41. KAPITOLA

Pohřešovaná

Ian se mnou proseděl v temnotě celé tři dny.

Odešel jen několikrát na pár minut, aby nám donesl jídlo a vodu. Zpočátku jedl, i když já nevzala do úst. Pak si uvědomil, že neodmítám jídlo proto, že bych neměla hlad, a přestal jíst stejně jako já.

Jeho krátkou nepřítomnost jsem vždy využila k vykonání tělesné potřeby do temného pramene, ale s trvajícím půstem zmizely i tyhle potřeby.

Spánku jsem se neubránila, ale aspoň jsem si nenašla pohodlnou polohu. Po prvním dni jsem se probudila s hlavou a rameny uloženými v Ianově klíně. Odtáhla jsem se od něho tak štítivě, že už to gesto nezopakoval. Od té doby jsem spala schoulená v hrbolatém kamenném pelechu.

„Prosím,“ zašeptal Ian třetího dne; aspoň jsem měla dojem, že to je třetí den, protože v tichu a tmě jeskyně nebylo jak měřit čas. To bylo poprvé, co promluvil.

Poznala jsem, že přede mě položil tác s jídlem. Přistrčil ho blíž, až se dotkl mé nohy. Odstrčila jsem ho.

„Prosím tě, Wando. Sněz něco.“

Položil mi dlaň na paži, ale hrubě jsem ji shodila.

„Prosím, mě nesmíš nenávidět. Kdybych to věděl… Nedovolil bych to. A už to taky nedovolím.“

Ne, neříká pravdu. Je jeden proti mnoha. A Jared správně připomněl, že dřív mu to nevadilo. Byla jsem nepřítel a všechen soucit a milosrdenství si vyhradili jen pro tvory svého druhu.

Věděla jsem, že Doktor by v životě nezpůsobil záměrně bolest svému druhu. Ale červu, stonožce? Proč by mu mělo záležet na tak divném tvoru z jiné planety? Proč by mu mělo vadit, že na kusy krájí dítě, když nemělo lidská ústa, aby mohlo křičet?

„Měl jsem ti o tom říct,“ vyčítal si Ian.

Co by se tím změnilo? Byla by ta bolest menší?

„Prosím tě, jez.“

Ticho se vrátilo. Chvíli jsme seděli mlčky. Možná hodinu.

Pak Ian tiše vstal a odešel.

Tonula jsem ve zmatku. Na okamžik jsem nenáviděla tělo, do kterého mě uvěznili. Dodávalo mi lidské emoce. Náhle mě samota mučila. Náhle jsem toužila po návratu zrůdy, a to nebylo správné.

Dlouho jsem sama nezůstala. Nevím, jestli Ian tak rychle došel až do hlavní síně nebo ho potkal cestou, ale ze tmy se ozvalo Jebovo zamyšlené pohvizdování.

Hlasité cvaknutí a do očí se mi zaryl stravující paprsek světla. Zamžikala jsem.

Jeb baterku položil na zem, světlem namířenou ke stropu. Sám se opřel o stěnu vedle mě.

„Vyhladovíš se k smrti. O to ti jde?“

Civěla jsem do kamenné podlahy.

Kdybych v sobě našla dost síly k upřímnosti, přiznala bych, že moje truchlení skončilo. To zavražděné dítě ani další duše jsem neznala. Nemohla jsem pro ně truchlit donekonečna. Ale teď jsem hlavně zuřila.

„Pokud chceš umřít, jsou snazší a rychlejší způsoby.“

Jako bych to nevěděla.

„Tak mě předhoď Doktorovi!“ zachraptěla jsem.

Jeba moje reakce zřejmě nepřekvapila. Přikývl, jako by nic jiného ani nečekal.

„Čekala jsi, že se vzdáme bez boje, Poutnice?“ Jebův hlas zněl tak přísně a vážně, jak jsem ho dosud neznala. „Na to máme příliš silný pud sebezáchovy. Samozřejmě hledáme způsoby, jak získat svou mysl nazpátek. Ztratili jsme příliš mnoho milovaných blízkých.

Ale snadné to není. Doktora každý neúspěch skoro zabije; to jsi viděla sama. Ale to je realita, Wando. Tenhle svět patří nám a my ho prohráli. Hrozí nám vyhynutí jako druhu. Chceme se zachránit.“

Vůbec poprvé se mnou Jeb mluvil jako s duší, ne jako s člověkem. A tušila jsem, že si ten rozdíl uvědomoval nepřetržitě. Prostě to byla zdvořilá zrůda.

A Ian byl podle všeho stejně zdvořilý jako on.

Odkašlala jsem si, ale stejně jsem mluvila sípavě. „Vražděním dětí nikoho nezachráníte, Jebe. A teď jsou všichni po smrti.“

Váhal s odpovědí. „Nepoznáme nedospělou duši od staré.“

„To vím.“

„Tvůj biologický druh děti taky nešetří.“

„Ale nemučíme je. Nikdy jsme lidem vědomě nezpůsobili bolest.“

„Děláte něco horšího. Vymažete je.“

„Vy děláte obojí.“

„Ano, to vážně děláme, protože se pořád snažíme najít řešení, musíme bojovat. Jinak to neumíme. Jinak bychom si lehli obličejem ke skále a zemřeli.“

Ano, tohle jsem v jejich očích dělala já.

S povzdechem jsem sáhla po lahvi vody, kterou mi tam nechal Ian. Jediným dlouhým douškem jsem ji vyprázdnila a znovu si odkašlala. „Nikdy se vám to nepovede, Jebe. Můžete nás krájet na sebemenší kousky, ale tím pouze vraždíte příslušníky obou druhů. My záměrně nezabíjíme, ale nejsme tělesně slabí. Naše vlákna a chapadla připomínají stříbrné nitě, ale jsou silnější než vaše orgány. A tak to dopadá, nemám pravdu? Doktor vyřízne duši a její údy roztrhají mozek jednoho z vás.“

„Na kaši,“ souhlasil Jeb.

Z té představy mi bylo na zvracení.

„Mně je z toho taky zle,“ přiznal. „A Doktor, ten to snáší úplně nejhůř, protože když si užuž myslí, že problém vyřešil, mozek se zase umixuje. Vaše duše nereagují na injekce sedativa…, dokonce ani na jed.“

Hrůzou se mi lámal hlas. „Ale to dá rozum! Máme přece úplně jiné chemické složení těla!“

„Jednou se stalo, že duše zřejmě uhodla, co se stane, a vyrvala svému hostiteli mozek zevnitř. Ten chlap se zhroutil a my to zjistili, až když ho Doktor otevřel.“

Užasla jsem. Ta duše musela být nesmírně statečná. Já sama bych to asi nedokázala.

„Jebe, jsme relativně malá stvoření, bezvýhradně závislá na svém hostiteli. Jako druh bychom nepřežili dlouho, kdybychom neměli obranné mechanismy.“

„Netvrdím, že na ně nemáte právo. Snažím se ti jen vysvětlit, že se dál budeme bránit za každou cenu. Nechceme někomu naschvál působit bolest, ale ve svém boji budeme pokračovat.“

Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli.

„V tom případě bys měl Doktorovi nařídit, ať rozřeže i mě. K čemu jinému jsem dobrá?“

„Ale, ale. Neplácej hlouposti, Wando. My lidé nejednáme takhle nelogicky. Máme v sobě širší škálu dobra a zla než vy. Vlastně, spíš více toho zla.“

Přikývla jsem, ale on rozvášněně pokračoval.

„Ceníme si jedinců. Možná až příliš. Příklad: Kolik lidí by… řekněme Paige… byla ochotná obětovat, aby Andyho udržela naživu? Odpověď by nedávala smysl nikomu, kdo na lidstvo pohlíží jako na soubor rovnocenných jedinců.

A tebe si ceníme… Uznávám, že když to bereš z lidské perspektivy, taky to nedává smysl, ale řada zdejších obyvatel tě má radši než případného cizího člověka. Já osobně tě považuju za přítele, Wando. Pokud mě ovšem budeš nenávidět, moc dobře to fungovat nebude.“

„Ale já k tobě necítím nenávist, Jebe. Ale…“

„Ano?“

„Prostě nepovažuju za možné tu dál zůstat. Ne, když v sousední jeskyni masakrujete moji rodinu. A odejít taky nemůžu. Chápeš, co tím chci říct? Co mi zbývá jiného než Doktorův skalpel?“ Zamrazilo mě v zádech.

Jeb vážně přikývl. „To je zásadní argument. Nemůžeme tě nutit žít v tomhle dilematu.“

Zaplavilo mě zoufalství. „Kdybych směla mít poslední přání, tak by to byla smrt kulkou,“ šeptla jsem.

Jeb se rozesmál. „Brzdi, holka. Svoje přátele člověk nestřílí ani nekrájí na kusy. Věřím, že nelžeš, Wando. Pokud tvrdíš, že na to jdeme špatně, pak to musíme vzít do úvahy. Nařídím mládencům, aby do jeskyně prozatím nevodili další duše. Doktor má beztak nervy na maděru, další by ani nezvládl.“

„Co když mi lžeš,“ namítla jsem, „a já to nepoznám.“

„V tom případě mi musíš věřit, protože tě nezastřelím a ani nedovolím, aby ses vyhladověla k smrti. Něco sněz, holka! To je rozkaz!“

Zhluboka jsem se nadechla a horečně si rovnala myšlenky. Neuměla jsem rozhodnout, zda jsme uzavřeli příměří nebo ne. V tomhle těle nic nedávalo smysl. Zdejší lidi jsem měla ráda. Byli to přátelé. Zrůdy, ale přátelé, které jsem nemohla hodnotit jen podle jejich zločinů.

Jeb mi podal čtvereček kukuřičného chleba, zalitý uloupeným medem. Strčil mi ho přímo do ruky.

Rázem jsem měla prsty olepené medem a drobečky. S povzdechem jsem je olízla.

„Hodná holka. Nakonec to všechno vyřešíme, uvidíš. Snaž se myslet pozitivně.“

Nedůvěřivě jsem potřásla hlavou a vložila si sousto do úst. To byl celý Jeb…

V tom okamžiku se vrátil Ian. Sotva vstoupil do našeho kruhu světla a všiml si, že držím jídlo, rozzářil se blaženou úlevou. Připadala jsem si provinile.

Ne, fyzickou bolest jsem nikomu záměrně nezpůsobila, ale krutě jsem ubližovala Ianovi už jen tím, že jsem ubližovala sobě. Lidský život byl jeden velký chaos.

„Zdravím, Jebe,“ promluvil tiše, když si k nám přisedl – trochu blíž k Jebovi. „Jared tvrdil, že jinde být nemůžeš.“

Nenápadně jsem si poposedla směrem k němu; paže mě po dlouhé nečinnosti skoro bolely. Přiklopila jsem mu ruku dlaní.

„Promiň,“ zašeptala jsem.

Stiskl mi prsty. „Neomlouvej se mi.“

„Měla jsem to vědět. Jeb má pravdu. Těžko vám můžu vyčítat, že se bráníte.“

„Ale když jsi tady ty, musí to přestat.“

Právě moje přítomnost v jeskyních ještě umocní nutnost problém vyřešit. Jak mě vyrvat ven, aby Melanie přežila. Jak mě vymazat, aby se mohla vrátit.

„Ve válce se smí všechno,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv.

Mdle se usmál na oplátku. „I v lásce. Na tu jsi zapomněla.“

„Hele, nechte toho,“ zabručel Jeb. „Ještě jsem neskončil.“

Zvědavě jsem se k němu obrátila. Co ještě?

„Tak.“ Zhluboka se nadechl. „Ale snaž se zase nepanikařit, platí?“

Ztuhla jsem a křečovitě sevřela Ianovu ruku.

Ian upřel na Jeba úzkostný pohled.

„Vážně jí to chceš říct?“ zeptal se.

„Co?“ sykla jsem. „Co je to teď?“

Jeb se tvářil neproniknutelně. „Jde o Jamieho.“

Ta krátká odpověď stačila opět postavit svět na hlavu.

Celé dlouhé tři dny jsem byla Poutnice, duše mezi lidmi, ale teď jsem se opět stala Wandou, hluboce zmatenou duší s tak mocnými lidskými emocemi, že prostě nešly ovládnout.

Vyskočila jsem na nohy a přitom prudce vytáhla Iana s sebou. Pak se mě zmocnila závrať a já se zapotácela.

„Klid. Řekl jsem, Wando, abys nepanikařila. Jamie je v pořádku, ale má o tebe velký strach. Doslechl se, co se stalo, a pořád se po tobě ptá. Je kvůli tobě strachy bez sebe a pro chlapce, a navíc zraněného, to namouduši není dobře. Taky proto jsem za tebou přišel, abys ho navštívila. Ale takhle tě vidět nemůže, vypadáš příšerně. Zbytečně bys ho vyděsila ještě víc. Posaď se a trochu se najez!“

„Ta noha?“ naléhala jsem.

„Má menší infekci,“ přiznal neochotně Ian. „Doktor ho drží v posteli, jinak by za tebou přiběhl sám už dávno.“

Jeb přikývl. „Jared vyhrožoval, že pro tebe půjde a odnese tě k Jamiemu násilím, ale já mu vysvětlil, že chlapci by rozhodně neprospělo, kdyby tě viděl coby živou mrtvolu.“

Krev mě studila v žilách jako led. Nebo se mi to zdálo?

„Čím ho léčíte?“

Jeb pokrčil rameny. „Není čím. Kluk je silný, zvládne to.“

„Není čím? Jak to myslíš?“

„Je to bakteriální infekce,“ vysvětlil Ian. „A my už nemáme žádná antibiotika.“

„Ale není důvod k panice,“ ujistil mě Jeb. „U zdravého člověka tělo nakonec infekci přemůže.“

„Sněz něco,“ nutil mě Ian. „Vyděsíš ho, když tě takhle uvidí.“

Promnula jsem si oči a snažila se přemýšlet.

Jamie je nemocný. Nejsou tu pro něho žádné léky. Ale co když jeho tělo nezvládne samo se…

„Ne,“ zasípala jsem.

Ještě jsem nezapomněla, jak jsem stála u okraje Walterova hrobu a poslouchala písek sypající se do tmy.

Mechanicky jsem se obrátila a zamířila ven z jeskyně.

Ian mě dohonil a strčil mi do ruky kus chleba.

„Už kvůli tomu chlapci se najez!“ přikázal přísně.

Žvýkala jsem a polykala, aniž bych cítila chuť soust.

„Věděl jsem, že bude vyvádět,“ brblal Jeb.

„Tak proč jsi jí to říkal?“ utrhl se na něho zoufale Ian.

Jeb mlčel a já dostala strach, že všechno je horší, než naznačil.

„Leží v nemocnici?“ zeptala jsem se.

„Ne, ne,“ ujistil mě Ian chvatně. „Je ve své ložnici.“

Byla jsem příliš ochromená, než abych cítila úlevu. Kvůli Jamiemu bych vstoupila i tam, kde jistě dosud páchla krev.

Cestou jsem skoro nic nevnímala, důvěrně známá zákoutí ani těch pár lidí, které jsme potkali a kteří za mnou zírali.

Před sedmou jeskyní v tunelu stála hrstka lidí. Uvědomila jsem si, že právě tyhle jsem považovala za svoje přátele. I za Jamieho přátele. Co tu pohledávají? Je chlapcův stav kritický?

„Wanda!“ zvolal kdosi. Heidi. „Wanda přišla!“

„Pusťte ji dovnitř!“ dodal Wes a pleskl Jeba do zad. „Dobrá práce.“

Prošla jsem skupinkou, ale na nikoho jsem se nepodívala. Myslela jsem jen na to, co mě čeká.

Jeskyně s vysokým stropem byla zářivě osvětlená slunečními paprsky. Uvnitř byl pouze Jared s Doktorem; Jared stál u protější stěny s rukama za zády, čímž se na něm obvykle poznalo, že má starosti, Doktor klečel vedle Jamieho ležícího na posteli.

Jak jsem ho jenom mohla opustit?

Jamie byl v obličeji zrudlý a zpocený. Pravou nohavici džínsů mu odstřihli a Doktor odloupl obvaz z rány. Nevypadala tak příšerně, jak jsem se obávala, prostě pět centimetrů dlouhý řez s hladkými okraji, ale ty byly děsivě rudé a kůže kolem rány byla lesklá a napuchlá.

„Wando!“ vydechl Jamie. „Jé, ty jsi v pořádku! Hurá!“ Zhluboka se nadechl.

Klopýtla jsem a svezla se k chlapci do kleku; Iana jsem stáhla s sebou. Sáhla jsem Jamiemu na obličej a ucítila, jak hoří. Loktem jsem přitom zavadila o Doktora, ale nevzala jsem to na vědomí. Uhnul a já se ani nepodívala, jestli se tváří nenávistně či provinile.

„Jamie, chlapečku, jak se cítíš?“

„Jako pitomec,“ zazubil se. „Jako normální trouba. No fakt, takovou smůlu můžu mít jen já.“

Vedle polštáře ležela vlhká žínka. Otřela jsem mu s ní obličej.

„Budeš v pořádku,“ slíbila jsem. Zaskočilo mě, jak naléhavě to vyznělo.

„Jasně, je to prkotina. Ale Jared mi nedovolil, abych šel za tebou. Slyšel jsem… víš, Wando, já…“

„Pššššt. Vůbec na to nemysli. Kdybych jen tušila, že jsi nemocný, ukázala bych se dřív.“

„Nejsem nemocný, je to přece hloupá infekce. Ale trápilo mě, že nevím, jak to zvládáš.“

Dojetím jsem nedokázala polknout. Zrůda? Můj Jamie? Nikdy!

„A prý jste ve fotbale porazili Wese,“ vzpomněl si Jamie. „Vsadím se, že Melanie byla nadšená.“

„To si piš.“

„Hele, a nedělá si velký starosti kvůli mně?“

„Samozřejmě dělá,“ broukla jsem a opět mu mechanicky otřela rozpálené čelo.

Melanie.

Kam se poděla?

Zaposlouchala jsem se, zda v hlavě uslyším známý hlas, ale neslyšela jsem nic než ticho. Kde je? Vždyť dotek Jamieho hořící kůže by v ní normálně probudil stejnou paniku jako ve mně.

„Není ti něco?“ všiml si Jamie. „Wando?“

„Ne, jsem jenom… unavená. Promiň. Bylo toho moc.“

Zkoumavě si mě prohlížel. „Vypadáš dost děsně.“

Co jsem to provedla?

„Už dost dlouho jsem se nekoupala.“

„Hele, já jsem fakt v pohodě, ale ty by ses měla najíst, nebo tak. Jsi úplně bílá.“

„Se mnou se netrap.“

„Donesu ti jídlo,“ nabídl se Ian. „Máš taky hlad, chlapče?“

„Echm… ani ne.“

Vylekaně jsem po chlapci koukla. Jamie měl přece vždycky hlad.

„Pošli někoho jiného,“ požádala jsem Iana a zesílila stisk jeho prstů.

„Tak dobře,“ souhlasil Ian, ale vyznělo to překvapeně i ustaraně zároveň. „Wesi, mohl bys donést něco k snědku pro Wandu i chlapce. Než se vrátíš, určitě dostane na něco chuť.“

Zadívala jsem se na Jamieho rudý obličej; oči měl rozumné. Pár minut beze mě to vydrží.

„Jamie, mohla bych si zajít opláchnout obličej? Připadám si dost… špinavá.“

Zamračil se, vycítil lež. „Jo, mohla.“

Zvedla jsem se a opět s sebou vytáhla i Iana. „Za moment jsem zpátky. Tentokrát to myslím vážně.“

Pousmál se mému chabému pokusu o vtípek.

Jared i Doktor mlčky sledovali, jak s Ianem odcházíme. Bylo mi to jedno.

Na chodbě zůstal už pouze Jeb, ostatní odešli; zřejmě usoudili, že Jamie se drží dobře. Jeb zvědavě naklonil hlavu k rameni. Udivilo ho, že odcházím od Jamieho tak brzy. I on poznal v mojí chabé výmluvě neupřímnost.

Proběhla jsem kolem jeho rentgenového pohledu a Iana táhla za sebou.

Zamířila jsem na rozcestí, kde se tunely před vchodem do hlavního sálu se zahradou rozbíhaly do různých stran. Zatáhla jsem Iana dojedná boční temné chodby. Byla prázdná.

„Wando, co…“

„Potřebuju pomoc, Iane,“ vyhrkla jsem zběsile, nervózně.

„Rád udělám cokoliv. To přece víš.“

Uchopila jsem ho za spánky a pohlédla mu zpříma do očí. V tom hustém šeru se nedalo skoro poznat, že jsou modré.

„Potřebuju, abys mě políbil, Iane. Teď hned. Prosím.“

42. KAPITOLA

Souboj

Ianovi překvapením poklesla dolní čelist. „Ty… cože?“

„Za chvilku ti to vysvětlím. Uznávám, že to vůči tobě není fér, ale… prosím. Prostě mě polib.“

„Nerozruší tě to? Melanie se na tebe nebude zlobit?“

„Iane!“ zanaříkala jsem. „Prosím!“

Pořád udivený mě objal v pase a přivinul k sobě. Tvářil se tak ustaraně, že jsem si nebyla jistá, zda to zabere. Já touhu necítila, ale on možná ano.

Zavřel oči, sklonil se ke mně a otřel se mi rty o ústa, načež se odtáhl a pořád s tím ustaraným výrazem se na mě tázavě podíval.

Nic.

„Ne, Iane. Polib mě doopravdy. Jako bys chtěl, abych tě potrestala fackou. Rozumíš?“

„Ne. Co se děje? Nejdřív mi to vysvětli.“

Objala jsem ho kolem krku. Byl to zvláštní pocit, a navíc jsem netušila, jak se to dělá správně. Stoupla jsem si na špičky a přitáhla jeho ústa k svým.

U ostatních druhů by to nezabralo. Žádná jiná mysl nepodléhá tolik tělu, protože má jinak seřazené priority. Ovšem Ian byl člověk a jeho tělo na mě okamžitě zareagovalo.

Nejprve se snažil pootočit hlavou, ve zmatku unikal polibku, ale držela jsem ho pevně a pokusila se napodobit, co jsem si pamatovala z jeho předchozích důvěrností. Když pootevřel rty, zaplavilo mě nezvyklé vzrušení, opojení vítězoslávou. Jemně jsem mu skousla dolní ret a on mě z překvapení odměnil zběsilým hrdelním stenem.

A pak už jsem se nemusela snažit o nic. Ian mi přitiskl dlaň k obličeji, druhou ruku mi položil na dolní část zad a přidržel mě tak těsně u sebe, že jsem se skoro nedokázala nadechnout. Lapala jsem po dechu, ale to on také, nakonec se nám dech smísil. Pak mě zády přirazil ke skalní stěně a lehl na mě, takže jsme se dotýkali každičkým centimetrem těla.

Jen my dva, ale téměř jako jeden.

Pouze my.

Nikdo jiný.

Sami.

Ian vycítil, kdy jsem to vzdala. Okamžitě mě pustil, takže přece jenom nepodlehl diktátu těla stoprocentně.

Zhluboka, chraplavě vydechl a zlehka mi položil ruce na ramena.

„Vysvětli mi to,“ požádal.

„Není tady,“ vyhrkla jsem přerývaně, jak jsem ještě lapala po dechu. „Nemůžu ji najít. Dokonce ani teď.“

„Melanii?“

„Neslyším ji! Iane, copak se můžu vrátit k Jamiemu? Pozná, že lžu, ale jak mu přiznat, že jsem ztratila jeho sestru? Rozruší ho to a bude se o to hůř uzdravovat. Já…“

Ian mi přitiskl ukazovák na rty. „No dobře. Pšt. Nech mě přemýšlet. Kdy jsi ji slyšela naposledy?“

„Och, Iane! Hned po tom… v nemocnici. Zkusila vás hájit a… křičela jsem na ni a – zahnala jsem ji! Od té doby o ní nevím! Nemůžu ji najít!“

„No dobře, klid,“ tišil Ian mou hysterii. „Co ale chceš doopravdy? Chápu, že chceš ušetřit Jamieho, ale ten se uzdraví tak jako tak. Poslyš, a nebylo by pro tebe nakonec lepší, kdyby…“

„Ne! Nemůžu vymazat Melanii! Nechci. To by nebylo správné! Pak by se ze mě stala taky zrůda!“

„Rozumím, ale nekřič. Musíme ji tedy najít?“

Zuřivě jsem přikyvovala.

Znovu se zhluboka nadechl. „V tom případě potřebuješ…, aby tě beze zbytku přemohly emoce, je to tak?“

„Nevím, jak to myslíš.“

Bohužel, věděla jsem to.

Líbat se s Ianem byla jedna věc, možná i příjemná, kdybych se tolik neužírala starostmi, ale cokoliv… důvěrnějšího… Mělo by to smysl? Mel by se vzteky pominula, kdybych tak využila její tělo. A co Ian? Bylo by to vůči němu krutě nespravedlivé.

„Hned se vrátím,“ slíbil Ian. „Počkej tady.“

Musela jsem se přemáhat, abych se nerozběhla za ním. Nemohli jsme přece ztrácet čas, Jamie na mě nedočkavě čekal. Ach bože, a co když Melanie zmizela nenávratně?

Mel, Mel, Mel, vrať se! Melanie, Jamie tě potřebuje! Ne já – on tě potřebuje. Je nemocný, slyšíš? Mel, Jamie je nemocný!

Mluvila jsem k sobě. Nikdo mě neposlouchal. Úzkost ve mně narůstala, bobtnala jako želatina.

Konečně jsem v dálce zaslechla kroky. A hlasy. Ian se nevracel sám.

„Ber to zkrátka jako pokus,“ říkal Ian.

„Zbláznil ses?“ zlobil se Jared. „Nebo to je nějaký úchylný vtip?“

Žaludek se mi zhoupl.

Tak tohle myslel poznámkou, že mě musí přemoci emoce. Nejradši bych utekla a schovala někam, kde by mě nadosmrti nikdo nenašel, ale rozklepané nohy mě neposlouchaly.

Když se ti dva objevili na konci tunelu, Ian měl ruku položenou na Jaredově rameni, skoro jako by ho postrkoval dopředu proti jeho vůli. Jared neskrýval vztek a pochybnosti.

„Tudy.“ Ian vedl Jareda přímo ke mně. Tiskla jsem se zády ke skále.

Jared si všiml mého zahanbeného výrazu.

„Wando, co to znamená?“

Hodila jsem po Ianovi vražedným pohledem, ale do Jaredových očí jsem se kouknout nedokázala.

Zarytě jsem civěla k zemi.

„Ztratila jsem Melanii,“ přiznala jsem šeptem.

„Cože, ztratila!“

Nešťastně jsem přikývla.

Nesmiřitelně a rozzuřeně sykl: „Jak?“

„Nejsem si jistá. Okřikla jsem ji…, ale zatím se vždycky vrátila… předtím vždycky… a teď ji neslyším… a Jamie…“

„Takže je pryč,“ hlesl Jared zdrceně.

„Nevím, jestli napořád, ale nemůžu ji najít.“

Jared se chraplavě nadechl. „Proč si Ian myslí, že tě musím políbit?“

„Ne mě!“ hlesla jsem tak tichounce, že jsem to sotva slyšela sama. „Polib ji. Nic ji nedopálilo víc, než když jsi nás políbil… předtím. Nikdy nebyla blíž povrchu. Možná… Ne, nemusíš to vlastně dělat. Zkusím ji najít sama.“

Pořád jsem hleděla k zemi, takže mi neušlo, jak pokročil ke mně.

„Takže ty myslíš, že kdybych ji políbil…?“

Nenašla jsem dost síly ani na to, abych přikývla, jen jsem se pokusila polknout.

Známé ruce mi sklouzly po šíji na ramena. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že to určitě slyšel.

Strašně jsem se styděla, že ho nutím k podobným dotekům. Co když to bude považovat za lest, trik?

Nevěděla jsem, jestli se Ian na nás dívá. Hodně mu to ubližuje?

Jednou rukou mi sklouzl k pasu, druhou mi podebral bradu a zvedl obličej k sobě.

Pak se mi tváří přitiskl k tváři a horce zašeptal: „Melanie, vím že tam jsi. Vrať se ke mně.“

Pak mi jemně natočil obličej do strany a rty mi přiklopil na ústa.

Snažil se mě líbat něžně. Poznala jsem, že se snaží, ale jeho úmysl se rozplynul jako dým.

A pak všude vybuchl oheň, protože on byl všude. Doteky rukou mi spaloval kůži, rty ochutnal každičký centimetr mého obličeje. Skála mě dřela do zad, ale žádnou bolest jsem necítila. Vnímala jsem pouze ten žár.

Zabořila jsem mu ruce do vlasů a přitahovala si ho blíž, jako by to vůbec bylo možné. Žhavé jazyky se nám proplétaly ve vášnivém tanci, v touze, která mě zahltila a zatměla mi myšlenky i smysly.

A náhle se mi odtrhl od úst a opět přiložil rty k uchu.

„Melanie Stryderová!“ zavrčel tak hlasitě, že to prásklo jak vojenský rozkaz. „Ty mě neopustíš! Miluješ mě? Dokaž to! Dokaž to! K čertu, Mel, okamžitě vylez!“

Opět mi zaútočil na ústa.

Áááách, zasténala mi slabě v hlavě.

Nemohla jsem ji ani přivítat, tonula jsem v žáru.

Ten oheň si propálil cestu do nejzazšího koutečku, kde se krčila, už skoro bez života.

Moje ruce si samy od sebe našly stezku pod Jaredovo tričko, vyhrnuly mu ho a začaly ho laskat po tuhé pokožce zad a přejely na svalnaté břicho.

Jarede? zeptala se šeptem. Pořád ještě nechápala, co se děje, ale to já také ne.

Dlaněmi jsem mu hnětla břišní svaly, ruce drcené ve svěráku našich rozpálených těl.

Co? Kde… Melanie se zazmítala.

Odtrhla jsem se rty od Jareda, abych popadla dech, a on mě okamžitě začal líbat na hrdlo. Zabořila jsem se mu tváří do vlasů a vdechla jejich vůni.

Jarede! Jarede! NE!

Nechala jsem si ji vplout do paží, protože tak to chtěla a já stejně neměla dost sil ji brát na vědomí. Moje prsty se teď do Jaredova břicha zatínaly hněvivě, nepřátelsky, dráply ho nehty a náhle ho ze všech sil odstrčily.

„NE!“ rozkřikla se mými rty.

Jared ty ruce zachytil a vzápětí mě opřel o kamennou stěnu, abych neupadla. Málem jsem se zhroutila, protože ty protichůdné emoce v mém těle byly šílené, vyčerpávající.

„Mel? Mel?“

„Co to děláš?“

Zasténala jsem úlevou. „Věděla jsem, že to zvládneš. Ach, Mel!“

Opět ji políbil, tentokrát na rty, které ovládala ona, a obě jsme ucítily slanou chuť jeho slz.

Kousla ho.

Jared uskočil dozadu a já se svezla na podlahu jako kus hadru.

Vyprskl smíchy. „To je moje holka. Držíš ji pevně, Wando?“

„Ano,“ sípala jsem.

Co to vyvádíte, Wando? vřískla na mě.

Kde jsi byla? Máš představu, čím jsem se musela protrpět, abych tě našla?

Jo, vidím, že příšerně trpíš.

Och, budu, ujistila jsem ji. Už se to blížilo. Stejně jako předtím…

Zběsile se mi prohrabovala myšlenkami. Jamie?

To jsem se ti pokoušela říct. Potřebuje tě.

Tak proč nejsi s ním?

Protože na tuhle podívanou je kapku moc mladý.

Pokračovala v hledání. No ne, Ian. Ještě že jsem tohle prošvihla.

Měla jsem strach. Nevěděla jsem, co dělat.

Tak jo, jdeme.

„Mel?“ ozval se Jared.

„Je tady, zuří a chce vidět Jamieho.“

Jared mě objal kolem ramen a pomohl mi vstát. „Vztekej se, jak chceš, Mel, hlavně tu zůstaň.“

Jak dlouho jsem byla pryč?

Tři dny.

Náhle měla hlásek jako vystrašené dítě. Kde jsem byla?

Ty nevíš?

Nepamatuju si… nic.

Zamrazilo nás v zádech.

„Není ti zle?“ staral se Jared.

„Skoro.“

„To předtím – to na mě nahlas mluvila ona?“

„Ano.“

„Můžeš jí… dovolit, aby to zopakovala?“

Povzdechla jsem si. Byla jsem už vyčerpaná. „Zkusím to.“ Zavřela jsem oči.

Můžeš proniknout přese mě? zeptala jsem se. Můžeš mluvit přímo s ním?

Já… Jak? Kudy?

Pokusila jsem se uhnout v hlavě co nejvíc do strany. „Zkus to,“ vybídla jsem ji. „Tudy.“

Melanie zápolila, ale nešlo to.

Jared mi tvrdě přirazil rty k ústům. Šokovaně jsem vytřeštila oči a spatřila jeho zlatě tečkované zornice sotva centimetr od sebe.

Mel prudce odtáhla hlavu. „Okamžitě přestaň! Nedotýkej se jí!“

Usmál se a kolem očí mu vyskočily vějířky vrásek. „Vítám tě, lásko.“

Tohle není k smíchu!

Opět jsem se pokusila nadechnout. „Nepřipadá jí to zábavné.“

Jared mě – nás – nepřestával objímat kolem ramen. Zamířili jsme tunelem na rozcestí. Ian tam nebyl.

„Varuju tě, Mel,“ zubil se stále Jared. Škádlil ji. „Radši tu zůstaň, protože těžko říct, co všechno bych byl ochotný kvůli tobě podstoupit.“

Sevřel se mi žaludek.

Vyřiď mu, že ho zaškrtím, jestli se tě ještě někdy takhle dotkne. Ale teď i ona myslela svou výhrůžku jako žert.

„Vyhrožuje ti zardoušením,“ oznámila jsem Jaredovi. „Ale myslím, že pouze vtipkuje.“

Jared se úlevou rozesmál na celé kolo. „Když ty jsi pořád tak strašně vážná, Wando.“

„Tvoje vtipy moc zábavné nejsou,“ zamumlala jsem. Pro mě zábavné skutečně nebyly.

Jared se opět rozesmál.

Ach, ušklíbla se Melanie. Tak ty trpíš.

Nechtěla jsem, aby to viděl Jamie.

Děkuju, že jsi mě přivedla nazpátek.

Nikdy bych tě nevymazala, Melanie. A promiň, že víc udělat nemůžu.

Děkuju.

„Co říká?“

„Jen jsme se… usmiřovaly.“

„Ale proč nemluvila předtím, když jsi jí zkusila dát prostor?“

„Nevím, Jarede. Není tu dost místa pro nás obě. Asi jí nedokážu jít z cesty úplně. Není to jako… třeba zadržet dech, spíš jako zastavit tlukot srdce. Nemůžu přestat existovat. Neumím to.“

Neodpověděl a mně v hrudi zatepala bolest. S jakou radostí bych samu sebe vymazala!

Melanie chtěla… ne mi odporovat, ale trochu mě utěšit. Dlouho hledala slova, kterými by zmírnila moji trýzeň. Pořád nemohla přijít na to pravé.

Ale Ian by byl zničený. A Jamie. Jebovi bys chyběla taky. Máš tady spoustu přátel.

Díky.

Byla jsem ráda, že už se blížíme k našemu pokoji. Musela jsem začít honem myslet na něco jiného, abych se nerozplakala. Na sebelítost teď nebyl čas. Čekaly na nás důležitější problémy než moje srdce, už zase zlomené.