Hostitel - Kapitola 4,5,6

Napsal Niletka.blogerka.cz (») 8. 6. 2011 v kategorii Hostitel-Stephenie Meyer, přečteno: 538×

4. KAPITOLA

Snění

Je příliš velká tma, aby bylo takové horko, nebo je možná příliš horko, aby byla taková tma. Jedna z těch dvou věcí není v pořádku. Krčím se ve tmě za chabou ochranou začouzeného ježatého keře a potím se tak, že ve mně za chvíli nezbude žádná voda. Auto vyjelo z garáže před patnácti minutami. Nerozsvítilo se žádné světlo. Arkádové dveře jsou na pět centimetrů pootevřené a dovolují chladu z močálu volně pronikat dovnitř. Umím si představit ten vlhký pach, ledový průvan vanoucí sítí ve dveřích. Lituji, že neovane i mě.

Zakručí mi v břiše a já honem zatnu břišní svaly, abych ten zvuk přidusila. V tomhle tichu se do dálky nese i šepot.

Mám příšerný hlad.

A ještě jedna touha je silnější – další hladový žaludek ukrytý bezpečně ve tmě, osaměle čeká v hrubé jeskyni, která slouží jako náš dočasný domov. Stísněný prostor zavalený lávovými balvany. Co si počne, pokud se nevrátím? Všechna tíha mateřství bez špetky znalosti či zkušenosti. Připadám si nechutně bezmocná. Jamie má hlad.

Nikde poblíž nejsou další domy. Tuhle budovu pozoruji od chvíle, kdy slunce ještě pálilo na obloze, a podle mě tu není ani pes.

Vstanu z dřepu, ztuhlá lýtka zabolí, ale zůstávám skloněná v pase, abych nepřevyšovala keř. Břeh je z jemného písku, bledá cesta vzhůru ve svitu hvězd. Od silnice není slyšet jediné auto.

Vím, co si po svém návratu domyslí, ty zrůdy, které vypadají jako příjemný pár něco po padesátce. Přesně jim dojde, co jsem zač, a okamžitě začnou s pátráním. To už musím být daleko odtud. Upřímně doufám, že si na večer vyjeli do města. Myslím, že je pátek. Dodržují naše zvyky tak dokonale, že skoro nenajdete rozdíl. To byl taky hlavní důvod jejich vítězství.

Plot kolem dvora sahá jen do výše pasu. Přelezu snadno, nehlučně. Ale dvůr je vysypaný štěrkem a tak musím jít velmi opatrně, aby mi neskřípal pod nohama. Dojdu na dlážděnou přízemní terasu.

Žaluzie jsou vytažené. Světlo hvězd stačí, abych viděla, že v místnostech se nic nehýbe. Tenhle pár si potrpí na spartánskou strohost a já jsem za to vděčná. Hůř by se tu někdo schoval. Samozřejmě bych se tu hůř schovala i já, ale pokud jde o tohle, je beztak už příliš pozdě.

Nejdřív otevřu síťové dveře a pak ty prosklené. Oboje jsou nehlučné. Opatrně šlápnu na dlažbu, ale to spíš z nezvyku. Nikdo tu na mě nečíhá.

Chladný vzduch mi připadá jak z ráje.

Kuchyně je vlevo. Vidím, jak se ve tmě lesknou žulové desky pultu.

Z ramene shodím plátěný pytel a začnu s ledničkou. Když otevřu dveře a uvnitř se rozsvítí světlo, zažiju okamžik strachu, ale najdu tlačítko a přidržím ho palcem. Na okamžik nic nevidím; nečekám, až si oči zvyknou na tmu, řídím se hmatem.

Mléko, plátky sýra, zbytky v plastové misce. Doufám, že to je kuře s rýží, které jsem ho viděla vařit k večeři. To sníme ještě dnes.

Džus, sáček jablek. Baby karotky. Ty vydrží až do rána.

Skočím ke spíži. Potřebuju věci s delší trvanlivostí.

Už vidím líp a nakládám si do pytle, kolik jen unesu. Mmm, čokoládové sušenky. Umírám touhou otevřít balíček hned tady, ale zaskřípu zuby a snažím se zapomenout na křeče v prázdném žaludku.

Pytel ztěžkne až příliš rychle. Tohle nám vydrží jenom na týden, i když budeme opatrní. A já nemám chuť být opatrná; nejradši bych hltala. Do kapes si nacpu müsli tyčinky.

Ještě poslední věc. Skočím ke dřezu a naplním láhev vodou. Pak skloním hlavu pod proud vody a lokám přímo z něj. Voda mi do prázdného žaludku divně žbluňká.

Teď, když mám hotovo, podlehnu panice. Chci být odtud pryč. Civilizace je smrtelně nebezpečná.

Cestou ven se dívám na podlahu, abych s tím těžkým pytlem neklopýtla, a proto si černé siluety všimnu až v okamžiku, kdy položím ruku na dveře.

Když mi z úst unikne hloupé kviknutí strachu, současně slyším tlumenou kletbu. Prudce se obrátím, abych tryskem zkusila doběhnout k přednímu vchodu, a v duchu se modlím, aby zámek nebyl zamčený nebo aspoň aby v něm byl klíč. Nestihnu víc než dva kroky, když mě hrubé ruce popadnou za ramena a strhnou mě dozadu na jeho tělo. Ruce jsou příliš velké a silné, než aby patřily ženě. Hluboký hlas potvrdí, že hádám dobře.

„Jen pípni, a je po tobě!“ vyhrožuje chraptivě. S hrůzou cítím tenké ostří, jež se mi tiskne na kůži hned pod bradou.

„Udělej to!“ vyplivnu mezi zuby. „Tak to udělej! Nechci být jen sprostý parazit!“

Čekám na nůž a srdce mi puká. Každý jeho úder má jméno. Jamie, Jamie, Jamie. Co s tebou teď bude?

„Chytré,“ mumlá muž a já mám dojem, že nemluví ke mně. „Určitě to je Hledačka. A to znamená léčku. Jak se o tom dozvěděli?“ Ocel se mi odtáhne od krku, ale vzápětí ji vystřídá ruka pevná jako ocel.

V tom sevření sotva dýchám.

„Kde jsou ostatní?“ naléhá muž a zesílí stisk.

„Jsem tu jenom já!“ zasípám. Nemůžu ho zavést k Jamiemu. Co si Jamie počne, až se nevrátím? Jamie má hlad!

Vrazím mu loket do břicha – a to hnusně bolí. Břišní svaly má stejně ocelové jako ruku. To je divné. Takové svaly jsou důsledkem dřiny nebo posedlosti cvičením, a pro parazity ani jedno z toho neplatí.

Po mé ráně dokonce ani nelapne po vzduchu. Zoufale ho kopnu patou do nártu. To ho zaskočí, zavrávorá. Vykroutím se mu, ale zachytí můj pytel, strhne mě zpátky k sobě a opět mě chytí pod krkem.

„Na mírumilovného lovce těl jsi dost divoká, co?“

Ta slova nedávají smysl. Myslela jsem, že vetřelci jsou všichni stejní. Ale podle všeho mají taky své blázny jako my.

Kroutím se a drápu, snažím se vyrvat z jeho sevření. Nehty mu zabořím do paže, ale dosáhnu tím jen toho, že mi hrdlo sevře ještě silněji.

Zabiju tě, ty ničemná zlodějko těl! Myslím to vážně.“

„Tak to udělej!“

Náhle lapne po dechu a mě napadne, že jsem ho možná zasáhla jednou z máchajících paží. Ale necítím bolest po úderu do jeho těla.

Pustí mou paži a popadne mě za vlasy. Teď to přijde. Teď mi podřízne krk. Připravím se na řez čepele.

Ale ruka na mém hrdle povolí a pak mi drsnými a teplými prsty začne hrabat na zátylku.

„Vyloučeno,“ zachraptí.

Cosi s žuchnutím sletí na podlahu. Upustil snad nůž? Snažím se vymyslet způsob, jak se k němu dostat. Co kdybych upadla? Ruka na zátylku mě nedrží tak pevně, abych se nevytrhla. Myslím, že tuším, kde nůž přistál.

Prudce mě otočí tváří k sobě. Cvaknutí a levé oko mi oslepí světlo. Vyjeknu a automaticky se snažím odvrátit. Přidrží mě za vlasy ještě pevněji a pak mi světlo zabliká do pravého oka.

„To je k nevíře!“ šeptá. „Jsi pořád ještě člověk!“

Oběma rukama mi sevře obličej a dřív, než se stihnu vyrvat, tvrdě přitiskne rty k těm mým.

Na zlomek vteřiny zkamením. Ještě nikdy mne nikdo nepolíbil. Ne doopravdy. Jen rodiče mi dávali rychlé pusy na tvář nebo na čelo, ale to bylo před mnoha lety. Myslela jsem, že tohle v životě nepoznám. Ale nejsem si úplně jistá, jaký to je pocit. Jsem příliš plná paniky, děsu, adrenalinu.

Prudce vykopnu kolenem nahoru.

Zalkne se sípavým vyjeknutím a já jsem volná. Nerozběhnu se však k přednímu vchodu, jak čeká, ale proklouznu mu pod paží a skočím k otevřeným dveřím. Věřím, že mu zvládnu utéct i se svým nákladem. Mám náskok a on ještě pořád heká bolestí. Vím, kam běžím – nenechám po sobě stopy, které by dokázal potmě objevit. To jídlo jsem nepustila, to je dobře.

„Počkej!“ huláká.

Trhni si, odseknu v duchu, ale nahlas neřeknu nic.

Řítí se za mnou, slyším, jak se jeho hlas přibližuje. „Nejsem jeden z nich!“

To jistě. Oči mám přilepené k písku a letím. Můj tatínek říkával, že utíkám jak gepard. Byla jsem nejrychlejší v běžeckém oddílu, šampionka, tehdy před koncem světa.

„Poslouchej přece!“ Pořád huláká z plných plic. „Koukni! Dokážu ti to. Jen se zastav a podívej se na mě!“

To si počkáš. Seskočím z břehu a prodírám se podrostem.

„Myslel jsem, že už nikdo nezbyl! Prosím, vážně s tebou potřebuju mluvit!“

Jeho hlas mě překvapí – zní příliš blízko.

„Omlouvám se, že jsem tě políbil! To bylo hloupé. Ale když já byl tak dlouho sám!“

„Drž hubu!“ Nepronesu to zvlášť hlasitě, ale vím, že mě slyší. Pořád se přibližuje. Ještě nikdy mě nikdo nepředběhl. Snažím se víc vybičovat nohy.

S tichým zavrčením taky zrychlí.

Do zad mě udeří cosi velkého, upadnu. V ústech cítím chuť hlíny. Na těle mi leží tak velká tíha, že sotva dýchám.

„Počkej. Minutku,“ funí.

Zvedne se a překulí mě. Pak se mi rozkročmo posadí na prsa, paže mi uvězní pod koleny. Drtí moje jídlo. Vrčím a snažím se zpod něho vykroutit.

„Hele, hele, hele!“ drmolí. Z kapsy vytáhne malý váleček a pootočí horním koncem, z kterého vyrazí paprsek světla.

Baterkou si posvítí do obličeje.

Ve světle má žlutou pleť. Vidím výrazné lícní kosti po stranách dlouhého, úzkého nosu a pravoúhle hranatou bradu. Rty se mu roztáhly úsměvem, ale vidím, že na muže jsou nezvykle plné. Obočí a řasy má vyrudlé od slunce.

Ale tohle mi neukazuje.

Jeho oči, osvětlená tekutá hněď, zářily jednoznačně lidskými odlesky. Střídavě si posvítil na levé i pravé oko.

„Vidíš? Vidíš? Jsem stejný jako ty.“

„Ukaž mi zátylek.“ Z hlasu mi čiší podezření. Nesmím si připustit, že to je něco jiného než lest. Nechápu smysl té šarády, ale něco tím jistě sleduje. Nemá cenu dělat si naděje.

Zkřiví rty. „No… To nic nevyřeší. Copak nestačí oči? Už víš, že nejsem jeden z nich.“

„Ale proč mi neukážeš zátylek?“

„Protože tam mám jizvu,“ přizná.

Znovu se pokusím zpod něho vykroutit; jednou rukou mě přidrží za rameno.

„Udělal jsem si ji sám,“ vysvětluje. „Myslím, že jsem odvedl dost dobrou práci, i když to pekelně bolelo. nenosím žádnou dlouhou hřívu, aby mi krk zakryla. Pomáhá mi to splynout s ostatními.“

„Slez ze mě.“

Váhá, pak se jediným plavným pohybem vytáhne do stoje. Vůbec si při tom nepomáhá rukama. Jednu z nich natáhne ke mně, dlaní nahoru.

„Prosím, neutíkej. A, uch, byl bych rád, kdybys mě už znovu nekopla.“

Nehnu se. Vím, že když zkusím utéct, zase mě chytí.

„Kdo jsi?“ zeptám se šeptem.

Úsměv se mu rozšíří. „Jmenuju se Jared Howe. S lidskou bytostí jsem nemluvil už přes dva roky, takže chápu, že ti musím připadat jako… cvok. Ale odpusť mi a pověz, jak se jmenuješ ty.“

„Melanie,“ šeptnu.

„Melanie,“ zopakuje. „Ani netušíš, jakou mám z našeho setkání radost.“

Pevně svírám pytel s jídlem, nespouštím z něho oči. Pomalu natáhne ruku až ke mně.

A já ji uchopím.

A teprve když vidím, jak se má ruka ochotně ovine kolem jeho dlaně, uvědomím si, že mu věřím.

Pomůže mi vstát, ale ruku mi nepustí ani potom.

„Co teď?“ zeptám se ostražitě.

„No, moc dlouho tu zůstat nemůžeme. Doprovodíš mě zpátky do domu? Nechal jsem tam svůj pytel. K ledničce ses dostala dřív než já.“

Zavrtím hlavou.

Zřejmě mu dojde, jak jsem vyděšená, jak blízko mám k zhroucení.

„Počkáš tedy na mě?“ naléhá chlácholivým hlasem. „Budu rychlý jako blesk. Jen počkej, abych nám donesl víc jídla.“

„Nám?“

„Vážně si myslíš, že tě zas nechám zmizet? Půjdu za tebou, i kdybys mi to zakázala.“

Nechci mu zmizet.

„Já…“ Další lidské bytosti přece musím bezvýhradně věřit. Jsme rodina – oba patříme do bratrstva vymírajících. „Nemám čas. Čeká mě dlouhá cesta a… Jamie čeká.“

„Nejsi sama,“ dovtípil se. Poprvé viditelně znejistí.

„Můj bratr. Je mu teprve devět, a když jsem pryč, je strachy bez sebe. Celou dobu neví, jestli mě nechytili. A má příšerný strach.“ Jakoby na potvrzení těch slov mi hlasitě zakručí v břiše.

Jared se zase usměje, zářivěji než předtím. „A pomůže, když tě odvezu?“

„Odvezeš?“ opakuju tupě.

„Uzavřeme dohodu. Ty tu počkáš, než donesu další potraviny, a já tě svým džípem hodím, kam jen budeš chtít. Je to rychlejší než běh – dokonce i než tvůj běh.“

„Ty máš auto?“

„Jistě. Myslíš snad, že jsem přišel pěšky?“

Vzpomenu si, že cesta sem mi trvala šest hodin, a svraštím čelo.

„U tvého bratříčka budeme za chvilku,“ slíbí. „Nehni se odtud, ano?“

Přikývnu.

„A prosím tě, něco sněz. Nerad bych, aby nás tvůj žaludek prozradil.“ Zazubí se, kolem koutků očí mu vyskočí vějíře vrásek. Srdce mi hlasitě buchne a já vím, že tu budu čekat třeba celou noc.

Ještě pořád mě drží za ruku. Pomalu ji pustí, pevně se mi dívá do očí. O krok ucouvne, zastaví se.

„Prosím, nekopni mě,“ zažadoní, předkloní se a vezme mě za bradu. Opět mě políbí a tentokrát to cítím. Rty má hebčí než ruce a horké, dokonce i v té teplé pouštní noci. V břiše se mi zblázní roj motýlů a vyrazí mi dech. Instinktivně k němu vztáhnu ruce. Dotknu se jeho teplé tváře, drsných vlasů na zátylku. Prsty sklouznu přes linii svraštělé kůže, dlouhý hrbol těsně pod čárou vlasů.

Zaječím.

Probudila jsem se zalitá potem. Ještě než se stačila úplně probrat, prsty jsem se dotkla zátylku, přejela po krátké jizvě, která zbyla po implantaci. Bříškem prstu jsem ji nahmatala jen s obtížemi. Léčitelovy léky splnily účel.

Jaredova špatně zahojená jizva mu velké bezpečí zajistit nemohla.

Rozsvítila jsem lampičku u postele a počkala jsem, až se mi zklidní dech. Žíly jsem po tom realistickém snu měla plné adrenalinu.

Nový sen, ale podstatou skoro stejný jako mnoho z těch, které mě sužovaly v posledních měsících.

Ne, ne pouhý sen. Určitě vzpomínka.

Stále jsem cítila žár Jaredových rtů na svých ústech. Ruce mi bez mého vědomí začaly šátrat po zmuchlaném prostěradle, hledaly a nenacházely. Srdce mi pukalo bolestí, když to vzdaly a ochable zůstaly ležet na posteli.

Mrkáním jsem zaplašila trapnou vláhu z očí. Netušila jsem, kolik toho ještě vydržím. Jak vůbec někdo dokáže přežívat v tomhle světě, v tělech, jejichž vzpomínky odmítají zůstat v minulosti, kde je jejich místo? S tak silnými emocemi, že už ani nepoznám, co cítím já sama?

Věděla jsem, že zítra budu vyčerpaná, ale spánek utekl tak daleko, že se nejspíš nevrátí hezkých pár hodin. Zatím bych mohla splnit svou povinnost a mít to za sebou. Slibovala jsem si, že mi to pomůže zapomenout na věci, na které jsem nechtěla myslet.

Skulila jsem se z postele a odklopýtala k počítači na jinak prázdném psacím stole. Pár vteřin trvalo, než se monitor rozsvítil a po dalších pár vteřinách jsem si otevřela e-mailovou schránku. Najít adresu Hledačky bylo snadné; měla jsem pouze čtyři kontakty: Hledačku, Léčitele, svého nového zaměstnavatele a jeho manželku, která byla mou Patronkou.

S mou hostitelkou Melanií Stryderovou byl další člověk.

Začala jsem rovnou psát, žádným pozdravem jsem se nezdržovala.

Jmenuje se Jamie Stryder; je to její bratr.

Na okamžik mě zahltila panika; žasla jsem nad jejím sebeovládáním. Taková doba, a já o chlapcově existenci neměla vůbec tušení – ne proto, že by jí na něm nezáleželo, ale protože ho chránila mnohem zuřivěji než ta další tajemství, jež jsem odhalila. Skrývá přede mnou ještě jiná, stejně důležitá tajemství? Pro ni tak posvátná, že mi je nevpustí ani do snů? Je vážně tak silná? Třesoucími se prsty jsem napsala zbytek informace.

Myslím, že teď je na začátku puberty. Přibližně třináct let. Žili v improvizovaném táboře; domnívám se, že to bylo severně od města Cave Creek, stát Arizona. Od té doby však uběhlo několik let. Přesto tím můžete doplnit mapu s fakty, na které jsem si vzpomněla už dříve. Až zjistím další souřadnice, jako vždy se ozvu.

Odeslala jsem zprávu. Vzápětí mě zahltil děs.

Ne Jamie!

Její hlas mi zněl v hlavě stejně zřetelně, jako kdybych sama promluvila nahlas. Otřásla jsem se hrůzou.

A zatímco jsem bojovala se strachem z toho, co se děje, zmocnila se mě šílená touha poslat Hledačce další e-mail a omluvit se, že ji obtěžuji svými potrhlými sny. Vysvětlit jí, že jsem napůl spala a ani si pořádně neuvědomila, jaký nesmysl vlastně odesílám.

Ta touha nevycházela ze mě.

Vypnula jsem počítač.

Nenávidím tě, zavrčel mi hlas v hlavě.

„V tom případě bys radši měla vypadnout!“ vyštěkla jsem. A při mé hlasité odpovědi mě znovu zamrazilo v zádech.

Nepromluvila na mě od prvních okamžiků, co jsem do ní vstoupila. Nebylo pochyb, že je pořád silnější. Stejně jako ty sny.

A nebylo nejmenších pochyb, že zítra budu muset zajít za svou Patronkou. Při tom pomyšlení mi vyhrkly slzy zklamání a ponížení.

Vrátila jsem se do postele, na obličej si přitiskla polštář a snažila se vůbec nemyslet.

5. KAPITOLA

Zneklidnění

„Vítám tě, Poutnice! Posaď se a udělej si pohodlí!“

Váhala jsem na prahu Patrončiny kanceláře, s jednou nohou uvnitř a s druhou na chodbě.

Usmála se, jen nepatrně pohnula koutkem úst. Ve výrazech tváří jsem se vyznala lépe než dřív; pohyby a cukání těch drobných svalů jsem po měsících pozorování znala docela důvěrně. Poznala jsem, že moje váhání Patronku trochu pobavilo. Současně jsem vycítila i její zoufalství, že pořád ještě sem nechodím bez zábran.

S tichým rezignovaným povzdechem jsem vešla do malé místnosti pestrých barev a posadila se na své obvyklé místo – na červené vycpané křeslo, co nejdál od ní.

Našpulila rty.

Abych se vyhnula jejímu pohledu, zadívala jsem se otevřeným oknem na mráčky pádící kolem slunce. V místnosti to slabounce vonělo po mořské soli.

„Tak, Poutnice. Nebyla ses za mnou podívat už hezky dlouho.“

Provinile jsem k ní vzhlédla. „Ale z té poslední schůzky jsem se omluvila. Jeden ze studentů potřeboval, abych se mu věnovala…“

„Ano, já vím,“ předvedla opět ten nepatrný úsměv. „Ten vzkaz jsem dostala.“

Na starší ženu byla ještě přitažlivá, po lidském způsobu. Nechávala si svoje přirozené šediny, byly jemné, spíš bílé než stříbrné, a nosila je dlouhé, stažené do splývavého ohonu. Oči měla v zajímavě zeleném odstínu, jaký jsem u nikoho ještě neviděla.

„Omlouvám se,“ řekla jsem, protože jsem měla dojem, že čeká na reakci.

„To je v pořádku. Chápu to. Chodit sem je pro tebe těžké. Byla bys radši, kdyby to nebylo nutné. Dříve to pro tebe nikdy nutné nebylo. Děsí tě to.“

Civěla jsem do dřevěné podlahy. „Ano, Patronko.“

„Jsem si jistá, že jsem tě požádala, ať mi říkáš Kathy.“

„Ano…, Kathy.“

Pobaveně se zasmála. „Lidská jména ti ještě nejdou snadno přes rty, je to tak, Poutnice?“

„Je. Po pravdě, připadá mi to… jako kapitulace.“

Zvedla jsem oči a zjistila, že zvolna přikyvuje. „Ano, naprosto rozumím, proč, a obzvlášť ty, máš podobný pocit.“

Při jejích slovech jsem hlasitě polkla a opět se zadívala do podlahy.

„Pojďme se chvíli bavit o něčem snazším,“ navrhla Kathy. „Ještě pořád ti tvoje Poslání přináší uspokojení?“

„Ano.“ Bylo to snazší. „Začala jsem nový semestr. Bála jsem se, že to třeba bude nuda, opakovat stejnou látku, ale prozatím to nehrozí. Noví posluchači dodávají příběhům novou svěžest.“

„Od Curta jsem na tebe slyšela samou chválu. Tvoje přednášky prý na univerzitě patří k nejžádanějším.“

Při té chvále mi trochu zrudly tváře. „To ráda slyším. Jak se má tvůj partner?“

„Curt je na tom báječně, děkuji za optání. Naši hostitelé jsou na svůj věk v dokonalé kondici. Myslím, že můžeme počítat ještě s mnoha lety do budoucna.“

Zajímalo mě, jestli chce zůstat v tomhle světě, jestli až přijde čas, se přestěhuje do dalšího člověka, nebo odejde. Nechtěla jsem však položit žádnou otázku, která by nás zavedla k náročnějším tématům.

„Učení se mi líbí,“ řekla jsem místo toho. „Je trochu podobné mému Poslání s Mořskými chaluhami, takže mi připadá snazší než úplně neznámá práce. Jsem vděčná Curtovi, že si mě vyžádal.“

„Mají štěstí, že tě sehnali,“ usmála se Kathy vřele. „Víš, jak je vzácné, když profesor historie má zkušenosti aspoň ze dvou planet, o kterých přednáší? A tys prožila vždy celý život skoro na všech z nich! A navíc i na planetě Zdroj! Na téhle planetě neexistuje škola, která by tě s největší radostí nepřetáhla k sobě. Curt vymýšlí, jak tě co nejvíc zaměstnat, abys neměla čas přemýšlet o přesunu.“

„Jsem jenom honorární profesor,“ opravila jsem ji.

Kathy se usmála, ale pak se zhluboka nadechla a zvážněla. „Nezašla jsi za mnou hodně dlouho, tak jsem si říkala, že se tvé problémy možná vyřešily samy od sebe. Ale pak mě napadlo, že důvodem tvé nepřítomnosti je zřejmě fakt, že se ještě zhoršily.“

Civěla jsem na vlastní ruce a mlčela.

Ruce jsem měla světle hnědé; to opálení nevybledalo, ať jsem chodila na slunce nebo ne. Těsně nad levým zápěstím jsem měla tmavší znaménko. Nehty jsem měla ostříhané nakrátko. Hnusilo se mi mít dlouhé nehty. Když nesprávně přejely po kůži, byl to nepříjemný pocit. Prsty jsem měla nezvykle dlouhé a tenké – a když je prodloužily nehty, vypadalo to divně. Dokonce i u člověka.

Po chvilce si Kathy odkašlala. „Hádám, že intuice mě nezklamala.“

„Kathy,“ pronesla jsem zvolna. Získávala jsem čas. „Proč sis nechala lidské jméno? Cítila ses… víc propojená? Se svou hostitelkou, myslím?“ Ráda bych se dozvěděla, jestli si Curt vybral stejně, ale to byla velmi osobní otázka. Nebylo by správné položit ji komukoliv jinému než Curtovi osobně; ani jeho partnerce ne. Bála jsem se, že už beztak jsem nezdvořilá, ale Kathy se zasmála.

„Proboha, to ne, Poutnice. Copak jsem ti to ještě nevyprávěla? Hmmm. Možná ne, protože mou povinností není mluvit, ale naslouchat. Většina duší, se kterými jednám, nepotřebuje tolik pobízení jako ty. Věděla jsi, že na Zemi jsem přišla během jednoho z prvních výsadků, ještě dřív, než si lidé uvědomili naši přítomnost? Po obou stranách jsme měli lidské sousedy. S Curtem jsme několik let předstírali, že jsme naši hostitelé. Dokonce i poté, co jsme osídlili určitou oblast, nedalo se s určitostí říct, že poblíž se nevyskytuje člověk. Kathy se tedy nakonec stala mnou. Kromě toho, překlad mého původního jména se skládá ze čtrnácti slov a nedá se moc snadno zkrátit.“ Zazubila se. Slunce dopadající šikmo oknem se zachytilo v jejích očích a na stěně roztančilo stříbřitě zelené odlesky. Na okamžik ty smaragdové zornice duhově zaplály.

Neměla jsem potuchy, že tahle něžná, příjemná žena patřila k předvoji. Chvíli trvalo, než jsem to strávila. Překvapeně jsem na ni zírala, tentokrát s větší úctou. Nikdy jsem Patrony nebrala moc vážně, protože jsem je sama nikdy nepotřebovala. Byli určeni pro duše, které bojovaly s problémy, pro ty slabé, a já se styděla, že tu sedím. Pochopení Kathyiny historie ve mně odbouralo aspoň trochu rozpaků. Věděla, co je to síla.

„Obtěžovalo tě to?“ zeptala jsem se po chvíli. „Předstírat, že jsi jedna z nich?“

„Ne, ani ne. Pochop, že zvyknout si na tuhle hostitelku bylo náročné; toho nového bylo tolik! Všechny smysly zahlcené. Zpočátku jsem se musela soustředit jen na to, abych vůbec zvládla zaběhnutou rutinu.“

„A Curt… Sama ses rozhodla zůstat s hostitelčiným partnerem? Když osídlení skončilo?“

Šlo o konkrétnější otázku a Kathy si to rázem uvědomila. Zavrtěla se, zvedla nohy a složila je pod sebe. Odpovídala s pohledem upřeným kamsi nad mou hlavu.

„Ano, vybrala jsem si Curta – a on si vybral mě. Nejprve to byla samozřejmě náhoda, úkol. Trávili jsme však spolu tolik času a čelili tolika nebezpečím, že nás to přirozeně sblížilo. Pochop, jako prezident univerzity měl Curt hodně kontaktů. V našem domě byl operační sálek, kde se prováděly implantace. Často jsme pořádali večírky. Dveřmi přicházeli lidé a odcházeli jako příslušníci našeho rodu. Všechno muselo probíhat velmi rychle a tiše – však víš, že tihle hostitelé mají sklony k násilí. Každý den jsme žili s vědomím, že kdykoliv může přijít konec. Život byl plný vzrušení a často i strachu.

A tyhle důvody by samy o sobě stačily k tomu, abychom si s Curtem vytvořili vzájemně oddaný vztah a rozhodli se zůstat spolu, i když už utajení nebylo dál nutné. A mohla bych ti lhát, rozptýlit tvoje obavy, kdybych ty důvody uvedla jako jediné. Ale…“ Potřásla hlavou; jako by se v židli svezla hlouběji a přitom mě provrtávala očima. „Ani po tolika tisíciletích se lidé nenaučili spočítat lásku. Kolik je z ní fyzického, kolik v mysli? Kolik je náhoda a kolik osud? Proč se dokonalé vztahy rozcházejí a ty nepravděpodobné vzkvétají? Ty odpovědi neznám o nic líp než lidé. Láska je prostě tam, kde je. Moje hostitelka milovala Curtova hostitele a ta láska nevyhasla ani poté, co se v nich vyměnila mysl.“

Pečlivě mě pozorovala, a když jsem svěsila ramena, maličko se zachmuřila.

„Melanie pořád ještě teskní po Jaredovi,“ konstatovala.

Cítila jsem, že hlava mi sama od sebe přikývla.

Ty po něm teskníš.“

Zavřela jsem oči.

„Sny pokračují?“

„Každou noc,“ zamumlala jsem.

„Vyprávěj mi o nich.“ Mluvila mírně, přesvědčivě.

„Nevzpomínám na ně ráda.“

„Já vím. Zkus to. Třeba to pomůže.“

„Jak? Jak pomůže, když ti prozradím, že jeho tvář vidím pokaždé, když zavřu oči? Že po probuzení pláču, protože není se mnou? Že ty vzpomínky jsou tak silné, že je nedokážu oddělit od těch svých?“

Prudce jsem se odmlčela a zaťala zuby.

Kathy vytáhla z kapsy bílý kapesník a nabídla mi ho. Když jsem se nepohnula, vstala, došla ke mně a položila mi ho do klína. Pak se posadila na opěrku mého křesla a vyčkávala.

Půl minutky jsem vzdorovala, pak jsem vztekle popadla bílý látkový čtverec a otřela si oči.

„Nenávidím to.“

„První rok propláče každý. Zdejší emoce jsou příšerné. Všichni jsme trochu dětmi, ať chceme, nebo ne. Já zase slzela pokaždé, když jsem viděla hezký západ slunce. Občas mi to dělá i chuť burákového másla.“ Pohladila mě po hlavě a pak prstem jemně sjela po kadeři, kterou jsem nosila zastrčenou za uchem.

„Máš moc hezké zářivé vlasy,“ poznamenala. „Kdykoliv tě vidím, máš je o kousek kratší. Proč si je stříháš?“

Už beztak v pláči jsem usoudila, že mi moc důstojnosti nezbylo. Nemělo cenu tvrdit, že je snazší zvládat všechno sama, i když to patřilo k mým oblíbeným rčením. Koneckonců, přišla jsem se svěřit a najít pomoc – tak proč bych to nezkusila?

Ji to štve. Má je ráda dlouhé.“

Nevykulila oči úžasem, jak jsem zčásti počítala. Kathy svou práci zvládala dokonale. Odpověď se zdržela jen o vteřinku a nesouvislá byla jen trošku.

„Ty… Ona… Ona je pořád… přítomná?

Ze rtů mi vytryskla úděsná pravda. „Když sama chce. Naše historie ji nudí. Když pracuji, většinou se neprojevuje. Ale je tady, pořád. Občas mám dojem, že je tu přítomná stejně jako já.“ Poslední větu jsem dořekla šeptem.

„Poutnice!“ vykřikla Kathy zděšeně. „Proč jsi mi neřekla, že to je tak zlé? Jak dlouho to už trvá?“

„Zhoršuje se to. Spíš sílí, místo aby postupně mizela. Není to ještě tak špatné jako ten Léčitelův případ; o Kevinovi jsme už mluvili, pamatuješ? Nepřevzala kontrolu. Nedovolím, aby se to stalo!“ Zvýšila jsem hlas.

„Samozřejmě že se to nestane,“ ujistila mne. „Samozřejmě. Jenomže pokud jsi tak hodně… nešťastná, měla ses mi svěřit mnohem dřív. Musíme tě dopravit k Léčiteli.“

V tom citovém zmatku mi chvíli trvalo, než jsem pochopila. „K Léčiteli? Vy chcete, abych přeskočila?

„Nikdo tě kvůli tomu kroku nebude odsuzovat, Poutnice. Logicky, pokud se ukáže, že hostitelka je vadná…“

Vadný? Ona není vadná. To já! Já jsem příliš slabá pro tenhle svět!“ Zahanbeně jsem spustila hlavu do dlaní. Z očí mi vytryskly další slzy.

Kathy mě objala kolem ramen. Zoufale jsem zkoušela potlačit rozrušení, takže jsem se neodtáhla, třebaže mi to gesto připadalo přehnaně důvěrné.

A vadilo i Melanii. Objetí vetřelce se jí vůbec nelíbilo.

V tu chvíli Melanie pochopitelně byla více než přítomná; když jsem teď konečně přiznala, že si zachovala sílu, projevovala se náramně samolibě. Jásala. V podobném rozrušení jsem ji vždycky zvládala hůř.

Honem jsem se snažila uklidnit, abych ji odkázala tam, kam patří.

Ty jsi na mém místě. Její myšlenka byla slabá, ale srozumitelná. Zhoršovalo se to hrozně rychle; už měla dost síly mluvit ke mně, kdykoliv se jí zachtělo. Bylo to stejně zlé jako v těch prvních minutách po nabytí vědomí.

Běž pryč. Teď je to moje místo.

Nikdy.

„Poutnice, drahoušku, to ne. Ty přece nejsi slabá, to víme obě.“

„Hmf.“

„Poslouchej. Jsi silná. Překvapivě silná. Členové našeho rodu se od sebe skoro neliší, ale ty vyčníváš nad průměr. Jsi tak statečná, až mě to ohromuje. O tom svědčí tvoje minulé životy.“

Moje minulé životy možná, ale tenhle život? Kde je v téhle chvíli moje síla?

„Ovšem lidé jsou individualizovanější než my,“ pokračovala Kathy. „Existuje široká škála rozdílů a řada lidí je silnější než ostatní. Upřímně věřím, že kdyby do téhle hostitelky naimplantovali někoho jiného, Melanie by ho rozdrtila během několika dní. Možná to je náhoda, možná osud, ale zatím se zdá, že ti nejsilnější z nás sídlí v nejsilnějších hostitelích.“

„To ovšem nevyznívá v náš prospěch, že?“

Z mých slov správně vyčetla narážku. „Ale ona nevyhrává, Poutnice. Ta krásná bytost vedle mě jsi ty. Ona je pouhý stín v koutku tvé mysli.“

„Mluví ke mně, Kathy. Stále si myslí svoje vlastní myšlenky. Pořád si uchovává tajemství.“

„Ale za tebe nemluví, je to tak? Pochybuju, že kdyby byla na tvém místě, mohla by tvrdit totéž.“

Neodpověděla jsem. Na to jsem se cítila příliš bídně.

„Měla bys uvažovat o reimplantaci.“

„Kathy, právě jsi řekla, že jinou duši by rozdrtila. Nevím, jestli tomu mám věřit, zřejmě mě jenom utěšuješ, jak je tvou povinností. Ale i kdyby byla tak silná, nebylo by fér předat ji někomu jiného proto, že já ji nedokážu zkrotit. Koho byste pro ni vybrali místo mě?“

„Nebyla to jen útěcha, drahoušku.“

„Tak co…“

„Nevěřím, že tahle hostitelka se hodí pro další využití.“

„Och!“

Po zádech mi sjel blesk mrazivého děsu. A nebyla jsem to jenom já, kým ta představa otřásla.

A taky se mi hnusila. Nebyla jsem žádný srab. Na své poslední planetě – což byl svět Mořských chaluh – jsem trpělivě čekala po všechny dlouhé oběhy sluncí. I když trvalé zakořenění na jednom místě mě znudilo dřív, než jsem počítala, i když délka života ve světě Mořských chaluh by se na tomhle světě měřila na staletí, neunikla jsem ze svého hostitele před koncem jeho existence. Bylo by to plýtvání, zlo, nevděk. Popřelo by to samu podstatu toho, čím jsme jako duše. Dělali jsme z našich světů lepší místo; to bylo nezbytné, protože jinak bychom si je nezasloužili.

Ale my skutečně ničím neplýtvali. Každý dobytý svět jsme udělali lepší, klidnější a krásnější, než byl původně. A lidé byli suroví a nezvladatelní. Zabíjeli se navzájem tak často, že vražda se stala uznávanou součástí života. Nejrůznější mučení, která lidstvo vymyslelo během těch tisíciletí, po které existuje, byla i na mě moc. Nesnesla jsem ani suchá oficiální shrnutí. Války zuřily skoro na každém kontinentu. To byly posvěcené vraždy, objednané a vražedně účinné. Lidé, kteří zrovna žili v míru, se dívali jinam, zatímco u jejich dveří umírali hladoví jedinci jejich vlastního druhu. Neexistovalo spravedlivé rozdělování obrovského bohatství zdejší planety. A co hůř, jejich potomci – mladá generace, kterou můj rod doslova zbožňuje pro naději, již ztělesňuje – se až příliš často stávali obětí strašlivých zločinů. A nešlo jen o zločiny cizích lidí, ale často je páchali i lidé, kterým byly děti svěřeny. Svými lhostejnými a chamtivými chybami ohrozili dokonce i celou obrovskou planetu. Kdo porovnal Zemi tehdy a nyní, musel přiznat, že Země je lepším místem díky nám.

Vyvraždíte celý druh a pak se tím budete chlubit.

Zaťala jsem pěsti.

Mohla bych se tě zbavit, připomněla jsem jí.

Klidně. Moje vražda bude aspoň oficiální.

Blufovala jsem, ale Melanie zrovna tak.

Och, věřila, že chce zemřít. Přece skočila do té výtahové šachty. Ale to bylo ve chvíli, kdy byla zpanikařená a poražená. Uvažovat o smrti z pohodlného křesla bylo něco úplně jiného. Když padl návrh, abych se přestěhovala do poslušnějšího těla, ucítila jsem, jak mi do údů vstříkl adrenalin – důkaz jejího strachu.

Bylo by hezké být zase sama. Mít myšlenky jen pro sebe. Tenhle svět byl příjemný v mnoha směrech, které pro mě představovaly novinku. Bylo by skvělé užívat si to bez nahněvané a zapuzené ne-duše, která mohla mít víc rozumu, než aby překážela tam, kde o ni nikdo nestojí.

Melanie se zavrtěla, obrazně řečeno, v dutinách mé lebky, protože jsem se pokusila zhodnotit situaci racionálně. Možná bych to měla vzdát…

Už to pomyšlení se mi hnusilo. Já, Poutnice, a vzdát se? Utéct? Přiznat prohru a zkusit to znovu se slabým bezpáteřným hostitelem, který by mi nedělal žádné potíže?

Zavrtěla jsem hlavou. Odmítala jsem na to třeba jen pomyslet.

A… tohle bylo tělo. Už jsem si na něj zvykla. Líbilo se mi, jak svaly kloužou po kostech, jak ohýbá klouby a napíná šlachy. Znala jsem jeho odraz v zrcadle. Sluncem opálená pleť, vysoké ostré lícní kosti, krátká hedvábná čapka mahagonových vlasů, tmavě zelenohnědé oči – to jsem byla já.

Chtěla jsem sebe. Nedovolila bych, aby zaniklo moje já.

6. KAPITOLA

Špehování

Světlo za okny konečně pohasínalo. Na březen to byl horký den a nezvykle se vlekl, jako by neměl chuť skončit a osvobodit mě.

Popotáhla jsem a zkroutila vlhký kapesník do ještě tvrdšího uzlu. „Kathy, jistě máš jiné povinnosti. Curt se po tobě bude už shánět.“

„On to pochopí.“

„Nemůžu tady zůstat navždy, a k řešení jsme se ani nepřiblížili.“

„Kvapná rozhodnutí nepatří k mým specialitám. Nového hostitele odmítáš…“

„Ano.“

„Takže řešení celé věci zřejmě bude chtít čas.“

Zoufalstvím jsem zaťala zuby.

„A půjde to rychleji a snáz, když ti s tím někdo pomůže.“

„S dodržováním schůzek se polepším, slibuji.“

„To není to, co jsem přesně měla na mysli, i když to uvítám.“

„Myslíš pomoc… někoho dalšího?“ Zatrnulo v ní už při pouhé představě, že dnešní trápení si bude muset znovu prožít s někým neznámým. „Jsem si jistá, že jsi stejně kvalifikovaná jako ostatní Patroni – možná ještě víc.“

„Já ale nemyslela dalšího Patrona.“ Poposedla a unaveně se protáhla. „Kolik máš přátel, Poutnice?“

„Myslíš lidi v zaměstnání? Skoro denně se vidím s několika dalšími učiteli. Pak je tu pár studentů, s kterými se bavím na chodbách…“

„A mimo školu?“

Nechápavě jsem na ni zírala.

„Lidští hostitelé potřebují interakci. Nejsi zvyklá na samotu, drahoušku. Máš znalosti ze všech našich světů…“

„My nikam moc nechodíme.“ Můj pokus o vtip nezabral.

Sice se pousmála, ale pokračovala: „Pereš se s tím svým problémem tak zarputile, že se už nedokážeš soustředit na něco jiného. Možná by pomohlo, kdyby ses tím problémem tolik nezabývala. Zmínila ses, že Melanie se během tvé pracovní doby nudí…. že se drží v pozadí. Možná by ji nudily i tvoje přátelské kontakty.“

Zamyšleně jsem našpulila rty. Melanie, unavená po celodenním sezení u Patronky, zřejmě nebyla tím nápadem dvakrát nadšená.

Kathy přikývla. „Zaměř se spíš na život než na ni.“

„To dává smysl.“

„A ještě jsou tu tělesné touhy lidských těl. S ničím podobným jsem se dosud nesetkala. Jedna z nejobtížnějších věcí, kterou jsme během první vlny museli vyřešit, byl kopulační pud. Věř mi, že lidé si všimli, když ho někdo neměl.“ Pobaveně zakoulela očima nad nějakou vzpomínkou. Nezareagovala jsem však podle jejího očekávání, takže si nakonec jen s povzdechem založila paže na prsou. „Ale no tak, Poutnice. Tohle ti jistě neušlo.“

„Echm, samozřejmě,“ zamumlala jsem. Melanie se neklidně zavrtěla. „Vždyť jsem ti líčila sny…“

„Ne, nemyslím jenom vzpomínky. Copak se ti nikdy nestalo, že tvoje tělo zareagovalo na něčí přítomnost – ryze na chemické úrovni?“

Zvážila jsem Kathyinu otázku trochu pečlivěji. „Nemyslím. Nebo jsem si toho aspoň nevšimla.“

„Věř mi,“ pravila Kathy suše, „že by sis všimla.“ Potřásla hlavou. „Možná bys měla otevřít oči a hledat konkrétně tohle. Určitě by ti to udělalo proklatě dobře.“

Moje tělo tu představu tvrdě odmítalo. Zachytila jsem Melaniino zhnusení, stejné jako to moje.

Kathy si můj výraz vyložila přesně. „Nenech si od ní diktovat, jak mají vypadat tvé styky s vlastním rodem, Poutnice. Nenech se od ní ovládat.“

Chřípí se mi podrážděně zachvělo. S odpovědí jsem počkala, dokud jsem nezkrotila hněv, na který jsem si zatím příliš nezvykla.

„Ona mě neovládá.“

Kathy povytáhla obočí.

Vzteky se mi svíralo hrdlo. „Ty sama sis za svého partnera vybrala toho, kdo patřil k tvé hostitelce. Ovládal tě při tom výběru někdo?“

Můj hněv nekomentovala, ale nad otázkou se poctivě zamyslela.

„Snad,“ připustila nakonec. „Těžko říct. Ale máš pravdu.“ Zatahala za nitku u lemu sukně, ale zřejmě si hned uvědomila, že uhýbá před mým pohledem, takže si ruce rázně složila do klína a napřímila se v ramenou. „Kdo ví, kolik toho zůstává od každého konkrétního hostitele na každé konkrétní planetě? Jak už jsem uvedla, nejspíš to vyřeší čas. Jestli se u ní postupně objeví apatie, až se nakonec odmlčí a dovolí ti vybrat si někoho jiného než Jareda, či… No, Hledači umějí svou práci skvěle. Už teď po něm pátrají a ty si možná vzpomeneš na další detaily, co by pomohly.“

Poslouchala jsem ji bez jediného mrknutí. Nejspíš si ani nevšimla, že jsem doslova zkameněla.

„Třeba skutečně najdou Melaniina milého a pak byste mohli žít spolu. Pokud ji miloval stejně vášnivě jako ona jeho, nová duše by se tomu nejspíš podřídila.“

Celá roztřesená jsem vstala. Tentokrát bez slz, které mi jindy vyhrkly až moc snadno. Křečovitě zaťaté pěsti jsem měla celé roztřesené.

„Poutnice?“

Ale já se otočila a rozběhla se ke dveřím; cestou jsem bojovala se slovy, která jsem nesměla vypustit z úst. Se slovy, jež nemohla být mými slovy. Se slovy, která nedávala smysl, pokud nepatřila jí, ale přesto jako by byla moje. Nemohla být moje. Nesměla jsem je vyslovit.

To ho zabíjí! To znamená jeho konec! Nechci někoho jiného! Chci Jareda, ne cizince v jeho těle! Bez něho to tělo neznamená vůbec nic.

Když jsem vybíhala na ulici, zaslechla jsem, jak za mnou Kathy volá moje jméno.

Nebydlela jsem příliš daleko od Patrončiny kanceláře, ale tma v ulicích mě zmátla. Až po dvou blocích jsem si uvědomila, že běžím špatným směrem.

Lidé se po mně ohlíželi. Nebyla jsem sportovně oblečená a neklusala jsem, přímo jsem prchala. Ale nikdo mě neobtěžoval, všichni zdvořile koukali jinam. Domnívali se, že jsem v hostiteli nová a vyvádím jako malé dítě.

Přešla jsem do chůze a zabočila na sever, abych při návratu obešla Kathyinu kancelář obloukem.

Moje chůze se tempem moc nelišila od běhu. Slyšela jsem, jak mi podrážky cvakají o chodník příliš rychle, jako by se snažily udržet rytmus bujaré taneční písně. Cvak, cvak, cvak do betonu. Ne, nepřipomínalo to rytmus bicích, znělo to příliš zuřivě. Jako fyzické násilí. Cvak, cvak, cvak. Jako rvačka na pěsti. Z té děsivé představy se mi zvedal žaludek.

Světlo nad mými domovními dveřmi svítilo. Došla jsem tam za minutku, ale ulici jsem nepřešla.

Bylo mi zle. Pamatovala jsem si, jaké je zvracet, i když mě samotnou to ještě nepotkalo. Na čele mi perlila studená vláha, v uších mi dutě bušilo. Byla jsem si krutě jistá, že teď ten zážitek poznám přímo.

Vedle chodníku se táhl travnatý pruh. Kolem sloupu pouliční lampy se vinul pečlivě zastřižený živý plot. Neměla jsem čas hledat lepší místo, doklopýtala jsem k lampě a podepřela se o ni. Z nevolnosti se mě zmocnila závrať.

Ano, stoprocentně poznám pocity při zvracení.

„Poutnice, jsi to ty? Poutnice, je ti zle?“

Matně povědomý hlas jsem nedokázala zařadit, ale bylo mi ještě hůř při vědomí, že mám obecenstvo, když jsem s obličejem nakloněným ke keři zběsile vydávila své poslední jídlo.

„Kdo je tady tvým Léčitelem?“ naléhal hlas. Přes to hučení v uších jsem ho slyšela jen vzdáleně. Na sehnutých zádech jsem ucítila dlaň. „Nepotřebuješ záchranku?“

Dvakrát jsem zakašlala a zavrtěla jsem hlavou. Poznala jsem, že to je za mnou; žaludek jsem měla prázdný.

„Nejsem nemocná,“ vyhrkla jsem, když jsem se napřímila; dál jsem se přitom opírala o lampu. Ohlédla jsem se, abych zjistila, kdo byl svědkem mého ponížení.

Hledačka z Chicaga držela v ruce mobil a zřejmě se nemohla rozhodnout, kam zavolat. Sotva jsem ji poznala, hned jsem se zase sklonila nad listí. Prázdný žaludek nebo ne, tohle byla poslední osoba, kterou jsem teď toužila vidět.

Ovšem zatímco se mi žaludek svíjel naprázdno, uvědomila jsem si, že sem jistě nepřišla bezdůvodně.

Och, ne! Och, ne, ne, ne, ne, ne, ne!

„Proč?“ lapla jsem po dechu; panika a nevolnost mě málem okradly o hlas. „Co tu chceš? Co se stalo?“ V hlavě se mi rozléhala slova Patronky, která mě zdaleka neuklidnila.

Celé dvě vteřiny jsem zírala na dvě ruce svírající límeček Hledaččina černého kostýmku, než jsem si uvědomila, že patří mně.

„Nech toho!“ okřikla mě rozzlobeně. Hlas jí přeskakoval.

Třásla jsem s ní.

Prudce jsem povolila sevření a přitiskla si dlaně k tvářím. „Promiň!“ vyhekla jsem. „Omlouvám se, vůbec nevím, co mě to popadlo.“

Hledačka se na mě zaškaredila a uhladila si klopy kostýmku. „Není ti dobře a já tě zřejmě vylekala.“

„Nečekala jsem tě tady,“ přiznala jsem šeptem. „Co tu hledáš?“

„Než si promluvíme, dopravím tě na Léčitelskou kliniku. Máš-li chřipku, musíš se léčit. Není důvod nechat si ničit tělo.“

„Nemám chřipku. Nejsem nemocná.“

„Snědla jsi něco špatného? Musíš nahlásit, kde to bylo.“

Její dotírání mi lezlo na nervy. „Ne, nic špatného jsem nesnědla. Jsem zdravá.“

„Ale proč se nenecháš vyšetřit Léčitelem? Blesková prohlídka; neměla bys zanedbávat svého hostitele. Je to nezodpovědné. Zvlášť když zdravotní péče je tak dostupná a účinná.“

Zhluboka jsem se nadechla a potlačila touhu s ní znovu zalomcovat. Byla o celou hlavu menší než já. Rvačku bych vyhrála.

Rvačka? Odvrátila jsem se od ní a rázně zamířila domů. Byla jsem nebezpečně rozrušená. Potřebovala jsem se rychle uklidnit, než provedu něco neomluvitelného.

„Poutnice? Počkej! Léčitel…“

„Nepotřebuji žádného Léčitele,“ štěkla jsem, ani jsem se neohlédla. „Tohle byl jen projev… emocionální nevyváženosti. Už jsem úplně v pořádku.“

Hledačka neodpověděla. Zajímalo mě, co si o mé odpovědi myslí. Slyšela jsem její střevíčky s vysokými podpatky klapat za mnou, takže jsem nechala otevřené dveře, protože bylo jasné, že půjde dovnitř. Zamířila jsem k dřezu a napustila si sklenici vody. Mlčky vyčkávala, až si vypláchnu ústa a vyplivnu. Potom jsem se opřela o kuchyňský pult a civěla do dřezu.

Za chvíli ji to přestalo bavit.

„Tak tedy, Poutnice… Pořád ještě používáš tohle jméno? Nechtěla bych tě tím oslovením urazit.“

Nepodívala jsem se na ni. „Pořád ještě stačí Poutnice.“

„Zajímavé. Měla jsem tě za typ, který si vybere vlastní jméno.“

„Ale já si vybrala. Vybrala jsem si Poutnici.“

Už dávno mi bylo jasné, že tu rozmíšku, kterou jsem zaslechla toho prvního dne, co jsem se probudila na Léčitelské klinice, zavinila právě Hledačka. Byla to ta nejsvárlivější duše, na jakou jsem v průběhu svých devíti životů narazila. Můj první Léčitel, Hluboký brod, byl klidný, laskavý a moudrý, v čemž vynikal dokonce i mezi dušemi. Přesto si nemohl pomoct, aby na ni nereagoval. Trochu mě to utěšilo, že se svou podrážděností nejsem sama.

Obrátila jsem se k ní. Seděla na mé malé pohovce, pohodlně uvelebená, jako by počítala s dlouhou návštěvou. Tvářila se samolibě, z vystouplých očí jí čišelo pobavení. Potlačila jsem chuť se zaškaredit.

„Proč jsi přišla?“ zeptala jsem se opět. Hlas mi zněl monotónně. Odměřeně. Před touhle ženskou se už nesmím přestat ovládat.

„Už ses mi delší dobu neozvala, tak mě napadlo, že si tě zkontroluju osobně. V tvém případě jsme ještě neudělali žádný pokrok.“

Křečovitě jsem sevřela okraj pultu za svými zády, ale přesto jsem hlasem neprozradila svou propastnou úlevu.

„To mi připadá… až moc horlivé. Kromě toho, včera v noci jsem ti poslala zprávu.“

Svraštila obočí ve svém typickém výrazu, napůl vzteklém a napůl podrážděném, jako by za její hněv mohl ten druhý, ne ona sama. Vytáhla kapesní počítač a několikrát ťukla do monitoru.

„Och,“ sykla upjatě. „Dnes jsem maily ještě nepročítala.“

Mlčky přelétla pohledem, co jsem jí napsala.

„Poslala jsem to hodně brzy ráno,“ vyhrkla jsem. „Vlastně jsem byla v polospánku. Nejsem si jistá, kolik z toho, co jsem napsala, byla vzpomínka či sen, nebo třeba náměsíčné psaní.“

Odříkávala jsem ta slova – Melaniina slova – jak mi sama od sebe splývala ze rtů; dokonce jsem je zakončila svým vlastním bezstarostným smíchem. Bylo to ode mě nečestné. Ostudné. Nechtěla jsem však Hledačce prozradit, že jsem slabší než moje hostitelka.

Výjimečně se mi Melanie neposmívala, že má nade mnou navrch. Cítila příliš velkou úlevu, příliš velkou vděčnost, že jsem ji ze svých vlastních malicherných důvodů nezradila.

„Zajímavé,“ zamumlala Hledačka. „Další nezkrocený.“ Zavrtěla hlavou. „Mír se nám stále vyhýbá.“ Ale představa křehkého míru ji zřejmě nermoutila, spíš jako by jí působila radost.

Bolestně jsem se hryzla do rtu. Melanie na mě zoufale naléhala, ať znovu všechno popřu, ať tvrdím, že chlapec patřil jen do mého snu. Nebuď hloupá, napomenula jsem ji. To by bylo moc nápadné. O nechutné povaze Hledačky dostatečně vypovídal fakt, že by nás obě, mě a Melanii, dokázala považovat za svoje sokyně.

Nenávidím ji. Melaniino šeptnutí bylo ostré, bolestivé jako řezná rána.

Já vím. Já vím. Mrzelo mě, že nemůžu popřít, že to cítím… stejně. Nenávist byla neodpustitelná emoce. Ale Hledačku bylo… těžké mít rád. Bylo to nemožné.

Hledačka mě vytrhla z vnitřního dialogu. „Takže, kromě toho, že musíme prohledat nové území, nemůžeš mi dokreslit něco konkrétního do mapy?“

Cítila jsem, jak na její kritický tón reaguje celé moje tělo. „Nikdy jsem neřekla, že znám konkrétní souřadnice. To si jen domýšlíš. Ale ne, nic dalšího nevím.“

Třikrát podrážděně mlaskla. „Musíš je znát. Je to logické.“

„Myslela jsem, že si na ně vzpomenu, ale nic dalšího jsem si zatím nevybavila.“

„Proč ne? Copak jsi toho člověka ještě nezkrotila?“ Hlasitě se rozesmála. Smála se mně.

Obrátila jsem se k ní zády a silou vůle se snažila uklidnit. Zkusila jsem předstírat, že tam vůbec není. Že jsem ve své strohé kuchyni úplně sama, dívám se oknem na čtvereček noční oblohy, na kterém zářily tři hvězdy.

Tedy, sama jen do jisté míry.

Zatímco jsem zírala na miniaturní tečky světla ve tmě, vybavila jsem si souřadnice, které jsem vídala pořád dokola – ve snech i v útržcích vzpomínek, v těch nejpodivnějších a nelogických okamžicích.

První: Pomalý, dlouhý oblouk, pak prudká odbočka na sever, další prudký obrat na opačnou stranu a delší čára zpátky na sever a pak prudký propad jižně, změkčený dalším mělkým obloukem.

Druhá: cikcakově zubatá čára, čtyřikrát zlomená v protisměru, pátý zlom divně tupý, jako ulomený…

Třetí: plavná vlna, přerušená prudkou serpentinou, která jako tenký dlouhý prst ukázala na sever a zpět.

Nesrozumitelné, zdánlivý nesmysl. Já ovšem věděla, že pro Melanii to je důležité. A věděla jsem to hned od začátku. Tohle tajemství chránila mnohem zuřivěji než ostatní, stejně jako tajemství o chlapci, svém bratrovi. Před tím včerejším snem jsem o jeho existenci neměla ani potuchy. Kdoví, co její vzdor nakonec zlomilo. Možná současně s tím, jak mi v hlavě zněla pořád hlasitěji, mi postupně odhalí další tajemství.

Možná se jednou podřekne a já pochopím, co ty divné linie znamenají. Musely něco znamenat. Musely někam vést.

A v tom okamžiku, zatímco ve vzduchu ještě dozníval Hledaččin smích, mi najednou svitlo, proč jsou tak důležité.

Vedly až k Jaredovi, jak jinak. Vedly zpátky k oběma, k Jaredovi i k Jamiemu. Žádné jiné místo pro ni nemělo takový význam. Ale teď jsem si uvědomila, že ještě nikdo po těch souřadnicích nešel. Ty čáry pro ni musely znamenat stejné tajemství jako pro mě, pokud…

Stěna mě odblokovala pomaleji než obvykle. Melanie byla zamyšlená, věnovala Hledačce víc pozornosti než já. Když se za mnou ozval zvuk, zatřepetala se mi v hlavě a mně až potom došlo, že Hledačka se mi přiblížila.

Hledačka si povzdechla: „Čekala jsem od tebe víc. Tvůj seznam dosavadních životů vypadal velmi slibně.“

„Velká škoda, že sama nemůžeš do jiného života. Jsem si jistá, že kdyby sis musela poradit se vzdorným hostitelem, byla by to pro tebe hračka.“ Neohlédla jsem se po ní. Mluvila jsem klidně.

Odfrkla si. „První vlny osidlování byly dost obtížné i bez vzdorného hostitele.“

„Věřím. Sama jsem několik osidlování zažila.“

Hledačka se ušklíbla. „Ty Mořské chaluhy se krotily hodně špatně? Prchaly před vámi?“

Hlas mi zněl pořád klidně. „Na Jižním pólu problémy nebyly. Samozřejmě že Sever znamenal úplně jinou záležitost. Akce byla nesprávně vedená. Ztratili jsme tam celý les.“ V hlase se mi odrážel smutek tehdejší doby. Tisíc vnímajících bytostí, které radši navždycky zavřely oči, než aby nás přijaly. Stočily listy, aby k nim nemohlo slunce, a vyhladověly se k smrti.

Dobře jim tak, šeptla Melanie. V té myšlence nebyla žádná zášť, jen souhlas, s nímž uctila tragédii v mé vzpomínce.

Taková škoda. Svěřila jsem se s bolestí obsaženou v té zkušenosti, kdy jsme cítili umírající myšlenky trpícího sesterského lesa. Nemohla jsem tu vzpomínku vyhnat z hlavy.

Tak či tak je čekala smrt.

Hledačka promluvila a já se pokusila soustředit jenom na ten jeden rozhovor.

„Ano,“ připustila neochotně. „To zvládli mizerně.“

„Nikdy není opatrnosti nazbyt, když jde o rozdílení moci. Mnozí nejsou tak opatrní, jak by měli být.“

Neodpověděla a já slyšela, že o pár kroků ucouvla. Každý věděl, že vina za tu masovou sebevraždu padá na hlavu Hledačů, kteří jen proto, že Mořské chaluhy nemohly uprchnout, podcenili jejich schopnost úniku. Postupovali bezohledně, první osidlování zahájili dřív, než nás na planetě bylo dost na kompletní asimilaci. Než jsme si uvědomili, čeho jsou Mořské chaluhy schopné, k čemu jsou ochotné, bylo příliš pozdě. Další náklad hibernujících duší byl daleko, a než dorazil, ztratili jsme celý severní les.

Podívala jsem se na Hledačku, abych viděla, jak zareaguje na moje slova. Tvářila se bezvýrazně a zírala na bílé prázdno protější holé stěny.

„Mrzí mě, že ti nemůžu víc pomoct,“ pronesla jsem rázně, abych dala najevo, že její návštěva končí. Nejvyšší čas, abych svůj dům měla zase sama pro sebe. Pro nás, opravila mě Melanie naštvaně. Povzdechla jsem si. Začínal jí narůstat hřebínek. „Vážně ses nemusela namáhat s tak dlouhou cestou.“

„Je to moje práce,“ pokrčila Hledačka rameny. „Jsi jediný úkol, co mám přidělený. Dokud nenajdu ty ostatní, nic mi nebrání držet se poblíž tebe a doufat, že mi bude přát štěstí.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Lentri z IP 88.146.206.*** | 6.8.2011 12:24
docela pekny smile
sarria z IP 217.197.155.*** | 24.9.2012 17:51
I smile hostitel


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a devět