila se a zachvěla tím zavytím, jež mě ovinulo jako spirála, takže jsem nedokázala utéct pryč. Všechny ty hrůzy, co jsem viděla, mi spoutaly nohy a ochromily tělo.

Kdosi zvolal mé jméno, ale hlas jsem nepoznala. Ten jekot byl příliš hlasitý. Málem mi z něj pukla hlava. Kamenná stěna, zmáčená stříbřitým slizem, na mě padla a já se zhroutila k zemi, kde mě přidržely silné ruce.

„Doktore, pomoc!“

„Co je s ní?“

„Nemá záchvat?“

„Co vlastně viděla?“

„Nic – nic. Těla jsou zakrytá.“

To byla lež! Těla byla nechutně obnažená, roztahaná v odporných křečích po lesklém stole. Zmrzačená, osekaná, zmučená těla, rozervaná na groteskní cáry…

Jasně jsem viděla ještě nedovyvinutá chapadla části zmrzačeného těla dítěte. Dítěte! Miminka, odhozeného jako zmuchlaný hadr na stůl postříkaný jeho vlastní krví…

Žaludek se mi rozhoupal ve stejném rytmu jako celá místnost, do hrdla mi šplhala kyselá pachuť.

„Wando? Slyšíš mě?“

„Je při vědomí?“

„Myslím, že bude zvracet.“

Poslední hlas měl pravdu. Pevné ruce mi přidržovaly hlavu, zatímco ze mě tryskala kyselina.

„Co si počneme, Doktore?“

„Nepouštějte ji, ať si neublíží.“

Kašlala jsem a svíjela se v pokusu o útěk. Konečně se mi uvolnilo hrdlo.

„Pusťte mě!“ vydechla jsem přiškrceně, nesrozumitelně. „Běžte pryč! Nesahejte na mě, vy zrůdy! Vy kati!“

Opět jsem zavřískla a zasvíjela se pod rukama svých věznitelů.

„No tak, klid, Wando. Všechno je v pořádku!“ Jaredův hlas. Nenáviděla jsem Jareda.

„Ty stvůro!“ ječela jsem na něho.

„Má hysterický záchvat. Držte ji.“

Přes obličej mě udeřila ostrá, pronikavá bolest.

„Co to vyvádíš?“ zařval Ian.

„Zkouším ji donutit, aby se vzpamatovala,“ vydechl zoufale Doktor.

Zmocnila se mě závrať, ale ne od té rány; od toho pachu, od smradu stříbrné krve kanoucí po stěnách, od krve duší. Stěny se rozkolébaly, světlo se rozsypalo do podivných obrazců, připomnělo netvory z mé minulosti. Sup roztahující křídla… Drápatec mi mává těžkými klepety přímo do obličeje… Doktor po mně s úsměvem natahuje prsty, ze kterých ukapávají stříbrné pramínky…

Místnost se ještě jednou zatočila, pomalu, a pak ji zahalila tma.

*

Bezvědomí netrvalo dlouho, nejspíš jen několik vteřin. Litovala jsem, že v tom zapomnění nemohu zůstat napořád.

Houpala jsem se sem a tam v neproniknutelné tmě. Ten příšerný puch naštěstí zeslábl. Zatuchlý, vlhký zápach jeskynních chodeb proti němu představoval parfém.

Ano, to už jsem znala; někdo mě nesl. V tom týdnu po tom, co mě Kyle zranil, jsem se hodně nacestovala v Ianově náruči.

„Myslel jsem, že uhodla, co děláme, ale asi jsem se spletl,“ vysvětloval Jared.

„Podle tebe se to seběhlo takhle?“ Ianův hlas stroze rozčísl tmu v tunelu. „Třeba se vyděsila, že Doktor ji zkusí vyndat stejně jako ty ostatní duše.“

Jared si dal s odpovědí na čas. „Ty máš jiný názor?“

Ian pohrdavě zachrčel. „To tedy mám! I kdyby se mi stokrát hnusilo, žes dopravil Doktorovi další… oběti, tohle ji nerozrušilo. Copak jsi slepý? Víš, jak jí při tom pohledu asi bylo?“

„Ale vždyť jsme těla zakryli dávno předtím, než…“

„Nesprávná těla, Jarede. Jistě, Wandu by rozrušil i pohled na lidské tělo, je citlivá a násilí a smrt nepatří do jejího normálního světa. Ale víš, co pro ni znamenaly ty věci na stole?“

Další chvilka. „Ach.“

„Přesně. Je to stejné, jako bys někoho nachytal při vivisekci člověka, všude jen krev a uříznuté části těla. Před invazí jsme to znali pouze z filmů, ale ona zřejmě nikdy neviděla ani to.“

Už zase se mi zvedal žaludek. Jeho slova mi to všechno připomněla. Ten pohled. Ten smrad.

„Pusť mě,“ zašeptala jsem. „Postav mě na zem.“

„Nechtěl jsem tě probudit. Promiň.“ Tím vášnivým tónem se mi neomlouval jen za probuzení.

„Postav mě dolů.“

„Není ti dobře. Odnesu tě do tvého pokoje.“

„Ne. Postav mě, a hned.“

„Wando…“

„Hned!“ zavřískla jsem, vzepřela se Ianovi proti hrudi a současně vykopla. Zuřivost mého zápasu ho zaskočila, mimoděk mě pustil a já dopadla na zadek.

Vyskočila jsem a běžela.

„Wando!“

„Nech ji být.“

„Nesahej na mě! Wando, vrať se!“

Zdálo se, že za mnou se strhla rvačka, ale nebylo divu, lidé jsou násilníci, krutost jim působí potěšení.

Nezastavila jsem se ani poté, co jsem se vyřítila na světlo; přelétla jsem velkou jeskyni bez jediného pohledu na ty zrůdy kolem. Bylo mi jedno, že se po mně ohlížejí.

A bylo mi jedno, kam běžím. Kamkoliv, jen abych byla sama, proto jsem se poslepu vrhla do prázdné chodby.

Byla to východní chodba, kterou jsem se dnes hnala už podruhé. Poprvé s radostí a teď s hrůzou. Už jsem si ani nevzpomínala, jaký to byl pocit, když jsem jásala nad návratem výpravy domů. Všechno teď bylo zlověstné a kruté, i kámen, který mě obklopoval ze všech stran.

Ale vybrala jsem si dobrý směr, nikdo neměl sebemenší důvod sem jít, takže chodba byla prázdná.

Běžela jsem až na konec tunelu, do jeskyně s temným hřištěm. Vážně jsem tu s nimi hrála před tak krátkou dobou? Věřila jsem úsměvům na jejich tvářích, neviděla ta zvířata pod nimi…

Letěla jsem dál, až jsem vklopýtala do mastné černé vody, která mi sahala ke kotníkům. Zavrávorala jsem, chytila se skalního výstupku ostrého jako břitva a vylezla na římsu nad vodou, kde jsem se stulila do klubíčka.

Bylo to ale jinak, než si myslíme. Doktor nikomu nechtěl ublížit naschvál. Jen se snažil zachránit…

ZMIZ MI Z HLAVY! vřískla jsem.

A když jsem ji od sebe odkopla, umlčela ji, abych nemusela snášet její ospravedlňování, uvědomila jsem si, že během těch měsíců našeho přátelství zeslábla. Že mám moc. Povzbudilo mě to.

Umlčet ji bylo až příliš snadné. Tak snadné, jak to mělo fungovat od samého začátku.

Zbyla jsem tu pouze já. Jen já a bolest a hrůza, že nikdy neuniknu. Nikdy si ten výjev už nevyženu z hlavy. Nikdy se od něho neosvobodím. Zůstane navždy mou součástí.

Neuměla jsem lidsky truchlit pro ty ztracené duše, jejichž jména se nikdy nedozvím. Pro roztrhané dítě na nerezovém stole.

Na Zdroji, své prapůvodní vlasti, jsem nikdy truchlit nemusela, takže jsem se to ani nenaučila. Nakonec jsem se spokojila s obyčejem, který jsem pochytila u Netopýrů; v téhle tmě, kde jsem byla jako slepá, mi to připadalo docela vhodné. Netopýři truchlí mlčky – nezpívají celé týdny, až nakonec bolest z neexistence hudby přehluší bolest ze ztráty duše. Tam jsem ztrátu zažila: můj kamarád nešťastnou náhodou zahynul v těle netopýra, v noci spadl ze stromu; našli ho příliš pozdě na jeho záchranu. Ale v jeho smrti se neskrývala žádná hrůza, jenom žal. Byla to nehoda.

Pažemi jsem si objala pokrčená kolena a při zurčení vody jsem truchlila pro dítě a další duše, které zahynuly spolu s ním. Moji blízcí. Moje rodina. Kdybych se vrátila a varovala Hledače, jejich těla by teď neležela znetvořená v krví zmáčené jeskyni.

Bylo mi do pláče, chtělo se mi skučet bolestí, ale to byl lidský způsob. Semkla jsem tedy rty a choulila se ve tmě, všechno utrpení uzamčené uvnitř sebe.

Ale nakonec mi ukradli i to moje ticho, moje truchlení.

Trvalo jim to hezkých pár hodin. Slyšela jsem, jak hledají, jejich hlasy zkreslené dlouhými, křivolakými tunely. Volali mě, očekávali odpověď. Když žádná nepřišla, donesli si světla. Matně modré lucerny jim můj úkryt v hloubi temnoty neodhalily, ale nakonec to dokázaly ostré žluté kužele světla baterek. I tak se jim to povedlo až při třetím pokusu o prohledání jeskyně.

Když o mě světlo konečně zavadilo, všichni vyjekli úlevou.

„Už jsem ji našel! Běž to vyřídit ostatním! Přece jenom se schovává u hřiště!“

Hlas jsem znala, ale jméno jsem si k němu nepřiřadila. Prostě další zrůda.

„Wando? Wando, jsi v pořádku?“

Neotevřela jsem oči, nezvedla hlavu. Truchlila jsem.

„Kde je Ian?“

„Neměli bychom přivést Jamieho?“

„Tohle není nic pro chlapce.“

Jamie. Při tom jménu jsem se otřásla hnusem. Můj Jamie. On je také zrůda, stejný jako všichni ostatní. Můj Jamie. Pomyšlení na něho mi působilo fyzickou bolest.

„Kde je?“

„Támhle, Jarede. Ona… nereaguje.“

„Ani jsme se jí nedotkli.“

„Ukaž, podej mi světlo,“ řekl Jared. „A teď odtud všichni zmizte. Pohotovost se ruší. Dopřejte jí klid, jasné?“

Zvuk vzdalujících se kroků.

Jared počkal, dokud nezavládlo absolutní ticho.

„Tak, Wando, teď jsme tu zůstali sami dva.“

Zřejmě čekal odpověď.

„Poslyš, soudím, že to je pořádně… zlé. Nechtěli jsme, abys to někdy viděla. Mrzí mě to.“

Mrzí ho to? Geoffrey se zmínil, že to byl Jaredův nápad. Chtěl mě vyříznout a rozcupovat na kousky, postříkat stěny mou krví. Klidně by zmrzačil milion mých já, jen kdyby tak našel způsob, jak získat zpět svou milovanou zrůdu. Všechny by nás mučivě zavraždil.

Dlouho čekal na jakoukoliv reakci.

„Asi chceš být sama. Tak jo, klidně zařídím, aby tě nikdo nerušil.“

Ani jsem se nehnula.

„Promiň,“ zamumlal.

Slyšela jsem, jak se Jared zvedá na nohy, a světlo – rudá mlha na mých zavřených víčkách – sláblo spolu s tím, jak se Jared vzdaloval.

„Kde je?“

S někým se setkal u vchodu do jeskyně.

„Chce být sama. Nech ji na pokoji.“

„Přestaň mi diktovat, Jarede.“

„Pcha, ty myslíš, že stojí o útěchu od tebe? Od člověka?“

„Já na té výpravě nebyl.“

Jared tlumeně, ale pořád slyšitelně sykl: „Tentokrát ne. Jsi jeden z nás, Iane. Její nepřítel. Sám jsi slyšel, jak ječela, že jsme všichni zrůdy. Tak nás odteď uvidí. O tvou útěchu nemá zájem.“

„Dej mi světlo.“

Ticho. Uběhla minuta a já zaslechla tiché kroky obcházející jeskyni. Pak utichly, slyšela jsem, jak si Ian s tichým povzdechem sedá, ne tak blízko mě, jak jsem počítala.

Cvaknutí, a světlo zmizelo.

V tichu jsem čekala, kdy promluví, ale mlčel stejně jako já.

Nakonec jsem přestala čekat a vrátila se ke svému truchlení. Ian mě nevyrušoval. Choulila jsem se v díře pod zemským povrchem a s člověkem po boku truchlila pro zemřelé duše.